Nešporova (1995, s. 56) definice závislosti: „Je to skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenoménů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídění látek má u daného jedince mnohem větší přednost než jiné jednání, kterého si kdysi cenil. Centrální charakteristikou syndromu závislosti je touha brát psychoaktivní látky, alkohol nebo tabák.“
Problém s užíváním návykové látky se velmi často projeví ve škole. Jedná se zejména o zhoršení prospěchu, chování a následné chození za školu, což se projeví v neomluvených hodinách. Škola následně musí informovat rodiče. Ti ovšem často o ničem netuší. Velmi těžko se ztotožňují s myšlenkou, že tyto problémy mají kořeny mimo školu. Prvotní impulzivní jednání rodičů dává vinu škole. Rodičům dětí se těžko vysvětluje selhání v jejich výchově a je známo, že nejlepší obranou je útok. Proto jejich jednání lze
40
předpokládat. Škola by měla být nápomocná v řešení situace s jejich potomkem. Škola rodině může nabídnout návštěvu pedagogicko-psychologické poradny či školního psychologa. Ovšem hlavním iniciátorem se snahou problém řešit musí být rodina. Zázemí a funkčnost rodiny je dle mého názoru nejlepší cestou k vyřešení problému. (Nešpor, 1995, s. 142)
Specifika působení návykových látek u dětí a dospívajících podle Nešpora (s. 17, 2000)
1. Závislost na návykových látkách se vytváří podstatně rychleji (k čemu potřebuje dospělý roky nebo desítky let, stihne dospívající i řádově během měsíců).
2. Existuje zde vyšší riziko těžkých otrav s ohledem na nižší toleranci, menší zkušenost a sklon k riskování, který je v dospívání častý.
3. Z podobných důvodů je zde i vyšší riziko nebezpečného jednání pod vlivem návykové látky.
4. U dětí a dospívajících závislých na návykových látkách nebo je masivně zneužívajících bývá patrné zřetelné zaostávání v psychosomatickém vývoji (oblast vzdělávání, citového vyzrávání, sebekontroly, sociálních dovedností a dalších).
5. I „pouhé“ experimentování s návykovými látkami je u dětí a dospívajících spojeno s většími problémy v různých oblastech života (rodina, škola, trestná činnost a dalších).
6. Je zde také častější tendence zneužívat širší spektrum návykových látek a předcházet od jedné ke druhé nebo více látek současně. To zvyšuje riziko otrav a dalších komplikací.
7. Recidivy závislosti jsou u dětí a dospívajících časté, dlouhodobá prognóza však může být podstatně příznivější, než by naznačoval často bouřlivý průběh. Důvodem je přirozený proces zrání, který je spojencem léčebných snah.
3.3.1 Alkohol
Alkohol je velmi starou drogou. Ve společnosti je alkohol nejčastěji užívanou látkou. Pití alkoholu má dlouhou tradici a společnost je k užívání tolerantní. Tento postoj se mění
41
pouze při nadměrné konzumaci nebo vzniku závislosti. Alkohol uvolňuje psychické napětí, zlepšuje náladu a dodává sebejistotu, někdy mohou převládnout negativní prožitky.
V malých dávkách alkohol odstraňuje zábrany a ve větších dávkách má tlumivý účinek, např. opilý člověk usíná tam, kde právě je (Vágnerová, 2004, s. 555).
Nadměrné užívání podle Vágnerové (2004, s. 555) „má celou řadu negativních důsledků, ale takový člověk nemusí být závislý, nepotřebuje pít stále a nereaguje abstinenčními příznaky. Závislost vzniká jako následek dlouhodobého, pravidelného nadužívání alkoholu.“ Alkoholik je člověk, kterému pití alkoholu působí potíže a také nejbližšímu okolí i společnosti. Alkoholová závislost vzniká, jestliže spotřeba alkoholu jedince překračuje míru, kterou toleruje okolí i společnost a jeho spotřeba je tak veliká, že poškozuje jeho zdraví i vztahy s okolím i společností (Sochůrek, 2001, s. 23).
