TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Fakulta umění a architektury
SÉRIE OBRAZŮ - ZDÁNLIVÁ PROMĚNA Diplomová práce
2017
Studijní program: B8206 Studijní obor: 8206T122 Autor práce: Martin Hofman Vedoucí práce: doc. Stanislav Zippe
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Zdánlivá proměna vypracoval samostatně.
Všechny zdroje, prameny a literaturu, z nichž jsem při zpracování diplomové práce čerpal, řádně cituji a uvádím v textu.
V Liberci dne 25. 5. 2017 Martin Hofman
Poděkování
Děkuji panu doc. Stanislavu Zippemu za odborné vedení práce, věcné připomínky, dobré rady a vstřícnost při konzultacích a vypracovávání diplomové práce.
Zároveň děkuji MgA. Jaroslavu Prokešovi a PhDr. Karlu Srpovi, Ph.D.
OBSAH
1. Zdánlivá proměna . . . (10 - 35) 2. Stínohra . . . (36 - 39) 3. NET ART . . . (40 - 43) 4. Narušení prostoru . . . (44 - 47) 5. Nový rozměr . . . (48 - 51) 6. Paralelní destrukce . . . . (52 - 55) 7. Setkání Alberse s Hitchcockem . . . (56 - 57) 8. Spektrální kontrast . . . (58 - 59) 9. Dočasné spektrum . . . (60 - 67) 10. Virtuální prostory . . . (68 - 73) 11. Trajektorium . . . . (74 - 81) 12. Systém xy . . . (82 - 83) 13. Reorganizace . . . (84 - 87) 14. Lumen 2/4 . . . (88 - 93) 15. Lampyris . . . (94 - 97) 16. Curriculum vitae . . . . (98 - 99)
Zdánlivá proměna 2017 / série obrazů
V této závěrečné práci se paradoxně věnuji médiu, které nikterak zvlášť v dnešní době nepřekvapí. O to více zaujme, když je vytvořeno v ateliéru Vizuální komunikace - Digitální média, kde tzv. „malířská škola“ není moc obvyklá, nicméně logicky navazuje na průběh mého studia. Jedná se totiž o klasickou techniku malby.
Během studia jsem se primárně věnoval prostorovým instalacím. Inspirací se pro mne stali umělci jako je James Turrell, Olafur Eliasson, Miguel Chevalier a jiní. Nesmím také ovšem zapomenout na mého učitele doc. Stanislava Zippeho, díky kterému jsem nahlédl do světa umění.
Mé instalace, se především skládaly z projekčního světla. Zkoumal jsem možnosti dostupných technologií, ale i vliv barevných a tvarových variací na lidskou psychiku. Záměrně jsem přetvářel prostory, které jsem měl k dispozici a dával jim novou identitu. Tato identita byla závislá na mém osobním stavu vědomí v daný moment. Z pravidla tento stav nelze opakovat, tudíž se jednalo o „site-specific“ instalace, které byly doplněny počítačem generovanou, zvukovou složkou. Petr Voříšek se tak stal důležitou součástí v našich společných instalacích, kde podobně jako já vytvářel zvuková pásma, dle vlastních algoritmů. Začali jsme tak společně přetvářet prostory, kde jsme nacházeli uklidňující potenciál mezihry barev a zvuků, které korespondovaly, či měnily zvyklosti konkrétního prostoru. Nutno říci, že všechny instalace vtahovaly záměrně diváka do děje a ten se stával jeho součástí. V průběhu studia jsem také nahlédl i do problematiky internetového umění a dostal se až k 3D prostředí, které se stalo stěžejním bodem pro dílo Zdánlivá proměna. „3D či 3-D je zkratka výrazu „trojdimenzionální“, „trojrozměrný“
a označuje svět, který je možné popsat třemi rozměry (viz kartézská soustava souřadnic); předměty ve trojrozměrném světě mající objem. Zkratka 3D často označuje techniky používané pro zobrazení či prohlížení zdánlivě trojrozměrných objektů na plochém (dvojrozměrném, 2D) médiu (na papíře, filmovém plátnu, počítačové obrazovce apod.). V matematice se často používá zkratka n-D, nebo nD pro n-rozměrný prostor.“[1] V tomto ohledu mne zaujaly možnosti 3D programování, kde jsem si vytvářel své vlastní metaprostory. Zde takřka všechny fyzikální zákony, tak jak je známe, mohli jít stranou a já tak dal volný prostor svému vizuálnímu myšlení. Začal jsem vytvářet, vlastní
pro mne neomezené prostory.
1 Wikipedie [online]. 2017
Dostupné z WWW:< https://cs.wikipedia.org/wiki/3D >.
12
Na základě tohoto posunu jsem se ocitl na Bratislavské Vysoké škole výtvarných umení, kde jsem se v ateliéru Maľba a iné médiá (Ateliér + – XXI) pod vedením Prof. Daniela Fischera, akad. mal. seznamoval s klasickými i speciálními technikami malby. Považuji toto období za zlomové. Paradoxně se totiž přes světelné instalace vracím k bílé ploše čistého plátna.
