Poděkování:
Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí diplomové práce Mgr.
Nádvorníkové Ph.D., za její cenné rady a spolupráci při zpracování mé diplomové práce. Velké poděkování také patří všem respondentům, kteří se do mého výzkumu zapojili a pomohli ke vzniku této diplomové práce.
Název diplomové práce: Sociální služby pro dospělé osoby se zdravotním postižením Jméno a příjmení autora: Bc. Ilona Hummelová
Akademický rok odevzdání diplomové práce: 2014/2015 Vedoucí diplomové práce: Mgr. Lenka Nádvorníková Ph.D.
Anotace
Diplomová práce na téma „Sociální služby pro dospělé osoby se zdravotním postižením“ řeší problematiku osob se zdravotním znevýhodněním a především zabezpečení služeb pro tyto osoby. Diplomová práce se zabývá sociálními službami v České republice. Detailně se práce zaměřuje na konkrétní oblast republiky, kterou je město Česká Lípa, ležící v Libereckém kraji.
Hlavním cílem diplomové práce je nejen zjistit aktuální nabídku sociálních služeb pro dospělé osoby se zdravotním postižením ale zároveň zjistit poptávku po těchto službách ze strany dospělých osob se zdravotním postižením v rámci vybraného města.
Teoretická část diplomové práce se věnuje problematice sociálních služeb v České republice a empirická část zjišťuje konkrétní stav v dané oblasti.
V závěru diplomové práce je celá situace zhodnocena a zároveň jsou navržena doporučení vedoucí k nabídce sociálních služeb, která odpovídají potřebám města.
V práci je promítnuta autorčina osobní dlouhodobá zkušenost v této oblasti.
Klíčová slova: Osoba se zdravotním postižením, registr poskytovatelů sociálních služeb, sociální služba, sociální práce, zákon o sociálních službách.
Title of thesis: Social services for adults with disabilities Name and surname: Bc . Ilona Hummel
Academic year of submission of the thesis: 2014/2015 Supervisor: Mgr. Lenka Nádvorníková Ph.D.
Annotation
Thesis on Social services for adults with disabilities deals with the issue of physically, mentally, intellectually, sensually, or differently handicapped persons and especially the range of provided social services. This thesis is focused on social services in the Czech Republic. In detail this work addresses situation in the city of Česká Lípa in Liberec region.
Thesis is divided into two main parts. The first theoretical part describes the history of social services in the Czech Republic as well as in Česká Lípa. Subsequently the range of social services for adults with disabilities is mapped.
The second part of the work is focused empirically and fully concentrates on the situation in Česká Lípa without adjacent villages. Chapters in this section analyze the need of social services by disabled adult community. Attention is paid to the level of usability of offered social services. The conclusion of this thesis includes evaluation of aspects above and proposal of steps which should be taken in order to provide social services which meet the needs of the city.
The work reflects the author's long personal experience in social services.
Keywords: Disabled person, social services, social work , Law on social services, Register of providers of social services.
Obsah
Seznam grafů ...8
Seznam tabulek ...8
Seznam zkratek ...9
Motto: ...10
Úvod ...10
1 Osoba se zdravotním postižením ...11
2 Sociální služby ...14
2.1 Základní pojmy z oblasti sociálních služeb ... 14
2.1.1 Výklad sociální služba ... 14
2.1.2 Projekt „Podpora procesů v sociálních službách“ ... 16
2.1.3 ESF a OPLZZ ... 17
2.1.4 Kvalita poskytování sociálních služeb – standardy kvality a inspekce ... 17
2.1.5 Asociace poskytovatelů sociálních služeb ... 18
2.2 Historie sociálních služeb ... 19
2.2.1 Středověk ... 19
2.2.2 Renesance a doba osvícenská ... 20
2.2.3 Rakousko uherská monarchie do první světové války ... 21
2.2.4 Od vzniku samostatného státu až po konec druhé světové války ... 21
2.2.5 Poválečné období ... 22
2.2.6 Od komunistického převratu do padesátých let ... 22
2.2.7 Šedesátá léta ... 23
2.2.8 Sedmdesátá a osmdesátá léta ... 23
2.2.9 Období po roce 1989 ... 24
2.2.10 Transformace a deinstitucionalizace ... 24
2.3 Historie sociálních služeb v České Lípě ... 26
2.3.1 Období po roce 1989 ... 27
2.4 Novodobá charakteristika sociálních služeb v ČR ... 28
2.4.1 Základní druhy sociálních služeb ... 30
2.4.2 Základní formy sociálních služeb ... 31
2.4.3 Seznam a popis sociálních služeb ... 31
2.5 Standardy kvality sociálních služeb ... 32
3 Sociální služby v obci Česká Lípa ...34
3.1 Vybrané území ... 34
3.2 Komunitní plánování sociálních služeb ... 34
3.3 Přehled poskytovatelů sociálních služeb v obci Česká Lípa ... 41
3.4 Rozdělení sociálních služeb ve městě Česká Lípa dle formy ... 41
4 Empirická část ...45
4.1 Výzkumný projekt ... 46
4.1.1 Cíl výzkumu ... 46
4.1.2 Předmět a objekt výzkumu ... 46
4.1.3 Výzkumné otázky ... 46
4.1.4 Hypotézy ... 47
4.1.5 Popis a charakteristika výzkumného vzorku ... 47
4.1.6 Metodologie výzkumu ... 50
4.1.7 Etické principy výzkumu ... 51
4.1.8 Způsob zpracování a vyhodnocení dat ... 51
4.2 Zpracování a analýza empirických dat ... 52
4.2.1 Předvýzkum ... 52
4.2.2 Vlastní analýza získaných dat ... 53
4.3 Ověření hypotéz ... 63
5 Diskuse ...65
5.1 Výsledky z výzkumného procesu ... 65
5.2 Doporučení pro praxi vycházející z praktických zkušeností autorky ... 67
6 Navrhovaná doporučení ...73
6.1 Přínos DP práce pro studium a profesní praxi. ... 75
Závěr ...76
Seznam použitých zdrojů ...78
Seznam příloh:...83
8
Seznam grafů
Graf 1: Využití terénních sociálních služeb dle pohlaví ... 54
Graf 2: Využití ambulantních sociálních služeb dle pohlaví ... 57
Graf 3: Využití pobytových sociálních služeb dle pohlaví ... 59
Graf 4: Míra využití sociálních služeb dle formy a pohlaví... 60
Graf 5: Porovnání využitelnosti sociálních služeb dle formy ... 61
Graf č. 6: Míra využití sociálních služeb dle pohlaví ... 62
Seznam tabulek
Tabulka 1: Charakteristika jednotlivých kvót - uživatelé ... 48Tabulka 2: Specifikace výzkumného vzorku - využití forem služeb ... 49
Tabulka 3: Charakteristika jednotlivých kvót - poskytovatelé ... 49
Tabulka 4: Specifikace výzkumného vzorku - poskytovatelé sociálních služeb ... 49
Tabulka 5: Terénní sociální služby – počet žen a mužů poptávající terénní služby .. 53
Tabulka 6: Terénní sociální služby – vztah poptávky a nabídky ... 55
Tabulka 7: Ambulantní sociální služby - počet žen a mužů poptávající ambulantní služby ... 56
Tabulka 8: Ambulantní sociální služby - vztah poptávky a nabídky ... 58
Tabulka 9: Pobytové sociální služby - počet žen a mužů poptávající pobytové služby ... 58
Tabulka 10: Pobytové sociální služby - vztah poptávky a nabídky ... 60
9
Seznam zkratek
APSS ČR – Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky ČL – Česká Lípa
ČR – Česká republika DP – Diplomová práce
DPSS – Denní a pobytové sociální služby ESF – Evropský sociální fond
EU – Evropská unie ID – Invalidní důchod
IP 2 - Individuálního projekt – Podpora střednědobého plánování a rozvoje kvality sítě sociálních služeb v Libereckém kraji
KP – Komunitní plánování
MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí PNP – Příspěvek na péči
OPLZZ – Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost ORP – Obec s rozšířenou působností
OSSZ – Okresní zpráva sociálního zabezpečení ZP – Zdravotní postižení
10
Motto:
„Vědění je síla.“ Francis Bacon, 16. Století.