Alkohol je látka, jejíž působení na organismus je nejznámější a jeho konzumace nejčastější. Rituály spojené s konzumací alkoholu mají vysokou nebezpečnost pro oslovení mládeže a dětí. Rituál ťukání „na zdraví“ je symbolem dospělosti a účasti v dospělém životě. Odklad účasti v této aktivitě vytváří napětí a snahu tuto bariéru odstranit a být již nositelem dospělosti – tedy moci pít alkohol. Pokud se dítě nedostane k jiným projevům dospělosti a nevytvoří si jiné a prospěšnější rituály vedoucí k dospělému projevu, pak rituál pití je velmi snadno dosažitelný.
Otrava alkoholem může v krajních případech končit smrtelně. Zvláště ohroženy jsou děti.
Koupí si lahev vína nebo nějakého jiného alkoholu, jak to viděly u rodičů a alkohol ochutnají. Protože neznají účinek, a ten nastupuje pozvolna, snadno v pití překročí míru.
Jedlička a Koťa (1997, s. 57) k problematice užívání alkoholu dětí a mladistvých dodávají, že zásadní rozdíl mezi alkoholismem dospělých a mladistvých spočívá v rychlosti vzniku závislosti. Hlavním důvodem je vysoká citlivost nezralého organismu na alkohol.
V dětském kolektivu se nadužívání alkoholu váže nejčastěji na party. Ve vyšších třídách škol pijí zpravidla žáci neukáznění, problémoví a s horším prospěchem a také žáci družní, dominantní a v kolektivu oblíbení.
42 3.3.2 Nikotin
S užíváním tabáku se v roce 1492 jako první seznámil Kolumbus na Kubě. Námořníci mu popsali zvyk místního obyvatelstva. Obyvatelé vdechovali kouř z hořících sušených listů neznámé rostliny, smotaných do „tabaca“ tj. doutníků. V roce 1560 dovezl Jean Nicot semena na francouzský královský dvůr, kde se kouření rozšířilo nejdříve. Tabák byl považován za lék na mnohé neduhy. (Matuška, 2008)
V dnešní době je možno předpokládat, že se téměř každý mladý člověk (přesněji řečeno každé dítě, protože experimenty s cigaretami podnikají už i školáci pod deset let) setká s kouřením pasivně, ale i aktivně. Část z nich se brzy stává na kouření závislá. Mezi důležité vlivy podporující upevnění návyků patří vliv kamarádů v partách, ale i film v televizi.
Nikotin je společensky tolerovaná droga. Společně s alkoholem je nejdostupnější, a proto nejrozšířenější u dětí, mládeže i dospělých. Začátek kouření bývá spojován s napodobováním kamarádů či dospělých. Cigarety u dítěte jsou znakem určité vyspělosti pro vrstevníky a tak mnoho dětí získává závislost na nikotinu již v brzkém věku.
Okamžitá rizika u tabáku je vlastně lehčí otrava nikotinem. Vzdálenější rizika tvoří nádory, srdeční a cévní nemoci, záněty dýchacích cest, astma, nemoci žaludku, horší tělesná výkonnost atd. Tabák je ve společnosti relativně tolerován, protože v nízkých dávkách spíše aktivuje a při vysokých dávkách dochází k útlumu a nevede k násilnému či nebezpečnému chování (Nešpor, 1999, s. 14).
3.3.3 Drogové závislosti
Termín drogová závislost se používá od roku 1969, kdy byl Světovou zdravotnickou organizací definován. „Drogová závislost je psychický a někdy i fyzický stav vyplývající ze vzájemného působení mezi živým organismem a drogou, charakterizovaná změnami chování a jinými (dalšími) reakcemi, které vždy zahrnují nutkání brát drogu, a to stále nebo
43
pravidelně pro její psychologické účinky a někdy i proto, aby se zabránilo nepříjemnostem vyplývajícím z její nepřítomnosti.“ (Pokorný a kol., 2002, s. 20)
U dětí se rozvine drogová závislost mnohem rychleji než u dospělého, hlavně z důvodu velkého vlivu vrstevnické skupiny. Drogy ohrožují stále nižší věkové skupiny.