Na plátně jsem pokračoval ve svých trojrozměrných konstrukcích. Díky velkým formátům obrazů, jsem jako autor a i jako divák mohl vstoupit přímo do uměle vytvořené reality zpracované klasickou technikou. Tak jak jsem experimentoval v počítači s danou scénou, od nasvícení, přes vlastnosti povrchu materiálu až po deformaci, tak obdobně jsem přistupoval, co se týče techniky i k plátnu. Právě kombinací různých médií vznikaly nové povrchy geometrických konstrukcí, které primárně vytvořil počítač. Možná proto bych si dovolil tyto obrazy nazvat jakýmsi „trojrozměrným realismem“ a sebe bych označil za programátora.
Paralelně tak vznikly dva směry, kterým se nadále věnuji. Na jedné straně jsou světelné „site-specific“ instalace a na straně druhé klasické obrazy na plátně. Tou nyní završuji své magisterské studium.
Zdánlivá proměna využívá téměř všechny prvky již výše zmíněné cesty. Opírá se o zkoumání a vytváření prostorových instalací uvnitř obrazu. Přesněji vytváří dojem 3D zploštělého prostoru na několika plátnech o rozměrech 80 x 80 cm. Tyto scény uvnitř obrazu jsou tvořeny trojrozměrnými
geometrickými objekty, které mají přidělené dvě základní barvy černou a bílou. Prostor kolem těchto objektů vytváří neutrální scéna šedivé barvy, která podtrhává prostorovost uvnitř pláten. Důvodem proč 3D efekt těchto objektů na obrazech nevidíme, je možnost nastavení virtuální scény v počítači. Zde totiž nově nepracuji se světlem. Naopak je světlo ze scény zcela vymazáno, tudíž objekty ani nemají možnost vrhat jakýkoliv stín a veškerá plasticita z obrazu mizí. Proto na obrazech vidíme pouze siluety 3D objektů, jak se překrývají jeden přes druhý. Objekty v prostoru jsou ovšem náhodně generovány, jejich polohu, natočení, tvar určuje sám počítač (program). Já jakožto autor touto scénou pouze procházím pomocí imaginární kamery a hledám pro mne zajímavé zákoutí prostoru, které pak přenáším na plátna. Pro představu lze použít lidské tělo, kde za pomoci malé mikroskopické kamery můžeme zkoumat, případně hledat příčiny různých nemocí. Zrovna tak já procházím se svou fiktivní kamerou, jedinečnou programem generovanou scénu (geometrickou krajinu), která by svým způsobem mohla být nekonečná do doby než by byl program ukončen. Tento přístup považuji za jedinečný a od představitelů geometrické abstrakce 19.
a 20. století se odlišuje právě díky počítačovým algoritmům a technologiím, které se dnes a denně posouvají směrem kupředu.
Plátna tak samozřejmě zobrazují pouze část, detail nebo výsek generované scény jako tomu bylo například u Linií od Zdeňka Sýkory, kde linie opouštěly obraz a pomyslně pokračovali dále mimo plátno.
Navíc sérii Zdánlivá proměna doplňuji formátem 300 x 200 cm, kde je scéna se kterou pracuji na čtvercových formátech vyobrazena v celé své důraznosti v okamžik, kdy byl program ukončen. Tento obraz je protipólem menších formátů a to jak svou velikostí, tak i obsahem. Ano pracuje se stejnou scénou, ale rozvíjí zde další možnosti „trojdimenzionálního prostoru“. Díky generování se scéna mění a tento obraz sestává pouhou vzpomínkou na neustále se měnící geometrickou „krajinu“. Obdobou by se tak mohl stát náš nekonečný vesmír, který se údajně svou rozpínavostí stále mění.
Moderní technologie nám nabízí nevyčerpatelný zdroj možností jak přistupovat k daným médiím a to právě díky novým objevům a posunům v oblasti výpočetní techniky. Mohu tak nadále experimentovat ve svých světelných prostorových projektech, kde přeměňuji zvyklosti daných prostorů a souběžně se věnovat „obrazům“, kde konkrétně za pomoci americké retuše bych chtěl nadále rozvíjet své 3D světelné prostory.
14 15
16 17
18 19
20 21
22 23
26 27
28 29
30 31
32 33
Stínohra
2011 / render, digitální tisk
První semestrální práce v ateliéru Vizuální komunikace, jež zkoumá možnosti virtuální reality. Popírá fyzikální zákony a vyzívá nás je překročit.
37
NET ART
2012 / internetová aplikace
V této práci se zabývám tzv. NET ARTEM (internetové umění). Toto umění využívá principy a možnosti internetu (interaktivita, hypertext). Je to nemateriální a digitální médium, které nemůže existovat nikde jinde než na internetu.
Inspirace
Josef Albers (1888-1976)
Díky jeho studii prostoru a působení barev v něm, byl Josef Albers výbornou inspirací pro tuto práci. Patří mezi první moderní umělce, jež zkoumali působení barev na psychiku. Konkrétně se jedná
o sérii obrazů, na které Albers namaloval soustředné čtverce vytvořené čistými barvami Homage to the Square (Pocta čtverci).
