„Cíl umění karate neleží ve vítězství nebo porážce, ale ve zdokonalování charakteru bojovníků.“

Anotace

Tato bakalářská práce je zaměřena na možnosti pozitivního ovlivnění osobnosti prostřednictvím dlouhodobého výcviku bojového umění karate. Cílem práce je upozornit na potenciál karate v oblasti podpory osobnostního růstu u dětí a mládeže. Teoretická východiska se opírají o studium odborné literatury z oblasti psychologie osobnosti, jejího vývoje a výcviku karatedo. Výzkumné šetření bylo realizováno v šesti českých klubech karate se sto respondenty ve věku od jedenácti do sedmnácti let. Výzkum trval devět měsíců. Byly využity jak kvantitativní, tak kvalitativní metody. Údaje byly získávány pomocí dotazníků.

Formuláře byly administrovány osobně, aby se respondentům vysvětlily případné nejasnosti.

Vyhodnocení bylo provedeno příslušnými statistickými metodami s využitím publikace P.

Gavory: Úvod do pedagogického výzkumu. Následně byla provedena diskuse. Při interpretacích výsledků bylo využito konzultací se zkušenými trenéry karate.

Na pozitivní osobnostní změny poukazují také dvě případové studie zařazené za výzkumnou částí. Výsledky práce „Možnosti pozitivního ovlivnění osobnosti prostřednictvím výcviku karatedo“ mohou být přínosné pro trenérskou činnost v klubech bojových umění.

Klíčová slova: karate-do, výcvik karate, osobnost, osobností rozvoj, mládež

Annotation

This bachalor´s thesis focuses on possibilities of influencing personality development of adolescents by the karate-dó training. The aim is refer to posibilities of good personality growth of adolescents. Theoretical solutions are based on the study of literature psychology, its development and training Karatedo. I did implement my research project in six karate clubs in Czech Republic with houndred respondents aged from eleven to seventeen years old.

The research project lasted nine months and for the evaluation, I used quantitative and qualitative research strategies. Data were collected using questionnaires. I personally administered the form to the respondents could explain any ambiguity. The evaluation was carried out by appropriate statistical methods eith using publications Gavor P.: Introduction to Educational Research. Subsequently a discussion. When interpreting the results, I used consultations with experienced trainers karate.

On the positive personality changes also point out two case studies included in after the research part. I believe that the work "Options positive influence personality through training Karatedo" can be useful for coaching in martial arts club

Key words: Karate-do, karate training, personality, personality development, youth

„Cíl umění karate neleží ve vítězství nebo porážce, ale ve zdokonalování charakteru bojovníků.“

Gichin Funakoshi

Poděkování

Rád bych poděkoval vedoucímu své závěrečné bakalářské práce, doc. PhDr. Richardu Jedličkovi, Ph.D., za metodické vedení a trpělivost. Děkuji za podnětné rady, v důsledku kterých jsem svoji práci směřoval správným směrem. Velké díky patří také mým konzultantům doc. ing. Michalu Vikovi, Ph.D. a senseiům Tomáši Dvořákovi,

ing. Bohumilu Kolocovi a MUDr. Karlu Jedličkovi za cenné rady vztahující se k výcvikovým metodám karate. Poděkování patří též dalšímu konzultantovi, doc. ing. Václavu Dvořákovi, Ph.D., za iniciativní doporučení v oblasti výzkumu a finální verze grafů. V neposlední řadě, bych také rád poděkoval všem trenérům, kteří mi pomohli se získáním a sběrem dat a respondentům, kteří se mého výzkumu zúčastnili a poskytli mi tak důležité a potřebné informace. Na závěr děkuji mým rodičům a přátelům, kteří mě motivovali k dokončení celé práce, i když to se mnou občas bylo k nevydržení.

8

OBSAH

1 ÚVOD ... 12

2 TEORETICKÁ VÝCHODISKA ... 14

2.1 Dílčí struktury osobnosti ... 16

2.1.1 Temperament ... 16

2.1.2 Charakter a charakterové ctnosti ... 16

2.1.3 Schopnosti ... 20

2.1.4 Prostorová představivost ... 24

2.1.5 Odolnost ... 25

2.2 Motivace ... 25

2.3 Duševní cvičení ... 27

2.3.1 Meditace ... 28

2.3.2 Zen Mondo... 29

2.4 Význam trenéra ... 34

3 METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA ... 37

3.1 Příprava výzkumu ... 39

3.1.1 Cíl ... 39

3.1.2 Nástroj ... 40

3.1.3 Vlastní výzkum a sběr dat ... 40

3.1.4 Výzkumný vzorek ... 42

3.2 Vyhodnocení dotazníku a diskuse ... 43

3.4 Případové studie ... 68

3.4.1 Případová studie 1 - Ondra ... 68

3.4.2 Případová studie 2 - Lukáš ... 69

4 ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ ... 70

5 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ... 73

6 SEZNAM PŘÍLOH ... 75

9

Slovníček cizích pojmů

Dan mistrovský technický stupeň

Dachi [dači], postoj

Do [dó], termín pro životní cestu

Dojo [dodžo], termín dojo označuje prostor pro bojová umění, cvičební halu.

Džóši ruka

Embusen půdorys kata

Geri Kop

Hppó kumite Zápas proti více útočníkům

Kashi [kaši], noha

Kara prázdný

Karatedo (cesta prázdné ruky) japonské bojové umění, zkráceně karate, též karate-dó

Karateka označení pro cvičence karatedo

Karategi oblečení karatistů

Kata forma, ceremoniál (boj proti imaginárnímu soupeři)

Kihon "základní škola karate", soubor základních tréninkových prvků

Kiai bojový výkřik (ki = energie, ai = sjednocení)

Kun řád

Kumite zápas

Kufu pracovitost, vynalézavost

Kyu žákovský technický stupeň

Mokusó meditace, soustředění se při zavřených očích.

Mondó učební pohovor

Metakognice porozumění svým vlastním myšlenkovým procesům a schopnost řídit je

Myo krása, harmonie

Obi pás, jež se váže kolem karategi a určuje technickou vyspělost cvičence

Okinawa ostrov v Japonském císařství

Rei pozdrav

Shomen ny rei [šómen ny rei], pozdrav čestnému místu v dojo

Shotó [šotó], šumění pinií (borovic)

