ZNAK ETNIKA Technická univerzita v Liberci

Technická univerzita v Liberci

Fakulta textilní

ZNAK ETNIKA

LIBEREC 2007 TEREZA SVOBODOVÁ

P r o h l á š e n í

Prohlašuji, že předložená diplomová (bakalářská) práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. O právu autorském a o právech souvisejících s právem autorským).

Souhlasím s umístěním diplomové (bakalářské) práce v Univerzitní knihovně TUL.

Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou diplomovou (bakalářskou) práci se plně vztahuje zákon č.121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 (školní dílo).

Beru na vědomí, že TUL má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé diplomové (bakalářské) práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé diplomové (bakalářské) práce (prodej, zapůjčení apod.).

Jsem si vědom toho, že užít své diplomové (bakalářské) práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem TUL, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených univerzitou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše).

Beru na vědomí, že si svou diplomovou práci mohu vyzvednout v Univerzitní knihovně TUL po uplynutí pěti let po obhajobě.

V Liberci, dne . . . Podpis

P o d ě k o v á n í :

Ráda bych poděkovala paní M.A. Ludmile Šikolové za inspirativní vedení po celou dobu mého studia a panu Ake Svetilja, který mi umožnil a byl nápomocen s výrobou části mé bakalářské práce.

Dále děkuji mé rodině za podporu a v neposlední řadě mým fotomodelům.

ANOTACE

Základní myšlenka mé bakalářské práce vychází z potřeby zachování hodnoty kroje jako takového, jeho charakteru a individuality, ale zároveň ho přizpůsobit a přiblížit lidem dnešní doby. Snažila jsem se kroj a jeho tradice zjednodušit a stylizovat, získat opravdu základní nosnou informaci,která by byla čitelná v podobě jakéhosi z n a k u – š p e r k u – o d z n a k u.

Vybrala jsem si část oděvu, která se většinou objevovala ve všech regionech, ale zároveň se na ni daly nejvíce pozorovat drobné odlišnosti v různých lokalitách, ať už ve střihu, výšivce nebo v doplňcích – vestu neboli kazajku.

Jako zjednodušená charakteristika dnešní doby, mě stále více napadalo slovo

„konzumní“. Postupně se tedy rýsovala myšlenka užitku či požitku z „kastovního odznaku“. Znaku, který se může zkonzumovat a zdobit tak nositele nejen zvenku, ale i zevnitř. Dodržet tak zákony jakési přirozené recyklace a nechat se doslova prostoupit znakem etnika. Vznikl tak „dav“ prstenů z čokolády, kdy každý má svůj osobitý charakter a proto si můžete osvojit a přizpůsobit šperk právě podle vaší chuti.

S prsteny je také spojen i jeden ze zásnubních rituálů, kdy dochází k výměně prstýnků na důkaz zaslíbení tomu druhému. U konzumního šperku se okamžik může zintenzivnit právě tím, že si dvojice „pojí“ prsteny navzájem a nechají se tak doslova prostoupit tím druhým.Souvisí to také s faktem, že dříve byl hlavní důvod odlišení vlastního etnika od druhého to, aby se zamezilo degeneracím rodu - hlavně v menších vesnicích. Nebylo výjimkou, že v rámci jedné vesnice, rodiny se oddávali sourozenci nebo příslušníci blízké rodiny. Proto se od jisté doby ustálil zvyk, že snoubenci musí být z různých regionů, tudíž při obřadu oblečeni do různých krojů.

V rámci transformace stylizovaného tvaru( kazajky), vznikl ještě další šperk,

zastupující kategorii sváteční. Inspirovala jsem se límcem – okružím (na Hané známým jako „krézl“), který je vývojově nejstarší a vedle jiných částí kroje bezesporu patří k stěžejním konstrukčním prvkům.

ANNOTATION

The main idea of my diploma thesis comes out of a need to preserve the value of

national costume, its character and individualism, and also to adapt it and bring closer to people in modern times.

I tried to simplify and stylize the national costume and its traditions in order to obtain the real basic information, which would be legible in the form of symbol – jewel – badge.

I chose the part of costumes, which appeared in most of the regions, and also little differences in design, embroidery and accessories could be observed on it reflecting various localities – the waistcoat or jerkin.

As a symplified characteristic of nowadays I see the word „consumer“. Consequently the idea of profit of a caste badge arose gradually. The caste badge as a symbol, which can be consumed and which can decorate its bearer from the outside and also inside. It is the idea of keeping laws of natural recycling and letting the ethnic symbol to pervade through people. Thereby the „crowd“ of chocolate rings was originated, where each had its own character, and therefore you could acquire and adapt the jewel acoording to your wish. Rings are also connected to a betrothal ritual, when exchanging of rings means the proof of betrothing each other. This moment can be intensified, when the betrothed couple tied their rings and they let themselves to pervade thorough each other. This relates to the fact, that formerly there was a need to distinguish own ethnic from the others in order to prevent clans from degeneration, especially in small villages. It happened that relatives got married in the frame of one family or one village. Thereby a custom was established, when the betrothed pair had to come from different regions a they had to wear different national costumes.

In the frame of transformation stylized design (waistcoat) another jewel was created, which represented the festive cathegory. I was inspired by a collar, which si the oldest part of costumes and it belongs to the fundamental design elements.