Ty nabízely uklidňující potenciál mezihry barev přesně v souznění
s Albersovými barevnými teoriemi.
Dílo
Dílo je tedy inspirováno barevnými čtverci.
Ty se samovolně pohybují na webové
prezentaci, ve které mění barvu, průhlednost a tvar. Je to jakási smyčka flash animací, ve které probíhá právě výše zmíněné zkoumání barev. Divák si může animaci kdykoliv pozastavit a tímto krokem vznikne samovolné dílo na internetu.
Po znovuspuštění se animace rozjede nebo přeskočí na nový obraz.
Jedná se o multimediální projekt, který se může rozvíjet více směry. Z pohledu Albersova se může jednat o jakýsi OP ART či EXPRESIONISMUS. Nicméně dílo může také připomínat KONSTRUKTIVISMUS.
Ve výsledném obraze mohou vzniknout dvě i více děl, jak samotná animace, tak právě i jednotlivé dočasné obrazy.
40
Narušení prostoru
2012 / světelná instalace (projekční mapování)
Deformace členitého prostoru díky projekci, která kopíruje (mapuje) jednotlivé prvky místnosti a ty jsou následně přesunuty na jinou pozici.
44
46 47
Nový rozměr
2013 / světelná prostorová instalace Dílo Nový rozměr navazuje na předchozí projekt Narušení prostoru. Formálně pracuje s principem mapování a je výhradně spojeno se specifickým konkrétním prostorem. Jeho úkolem je vyvolat v divákovi pocit toho, že promítaný obraz nepatří do zvyklosti dané architektury. Principem je posunout, prohloubit, přidat či zcela vymazat plochu nebo roh prostoru, deformovat určitý tvar a získat iluzi pomocí světla a barvy. Dát jakémukoliv prostředí nový rozměr a odpoutat se od stereotypu.
Výsledný obraz se dá popsat jako má osobní reflexe, můj přístup k danému prostředí a zamyšlení se nad jeho souvislostmi. To jak na mne působí se odráží právě ve viditelné formě pomocí projekčního mapování. Jedná se o komentáře určitých částí místnosti (roh, okno, plocha). Tyto poznámky jsou zastoupeny světlem, intenzitou, barvou, tvarem. Díky těmto prvkům dochází ke kontroverzi mezi jednotlivými plochami prostoru a mou vizuální myšlenkou, která tyto plochy svými vlastnostmi přetváří a dává jim novou identitu. Výsledný obraz je statický. Neprobíhá zde žádná animace, změna barvy nebo tvaru jako tomu bylo u Narušení prostoru, kde animace a deformace byly dominantou finálního obrazu a měly za úkol rozbořit a změnit strukturu mapovaného prostředí.
48
50 51
Paralelní destrukce
2014 / světelná prostorová instalace foto: Martin Hofman, Zdeněk Porcal
Paralelní destrukce vznikla jako společný projekt s Petrem Voříškem a Matějem Bláhou pro přehlídku mladého umění Pokoje II. Jednalo se o interaktivní a světelnou instalaci doplněnou digitálně
generovaným zvukem.
Práce navazuje na dílo Nový rozměr, znovu pracuje s daným prostorem a nově se ho pokouší rozpohybovat. Díky umístění projekce se divák stává její součástí a může tak ovlivnit chod animace a celistvost místnosti.
53
Video NoD / Vizuální komunikace - digitální média Fakulta umění a architektury TU v Liberci
13.6. - 18.7.2014
Kurátorka: Jana Bernartová
Zastoupení umělci: Martin Hofman a Martin Danda
Společný projekt Martina Dandy a Martina Hofmana pro galerii VIDEO NoD je vystavěn na principu napětí a multiplikace. Z toho také plyne přesmyčka názvu projektu obou autorů - Setkání Alberse s Hitchcockem a Setkání Hitchcocka s Albersem.
Projekce Martina Dandy Setkání Hitchcocka s Albersem je inspirovaná dynamikou a pohybovou křivkou zvířat.
Rozvíjí možnosti motoriky na základě zkoumání rozlišných pohybových trajektorií a frekvencí. Dandův projekt odkazuje i ke slavnému filmu Alfreda Hitchcocka Ptáci z roku 1963. V tomto rámci řeší symbiózu přirozenosti a technického prvku. Na straně jedné stojí živé zvíře, na straně druhé technika, která má za cíl dokonalé napodobení. V rámci výstavy byl projekt koncipován jako instalace čtyř projekcí, které vůči sobě vytváří neklid / napětí. Každá z projekcí pracovala s nepatrně jinou dynamikou a výsledný barevný chaos můžeme vnímat jako zábavnou realitu nebo jako tísnivý útok.