Dělení drog a drogových závislostí
Pokorný a kol. (2002, s. 21) uvádí „Měkké drogy jsou drogy, které mají jen mírně aktivizující a zároveň utišující účinek na duševní rozpoložení. Patří mezi ně např.
marihuana, hašiš. Tvrdé drogy se od měkkých liší tím, že působí prudce a rychle, explozivně na duševní rozpoložení. Patří mezi ně např. crack, heroin, kokain, pervitin, braun.“
Marihuana a hašiš – kanabioidy
Kanabioidy pocházejí z konopí. Hašiš obsahuje až desetinásobek účinných látek ve srovnání s marihuanou. „Účinek drog z konopí působí látka tetrahydrocannabinol, zkráceně THC. Jedná se o vysoce účinnou látku, mnohem jedovatější nežli alkohol. Uvádí se, že pouhý 1 gram kvalitního hašiše může omámit 3-4 osoby (Nešpor, Csémy, 1995, s.
60).
Jak uvádí Nešpor (1995, s. 60) kanabioidy se nejčastěji kouří, nebo se přidávají do nápojů, cukrovinek apod. Vylučují se z těla velmi pomalu a mají tendenci se ukládat v tukové tkáni. „Po vykouření 1 cigarety lze prokázat 40-50 % THC v buněčných membránách po 4-8 dnech, 10-20 % drogy po 30 dnech a 1 % dokonce po 48-138 dnech.“ Z tohoto je patrné, že při pravidelném užívání se droga hromadí v těle, což může mít nepříznivé účinky na tělesné i duševní zdraví.
Marihuana je nebezpečná pro duševně labilní osoby, u kterých může vyvolat psychické poruchy. Také se pomaleji vylučuje. „Marihuana patří spolu s alkoholem a tabákem k průchozím drogám. Podle výzkumu, který prováděl Ladislav Csémy mezi dospívajícími, začínali kouřit tabák a pít alkohol nejčastěji před 12. rokem, k setkání s marihuanou
44
docházelo nejčastěji v patnácti letech a k setkání s heroinem a pervitinem nejčastěji v šestnácti letech.“ (Nešpor a kol., 1999, s. 16)
Nešpor (1995, s. 60) udává dvě skupiny příznaků. První skupinu tvoří brzké známky, kterých si můžeme všimnout již v začátcích užívání marihuany. Patří sem zarudlé oči, zrychlený puls, bolesti na prsou, kašel nebo sucho v ústech, hlad, pach potu po spálené trávě, únava, nezájem, kolísání nálad atd. Po odeznění účinku THC se může dostavit kocovina či únava. Druhou skupinou jsou pozdní známky, což zahrnuje např. menší péče o zevnějšek, podrážděnost, zhoršená schopnost orientace v času a prostoru, zhoršení krátkodobé paměti, kolísání nálad, ztráta kvalitních zájmů atd.
Tlumivé léky
Na našem trhu se vyskytuje nepřehledné množství těchto léků. Užívají se při poruchách spánku, bolesti nebo na uklidnění. Tyto léky mají vedlejší účinky a většina z nich může vyvolat návyk. „K nejnebezpečnějším z nich patří ty, které obsahují barbiturany (na lécích je kromě názvu uvedeno drobným písmem i složení).“ (Nešpor, Csémy, 1995, s. 61)
Podle Nešpora (1995, s. 62) “je důležité si uvědomit, že léky proti bolestem, na spaní nebo na uklidnění většinou neodstraňují příčinu obtíží. Např. pro bolest s páteří může být daleko vhodnější léčbou rehabilitační cvičení, fyzikální léčba nebo relaxace.“
Nešpor (1995, s. 61) udává dvě skupiny příznaků. První skupinu tvoří brzké známky, které se projevují zpomalenou řečí, poruchou myšlení, orientací, úsudku, ospalostí, kolísání nálad, zpomaleným dechem a bolestí hlavy. Druhou skupinou jsou vzdálenější rizika, což zahrnuje např. trvalou roztřesenost, nechutenství, poruchy výživy, pocity pronásledování, zkažené zuby, problémy krevního oběhu, duševní závislost a tělesná závislost.