Úvod
Tématem diplomové práce jsou sociální služby, které jsou poskytovány osobám se zdravotním postižením. V dnešní době je tato problematika v rozsáhlém vývoji a dochází v ní k významným úpravám a změnám. Je ovlivněna evropskými trendy, dochází v ní k modernizaci, profesionalizaci, k ekonomizaci. Norma, která reguluje kvalitní poskytování sociálních služeb je zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Fakta této normy ovlivňují celé téma diplomové práce.
Předmětem tématu této diplomové práce je sběr informací v oblasti sociálních služeb zaměřený na cílovou skupinu dospělých zdravotně postižených osob. Tato práce vyjadřuje různé podrobnější poznatky týkající se legislativního pohledu na sociální služby v České republice, historii poskytování pomoci v širším slova smyslu a prozkoumání aktuální situace sociálních služeb ve vybraném území.
Hlavním cílem diplomové práce je nejen zjistit aktuální nabídku využívání sociálních služeb pro dospělé osoby se zdravotním postižením, ale zároveň zjistit poptávku, neboli využívání těchto služeb ze strany dospělých osob se zdravotním postižením v rámci vybraného města Česká Lípa.
Teoretická část diplomové práce se věnuje problematice sociálních služeb v České republice a empirická část zjišťuje konkrétní stav v dané oblasti.
K volbě tohoto tématu vedla autorku aktuální situace v sociální sféře v oblasti péče a podpory dospělých zdravotně postižených občanů.
Z dlouholetých pracovních zkušeností s problematikou osob se zdravotním postižením a ze sedmiletých osobních zkušeností (z vlastní rodiny) vyvstalo několik témat a řada důležitých poznatků, které autorka vyjadřuje v této odborné práci.
11
1 Osoba se zdravotním postižením
Cílem této kapitoly je seznámit čtenáře s problematikou osob se zdravotním postižením1. V první řadě je nutné podotknout, že existuje několik druhů definic pro výše jmenovanou cílovou skupinu. Každá definice je brána z jiného pohledu a slouží legislativně určitému účelu. Pro účely DP autorka vybrala z níže uvedených definic OZP tu, kterou uvádí zákon o sociálních službách. V empirické části byl výzkumný vzorek – OZP rozšířen o věkovou hranici 18 - 64 let. Pro toto rozmezí se rozhodla na základě předepsaného věkového rozdělení cílových skupin za účelem zápisu do veřejného registru MPSV.
Za účelem získání průkazu osoby se zdravotním postižením platí ujednání zákona č. 329/2011 Sb. o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a přílohy č. 4 jeho prováděcí vyhlášky, kde je doslova psáno. „Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením náleží osobě starší jednoho roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace včetně osob s poruchou autistického spektra.“
Čím vyšší je míra omezení, tím větší stupeň ochrany a vyšší typ průkazu se poskytuje. Osoba se zdravotním postižením může být držitelem průkazu TP (těžké postižení), ZTP (zvlášť těžké postižení) nebo průkazu ZTP/P (zvlášť těžké postižení a průvodce). Podrobnější vysvětlení poskytují následující věty, které jsou uvedeny v Příručce pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014 (2013, s. 6-9).
„Nárok na průkaz označený symbolem „TP“ (průkaz TP) má osoba se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra.“
„Nárok na průkaz označený symbolem „ZTP“ (průkaz ZTP) má osoba s těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra.“
1 Autorka se sice zabývá cílovou skupinou dospělých OZP, ale využila definice všeobecného pojetí OZP. Dospělou OZP autorka zvolila pro účely DP osobu, která splňuje věkové rozmezí 18 – 64 let. Toto věkové rozmezí je čerpáno ze standardizovaných dotazníků, které se vyplňují při žádosti o registraci sociální služby do celostátního registru sociálních služeb, který spravuje MPSV. O registru sociálních služeb bude v DP podrobně pojednáno v kapitole 3.3 s názvem Přehled poskytovatelů sociálních služeb v obci Česká Lípa.
12
„Nárok na průkaz označený symbolem „ZTP/P“ (průkaz ZTP/P) má osoba se zvlášť těžkým funkčním postižením nebo úplným postižením pohyblivosti nebo orientace s potřebou průvodce, včetně osob s poruchou autistického spektra.“
Pro účely zaměstnávání osob se zdravotním postižením legislativa v podobě zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, stanovuje definici osob se zdravotním postižením následovně:
„Osobami se zdravotním postižením jsou fyzické osoby, které jsou:
a. orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními ve třetím stupni,
b. orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními v prvním nebo druhém stupni.“
Pro účely vzdělávání osob definuje zdravotní postižení školský zákon č. 561/2004 Sb. v paragrafu 16, odstavci 2 zdravotní postižení následovně:
„Zdravotním postižením je pro účely tohoto zákona mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování.“
Pro účely zákona o sociálních službách se používá tato definice vycházející ze zákona č. 108/2006 Sb.:
„Zdravotním postižením se rozumí tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby.“ Pro tuto definici se autorka diplomové práce rozhodla při realizaci výzkumu.
Definování zdravotního postižení v rámci evropského antidiskriminačního práva. Zajímavostí pro autorku je myšlenka popsaná v mezinárodním dokumentu zabývajícím se definicí zdravotního postižení.
Tento dokument se nazývá „Síť odborníků EU na diskriminaci z důvodu zdravotního postižení“. Je velice zajímavé přemýšlet o zdravotním postižení z hlediska zdravotního nebo z hlediska sociálních dopadů, tak jak to uvádí níže popsaná stať.
„Dokument vychází ze šetření a diskusí Evropské skupiny odborníků na diskriminaci z důvodu zdravotního postižení a shrnuje informace o definicích zdravotního postižení v antidiskriminační legislativě v těch zemích EU, které přenesly rámcovou směrnici 2000/78/ES do konce roku 2003“ (Degener, 2006).
Klíčovým tématem šetření je, zda definovat zdravotní postižení z pohledu medicínského nebo sociálního. Rozdíl je v tom, že z lékařského pohledu jsou
13 překážky každodenního života, které musí osoba se zdravotním postižením překonávat, způsobeny jejich postižením. Sociální pohled však tyto překážky přesouvá mimo jedince se zdravotním postižením. Jde o veškeré bariéry sociální, architektonické a bariéry v životním prostředí.
Závěry diskuse odborníků přes problematiku definice zdravotního postižení na téma, zda upřednostnit lékařský model nebo model sociální má velký dopad na evropskou politiku z pohledu zdravotního postižení. Jde o to, zda dojde ke změně charitativní politiky na politiku právně zakotvenou a zdravotní postižení bude vnímáno jako sociální konstrukce.
Pojem osoba se zdravotním postižením je často používán jinými slovy jako osoba s handicapem. Původ termínu „handicap“ vysvětluje Jaro Křivohlavý v knize
„Psychologická rehabilitace zdravotně postižených“.