Klíčová slova:

Vrstvení, skládání

Prvotní funkce, druhotný symbol, znak Úvodnice

Holubice

Konzumní šperk OBSAH:

Úvod………….………...……str.6 1.) Rozdělení :

1.1. Civilní šperk……….……str.7 1.2. Sváteční šperk……….………….str.7 1.3. Návrhové variace obalů………..………str.7 2.) Inspirace zvyky, obřady, pohanskými slavnostmi, historii a funkcí kroje

v Čechách………str.8 2.1. Historie kroje………..str.8 2.2. Haná – Severní Morava………...str.13 2.3. Kroj………str.14 2.3.1. Civilní kroj všedního dne………..str.14 2.3.2. Sváteční kroj do kostela………....str.15 2.3.3. Obřadní kroj (svatební)………..………..str.16 3.) Způsob zdobení a nošení šperku………..……….str.18 4.) Pracovní postup………..str.20 4.1. Civilní šperk………...str.20 4.2. Sváteční šperky………...str.22 5.) Použité materiály………str.23 5.1. Čokoláda……….str.23 5.2. Netkané textilie………..……….str.26 5.3. Modurit……….…..str.30 6.) Použitá literatura………str.31 7.) Závěr………..…...str.32 8.) Návrhové variace obalů + fotodokumentace

ÚVOD:

O svoji bakalářské práci jsem začala přemýšlet v polské Wroclawi, kde jsem byla na stáži, a dokončila jsem ji ve Švédsku,….tedy daleko od mého českého tématu.Myslím, že jsem ale právě toho využila k patřičnému nadhledu a vlastní zkušenosti proniknout do cizí entity.Potřeba lidí se seskupovat do tlup ,je tu odedávna a já sama si sílu „kast“, rodiny a přátel velmi dobře v cizině uvědomuji.

A věděli to dávno přede mnou i jiní, kteří svoje tradice dodržovali a ctili je.

Proto doufám, že ať už jste kdekoli, něco z české tradice vám snad zachutná…

ROZDĚLENÍ :

1.) Civilní - konzumní → jednoduchost a stylizace.

Šperk přímo související s životem, prácí a užitkem.Vyjadřuje koloběh a monotónnost celého roku, přírody – recyklace, funkčnost, požitek v každodennosti.

V mém pojetí to budou „šperky k sežrání“, tvarově vycházející ze střihu košil,kazajek a vest užívaných v různých lokalitách v pracovní den.Měl by to být právě „šperk

každodennosti“, malá radůstka během dne, která může vygradovat až v obřad

„slibu“(svatební - ), kdy muž a žena si „pojí“ navzájem prsteny na důkaz odevzdanosti a důvěry k tomu druhému.Ozdoba?Ano.Čokoládová, vábící a zdobící zevnitř –

v žaludku.Pro konzumní společnost – konzumní šperk.

2.) Sváteční – nedělní - – mobilita, manipulace, rej

Límec nebo okruží je častý hlavně na Hané, ale používaný už od dob renesance.Tedy dost ustálený tvar, který jsem se pokusila inovovat použitím tvaru určeného na jinou část těla (kazajku)viz. Způsob nošení šperku.

3.) Návrhové variace obalů

Volné návrhy a inspirační modelace krabiček a obalů pro průmyslovou výrobu prstenů z čokolády.

2.)

INSPIRACE ZVYKY, OBŘADY, POHANSKÝMI SLAVNOSTMI, HISTORIÍ A FUNKCÍ KROJE

„Nejlepším způsobem vyjádření lidské individuality je uniforma“

Terry Prattchett

Proč kroj? Protože oděv patří nesporně k hlavním článkům kultury. Jeho

prostřednictvím se lze dozvědět mnoho o životě, názorech i umění určitého společenství (etnika).

Z minulosti uvádím několik případů, kdy původ , národní tradice nebo touha proniknout do cizí entity ovlivňuje umělecké dílo a přiblíží nám umělce právě díky okolnostem, zvyklostem a zákonům, ve kterých žil.

V díle Pabla Picasa, četná vyobrazení býčích zápasů.Tato typicky španělská tradice dává umělci příležitost ukázat svůj horkokrevný charakter a zařadit se ( jestli je vůbec možné použít toto slovo u Pabla Picasa) do španělské etniky, kterou bezesporu miloval.

Paul Gauguin se zase proslavil svým viděním světa na Tahiti, zemi, kterou si on sám určil za domov a díky potřebě zachytit tuto atmosféru na svých plátnech, se můžeme jako Evropané dotknout tohoto exotického ráje, stejně tak jako autor sám.

V mém případě byly reálie spojené s českou tradicí hlavní inspirační částí mé práce.

Neusilovala jsem český a moravský kroj pouze rozdělovat, dokumentovat nebo stylizovat tak, jak už se i s mnohem hlubšími znalostmi pokusili jiní. Celou

problematiku jsem naopak uchopila z ryze subjektivního hlediska, abych tak výtvarně mohla vyjádřit svůj osobní postoj.

2.1. Historie kroje

Zevrubnější zprávy o kroji venkovanů se spojují s dobou osvícenství tj.pol. 18.stol., kdy díky nové osvícenské filosofii se vyšší kruhy začínají dívat na život praktičtěji a

obracejí pozornost k prostému lidu.

Vše vrcholí r. 1791, kdy se do Prahy na českou korunovaci císaře Leopolda II. sjíždějí po dlouhých měsících příprav, krojové skupiny z celého kraje – a to v celé svojí parádě.

Už tehdy se kroj chápal jako neměnný celek, odpovídající jednoznačným regulím ve způsobech úpravy, volbě barev, kombinací prvků – tedy jistý druh uniformy, kdy byste ale marně hledali dva naprosto identické kousky i ve velmi řídce osídlené oblasti.

Každý kroj se odlišoval právě s ohledem na svého nositele. Ten si tak „podepsal“svůj kroj, který hlavně ve své sváteční verzi měl třeba jeden na celý život, takže se opravdu přizpůsobil svému majiteli a tvořil s ním jistý celek.

Vrstvení šatů: tj. vývojově starší vrstvy se neodloží, ale zůstávají uvnitř oděvu a převlékají se novými – odtud složitost a množství dílů kroje + jistý rituál při

oblékání(návaznost)-pozn.: na Plzeňsku jeden čas 16 sukní na sobě.