Organická rozpouštědla
Tyto látky jsou velmi nebezpečné. Pokud dítě nebo mladistvý upadne do bezvědomí, hrozí smrtelná otrava, protože v místě jsou páry z rozpouštědla. „Organická rozpouštědla nejčastěji zneužívají děti a dospívající mladšího věku. Část z nich někdy přechází na
45
alkohol nebo jiné drogy, určitá menší část si vytvoří závislost a ve zneužívání pokračuje i v pozdějším věku.“ (Nešpor, 1995, s. 62)
Nešpor (1995, s. 62) udává dvě skupiny příznaků. První skupinu tvoří brzké známky, které tvoří obluzenost, nepřítomnost duchem, neduživost, bledost, nevolnost, z dechu a oděvu je cítit zápach po chemikáliích, nebezpečí smrtelné otravy i při prvním zneužití, rozšířené zornice, zarudlé oči, nepřítomný pohled, rozjařenost a poruchy vnímání, nezřetelná výslovnost a nesmyslný smích. Druhou skupinou jsou vzdálenější rizika, což zahrnuje nezájem, lenivost, horší prospěch, zvýšené jaterní testy, poruchy paměti a riziko poškození mozku, poruchy krvetvorby, ohrožení srdce, dýchání, vyrážka kolem úst a nosu, atd.
Látky s budivým účinkem včetně pervitinu
„Do této skupiny patří mnoho látek, nejčastěji zneužívány bývají Pervitin (metamfetamin), amfetaminy (Psychoton apod.), efedrin, Fermetrazin, Dexfermetrazin. Podobné účinky má i Triphenidyl. Tyto látky zvyšují bdělost a vybičovávají organismus po stránce tělesné i duševní. Bývají zneužívány jako doping i k navozování libých pocitů.“ Jak uvádí Nešpor (1995, s. 64), tyto látky vyvolávají halucinace, pocity pronásledování a deprese.
Léky proti kašli obsahují Efedrin, ze kterého narkomani vyrábějí Pervitin, který zneužívají především nitrožilně. Injekční aplikace drogy zvyšuje riziko otravy, přenos žloutenky a AIDS, zanesení infekce. (Nešpor, 1995, s. 64)
Nešpor (1995, s. 64) udává dvě skupiny příznaků. První skupinu tvoří brzké známky, které tvoří zrychlený tep, rozšířené zornice, neposednost, podrážděnost, třes, podezíravost, úzkosti, deprese po doznění drogy. Druhou skupinou jsou vzdálenější rizika, což zahrnuje např. nespavost, halucinace, horečky, pocení, vyrážky, bolest hlavy, poruchy vidění, agrese, poškození srdce, jater, smrtelné otravy, atd.
Opiáty
Podle Nešpora (1995, s. 65) sem patří opium, morfin, Dosin, kodein a „Braun“, což je směs vyráběná z kodeinu. Podává se injekčně a vyvolává silnou závislost. U těchto látek
46
dochází k rychlému rozvoji závislosti a nebezpečí předávkování. Na opiáty roste tolerance, což způsobuje zvyšování dávky drogy k dosažení stejného účinku. Závislost na opiátech se objevuje i mezi zdravotníky a u žen středního věku, které si vytvoří návyk na některý lék obsahující kodein (např. Spasmoveralgin, Alnagon).
Nešpor (1995, s. 65) udává dvě skupiny příznaků. První skupinu tvoří brzké známky, které tvoří zúžení zornic a celkový útlum. Druhou skupinou jsou vzdálenější rizika, což zahrnuje např. voskově bledou kůži, ztrátu zájmů, ztráta potence u mužů a poruchy menstruačního cyklu u žen, zanícené stopy po vpiších, tělesné a duševní chátrání, krádeže. Odvykací příznaky se projevují rozšířením zornic, zrychleným dechem i tepem, rýmou, pocením, průjmem, nechutenstvím a neklidem.
