Šikana

„Slovo šikana pochází z francouzského slova chicane (týrání), což znamená zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování atd. Šikana je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci. Je to cílené a opakované užití násilí, přičemž oběť bývá v mnoha případech bezbranná. V naší republice pojem „šikana“ zavedl pražský psychiatr Petr Příhoda, který jako první před listopadem 1989 veřejně promluvil o tom, co se vědělo,

31

ale bylo to tabu - v socialistické armádě mezi „bažanty a mazáky“. Do té doby se o tomto dnešním fenoménu téměř nemluvilo.“ (Říčan, 1995, s. 25).

Říčan (1995, s. 26) uvádí definici šikany podle britských badatelů: „Šikanování říkáme tomu, když jedno dítě nebo skupina dětí říká jinému dítěti ošklivé a nepříjemné věci, bije je, kope, vyhrožuje mu, zamyká je v místnosti a podobně. Tyto incidenty se mohou často opakovat a pro šikanované dítě je obtížné, aby se samo ubránilo. Jako šikanování mohou být označeny také opakované posměšky nebo ošklivé poznámky o rodině. Jako šikanování však obvykle neoznačujeme občasnou rvačku nebo hádku přibližně stejně fyzicky vybavených soupeřů.“

Šikana je cílené a opakované násilí. Oběť se nemůže bránit a útok nevyprovokovala.

Šikana může být ve formě fyzického, psychického útoku nebo obou dohromady. Fyzická šikana je častá u chlapců, u dívek spíše zřídka, ale „tělesné útoky některých z nich si ovšem svou brutalitou nijak nezadají s násilným chováním chlapců.“ (Říčan, Janošová, 2010). Dívky jsou rafinovanější a „mohou své spolužačce ublížit například tím, že jí vyloučí ze společenských her a zábav, nemluví s ní, pomluvami a intrikami jí rozkmotří s nejbližší kamarádkou apod. Přímá a nepřímá šikana se ovšem často vyskytuje současně:

dítě, které je fyzicky týráno, uráženo atd., bývá také svými vrstevníky izolováno a odstrkováno (Říčan, 1995, s. 28).“

Šikana podle Říčana (1995, s. 17) ve škole byla i v dřívějších dobách. Silní žáci ubližovali slabým vždycky, ale ve škole byla přísnější kázeň. „Děti si nemohli vůči učitelům dovolit ani zlomek toho, co dnes.“ V posledních letech agresivita mládeže celkově stoupá, a proto lze předpokládat, že šikany přibývá stejně jako jiné agrese. Říčan (1995, s. 17) uvádí, že starší pedagogové „upozorňují také na nový jev, který je překvapuje – krutost bez prožitku vzteku či nenávisti i bez sadistického uspokojení, tzv. nemotivované násilí. Chlapec například kopne do břicha dívku, kterou skoro ani nezná a nic proti ní nemá, jen tak.

Při charakteristice šikany nesmíme opomenout na oddělení šikanování a škádlení. Jak uvádí Kolář (2010, s. 62) „při škádlení se očekává, že to bude legrace pro obě strany. Ale když je patrné, že ten druhý to jako legraci nebere, že je zraněný, pak iniciátor škádlení pociťuje lítost, omluví se mu a v činnosti dál nepokračuje. U šikany je to obráceně.“

32 3.2.1 Šikana – hra o osmi hráčích

V této kapitole se seznámíme s aktéry šikany, kteří se přímo či nepřímo podílejí na šikaně.

Účastníky šikany nejsou jen agresor a oběť, ale také okolí. Jedná se o žáky, kteří o šikaně vědí, ale oběti nepomohou a ani to neřeknou učiteli. Zastánce oběti je aktér šikany, který může šikanu zastavit hned v začátku.

Podle Říčana, Janošové (2010, s. 53) jsou to:

 agresor a jeho pomocníci;

 oběť;

 třídní „publikum“

 zastánci;

 pedagogové;

 rodiče zúčastněných dětí;

 místní komunita;

 veřejnost, resp. celá společnost.