Nejstarší vývojové formy ošacení tedy najdeme ve spodních vrstvách. Vývoj a módnost kroje se odrážel hlavně na sukni – ty určovaly dobovou siluetu. Nešlo o žádné složité vymýšlení nebo přešívání – stačilo sukni více prodloužit spodničkou, nasadit nad pas, vypárat nebo našít ozdobný pás,…(na Chodsku se sukně zkrátila po 2. svět.válce o 10 cm tzn. sahala vysoko nad kolena. Zde se také kroj zachoval všeobecně nejdéle).

Na Hanáckém Slovácku (Dambořice) se zase celý kroj nafoukne tak, že postava se v něm ztrácí, jakoby zakletá v pevné etuji. Původní krajkový límec se tak absurdně rozšířil, natužil a vztyčil, že hlava je schována v průsvitném kornoutu. Toto násobení hodnot je typické i pro jiné země, ohromné oděvní kolosy žen při karnevalu v Latinské Americe a Brazílii.

„Šerka“ -

Tvarování skládáním patří ke starým technologiím běžným už od renesance. Sukně se tak bez žehlení snadno složily do truhel.

Chodsko – vlněná šerka:přední díl sukně je hladký a přesně tak široký, aby se do něj při položení vešly sklady z celé zbylé sukně.

Jemné vrapované šortce – zadní zástěry u horňáckých krojů barvených žlutě šafránem (vrapují se ručně za mokra se škrobem→zatíží se a nechá uschnout.

Doublevsko (Čechy) – „šramačky“

Chodsko – „moldon“ostře barevně pruhovaný Plzeňsko – „mezulánky“=zástěra

Haná – sukně z bílého hladkého plana

Slovácko – „šorec“=starobylá zadní zástěra navrapená z bílé nebo černé látky, podložené bání spodniček, na nichž jakoby trčí.

Zástěra je obvykle chápána jako samostatné umělecké dílo s rámcem bordury.

Košile -

Z latinského „casula“, zákl.oděv z plátna košula, robacha, rubina, rubaška, rubáš, rubáč,…

Staroslovanský základ slova – „rub“- znamená natržený,urubnutý kus.Plátno se trhalo na obdélné dílce a ty se sešívaly.Nejčastější je typ kasule – vertikálně položený pruh plátna v místě ramen přeložený s rukávy našitými do pravého úhlu a prostřihem u krku.

Úbor do rakve = rubáš, bílá dlouhá košile ponechávající tělo v jeho základním pozemském tvaru.

Rubáč – podobný dnešnímu ženskému kombiné. Rovná, dvojdílná, tubovitá košile s 1 nebo 2 ramínky = základ oděvu. V pase se pak přes rubáč vázaly 2 zástěry (přední, zadní) pozn.:Chodsko - „voblečka“ = spodní plátěný oděv podobný rubáči pouze s okrouhlým výstřihem - z ní časem vznikl vrchní kanduj

Gatě -

Střihem příbuzné ženským sukním, dva široké rovné nohavice spojené klínem. Dolní okraje vytřepené – „třaslavice“(Slovácko)

Plachty a úvazy -

onuce = obdélníky plátna, kterými se obtáčely nohy do vysokých bot, krpců, kožených opánků.

Úvaz textilie na hlavě je technickým předstupněm prostých šitých čepců.

Nejrozšířenější je čtvercový šátek různých velikostí přeložen po diagonále.

Obřadní oděv na Moravě:- „ÚVODNICE“ = šál složený na obdélník, který nosila nevěsta, ale i žena nesoucí dítě ke křtu nebo úvodu.

Krézly = naskládané límce k širokým košilím, připomínající renesanční okruží užívané na Hané.

Pantlík, pentlík = 0,5m vysoký turbovitý útvar pošitý červeným hedvábím, korálky, zrcátky a stužkami. Slouží nevěstě.

Turčáky = speciálně vázané šátky na hlavu užívané i na Slovácku.

Pozn.:Valašská „huňa“ je střižena z jednoho kusu silné režné látky třemi nástřihy (nakrojením) –trojím přeložením a dvěma postraními švy vznikne rovný, pravoúhlý kabát.Nepotřebuje ani zapínání.

Prefundy – vysoké až 40 cm = válcovité čepce ze zlaté krajky (Jihlava) Výšivka a zdobení –

Kordly, lajble = vesty na Slovácku (ve Strážnici, Podluží dosahují sotva do podpaží), hustě vyšívané pestrým hedvábím.

Brněnsko – červená

Haná – malé barevné kvítky(podobné empírovým textilním tiskům) a žluté bohaté vzory. Vzory výšivek většinou fauna, flora (ne figurální motivy). Oděv jako kontrast k přírodě – bizardní tvary a jásavé barvy X jsou s ní úzce spjaty, člověk tvoří v přírodě bod, signál, značku života.

Uherské Hradiště – zdobení velkými červenými střapci a šnůrováním.

Strážnice – umírněná se vzorem a barvách sv. a temného hedvábí. Zachovává si základní schéma. Muži mají malou kordulku, velkorysé rukávy s bílou dírkovanou výšivkou, ženy červený šátek, tuhé sukně, šněrovací botky, klidné ploché tvary.

Rožnov – „zuby“ u čepce (hřebeny, hory). Muži mají speciální podlouhlý kabát rozšířen klíny a Valach = vysoký horalský klobouk, znak Valašska.

Typy výšivky –

Bílá na bílém – efekt průsvit, reliéf (vzory se podkládají) uzlíčkové čepečky v týlu s křidélky stuh = holubičky

Kovová, zlatá, stříbrná – sametové a hedvábné čepce s dlouhými oušky (styl starověké kordule) lemované kožešinou, uvázané stuhami

2.2. Haná – Severní Morava

Haná-severně od Brna je úrodný kraj kolem Olomouce a Kroměříže. Vedle nošení krojů, významnou roli hrála i jejich společenská potřeba a vlastenecký duch a díky tomu kolem 1.pol.20.stol. jeho nošení znovu ožilo. Tato vlastenecká éra znovu vyústila hlavně v době 1. republiky.

