3 3 3

3

Poděkování

Chtěla bych poděkovat vedoucí mé diplomové práce Mgr. Heleně Rjabcové, za cenné rady, připomínky a odborné vedení, ale i za velikou trpělivost, ochotu a vstřícnost při tvorbě této práce.

Poděkování patří i všem učitelkám a ředitelům základních škol, kteří byli ochotni mi pomoci při zadávání a následném vyplňování anketního šetření. Děkuji také všem žákům, kteří se do mého výzkumu zapojili.

MOŽNOSTI POHYBOVÉHO VYŽITÍ DĚTÍ MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU NA JABLONECKU

Jitka Wirsigová Vedoucí práce: Mgr. Helena Rjabcová

Anotace:

Diplomová práce je zaměřena na možnosti pohybového vyžití dětí ve věku 6-12 let na Jablonecku, kdy za pomocí anketního šetření byla zjišťována nejen míra

pohybové aktivity, ale také preferované školní a mimoškolní řízené pohybové aktivity u dětí mladšího školního věku. Šetření se zúčastnilo 417 žáků prvních až pátých tříd ze základních škol v Jablonci nad Nisou a 251 žáků z prvního stupně ze základních škol ve vybraných přilehlých obcích a městech. Bylo zkoumáno, jestli děti

navštěvují pohybové aktivity a zda tráví alespoň část svého volného času pohybovými činnostmi. Nejpodstatnější zjištění dle získaných dat je, že 78 % respondentů provozuje pravidelně alespoň jednu řízenou pohybovou aktivitu týdně. Součástí práce je tak přehled nabízených školních i mimoškolních pohybových aktivit a sportovních zařízení v Jablonci nad Nisou a okolí.

Klíčová slova: volný čas, pohybová aktivita, mladší školní věk, mimoškolní řízená pohybová aktivita

Annotation:

This diploma thesis focuses on physical activities of children in the age from 6 to 12 in Jablonec area. With the help of a questionnaire it was looked into the extent and also prefered school and out-of-school physical activities of children of younger school age. 417 pupils from the first to the fifth grade of elementary schools in Jablonec nad Nisou and 251 pupils of the first 5 years of elementary schools from the

surrounding villages and towns, took part in the survey. It was required whether the children spend at least some of their spare time with physical activities. The most important discovery made was that 78% of respondents pursue some kind of regular physical activity at least once a week. A list of offered school and out-of-school physical activities and sport facilities in the Jablonec nad Nisou area is a part of this thesis, as well.

Key words: leasure time, physical aktivity, young school age, leasure time center

8

Obsah

ÚVOD ... 12

1 POHYB ... 13

1.1 POHYBOVÁ AKTIVITA ... 13

1.2 DĚLENÍ POHYBOVÉ AKTIVITY ... 14

1.3 MOTIVACE KPOHYBOVÉ AKTIVITĚ ... 15

1.4 SPORT ... 16

1.5 ZDRAVÝ ŽIVOTNÍ STYL A VÝŽIVA DĚTÍ MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU ... 19

1.6 OBEZITA ... 22

2 VÝVOJOVÉ ZVLÁŠTNOSTI DĚTÍ MADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU ... 25

2.1 FYZIOLOGICKÝ A MOTORICKÝ VÝVOJ... 25

2.2 PSYCHICKÝ VÝVOJ ... 26

3 VOLNÝ ČAS ... 27

3.1 FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ TRÁVENÍ VOLNÉHO ČASU ... 29

3.1.1 Vnitřní faktory ... 30

3.1.2 Vnější faktory ... 31

3.2 INSTITUCE ZABÝVAJÍCÍ SE VOLNÝM ČASEM DĚTÍ MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU ... 35

3.2.1 Školní družiny a kluby ... 36

3.2.2 Střediska volného času ... 36

3.2.3 Sdružení dětí a mládeže ... 37

4 CÍLE A HYPOTÉZY ... 39

4.1 OTÁZKY VZTAHUJÍC SE KDÍLČÍM CÍLŮM ... 39

4.2 STANOVENÍ HYPOTÉZ ... 40

5 METODIKA PRÁCE ... 41

5.1 CHARAKTERISTIKA SLEDOVANÉHO SOUBORU ... 41

5.2 METODY ZJIŠŤOVÁNÍ SLEDOVANÝCH UKAZATELŮ ... 42

5.3 VLASTNÍ ŠETŘENÍ ... 42

5.4 METODY VYHODNOCOVÁNÍ VÝSLEDKŮ ... 43

6 VÝSLEDKY ANKETNÍHO ŠETŘENÍ A DISKUZE... 44

7 PŘEHLED NABÍZENÝCH POHYBOVÝCH AKTIVIT PRO DĚTI MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU NA JABLONECKU ... 68

7.1 ZÁJMOVÉ POHYBOVÉ KROUŽKY PRO DĚTI MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU PŘI ZÁKLADNÍCH ŠKOLÁCH NA JABLONECKU ... 68

7.2 NABÍDKA MIMOŠKOLNÍCH POHYBOVÝCH AKTIVIT NA JABLONECKU ... 77

7.3 DALŠÍ VOLNOČASOVÉ INSTITUCE ... 91

8 SPORTOVNÍ AREÁLY A ZAŘÍZENÍ NA JABLONECKU ... 94

9 SHRNUTÍ ... 105

10 ZÁVĚR ... 107

11 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 108

12 SEZNAM PŘÍLOH ... 111

9 Seznam obrázků

Obrázek 2: Pyramida pohybu se zdůrazněním různých druhů pohybových aktivit ... 21

Obrázek 1: Model činitelů dětské obezity ... 23

Obrázek 3: Podstatné rysy a souvislosti systému volného času ... 32

Seznam grafů Graf 1: Oblíbenost sportování ... 44

Graf 2: Oblíbenost sportování ... 44

Graf 3: Nejčastější trávení volného času během týdne u dětí mladšího školního věku .. 45

Graf 4: Aktivity dětí mladšího školního věku o víkendech ... 47

Graf 5: Návštěvnost školních pohybových kroužků ... 49

Graf 6: Účast na mimoškolních pohybových aktivitách ... 52

Graf 7: Celková návštěvnost řízených pohybových aktivit ... 57

Graf 8: Návštěvnost pohybových kroužků a aktivit dle věku ... 58

Graf 9: Důvod návštěvy pohybových kroužků a aktivit ... 59

Graf 10: Počet dní v týdnu, věnovaných pohybovým aktivitám ... 60

Graf 11: Četnost návštěvnosti sportovních zařízení u dětí mladšího školního věku na Jablonecku ... 62

Graf 12: Důvod návštěvy sportovních areálů a hřišť pro pohybové vyžití... 65

Graf 13: Zájem o sportovní akce na Jablonecku u dětí mladšího školního věku ... 66

Seznam tabulek Tabulka 1 Počet žáků jednotlivých škol a věkové zastoupení ... 41

Tabulka 2: Oblíbenost sportování dle pohlaví ... 44

Tabulka 3: Oblíbenost sportování - MŠk ... 44

Tabulka 4: Oblíbenost sportování - VŠk ... 45

Tabulka 5: Nejčastější trávení volného času během týdne ... 46

Tabulka 6: Aktivita dětí mladšího školního věku o víkendech ... 47

Tabulka 7: Návštěvnost školních pohybových kroužků dle pohlaví ... 50

Tabulka 8: Návštěvnost školních pohybových kroužků dle umístnění školy ... 51

Tabulka 9: Preferované řízené mimoškolní pohybové aktivity – dívky ... 53

Tabulka 10: Preferované řízené mimoškolních pohybové aktivity – chlapci ... 54

Tabulka 11: Preferované řízené mimoškolní pohybové aktivity – MŠk ... 55

10

Tabulka 12: Preferované řízené mimoškolní pohybové aktivity – VŠk ... 56

Tabulka 13: Celková návštěvnost řízených pohybových aktivit ... 57

Tabulka 14: Návštěvnost pohybových kroužků a řízených aktivit dle věku ... 58

Tabulka 15: Důvod návštěvy pohybových kroužků a aktivit? ... 59

Tabulka 16: Počet dní v týdnu, věnovaných pohybovým aktivitám ... 60

Tabulka 17: Četnost návštěvnosti sportovních zařízení na Jablonecku - dívky ... 63

Tabulka 18: Četnost návštěvnosti sportovních zařízení na Jablonecku – chlapci ... 64

Tabulka 19: Důvod návštěvy sportovních areálů a zařízení ... 66

Tabulka 20: Zájem o sportovní akce na Jablonecku ... 67

11 Seznam použitých zkratek a symbolů

Čet. četnost

DDM Dům dětí a mládeže FH fotbalové hřiště MŠk městská škola

n počet žáků

PA pohybová aktivita SA sportovní areály SH sportovní hala TK tenisové kurty VŠk venkovské školy

12

ÚVOD

Pro toto téma diplomové práce jsem se rozhodla především z toho důvodu, že již několik let působím jako trenérka basketbalového oddílu TJ Bižuterie Jablonec nad Nisou, kdy trénuji především kategorie zahrnující dětí mladšího školního věku.