Lidé znalí angličtiny, odkud tento termín pochází, rozeznají v tomto slově jednak „hand“ – ruka, jednak „cap“ – čepice. Jak ale tato dvě slova spolu souvisejí?
Odpověď nám dává pohled do situace, v níž toto slovo vzniklo. Šlo o rozsouzení dvou svářejících se stran, kde se soud nemohl rozhodnout, na čí straně je vina. Za této situace se přistoupilo k „vyšší“ spravedlnosti – k osudí. Do čepice se vložily dva kamínky, jeden bílý a druhý černý. Poté nevinné dítě vzalo jednoho z účastníků sporu za ruku a zároveň vytáhlo z čepice jeden kamínek. Ten, který tak dostal černý kamínek, byl handicapován.
V češtině používáme slova „znevýhodněn“ nebo „zdravotně postižen“.
Neptáme se proč, ale zajímáme se o jeho fyzický i psychický stav“ (Křivohlavý, 1985. s. 22).
Na závěr této kapitoly autorka cituje slova z knihy „Jsme invalidé“, kterou napsala Eva Kacanu.2 “Tak jako v každé společnosti, také v naší se setkáváme s lidmi s různým zdravotním či tělesným handicapem. Termín handicap označuje nerovnost podmínek, nevýhodu, znevýhodnění. Ve svém významu upozorňuje i na nedostatky v okolním prostředí, např. v informačních a komunikačních systémech, vzdělávacích a kulturních institucí, které zabraňují osobám se zdravotním postižením zapojit se rovnocenně a bez konfliktů do běžného života. (Kacanu 2001, s. 88)
2 Tato žena vystudovala psychologii, věnovala se lidem v sociální nouzi. Kolem třiceti let se sama po delší nemoci ocitla na invalidním vozíku. Nerezignovala, ale dál žije plným životem.
14
2 Sociální služby
2.1 Základní pojmy z oblasti sociálních služeb
Podstatou této kapitoly je seznámit čtenáře se základní terminologií tématu sociálních služeb a pojmů s nimi spojených.
2.1.1 Výklad sociální služba
Autorka vybrala dva výklady základního pojmu sociální služby.
První výklad je čerpán z legislativní úrovně, dle zákona 108/2006 Sb.
o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.
„Sociální služba je činnost nebo soubor činností podle tohoto zákona zajišťující pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.“ (zákon o sociálních službách, §3).
Dále zákon uvádí. Sociální služby pro osoby se zdravotním postižením se poskytují osobám, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb.
Dalším důležitým pojmem pro účely zákona o sociálních službách je pojem přirozené sociální prostředí, což je rodina a v ní blízké sociální vazby. Dále jsou to vztahy k osobám žijícím v domácnosti nebo širším okolí, například k osobám ve škole, v práci, při realizaci běžných sociálních aktivit.
Zákon o sociálních službách dále definuje termín sociální začlenění jako
„proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim pomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný“.
Každý kraj spravuje síť sociálních služeb, která je součástí střednědobého plánu rozvoje pro tuto oblast.
Druhý výklad je vyjádřen slovy tehdejšího ministra práce a sociálních věcí České republiky Ing. Zdeňka Škromacha, který byl v době od 15. 7. 2002 do 4. 9.
2006 ve výše jmenované funkci. Byla to přelomová doba pro tvorbu zákona o sociálních službách, což je z historického hlediska velmi významné období.
15
„Sociální služby jsou o lidech a o životě, který vedou lidé ve svých společenstvích (komunitách). Chceme, aby všichni občané byli schopni vést aktivní život ve svých komunitách - aby komunitě dávali a aby od komunity dostávali.
Někteří lidé potřebují určitou pomoc, aby byli schopni vést tento aktivní život.
Sociální služby existují proto, aby poskytovali pomoc tam, kde je ji nejvíce třeba k tomu, aby lidé znovu získali svou nezávislost a mohli znovu zaujmout místo ve své komunitě.“ (Bílá kniha v sociálních službách. Konzultační dokument 2003)
Z výše uvedeného dokumentu je patrné, že cílem moderních sociálních služeb je rozvoj efektivity a kvality sociálních služeb.
Sociální služby patří mezi veřejné služby, které jsou financovány z veřejných rozpočtů. Mají svoji legislativu a vnitřní pravidla. Ovlivňuje je politické rozhodování státu, krajů a obcí.
V dnešní době je možné poskytovat sociální službu komerčním způsobem.
Poskytovatel uzavře Smlouvu o poskytování sociální služby s uživatelem sociální služby nebo s jeho opatrovníkem.
V České republice spadá oblast sociálních služeb do kompetence MPSV ČR.
V první polovině roku 2012 byla uspořádána konference na téma Financování sociálních služeb v ČR spojená s diskusním kulatým stolem. Tuto konferenci připravila Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. K financování sociálních služeb se vyjadřovali jednotliví odborníci.
„Vedoucí oddělení koncepce, strategie a financování sociálních služeb MPSV, Radek Suda, poukázal na hlavní princip dotačních řízení, a to na vyloučení střetu zájmů a dosažení rovného přístupu ke všem poskytovatelům. Tohoto principu by se mělo dosáhnout stanovením a zveřejněním exaktního způsobu výpočtu optimálního a reálného návrhu dotace u všech druhů služeb a u všech poskytovatelů sociálních služeb v jednotlivých krajích. Optimální návrh je takový, který by bylo možné službě poskytnout, kdybychom měli k dispozici neomezenou částku finančních prostředků. Reálný návrh pak vychází z možností státního rozpočtu.
Aktuálním tématem a nadějí na pozitivní rozvoj sociálních služeb je realizace projektu „podpora procesů v sociálních službách.“ (Suda 2012, s. 2)
Další osobností vyjadřující se k problematice financování sociálních služeb byl Jiří Horecký prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb, který věcně hovořil o kritice transparentnosti financování, o rozdílech výše dotace na lůžko
16 v jednotlivých krajích, o chybějící participaci osob blízkých a o zkoumání nemovitého či finančního majetku uživatelů služeb. (Horecký 2012, s. 3)
2.1.2 Projekt „Podpora procesů v sociálních službách“
Za velmi důležité v této diplomové práci považuje autorka vysvětlení termínu podpora procesů v sociálních službách a popsání jeho obsahu.
Podpora procesů v sociálních službách je název individuálního projektu, jehož realizátorem je MPSV. Jedná se o významný systémový projekt zabývající se oblastí sociálních služeb a jejím financováním. Hlavním cílem projektu je podpořit dostupnost sociálních služeb jejich uživatelům. Dostupností má pak být dosažena nastavením efektivního a průhledného prostředí – prostředí řízení, rozdělování a sledování finančních prostředků vynakládaných veřejnými rozpočty do oblasti sociálních služeb.
„Celý projekt obsahuje třináct aktivit. Každá z aktivit má vlastního vedoucího (jsou jimi zaměstnanci MPSV) a odborného garanta (zástupce MPSV). Samotná realizace aktivit a naplňování dílčích cílů projektu je řešena dodavatelsky a především ve spolupráci s externími odborníky a experty. Projekt chce maximálně využívat (a využívá) kapacitu odborníků „z venku“, expertů na sociální služby, jejich financování, plánování, kvalitu a poskytování. Výstupy projektu jsou tedy tvořeny na základě zkušeností a znalostí z každodenní reality v oblasti sociálních služeb. Ke každému výstupu pak MPSV zadává vypracování nezávislých oponentních posudků.