Barevné variace Martina Hofmana vychází z jeho dlouhodobého zájmu o světlo a prostor. Ústřední stěna galerie byla nasvícena projekcí, která se bezprostředně vztahuje ke svému okolí, zejména k architektuře. Předcházející práce Narušení prostoru a Nový rozměr se věnovaly principu mapování, specifickému ukotvení instalace
na konkrétním místě. Přes světelnou instalaci Paralelní destrukce se Hofman dostává k animaci, časovému rámci a mnohosti elementů. Projekce Setkání Alberse s Hitchcockem je posledním a nejnovějším dílem, ve kterém Hofman radikalizuje své uvažování právě o multiplikaci ve spojení s časem.
Projekce na hlavní stěně:
Martin Hofman
Setkání Alberse s Hitchcockem projekce, 2014
Projekce na bočních stěnách:
Martin Danda
Setkání Hitchcocka s Albersem projekce, 2012
56
Spektrální kontrast 2014 / světelná instalace Qašení
Jednodenní výstava probíhající v rámci pivních slavností
Do prostoru staré spilky v areálu pivovaru ve Vratislavicích vstoupila se svou tvorbou skupina mladých výtvarných umělců z Technické univerzity Liberec z ateliérů Vizuální komunikace a Prostoru S.
58 59
Dočasné spektrum
2015 / světelná prostorová instalace
Dočasné spektrum je instalace věnující se barevnému schématu a jeho dočasnosti. Základní ideou tohoto díla je cesta. Touto cestou je myšlen zrod, dění (proces) a zánik. Každý z těchto aspektů nese jedinečné vlastnosti, které formují děj v prostoru. Výsledkem je jedinečný a podle teoretika Ryszarda W.
Kluszczynského efemerní výstup, který nese jistý druh intermediality.
Se světlem pracuji již od druhého ročníku, kde stěžejním dílem byla světelná instalace Narušení prostoru. Instalace vycházela z principu projekčního mapování, kde daný prostor byl pomocí světla, barev a jejich tvarů rozložen na více částí. Po této realizaci se světlo a prostor stali mým hlavním tématem.
Inspiraci jsem našel mezi umělci jako je James Turrell, Olafur Eliasson či Pablo Valbuena. Přes díla Nový rozměr, Spektrální kontrast a Paralelní destrukce se dostávám k současné instalaci Dočasné spektrum.
Dočasné spektrum znovu pracuje se světlem a jeho barevností.
Ta se minimalizovala na základní tři barvy barevného spektra RGB (Red, Green, Blue). V tomto složení experimentuji za pomocí kouřových efektů s každou barvou zvlášť. Vytvářím barevné tvary, které se vzájemně díky mlze propojují a dávají tak základ vzniku nové barvy. Forma promítané barvy je statická a hybným prvkem, který iluzivně barvu rozpohybuje, je mlha.
Důležitou složkou je prostor, ve kterém se instalace vyskytuje. Mlha je téměř neuchopitelná, její amorfnost nám nedovoluje s ní pracovat jako například s hlínou, dřevem či kamenem. Žije svým životem a my jako diváci můžeme pouze vstoupit do její konzistence, kde pozorujeme její zrod a zánik.
Při vstupu do místnosti sledujeme doslova bouřlivý nástup, zrod plný energie postupně přecházející do samovolného éterického chodu, v kterém vidíme svobodu pohybu až po naprosté vytracení kde jediné co nám zbývá je zážitek a vzpomínka na konfrontaci mezi námi jako diváky s prostorem, světlem a barvou. Svým způsobem lze tento jev považovat za jakousi parafrázi života jak svou formou, tak i obsahem. Barva zde pro mne hraje roli myšlenky, stává se doslova hmatatelnou, nicméně je nereálné ji uchopit. Je u nás tak blízko a jediné co můžeme ji pouze pozorně sledovat.
Jako autora mne zajímá nemateriální podstata současného umění a skrze své instalace umožňuji divákovi nahlédnout do mé osobní reflexe a fascinace světlem, prostorem a barvou.
INSPIRACE
Americký umělec James Turrell pracuje již více jak půl století s prostorem a barvou prostřednictvím světla, pomocí něhož se snaží zvýšit vizuální vnímání diváka. Na svém kontě má již nespočetné množství nejrůznějších světelných instalací a projektů. Mezi jeho největší muzejní světelnou instalaci patří Wolfsburg Project v Německu. Tento autor mne zaujal magickou
atmosférou, kterou jeho díla skýtají a především zkoumáním účinků světla na diváka. Jeho dílo dosahuje monumentálních rozměrů. Obdivuji
i barevnost, se kterou pracuje, umožňuje tak divákovi zvětšit jeho barevné spektrum. Každému člověku je totiž bližší jiná barevná škála. Divákovi se tak díky barvě mohou navodit jiné pocity a myšlenky. James Turrell ve svých světelných instalacích pracuje především s LED diodami. Jeho práce s diodami je založena na vrstvení a kladení barevných tónů přes sebe. Podobným způsobem se snažím svou barevnou škálu RGB vrstvit díky třem světelným pruhům.