Co je nejvíce typické pro Hanou jsou „krézle“. Nařasené, bílé okruží, které přetrvalo v oblibě i přes to, že svou historií sahá až do renesance, což je nejstarší vývojové období kroje na Hané. Z následných slohů - rokoka - byl kroj ovlivněn širokou sukní a hluboce vystřiženou kordulkou, v empíru zase vysokým opásáním.

Dlouhá, bílá, široce nařasená sukně, modrá zástěra, rukávce krejzlíkem, krátký živůtek – pod ním těsně obepnutá linie těla pruhem plátna – opléčkem. Na hlavě jemně uvázaný velký červený šátek. Na zástěře drobné kvítky, modrotisk má specifické formy.

Vzkládané střevíce a kůží obšívané podélné kabely – sotory

Muži žluté nebo rezavé kalhoty – „báně“ = široké kalhoty sahající ke kolenům, připomínající renesanční „plundry“, v pase je drží kožený pásek. Vesta do pasu z tmavého sukna, žlutá výšivka.

Košile s širokými rukávy, malý klobouček, vysoké boty (k rozměrným plášťům s límcem se nosily široké klobouky formované do člunu. Přes hlavu „ocáskový kožich

= kožešinová kazajka.

Pozn.:od Domažlic,oděv spjatý s terénem hřebenů hor Českého lesa, kmen určený ke strážení hranic mezi Českým královstvím a Bavorskem.

2.3. Kroj

= oděv charakteristický pro určitý kraj, dobu nebo organizaci. Někdy je těžké stanovit hranici původního účelu a jeho druhotné funkce jako symbolu, znaku národního vědomí kraje nebo lidu jako kořene národa.

→národní

→lidový

2.3.1. civilní kroj všedního dne 2.3.2. sváteční kroj do kostela 2.3.3. obřadní kroje (svatební)

→překrývají se ve společné rovině tradičního, rustikálního a bizardního oblečení venkovanů minulých generací = fenomén české kultury

ad) 2.3.1. Civilní kroj

Oděv veskrze pracovní, musel být praktický, pohodlný, umožňující pohyb a také snadno udržovatelný. Barevnost je střídmá(bělavá až béžová a modré indigo) a červená barva se používá jako akcent (proužek sukní, pásek,…)

Kaftan ,kanduš ,letnice nebo leknice(na Moravě a Valašsku) = suknice spojená

s živůtkem – na to se nosila košilka s krátkým rukávem, jednoduché zástěry a doplňky.

Zástěra byla nezbytnou a praktickou součástí oděvu (k otírání rukou, pusy dítěte, nastavené židle, pro transport trávy, cibule, k setí tzn. Rozsívka. V řemeslu se používala zástěra s laclem.

Obuv - krpce (kožené), karpatské opánky zhotovené z 1 kusu kůže připoutané řemínkem k noze, dřeváky (původně celé ze dřeva) později dřevěná masivní podrážka a kožený vršek, obuv textilní (papuče, kopytce).

Ženská jupka = vypasovaný krátký kabátek se šusky, upjatý ke krku na řadu knoflíčků(19.stol)-později se sukně i jupka šijí dohromady – šaty se zástěrou)

ad) 2.3.2. Neděle = den odpočinku

Kategorie nejzdobnější – mladí a svobodní, hlava bez čepce, vlasy zapletené a zdobené květy, stuhy, zrcátky,…rukávy škrobené a různě formované a skládané = atribut svobody.

Chlapci si klobouky a čepice zdobí péry nebo kytkami – živá kytka je z pravidla důkaz lásky děvčete (stejně jako vyšívaný šátek od dívky, který nosí viditelně na klopě, v kapse za poklopcem kalhot).

Bohatá výšivka, pestrá barevnost, krajky.

Kroji dává vyniknout tanec (pohyb!), kde je oděv účelný - vození se za šáteček, nebo vytváří pohyblivou mozaiku barev a tvarů (krajkové spadené rukávce pro držení se za ruce, protočení sukně,….)

Manželský kroj: Žena si nesmí na veřejnosti obnažit hlavu (osoba podřízená svému muži), celkově je více zahalená (dlouhé rukávy) „důstojná okázalost“

Kabátek – špensry = v ramenou široce nabrané rukávy (šunkové) x u zápěstí úzkými, velký výstřih s bohatě zdobenými límci, v nich šatky.

Úprava hlavy - vespodu stahuje vlasy měkký čepec, přes něj různě napjatá rouška (úzce vyšitý „ženský vínek“- Blaty, Horňácko - dlouhé šatky. Plena-až 4m barevně vyšitá a lemovaná krajkami. Na týl se uvazovaly stuhy nebo plátěné holubice(největší na Plzeňsku – až 1 m). Nejokázalejší a nejdražší - zlatá a stříbrné čepce tzn.prefundy na Jihlavsku, vysokého válcového tvaru tvořeného až 1/2m krajky.

Podobné bizardní útvary byly tehdy naprosto běžné a ženy je nosily pyšně a s odvahou (fr.Bretaň- složitě vázané čepce, Španělsko –vysoké hřebeny a mantily nebo Rusko- tzn.kokošníky, čepce vytvářející kolem hlavy svatozář ze zlatých výšivek a krajek.

ad) 2.3.3. Obřadní kroje

Byla to vážná věc, výraz důstojnosti, někdy i výraz smutku ze ztráty svobody. V řadě krojů je proto nevěsta oblečená do umírněných barev – někde symbolických pro smutek (bílá, černá).

Svatební věnec – čepení, pentlení hlazení = symbol opuštěného panenství. Slavnost posledního momentu, proto zdůrazněno nejen formou, ale i dodržovanými zvyky sundávání věnce o půlnoci svatebního dne a nasazování manželského čepce před tím, než je nevěsta odvedena na svatební lože – opět motiv smutku, loučení.