K prodiskutování výstupů projektu slouží i různá připomínkovací řízení a kulaté stoly či workshopy.“ (Podpora procesu v sociálních službách, informace o projektu.
2008)
Hlavní cíl se podaří dosáhnout pouze naplněním dílčích aktivit projektu. Je nutné dodržovat pravidla transparentnosti finanční podpory poskytování sociálních služeb dle evropských účetních a ekonomických standardů. Dále je nutné plnit systém monitorování, včetně vazby na evropské účetní a ekonomické standardy pro oblast sociálních služeb. Na základě případných zjištění v rámci implementace projektu jsou doporučeny změny v legislativě.
17 Je vhodné modernizovat situaci v oblasti asistivních technologií3 s ohledem na usnadnění života osob se zdravotním postižením a na jejich okolí. Do jmenovaného projektu jsou zapojeny i další organizace jako je Unie zaměstnavatelských svazů ČR a Svaz měst a obcí ČR.
„Projekt Podpora procesů v sociálních službách je financován z prostředků Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a ze státního rozpočtu. Veškeré dění v projektu je průběžně zveřejňováno na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí.“ (Podpora procesu v sociálních službách, informace o projektu.
2008)
2.1.3 ESF a OPLZZ
Evropský sociální fond (dále jen „ESF“) je nástrojem evropské regionální politiky a jedním z jeho poslání je podpora sociálního začleňování osob a rovných příležitostí.
ESF patří mezi nejstarší strukturální fondy EU. V ČR jsou prostředky z tohoto fondu využívány od počátku vstupu ČR do EU. Hlavním předmětem fondu jsou investice do lidských zdrojů. V rámci ESF bylo možné v programovacím období 2007 – 20134 čerpat podporu ze tří operačních programů a to:
Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost (OP VK), Operační program Praha – Adaptabilita (OP PA),
Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ).
V oblasti sociálních služeb je využíváno zejména zdrojů z OP LZZ. Díky této podpoře se můžou rozvíjet například sociálně preventivní programy nebo vzdělávání poskytovatelů sociálních služeb. Za zmínku stojí i výše jmenovaný projekt Podpora procesů v sociálních službách.
2.1.4 Kvalita poskytování sociálních služeb – standardy kvality a inspekce
Jak uvádí Čámský a spol. (2011, s. 24), tak základním kritériem a měřítkem, kterým si stát ověřuje, jak jednotliví poskytovatelé sociálních služeb splňují
3 Zařízení, pomůcky, způsoby, které slouží k usnadnění života osob se zdravotním postižením, například speciální náramek sbírající informace o zdravotním stavu člověka, čtecí programy pro nevidomé s hlasovým výstupem, elektrický invalidní vozík, speciální počítačové programy pro osoby s mentálním postižením, komunikační tabulky …
4 projekty dobíhají až do 2015 díky pravidlu N+2)
18 podmínky, které jim pro výkon činnosti ukládá zákon o sociálních službách, jsou standardy kvality. Toto ověřování se provádí prostřednictvím inspekce. Kontrole podléhá oblast vztahů mezi uživateli a pracovníky poskytovatele, oblast personální a oblast provozního zabezpečení sociální služby.
S úspěšným fungováním sociálních služeb úzce souvisí kvalita práce sociálních pracovníků a pracovníků v sociálních službách, kteří ctí výše jmenované standardy kvality. Zároveň však je tato práce podmíněna zdravým vztahem k lidem a k sobě samému. Zaměstnavatel, tedy poskytovatel sociální služby je povinen vytvářet podmínky pro další vzdělávání pracovníků v sociálních službách a zároveň zajistit pracovníkům profesionální podporu, neboť jde o práci s neuropsychickou zátěží. Tuto podpůrnou funkci poskytuje například erudovaný supervizor, který má odborný výcvik pro práci supervizora. Je financován z prostředků poskytovatele a jeho pozice je smluvně zakotvena.
2.1.5 Asociace poskytovatelů sociálních služeb
Mnoho poskytovatelů sociálních služeb je členem Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR (dále jen APSS). Jedná se o největší profesní organizaci sociálních služeb v republice. Asociace nyní sdružuje 967 členských organizací a byla založena v roce 1991.
Nabízí členství bez ohledu na právní formu a typ sociální služby.
Spolupracuje zejména s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, Ministerstvem zdravotnictví ČR, Svazem měst a obcí ČR, Asociací krajů ČR a Unií zaměstnavatelských svazů ČR a s dalšími organizacemi.
Mezi další významné aktivity asociace patří realizace projektů, které jsou zaměřeny na poskytovatele sociálních služeb a na jejich uživatele, zejména na potřeby osob se zdravotním postižením a seniory
Asociace provádí vzdělávací a publikační činnost. Vydávání odborného měsíčníku Sociální služby patří mezi významné informační aktivity.
Pracovníci sociálních služeb jsou prostřednictvím odborných časopisů a elektronických zpráv neustále informováni o plánech, změnách v legislativě a akcích. Členové se setkávají na kongresech a konferencích, které jsou příležitostí pro odborné diskuse a sdílení aktuálních témat z této oblasti. Prezidentem asociace je Jiří Horecký.
19
2.2 Historie sociálních služeb
Tato kapitola se zabývá vývojem sociálních služeb se zaměřením na osoby se zdravotním postižením. Péče o potřebné byla v každém vývojovém období řešena.
Autorka nezjistila, že by v určité fázi vývoje nefungovala žádná pomoc. Tento fakt naznačuje, že lidé vždy měli potřebu pomáhat slabším. Otázkou samozřejmě je, jací lidé a jakou formou. Autorka nyní představí zásadní časová období.
2.2.1 Středověk
Tuto dobu popisuje výstižně Oldřich Matoušek (2001, s. 111) Péči poskytovala církev, náboženské obce řeholních řádů a jejich klášterů. Jsou zakládány řádové nemocnice, útulky pro chudé, zmrzačené, staré, sirotky, slepce, nemocné, opuštěné. Šlo o instituce smíšeného charakteru.
Nemocnice a chudobince byly nazývány špitály (z lat. hospitale), kam byli přednostně přijímáni ti, kteří měli tzv. nadační nárok – dávali klášteru či špitálu v dřívější době dary nebo odkazovali majetek.
Tato zařízení byla zvýhodňována nejen církví, ale i vlastníky daného území.
Církev si od šlechty i od nemocných vynucovala dary (odkazy), a to většinou pod příslibem Božího milosrdenství.
V období revoluce byla soustava špitálů husity téměř zrušena. Iniciativu převzala později některá města. Zaměstnávala a vyplácela veřejné lékaře, opatrovníky chudých „almužníky“, čímž částečně nahrazovala chybějící církevní sociální péči. (Matoušek 2001, s. 111)
Zřízen byl zvláštní úřad Almužník. Spravoval peníze na udělování almužen.
Ve větších lokalitách byla otevřena městská zařízení, v nichž byla chudině poskytována bezplatná lázeňská péče (ohřívání teplé vody). Bohatí měšťané často zavazovali své dědice k pravidelné péči o chudé, či přímo potřebným jedincům odkazovali finanční částky (např. Závětí Jakubce Solického, měšťana z Litomyšle, byla povinována dědička Žofka Štěpánková „každý týden krmiti chudých o dva stoly, za každý stůl dvanáct osob“ a to po dobu pěti let.)
Na sklonku středověku spolky nábožensky založených žen - nazývané bekyně, dobrovolně přijímaly životní styl jeptišek, nepracovaly za mzdu, byly závislé na darech (odkazech) donátorů.
20 Nejosvědčenějším prostředkem stále zůstává k získávání okamžité podpory
„prošením almužny od domu k domu“.