Stále častěji mám mezi novými členy i děti s velmi nízkou úrovní koordinačních schopností a nízkou fyzickou kondicí. Chtěla jsem zjistit, zda je toho příčinou malý zájem o sport u samotných dětí, nebo jsou na vině rodiče, kteří nemají čas se svými potomky sportovat.

Pohyb samotný je důležitý pro vývoj mozku a psychických procesů. Pokud dítě na delší dobu onemocní, dochází nejen ke zpomalení psychického vývoje, ale i k tzv.

pohybovému zpoždění. Dostatek pohybu díky uvolněným endorfinům navozuje dobrou náladu, vzbuzuje pocit svěžesti a celkově se pak člověk cítí více „v pohodě“. Nejlepším řešením je, když se děti v tomto mladém věku nespecializují na konkrétní činnost, ale věnují se spíše aktivitám, které podporují jejich všestranný rozvoj nejen po fyzické, ale i psychické stránce.

Cílem práce bylo zjistit rozsah a zpracovat přehledný seznam nabídek pohybových aktivit pro děti mladšího školního věku na Jablonecku. Důvodem pro sepsání práce bylo také dokázat to, že město Jablonec nad Nisou není jen městem fotbalu a běžeckého lyžování, ale díky své skvělé poloze a spoustě sportovních areálů, hřišť a zařízení, se široká veřejnost může věnovat nepřebernému množství letních i zimních sportů.

13

1 POHYB

V dnešní době hraje pohyb důležitou roli v životě člověka, jelikož pomáhá udržet lidský organismus v dobré tělesné i duševní kondici (Sekot, 2015).

Pohyb je základním stavebním kamenem sportovně pohybových aktivit, kdy je tím míněna především činnost těla. Nejedná se ale pouze o pohyb svalů a kloubů, nýbrž i o tok myšlenek, změny nálad a citů. Jedná se i o společenskou sílu, která motivuje lidskou soudržnost snad na všech možných úrovní. (Rýdl In Hogenová, 2000).

Na úrovni reflexů jsou pohyby řízeny mozkovým kmenem a míchou. Podkoří řídí pudové a automatické pohyby a vědomé pohyby má na starosti mozková kůra.

Jednotlivé úrovně vzájemně mezi sebou spolupracují a převládá ta, která je v danou pohybovou nebo životní událost nejdůležitější. (Zemánková, 1996). O pohybu můžeme hovořit i v tom případě, kdy je člověk v klidu, protože i tak jsou vykonávány dechové pohyby, probíhá srdeční činnost, dochází k proudění krve apod. (Mužík, Krejčí, 1997).

1.1 Pohybová aktivita

Pohybová aktivita je způsob pohybu člověka v prostoru a čase, založená na svalové činnosti a provázená zvýšeným energickým výdejem a v různém kontextu nabývající ve spektru forem zejména základní, běžně každodenní, zdraví podporující či sportovní, dovedností, kondiční pohyb. (Sekot, 2015)

Pohybové aktivity patří k základním fyziologickým potřebám člověka, a to i na vzdor skutečnosti, nedostatek pohybu nepociťujeme tak intenzivně jako nedostatek potravin nebo tekutin. Díky přirozené potřebě pohybu se nám už od narození utváří tzv.

svalový korzet, který je důležitý pro správný vývoj kostry a vzpřímené držení těla. PA napomáhá činnosti vnitřních orgánů a zdravému mentálnímu vývoji. Naopak při nedostatečném pohybu (tzv. pohybové inaktivitě) může u člověka dojít ke svalovým dysbalancím, což se projevuje například vadným držením těla nebo ortopedickými potížemi. V pozdějším věku se pak mohou objevit srdeční a dýchací komplikace.

(Mužík In Sekot, 2015)

14

1.2 Dělení pohybové aktivity

Pohybové aktivity lze rozdělit na 2 základní druhy (Dobrý a kol. In Mužík, Süss, 2009):

 Běžná neboli nestrukturovaná pohybová aktivita – mluvíme zde o každodenních činnostech, které provádíme v běžném životě. Jde například o domácí práce, osobní hygienu, chůzi po schodech, nakupování, atd. Abychom mohli provozovat tyto pohybové aktivity, není pro to potřeba žádné zvláštní vybavení, oděv nebo pomůcky.

 Pohybová aktivita dovednostního charakteru neboli strukturovaná – tyto aktivity jsou časově a prostorově vymezeny, záměrně je opakujeme. Jsou také plánované a většinou je provozujeme za nějakým účelem, jelikož vedou ke zlepšení fyzické kondice (např. zlepšení svalové síly a vytrvalosti, flexibility) a k výkonu v určité pohybové aktivitě (např. v bruslení, fotbalu, spinningu). Tyto aktivity lze popsat jednotkami času, frekvence nebo intenzitou. Pro jejich provozování potřebujeme dané prostory, oblečení a pomůcky či náčiní.

Dále může pohybové aktivity rozlišit na neorganizované a organizované (Bocan aj., 2011)

U neorganizované aktivity se jedná o volnočasové pohybové aktivity, které nejsou řízené žádnou organizací nebo institucí (např. škola, sdružení, klub).

Za neorganizovanou aktivitu můžeme považovat sportování s rodiči, pobyt venku s kamarády na hřištích nebo jiných zařízeních určených pro pohybové aktivity, procházku se psem či jízdu na kole, návštěvu koupališť apod. (Pávková aj. 2002)

Organizované neboli řízené pohybové aktivity řídí pedagogický pracovník (učitel, vychovatel), sdružení, instituce nebo organizace. V dnešní době řízených pohybových aktivit neustále přibývá a děti si tak mohou vybrat kupříkladu z kolektivních sportů v oddílech nebo klubech (fotbal, basketbal, volejbal, atd.), individuálních činnostech, taktéž zařizovaných oddíly a kluby (běžecké lyžování, tenis, běh, atd.), turistických sdružení nebo skauta, či využít nabídky volnočasových středisek (pořádání sportovních akcí, lyžování, pouštění draků, atd.) I když si jedinec vybere oddíl, který se zabývá určitým sportem, nemělo by se zapomínat na to, že v období

15

mladšího školního věku, je potřeba se zaměřit především na všestranný tělesný rozvoj dítěte (Pávková aj., 2002)

1.3 Motivace k pohybové aktivitě

U dětí nelze dosáhnout zájmu a zapojení se do sportovního dění a především pak pohybových aktivit, aniž bychom jim dali určitý podnět neboli motivaci, která by je vedla k hlubšímu zájmu o konkrétní činnost.

Motivace představuje soubor a strukturu činitelů, aktuální či trvalé povahy, které podněcují osobnost k činnosti a zaměřují tuto činnost k určitému cíly. Motivace vychází z motivu, který je chápán ve smyslu určitého vnitřního nebo vnějšího činitele, který vzbuzuje, řídí a integruje chování. Motiv je pohnutkou, příčinou činností a jednání člověka a má cíl, směr, intenzitu a trvalost. Za motiv lze považovat např. potřeby, zájmy, návyky, cíle, přání, emoce, postoje, atd. (Demetrovič In Blahutková, 2005).

Motivaci lze vyjádřit jako soubor vnitřních a vnějších faktorů, které by měly:

1. aktivizovat, vzbuzovat, dodávat energii dětskému chování a prožívání;

2. zmíněné prožívání orientovat specifickým směrem;

3. koriguje jeho postup, metodu dosahování výsledků;

4. usměrňuje způsob reagování jedince na jeho jednání, prožívání, jeho vztahy k ostatním lidem a ke světu. (Průcha, aj. In Hrudová 2014).