Pro mne důležitým autorem je Anthony McCall. Ten vytvořil na počátku sedmdesátých let skupinu filmových děl, v nichž přímo zachází se světelným kuželem ve vztahu k prostoru galerie. V roce 1973 nainstaloval v galerii kužel světla. Nepromítal žádný obraz, ale jen čisté světlo, které bylo jediným cílem celé instalace. Kužel světla nasměrovaný do výše hlavy diváka pomalu opisoval kruh. Divák mohl kdykoliv do kuželu vstoupit nebo z něj vystoupit.
Sám se tak stal součástí instalace. Světlo zde nemělo funkci prostředníka, ale hlavního aktéra.
Dva důležité prvky kterými se inspiruji u Anthonyho McCalla jsou maximální využití galerijního prostoru a divák jako součást instalace. Považuji
je za stěžejní.
„Moje díla nejsou o mém, ale spíše o vašem vidění, přestože se jedná o dílo mého vidění.“ [2 ]
James Turrell
60 61
Z českých autorů mezi mou inspiraci patří Stanislav Zippe a jeho Světelné konstrukce. V tvorbě se zabývá vytvářením světelně kinetických plastik
a světelných prostorových instalací. A to především takových, které zvýrazňují relativnost prostoru
Od roku 1973 začal vytvářet prostorové světelné instalace do zatemněných místností, ve kterých pracoval s liniemi a objekty - někdy kinetickými - natřenými luminiscenční barvou a osvětlovanými ultrafialovým světlem.
Bylo to poprvé, kdy pracoval s prostorem místnosti jako s celkem, ve kterém je možno se volně pohybovat. Divák tak vstoupil do místnosti, kde jej
obklopovaly různými směry vedené linie, vymezující jeho vztah k prostoru.
Zippe dokonce již na jedné z vůbec prvých světelných instalací, provedené zkušebně v jeho ateliéru (1973), nelomil linii na stěně, ale ve volném prostoru, čímž divákovu perceptuální zkušenost zřetelně relativizoval. Zippeho světelné linie definují prostor tím, že popírají původní prostředí, do kterého byly zapojeny. [3]
„Daný prostor výstavní síně neguji, přetvářím jej do nové podoby, vkládám do něj jiné obsahy, než měl doposud, zůstává pouze jeho funkce místnosti, do které, jak jsem již řekl, musí divák vstoupit, aby jej mohl určitým způsobem uchopit.“ [4]
Stanislav Zippe
2 James Turrel [online]. 2014 [3.5.2015]. Introduction.
Dostupné z WWW:<http://jamesturrell.com/about/introduction/>.
3 ZIPPE, Stanislav a Karel SRP. Stanislav Zippe: [Světelná pole 1968/1996 : katalog výstavy : Galerie hlavního města Prahy, Staroměstská radnice, 6. června-1. září 1996.] Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1996, 71 s.
ISBN 80-7010-046-x.
4 ZIPPE, Stanislav a Karel SRP. Stanislav Zippe: [Světelná pole 1968/1996 : katalog výstavy : Galerie hlavního města Prahy, Staroměstská radnice, 6. června-1. září 1996.] Praha: Galerie hlavního města Prahy, 1996, 71 s.
ISBN 80-7010-046-x.
62
64 65
Virtuální prostory
Prostor a světlo patří k hlavním motivům mé dosavadní tvorby. Přes světelné instalace využívající principu mapování, které se bezprostředně vztahovaly ke svému okolí a specifickému ukotvení na konkrétním místě, zejména architektuře se dostávám a zároveň vracím k čisté ploše plátna.
Zde se pomalu snažím prostorové uvažování radikalizovat, zkoumat, a posouvat své možnosti malířského rázu.
69
72 73
Trajektorium
3. 3 - 30. 3. 2016, v pracovní dny 10 - 18 hodin
Galerie Věda a umění, Akademie věd ČR, Národní 3, Praha 1 Text: Karel Srp
Ztraceni v křivkách a šumech
Jistě není náhodné, že Martin Hofman a Petr Voříšek uskutečňují již čtvrtý společný projekt. V uplynulých několika letech oba studenti, působící
v Ateliéru vizuální komunikace a digitálních médií docenta Stanislava Zippeho na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci, již provedli tři práce: Paralelní destrukci (Pokoje II, Kampa, 2014), Vizkom (Bratislava, 2014) a Kooperaci (Kvalitář, 2015). Nynější projekt, pojmenovaný Trajektorium, představuje snad nejtěsnější prolnutí jejich zájmu o dvě smyslové oblasti – zrak a sluch, k nimž každý ve své práci přistupuje samostatně, aby se jejich individuální vklady prostřednictvím výstavního projektu dočasně spojily k vytvoření ojedinělé syntézy, založené na možnostech soudobých technologií. Vztah zrakové a sluchové zkušenosti je sice v nynější instalaci provázán natolik, že určitému skupenství abstraktních tvarů se blíží i zvukové formace, nicméně každá z těchto smyslových oblastí si podržuje svoji
svébytnost. Jsou na sobě nezávislé. Uchovávají si vlastní čas a prostor. Vláčné, proplétající se křivky a zhutňující se zvuky vzbuzují dojem, že se vzájemně doplňují, i když jsou souběžné; dají se sledovat jejich styčná místa i zkraty.