Žebrota se rozrůstala, žebráci se uchylovali k větším městům, kde v důsledku jejich velkého množství docházelo k represivním opatřením – vyháněním za městské hradby ale i hrdelním trestům. Nebylo rozlišováno, zda jde o tuláky, žebráky, nemocné nebo děti. Opatření mělo policejní ráz. (Matoušek, 2001, s. 112)
2.2.2 Renesance a doba osvícenská
Do popředí se dostává nová společenská třída – měšťanstvo, částečně přebírá filantropické iniciativy, měšťanská správa města zakládá Městské špitály. Tam často poskytovaly svým nemajetným svěřencům výhradně nouzové ubytování a základní ošetření, stravu a oblečení si museli vyžebrat.
Od 16. století byly zakládány sirotčince – ústavy pro výchovu opuštěných dětí, ohřívárny pro žebrající, ústavy pro těhotné a chudé ženy.
Městské úřady se snažily dělit žebráky na domácí a přespolní. Vyčlenil se prostor pro žebrání, vydávalo se povolení žebrat těm, co se prokázali, že se jiným způsobem nemohou živit a almužnu nepropijí. Ostatním hrozilo vymrskání a v opakovaném případě až useknutí ruky (Matoušek 2001, s. 114).
V 16. a 17. století byl rozvoj měšťanské péče o chudé zbrzděn díky rekatolizaci země, při níž byla posílena moc církve a habsburské monarchie.
V roce 1620 byla císařem Ferdinandem I. zřízena tehdy největší pražská nemocnice – Nemocnice Milosrdných bratří. Svou funkci plnila až do 20. století – šlo o první zařízení v zemích Koruny české. Funkčně se dělilo na nemocnici poskytující zdravotní péči a špitál pro péči sociální (Matoušek 2001, s. 114).
V roce 1781 byla vydána Pravidla direktivná, která určovala řád nově zřízených institucí, podporovala rozvoj ústavních forem péče.
Na základě těchto předpisů byly do konce roku 1787 ve všech slovansko - německých zemích zavedeny např. farní chudinské ústavy, které se staly základem
„veřejného chudinství“ a plnily své poslání až do vydání domovského zákona, byly financovány veřejnými sbírkami a dědickými dary (Matoušek 2001, s. 115).
Rákosník (2012, s. 59) uvádí, že „Princip domovského práva předpokládal, že chudý, ať by žil kdekoli, má být zaopatřen obcí, do níž podle své domovské příslušnosti náležel“.
21
2.2.3 Rakousko uherská monarchie do první světové války
Podle Matouška (2001, s. 115) v šedesátých letech 19. století nebyly sice farní ústavy formálně ze zákona zrušeny, ale jejich majetek byl převeden na příslušné obecní chudinské pokladny.
V roce 1868 upravil chudinský zákon povinnost obce pečovat o občana, který se ocitl v nouzi a příslušel do obce domovským zákonem, samozřejmě až po vyčerpání možností osob, které byly o žadatele ze zákona povinny pečovat – tato povinnost zahrnovala poskytnout chudým a jejich rodinným příslušníkům nezbytnou výživu, ošetření v nemoci, péči o výchovu jejich potomků (strava, obuv, ošacení, ubytování), otop a světlo – peněžní a naturální formou.
Další formou péče bylo umístění do obecního ústavu (chorobince, chudobince) nebo ústavu cizího (tzn. jiné obce), ovšem na náklady domovské obce.
Pokud obec nedisponovala potřebnými prostředky k zajištění péče o chudé, přecházela finanční povinnost na vyšší správní územní jednotky.
2.2.4 Od vzniku samostatného státu až po konec druhé světové války
Matoušek (2001, s.118 - 123) uvádí, že nově vzniklý stát přejal v roce 1918 sociální legislativu z Rakouska – Uherska.
Základním cílem sociální politiky první Československé republiky bylo zlepšit sociální poměry širokých vrstev. První, nejviditelnější a zpočátku největší skupinou, potřebující sociální ochranu, byli váleční veteráni, invalidé a pozůstalí členové rodin těch, kteří se z války nevrátili. Důsledky války přinutily k intenzivnímu rozvoji sociální péče, vzniklo Ministerstvo sociální péče, nové zákony daly právní bázi veřejné sociální péči, sociální pojištění zajistilo zaměstnancům materiální podporu pro případ nemoci, stáří, invalidity.
Stát (členěný na země, okresy a obce) zřizoval ve spolupráci se soukromými spolky, podporovanými z veřejných fondů, síť institucí, o kterých předpokládal, že se budou vnitřně i organizačně doplňovat.
Některé z nich získaly celostátní význam: zejména Masarykova liga proti tuberkulose, Československý červený kříž, Ústředí prázdninové péče, Ústředí poraden pro volbu povolání.
22 Na sociálních aktivitách se podílely odborné úřady, veřejnoprávní oblast – garantovaná státem (například zřizování družstev invalidů, umisťování těžce postižených osob v útulcích) a soukromoprávní oblast (např. sociálně zdravotní poradenství).5
2.2.5 Poválečné období
Vývoj sociální soustavy začal v období první Československé republiky, byl v prvních letech po obnovení státu v roce 1945 pod silným vlivem změn v sociální politice vyspělých průmyslových západoevropských zemí, které vycházely z Keynesova pojetí aktivní úlohy státu. Tento vliv byl ještě posílen sociálním projektem anglického reformátora a propagátora welfare státu, lorda Beweridge.
Beweridgeův sociální projekt z roku 1942 ovlivnil sociální programy mnoha států západní Evropy, včetně programů, které připravovala naše exilová vláda v Londýně.
Po roce 1945, kdy došlo k první vlně znárodňování, tím pádem k přerozdělování majetku, změnila se třídní i sociální struktura obyvatelstva. Byly položeny základy k relativně rovnostářské společnosti. Mezi sociální opatření patří zavedení všeobecného národního pojištění. (Šiklová, 2001. In: Matoušek 2001, s. 139 – 140)
2.2.6 Od komunistického převratu do padesátých let
V roce 1948 byl pluralitní politický systém vystřídán systémem sovětským, tj.
vládou jedné politické strany, diktaturou proletariátu. Ze Sovětského svazu byl převzat model centrálního plánování i v oblasti sociální politiky a sociální péče. Tyto oblasti byly plně závislé na státních úřadech, jak finančně, tak organizačně.
Z historického hlediska se předpokládalo, že všechny sociální problémy, od chudoby a nezaměstnanosti, přes prostituci, kriminalitu a násilí zmizí, jakmile zmizí třídní rozdíly. Zhruba okolo roku 1948 byly státem převzaty všechny charitativní ústavy, domovy odpočinku, dětské domovy, výchovné ústavy až dosud řízené církvemi.
(Šiklová, 2001. In: Matoušek 2001, s. 140 – 144)
5 Dle nastudování této oblasti je pozoruhodností, že v období před druhou světovou válkou byla soustava institucí v nejlepším rozkvětu. Zrušením nestátního sektoru a nastolením centralizace se zásadně změnil tento dobře fungující vybudovaný systém.
23
2.2.7 Šedesátá léta
Vedoucí komunističtí ideologové tvrdili, že Československo přešlo z období diktatury dělnické třídy do fáze lidové demokracie a později do fáze socialistické společnosti, což bylo oficiálně deklarováno novou Ústavou ČSSR z roku 1960. V té době docházelo k určité renesanci institucí sociální politiky, např. někde se mohly řádové sestry z nucené intervence vracet do léčeben pro nevyléčitelně nemocné nebo psychicky handicapované osoby.