Činitele působící na motivaci dětí školního věku k PA, lze rozdělit do několika skupin (Dobrý In Suchomel, 2006):

a. novost činností nebo podnětu – projev potřeby poznávat a touha dítěte po získání nové pohybové dovednosti je jedním z nejsilnějších motivačních činitelů;

b. uspokojení z činnosti s vlastní výraznou aktivitou

c. úspěch v činnosti jako odměna – projev potřeby výkonu a sociálního uznání d. míra a poměr úspěchu a neúspěchu – náročnost PA závisí na věku, motorické

dovednosti a znalosti dětí;

e. sociální momenty při formování motivace – potřeba dosáhnout úspěchu a pozitivního hodnocení od rodičů, kamarádu nebo učitelů.

16

Motivaci k pohybovým aktivitám lze rozdělit na vnitřní a vnější. Vnitřní motivace je klíčem k celoživotnímu pozitivnímu přístupu k pohybovým aktivitám, kdy vnitřní motivy vyplývají ze zájmů, přání a nadějí dítěte a jsou úzce spjaté s nějakou činností. Cílem je vytvořit příjemné a přirozené prostředí vhodné pro konání dané činnosti nebo aktivity. Vnitřně motivovaní žáci mají radost z prováděné pohybové aktivity, zajímají se o danou činnost hlouběji a nebrání se pomoci s realizací vybrané pohybové aktivity. Z hlediska kognitivní evaluační teorie jsou děti vnitřně motivovány k PA, pokud věří, že o ní alespoň z části mohou samy rozhodovat, podílejí se na její kontrole a hlavně se cítí při jejím provádění příjemně (Suchomel, 2006).

Vnitřní motivace pro PA musí být založena na souvislé zpětné vazbě, informující o dosaženém pokroku. Je problematickou skutečností, že motoricky výkonnější děti jsou výrazněji vnitřně motivování k PA než jedinci tělesně méně zdatní.

Dalšími vnitřními motivy mohou být snaha vyniknout, dosáhnout nějakého stanoveného cíle nebo provádět danou činnost ze zvyku, pro uklidnění nebo například relaxaci

U vnější motivace jsou motivy ovlivňovány zejména rodiči, učiteli, spolužáky a mají zprostředkovaný charakter (pochvala, odměna, trest, atd.). Motivaci může také vyvolat denní nebo roční doba, přítomnost nebo naopak absence lidí a podnětů v okolí Panuje přesvědčení, že lidé motivovaní pouze vnějšími podněty se nikdy nespokojí s tím, čeho již dosáhli, ale vždy se snaží dosáhnout něčeho více. Z dlouhodobého hlediska je samotná vnější motivace brzdícím činitelem výkonu a lze ji dokonce považovat za škodlivou. (Jelínek, Jetmarová, 2014)

Pro provozování sportu nebo pohybové aktivity může mít člověk motiv s psychologickým, biologickým nebo sociálním charakterem. Je tu tedy široké spektrum motivů, které lze odvíjet od potřeby pohybu, zdravotní prevence a individuální seberealizace (Sekot, 2006).

1.4 Sport

Sport je součástí našich každodenních životů ať chceme nebo ne. Setkáváme se s ním v různých podobách na každém rohu téměř denně. Někdy se ho účastníme zcela dobrovolně, když si jdeme například zaběhat, zacvičit do fitness klubu, nebo jen

17

sledujeme nějakou sportovní akci. Občas nám nic jiného nezbývá, než se ke sportu uchýlit, pokud musíme doběhnout autobus, vyjít pár pater, protože nejede výtah anebo jdeme prostě někde pozdě, nezbývá nic jiného, než trochu zrychlit své tempo. Nelze opominout internet, televizi nebo reklamy, které nás den co den lákají na různé sportovní akce, nabízejí nepřeberné množství doplňků a pomůcek pro zlepšení naší fyzické kondice nebo prostě jen informují o výsledcích zápasů, turnajů a soutěží.

Každopádně je sport v 21. století fenoménem, jež nepochybně ovlivňuje celou společnost, a mohou se mu věnovat všechny generace.

Nelze sport jednotně definovat, a proto se v literatuře můžeme setkat s řadou možných formulací a definic. Asi nejobecněji definuje sport Sekot (2006), pro kterého sport začíná v okamžení, kdy opustíme svou postel a zahájíme pohyb. Dovalil (In Jansa 2012) se zmiňuje, že sport je především dobrovolná pohybová aktivita, jejíž motivací je snaha o dosažení co nejvyšší výkonnosti, rozvíjená během tréninku a prezentována v soutěžích.

Samotné slovo sport není tak staré, jak by se na první pohled zdálo. Slovo sport vychází z francouzského slova desporter, které můžeme volně přeložit jako „bavit se“.

V pravěku a starověku šlo především o zábavu, kterou provozovaly především vyšší vrstvy společnosti (Egypt, Persie – vozatajství). Ve starověkých Aténách a Spartě měl tělesný rozvoj významné místo, avšak rozdílný cíl. Ve Spartě šlo především o vojenský výcvik, kdežto v Aténách byla cílem výchova občana a tzv. Kalokagathia (duševní a fyzická dokonalost). I známý filosof Aristoteles zastával názor, že by tělesná cvičení měla předcházet ve výchově před intelektovým rozvojem. Tento názor pak v 18. století sdílel i anglický filozof J. Locke a ve 40. letech 20. století ho experimentálně doložil švýcarský psycholog J. Piaget (Rychtecký, Fialová, 1998).

Ve středověku se především díky církvi pohled na sport značně změnil, jelikož kněží brali sport jako něco nepodstatného, co odvádí pozornost lidu od práce a duchovních povinností. Tzv. „světský ideál“ byl rozvíjen hlavně v systematické výchově rytířů, kde byla věnována pozornost také tělesnému rozvoji. S nástupem renesance a především humanismu došlo k navázání na antickou výchovu a do vzdělávacího kurikula se zařadil předmět „tělocvik a hry“. Vzdělávání bylo nedílnou součástí výchovy šlechtických dětí. Z hlediska obsahu výchova navazovala na harmonickou antickou výchovu. Byla v ní zastoupena tělesná cvičení a především pohybové hry (Rychtecký, Fialová, 1998).

18

Reformace se vyznačovala především tvrdou prací, odpírání si světských radostí a náboženskou zaníceností a to vedlo k negativnímu pohledu na herní a sportovní činnosti. Především v puritánské Anglii byly herní radovánky sedláků odsuzovány, pro narušení pokojného koloběhu práce a bohu zasvěceného života. V 17. století postupně došlo k sociálním a politickým změnám, které mimo jiné vyústily ve vydání Královské knihy sportů. Anglický král James I. zakázal potlačovat rekreační aktivity obyvatel země a jeho následovníci pak tento princip rozšířili v podobě vydávání návodů pro podporu provozování sportu v běžném životě. Humanističtí myslitelé postupně objevují cenu tělesné vyspělosti a fyzického zdraví pro šťastný život člověka. J. A.

Komenský byl jedním z prvních, kdo zařadil tělesnou výchovu i do výchovy dětí mladšího školního věku (Sekot, 2003).

Především 18. století přineslo další rozvoj sportů, které postupně začaly nabývat dnešní podoby a větší zaměřenost na výplň volného času. Pořád ale zůstával nedoceněn význam výchovný, socializační, kondiční a zdravotní. Jelikož se jednalo většinou o zábavné kratochvíle a neexistovala systematická organizační výstavba sportovních aktivit, našlo se jen málo sportovních klubů, které příležitostně plánovaly různé soutěže.

(Sekot, 2003)

V následujících století dochází k nástupu organizovaných soutěžních sportů.

Sportovní aktivity se stávaly vhodnou kompenzací každodenních povinností ve světě ekonomických, politických a sociálních přeměn. Díky průmyslové revoluci dochází k masové výrobě, možností růstu spotřeby a od ní bezprostředně se odvíjející životní úrovně. V počáteční fázi z hlediska možností provozování sportovních aktivit naráželo mimo jiné na nedostatek volných hracích ploch. Postupem času ale docházelo k vytváření veřejně přístupných parků a i přes zúžené prostorové možnosti měst docházelo k rozvoji např. kriketu, boxu, zápasu a běhu. (Sekot, 2003).

V roce 1869 je v Českých zemích tělesná výchova zařazena jako povinný předmět do kurikula obecných škol. Učivo bylo orientováno jak na rozvoj pohybových schopností, tak i pohybových dovedností. Prostřednictvím vhodných metod, forem se měly utvářet pozitivní postoje žáků k tělesné výchově a sportu. Dále se vytvářeli dětské a mládežnické hnutí, kdy za čelního zakladatele je považován americký spisovatel Ernest Thompson Seton. Jeho cílem bylo vychovat všestranně rozvinutého, silného a charakterního mladého jedince (Rychtecký, Fialová, 1998).