Původně byl věnec z rozmarýny, ale i z umělých kytek, korálků, jehlic, …vystavěný do vysokých tvarů.

K věnci obvykle patří i „dívčí vínek“ – pruh uvázaný kolem čela a delší soustava stuh visících na zádech.

Morava – předsvatební oblečení „úvodnice“= oděvní plachta podélně složená, přehozená přes ramena jako šál, který kryje i ruce. Připomíná, že nevěsta se svatbou řadí do role budoucí matky. Úvodní plachta se posléze užívá k zavinutí dítěte při křtu a úvodu. Má zjevně i hlubší souvislosti s obřadními plachtami vůbec (zakrývající matčino lože, posmrtném loži ..).

Úvodnice je spojena s životem dívky od narození (zavinuta v matčině úvodnici), před svatbou dostane dívka svoji vlastní úvodnici, která byla vyšita od zbytku ženské časti rodiny – nesla si tak sdělení či rady do budoucího manželského a rodičovského života, povine do ní své novorozené děti a ulehá s ní i do svého posmrtného lože.

Kožich – nejen, že je hodnotný, ale v průběhu obřadu s na něj nevěsta posazovala z důvodu plodnostní magie.

Kabátkem kryjícím ruce se nevěsta odlišovala od družičky, která naopak hýřila barvami, symbolizujícími mládí a svobodu.

Ženich – atribut posledního dne svobody je kytka na klobouku a rozmarýn s pentlí na klopě.

Novomanželé měli speciální součásti oděvu, které je vtahovaly symbolicky do kruhu věčného sepjetí. Žena měla úvodnici a muž, jako úctu k ženě a udržovatelce rodu, měl část ze ženského šatníku tj. podélnou roušku – šatku, kterou nosil přes slavnostní kabát našikmo převázanou červeným ženským šátkem (Morava , Horňácko) nebo od pasu dolů ženskou zástěru (Haná).

Obřad královničky o letnicích

Dívky mají bílé oblečení a chlapci pancíře z kůry stromů, všichni se zdobí květinami a slavnostně procházejí městem v průvodu - Jízda králů na Hané.

Převleky a masky byly hlavně v zimě (Advent s maskami Barborek, Mikuláš, Lucek a Percht,…). O Masopustu byl zažitý řád a zvyková zákonitost, proto se mnohdy udržely déle než samotné kroje.(Chodsko – s masopustním úterým nesou mládenci Masopusta – figurínu na marách)

3) ZPŮSOB ZDOBENÍ A NOŠENÍ ŠPERKU

Tento termín „zdobení, krášlení“, pojící se s lidskou rasou od pradávna v sobě zahrnuje nepřeberné množství a rozmanitou škálu úprav lidského těla od malování, tetování, jizvení přes různé deformace (prodlužování lebky, zmenšování chodidla, zabrušování zubů, prodlužování krku, ušních lalůčků nebo vkládání předmětů do uší, nosu a rtů) až po úpravu vlasů, aranžování oděvu a nošení šperku.

Jejich funkce totiž není často „zdobná“, ale má jiné významy: praktické, magické, rodinné, společenské nebo potřeby odlišení vlastního etnika od cizího.

Nesmíme opomíjet také fakt, že zejména v historii všechna díla podléhala určitým kánonům, výtvarným stylům a stylizacím, které se týkaly především zachycení příslušníků vyšších společenských vrstev a panovníků, a kde šperky stejně tak jako veškerá výzdoba, poléhaly jasným řádům a hierarchii. Tu se nám daří rozpoznávat díky dochovaným artefaktům, které byly z více či méně trvanlivých a většinou drahých materiálů jako jsou zlato, stříbro a drahé kovy a kameny, (stejně tak jako drahá dřeva, lastury a jiné přírodní materiály), které se zpracovávaly nejrůznějšími technikami.

Kromě těchto hmatatelných dokladů však existují i jiné formy ozdob a šperků – zhotovených z pomíjivých organických látek, kdy zdaleka nezáleží pouze na tom, jak tyto ozdoby vypadají, ale především na tom, jak se nosí a k čemu slouží. Většinou jsou totiž určeny ke speciálním obřadům, jsou spojeny s osobním životem a mnohdy i magickým významem. Je obtížné přijít s nimi do styku v jejich původním prostředí natož je nějakým způsobem uchovat. Díky etnologii se můžeme alespoň pokusit odhadnout, jestli vůbec mělo jít o předmět určený na lidské tělo nebo oděv, protože kolikrát tyto věci nevypovídají o způsobu nošení. Dokonce některé neexistují ani samostatně. Jsou vytvářeny přímo na tělo, u něhož se odnímají až po smrti člověka (zvyk obtáčení ženského krku mosaznou spirálou, který je rozšířený v Thajsku nebo Barmě.

Tam existuje představa, že lidská duše je umístěna právě v ženském krku a potřebuje ochranu. Bez této „ozdoby“ si žena zláme vaz. Také různé kolíčky, dřeva a upravené kosti, které se vkládají do částí těla, samy o sobě nemají význam).

V evropském prostředí to platí zejména u jehlic, kdy není jisté, slouží-li ke spojení oděvu , bot či do vlasů. Nevíme, zda jde o náušnici, záušnici či ozdobu hlavy,…

Podle mého názoru, je v současnosti do jisté míry tento rituální „diktát“ paradoxem právě designu, který se snaží řešit především funkčnost, praktičnost, trvanlivost, masovou výrobu a prodejnost věcí. Myslím,že bychom se ale mohli zase naučit věřit a prožívat určité chvíle, i když jsou to jen okamžiky, nechat věcem jejich identitu a svéráznost a vnímat hodnoty, které se nám nabízejí právě díky jejich pomíjivosti….