I v řadách členů tehdejší komunistické strany a jejím vedení se objevovala kritika dosavadního přístupu k sociální péči a diskutovalo se o tom, že ekonomika nemůže suplovat sociální politiku.
V druhé polovině šedesátých let se zvedla vlna odporu proti dosavadní politické linii KSČ. Tuto snahu o reformu společenského systému, snahu o omezení mocenského postavení „státostrany“ ukončila invaze států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.
Řešení sociálních problémů ústavní zdravotnickou péčí nebo jí podobnou represivní institucionální formou (např. zavírání pacientů do psychiatrických léčeben, do protialkoholních léčeben, léčeben dlouhodobých nemocí či domovů důchodců nebo ústavů pro mentálně retardované nebo jinak hendikepované osoby) začalo být zpochybňováno a začínaly se objevovat první, ke klientům ohleduplnější, alternativy (Šiklová, 2001. In: Matoušek 2001, s. 144 – 146).
2.2.8 Sedmdesátá a osmdesátá léta
Rozhodující pravomoci v sociálních věcech měly okresní národní výbory.
Okresy byly zřizovateli většiny ústavů sociální péče, krajské úřady zřizovaly jen velká zařízení s regionální působností (Čámský a spol. 2011, s. 10).
V období normalizace se podle Šiklové, In: Matoušek (2001, s. 146–150) sociální sféra pomalu rozvíjela. Například byla rozšířena pečovatelská služba. Kromě další sociální péče se začíná rozvíjet také péče o lidi se změněnou pracovní schopností.
Srozumitelně popisuje danou situaci Čámský a spol., (2011, s. 11).
„Systém sociálních služeb do roku 1989 vytvářel z klientů sociálních služeb jakési neurčité kategorie svěřenců, obyvatel, ubytovaných či osob, jejichž život se nachází v rozporu se zájmy socialistické „reality“. Tím se zcela zřetelně posilovala
24 institucionální povaha zejména tzv. ústavního modelu, jenž stavěl obyvatele do role svěřenců, o něž je třeba pečovat a na které je nutné celoživotně působit prostřednictvím výchovných, vzdělávacích, pracovních či jiných programů.“ Čámský také zmiňuje fakt, že do roku 1989 bylo v zařízeních sociálních služeb v naší zemi naprosto běžné, že jejich klienti nosili stejnokroje, vysoké šněrovací boty a režim v některých zařízeních byl postaven na velmi tvrdém plnění pracovních úkolů.
Institucionální model poskytovaných sociálních služeb byl navíc podtržen skutečností, že předcházející politické uspořádání zastíralo existenci čehokoli, nebo spíše kohokoli, kdo by měl nějaké postižení nebo sociální problémy. Tento přístup však velmi často dostával do neřešitelných situací nejbližší rodinné příslušníky lidí s postižením, zejména pak rodiče osob psychicky či duševně nemocných nebo osob s poruchami osobnosti nebo pouze hyperaktivních dětí. Společnost považovala za běžné a jediné „správné a normální“ umístit takové dítě či osobu nejdříve do psychiatrické léčebny a následně do ústavu“ (Čámský a spol. 2011, s. 11).
2.2.9 Období po roce 1989
Po roce 1989 prošla oblast sociálních služeb rozsáhlými změnami. V určité míře došlo k marketizaci a komercionalizaci sociálních služeb. Sociální služby se neobyčejně rozšířily, od zajištění základních životních potřeb až po specializované odborné služby pro malé skupiny zdravotně postižených, a své tradiční role v této oblasti se chopil i občanský a církevní sektor. Naprosto nezastupitelnou roli začal v této oblasti hrát také sektor neziskový, který stejnou roli plní dodnes“ (Čámský a spol. 2011, s. 10).
2.2.10 Transformace a deinstitucionalizace
Po roce 1989 se začala rozvíjet myšlenka přiblížit životní podmínky osob se zdravotním postižením životním podmínkám jejich zdravým vrstevníkům. Vznikají konkrétní kroky k realizaci transformace a deinstitucionalizace sociálních služeb.
O této problematice se hovoří v knize s názvem Svět bez ústavů, kterou napsal Milan Cháb. Autorka se rozhodla shrnout některé myšlenky této knihy. Když se řekne deinstitucionalizace, je všeobecně známo, že jde o život bez instituce nebo jinými slovy mimo instituci. Před rokem 1989 bylo běžné, že osoby se zdravotním postižením byly v ústavech, nejlépe někde na okraji obcí, aby jejich přítomnost na veřejnosti nenarušovala zaběhnutá pravidla. Po sametové revoluci v roce 1989 došlo
25 k významnému zlomu. Nastal čas pro realizování myšlenky, kterou dlouhodobě a vášnivě propagoval Milan Cháb, ředitel Ústavu sociální péče v Horní Poustevně (1981 – 2001) „Ústav je zločinná instituce“ říkal autor knihy Svět bez ústavů (Cháb 2004, s. 83).
„Instituce, to je problém moci. Jsme-li částí nějaké instituce, máme moc nad těmi, kteří jsou v její hierarchii pod námi. Myslím si, že to je vůbec hlavní problém.
Problém moci“ (Cháb 2004, s. 27).
Na webových stránkách MPSV (2015) je výstižně popsána problematika transformace v ČR. „MPSV se v návaznosti na koncepční řešení kvality a dostupnosti sociálních služeb systematicky věnuje podpoře procesu transformace, deinstitucionalizace a humanizace služeb sociální péče. Hlavní priority procesu transformace pobytových zařízení sociálních služeb jsou vyjádřeny v dokumentu
„Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné druhy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti“, který byl přijat dne 21. Února 2007 usnesením vlády České republiky č. 127.“
Podrobněji pojem transformace vysvětlují materiály Národního centra – podpory transformace sociálních služeb „Transformace je změna velkokapacitní ústavní služby pro lidi s postižením na bydlení a podporu v běžném prostředí. Lidé s postižením díky transformaci přecházejí z velkých ústavů do bytů či rodinných domů v běžné zástavbě a žijí způsobem života, který je obvyklý pro jejich vrstevníky“ (Národní centrum podpory transformace sociálních služeb 2015).
V rámci pilotního projektu vzniklo Národní centrum podpory transformace sociálních služeb, které celý proces zaštiťuje a realizuje.
V tomto pilotním projektu je zapojeno třicet velkokapacitních ústavních zařízení.
Samozřejmě proces transformace a deinstitucionalizace je procesem celoevropským. Existuje mnoho napsaných publikací a materiálů k této problematice. Ale co považuje autorka za klíčové je to, že již došlo k výzkumům, které potvrdily účelnost, správnost a lidskou spokojenost po realizaci procesu.
26 Například Grunewald6 (2003) uvádí v písemném pojednání k Evropskému roku lidí s postižením7, že „Ve Švédsku a v Norsku byly už všechny ústavy pro lidi s mentálním postižením zrušeny. Následkem toho došlo ke snížení nebo vymizení destruktivních vzorců chování do takové míry, jakou nikdo nemohl předvídat. Padly předsudky, zesílila solidarita s lidmi s mentálním postižením a humanitární síly ve společnosti dosáhly většího vlivu. Život uvnitř běžné společnosti dosud nepřinesl žádné negativní dopady nebo následky. Díky dobrým výsledkům je navíc z hlediska dlouhodobé perspektivy takový život i ekonomicky výhodnější. Výsledkem všeho je, že právo žít jako ty a já se stalo politicky aktuální otázkou.“8
Je všeobecně známo, že procesy transformace a deinstitucionalizace jsou velkou měrou finančně podporovány z prostředků evropských fondů. Další zajímavá fakta a pravidla obsahuje písemný materiál nazývající se Manuál o využívání evropských fondů pro přechod od ústavní péče k péči probíhající v rámci komunity.