Sport dále získával na oblibě, až v roce 1896 došlo v Aténách k obnovení Olympijských her a dochází tak k jeho dalšímu zpopularizování. Přestože na konci 19.

19

století a počátku 20. století nejsou pro aktivní sport nikde vytvořeny plnohodnotné podmínky, dochází k postupnému šíření organizovaného sportu na všech úrovních.

Moderní sport tak nabývá forem, které poprvé nabývá jednoznačně pozitivní charakter.

Vykazuje rovnost přístupu, má racionální povahu, je budován na moderních principech efektivních metod byrokracie a je konečně orientován na kvalifikaci dosažených výkonů a záznamech výsledků rekordů na nejrůznější úrovni (Sekot, 20003)

Organizovaný sport se postupně stává kombinací byznysu, zábavy, výchovy, morálního výcviku, technologických aplikací, stvrzením spojení národních a korporačních zájmů. Sport je ale především formou pohybových aktivit reagující na výzvy fyzického výkonu a vzrušující zkušenosti, která je svou jedinečností v jiných sférách života nedosažitelná (Sekot, 2003).

1.5 Zdravý životní styl a výživa dětí mladšího školního věku

Způsob využívání volného času je jedním z důležitých ukazatelů životního stylu.

Životní styl lze definovat jako souhrn životních forem, které jedinec aktivně prosazuje.

Zahrnuje hodnotovou orientaci člověka, která se projevuje v jeho chování i ve způsobu využívání a ovlivňování materiálních i sociálních životních podmínek. Člověk má svůj individuální systém hodnot, který se utváří vlivem životních podmínek a aktivitou jedince (Pávková aj., 2002).

Lidi můžeme rozdělit do několika skupin, podle toho, jaké hodnoty svému volnému času přisuzují. Jednou skupinou mohou být tzv. workoholici, pro které je hlavní prioritou práce, a volný čas je brán jako něco nepatřičného a špatného. Na druhé straně jsou tu lidé, kteří považují volný čas za svoji životní náplň, kdy je zaplněn množstvím koníčků, zálib a zábavou všeho druhu. Optimálním řešením je, pokud se dokáže nalézt rovnováha mezi pracovními povinnostmi a volnočasovými aktivitami (Pávková aj., 2002).

Výrazem zdraví se označuje široce pojímaný zdravotní stav lidí a současně se berou v úvahu i všechny jevy a události, které zdraví ovlivňují a provázejí. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, a ne jen nepřítomnosti nemoci nebo vady. Zdraví není bráno jako protipól nemoci, ale jen jako jiná kategorie, kdy samotný pojem zdraví, je spíše

20

považován za pojem obecně humánní a sociální než jednostranně medicínským. Je jedním z důležitých předpokladů plného, plodného a kvalitního lidského života.

Nejvýznamnější roli v životním stylu dětí přitom hraje dostatek pohybu a správná výživa (Pohyb a výživa, 2014).

Důležité pro zdravý životní styl je dostatek pohybu, dodržování správné životosprávy a vyvarování se užívání nebezpečných či škodlivých látek (např. drogy, alkohol, cigarety).

Chceme-li utvářet pohybovou gramotnost, je třeba aktivně přistupovat k celému obsahu pohybového vzdělávání. Je nutné, aby se děti naučily vnímat a především rozumět účinkům správného pohybového režimu. Měly by časem umět utvářet svůj pohybový režim, chápat negativa sedavého způsobu života a rozumět své tělesné zdatnosti (Pohyb a výživa, 2014).

Pyramida pohybu znázorňuje různé druhy pohybu, různou námahou a optimální dobou trvání jedné „pohybové“ porce. Porce jsou vyobrazeny jako kostky, ze kterých je pyramida složena. Pyramida slouží hlavně k tomu, aby se děti naučily hodnotit svůj denní pohybový režim, naučily se rozlišovat intenzitu pohybu a ve spojení s výživovou pyramidou – věděly, že zákeřnou kostku mohou zlikvidovat 1 porci z 2. patra navíc.

Pyramida pohybu pro děti je vodítkem k vytvoření vlastní individuální pohybové pyramidy. Jednotlivé aktivity lze sdružovat do „pohybových porcí“, kdy základem jsou pohybové aktivity s obdobnou intenzitou zatížení, trvající v součtu 20 až 30 minut.

Základní „porce“ či části jsou tvořeny kostkami, vrstvíme je podle intenzity zatížení.

Aktivity s nízkou intenzitou zatížení jsou ve spodním patře a na vrcholu pyramidy jsou krátkodobé aktivity s vysokou intenzivního zatížení (námahou), (Pohyb a výživa, 2014).

Žáci by se měli naučit rozeznávat:

 různé druhy pohybových aktivit – jsou zapojeny různé svalové skupiny;

 různou intenzitu0 zatížení (námaha) – projevem je zvýšená dechová a tepová frekvence;

 různou dobu trvání pohybových aktivit – přirovnáváme k trvání přestávek, vyučovacích hodin, atd.;

 různou frekvenci pohybových aktivit – projevuje se četností pohybu během dne.

21

Zmíněné znaky obsahuje Pyramida pohybu pro děti (obr. 2), (Pohyb a výživa, 2014).

Obrázek 1: Pyramida pohybu se zdůrazněním různých druhů pohybových aktivit (Pohyb a výživa, 2014)

První patro pyramidy obsahuje základní každodenní pohybové aktivity. Jsou zde sportovní i nesportovní činnosti, které by se měly provádět denně v co nejvyšší míře.

Výživa

Výživa je považována za nejdůležitější činitel vnějšího prostředí, které významně dokáže působit na vývoj a zdraví člověka. Bývá zařazována mezi psychosociální determinanty zdraví a patří k faktorům životního stylu. Skladba přijímané potravy ovlivňuje tělesnou i duševní zdatnost lidského organismu. Součástí potravy jsou látky, které zajišťují stavbu nových tkání, látky zajišťující správnou funkci organismu. Strava je zdrojem energie pro tvorbu tepla a všechny životní pochody (Marádová a kol., 2010).

22

Při ověřování projektu Pohyb a výživa (2014) byly děti vedeny k tomu, aby dodržovaly 6 priorit (ve výživě i v pohybu):

 pravidelnost – jíst často, pravidelně snídat, svačit, obědvat, znovu svačit, večeřet a stejně tak i pít; důležité pro metabolismus;

 pestrost – zajišťuje potřebu všech živin;

 přiměřenost – přijímat živiny v přiměřených dávkách v průběhu celého dne, ideální porce je o velikosti sevřené pěsti nebo rozevřené dlaně;

 příprava – souvisí s hygienou (omytí potravin, osobní hygiena), strava musí být zdravotně nezávadná, tzn. správně uchovávat nebo vhodně tepelně upravovat;

 pravdivost – souvisí s informovaností o obsahu a složení potravin;

 pitný režim – pravidelně dodávat tělu dostatečný přísun tekutin.

Výživa by měla hradit pravidelný přísun energie a živin, důležitých pro růst a vývoj organismu. Příjem energie by se měl rovnat jejímu výdej, pokud ale člověk má vyšší příjem než výdej, dochází tak tloustnutí. V opačném případě, kdy výdej převyšuje příjem, dochází k hubnutí (Mužík, 2007).

Živiny jsou zdrojem využitelné energie, kdy ideální příjem bílkovin, tuků a sacharidů vyplývá z jejich hmotnostního poměru 1 : 1 : 4. Více jsou využitelné tzv.

makroživiny (sacharidy, tuky, bílkoviny) v menší míře pak mikroživiny (vitaminy, minerální látky, stopové prvky). Musíme dbát na to, aby strava dětí nebyla jednostranná, nýbrž smíšená aby v ní byly obsaženy všechny základní živiny ve správném poměru (Blatná, 2005).

1.6 Obezita

Pojem obezita je odvozen od latinského slova obrus, což v překladu znamená tučný, statný nebo vykrmený (www.wikipedia.org/wiki/obezita).

Jde o nadměrné ukládání tělesného tuku v organismu, spojené obvykle se vzestupem hmotnosti. Obezita je chronické onemocnění, které v současné době není pouze kosmetickým problémem, ale především problémem zdravotním. Nejčastější příčinu obezity můžeme hledat v narušené rovnováze mezi příjmem a výdejem energie.