Seiza sed na patách

Sensei učitel bojových umění

Sensei ny rei pozdrav učiteli

Shotokan ryu [šotokan ryu]styl karate, jehož zakladatelem byl Gichin Funakoshi

Te ruka

Tsuki úder

Uke bolok, obránce

Uchi [uči], sek

Waza technika

Zen zkrácený výraz pro zen-buddhismus

Zen-buddhismus meditace, životní postoj, buddhistické učení a jednání

10

Seznam tabulek

Tabulka 1: Projev výcviku na chování v kategorii žáků. ... 43

Tabulka 2: Projev výcviku na chování v kategorii dorostenců. ... 43

Tabulka 3: Možnost získání trpělivosti a cílevědomosti u žáků. ... 45

Tabulka 4: Možnost získání trpělivosti a cílevědomosti u dorostenců. ... 45

Tabulka 5: Ovlivnění fyzické zdatnosti v kategorii žáků. ... 47

Tabulka 6: Ovlivnění fyzické zdatnosti v kategorii dorostenců. ... 47

Tabulka 7: Ovlivnění v ovládání sebe sama v kategorii žáků. ... 49

Tabulka 8: Ovlivnění v ovládání sebe sama v kategorii dorostenců. ... 49

Tabulka 9: Ovlivnění v duševní pohodě v kategorii žáků. ... 51

Tabulka 10: Ovlivnění v duševní pohodě v kategorii dorostenců. ... 51

Tabulka 11: Ovlivnění v sebedůvěře v kategorii žáků. ... 53

Tabulka 12: Ovlivnění v sebedůvěře v kategorii dorostenců. ... 53

Tabulka 13: Získávání schopnosti rychle reagovat v kategorii žáků. ... 55

Tabulka 14: Získávání schopnosti rychle reagovat v kategorii dorostenců. ... 55

Tabulka 15: Získávání předvídavosti v kategorii žáků. ... 57

Tabulka 16: Získávání předvídavosti v kategorii dorostenců. ... 57

Tabulka 17: Napomáhání v učení se v kategorii žáků. ... 59

Tabulka 18: Napomáhání v učení se v kategorii dorostenců. ... 59

Tabulka 19: Napomáhání v hledání nových kamarádů v kategorii žáků. ... 61

Tabulka 20: Napomáhání v hledání nových kamarádů v kategorii dorostenců. ... 61

Tabulka 21: Nežádoucí důsledky výcviku v kategorii žáků. ... 64

Tabulka 22: Nežádoucí důsledky výcviku v kategorii dorostenců. ... 64

Seznam grafů

Graf 2: Možnost získání trpělivosti a cílevědomosti u žáků a dorostenců ... 46

Graf 3: Ovlivnění fyzické zdatnosti u žáků a dorostenců. ... 48

Graf 4: Ovlivnění v ovládání sebe sama u žáků a dorostenců. ... 50

Graf 5: Ovlivnění v duševní pohodě u žáků a dorostenců. ... 52

Graf 6: Ovlivnění sebedůvěry u žáků a dorostenců. ... 54

Graf 7: Získávání schopnosti rychle reagovat u žáků a dorostenců. ... 56

11

Graf 8: Získávání předvídavosti u žáků a dorostenců. ... 58

Graf 9: Napomáhání v učení se u žáků a dorostu. ... 60

Graf 10: Napomáhání v hledání nových kamarádů u žáků a dorostu. ... 62

Graf 11: Porovnání proměny názoru mezi žáky a dorostem. ... 63

Graf 12: Nežádoucí důsledky výcviku u žáků a dorostenců ... 66

Seznam obrázků

Obrázek 2: Postoj jezdce na koni - „kiba-dachi“ ... 21

Obrázek 3: Úder „tate-tsuki“ ... 19

Obrázek 4: Sek „shuto-uchi“ ... 19

Obrázek 5: Blok „age-uke“ ... 22

Obrázek 6: Kop „joko-geri-kekomi“ ... 19

Obrázek 7: Kop „mae-geri“ ... 22

Obrázek 8: Malý pozdrav (vlevo) Velký pozdrav (vpravo) ... 27

Obrázek 9: Meditace v seiza při mokusó na zahájeném tréninku……..………28

12

1 ÚVOD

Karate či tradičním názvem karatedo je bojové umění pocházející původně pocházející z Okinawy – Japonska. Karate si dnes získává stále více příznivců. Je jedním z nejdokonalejších bojových umění, ale cíle a pozadí tohoto bojového umění však ještě nejsou všeobecně známé. Patnáct let karate cvičím a z toho sedm let jsem aktivním trenérem jednoho z nejúspěšnějších klubů v České republice. Právě proto jsem zvolil karate k tématu své závěrečné práce. Když jsem přemýšlel nad obsahem práce, začal jsem zjišťovat, co vše bylo a nebylo napsáno o tomto bojovém umění. Při studování odborné literatury jsem stále především narážel na publikace, které zmiňují hlavně tréninkové metody karate, nebo publikace týkající se biografie velkých mistrů karate.

Méně však bylo napsáno o podstatě karatedo. Domnívám se, že karatedo představuje dlouhou celoživotní cestu, která si klade za cíl zdokonalit charakter člověka. Při dlouholetém studování tohoto bojového umění jsem se vždy setkával pouze s dílčí problematikou tohoto sportu a cesty, jež se týkala především rozvoje osobnostního růstu. V důsledku všech výše uvedených důvodů jsem si zvolil téma bakalářské práce:

„Možnosti ovlivnění rozvoje osobnosti u dospívajících prostřednictvím výcviku karatedo“.

Věřím, že karatedo není jenom sportem, jak jej označují mnozí lidé, ale cestou, jejímž cílem je dosažení dokonalého charakteru a vyrovnané osobnosti člověka. Dal jsem si tedy za úkol seskupit maximum informací, které se týkají možností pozitivního ovlivnění osobnosti prostřednictvím výcvikových metod a principů karatedo, a vyhodnotit je. Z důvodu obliby a rozšířenosti karatedo je práce jistě přínosem nejen pro dlouholeté „karateky“, trenéry – instruktory, ale i pro pedagogy sportu a jiných humanitních věd, či ostatní nadšence, kteří se snaží o zdokonalení sebe sama.

Cílem mé práce je na základě získaných informací poukázat na možnosti pozitivního ovlivnění osobnostního růstu prostřednictvím výcvikových metod karatedo. Dalším úmyslem bakalářské práce je s využitím dotazníku sesbírat co nejvíce dat od respondentů praktikujících karatedo. Data následně utřídit a vyhodnotit. Na vyhodnocené informace poukazují také dvě případové studie zařazené za výzkumnou částí. Po dokončení chci tuto studii zpřístupnit všem, kteří o ni projeví zájem. Tedy jak laické veřejnosti, tak i lidem zasvěceným do karatedo. Smyslem práce je, aby lidé

13

přestali karate vnímat pouze jako „rvačku“ či pouhopouhý sport, ale především jako životní cestu „Dó“.

Úkolem této práce je kromě prostudování odborné literatury, shromáždit a vyhodnotit maximum informací od oslovených respondentů z různých oddílů karate v České republice a výsledky potvrdit dvěma případovými studiemi. Teoretická část obsahuje rozbor psychologických východisek, které jsou podpořené trenérskou činností výcviku karate a aktivit spojených s tímto bojovým uměním. Hlavním záměrem bakalářské práce je poukázat na možnosti rozvoje osobnosti dospívajících - především charakterových ctností – prostředky využívanými při výcviku karatedo, které jsou součástí tréninku tohoto bojového umění. Po psychologických rozborech podpořených o praktická cvičení, následuje kapitola týkající se trenéra a jeho významu. Následuje část metodologie a realizace výzkumné činnosti. Celá práce je zakončena závěrem a doporučením.

V neposlední řadě bych chtěl poukázat na to, že karatedo není pouze sportovní disciplína či honba za technickými stupni, nýbrž komplexní výukový systém beze zbraně, pomocí kterého může člověk rozvíjet charakterové ctnosti a aktivně využívat volný čas.

14

2 TEORETICKÁ VÝCHODISKA

Jak už téma práce napovídá, budeme se zajímat o možnosti ovlivnění osobnosti.

Vzhledem k tématu je potřeba si uvědomit a vymezit několik základních psychologických pojmů. V psychologii se často setkáme s mnoha různými významy pojmu osobnost, s různými metodami poznávání osobnosti a s rozličnými přístupy k jejímu žádoucímu ovlivnění. Například Smékal, (2002, s. 40) uvádí, že psychologie osobnosti v současnosti poskytuje skoro 200 pojetí, modelů a teorií osobnosti. Přehled nejznámějších a nejdůležitějších uvádějí například: Drápela, V. J. (1997), Čáp, J.

a Mareš, J. (2001, s. 111 – 144). Nejčastěji se můžeme setkat s důrazem na to, že osobnost je jedinec jako psychologický celek. Touto definicí míníme, že člověk/osobnost je složena z nějakých svých vlastních částí, které jsou na sobě určitým způsobem závislé a jsou propojeny, dohromady spolu tvoří jednotu individua.

Další pohledem na osobnost vnímáme, že osobnost je člověk jako subjekt. Tím zdůrazňujeme, že mluvit o osobnosti znamená, vyzdvihovat do centra pozornosti člověka jako rozhodující se a jednající bytost. Toho kdo je zdrojem, tvůrcem, iniciátorem, původcem. Další důraz na osobnost je, že osobnost je to, čím se člověk liší od druhých lidí. Tím zdůrazňujeme, že se chceme zaměřit na individualitu, jedinečnost, sebevyhranění a sebevyjádření jedince v jeho nezastupitelnosti.

Z uvedených výrazů a důrazů vycházíme a definujeme osobnost jako soustavu vlastností, charakterizujících celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutí svých potencialit. (Helus, 2003, s.

3).

Jak uvádí profesor Helus (2003, s. 4 - 7) ve svých pěti tezích:

 „(1) Každý člověk se stává v průběhu svého života osobností. V tom smyslu je pro nás osobnost samozřejmou skutečností.

 (2) Každý člověk je osobností v tom smyslu slova, že se tak, či onak reguluje;

autoregulace je tedy oním jádrem, které zakládá osobnostní kvalitu každého z nás. A to, jak je tato autoregulačně osobnostní kvalita u toho kterého konkrétního člověka vyjádřena, má pro jeho život vlastní i pro život druhých lidí nesmírnou závažnost.