Autorku zaujala následující podmínka. „Nejrelevantnější tematická podmínka pro deinstitucionalizaci souvisí s tematickým cílem "Podpora sociálního začleňování a boj proti chudobě". Pokud chtějí členské státy utratit prostředky přidělené na tento cíl, musejí mít zavedenou národní strategii pro snižování chudoby, která mimo jiné zahrnuje "opatření pro přechod od ústavní ke komunitní péči".9
2.3 Historie sociálních služeb v České Lípě
Z důvodu zjišťování informací o historii sociálních služeb v České Lípě se podařilo autorce navázat kontakt a posléze sjednat odbornou konzultace s panem Ladislavem Smejkalem, známým historikem Českolipska, který autorce sdělil níže uvedená fakta.
V době středověku, kolem roku 1470, se v Kostele Máří Magdalény v České Lípě pomáhalo v následující bohulibé činností. Například se doprovázelo
6 Grunewald – bývalý vedoucí Odboru pro péči o lidi s postižením, při Ministerstvu zdravotnictví a péče, Stockholm, 2003.
7 Rok 2003 byl EU stanoven Evropským rokem lidí s postižením.
8 Písemné pojednání se nazývá „Zavřete ústavy pro mentálně postižené – každý může žít v otevřené společnosti.“
9 Autorka s touto podmínkou absolutně souhlasí, neboť se v praxi často setkává s osobami se zdravotním postižením, které se ocitly na hranici chudoby. I tento problém je často příčinou umístění takovéto osoby do Domova pro osoby se zdravotním postižením. Příčinou je nedostatek financí na zaplacení terénních sociálních služeb, bydlení, stravy a léků. Následkem je zhoršení zdravotního stavu a sociální situace. Člověk se tedy často dostane do zdravotnického zařízení, po té do léčebny dlouhodobě nemocných a často pak následuje závislost na pobytové službě, která je povinna i takovéto osobě, bez dostatečných finančních prostředků, poskytnout kvalitní podporu a pomoc.
27 v posledních chvílích života umírajících lidí. Posléze se podařilo vystrojit aspoň částečně důstojný pohřeb, neboť šlo většinou o chudou skupinu lidí, která neměla ani rodinu, jež by se o ně postarala, ani prostředky na pohřeb. O tuto zásluhu se postaralo pohřební bratrstvo, které získávalo prostředky formou sbírek.
Dále své místo v péči o potřebné zaujímal špitál Svatého Vavřince, nacházející se v centru města, který sloužil pro péči o pocestné.
Větší špitál – Špitál paní Marie se nacházel ve Špitální ulici, dnešní Nerudově ulici, kde bylo postaráno o starší občany, nemocné občany, chudé občany, ale i o osiřelé děti. Dokonce byla snaha se postarat o děti nemocné, např. po dětské mozkové obrně. To se ovšem neosvědčilo, neboť zdravé a nemocné děti nemohly dostávat stejnou výchovu a péči (Smejkal 2014).
V blízkosti špitálů se nacházela ulice Lazebnická, jejíž jméno se odvozovalo od skutečných lazebnických služeb. Lazebníci mohli docházet i do špitálů a tam být nápomocni v péči o potřebné. Nyní jde o ulici Berkovu.
V roce 1892 vzniká nemocnice Pod Holým Vrchem a později i dětská nemocnice.
Za zmínku stojí i okresní starobinec, který byl pro movitější občany. Péče byla placena. Mohla se využívat zahrada a různé tehdejší aktivity. Okresní starobinec se nacházel v místě dnešní nemocnice s poliklinikou. Starousedlíci ji budou pamatovat pod lidovým názvem „stará nemocnice“ (Smejkal 2014).
Před účinností zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb. byl Okresní úřad Česká Lípa orgán, který zaštiťoval prostřednictvím Okresního ústavu sociálních služeb všechny sociální služby v okrese. Přímo v obci Česká Lípa se provozovala pečovatelská služba, Ústav sociální péče s denním provozem (6:00 – 17:00) pro děti s mentálním postižením. Obě tyto služby jsou úspěšně provozovány i v současnosti, ale v jiné právní formě.
2.3.1 Období po roce 1989
V tomto období se nadšení zástupci Občanského Fóra ve městě Česká Lípa pustili do založení malého náhradního domova pro pět mladých osob s těžce tělesným postižením. Někteří původně žili v Jedličkově ústavu v Liberci, ale po dovršení osmnácti let museli odejít. Zázemí jim bylo poskytnuto v domově pro důchodce v nedaleké malé obci s názvem Sloup v Čechách. Toto řešení bylo zhodnoceno jako velmi nevhodné, neboť docházelo k neustálým střetům mezi
28 jednotlivými cílovými skupinami, tedy mezi mladými lidmi a seniory. Domov pro osoby se zdravotním postižením, který byl díky této svízelné situaci založen, funguje v České Lípě dodnes. Po sametové revoluci se začaly rozvíjet stávající služby.
Například Svaz invalidů byl rozšířen o službu osobní asistence, kterou plně finančně podporovalo (a stále podporuje) Město Česká Lípa.
Nově vzniklá sociální služba s názvem K-centrum pro drogově závislé zaznamenalo velkou poptávku, neboť obec konečně mohla řešit sociální problém týkající se návykových látek
Dále se Město Česká Lípa ve velké míře finančně postaralo o provoz osobního automobilu, který byl nazýván Seniorautomobilem. Tím bylo umožněno za minimální finanční částku rozvážet seniory k lékaři, na úřady nebo na nákupy.
Řidička poskytovala i částečnou pomoc nebo doprovod. Město Česká Lípa dále podpořilo fungování mnoha klubů, které dle jednotlivých specifik sdružovaly osoby se zdravotním postižením.
2.4 Novodobá charakteristika sociálních služeb v ČR
Hanuš a Kolářová (2007, s. 5) popisují tento zlom v sociálních službách takto. Od 1. ledna 2007 vstoupil v účinnost zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který řeší pomoc, ochranu a podporu fyzických osob v nepříznivé sociální situaci. Tento zákon složitě vznikal již od roku 1994 jako jeden z pilířů tehdy nové sociální reformy. Trvalo neuvěřitelných 12 let, než se podařilo najít konsenzus a byl přijat zákon, který zajistil lidem v nepříznivé sociální situaci, prostřednictvím individualizované sociální služby, přiměřenou pomoc a podporu. Zákon důrazně sleduje dodržování lidských práv, zachování lidské důstojnosti a zároveň požaduje po poskytovatelích, aby poskytnutá podpora a pomoc byla na takové úrovni, aby motivovala a nevytvářela závislost na péči sociální služby. Významný je také nový systém kvality poskytovatelů sociálních služeb, který garantuje kvalitní poskytování sociálních služeb prostřednictvím povinných registrací a inspekcí sociálních služeb.
Hanuš a Kolářová (2007, s. 5) ve své publikaci uvádějí, že novým prvkem je příspěvek na péči, kterým se důležitá část finančních prostředků dostává do rukou potenciálních uživatelů, kteří si mohou vybrat z nabídky služeb tu, jež nejvíce vyhovuje jejich individuálním potřebám.