4.) PRACOVNÍ POSTUP : 4.1. Civilní – konzumní šperk

Jak už jsem zmínila v úvodu, část své bakalářské práce jsem vyráběla ve Švédsku, kde jsem mohla využívat speciálně upravenou kuchyň právě pro výrobu čokolády.

Začala jsem modelováním z moduritu, který jsem vytvrzovala v elektrické troubě o teplotě 100 °C a následně dobrušovala a vyhlazovala tvary, které jsem použila jako výchozí tvary pro odlévání do formy. Tu tvořila potravinářská želatina uvařená z : 250 g želatinových listů (speciální forma želatiny, která díky své pevnosti po ztuhnutí, je ideální právě na výrobu forem)

375 g vody 315 g cukru 75 g glukózy

Používala jsem 72% čokoládu (tzn. 72% kakaového prášku) jako tmavou a 29%

čokoládu (tzn.29% kakaového prášku)bílou.

Teplota :

Při práci se samotnou čokoládou, bylo velice důležité dodržovat určitá kritéria, pracovní postupy a hlavně teplotu.Ta je stěžejní podmínkou pro dobrý výsledek, trvanlivost a kvalitu čokolády.

Před zahájením jakékoli práce s čokoládou se musí dbát, aby teplota v místnosti byla konstantní a to od 20°C – 22 °C.

Tuto teplotu by měly mít také všechny nástroje a předměty, které přijdou s čokoládou do kontaktu. To platí také pro mramorovou pracovní desku, která je pro výrobu čokolády nezbytná. Slouží ke zbavení přebytečných iontů v čokoládě a zlepšuje její adhezi. Čokoládová surovina se zahřeje nejlépe v mikrovlné troubě nebo ve vodní lázni (tmavá i bílá čokoláda na teplotu 45°C – 50°C), aby se následně mohla ⅓ z objemu vylít na mramorovou desku a speciální širokou špachtlí třít po mramorové ploše.

Po celou dobu se musí sledovat teplota čokolády a po zchladnutí této části na teplotu (u tmavé na 27 – 28 °C, u bílé na 26 – 27 °C ) se vrátí tato část ke zbylým ⅔ obsahu. Takto připravenou čokoládu můžeme plnit do forem za teploty (tmavá 31 – 32 °C a bílá 28 – 29 °C). V praxi se pro udržení konstantní teploty využívá červené světlo zavěšené nad pracovní deskou, které zpomaluje přirozené stydnutí čokolády.

Po naplnění forem se nechá čokoláda klesnout a teprve potom se dá úplně ztuhnout do teploty 12 °C – 15 °C.

Po 2 – 3 hodinách se čokoláda z formy lehce vytlačí a pokud možno bez dotyku nechá zoxidovat vrchní vrstva čokolády, na které se vytvoří tenký vodní film díky kontaktu s želatinou. Po zaschnuti je možno čokoládu doleštit, odškrábat zoxidovanou první vrstvu nebo jinak visuálně upravit. Hotový výrobek se uskladňuje při teplotě 22 °C na temném, suchém místě.

4.3. Sváteční šperk

Použila jsem velice lehký materiál – vlyselín, který jsem nastříhala do klínovitého tvaru a postupně stehovala vždy dva kusy k sobě ob jeden. Po nastehování vzniklo okruží, kterému jsem střižením dala tvar stylizované kazajky. Stehovací nit jsem znovu vypárala, abych mohla od začátku zase postupně prošívat díly barevnou polyesterovou nití na šicím stroji.

5.) POUŽITÉ MATERIÁLY : 5.1. Čokoláda

Podle staré mexické legendy daroval kakaové boby lidem aztécký bůh Quetzalcoatl.

Jeho děti pak tuto „božskou rostlinu“ pěstovaly ve východním Mexiku, dokud ji neobjevili vojáci španělského konkvisadora Cortéze. Ten přistál u evropského břehu s prvním nákladem kakaových bobů roku 1528.

Mayové hořkou čokoládovou tekutinu připravovali z rozemletých bobů stále zeleného kakaovníku, zahušťovali pak kukuřičnou moukou a přidávali vanilku a chilli – domorodci ji nazývali xocolatl.

S kakaovníkem spojovali spousty rituálů (kakaový bob byl považován a uctíván jako symbol plodnosti) a byla pro ně zdrojem duchovní moudrosti, obrovské energie a zlepšení sexuálních schopností. Byl vysoce ceněn jako afrodisiakum a proto byl nejoblíbenějším nápojem na svatebních hostinách.

Čokoládou se ale i léčilo, kakaové máslo se přikládalo na rány a popáleniny, kakaové boby sloužily i jako platidlo (za deset kakaových bobů jste mohli pořídit prostitutku nebo králíka, za sto již i otroka).

V roce 1502 na své čtvrté cestě Karibikem se s tímto magickým nápojem setkal také Kolumbus. Jemu i celé posádce připadal hořký nápoj jako břečka, ale přesto, netuše, jakou bude mít obrovskou ekonomickou hodnotu přivezl do Evropy pár kakaových bobů spíše jako kuriozitu. S prvním nákladem v té době už proslulých kakaových bobů přistál roku 1528 u evropských břehů neméně slavný Hernando Cortéz.

V roce 1580 se ve Španělsku zakládá již první čokoládová továrna a i přes dlouhé tajení receptu a držení monopolu na její výrobu se nakonec šířila i do ostatních evropských zemí. Jeptišky v mexickém Chiapasu vylepšily její chuť přidáním třtinového cukru a u celé církve si vůbec získala oblibu. Papež Pius V. totiž prohlásil, že pití čokolády neporušuje půst a tak mnichové odpírajíc si jiné rozkoše, pití tohoto povzbudivého a výživného nápoje mohli s klidem holdovat.