 (3) Uvažování o osobnosti tedy pro nás musí znamenat výzvu, dělat vše potřebné, aby se osobnost druhého člověka plně rozvinula; aby tento člověk

15

bohatě vyjádřil osobnostní kvalitu svého života. Tato výzva by měla zaměstnávat vychovatele a určovat jeho vztah k chovancům. Ale také jedinec sám, ve vztahu k sobě samému, má tuto výzvu pociťovat: Hovoříme o osobnostní seberealizaci. (v našem případě trenéra karate, který působí prostřednictvím výcviku karate na cvičence)

 (4) Má-li ovšem výzva k realizaci osobnosti v jejích pozitivních znacích přinést své plody, nemůžeme zůstat jen u výzvy: Výzva se musí přetvořit v úkol něco dělat.“ Ve spojení s tématem naší práce jde o ucelený výchovný a vzdělávací systém, který nám karate nabízí. Například jde o začleňování mezi skupinu lidí formou tradic a zvyklostí, které jsou s bojovými umění spojeny. Další fází může být svébytné utváření (Helus, Z., 2003, s. 6), kde se individualita utváří pomocí mnoha fyzických a duševních aspektů výcviku karate.

 V poslední řadě jde o produktivnost, to znamená aktivita přinášející výsledky (Helus, Z., 2003, s. 7) V karate můžeme produktivnost chápat jako iniciativní přístup svěřenců, pakliže chtějí skládat zkoušky na stupně technické vyspělosti, zúčastňovat se turnajů, či se do budoucna chtějí stát trenéry. V poslední řadě je teze pátá, kterou profesor Helus (2003, s. 7) uvádí: „pochopení osobnosti jako nejen samozřejmosti obecně platné, ale také jako výzvy a úkolu, poukazuje na skutečnost, že to, jak se člověk osobnostně rozvíjí/jak se osobností stává, má centrální význam společenský (veřejný) i individuální (soukromý, niterný).“

Abychom mohli uvést jak je možné v důsledku výcviku karate ovlivnit osobnost, je třeba si celistvost osobnosti strukturovat do jejích základních charakteristik. Osobnost můžeme rozdělit do několika základních struktur, ze kterých je tvořená. Za základní charakteristiky osobnosti jsou zpravidla považovány vlastnosti a rysy. Tyto struktury spolu souvisí, i když v různé míře a intenzitě. Za vlastnosti považujeme charakteristiky, které se vyznačují jistou stálostí. Nejčastěji se uvádí tři základní skupiny. Do této skupiny patří schopnosti, temperament a charakter. Rysy osobnosti jsou dílčí charakteristiky. Ty jsou vázány na specifické situace a nemají tak obecnou platnost jako vlastnosti, které dlouhodobě charakterizují. (Helus, 2003 s. 8 – 11)

16

2.1 Dílčí struktury osobnosti

Jak píše Cakirpaloglu (2012, s. 19), tak podle Halla a Lindzeye žádná psychologická definice osobnosti není obecně výstižná a platná. Důvodem jsou specifická a teoretická zaměření dílčích psychologů. Psychologové zdůrazňují, že předmětem psychologie osobnosti je studium temperamentu, charakteru, schopností a také konstitučních vlastností člověka.

2.1.1 Temperament

Podle Říčana (2010, str. 65 – 74) „chceme-li charakterizovat temperament určitého člověka, musíme ho posoudit v několika samostatných různých vlastnostech. Především jde o celkové citové ladění osobnosti, o převládající náladu. To je však jen jedna stránka věci. Temperament zahrnuje i způsob (modus) citové a volní vzrušivosti, reaktivity a aktivity – bez ohledu na to, jaký je podmět nebo směr aktivity. Jak uvádí Blatný (2003) tak temperament charakterizuje barvitost, živost prožitků a někdy i jejich vnějších projevů. Nejde o to, jak dobře člověk dělá to, co dělá (to je záležitost schopností), ani o to, co dělá (to je záležitost motivace), nýbrž o celkový styl jeho prožívání a jednání, který ovšem souvisí s emočním aspektem osobnosti. S pojmem temperamentu je spjat předpoklad, že jde o psychické (či psychofyziologické) vlastnosti, relativně trvalé, dané tělesnými vlastnostmi, konstitucí, jež je převážně vrozená. Temperament není nic speciálně lidského. Mají jej i zvířata. Tento základ však silně ovlivňuje i naše vědomé jednání.“

Jednoduše řečeno - termínem temperament označujeme soubor vlastností, vztahujících se k citovému prožívání a reagování jedince. Je ustálen názor, že temperament je převážně vrozený, ti podmíněný dědičností. Z toho je zřejmé, že jej nemůžeme zásadně změnit, ale je jej možno či nutno kultivovat. (Helus, 2011, s. 166)

2.1.2 Charakter a charakterové ctnosti

Za charakter označujeme ty vlastnosti, které souvisí s morálkou jedince. S principy, kterými se řídí, s hodnotami o které usiluje a na kterých jedinci záleží. Charakter jako takový není vrozený, ale je osvojen zvnitřňováním/interiorizací požadavků okolí, které daný jedinec přijal za své a s nimiž se ztotožnil. Pojmem charakterová vyhraněnost, pevnost, stálost, označujeme to, že je jedinec pevný ve svých zásadách; že v situacích

17

pokušení či vyhrožování neustoupí od svých zásad. (Helus, 2003, s. 9) Svým charakterem člověk nabývá podobu morální bytosti. To znamená individua příjímací za sebe závazky bytosti „stojící v pravdě“ svého přesvědčení.(Helus, Z., 2011, s. 170)

Předními světovými psychology bylo identifikováno přes 200 lidských charakterových ctností, z nichž šest je základních, které se objevují ve starých textech z dob Platona, přes texty Sv. Augistina až po Starý zákon, či Korán. Těchto šest základních civilizačních lidských ctností je: moudrost, odvaha, láska, spravedlnost, umírněnost a spiritualita. Těchto šest ctností považují Ch. Petrson a M. Seligmanem (2004) za základní vlastnosti člověka, jež společně vytvářejí pojem „dobrého charakteru“ a jsou podporované téměř všemi náboženskými a filosofickými směry. Avšak abstraktní pojmy, jako moudrost, odvaha či láska je obtížné měřit a cíleně posilovat. Silné stránky v sobě člověk může kultivovat a rozvíjet i z poměrně slabých vrozených základů.

Konkrétní uplatnění ctnosti v jednání člověku přináší pocit vnitřního uspokojení, radosti a povznesení a působí inspirativně i na ostatní. Ačkoli lze silné stránky charakteru chápat jako rysy, není možné je vysledovat vždy a za všech okolností.

Pravděpodobnost projevení dané silné stránky v určité situaci může být zvyšována anebo snižována, například přítomností odměny a trestu. Pro rozvíjení, podporování a udržování silných stránek charakteru a ctností si sama společnost vytváří určité kulturní instituce a s nimi spojené rituály. Rituály pro rozvoj silné stránky charakteru lze chápat jako simulace či modelové situace, které umožňují dětem a adolescentům projevit a rozvíjet ceněnou charakteristiku za bezpečných a kontrolovaných podmínek.

(Slezáčková in Blatný, 2010, s. 213 – 220)

2.1.2.1 Karate a rozvoj dílčích charakterových ctností

Karatedo je jedním z nejkomplexnějších bojových umění na světě. Cílem tohoto bojového umění je dosažení nejen dobré fyzické kondice, ale i výborné psychické zdatnosti osobnosti člověka prostřednictvím tvrdého výcviku. Mistr Masatoshi Nakayama se o karatedo vyjádřil takto: „Skutečným cílem karatedo není vyhrát boj nebo soutěž, ale spíše vnímat životní pravdu, získat sebedůvěru a spoléhat na sebe sama.“ Původní význam karatedo byl vždy brán velmi vážně, jelikož šlo o potencionální zbraň, která rozhodla o životě či smrti. Prostředkem karatedo, jako zbraně, bylo a je lidské odolné tělo. S postupným rozvojem vojenské techniky – jakožto

18

palných zbraní a moderní vojenské techniky – význam karatedo poklesl, nicméně se toto bojové umění stalo přínosem v oblasti pečování o zdraví, fyzického i mentálního rozvoje. (Král, 2004, s. 14 - 15)

Nedílnou součástí karate a jeho podstaty je rozvoj charakteru jak již napověděl předešlý odstavec. Respektive si představme různá pravidla, jež nemají příliš společného s fyzickým cvičením jako takovým. V karate se často používala tato cvičení v duchovní sféře, aby se u studenta rozvíjela koncentrace a logické uvažování, rozvoj morálky.