Podle světové statistiky trpí nadváhou nebo obezitou více jak polovina světové populace. V České republice je to pak každý druhý člověk, což je více než 5 milionů lidí (www.obezita.cz)

23

Začátkem školní docházky začínají na děti kromě rodiny působit další činitelé, díky nimž se někteří jedinci stávají obézními. Mezi základní činitele můžeme počítat nezdravé stravovací návyk přejaté již z domova, pohybovou inaktivitu, různé metabolické poruchy a svůj vliv má také dědičnost.

Obrázek 2: Model činitelů dětské obezity (Suchomel, 2006)

Vnější příčiny uvedené na obrázku výše jsou řadou odborníků považovány za rozhodující při výskytu obezity (Whitehead aj. In Suchomel, 2006).

V roce 2001 publikovala Lisá výsledky dotazníku zachycující způsob života našich dětí. Z dotazníku vyplývá, že téměř 50 % dětí ráno před odchodem do školy nesnídá, ve školní jídelně si pak často vybírají nejnezdravější jídla, nadměrně konzumují slazené nápoje (coca cola, sprite) a v závěru dne pak mají večeři bohatou na kalorie. Základem je ovšem snídaně, protože pokud se dítě nenasnídá, jeho tělo nemá odkud čerpat energii, a proto ji musí brát ze svých tukových zásob. Poté co se ale děti konečně najedí, tak je velká část potravy zpracována pro doplnění tukových zásob a pro dítě je pak těžší zhubnout (Suchomel, 2006).

Dle Fořta (2002) příčiny obezity souvisí se zdravotním stavem jedince a lze je rozdělit do dvou skupin na ovlivnitelné a neovlivnitelné.

24

Mezi ovlivnitelné zdravotní příčiny vzniku obezity patří:

 mimořádně snížený klidový výdej energie (příčina je v poruše štítné žlázy);

 nadbytek kortizolu (příčina je v poruše činnosti nadledvin nebo dlouhodobého podávání kortikoidů);

 nedostatečná produkce růstového hormonu;

 porucha činnosti mozku;

 podávání psychofarmak;

 předčasné podávání antikoncepce (nedoporučuje se podávat dívkám mladších 15 let).

Za neovlivnitelné příčiny vzniku obezity považujeme:

 Genetické dispozice – pokud jsou obézní nebo trpí nadváhou rodiče, mají jejich děti větší pravděpodobnost, že budou obézní také;

 Genový defekt MC-4 R, má za následek patologickou žravost a časný vznik obezity.

25

2 VÝVOJOVÉ ZVLÁŠTNOSTI DĚTÍ MADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU

Mladší školní věk je oproti předešlému i následujícímu období poměrně klidné, šťastné a bez výrazných vývojových změn. Začíná v 6 – 7 letech a končí pubescencí přibližně mezi 11 – 12 lety. Fáze začíná a končí významný společenským mezníkem.

Na počátku se jedná o nástup do školy, kdy se dětem otevírají nové obzory, ale také se seznamují s novými povinnostmi, je na ně kladen větší důraz na kázeň a schopnost podat výkon, i když by právě v daný okamžik chtěly dělat raději něco jiného. Ukončení této fáze souvisí s přestupem dětí na druhý stupeň základní školy.

2.1 Fyziologický a motorický vývoj

Průměrný chlapec vyroste během tohoto vývojového stádia až o 28 cm a přibere přibližně 15 kg. U dívek je průměrná výška o 1 cm vyšší a jsou téměř o půl kilogramu těžší než chlapci. Během období se postupně vymění dětský chrup, dětský obličej dostává jasnějších tvarů a obrysů. Dětský mozek pořád roste, ale kolem desíti let se růst zpomaluje.

Děti jsou neustále v pohybu a jejich pohybová aktivnost je působivá. Jelikož ale ještě neumí se svými fyzickými silami hospodařit, dochází k rychlému vyčerpání, ale zároveň dokážou stejně rychle a efektivně „dobít baterky“. (Říčan 2006)

Postupně je posílen imunitní systém, činnost svalů a pohyblivost kloubů se zlepšuje a zvyšuje se objem srdce a plic. Vývoj pohybových schopností a růst dítěte závisí na individualitě jedince i pohlaví dítěte (Šimíčková - Čížková aj., 2005).

V oblasti hrubé motoriky by už měly být děti v tomto věku schopny samostatnosti, zvládat bez pomoci osobní hygienu, každodenní činnosti (např. oblékání, obouvání) či umět jíst příborem. I když začátek školní docházky znamená do jisté míry omezení pohybu dětí, tak se také učí dalším sportovním dovednostem (např. přeskoky, překonávání překážek, cvičení s náčiním) a dochází tak k rozvoji koordinace, obratnosti a dalším pohybovým dovednostem. Pro správný nácvik psaní a kreslení je důležité dostatečně rozvinout jemnou motoriku. Na rozvoji prostorového a zrakového vnímání, laterality a paměti je závislá grafomotorika (Ptáček, Kuželová, 2013).

26

Zdokonalení hrubé a jemné motoriky souvisí nejen s fyzickým růstem a zesilováním svalů, ale je to podmíněno také vnějšími vlivy, mezi které můžeme zahrnout podporu rodičů, uznání vrstevníků, nebo očekávání učitelů či vychovatelů.

Svoji roli hraje také vnitřní a vnější motivace (Langmeier, Krejčířová, 2006)

Na postavení jedince v kolektivu má velký vliv tělesná síla s obratností, především pak u chlapců, kdy se menší a slabší děti dostávají do pozice outsiderů, což se může projevit i v jejich povahovém vývoji (Říčan 2006).

2.2 Psychický vývoj

Psychický vývoj lze charakterizovat jako proces vzniku rozvoje a zákonitých proměn psychických procesů a vlastností, jejich diferenciace a integrace v rámci celé osobnosti. Projevuje se kvantitativními i kvalitativními změnami, zahrnuje nárůst, úbytek i změny různých funkcí, které se mohou rozvíjet plynule, ale i vývojovými skoky (Vágnerová, 2005).

Jednotlivá vývojová stádia nelze v psychologii přesně stanovit, aniž bychom nevzali v potaz biologické a sociální faktory. Zkombinovat psychologické, biologické i sociální hledisko dokázal, nejlépe německý psycholog Erik Erikson. Život člověka rozdělil do osmi stadií, přitom každé stadium spojil s daným úkolem, který by měl jedinec splnit. Zároveň v každém období předpokládá příslušnou krizi. Samotné stadium je chápáno jako období, při kterém se tělesný i duševní vývoj rozvinul do té míry, že je možné vyřešit náležitý vývojový úkol, který společnost svým socializačním programem zavádí (Říčan, 2006).

V tomto stadiu by mělo být úkolem dětí mladšího školního věku naučit se snaživosti, to znamená naučit se dělat věci dobře a rozvíjet dovednosti nezbytné pro zvládání aktuálních problémů. Krize může nastat, pokud v úkolu neuspějí, může se pak dostavit pocit méněcennosti a nižšího sebevědomí (Fontana, 2014).

V období mladšího školního věku je pro vývoj kognitivních procesů podstatné to, aby děti dokázaly vnímat co se děje kolem nich, jelikož díky tomu mohou poznávat okolní svět a získávat tak zkušenosti. Ze začátku stádia se jedná o mechanické, neboli synkretické vnímání, které postupně utváří analytické myšlení. Děti časem získají

27

schopnost prostorové a časové představivosti i logického myšlení. Oproti předešlému období se postupně vyvinula schopnost a dovednost posuzovat realitu z více hledisek.

Umí spojovat jednotlivé poznatky v ucelené informace a pochopit trvalost věcí i jejich znaků, tzv. schopnost konzervace (Langmeier aj. In Vágnerová 2005).

V zadávání úkolů je důležitá stručnost, konkrétnost a přesnost, což pomůže např.

v pohybové aktivitě snižovat nebezpečí úrazu. Dítě není tolik závislé na pohybech vlastního těla a více se spoléhá na svůj zrak.