Pracovním polem obou autorů se již před několika lety stala prázdná temná místnost jako nezbytný předpoklad. Přicházející dění pohlcuje návštěvníka natolik, že se mění v účastníka procesu, jenž se odbývá i na něm, dokonce by jej v dnešním případě mohl vtáhnout do sebe natolik, že jej překryje a on s ním splyne. Jako by se v něm ztrácel a dílo jej nechtělo vydat zpět.
Reproduktory jsou rozestavěné v místech dopadu projekce. Volné vyjevování zrakových a sluchových skupenství vychází samo ze sebe, nemá začátek a konec. Dopředu naprogramovaný stroj určuje podobu smyslového pole, jež nás obklopuje jako nekončící proud nově přicházejících zkušeností, rozprostírajících se v daném prostoru a vnášejících do něj nový rozměr.
Překvapuje nečekaným, teprve se odkudsi rodícím a kdesi se utvářejícím vyjevováním, jež vystupuje z prázdna a zase se v něm ztrácí.
74
Martin Hofman a Petr Voříšek přicházejí s propracovanou senzitivitou.
I když se zdá být doléhající zraková zkušenost prvotní a zvuková jako doprovodná, prosazující se až po chvíli, jejich podíl na celkovém vyznění práce je vyrovnaný. Záleží na rozpoložení příjemce, kterou z nich upřednostní jako výchozí. Tři různě silné červené, zelené a modré linie (tedy základní RGB barvy) doplňují obdobně pojaté tóny. Přestože jde o společný projekt, podržují si obě oblasti svoji nezávislost. Jako bychom sledovali dva souběžně se odvíjející životy, jež se v některých okamžicích přiblíží těsně k sobě, až téměř splývají, aby se zase od sebe odpoutávaly a ztrácely ve vlastních barevných a zvukových prostorech, v nichž si každý sleduje vlastní cestu.
Podle Stanislava Zippeho „dva nezávislé autorské softwery žijí vedle sebe svým vlastním životem a spojuje je pouze způsob jejich činnosti, a tím vzniká i jejich vzájemný dotek.“ Rozštěpení světla a zvuku, jež vzájemně nejsou nijak synchronizované, umocňuje uplatnění principu náhody, určujícího podobu obrazů a zvuků. Autoři dodávají: „Pracujeme jak s tóny, tak s jejich frekvencí, která se náhodně zvyšuje, snižuje či mizí jako linie.“ Přestože dnešní instalaci zprostředkuje vícekanálový systém, v němž měl její původce roli jen jakéhosi prvotního iniciátora, uvádějícího vše do chodu, je třeba se vrátit na počátek soudobého zájmu o průběh smyslového vnímání a připomenout si zlomové výzkumy smyslových schopností, uskutečněné Janem Evangelistou Purkyněm, jenž rozvíjel obsáhlou nauku o fyziologii smyslů, založenou na subjektivní zkušenosti a hlavně jejím co nejpřesnějším popisu. Purkyňovy Příspěvky k poznání vidění z hlediska subjektivního (1819) a následující Pozorování a pokusy o fyziologii smyslů (1825) vycházely z experimentů, jež konal sám na sobě. Dnes jsme v obrácené situaci. Oba vystavující autoři se rozhodli svou práci prvotně vyzkoušet na nás. Proud proměňujících se obrazů a zvuků probíhá na hraně. Divák se nachází nad ní i pod ní. Martin Hofman a Petr Voříšek posouvají souřadnice vnímání, směřují k beztížnému poli, jež do sebe vtahuje emoce účastníků.
Karel Srp
76
78 79
Systém xy
2016 / světelná prostorová instalace 10. - 12. 6. 2016 / Jihlava
Společná audio/vizuální instalace s Petrem Voříškem, která proběhla v rámci festivalu mladého umění Nultá generace
v Jihlavském DIODu.
Reorganizace
2016 / světelná prostorová instalace 17.6. –26.6. / Hradec Králové
Společná audio/vizuální instalace s Petrem Voříškem, která proběhla v rámci festivalu openairprogram v Hradci Králové.
85
Lumen 2 / 4
20. 10. - 4. 11. 2016 / Dads Galerie
MATĚJ BLÁHA, LUKÁŠ DOSTÁLEK, MARTIN HOFMAN, PETR VOŘÍŠEK kurátor výstavy: Karel Srp
Zpráva o konci jednoho i začátku dalšího světa
Když projdeme libereckým obchodním domem Plaza do prvého patra, ve kterém je umístěna galerie Die Aktualität des Schönen, ocitneme se v opačném světě než spotřebním, jenž na nás dosud doléhal ze všech stran. Vstoupíme do zešeřelé místnosti, ovládané odlišným časem
a prostorem, než v jakém jsme dosud pobývali a jenž nás obklopoval. Skupina čtyř autorů z ateliéru digitálních médií Stanislava Zippeho – Matěj Bláha, Lukáš Dostálek, Martin Hofman a Petr Voříšek – zde uskutečnila společný projekt, k němuž sice každý z nich přispěl vlastním dílem, nicméně propojuje jej jedna myšlenka, nacházející vyústění ve výrazné, meditativní instalaci.