(Gyuris, 2003, s. 47)

Každá tréninková jednotka začíná nástupem všech zúčastněných karatistů do jedné řady. Před cvičenci má místo trenér, který je otočen zpravidla k čestnému místu v tělocvičně. Před zahájením tradičního ceremoniálu trenér nahlas říká řád „dojo“ –

„dojo kun“ (viz. níže). Po trenérovi by měli řád opakovat cvičenci. Následně se na povel lektora „shomen ny rei“ všichni pokloní čestnému místu. Poté se trenér otáčí čelem k žákům a na trenérovu výzvu technicky nejvyspělejší žák nahlas říká „sensei ny rei“.

Po povelu se všichni vzájemně ukloní. Po ceremoniálu se začíná běžná tréninková jednotka. Tento rituál je prováděn i na závěr lekce.

Kromě poklon při ceremoniálech je tradicí, že jakmile vstoupí mladý karatista do dojo, tak se pokloní. Touto poklonou dává najevo svou úctu k předkům a velkým mistrům, kteří v daném prostoru cvičili a samotnému karate. Poklona před zahájením každého cvičení znamená úctu ke všem imaginárním soupeřům, ale jde i o vyprázdnění stavu mysli a absolutní koncentraci. Pakliže se cvičenci mají utkat v zápase, jde o podobný význam jako u kata – úctu k soupeři. Poklona se provádí vždy před i na závěr cvičení.

Dojo kun

„Dojo kun by se dal přeložit jako pravidla bojových umění. V shotokan ryu je ctěno pět hesel, tzv. Dojo kun. Tato hesla vytvořili staří mistři z důvodu pochopení podstaty karatedo. Tato pravidla se dodnes při každém zahájení tréninkové jednotky vyslovují všemi přítomnými karateky při nástupu. Ceremoniál probíhá tak, studenti vždy sedí v „seiza“ a opakují heslo za heslem. Tento proces studentům karate připomíná správný postoj, rozpoložení a usilování o ctnosti karate nejen v „dojo“ ale i mimo něj.“ (Japan Karate Asociation [online], 2012).

19 1. Usiluj o dokonalý charakter.

2. buď věrný.

3. Starej se o ostatní.

4. Rozvíjej ducha úsilí.

5. Vyvaruj se prudkého a nekontrolovatelného chování.

Shoto-niju kun

Kromě řádu dojo, který by měl být zavazující pro všechny karatisty, byla vytvořena G.

Funakoshim jakási nástavba, která rozšiřuje pět pravidel o dalších dvacet. Tato pravidla zdůrazňují to, aby žáci pochopili, že nikdo nemůže být mistrem jen po zvládnutí technických aspektů karatedo – údery, kopy, bloky – na úkor duchovní stránky bojových umění. Pro opravdové zvládnutí karatedo je nutné především zaměření se na duchovní hlediska. Mistr Funakoshi trval na tom, že karatedo je více jak pouhé bojové umění, ale že jde o karate-do, způsob života. (Funakoshi, Genawa, 2003, s 7 - 14)

Funakoshi sensei proto sepsal dvacet pravidel, které rozšiřují základních pět pravidel Dojo kun. Těchto dvacet pravidel dodnes nese název Shoto-niju kun („shotó“ – přezdívka G. Funakoshiho, „niju“ – dvacet, „kun“ – řád, pravidlo). Pokud bychom název přeložili do českého jazyka, tak by volný překlad byl Dvacet pravidel Funakoshiho. V následujícím textu si dovolím uvést jednotlivá pravidla, tak jak je sepsal G. Funakoshi.

Shoto-niju kun

1. Karate začíná respektem a končí respektem.

2. V karate se nedělá první pohyb.

3. Karate je pomocníkem spravedlnosti.

4. Poznej nejprve sám sebe, teprve potom toho druhého.

5. Duch je důležitější než technika.

6. Nauč se kontrolovat svého ducha a pak ho osvoboď.

7. Neštěstí se stává z nepozornosti.

8. Nevěř, že se karate odehrává jenom v dojo.

9. Cvičit karate znamená pracovat po celý dlouhý život, v tom neexistují hranice.

10. Spoj svůj každodenní život s karate, pak najdeš "myo".

11. Opravdové karate je jako horká voda, která chladne, když ji stále neohříváš.

12. Nemysli na výhru, ale přemýšlej o tom, jak neprohraješ.

20 13. Změň svoji obranu vůči nepříteli.

14. Boj odpovídá vždy tvé schopnosti zacházet s „kyo“ (nehlídaný) a „jitsu“

(hlídaný).

15. Představ si svou ruku a nohu jako meč.

16. Když opustíš místo, kde jsi doma, děláš si četné nepřátele, takové chování ti přináší mrzutosti.

17. Začátečníci musí zvládnout všechny úkony bez vlastního úsudku, teprve potom dosáhnou přirozeného stavu.

18. Kata musejí být prováděna korektně, ve skutečném boji je tomu naopak.

19. Tvrdé a měkké, napětí a uvolnění, pomalu a rychle - všechno ve spojení se správným dýcháním.

20. Vzpomeň si a mysli vždy na "kufu" - žij těmito předpisy po celý den.

(Funakoshi, Genawa, 2003, s. 16 - 47)

2.1.3 Schopnosti

Pokud hovoříme o schopnostech tak poukazujeme na to, co jedinec dokáže, jaký je s to podat výkon, jak náročné úkoly zvládne. Schopnosti mají svůj vrozený dispoziční základ, který nazýváme vlohy. Tyto vlohy můžeme, ale také nemusíme aktivovat.

Záleží na interakci prostředí, na jeho podnětnosti a také v souladu s tím na snaživosti dotyčného jedince. V psychologii mluvíme-li o schopnostech uplatňovaných v širokém záběru, označujeme je jako inteligence. (Helus, 2011, s. 161 – 162)

Jak uvádí Plháková in Blatný (2010, s. 71 – 72) tak v současné době převládá názor, že inteligenci tvoří několik nezávislých schopností, které vstupují do vzájemných interakcí a v různé míře se uplatňují při řešení rozdílných problémů. S přihlédnutím ke kultuře společenskému kontextu lze inteligenci definovat jako schopnost učit se ze zkušenosti, užívat metakognitivní procesy, které zkvalitňují učení, a schopnost přizpůsobovat se svému prostředí, jež může v různých sociálních a kulturních souvislostech vyžadovat různé druhy adaptace, (Sternberg, 2002). Tyto schopnosti je možné rozdělit na schopnosti vjemové, schopnosti psychomotorické, schopnosti intelektové. Dále můžeme hovořit o schopnostech sociálních, schopnostech uměleckých, neb například obecné pohybové schopnosti (rychlost a obratnost, orientace). (Helus, 2003, s. 9)

21

2.1.3.1 Karate a rozvoj dílčích schopností

V souvislosti s dlouhodobým tréninkem karate můžeme bezpochyby rozvíjet psychomotorické schopnosti. Díky některým cvičením se cvičenci učí vykonávat různé pohyby a sestavy. Například v rámci nácviku základních technik, které se nazývají

„kihon“ se karatista učí základní pohybové procesy dané techniky. Tyto osvojené techniky se následně spojují do dlouhých sestav a forem cvičení, takzvané kata.

Vrcholem psychomotorických schopností je využití nabytých technik v zápase - kumite.

Každá z metod rozvíjí jinou schopnost, ale navzájem se propojují a vytváří ucelený koncept, který napomáhá k dobrému jak fyzickému tak psychickému stavu karateky.

(Král, 2004, s. 24)

Základní technika

Za primární metody používané při výcviku karatedo se považujeme „kihon“. „Kihon“, neboli také v doslovném překladu „základní škola“ je pojem, jehož součástí je nepřeberné množství technik postojů, úderů a kopů. Velké množství těchto technik má kořeny v boji, ve kterém nebyl omezený rozsah technik. Jediným kritériem byla jejich účinnost. Systém „kihon“ je výsledkem staletých zkušeností ověřených nejčastěji v boji.

„Kihon“ bychom mohli rozdělit do třech základních skupin:

 „Dachi waza“, neboli technika postojů je základní stavebním kamenem pro základní techniku nejen karatedo, ale také i ostatních bojových umění. Karatedo má však nejvíce propracovaný systém jednotlivých postojů a to z důvodu historického vývoje, kdy bylo zapotřebí očekávat útoky z jakéhokoli směru.