Co se týká emocí, tak děti reagují odlišně na dospělé a na své vrstevníky, se kterými si jsou bližší z důvodu stejného postavení, sdílením stejných zájmů či podobných vlastností. Učí se tak spolupráci, soutěživosti nebo pomoci méně zručným anebo méně zkušenějším. Emocionální vývoj částečně souvisí také s celkovým vývojem dítěte a jeho rozvojem morálního jednání, díky kterému se seznamuje s mravními normami a hodnotami, podle nichž se také chová (Langmeier, Krejčířová, 2006).

3 VOLNÝ ČAS

Pro každého člověka by měl volný čas znamenat možnost věnovat se jakýmkoliv svým zálibám a nemuset být pod tlakem nějakých závazků a bát se různých termínů souvisejících s pracovními nebo společenskými povinnostmi. Dle Hofbauera (2004) nejpřesnější definice volného času zní: „Volný čas charakterizujeme jako činnost, do níž člověk vstupuje s očekáváním, účastní se jí na základě svého svobodného rozhodnutí, a která mu přináší příjemné zážitky a uspokojení.“

Ve své publikaci zmiňuje Sekot, kdy o volném čase mluví jako o kvalitativně nové potencialitě člověka, objevující se souběžně s osvobozováním se od pracovních a jiných aktivit nutných k přežití. Volný čas je potencialitou a prostorem vznikající a rozvíjející se lidské subjektivity, rozvoje myšlení, kreativity, filozofické reflexe (Sak In Sekot, 2015).

Pávková (2002) považuje volný čas za dobu, při níž si svobodně vybíráme dané činnosti, které děláme s radostí a dobrovolně. Taktéž nám přinášejí pocit uspokojení a uvolnění.

Zmiňovaní autoři definují volný čas odlišně, celkový význam je ale stejný.

Volný čas by měl být takový časový úsek, ve kterém bychom se neměli věnovat tomu,

28

co po nás chtějí ostatní (práce, škola, společnost), ale zaměřit se sami na sebe na to, co potřebuje naše tělo a my pro svou celkovou spokojenost.

Každý tráví svůj volný čas odlišně. Někdo při první volné příležitosti běží pomoci potřebným, jiný se doma zamkne, lehne s knihou do postele a další vyrazí hned s batohem a rodinou do přírody. Sice náplň volného času není stejná, ale měla by splňovat stejnou funkci.

Hofbauer (2004) jako hlavní funkce volného času uvádí:

1. odpočinek – slouží pro načerpání pracovní síly;

2. zábavu – slouží pro načerpání duševní síly;

3. rozvoj osobnosti – jedinec se tak spoluúčastní na vytváření kultury.

Jiné vymezení funkcí zmiňují Hájek a kolektiv (2011), protože rozdělují funkce volného času na výchovně-vzdělávací, zdravotní a sociální. Dané funkce souvisí s jednotlivými typy zařízení, organizacemi a institucemi, zabývající se volným časem.

V dnešní době je kladen důraz především na funkci výchovně-vzdělávací, kdy lze formovat osobnost jedince a působit tak na stránku tělesnou, sociální i psychickou.

Zdravotní funkce by se měla týkat především podpory zdravého tělesného, duševního i sociálního vývoje. Denní program by měl odpovídat a vyhovovat individuálním zvláštnostem člověka, kdy by se měly střídat činnosti různého charakteru, jako je práce a odpočinek, či duševní a tělesná činnost. Upevňování hygienických návyků je taktéž důležitou součástí této zdravotní funkce. Poslední, ale neméně důležitou je sociální funkce, kterou pomáhají naplňovat instituce a zařízení určená pro výchovu ve volném čase jako je kupříkladu školní družina, zajišťující dětem bezpečnost, dohled a zábavu.

Važanský (1995) jednotlivé cílové funkce volného času specifikoval a lze tam tedy zařadit:

 edukaci – potřeba člověka se samovzdělávat, touží poznávat něco nového

 enkulturaci – zaměřeno na spontánnost, rozvinutí fantazie, kreativity a tvůrčích schopností

 integraci – potřeba člověka navázat společenské vztahy, hledají emociální jistoty a kolektivní vědomí

29

 kompenzaci – člověk se potřebuje rozptýlit, tzv. „uvolnit páru.“, na okamžik zapomenout na pravidla a normy, být bezstarostný

 komunikaci – potřeba člověka podělit se se svými zážitky, být v kontaktu s ostatními, hledání empatie a lásky

 kontemplaci (nejvyšší stupeň modlitby) – člověk má potřebu klidu, využít chvíli na rozjímání a autoreflexi

 participaci – potřeba člověka podílet se na spolurozhodování, angažovat se v zájmových činnostech a jejich organizaci

 rekreaci – jde především o znovu nabrání sil, oprostit se od problémů všedního života

3.1 Faktory ovlivňující trávení volného času

Je důležité, jak člověk tráví svůj volný čas, zda s ním dokáže správně naložit a využít ho. Dítě by ale nikdy nemělo zažít pocit, že je někde nechtěné, či nikoho nezajímá. Vše ale záleží na dítěti, jako jednotlivci a na jeho osobnosti. Někteří lidé dávají přednost spíše aktivitám ve skupině, kde jsou v centru dění, jiní preferují spíše samotu. Důležité je děti správně motivovat, přistupovat k nim individuálně a podněcovat k aktivním činnostem, V opačném případě pak může u dítěte docházet k celkovému nezájmu o své okolí a znudění. Může se pak stát, že takové dítě si nedokáže vytvořit sociální vazby a může s ním být snadněji manipulovatelný a lehce ovlivnitelný.

Existuje široké spektrum těch, kdo se podílí a zároveň působí na náplň volného času dětí. Většinou dochází k vzájemnému ovlivňování těchto činitelů, které si mohou konkurovat, anebo mezi sebou spolupracovat.

Hájek (2004) ve své knize zmiňuje 3 skupiny, které se na náplni volného času podílejí. Jsou to:

 přirozené výchovné instituce, mezi které patří rodina, vrstevníci, lokální prostředí (např. obec);

 instituce se zprostředkovaným výchovným působením, kterými jsou společenská prostředí, občanská sdružení, cestovní kanceláře, hromadné sdělovací prostředky, aj.;

30

 instituce s přímým výchovným působením, což jsou např. školy, vzdělávací subjekty, církve, atd.

Mezi faktory, které nedovolují využívat volný čas, jak bychom si představovali, je i rostoucí životní nejistota, neschopnost pokrýt své finanční nároky či potřeby, které se odráží do běžného života rodin. V různých částech světa je také u dětí a mládeže problém v realizaci svého volného času předčasný vstup do pracovního procesu. Jedním z důvodů, proč jsou jedinci sociálně vyloučeni a znemožní se jim tak naplno využívat svůj volný čas mohou být např. xenofobie, rasismus nebo netolerance (Hájek, 2004).

Volný čas, chce každý naplnit především činnostmi, které člověku přináší potěšení, radost, volnost a uspokojení. Jsou tu ale další faktory, které mohou ovlivnit prožívání volného času. Tyto faktory pak obecně rozdělujeme na vnitřní a vnější.

3.1.1 Vnitřní faktory

Za Vnitřní faktory lze považovat znaky, které jsou jedinci dány buď při narození, anebo je získá během života. Je však možné, že se některé z těchto faktorů mohou během života změnit (např. zdravotní stav, fyzická kondice) (Spousta In Hofbauer, 2004).

Dle Pávkové (2002) lze vnitřní faktory rozdělit na dvě podskupiny:

 psychické faktory – jsou ovlivněny dědičností. Mluvíme tady o temperamentu, motivaci, vývoji osobnosti, charakteru, rozumových schopností, aj.;

 biologické faktory – zahrnují věk, pohlaví, aktuální zdravotní stav včetně zdravotních omezení a fyzickou kondici.

Pohlaví a věk

Pohlaví a věk spolu úzce souvisí. Celý náš život ovlivňuje to, zda jsem žena či muž, ale vhodnost volnočasových aktivit z hlediska pohlaví si uvědomujeme až s přibývajícím věkem. Společnost předkládá různé představy o tom, jak by měli jedinci trávit svůj volný čas. Dívkám jsou často předkládány role a aktivity související se společenským přizpůsobením a citovou otevřeností. Dívky se většinou ve svém volném čase věnují např. péčí o svůj zevnějšek, tanci, hudbě, a dalším dovednostem, které mohou využít v dospělém věku. Chlapci jsou naopak předkládány role a aktivity,

31

související s výbojností, fyzickou silou a samostatností. Většinou pak převládá zájem o sport a aktivity zaměřené na sílu, mrštnost, aj. (Pávková aj., 2002).