Tento projekt vznikl současnými výrazovými prostředky, avšak obsahově nás vrací do dávné minulosti, často i proti úmyslu jeho původců, nespatřujících v něm obdobné souvislosti a obsahy, a setrvávajících u prvotního rozvinutí čistě smyslového účinku a bezprostředního dopadu. Je to paradox. Čím důrazněji posledními digitálními technologiemi směřujeme do budoucnosti, tím více jimi někdy pronikají dávné duchovní zdroje, hlásící se znovu jejich prostřednictvím o slovo, ať jako stíny jevů v Platónově jeskyni, nebo v podobě hermetické svatyně, zrcadlící smysl světa v jednoduchých symbolech
a znacích.
Pomyslným středem dnešní instalace jsou tři napnuté vertikální struny, ukotvené ve stropu a podlaze, jichž je třeba se dotknout, aby se rozvinula a uvedla svoji připravenost do chodu. Dotyk ruky uvolňuje příval vnitřně vzájemně provázaných světelných obrazů a zvuků. Každá ze strun má vlastní zrakovou a zvukovou úlohu: určuje tvar (rozhodující je počet bodů, nejmenším východiskem se stal trojúhelník o třech bodech), udává jeho proměňující se polohu a tloušťku jednotlivých stran. Tyto tři předem stanovené možnosti – poloha, počet bodů, síla strany – vyjadřují základní smyslové rozpětí tvaru. Souběžně se zrakovým vjemem se pohybuje i zvuk. Prostupujícímu poli odpovídá umístění čtyř reproduktorů, které stojí u protilehlé stěny galerie, takže si jejich přítomnost návštěvník zprvu ani neuvědomuje. Na tento vztah poukazuje Petr Voříšek, jeden
ze spoluautorů dnešní instalace: „Struna, která mění polohy bodů, rozezní pronikavý tón odpovídající 2,5 násobku frekvence původní. Struna měnící tloušťku linií změní, stejně jako u linií, náhodně frekvenci celkového zvuku.
Poslední struna, měnící počet spojených bodů, se zvukově projeví náhlým krátkým vynecháním tónu. Při delší vibraci struny tím vzniká tzv. vibrato.“
Rovnoprávné spojení zrakové a zvukové zkušenosti ustaluje jednotný, celistvý plastický dojem, naznačující, že se ocitáme na pomyslném závěru cesty, nebo že jsme u zrodu něčeho zcela nového; záleží na výkladu vstupu a výstupu, ve kterém spojení se třemi vertikálami může vyvolat protikladné pocity, jeden týkající se konce, druhý naopak počátku.
Instalace proměnila libereckou galerii v jakýsi vnitřní, sakrální, iniciační prostor, ve zvláštní místo, pohlcující účastníka, stávajícího se svědkem neopakovatelného. Setrvává ve vnitřně provázaném, živoucím pásmu propojených a na sebe odkazujících zážitků, vzbuzujících v něm dvojznačný stav, v němž se téměř ztotožnil se šamanem. Je součástí „divadla světa“, avšak zároveň se toto „divadlo světa“ odráží v jeho duši.
Struny připomínají nástroj, vyjadřují rezonující kosmos. Ačkoli autoři tento jejich přenesený výklad zřejmě nezamýšleli a chtěli zůstat co nejvěcnější, dokonce by snad i mohl být protichůdný jejich záměrům, zřetelně evokují odvěkou představivost, spjatou s Orfeovou lyrou a zejména s názory
přičítanými Pýthagorovi a jeho žákům. Struny uvádějí do pohybu zlomkovité geometrické obrazce, jejichž východiskem zůstává trojúhelník, promítané ze tří projektorů, umožňujících překrývání jejich směrů. Zahlcují nás téměř nepostihnutelnými, měnícími se tvary nekonvexních mnohoúhelníků, nejrůznějších lichoběžníků, stejně jako zvuky, vycházejícími ze sinusového vlnění, dostávajícího náhle ostřejší podobu zlomu, jak uvedl Petr Voříšek:
„… jako by tvar, který je na projekci, byl vykreslován zvukem do prostoru.“
Nosným pocitovým rysem současné výstavy je stav vnitřního chvění, které zasahuje účastníka, proniká jej, obnovuje mu cestu až k jakémusi ztracenému dávnému zážitku, ke splynutí jeho nevědomí s přicházejícími zkušenostmi, jež jej přesahují. Autoři dnešní instalace se chtěli vyhnout jejímu přirovnání k hudebnímu nástroji, neboť zdůrazňovali především čistou stránku vlastní výpovědi, opírající se o umělý „stroj“ a bezprostřední, často velmi důrazné dojmy. Zvažovali možnost, že použijí pouze jednu strunu, zahrnující všechny funkce, jež jsou nyní rozloženy do tří samostatných strun. V takovém případě by se přiblížili hudebnímu nástroji ještě těsněji; jedna struna by připomínala božský monochord – starobylý nástroj s jednou strunou, poskytující
pýthagorovcům analogii uspořádání vztahu kosmu a člověka. Ilustrovala by hermetický výklad univerza, zrcadlící v sobě makrokosmos a mikrokosmos.