Správný postoj umožní udržet těžiště karateky v dobré pozici, a tak docílit co nejefektivnějšího obrany a protiútoku, bez ztráty velkého množství energie.

Obrázek1: základní postoj „musubi-dachi“ Obrázek 2: Postoj jezdce na koni - „kiba-dachi“

22

 „Džóši waza“ – technika paží, které jsou nedílnou součásti „kihon“. Do skupiny džóši waza zahrnujeme techniky úderů „tsuki waza“, seků „uchi waza“ a krytů – bloků „uke waza.

Obrázek 3: Úder „tate-tsuki“ Obrázek 4: Sek „shuto-uchi“ Obrázek 5: Blok „age-uke“

 „Kashi waza“ - neodlučitelná část „kihon“, jsou tedy techniky nohou „geri“, které splňují funkci jak obrannou tak útočnou. Samozřejmě některé kopy mají funkci jak obranou tak útočnou, jako např: „hiza geri“ (kop kolenem), „mikazuki geri“ (obloukový kop). (Král, 2004, s. 39 - 43)

Obrázek 6: Kop „joko-geri-kekomi“ Obrázek 7: Kop „mae-geri“

23 Sestava technik

Japonské slovo „kata“ v překladu znamená forma a označuje ustálenou přesnou soustavu obranných a útočných prvků. Kata je neodmyslitelnou součástí klasického i moderního karate. Většina kata, tak jako i jiné orientální sestavy, mají určitý počet technik a vjemů, které jsou označeny pod svými jmény. Veškeré techniky kata jsou vytvořeny do přesně skloubeného chodu technik kopů, seků, úderů, postojů, které mají svůj přesný rytmus s jasným půdorysem – „embusen“. Kata je boj s imaginárními soupeři útočícími na cvičence z různých směrů rozdílnými technikami. Dalo by se říci, že základem celého karatedo jsou právě kata, které obsahují veškeré technické vědění karate. Účelem kata, není pouze odhalení technik, ale také spojení s minulostí karatedo.

V určitém slova smyslu je kata předvádění určitých myšlenek. Cvičit kata vlastně znamená být v určitém časovém okamžiku alespoň v symbolickém spojení se všemi karatisty, kteří procházeli nesnázemi toho samého cvičení v blízké i dávné minulosti.

Tak jak je kata v určitém smyslu prostředkem zážitkového spojení s minulostí, tak by se dalo říci, že je kata prostředkem odevzdání technických informací, jelikož tvůrci

„uskladnili a zakonzervovali“ informace o:

- samotné technice karatedo, - koncepce technik karatedo,

- způsobu a stylu přemisťování a orientaci v prostoru, - choreografii reakce na několikanásobný útok,

- dechové technice a sledu uvolňování a napětí svalových skupin.

Další důležitou funkcí kata je ta, že jednotlivé kata slouží jako účinná nácviková a cvičební metoda. (Šebej, 2000, s. 35 - 37)

Praktikovat „kata“ správným způsobem není pouze otázkou cvičení fyzického, ale ve stejné míře i otázkou emoční. V čínských bojových uměních hovoří v symbolech, kdy spojují jednotlivé techniky nebo kata se zvířaty. Rčení jako “ Tygr kráčející pralesem“

nebo “Jeřáb za úsvitu“ je určitou narážkou pro použití ducha v „kata“ a má málo co dělat s technikou. Psychologie byla a je součástí způsobu boje. Dezorientace protivníka využitím emocí, provokace slovy nebo řečí těla. Dovednosti, které například perfektně využíval Mohammed Ali během svých zápasů. Dnes v kata zůstalo pouze „kiai“ jako známka emocí, jako prostředek boje. Sportovní způsob cvičení „kata“ viděný na soutěžích není skutečný způsob cvičení „kata“, ale jen jiný způsob cvičení gymnastiky.

Přirozenost technik a vzájemný vztah s pohyby zvířat vymizel. I když proč ne dva

24

možné způsoby? Jeden pro rozhodčí a druhý pro srdce a lásku ke karate. (Klub tradičního karate Zlín [online], 2005)

Zápas

Zápas, neboli „kumite“ je další cvičební metodou karate, při níž se cvičenec seznamuje s praktickým uplatňováním technik, které se karatista naučil v jednotlivých kata.

Soupeři při tomto cvičení stojí tváří v tvář. (Nakayama, 2007, s. 18).

„Kumite“, doslova “setkání rukou“ je cvičení s partnerem. V „kumite“ existuje řada forem, kdy počáteční formy se cvičí na místě bez přemisťování a nejpokročilejší formy se blíží povahou utkání v karate s uplatněním všech účelných technik. Ve sportovním zápase „kumite“ zase vylepšujeme svou schopnost reagovat, orientovat se v prostoru, ovládat vlastní emoce a eliminovat soupeřův útok způsobem jakým mu neublížíme. To je podstata karatedo – bránit se tak, abychom soupeři umožnili uvědomit si, že další konfrontace nemá smysl. (TJ Karate Č. Budějovice [online], 2012)

Všechny nacvičené techniky karatedo v „kihon“ a „kata“ musí karatisté postupně zvládnout v náročnějších situacích, hlavně však ve cvičeních se soupeřem. V „kumite“

se vytváří pocit utkání a postupně se stává hlavní náplní tréninku karatedo. Bez jejího důkladného výcviku není možné zvládnout karatedo. Proto je doporučeno při cvičení se seznámit postupně se všemi formami „kumite“. (Král, 2004, s. 38)

2.1.4 Prostorová představivost

Dle profesora Říčana (2010, s. 84) „se pod tento pojem shrnují tři prakticky důležité schopnosti: Především je to prostorová orientace. Zde jde o určování polohy člověka v jeho okolí, jaké potřebuje například letec, nebo skokan. Dále je to vizualizace. Tato schopnost nám umožňuje představit si, do jakých vzájemných vztahů se dostanou předměty mimo nás, ocitnou-li se v určitých polohách. Vizualizace se uplatňuje například v deskriptivní geometrii. Třetí složkou prostorové představivosti je kinestetická představivost, kterou potřebuje technik, aby mohl určit výsledný pohyb různých soukolí a podobně.“

25

2.1.4.1 Karate a prostorová představivost

Z textu, který je uveden v předešlém odstavci, týkající se prostorové orientace, je v důsledku výcviku karatedo podporována především prostorová orientace. Z praxe můžeme uvádět příklady, kdy cvičenec praktikuje cvičení kata v lese. Při cvičení v lese se totiž učí orientovat, jelikož cvičenec necvičí mezi „čtyřmi stěnami“ kde je pevný bod.

Toto cvičení v lese je opravdu namáhavé a rozvíjející. Dalším nedílným cvičením je zápas, kdy útočníci zahajují postupně útoky z několika směrů. Při tomto cvičení se musí karatista obránce rychle zorientovat. Každá drobná chyba se může proměnit v prohru.

2.1.5 Odolnost

Tato podkapitola se věnuje především odolnosti, tedy schopnosti odolávat zátěžím a stresu. Někdo se v důsledku zátěže stává aktivnějším, zdravě sebevědomým. Zátěží myslíme namáhání adaptačních způsobilostí osobnosti/organizmu. Zátěž může dosáhnout takové fáze, že vytvoří náročnou situaci. Jedinec ji v kladném případě přijímá jako výzvu vynaložit maximum sil a prokázat svou zdatnost. Jako stres nazýváme zátěž, která dosahuje takového stupně, že hrozí přesažení sil jedince, jež je schopen zvládnout. (Helus, 2011, s. 175 – 180)

V důsledku mnoha již zmíněných cvičení, která jsou náročná na fyzickou zátěž, ale i zápasů, které karatisté absolvují především na turnajích se jejich odolnost vůči zátěži zvyšuje. Pomocí nácviků zápasů v běžné tréninkové jednotce se cvičenci stávají resistentní vůči stresu, který provádí celý zápas. Pakliže svěřenec bude absolvovat zápas na turnaji, tak postupem času se dostane do fáze resiliace – respektive zvýšené nezdolnosti. Tyto vlastnosti osobnosti jsou ty, které posilují způsobilost člověka přijmout zátěž jako výzvu, odolávat stresu. (Helus, 2011, s. 181) Na turnaji totiž závodník - karatista musí odolávat nejen zátěži z boje, ale i ze stresu, který vzniká ze strany pozorovatelů diváků, rozhodčích a trenérů.