S postupujícím věkem se lidé věnují i různým volnočasovým aktivitám. Jiným aktivitám se člověk věnuje v předškolním věku, jiným např. v pubertě a dospělosti.

Jedinci, kteří si jsou věkově blízcí, tráví svůj volný čas podobně. V předškolním a školním věku jsou děti hodně závislé na rodičích a souvisí s tím způsob trávení volného času (Važanský, Smékal, 1995).

Psychická a fyzická kondice

Psychická kondice se taktéž odráží na způsobu, jakým jedinci tráví volný čas.

Lidé, kteří během dne musí vydat hodně fyzických sil, naopak tráví volný čas nenáročnými aktivitami, působící především na celkovou relaxaci a duševní zdraví. Na druhou stranu, lidé, kteří v práci využívají hlavně duševní síly, mají např. sedavé zaměstnání v kanceláři, se ve svém volném čase věnují pohybovým aktivitám a manuální práci.

Fyzická kondice a s tím související zdravotní stav je v současné době počítačů a počítačových her aktuální téma a ovlivňuje výběr volnočasových aktivit. Fyzické schopnosti a zdatnost určují, zda se ve volném čase bude dítě věnovat činnostem, jako jsou např. výtvarné, hudební, či jiné umělecké aktivity nebo se zaměří spíše na sportovní pohybové aktivity. V současnosti, i když si děti mohou vybrat z nepřeberného množství pohybových aktivit, věnují se spíše počítačovým hrám, televizím a sociálním sítím. S tím souvisí dlouhodobé sezení v nepřirozené poloze u televizí a počítačů, které v kombinaci s konzumací nezdravého jídla může vést k obezitě, zdravotním potížím a celkovému zhoršení zdravotního stavu. Proto je nutné zařazovat do volnočasových aktivit i takové činnosti, které vedou ke zlepšení fyzické kondice (Važanský, Smékal, 1995).

3.1.2 Vnější faktory

Vnějšími faktory nemyslíme pouze materiální složky, ale i sociální prostředí.

Člověk je ovlivňován jak sociálním, tak i kulturním prostředím a to během celého svého života. Socializačními činiteli jsou kulturní faktory, malé sociální skupiny nebo prostředky hromadné komunikace.

32

Pojem sociální souvislosti života zdůrazňuje Helus (2007) a řadí mezi ně druhé osoby, s nimiž se člověk dostává do kontaktu. Jedná se spíše o sociální skupiny, do kterých se dítě začleňuje. Mezi sociální souvislosti života patří kultura nebo společenské, hospodářské a politické poměry, v nichž jedinec žije a s nimiž se musí vyrovnávat nebo se je snaží nějak ovlivnit. Nelze ani zapomenout na média, která taktéž působí a ovlivňují naši společnost. Sociální souvislosti života mohou ovlivnit psychiku, tělesnou kondici, zdraví i vlastnosti jedince.

Obrázek 3: Podstatné rysy a souvislosti systému volného času (Hofbauer, 2004)

Rodina a vrstevnické skupiny

Rodina je nejzákladnější a nejpřirozenější jednotkou ve společnosti a hraje tak velkou roli ve volném čase dětí a mládeže. Na výběru volnočasových aktivit, mají svůj podíl nejen osobnostní předpoklady dítěte, ale také záleží na tom, jaké hodnoty uznává rodina či jaké jsou finanční možnosti rodičů. Často se je viděn vliv rodičů, kteří přihlásí dítě do nějakého oddílu nebo na zájmovou aktivitu, kvůli vlastní ctižádosti a svým nesplněným přáním. Dítě to může jak povzbudit a motivovat k vyšším výkonům, tak i vyvolat pocit méněcennosti. Na dítě ve volném čase může rodina působit ve dvou

33

rovinách. První z nich je ovlivňování zájmů dítěte, resp. způsobu jejich naplnění, druhou pak jsou společné aktivity rodičů s dětmi (Hájek, 2004).

Rodina jako primární sociální skupina je pro rozhodujíc většinu dětí a mladých lidí také prvotním prostředím volnočasového života a výchovy (Hofbauer aj., 2004).

Cílem rodiny by mělo být posilovat a rozvíjet co nejlepší podmínky pro vývoj dítěte. Podporovat ho v jeho výběru volnočasových aktivit a pomáhat překonávat bariéry, které mohou vyvstat a případně brzdit dítě v dalším rozvoji. Rodina by také měla projevovat zájem, o jaké typy volnočasových aktivit se dítě zajímá, motivovat jej k další činnosti a pochválit za úspěch a pokrok (Havlík, Koťa, 2007).

Vrstevnické skupiny vytvářejí lidé blízkého věku a obdobného zájmu, často také stejného pohlaví a blízkého sociálního statusu. Prvotně vznikají v místě bydliště, pak se jejich dosah zvětšuje. Příslušnost ke skupině poskytuje zázemí, ochranu, vytváří sociální vztahy, pocit bezpečnosti a pomáhá překonat sociální izolaci. Někdy však působí opačně, což má za následek antisociální chování (Hofbauer, 2004).

Ve vrstevnických skupinách probíhají různé aktivity, které dítě provozuje ve společnosti svých kamarádů. Záleží ovšem na tom, zda skupina naplňuje svůj volný čas žádoucím, či užitečným způsobem (např. organizovaná ve sdružení), nebo naopak působí antisociálně a destruktivně (gang, pouliční parta) (Hájek, 2004).

Škola a mimoškolní instituce

Každý jedinec je součástí nějakého typu školní instituce již od útlého věku, a je jím až do dospělosti. Je proto důležité zajistit úzkou spolupráci mezi školou a rodinou, které se pak mohou tak stát pro dítě vhodným vzorem, který bude dítěti nápomocen při cestě životem. Od školy by se mělo očekávat, že bude pomáhat dětem nejen na poli profesionálním, občanském, ale i volnočasovém. Měla by být schopna nabídnout množství volnočasových aktivit, které by pomohly žákům v jejich rozvoji, seberealizaci a prohloubit jejich zájem o danou činnost či obor. Škola plní také preventivní funkci, jejímž cílem je podporovat zdravý životní styl různými formami školních činností, jako jsou např. sportovní kluby, školní družina soutěže, projekty, atd.

Mimoškolní instituce a zařízení mají především za cíl uspokojit své členy, ale chtějí zaujmout svou nabídkou i ostatní, kteří prozatím nejeví o danou činnost zájem.

Především v mladším školním věku by se měl klást důraz hlavně na všestranný a harmonický rozvoj osobnosti dítěte. Mimoškolní instituce sdružují k sobě jedince

34

s podobnými zájmy a snaží se navázat účinnou spolupráci nejen s ostatními institucemi, ale i jednotlivými členy rodiny jedince (Pávková aj., 2002).

Vliv prostředí

Jedním z faktorů, který dokáže jak pozitivně, tak i negativně ovlivnit vývoj dítě je prostředí ve kterém jedinec žije a ze kterého pochází. Prostředí, které ovlivňuje volný čas dětí a mládeže je velmi různorodé. Mluvíme tak o všem, co mladé jedince obklopuje, ovlivňuje a působí na ně. Jde především o místo, kde žijeme, domov, školu či různé další společenské organizace a instituce. Mnoho dětí ale raději tráví svůj volný čas poflakováním se na veřejných prostranstvích nebo na ulici, mnohdy bez jakéhokoliv dohledu či zájmu dospělých. Díky tomu je ohrožena výchova dětí a především jejich bezpečnost. Platí to hlavně u dětí, které žijí ve velkých městech (Pávková aj., 2002).

Následující typologie prostředí je založena na posuzování druhu podnětů, kterým působí na dítě. Jednotlivé kategorie vzájemně spolu souvisí a ovlivňují se.

(Wroczyňsky In Špičák, 1993) rozeznává 3 základní druhy prostředí:

1. přírodní prostředí – jedná se o prostředí geografické či fyzikální (např. střídání roční období, zeměpisná poloha, fauna, flóra, atd.);

2. společenské prostředí – jsou tím myšleny lidé a společenské vztahy, které dítě a mládež obklopují;

3. kulturní prostředí – je výsledkem činností člověka během jeho historického vývoje. Lze jej rozdělit na duchovní (např. náboženství, ideologie, filozofie, zvyky, obyčeje, atd.) a hmotné (civilizace).