Struny jsou spojnicí pozemského i nebeského, lidského i vesmírného. Ať je tudíž uplatněna jedna struna, nebo tři, stojíme v prostoru rozeznívaném Orfeovou lyrou, připomínajícím tři oblasti pýthagorovské „harmonie vesmíru“
– číslo, úměrnost a analogii. I když by se dala dnešní instalace vyjádřit
číselným zápisem, „liberecká čtveřice“, jež se k společnému dílu spojila vůbec poprvé, ji představila v její smyslové podobě, vyžadující důsledné prostorové provedení. Díky tomu nás uvedla nejen do vyváženého stavu protikladu mužského a ženského principu v kontrastu temné místnosti a světelného zdroje, ale i do napětí rozpojení a opětovného spojení zkušenosti zraku a sluchu, oslovujícího duši, která se nachází „na pomezí věcí hmotných a nehmotných“, jehož přítomnost pýthagorovci zdůrazňovali.
(použitá literatura: Pýthagorás ze Samu, Trigon, Praha 1999; Obrazový atlas hermetismu, Trigon, Praha 1990)
Karel Srp
88 89
Lampyris
2016 / světelná prostorová instalace 11. - 13. 11. 2016 / Brno
foto: Martin Hofman, Martina Petrová
Společná audio/vizuální instalace s Petrem Voříškem, která proběhla v rámci festivalu Prototyp Brno.
Projekt Lampyris se zaobírá přírodními živly. Pro letošní výstavu Prototyp jsme vytvořili komplexní prostor, který propojuje vnitřní prostor i okolní prostředí brněnské káznice. Rozhodli jsme se použít „plynné“ skupenství společně se světelnou a zvukovou složkou. Jedná se o světelné objekty v podobě nafouklých bílých balónků. Balonky jsou přivázány, ke stropu v různých výškách a odstupech. Připomínají světlo, vycházející z tvora známého jako Světluška (Binomické jméno Lampyris). Všechny balónky soustředíme do zatemnělé místnosti od stropu k zemi. Znázorňují pomyslné hnízdo a domov těchto nočních tvorů. Kdysi jsem měl možnost shlédnout tisíce světlušek na jednom místěa chtěl bych tento přírodní jev vyjádřit čistým bílým světlem a podtrhnout pomíjivou krásu přírodních jevů.
Díky umístění světelných objektů vzniká jakýsi vznášející se „labyrint“
prostoupený zvuky, připomínajícími elektronicky vytvořenou přírodu.
Zvuky se náhodně generují a přelévají z jedné části místnosti na druhou.
Místnost tak získává další rozměr a doplní tak světelnou složku v prostoru.
V projektu Lampyris jsem se rozhodl využít diodového světla s vlastním dočasným zdrojem, na rozdíl od světla projekčního, s nímž jsem pracoval v předcházejících instalacích. Tento zdroj vyjadřuje životnost a zároveň zranitelnost instalace. Diodové světlo umístěné v balónkách je vybaveno vlastní baterií. Instalace končí po zhasnutí posledního balónku. Lampyris opouští brněnskou káznici.
94
Curriculum vitae Martin Hofman
* 27. 1. 1992 Domažlice www.martinhofman.cz Studia
2011 - současnost
TU v Liberci, Fakulta umění a architektury, Vizuální komunikace / Digitální média, doc. Stanislav Zippe
2014 - 2015
Vysoká škola výtvarných umení v Bratislave, Maľba a iné médiá, Ateliér + – XXI,
Prof. Daniel Fischer, akad. mal. (stáž) 2007 - 2011
SUŠ v Liberci - propagační výtvarnictví Spolupráce s Petrem Voříškem 2016 - Prototyp, Brno
2016 - Oxygenium Mundi, Villa Misteria, Hradec Králové 2016 - Nultá generace, Jihlava
2016 - Trajektorium, galerie Věda a umění AVČR, Praha 2015 - Budoucnost je zde, galerie Kvalitář, Praha 2014 - In Art Week, RE:FRESH klub, Bratislava 2014 - Pokoje 2, Umělecká galerie Pokoje, Praha Skupinové výstavy
2016 - Lumen 2/4, Dads galerie, Liberec 2016 - Nultá generace, Jihlava
2016 - Lumen 1/11, TU Liberec, Liberec
2015 - WTF?! - Festival současného divadla, Malé divadlo, Liberec 2014 - VŠVU - Zimný Prieskum 2014, Bratislava
2014 - In Art Week, RE:FRESH klub, Bratislava 2014 - Qašení, Pivovar Konrad, Liberec
2014 - Vizuální komunikace - digitální média, galerie VIDEO NoD, Praha 2014 - Pokoje 2, Umělecká galerie Pokoje, Praha
2014 - From darkness, back to past_future, Galerie 69, Liberec 2012 - Salón umění, Centrum současného umění DOX, Praha
99