Agresoři

Agresorem se stává žák, který se aktivně zúčastní šikany. Agresor mívá typické vlastnosti, podle kterých by se mohl takový žák ve třídě poznat. „Ovšem pozor – jak hned uvidíme, je zde mnoho výjimek a platí, že zdání často klame (Říčan, Janošová, 2010, s. 54).“

Podle Říčana a Janošové (2010, s. 54) agresor bývá tělesně zdatný, silný a obratný, ale vždy tomu tak být nemusí. Inteligentní jedinec dokáže oběť zdeptat, aniž by se jí dotkl či na ní promluvil. Někdy dokážeme v jeho výrazu i rysech vidět určitou hrubost. Vyskytuje se u nich často nekázeň, lhaní, krádeže a podvádění. Pocit viny se u agresora nevyskytuje, použije různé výmluvy, aby dosáhl svého. Agresor bývá neoblíbený, ale i tady výjimka potvrzuje pravidlo a může se jednat o žáka oblíbeného s výborným prospěchem. Agresor může být naoko tvrdý, ale ve skutečnosti trpí pocity méněcennosti, nízkým sebevědomím či je dokonce nešťastný. Rád ovládá druhé a pocit moci nad druhými.

33

Jak uvádí Kolář (2011, s. 125), agresoři jsou sebestřední a považují se za střed světa.

Upravují si mravní normy, jak se jim to hodí. Úcta k druhým je jim cizí a porozumět utrpení a bolesti bližního je nad jejich možnosti. Používají oběti jako věci, které lze využít.

Agresoři nemají pocity viny, netrápí se, že někomu ublížili a zasloužený trest vnímají jako křivdu. Bývají necitliví a bezohlední. Vyskytuje se u nich morální slepota.

Někteří žáci spouštějící šikanu tzv. ekonomickou „Jde o děti, jejichž rodina ve výchově preferuje nadbytek materiálních věcí. Rodiče většinou svého potomka maximálně podporují, chtějí, aby ve společnosti nezaostával. Je pravdou, že tyto děti mají skutečně nadbytek všeho, co si mohou přát. Od rodičů jim však chybí cit a opravdové rodičovské souznění. Není jim umožněno zažít stav, kdy musí po něčem delší dobu toužit. Touha je pro dítě nezbytnou. Jestliže nemusí toužit a všechno má, nedokáže si rovněž ničeho vážit.

Pokud se nenaučí vážit si materiálních věcí, velice těžko se naučí vážit si mezilidských vztahů – navíc se zde objevuje i podpora rodiče: „S tím se ve třídě nebav, je to sociál“

(v dnešní době u mládeže velice časté slovo).“ (Martínek, 2009, s. 109)

Oběti

Oběť je často nějak znevýhodněný žák. Jak uvádí Vágnerová (2004, s. 799) bývají to plaché, tiché, úzkostné a nejisté děti s nízkým sebevědomím a jsou zvyklé se podřizovat.

Jde o děti fyzicky slabé a neobratné, obézní nebo jinak nápadného zevnějšku. „Mohou se odlišovat rasově a národnostně, hodnotami, vyznáním, jiným chováním. Stále častěji jsou mezi ně řazeni žáci s vývojovými poruchami učení, případně se smyslovými vadami a žáci ukáznění, bezproblémoví, dodržující školní řád, kteří nad ostatními většinou nějakým způsobem vynikají.“ (Bendl, 2003, s. 42-44).

Tyto děti nemívají dobrý sociální status, často jde o samotáře. Nejsou sociálně zdatné, nedovedou navazovat kontakt a jsou málomluvné (Vágnerová, 2004, s. 799). Říčan (1995, s. 35), uvádí zvýšenou úzkostnost matek a z ní vyplívající nedostatečné vedení k samostatnosti a sebeprosazení. „Oběti mívají také odmítavý vztah k násilí, například ve rvavých sportech (hokej, fotbal, nemluvě o boxu), kterým se vyhýbají, ačkoli právě jim by

34

často velmi prospělo, kdyby se v takových sportech aspoň trochu „otrkaly“ (Říčan, 1995, s. 37).“

Třídní „publikum“

Šikana se vyznačuje poruchou vztahů ve skupině. V každé nové skupině se utvářejí normy.