Kromě této typologie, autor uvádí další rozdělení, založené na rozlišování vlastností prostředí územních a teritoriálních. Mluvíme pak o:

 okolním prostředí – např. okres, čtvrť;

 místním (lokálním) prostředí – místo bydliště ulice, vesnice, město;

 domácím prostředí – souvisí se strukturou rodiny

 materiálním (hmotném) prostředí

 společenském prostředí – jedná se skupiny, kterých je dítě členem

Hned od narození dítě vstřebává vše kolem sebe a s prostředím či jeho podmínkami se vyrovnává různou mírou úspěšnosti. Významným činitelem volného času jsou obce a regiony, jejichž koncepce, institucionální a materiální podpora, stejně

35

tak aktivity, vytvářejí předpoklady pro účast dětí a mládeže na volnočasových aktivitách (Hofbauer, 2004).

Hromadně sdělovací prostředky

Média neboli hromadné sdělovací prostředky mají v dnešní době nejsilnější vliv na volný čas dětí a mládeže. Mluvíme zde zejména o televizi, internetu, počítačích, mobilních telefonech, které denně ovlivňují lidi bez rozdílu věku i pohlaví. Dále sem můžeme zařadit knihy, noviny, časopisy, rozhlas, film, písně, a další podobné sdělovací prostředky.

Jedná se o zprostředkovaný výchovný a vzdělávací záměr (pokud nejde přímo o vzdělávací pořady nebo naučné články), z něhož si děti podle návodu svých rodičů, učitelů, kamarádů i dalších osob mohou vybírat zdroj informací, který na ně má pozitivní vliv (Hájek, 2004).

Existuje tu i nebezpečí negativního vlivu, kdy děti tráví příliš mnoho času hraním her na počítačích nebo mobilech, neustále sledují dění na sociálních sítích nebo sledují nevhodné pořady a filmy v televizi či na internetu.

Internet na jednu stranu nabízí nepřeberné množství informací, inspirace, komunikace za pomocí textu i web kamer a možnost prezentovat své nápady a zájmy pomocí různých blogů. Na stranu druhou má i své negativní stránky, které mohou ohrozit mravní výchovu dětí a mládeže, např. při stahování nevhodných filmů či materiálů nebo návštěvou nevhodných stránek. Díky internetu a hlavně sociálním sítím mohla vzniknout i tzv. kyberšikana, která dovoluje agresorovi útočit anonymně a prakticky neustále. Je pak jen na oběti nebo jiných uživatelích, kteří kyberšikanu objeví, aby o ní informovali rodiče, učitele či jinou odpovídající osobu a pomohli ji tak zastavit

3.2 Instituce zabývající se volným časem dětí mladšího školního věku

Děti mladšího školního věku často tráví volný čas v rámci určité instituce, kdy typ organizace určuje do jisté míry její zaměření, spolupráci s dalšími odborníky a např.

dobu či místo určené pro setkávání dětí. Následné rozdělení a popis institucí je dle Pávkové (2002).

36

3.2.1 Školní družiny a kluby

Jde o základní formu výchovy mimo vyučování a péče o děti zaměstnaných rodičů v průběhu školního roku. Školní družiny jsou určeny pro žáky 1. stupně, školní kluby pak pro žáky 2. stupně. Dochází ke každodenní interakci mezi žáky a vychovateli, kteří mohou děti ovlivňovat, jelikož se stejně jako rodiče setkávají s žáky denně.

Vychovatelé mohou působit na většinu žáků bez ohledu na to, z jakého pochází prostředí. Jsou to kvalifikovaní pedagogičtí pracovníci, kteří jsou součástí pedagogické rady a spolupracují s vedením školy. Vychovatel by měl podněcovat k samostatnosti, brát v úvahu návrhy dětí a diskutovat o nich

I když jsou si svou činností kluby a družiny podobné, jsou v jejich zaměření specifické rozdíly, které vyplývají z věkových zvláštností dítěte. Kluby ustupují postupně do pozadí, jelikož žáci 2. stupně jsou již samostatnější a mají buď jiné povinnosti související například s chodem domácnosti, nebo docházejí na řízené pohybové i nepohybové aktivity mimo školní zařízení.. Školní kluby poskytují žákům více volnosti, o to více by se ale měly děti podílet na tvorbě týdenních programů.

Činnosti zařazené do školní družiny a klubů by měly vyhovovat požadavkům duševní hygieny. Lze sem zařadit činnosti odpočinkové rekreační, zájmové, sebeobslužné, veřejně prospěšné nebo případně pomoci s přípravou žáků na vyučování.

3.2.2 Střediska volného času

Nejznámějším střediskem volného času je Dům dětí a mládeže (dále pak jen DDM), které jsou taktéž zařazovány do sítě školských zařízení a vyskytují se téměř v každém větší m městě. Střediska se nesoustřeďují jen na děti a mládež, ale nabízejí kurzy i pro dospělé nebo seniory. Pracovníci středisek jsou kvalifikovaní pedagogičtí vychovatelé, kteří by měli být schopni připravit a zorganizovat nabídku aktivit pro volný čas, měli by být znalí pedagogických zásad a metodiky vedení zájmových činností.

Středisko zajišťuje:

 pravidelnou zájmovou činnost – organizována v pravidelných útvarech jako jsou kroužky, kluby, kurzy, soubory, věnující se širokému spektru možných pohybových, nepohybových nebo uměleckých aktivit

 příležitostnou zájmovou činnost – jedná se o příležitostné nebo cyklické akce, výchovně-vzdělávací a rekreační povahy, pořádá i příměstské tábory

37

 nabídku spontánních aktivit – nabídka různých průběžných činností určená jak pro skupiny, tak individuality (např. přístupná sportoviště, knihovna, čítárna, posilovna, aj.

 práci s talentovou mládeží – jde o individuální práci s dětmi s nadáním, skupinové nebo individuální konzultace, vzdělávací akce, expedice, odborná soustředění, aj.

 prázdninovou táborovou činnost – organizují tábory během letních prázdnin

 odbornou pomoc – mohou poskytnout pomoc ostatním subjektům starající se o volný čas dětí a mládeže, ale jen na požádání

3.2.3 Sdružení dětí a mládeže

Do roku 1990 existovala v naší zemi oficiálně pouze Socialistický svaz mládeže a jeho Pionýrská organizace. Po obnovení demokracie se vrátily ke své činnosti i sdružení, která po roce 1968 a nastolení nového režimu, musela se svými aktivitami přestat. Mezi tyto sdružení patřily například: Červený kříž, tělovýchovné a sportovní organizace, hasiči, rybáři. Postupem času začaly vznikat i nové samosprávné struktury jako jsou rady, parlamenty (žáků, studentů) při školách, zařízeních volného času, v malých obcích, větších městech, ale i v celostátním měřítku.

Všechny organizace jsou „zastřešeny“ dvěma organizacemi, a to Českou radou dětí a mládeže a Kruhem sdružení dětí a mládeže, které taktéž spolupracují s evropskými organizacemi. Díky tomu se mohou naše sdružení účastnit i evropského dění.

Mezi sdružení dětí a mládeže řadíme:

Junák

V dnešní době působí ve více jak 214 zemích a heci ústředí je v Ženevě, v ČR ho založil A. B. Svojsík. Posláním sdružení je: působit na dětské i dospělé členy a vést k duchovní, mravní a tělesné zdatnosti tak, aby byli připraveni plnit své povinnosti vůči bližním, společnosti a vlasti (Pávková aj., 2002). Zaměřuje se především na turistiku a pobyt v přírodě, což by jeho členy mělo vést k praktickým dovednostem, sebekázni a socializaci. Je rozdělen na družiny, které obsahují malé skupiny dětí (většinou 5 – 10), vedené dospívajícím rádcem, který by neměl být o moc starší než samotné děti.

38 Pionýr

Sdružení vzniklo v roce 1949 a původně označoval průkopníka, novátora a je definován jako: demokratické, dobrovolnické, samostatné, na politických stranách nezávislé sdružení dětí, mládeže a dospělých, které se zabývá vzdělávací, kulturně výchovnou, zájmovou a solidární činnost (Pávková aj., 202. Celoročně pořádá různé akce a aktivity (přehlídky, soutěže, tábory) zaměřené na zájmovou činnost dětí.

Duha

Sdružení určené nejen pro jednotlivce, ale i kolektivy zaměřující se na táboření, turistiku outdoorové sporty a ekologii.

Hnutí Brontosaurus

Jde o organizaci, která se svou činností orientuje na ochranu a tvorbu životního prostředí.