V 17.století si už čokoláda opravdu razí svoji vítěznou cestu Evropou. Čokoládu pijí ženy, aby ukojily svoje touhy a muži, aby své touhy povzbudili. V Benátkách a Florencii ji proslavil Ital Carletti, ve Francii se ujala až za vlády Ludvíka XV., hlavně díky velké oblibě u jeho milenek, které s čokoládou rozkošnicky okusovaly život u dvora. Pompézní party madam Pompadour se bez této libůstky také neobešly.

Po celou dobu se čokoláda však jen pila. Velký přelom byl objev Holanďana Cornada van Houtena, kterému se v roce 1828 podařilo oddělit kakaové máslo od kakaového prášku. Díky tomu se v roce 1847 britské firmě Joseph and Fry podařilo zkombinovat kakové máslo s cukrem a kakaovým práškem a vyrobit první tuhou čokoládu.

Rudolf Lind naučil pak svět čokoládu konšovat (tedy míchat tak dlouho, až se vyrazně zjemnila). První mléčnou čokoládu namíchal v roce 1875 Daniel Peter.

Za povšimnutí také stojí,že ještě před dvěma sty lety byla čokoláda k dostání především v lékárnách. Lidé ji opravdu považovali za všelék, prostředek prodlužující život, odstraňující nespavost, rozněcující vášně a pročišťující krev. Měla pomáhat při porodu i snižovat horečku…..Dnes je moderními výzkumy podloženo, že látky obsažené v čokoládě vedou k uklidnění organismu, pomáhají při psychickém napětí i premenstruální tenzi. Je také pravda, že obsahuje stejnou látku (fenyletylamin), kterou tělo vyrábí při stavu zamilovanosti. Jiná látka (anandamin) stimuluje centra v mozku podobně jako marihuana.

Při výzkumu provedeného roku 1995 bylo zjištěno, že:

97% žen má neodolatelnou chuť na nějaké jídlo a 68% z nich právě na čokoládu 50% by dalo přednost čokoládě před sexem

Studie ukazují, že ženy jsou vůbec většími konzumenty čokolády než muži.Je to

způsobeno mechanismem, který v těle špatně reguluje hladinu hormonu fenyletylaminu.

Čokoláda je vyráběna z kvašených, pražených a mletých zrnek tropického kakaového stromu Theobroma cacao. Zrna pocházejí z kakaových tobolek – bobů.

Jsou tři typy kakaových zrn užívaných v čokoládách. Nejvíc ceněna, vzácná a drahá jsou Criollo, zrna z oblasti Mayů (Mexiko a střední Amerika). Jen 10 % čokolády se dělá ze zrn Criollo, která jsou méně hořká a víc aromatická než jiná zrna. Kakaová zrna v 80 % čokolády jsou typu Forastero. Stromy Forastero jsou značně robustnější než stromy Criollo a kakaová zrna z nich jsou levnější. Trinitario, hybrid zrn Criollo a Forastero, se používá asi v 10 % čokolády.

Slovo čokoláda pochází z jazyka Nahuatlů, původních obyvatel středního Mexika.

Čokoláda je velmi populární složka a je dostupná v mnoha typech. Různé formy a chutě čokolády jsou vyráběny obměňováním množství přísad:

• Neslazená čokoláda : čistý čokoládový nápoj, též znám jako hořká nebo čokoláda na vaření. Je to nesmíšená čokoláda: mletá pražená čokoládová zrna bez přísad dávají silnou, hlubokou čokoládovou chuť.

• Tmavá čokoláda: čokoláda bez mléka jako přísady, někdy zvaná jako prostá čokoláda. vyžaduje 15% koncentraci čokoládového moku. Evropské normy specifikují minimálně 35% kakaové sušiny.

• Couverture: termín používaný pro čokolády obsahující mnoho kakaového másla nejvyšší kvality. Populární druh čokolády Couverture používaný profesionálními cukráři a často prodávaný v gurmánských a speciálních

potravinových obchodech obsahuje ingredienty: Valrhona, Lindt, Coco Barry a Esprit des Alpes. Tyto čokolády obsahují vysoké procento čokoládového moku (někdy víc než 70 %) právě jako kakaové máslo, aspoň 32 – 39 %, jsou velmi tekuté po rozpuštění a mají výbornou chuť.

• Mléčná čokoláda: čokoláda s přídavkem kondenzovaného nebo sušeného mléka. Předpisy EU vyžadují v mléčné čokoládě zastoupení nejméně 35%

pevných složek kakaa.

• Bílá čokoláda: cukrářský výrobek založený na kakaovém másle bez pevných kakaových složek.

5.2. Netkané textilie

Nekaná textilie je plochá vrstva vyrobená z jednosměrně nebo náhodně orientovaných vláken, spojených třením, kohezí nebo adhezí jednotlivých částic textilie. Podle této definice nepatří k netkaným textiliím výrobky pojené „klasickými“ technologiemi, jako je tkaní a pletení.

Suroviny k výrobě netkaných textilií

K výrobě se dají použít všechny textilní materiály (s velkým počtem modifikací) a recyklované textilní odpady. U vrstveného zboží se textilní vlákna často kombinují s kovy nebo minerály. S rychlým vývojem technologie se často mění i podíl

jednotlivých druhů surovin. V poslední době dosáhla polypropylenová vlákna skoro 50 % a polyester asi ¼ z celkového množství, přírodní vlákna mají s podílem kolem 1 % minimální význam.

Textilní vlákna pod mikroskopem

Druhy výroby

Všechny výrobní postupy sestávají v podstatě ze dvou fází:

a) příprava

b) zpevnění vlákenné vrstvy

Obě části probíhají zpravidla kontinuálně na agregovaném výrobním zařízení.

a) Příprava vlákenné vrstvy se dá provádět několika způsoby. Nejznámější z nich jsou tyto :

• Téměř polovina netkaných textilií se stále ještě vyrábí z vlákenné vrstvy. Na speciálně upravených vlnařských (nebo bavlnářských) mykacích strojích se rozvolňují chomáče vláken a vytvoří se pavučinka, která se ukládá podle určitého systému (podélně, příčně) v několika vrstvách nad sebou. Výroba až 1000 kg/hod.