Pokud někdo vyčnívá, tak ho skupina může vyčlenit z kolektivu. Také se může stát, že se do vedení skupiny dostane několik členů, kteří prosadí své normy, tak i zbytek skupiny se smíří s agresivitou k prosazení moci. (Kolář, 2011, s. 135)

Agresoři často šikanují pro výhody, které jim poskytuje zotročení oběti, ale také kvůli spolužákům, kterým chtějí předvést svou moc. Jak uvádí Říčan, Janošová (2010, s. 63)

„u chlapců bývá ve hře i více či méně vědomé přání demonstrovat před dívkami svou sílu a mužnost, pokořit a „vyřadit“ možného konkurenta v soutěži o jejich přízeň. (O to jde od začátku puberty; v současné době, kdy vývoj dětí po určitých stránkách urychluje všudypřítomností sexuálních podnětů, o to jde ještě dříve.):“

Zastánce

Zastánců, kteří se zastanou druhých, je sice menšina, ale nejsou zase žádnou vzácností, hlavně mezi dívkami. Jako zastánce označujeme žáky se smyslem pro odpovědnost, což získali především díky rodinné výchově. Tyto děti bývají ve třídě oblíbené a také mají na ostatní velký vliv. „Jsou obyčejně ochotni pomáhat spolužákům i v jiných situacích.

Neslyšeli doma: „Hlavně se do ničeho nepleť!“, nýbrž spíše: „Silný chrání slabého.“ Čím je takových dětí ve třídě více, tím je třída odolnější k šikaně. Je třeba si jich vážit a podporovat jejich vliv na celou třídu, kdykoli je k tomu příležitost.“ (Říčan, Janošová, 2010, s. 65)

35 Pedagog

Bohužel i učitel může být spoluúčastníkem šikany, např. když kritizuje izolovaného žáka, čímž přispěje k nastartování a prohlubování šikany. Také ironii by měl učitel raději spolknout, než vyslovit.

„Učitel někdy ignoruje známky šikany – bezděčně nebo vědomě – proto, že Metodický pokyn MŠMT o šikaně mu ukládá odpovědnost, která je těžko únosná. Pokud totiž nevyřeší šikanu, o které ví, může být trestán. Definice šikany v tomto dokumentu je značně široká, zahrnuje např. i pomluvy, proti nimž je učitel často bezmocný, podobně jako proti nepřímé šikaně (alespoň při běžné pedagogické průpravě). Jak ukázal výzkum, děti jsou často zklamány tím, jak málo učitelé proti šikaně dělají, jak ji přehlížejí, jak podceňují utrpení, které znamenají pro oběti, jak polovičatě a neobratně ji vyšetřují a jak málo ji trestají. Takovýto vlažný přístup samozřejmě agresory nepřímo povzbuzuje (Říčan, Janošová, 2010, s. 66).“

Rodiče zúčastněných dětí

Někteří rodiče šikanu podceňují a vědí o ní málo. „Pokud je škola v rámci prevence o problému neinformuje a nevyzývá je ke spolupráci, prostě na problém nemyslí, neuvažují o tom, že by se mohl týkat právě jejich dětí (Říčan, Janošová, 2010, s. 68).“

Rodiče agresorů

Podle Říčana, Janošové (2010, s. 68) většinou rodiče nevědí, že jejich dítě šikanuje jiné děti, protože se s tím doma nechlubí. Pokud rodiče škola upozorní, mají sklon problémy bagatelizovat jakou pouhou „klukovinu“ nebo „rošťárnu“. Někteří rodiče mají důvod, aby dítě nelítostně fyzicky potrestali, což agresivitu spíše podpoří, než oslabí. Najdou se i tací rodiče, kteří chování dítěte uvítají jako projev ostrých loktů. „Agresoři mohou být i děti významných sponzorů školy, které vědí, že jsou „nedotknutelné“.