2.2 Motivace

Karatistu může motivovat mnoho faktorů. Může jít o dobrý pocit z pohybu, vidina možnosti dosáhnout velkých sportovních výsledků apod. Nejprve se pokusíme v této subkapitole pojmenovat pojem motivace. Jak je možné se dočíst v publikaci (2011, s.

128) od profesora Z. Heluse, tak k životu na všech jeho vývojových úrovních, ve všech

26

jeho podobách patří usilování. V našem případě třeba o usilování dobrých sportovních výsledků. Téma usilování je v psychologii pojednáváno pod záhlavím motivace.

Motivaci můžeme definovat jako činitele aktivizující jedince k reagování, chování, jednání vedoucímu k dosažení cíle uspokojení. Motivace úzce souvisí s emocemi – vždyť uspokojení je také citovým prožitkem. Mohli bychom tedy říci, že v motivaci jde o dosahování kladných emocí. Vzhledem k našemu tématu jde o pocit štěstí z výhry na turnaji, či získaných zkušeností načerpaných v zápasu nebo při tréninkové jednotce, pocit radosti z úspěšně složené zkoušky na pásy technické vyspělosti, dobrý pocit za náležitě odvedený výkon při cvičení.

Abychom příjemné emoce mohli v důsledku cvičení zažít, je zapotřebí motivu. Motiv je jakýsi činitel aktivizace organismu směrem k cíli (uspokojení). Motiv se skládá ze dvou činitelů

1) Potřeba – která je základní složkou motivu. Je jeho vnitřním uspokojením, osobnostním zdrojem.

2) Iniciativy neboli popudu, který je vnějším zdrojem motivu, působí na vyvolání potřeby a její směřování. Vzhledem k tématu naší práce jde většinou o trenéra, který je iniciátorem a motivátorem při dosahování vyšších cílů. Motivací může být i uspokojení několika potřeb, které uvádí Maslow ve své hierarchii potřeb.

Může jít o potřebu uznání – získání respektu mezi ostatními lidmi, cvičenci v klubu. S tím také souvisí touha mít někoho, komu úctu a respekt projevit.

Například trenérovi, soupeři, či vlastním vrstevníkům v členské základně klubu.

3) Další je potřeba kognitivní, jelikož je nám vlastní snažení být orientován, vědět, chápat, rozumět, poznávat a odhalovat nové souvislosti. Potřeba seberealizace, kde se výcvik může projevit asi nejvíce. Jelikož v této oblasti se projevuje v úsilí něco ze sebe a se sebou udělat ve smyslu sebezdokonalení. Důležité jsou především snahy překonávat své slabosti a nedostatky. Tyto kvality vznikají v důsledku soustavného a dlouhodobě psychicky i fyzicky náročného tréninku.

Mnohdy je potřeba, aby karatista měl silnou vůli, pevné předsevzetí, odvahu apod. (Helus, 2011, s. 129 – 132)

27

2.3 Duševní cvičení

Morální kořeny a myšlenky tohoto bojového umění vycházejí ze zen-buddhismu.

V zenu se cvičení a dovednosti k povznesení ducha na cestě k nejvyššímu naplnění, nazývají „dó“. „Dó“ znamená v doslovném překladu cesta, či způsob života. Tento pojem má vyjadřovat, že smyslem cvičení není dosažení konečného cíle, nýbrž neustálý postup po cestě k němu. Zajímavé je, že termín karatedo se většinou používá ve zjednodušeném označení: karate, což však popisuje momentální stav výuky karatedo na západě. Její metodou jsou především povrchní aspekty, jako sebeobrana, tělesná zdatnost a úspěchy ve sportovních zápasech. Původní ideály karatedo - „vznešenost ducha“ nebo „pokora“ jako by byly zapomenuty. Prvotní cíle jako nejvyšší možná kontrola nad duchem i tělem se už postupně vytrácí. To ovšem neznamená, že by cíle jako sebeobrana nebo tělesná zdatnost byly špatné. Ale karatedo zahrnuje mnohem víc.

(Wichmann, 2003)

Obrázek 8: Malý pozdrav (vlevo) Velký pozdrav (vpravo)

28 2.3.1 Meditace

Meditace v karatedo se většinou praktikuje v „seiza“ při „mokusó“. Karatista by se při meditaci měl soustředit, zapomenout na problémy všedního světa a pouze se koncentrovat na nadcházející trénink.

Obrázek 9: Meditace v seiza při mokusó na zahájeném tréninku

29

Západnímu člověku se bude nejspíš zdát dlouhé klidné sezení nepřirozené a bude jej považovat za mrhání času. Ve skutečnosti je opak pravdou, je to nanejvýš přirozené.

Činí tak kočky, psy i jiná zvířata s vyšším typem nervové soustavy, stejně jako to dokáží lidé. Být neschopen sedět a s klidnou myslí pozorovat, znamená nebýt schopen naplno zakoušet svět, ve kterém žijeme. Protože člověk nepoznává svět jen myšlením a konáním, ale musí ho bezprostředně prožít, aniž by předčasně činil závěry.

Význam meditace je zřejmý, když si uvědomíme, že zen znamená vidět realitu přímo, v její "takovosti". Aby člověk viděl svět nerozdělený kategoriemi a abstrakcemi, musí na něj pohlížet s myslí, která o něm nepřemýšlí, která nevytváří symboly. Je to prostě klidné prožívání bez komentáře, doprovázené nejživějším pocitem "nerozlišenosti" mezi člověkem samým a okolním světem, mezi myslí a jejími obsahy. Tento pocit přirozeně nevznikne, budeme-li se ho snažit dosáhnout. Přijde sám od sebe, když člověk sedí a pozoruje, aniž by měl nějaký záměr. (Watts, 1995).

2.3.2 Zen Mondo

V dřívějších dobách se v karate často používala tato cvičení v duchovní sféře, aby se u studenta rozvíjela koncentrace a logické uvažování. Dnes je tato tréninková metoda v podstatě neznámou alternativou mezi instruktory a jen výjimečně je možné se setkat s touto formou mimo Japonsko. Zen Mondo se může zdát trochu zvláštní, ale tento trénink pomáhá studentům rozvíjet jejich myšlení. Zpravidla jde o staré zenové příběhy, kdy každý člověk se musí umět rozhodnout a odpovědět. Je to přímá odpověď, nebo ne?

Bude odpověď postačující proto, aby byla dobře chápána? (Gyuris, 2003, s. 59- 61).

Dovolím si následně uvést příklad z mé praxe. Obvykle má tréninková jednotka čtyři fáze. Nejprve se rozcvičíme, dále zopakujeme techniky z minulé lekce. Po zopakování cviků (kopů, úderů), a odstranění nedostatků v minulé lekci pokračujeme v nácviku nových technických prvků. Po názorném předvedení a vysvětlení žáci zkouší nové cviky za dohledu instruktora. V následující etapě tréninku je provedeno shrnutí, při němž cvičenci provádí protahování (strečink). Při této etapě trenér zhodnotí výkony jednotlivých karatistů a pochválí za odvedené výkony. V poslední fázi si cvičenci sednou do kruhu a „sensei“ jim přečte zenový příběh. Závěrem dochází k reflexi společného cvičení a zenových příběhů. Dovolím si uvést několik příběhů, které jsem uvedl svým žákům v praxi.

30 1. Příběh: Duch v domě

„Jeden vesničan rozčileně přispěchal k zenovému mistrovi do kláštera: "Mistře, mistře!

Máme veliký strach, v našem domě žije duch. Prosím tě, pověz mi, co mám dělat." Mistr klidně odpověděl: "Prostři ještě jeden příbor!"

Asociace cvičenců:

 Někdy je lehčí se s něčím smířit než se toho zbavit.

 Mistr tím myslel, aby ducha přijal jako svého společníka, aby si vesničan nepřipadal sám, případně si našel přítelkyni či přítele.

 Duch je jeho nepřítel a to, jak se ho může zbavit, není, že se ho zbaví. Mistr mu dal radu, aby prostřel stůl. Tudíž si z nepřítele udělá přítele – pozve ho na večeři.

2. příběh: Jen úhel pohledu

V jedné malé vesničce žila stará žena, které přezdívali "Plačka". Plakala, když pršelo, a plakala, když svítilo slunce.

Když se o ní doslechl zenový mistr ze sousední vesnice, navštívil ji: "Proč bez přestání pláčeš, stará ženo?"

"Mám dvě dcery," dala se žena do vyprávění, "starší prodává pantofle ze slámy, mladší zas deštníky. Když je pěkné počasí, musím pořád myslet na mladší u které nikdo nekupuje deštníky. A když prší, musím pořád myslet na tu starší, u které pak nikdo nekupuje slaměné pantofle."