• Podle technologie spun bond se dnes připravuje asi 40 % vlákenných vrstev pro netkané textilie. Výroba spočívá v tavení granulátu, zvlákňování přes trysky, rozkládání hotových hedvábných nití na dopravník. Jako základní vlákno se nejčastěji používá polypropylen.

• Metodou melt blown se zpracovávají často velmi jemná vlákna (až 0,1

mikroknu). Tavená a zformovaná vlákna se strhávají proudem vzduchu, chladí a ukládají na sběrný buben.

• Elektrostatické zvlákňování znamená v principu tvorbu kapiláry z kapky polymeru procházejícího tryskou do elektrického pole s napětím až 50 kV.

Hotová nanovlákna o průměru až pod 500 nm se (neuspořádaně) ukládají na příklad na textilní materiál, který se pohybuje po povrchu elektrody. Netkané textilie s nanovlákny mají na příklad filtrační schopnosti, kterých se nedá dosáhnout žádnou jinou technologií.

• K dalším způsobům přípravy vláken patří na př. tvorba vrstvy ze spleti

nekonečných vláken, štěpení folie, elektrostatické nanášení krátkých vláken na textilní plochy a j.

b) Způsoby zpevňování vlákenné vrstvy se často rozdělují do tří skupin:

• Mechanické

• Chemické

• Termické

Mechanickému zpevňováni:

vpichování, které se používá také při výrobě plsti

proplétání vlákenného rouna soustavou vazných nití nebo proplétání vlákenných svazků (bez vazné niti). Je to technologie vyvinutá v 50. letech minulého století, podobná osnovnímu pletení.

Zpevňování paprsky vody, zvané spun-laced, při kterém voda prochází tryskami, pod silným tlakem proniká vlákennou vrstvou (podobně jako jehly při výrobě plsti) a zpevňuje ji bez použití jakýchkoliv dalších prostředků.

Chemické zpevňování :

Vlákenná vrstva se zpevňuje zejména impregnací, stříkáním nebo nanášením pojiva tiskem. Jako pojivo se používají disperze polymerů, které často zpevňují, tím se

spotřebuje menší množství a ušetří se energie. Sušení se provádí na principu koagulace, pojivo tuhne rychleji použitím tzv. sítování.

Termické zpevňování :

Tavení nanešeného pojiva a následující zchlazení. Jako pojivo se používají různé polymery.

Úprava (zušlechťování)

Zušlechťování netkaných textilií barvením, počesáváním a pod. se provádí podobným způsobem jako u „klasických“ textilií. Mimo toho probíhají některé netkané textilie speciálními procesy, ke kterým patří zejména:

• Povrstvování lepidly nebo impregnacemi

• Spojování (slepování) dvou vrstev nad sebou

• Natavováním povrchu vrstev vyrobených z termoplastických vláken (dosáhne se neprodyšnosti textilie)

• Krepování

Vlastnosti netkaných textilií

V závislosti na výrobní technologii a použitých materiálech se mohou konstruovat textilie s hmotností 5g - 2kg / m², velmi rozdílnou hustotou, pevností, savostí, odolností proti různým vlivům vnějšího prostředí a s mnoha dalšími vlastnostmi.

Výrobky z netkaných textilií :

obalové materiály, geotextilie , bytové textilie , filtry a textilie na čištění a (vedle ostatních drobnějších položek) netkané látky na oděvy.

Zdravotnictví se dnes sotva obejde bez netkaných textilií, zejména u pomůcek a předmětů pro jednorázové použití: obleky, roušky, ložní prádlo nebo na příklad pleny pro inkontinentní pacienty.

V oděvním sektoru jsou to na příklad izolační podšívky, výztuže límců a pod.

5.3. Modurit

Modurit je bělavá, plastická, polotuhá a snadno tvarovatelná hmota, vyrobená na bázi polymeru. Modurit je zdravotně nezávádný, nehořlavý materiál. Vytvrzuje se teplem ve vroucí vodě nebo v horkém vzduchu o teplotě 100°-110°C. Při vaření ve vodě trvá vytvrzení 1 cm vrstvy asi 15 minut. Hmotu nelze převařit. Vytvrzování vzduchem provádíme nejlépe v elektrické troubě nebo v sušárně s tepelnou regulací, abychom příliš velkou teplotou modurit nespálili. Modurit lze na povrchu barvit různými akrylátovými, latexovými a dalšími barvami. K probarvení moduritu lze použít temperové nebo olejové barvy.

6.) POUŽITÁ LITERATURA :

Jiřina Langhammerová→České lidové kroje B.Šotková→Naše lidové kroje

PhDr.Alena Křížová→“Fotografie jako jeden z ikonografických pramenů při studiu zdobení

VEDOUCÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE: ak.soch. Ludmila Šikolová KONZUNTALTI: Ake Svedtilja

7.) ZÁVĚR

Pro vypracování mé bakalářské práce bylo určující to, aby měla ucelený charakter a vystihovala moji původní myšlenku a smysl celé problematiky. Frekventovanost tohoto tématu mě nutila od začátku reagovat na daná fakta ryze subjektivně a s využitím mých asociací a fantazie, ale zároveň dodržet logiku a návaznost věcí. Dát tak vzniknout dílu, které zastupuje všechny fáze vývoje.

Od prenatálního života , přes moment zrození, až k fázi „produktivního věku“, kdy šperk oděn do svého oděvního obalu putuje ke svým spotřebitelům. Vzniká tak fraktál, který v mnoha jiných formách prožíváme každý den a tím vyzvedává životní

pomíjivost, tok a pohlcování věcí sebe sama navzájem.

krabièka

“KØÍŽKOVÁ VÝŠIVKA”

Krabièka

“PRÙRAMEK”

Krabièka

“ÚVODNICE”