Agresorem se stává i dítě rodičů, kteří mají běžné morální standardy, kterým se výchova z různých důvodů vymkla z rukou, aniž to tuší, i matky samoživitelky, které se děsí toho,

36

jak se jejich dítě vyvíjí, a možná už samy trpí jeho hrubostí a bezohledností (Říčan, Janošová, 2010, s. 69).

Rodiče obětí

„Rodiče obětí se o šikaně dovědí častěji než rodiče agresorů, protože některé děti se – přes typické: „A běda jestli cekneš!“, jímž šikanování končívá – doma svěří se svým trápením, nebo jsou příznaky šikany tak zřejmé, že se dovtípí, oč jde (Říčan, Janošová, 2010, s. 69).“

Někteří rodiče tvrdí dětem, že šikana patří k dětství, že je to něco, co se musí vytrpět; nebo utvrdí dítě v tom, že se nemá bránit, aby agresory ještě více nerozzuřilo. Mnozí ale reagují správně a podpoří své děti, zajistí jejich ochranu, získávají podrobné informace, spolupracují se školou (Říčan, Janošová, 2010, s. 70).

Místní komunita

Podle Říčana a Janotové (2010, s. 71) „zamoření šikanou i možnosti jejího omezování souvisí s místními poměry. Škola, která má ve svém okolí vysokou prestiž, má lepší předpoklady získat si důvěru rodičů, na které zase záleží očekávání žáků, jejich respekt k pedagogům, kázeň a pracovní atmosféra i pocit bezpečí ve škole.“ Školu navštěvují žáci z kriminálních gangů dospívajících, kteří jsou zapletení do prodeje drog a ti šíří strach mezi spolužáky. V takovém případě je složité s šikanou bojovat i s prosazování kázeňských opatření proti usvědčeným agresorům.

Celá společnost

Vztahy mezi spolužáky ve třídě jsou obrazem celospolečenských poměrů. Nikoho jistě nepřekvapí, že slušnost, ohleduplnost, pravdivost a poctivost se už vidí v dnešní době velmi zřídka.

Jak uvádí Říčan a Janošová (2010, s. 71) tradičně uznávaná zásada „Silný chrání slabého.“

je bohužel nahrazována zásadou „Silný má pravdu, slabý má smůlu.“ Respekt k autoritám

37

všeho druhu upadl a také se setkáváme s úpadkem kázně na školách, a proto mívá šikana

„zelenou“.

„Aby mohli pedagogové ubránit slušné a slabé děti před silnými a bezohlednými, musí mít ve společnosti přiměřené postavení a respekt. Žalostné zaostávání jejich platů za průměrem ostatních vysokoškoláků vyjadřuje hrubou neúctu k jejich práci a skryté pohrdání, jež se nemůže neprojevit na vztahu, který k nim mají jejich žáci (Říčan, Janošová, 2010, s. 71).“

3.2.2 Prevence šikany

Pocit bezpečí každého jedince je neodmyslitelnou podmínkou pro vhodné klima školy a třídy. Všechny školy a školská zařízení mají proto povinnost předcházet všem náznakům agresivity a všem způsobům šikanování (MŠMT, 2000).

(1) „Je nutné, aby se s podstatou, formami a nebezpečnými důsledky šikany jako nevhodného chování seznámili všichni žáci, učitelé, vychovatelé, výchovní poradci, ředitelé škol a školní inspektoři. Žáci i pedagogové by měli vědět, že tyto formy nejsou neškodnou legrací a zábavou, měli by být seznámeni zejména s negativními důsledky šikany. Za zvlášť nebezpečnou je třeba považovat tendenci podceňovat počáteční projevy šikanování.

(2) Každý učitel ve vzdělávacím procesu vede důsledně a systematicky žáky a studenty k osvojování norem mezilidských vztahů a rozvíjet:

 pozitivní a mezilidské vztahy a úctu k životu druhého člověka;

 respekt k individualitě každého jedince;

 etické jednání (humanita, tolerance);

 jednání v souladu s právními normami a s důrazem na právní odpovědnost jedince.

Všichni pedagogičtí pracovníci by měli využívat možnosti osobní, společenské a morální výchovy v prevenci šikanování a prohlubovat si své znalosti a dovednosti v tomto oboru. Důležité aktivity školy nelze spojovat jen s určitým vyučovacím předmětem nebo skupinou předmětů. To se týká zejména situací, kdy se žák učí

38

přijímat všeobecné hodnoty společnosti, identifikovat se s nimi a jednat v jejich duchu v každodenním životě.

(3) Pedagogická centra a další subjekty poskytující další vzdělávání pedagogickým pracovníkům zajistí v tomto oboru podle úrovní a typu škol a podle akreditovaných programů toto vzdělávání výchovných poradců, školních metodiků prevence i dalších učitelů.

(4) Ředitelé škol a školských zařízení odpovídají za systémové aktivity školy v oblasti prevence šikanování a agresivity. Vychází přitom z komplexního pojetí preventivní strategie, která je ve smyslu metodického pokynu ministra k prevenci sociálně patologických jevů součástí minimálního preventivního programu školy. V rámci účinné prevence šikanování je při přípravě a realizaci celoškolské (celoústavní) strategie důležité zejména:

 Zajistit účast školního metodika prevence a případně i dalších učitelů v akreditovaných kurzech k problematice šikanování. Školní metodik prevence bude zodpovídat za informovanost všech pedagogických pracovníků školy nebo školského zařízení o dané problematice. Bude se aktivně podílet na řešení případů šikanování a napomáhat svým kolegům zvládnout základní postup a strategii při řešení konkrétních situací. Doporučuje se seznámit pedagogické pracovníky mimo jiné též s informací MŠMT ČR č.j. 14 144/98-22. „Spolupráce škol a předškolních zařízení s Policií ČR při prevenci a při vyšetřování kriminality dětí a mládeže a kriminality na dětech a mládeži páchané.“

 Navodit úzkou spolupráci mezi žáky, rodiči a pedagogy a jasně vymezit možnosti oznamovat i zárodky šikanování (při zachování důvěrnosti takovýchto sdělení).

 Ve školním (ústavním) řádu jasně stanovit pravidla chování včetně sankcí za jejich porušení.

 Zajistit v souladu s pracovním řádem zvýšený a kvalitní dohled pedagogů o přestávkách, před začátkem vyučování, po jeho skončení i během osobního volna, a to hlavně v prostorách, kde k šikanování již došlo nebo kde by k němu mohlo docházet.

39

 Seznámit pedagogy se systémem školy pro oznamování a vyšetřování šikanování, vést pečlivou evidenci všech případů agresivního chování a šikanování mezi spolužáky (školní metodik prevence, výchovný poradce).

 Aktivně zapojit do prevence šikanování i nepedagogické pracovníky.

 Zvyšovat informovanost pedagogů v této oblasti, doplňovat školní knihovnu o literaturu z oblasti problematiky agresivního chování a šikanování, organizovat semináře s odborníky zabývajícími se danou problematikou, začleňovat témata šikany do dalšího vzdělávání učitelů apod.

 Informovat pedagogy, žáky i rodiče o tom, co dělat v případě, když se dovědí o šikanování (např. umístit na přístupné místo kontakty a telefonní čísla na instituce, které se problematikou šikanování zabývají.)

 Spolupracovat s odbornými službami resortu školství (pedagogicko-psychologickou poradnou, střediskem výchovné péče a s dalšími odbornými pracovišti poradenských a preventivních služeb v regionu, poskytujícími odbornou konzultaci a psychoterapeutickou péči, - s metodiky preventivních aktivit a s dalšími odborníky v regionu).