"Pomysli jen na to, že se tvé starší dceři daří obchody, když slunce svítí, a že za deště se dobře prodávají deštníky tvé mladší dcery" radil zenový mistr.

A od toho dne už "Plačka" neplakala. Usmívala se za deště a usmívala se i za slunečního svitu. Brzy se jí začalo říkat "Usměvavá".

Asociace cvičenců:

 Člověk by měl myslet pozitivně a i na špatných věcech se pokusit najít něco pozitivního.

 Je důležité, aby si člověk uvědomoval ne špatné věci, které nám něco přináší, ale i ty dobré, protože se pak člověku uleví.

 Vždy je lepší, snažit se a najít lepší pohled na situaci.

 V životě je dobré myslet pozitivně, radovat se, když je to možné, hledat kladné stránky života.

31 3. Příběh: Mistr a žák

Při jedné plavbě člunem se žák svého mistra zeptal, kdy mu starý mistr předá svou školu. Starý mistr svému žáku odvětil, že je ještě čas, jelikož se nenaučil všem technikám. Mladý mistr nesouhlasil a odpověděl: „Mistře znám všechny vaše techniky a jsem silnější na vedení vaší školy, jelikož vy jste již starý, já plný síly a energie. Starý mistr nevzdoroval, jen ukázal na ostrůvek, kolem kterého pluli, a řekl: Zde se utkáme a rozhodne se, kdo je hoden vedení školy. Mladý mistr poslechl a vesloval k ostrovu s nadšením, jak předvede starému mistrovi své umění. Když připluli ke břehu, mladý mistr vyskočil ze člunu celý natěšený, jak mistra porazí. Starý mistr vzal veslo a odpíchnul se i se člunem od břehu.

Asociace cvičenců:

 I tvrdé, silné techniky může porazit jedna promyšlená technika.

 Ten kdo se zbytečně vytahuje, tak na to i doplatí. Ten kdo zachová klid a rozum, ten je moudřejší. S karate se to dá srovnat v tom, že je lepší nespěchat a nechat si to projít hlavou.

 Pokud člověk něco umí, něco ovládá, nepotřebuje si to na nikom dokazovat

 Příběh by se dal použít i ve skutečnosti. Je to o tom, že když si karatista myslí, že umí všechny možné techniky, tak nemusí být nejlepší. Člověk je mladý a umí hodně věcí, u kterých musí hodně přemýšlet a nedělat zbrklá rozhodnutí.

 Vždy máme být připraveni i na to, co nečekáme.

4. Příběh: Náboženství všedního dne

Jeden mocný kníže ze západního Japonska navštívil mistra Hakuina, aby se ho přeptal na jakési pokyny. Stalo se, že toutéž dobou přinesl jeden vesničan mistrovi prosné placky. Mistr si hned vzal a nabídl také knížeti. Kníže byl zvyklý na bohatá jídla a nikdy předtím něco takového nejedl. Do ubohé placky, kterou upekla vesničanova žena, se mu proto vůbec nechtělo. Když to Hakuin zpozoroval, pokáral knížete slovy: "Přinuť se a placku sněz, poznáš tak bídu obyčejných lidí. Mé učení není o ničem jiném."

Asociace cvičenců:

 Nepovyšovat se, vnímat ostatní lidi bez rozdílu a pochopit jejich způsob života pomůže člověku obohatit se, vlastní zkušeností jsou nenahraditelné.

 Někteří lidé by měli zkusit život ostatních. Dnes mezi ně patří třeba politici.

Neustále něco zdražují, aby měli více peněz, nebo si rovnou zvednou plat přes 100 000,-.

32 5. Příběh: Píseň mého srdce

Dva zenoví mniši putovali mlčky deštivým dnem. U zablácené cesty nalezli mladou dívku, která přes ní nemohla přejít. Starší mnich jí vzal do náručí a přenesl jí. Oba potom pokračovali dál a až před klášterem ten mladší už to nevydržel a řekl: „ Mnich se přeci nesmí ženy dotknout.“ A starší mu odpověděl: „Ty ji stále ještě neseš? “Ptá se žák: „ Mistře, co je to zen? “Mistr odpověděl: „Když mám hlad, tak jím, a když potřebuji spát, tak spím.“

Asociace cvičenců:

 Lidé pořád myslí na minulost, budoucnost a nesoustředí se na to nejdůležitější…

„právě teď“ - na přítomnost.

 Nemáme si ztěžovat hlavu myšlenkami, které nepotřebujeme

 Vždy bychom se měli soustředit pouze na věc, kterou děláme – pokud jíme, měli bychom se soustředit jen na to jídlo. Nemít k tomu například zapnutou TV, nebo cokoliv jiného, protože pak se nevěnujeme jídlu, ale TV. Jak bychom si pak mohli to jídlo vychutnat? A není to jen jídlo, ale také spánek a vlastně všechno ostatní, jak sám mistr zmiňoval.

6. Příběh: Síla víry

Velký japonský zenový válečník jménem Nobunaga se rozhodl napadnout nepřátelské vojsko, ačkoliv měl jen desetinu počtu mužů, kterým velel protivník. Byl přesvědčen o vítězství, avšak jeho vojáci měli pochybnosti. Na cestě do bitvy nechal zastavit u šintoistického chrámu a řekl svým mužům: "Nyní navštívím chrám a pak hodím mincí.

Padne-li hlava, zvítězíme; padne-li číslo, prohrajeme. Jsme všichni v rukou osudu."

Nobunaga vstoupil do chrámu a soustředil se na tichou modlitbu. Pak vyšel ven a hodil mincí. Padla hlava. Vojáci jásali a byli tak žádostivi boje, že bitvu lehce vyhráli. "Nikdo nemůže nic podniknout proti osudu," řekl Nobunagovi po bitvě služebník. "Zajisté, že ne," řekl Nobunaga a ukázal mu minci s hlavou na obou stranách.

Asociace cvičenců:

 Být trpělivý a naučit se využít příležitosti.

 Když chci, můžu dosáhnout něčeho dobrého, ale příležitost můžu obrátit i proti svým nepřátelům, musíme hledat slabiny svých nepřátel (soupeřů), když něco chceme, tak to dokážeme.

33

 Důležitá věc v zápase, kterou spousta lidí nedokáže, je přemýšlet, sledovat a myslet dopředu.

 Myslím, že každý by měl při zápase, či tréninku přemýšlet a vytvářet si pro sebe výhodné pozice v zápase. Všem by se to mohlo hodit i v životě mimo dojo.

7. Příběh: Začátek cesty

Mladý novic, který právě byl přijat do kláštera, řekl zenovému mistru: „Jsem v klášteře.

Ukážete mi prosím cestu k osvícení?“ Mistr se zeptal: „Snídal jsi už?“ Novic

odpověděl: „Ano, už jsem se nasnídal.“ Mistr řekl: „Tak běž a umyj si jídelní misky.“

Asociace cvičenců:

 Myslím si, že každý může mít své tajemství, aniž by ho někomu říkal, protože se to může změnit a mohou z toho být potíže. Každý by měl přijít sám na některé věci, protože život není o tom, že nám každý všechno řekne.

 Člověk si musí najít cestu ke štěstí hlavně sám a nezjistí to jenom tím, že by mu to někdo prostě řekl. Věci, které si lidé sdělí, by měli člověku jen pomocí, která by měla dát směr určitému člověku, který o ni žádá. To co člověk někomu řekne, nemusí být úplně přesné, proto je důležité si to prožít, tím získává ty pravé zkušenosti.

 V některých případech jsou slova zbytečná. A nejsou tím nejlepším řešením.

Lepší je, když si člověk dojde k odpovědi sám.