Michalík (2007, s. 64)se vyjadřuje k této problematice následovně. I v tomto systému však existují určitá úskalí. Jedním z nich je změna postavení dřívějšího
29 klienta sociální péče v osobu, kterou nové sociální služby označují jako uživatele. Až do roku 2006 bylo třeba o poskytnutí služby sociální péče požádat. Občan, který potřeboval služby ústavní sociální péče nebo pečovatelské služby, si u příslušné veřejnoprávní instituce podal žádost. Ta byla ve většině případu zařazena do pořadníku a po určité době obdržel občan (nebo jeho zákonný zástupce) zprávu určující mu ústav, do něhož se má „dostavit“ (Michalík 2007, s. 64).
Od začátku roku 2007 je situace zcela jiná a nic na tom nemění skutečnost, že ne všichni si tuto změnu uvědomují a řídí se jí. Novinkou je, že občan hodlající využívat sociální služby si musí sám najít vhodného poskytovatele. A nejen to. Sám musí s tímto poskytovatelem vést jednání o podmínkách a obsahu poskytované služby, včetně platby za službu (kdy a za jakých podmínek své peníze poskytovateli poukáže či naopak, kdy obdrží zpět část své platby) a o mnoha dalších skutečnostech.
Namísto dřívějšího rozhodnutí orgánu veřejné správy musí občan uzavřít s poskytovatelem soukromoprávní smlouvu o poskytování sociální služby. Z ní se tak stává dokument rozhodující de iure i de facto o základních otázkách života občana, který potřebuje péči jiné osoby ve formě příslušné sociální služby. Jak často půjdu ze zařízení na vycházku? Jaký budu mít oběd a kdy mi jej přivezou? Mohu si uvařit sám? Jak často půjdu na rehabilitaci? Kolik peněz měsíčně zaplatím? Na tyto a desítky dalších otázek odpoví jen kvalitně připravená smlouva o poskytování sociální služby. V průběhu roku 2007 byla v cca 80 bývalých okresních městech ČR otevřena poradenská pracoviště zaměřená na potřeby uživatelů sociálních služeb (Michalík 2007, s. 64).
Až do konce roku 2006 byla členěna ústavní zařízení pro těžce zdravotně postižené občany na různé typy, například: ústavy pro tělesně postižené dospělé občany, ústavy pro tělesně postižené dospělé občany s přidruženým mentálním postižením, ústavy pro tělesně postižené dospělé občany s více vadami, ústavy pro smyslově postižené dospělé občany a jiné.
Následující kapitolu považuje autorka přínosnou pro další orientaci v textu.
Všechny informace jsou čerpány přímo ze zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách.
30
2.4.1 Základní druhy sociálních služeb
V následující kapitole je popsána hlavní terminologie týkající se sociálních služeb, včetně rozdělení a klíčových faktů, tak jak je stanovuje zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb.
Sociální poradenství zahrnuje:
- základní sociální poradenství
Základní sociální poradenství poskytuje osobám potřebné informace přispívající k řešení jejich nepříznivé sociální situace. Základní sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb; poskytovatelé sociálních služeb jsou vždy povinni tuto činnost zajistit.
- odborné sociální poradenství
Odborné sociální poradenství je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých okruhů sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postižením a ve speciálních lůžkových zdravotnických zařízeních hospicového typu.
(zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb. díl 2, §37).
Služby sociální péče
Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti. V případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Každý má právo na poskytování služeb sociální péče v co nejméně omezujícím prostředí. (zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb. díl 3, §38).
Služby sociální prevence
Služby sociální prevence napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.
(zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb. díl 4, §53).
31
2.4.2 Základní formy sociálních služeb
Forma sociálních služeb je jinými slovy způsob, jakým je služba poskytována z pohledu místa a času. Je to podobně jako ve zdravotnických službách. Jedná se tedy o formu pobytovou, ambulantní nebo terénní.
Formy poskytování sociálních služeb srozumitelně vysvětluje § 33 výše jmenovaného zákona. Tuto část autorka níže parafrázuje.
Pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb.
Ambulantními službami se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí není ubytování.
Terénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí. (zákon o sociálních službách č.108/2006 Sb.,
§33).
2.4.3 Seznam a popis sociálních služeb
V této kapitole autorka převážně čerpala ze zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb., a uvádí sociální služby, které mohou být poskytovány právě dospělým osobám se zdravotním postižením v České republice:
Osobní asistence Pečovatelská služba
Tísňová péče
Průvodcovské a předčitatelské služby Podpora samostatného bydlení
Odlehčovací služby (terénní, ambulantní, pobytová) Centrum denních služeb
Denní stacionář Týdenní stacionář
Domov pro osoby se zdravotním postižením Chráněné bydlení
Sociální služby poskytované ve zdravotních zařízeních lůžkové péče Tlumočnické služby (do českého znakového jazyka)
Sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením
32 Sociálně terapeutické dílny (pracovní terapie pro zdravotně postižené osoby) Sociální rehabilitace (terénní, ambulantní, pobytová)
V příloze č. 1 autorka popisuje z pohledu legislativy (dle zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb.) pouze ty služby, které jsou poskytovány dospělým osobám se zdravotním postižením v České Lípě.
2.5 Standardy kvality sociálních služeb
V této kapitole jsou vyjmenovány Standardy kvality sociálních služeb, které také přinesl zákon o sociálních službách. Tyto standardy se staly zásadními pravidly pro metodické i legislativně správné poskytování sociálních služeb v souladu se zachováním základních lidských práv a svobod nejen uživatelů ale i pracovníků.
Původně se pracovalo se sedmnácti standardy, později se počet snížil na patnáct standardů kvality poskytování sociálních služeb. Nyní se uvažuje o dalším snížení počtu standardů kvality poskytování sociálních služeb. Vedle zákona o sociálních službách v oblasti standardů kvality sociálních služeb, je velmi důležitá také prováděcí vyhláška č. 505/2006 Sb., která podrobně popisuje Standardy kvality sociální služeb. Z výše uvedené vyhlášky autorka čerpala fakta k dané problematice.
V následující části jsou pouze vyjmenovány všechny standardy.
Vyjmenované standardy kvality poskytování sociálních služeb:
Procedurální
1. cíle a způsoby poskytování služeb 2. ochrana práv osob
3. jednání se zájemcem o službu
4. smlouva o poskytování sociální služby
5. individuální plánování průběhu sociální služby 6. dokumentace o poskytování sociální služeb
7. stížnosti na kvalitu nebo způsob poskytování sociální služby 8. návaznost poskytované sociální služba na další dostupné zdroje Personální
9. personální a organizační zajištění sociální služby 10. profesní rozvoj zaměstnanců
Provozní
11. místní a časová dostupnost poskytované sociální služby
33 12. informovanost o poskytované sociální službě
13. prostředí a podmínky pro poskytování služeb 14. nouzové a havarijní situace
15. zvyšování kvality sociální služby
Znění kritérií Standardů je obsahem přílohy č. 2 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb., prováděcího předpisu k zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění.
V příloze č. 2 autorka diplomové práce vybrala standardy kvality poskytování sociálních služeb, včetně kritérií, které považuje za klíčové:10
10 Autorka zvolila dle svých dlouholetých zkušeností uvedené standardy. Považuje je za důležité pro jejich pracnost při zavádění do praxe. Byly nutné metodické konzultace, vzdělávání v jednotlivých oblastech a hledání shody v názorech na jednotlivé standardy a jejich výkladech. Domnívá se, že ostatní standardy fungovaly, třeba i v jiné formě, v době, kdy neplatil zákon č. 108/2006 Sb.
o sociálních službách. Podrobnější komentář je vypsán v kapitole Diskuse a doporučení.