Kokain
Nešpor (1995, s. 67) „Tradičně se považuje za drogu prostitutek. Kokain patří k nejnebezpečnějším drogám vůbec. Zneužíván bývá šňupáním, injekčně a nověji kouřením. Anglické slovo „crack“ označuje vysoce koncentrovaný kokain smíchaný s jedlou sodou a vodou. Většinou se kouří a závislost vzniká velmi rychle. Při vysazení se neobjevují tělesné potíže, ale silná touha po droze a nepříjemné duševní stavy.“
Nešpor (1995, s. 67) udává dvě skupiny příznaků. První skupinu tvoří brzké známky, kterých si můžeme všimnout již v začátcích užívání. Patří sem rozšířené zornice, pocení, chraplavý hlas, bledost, kolísání nálad, spánek ve dne, bdění v noci, záchvaty vzteku, citlivost na světlo i zvuky. Druhou skupinou jsou vzdálenější rizika, což zahrnuje např.
kašel, zácpu, bolesti v krku, krvácení z nosu, ztráta váhy, problémy s pamětí, záchvaty křečí, sklon k násil, deprese a sebevražedné pokusy.
LSD a další látky vyvolávající halucinace (tripy) - halucinogeny
Podle Nešpora (1995) je v dnešní době nejnebezpečnější Extasy, při jejímž předávkování může dojít k poškození mozku až smrti. Halucinace vyvolávají i drogy jiných skupin např.
Pervitin, organická rozpouštědla. Halucinogeny mohou vyvolávat tzv. flash-back, což je
47
stav jako po požití drogy, i když požita nebyla. Někdy flash-back nastává i dva roky po poslední dávce.
Nešpor (1995) udává dvě skupiny příznaků. První skupinu tvoří brzké známky, což jsou rozšířené zornice, rychlejší puls, horší sebeovládání, zhoršená schopnost rozhodování, potencionální nebezpečnost sobě nebo druhým. Druhou skupinou jsou pozdní známky, což zahrnuje riziko psychického návyku, vyšší riziko nádorů a epileptických záchvatů atd.
3.3.4 Příčiny drogové závislosti
Vágnerová (2004, s. 547) shrnuje příčiny jako tendenci dosáhnout něčeho lepšího. Původní impuls může vycházet z nudy, zvědavosti, touhy po něčem neobyčejném, vzrušujícím a tabuizovaném. Může k tomu přispět i vrstevnická skupina, která propaguje určité hodnoty i vzorce chování. Příčinou může být i únik od svých problémů, které neumí nebo nechce řešit. Neuvědomí si, že tímto způsobem se nic nevyřeší. Problémy nejen nadále zůstávají, ale postupně se nabalují další problémy, které už souvisejí s užíváním drog.
Rodina je považována za nejdůležitější sociální skupinu, ve které člověk žije. Zde dochází k uspokojování jeho psychických, fyzických a sociálních potřeb. „Rodina poskytující potřebné zázemí ke společenské seberealizaci, je zdrojem zkušeností a vzorců chování, které nemůžeme získat v jiném prostředí. Rodina formuje jedince v průběhu jeho vývoje, je významným nositelem jeho budoucích společenských rolí a identity obecně.“ (Fischer, 2009, s. 140)
Drogy berou děti z různých sociálních skupin. Možná jen důvody, pro které se rozhodnou drogy užívat, jsou rozdílné. Děti ze sociálně slabších rodin a děti z neúplných rodin sahají většinou po droze ze zoufalství a ze ztráty perspektivy. Nevidí důvod, proč by se měly snažit a nabývají dojmu, že nic nemá cenu. Výjimkou nejsou ani mladí lidé z tzv. lepších rodin a rodin, kde je pevný řád a pravidla. Zde může být důvodem nuda nebo touha po ještě „lepším" životě. Pokud je dospívající vychováván přísnými rodiči, může mít touhu se vymanit z jejich vlivu za každou cenu a hledá svoji svobodu v droze. (Doležalová, 2008)
48 3.3.5 Prevence
Podle Nešpora a kol. (1999, s. 77) je prevence soustava opatření, mající předcházet či zamezit drogovým závislostem. Lze ji rozdělit do několika úrovní a hledisek. Dělí se na primární, sekundární a terciární. Drogová prevence by se měla řídit těmito zásadami:
porozumění;
rozhodnost;
podpora;
sebekritika.
Podle WHO rozlišujeme:
primární prevenci, tj. předcházení užití u osob, které dosud s drogou nejsou v kontaktu; obvykle ztotožňovaná s prevencí bez dalšího přívlastku;
sekundární prevenci, tj. předcházení vzniku a rozvoje závislosti u osob, které již drogu užívají; obvykle používána jako synonymum pro poradenství a léčení;
terciární prevenci, tj. předcházení vážnému či trvalému zdravotnímu a sociálnímu poškození z užívání drog.
Významnou součást protidrogové prevence, představuje škola, spočívá v celkovém zaměření životních postojů žáka a vytváří jejich hodnotový žebříček a cíleně vychovává proti zneužívání návykových látek. Protidrogová výchova musí být komplexní, systematická a s dlouhodobou koncepcí. Na základních i středních školách bývají zřízena místa tzv. metodiků protidrogové prevence. (Kachlík, 2003)
Základní principy účinných preventivních opatření
„Cílem primární prevence je zvýšení odolnosti dětí vůči sociálně patologickým jevům.
Důležitým faktorem je rovněž snížení rizik a vlivů, které narušují zdravý osobnostní a sociální vývoj mládeže. Účinná prevence musí rovněž ovlivnit chování dětí a dospívajících ve smyslu podpory zdraví (součást výchovně vzdělávacího procesu na školách a ve školských zařízeních) a nabízet hodnotné volnočasové aktivity.“ (Škola bez drog, MŠMT, 2000)
49
Důležité jsou metody založené na teoretické bázi aktivního sociálního učení. Jejich cílem je zvyšovat odolnost dětí a mladistvých proti stresu, dlouhodobým frustracím a naučit je zvládat různé životní problémy a konflikty. Tyto metody lze úspěšně aplikovat i u výchovně problémových dětí a mládeže. (Škola bez drog, MŠMT, 2000)
„Při tvorbě minimálního preventivního programu vycházíme z obecných zásad efektivní primární prevence:
systémová a koordinovaná strategie;
aplikování preventivních aktivit v dostatečně ranném věku;
věkově přiměřené, různorodé a aktivizující metody;
nabízení pozitivních alternativ chování a životních cílů;
využívání peer-prvků;
výcvik sociálně psychologických dovedností vč. odmítání nabídky;
nabídka školních i mimoškolních aktivit pro smysluplné využívání volného času dětí a dospívajících;
respektování rizikových faktorů;
aktuálnost a pravdivost poskytování informací;
informování o poradenských možnostech;
sledování efektivity uplatňovaných opatření.“ (Škola bez drog, MŠMT, 2000)
4 Školní speciální pedagog
Školní speciální pedagog působí na škole jako poskytovatel poradenských služeb spolu se školním metodikem prevence, výchovným poradcem, případně školním psychologem a jejich konzultačním týmem složeným z vybraných pedagogů školy. (Věstník MŠMT, 2005)
Náplň činnosti školního speciálního pedagoga
Školní speciální pedagog vykonává činnosti zaměřené na odbornou podporu integrovaných žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a všech ostatních žáků, kteří potřebují
50
speciálně pedagogickou podporu a péči založenou na krátkodobých či dlouhodobých podpůrných opatřeních. O svých činnostech vede písemnou dokumentaci v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů.
1. Depistážní činnosti
Vyhledávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a jejich zařazení do speciálně pedagogické péče.
2. Diagnostické a intervenční činnosti
A) Diagnostika speciálních vzdělávacích potřeb žáka (shromažďování údajů o žákovi, včetně anamnézy osobní a rodinné), analýza získaných údajů a jejich vyhodnocení.
B) Vytyčení hlavních problémů žáka, stanovení individuálního plánu podpory v rámci školy a mimo ni (druh, rozsah, frekvenci, trvání intervenčních činností).
C) Realizace intervenčních činností, tj.
provádění, event. zajištění krátkodobé i dlouhodobé individuální práce se žákem (speciálně pedagogické vzdělávací činnosti, činnosti reedukační, kompenzační, stimulační);
provádění, event. zajištění speciálně pedagogické vzdělávací činnosti, činností reedukačních, kompenzačních, stimulačních se skupinou žáků;
provádění, event. zajištění speciálně pedagogické vzdělávací činnosti, činností reedukačních, kompenzačních, stimulačních se skupinou žáků;