34

2.4 Význam trenéra

Rozhodujícím činitelem ve výchovné práci je a bude trenér. Trenér totiž velmi úzce spolupracuje s karatisty a má velký vliv na utváření sportovce, který může být v pozdější době vzorem pro další generace. Jelikož se mnoho vlastností člověka dotváří i v pozdějším období, měli bychom si uvědomovat nutnost stálé kontinuity výchovy, interakcí jedince a prostředí, které ho obklopuje. Je proto dobré aby trenér znal a respektoval vlivy prostředí karatisty, aby bylo možné negativní jevy neutralizovat a využít přitom všech pozitivních podnětů. Cílem trenérova výchovného působení je výchova takové osobnosti, která bude v důsledku tohoto působení schopna usměrňovat své chování a jednání v souladu s normami současné společnosti. Mluvíme-li o mravním chování, je třeba rozlišit chování vnější a vnitřní.

a) Mravní chování vnitřní je takové chování, které se projevuje ve vnějším souladu s mravními normami a požadavky společnosti. K tomuto chování dochází nejčastěji v důsledku vytváření si návyků a zvyků a to působením cvičení a vlivem prostředí.

b) Mravní chování vnější – neboli chování, které se projevuje ve spojitosti s osobností sportovce/ karatisty. Ne vždy probíhá vědomě, ale spíše na úrovni podvědomé, kdy reakce vyplývá z celkové orientace osobnosti. Oba tyto druhy chování musí trenér brát na vědomí, jelikož se navzájem podmiňují a nelze jeden od druhého odtrhnout. Při nedocenění vnějšího mravního chování se může narušit vnitřní, které se potom projeví například špatným vystupováním, nevhodným jednáním při utkání se soupeři či rozhodčími. Trenér by měl být schopen využívat životních situací a zjevně je regulovat a přímo je vytvářet. K výcviku může použít dvou různých přístupů nebo jejich kombinací – přímé, nebo nepřímé působení.

Přímé působení spočívá v přímém vlivu na osobnost karatisty, přičemž začíná zpravidla požadavkem trenéra, nebo kolektivu. Trenér při něm bezprostředně působí na reakce karatistů v daných situacích. Tento způsob učí zpravidla jen reakce na určité druhy situací a je proto spíše vhodný pro mladší věkové skupiny sportovců. Nepřímé výchovné působení spočívá v nepřímém ovlivňování situace trenérem. Je totiž zapotřebí, aby karatisté dané situace prožili a z nich se ponaučili, proč daná situace vede k úspěchu či neúspěchu. Toto vedení je vhodné pro starší věkové skupiny. Trenér má oproti školnímu učiteli výhodu, že působí v kolektivu, jehož členství je dobrovolné a on sám je prvořadě pokládán za odpovědného za úspěch, či neúspěch. V mnoha odborných

35

publikacích je uváděn nesmírný počet charakteristik trenérů. Dovolíme si uvést tři základní.

a) Autoritativní – Trenér dává striktní příkazy a jednostranně vyžaduje jejich plnění.

b) Liberální – Trenér ponechává značnou volnost, neprovádí kontrolu, plnění úkolů požaduje jen velmi málo.

c) Demokratický – Vedení je založeno na vzájemném respektování názorů a hodnotových systémů. Trenér přímo vyžaduje názory, o kterých se diskutuje.

Můžeme konstatovat, že neexistuje jediný správný způsob. Vždy záleží na skupině, situaci a na osobnosti trenéra. (Král, 2004, s. 268 – 274).

Trénink je interaktivní proces, ve kterém je trenér ve velmi specifické pozici. Trenérská činnost je činností speciálně pedagogickou. Jeho úloha je velmi variabilní a to jak ve vztahu ke sportovcům, tak ve vztahu k funkcionářům. Když má trenér v tréninkovém procesu řadu úkolů, ústředním požadavkem kladeným na trenéra je rozvíjet výkonnost sportovců a kladně působit na rozvoj osobnosti. Je nutné si uvědomit, že trenér jako takový svým přístupem, postojem a chováním vytváří pro sportovce určitý model.

Požadavky na činnost trenéra a chování lze shrnout do několika tematických okruhů:

a) Má být vzorem a modelem chování pro své svěřence.

b) Měl by svěřence motivovat k tomu, aby byli schopni odevzdat vše svému sportu, přesto však dávat najevo, že jsou v životě důležitější věci, než jen sport.

c) Měl by své sympatie rovnoměrně rozdělovat mezi své svěřence, vědomě nepreferovat a nezvýhodňovat.

d) Měl by mít schopnost komunikace, být přátelský, neměl by být náladový.

e) Měl by podporovat schopnost koncentrace a relaxace a to jak verbálně, tak i vlastní skladbou tréninku.

f) V rámci korekce by neměl být rozvláčný, měl by vyzdvihovat klady a poté teprve kritizovat a vždy konstruktivně.

g) Neměl by být negativní a shazovat sportovce.

h) Měl by dát prostor sportovci nechat se vyjádřit k problematice tréninku, taktice zápasu, soutěže,…

i) Měl by povzbuzovat sebedůvěru a schopnost sebeoceňování, racionální přístup k problémům, reagování na chyby.

36

j) Měl by vždy pochválit, je-li k tomu důvod, ale neměl by pochvalou plýtvat.

k) Sledovat příčiny prohry a výhry, kterým sportovci výsledky přičítají.

l) Neměl by upadnout do rutiny.

m) Po porážce najít způsob jak sportovce vytáhnout ze stresu.

n) Měl by své svěřence seznámit s jejich pozicí v tréninkovém procesu, s jejich úkoly, ale i úlohou v rámci tréninku.

o) Citlivě odhalovat míru vyčerpání a únavy, aby nepřerostla v nechuť k tréninkovému procesu.

Další problematikou v roli trenéra je koučování. Schopnost koučovat na turnaji karatistu vychází z vlastní soutěžní praxe, která sama o sobě nestačí. Je zapotřebí, aby kouč byl pohotový, schopný analýzy situace a byl schopen poradit. Zpravidla jde o intuitivní proces. Dobrý kouč se na svou úlohy musí vždy dobře připravit. Do jeho příprav spadá především studování potencionálních soupeřů, taktika a strategie zápasu, dobrá komunikační schopnost, která se přizpůsobuje sportovci. Dále musí kromě svého svěřence znát, jak po stránce technické a taktické vybavenosti, tak i po stránce psychické a morální. (Svoboda, 2005)

37

3 METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA

Pojem „metodologie“ obecně chápeme jako soubor metod, které používáme v rámci výzkumu. Výzkum jsme pak rozdělili na dvě fáze – přípravnou a základní, která se týká vlastního výzkumu. Co to ale výzkum znamená? Výzkum můžeme definovat jako systematický způsob řešení problémů, kterým se rozšiřují hranice vědomostí lidstva.

Výzkumem se potvrzují, či vyvracejí dosavadní poznatky, anebo se získají nové poznatky. Jeho úkolem je odstraňování nesprávných, neúplných nebo nedokonale poznaných projevů. Výzkum je jakýsi způsob postupného „zmoudření“ lidí. (Gavora, 2010, s. 13 -17)

Výzkumné šetření je možné orientovat dvěma směry. Tyto dva směry známe jako kvantitativní a kvalitativní způsob výzkumu. Liší se nejen svým cílem, ale i způsobem realizace výzkumu, vztahem výzkumníka a zkoumaných osob a výsledky. Jak je z názvů směrů výzkumu zřejmé, tak kvantitativní metody pracují s číselnými údaji.

Zjišťují množství, frekvenci výskytu jevů. Číselné výsledky se dají matematicky zpracovat. Je možné je sčítat, vypočítat jejich průměr, vyjádřit je v procentech, nebo použít další metody matematické statistiky. Kvalitativní orientace výzkumu uvádí zjištění ve slovní podobě. Zpravidla jde o popis, který je výstižný a podrobný.

Výzkumníci používající kvalitativní výzkumné metody se snaží sblížit se se zkoumanými osobami, o proniknutí do situací, ve kterých vystupují. Jen tak mají možnost jim porozumět a popsat je. (Gavora, 2010, s 35 – 36).

Každý výzkum se dělá pomocí výzkumných metod. Výzkumná metoda je všeobecný název procedur v důsledku kterých se získávají data. V rámci každé výzkumné metody je možné vytvořit konkrétní výzkumný nástroj. Výzkumným nástrojem rozumíme systémy, díky kterým sesbíráme potřebná data a následně je můžeme zpracovat a vyhodnotit. Výzkumným nástrojem může být dotazník, pozorování, škálování, interview, experiment a další. Je nutné si uvědomit, že výzkum si často vynucuje použití ne jedné, ale několika výzkumných metod. V důsledku použití více metod je možné získat širší a komplexnější výsledky. (Gavora, 2010, s. 85).

Základní vlastností výzkumného nástroje je poskytnout potřebné množství nezkreslených dat. Součástí každého výzkumného nástroje jsou kromě objektivity dvě důležité vlastnosti: validita a reliabilita. Validita znamená schopnost výzkumného nástroje zjišťovat to, co zjišťovat má. Existuje několik druhů validity, například: