Záškoláctví tvoří v dnešní době závažný problém školství. Existuje mnoho definic záškoláctví. Důvodem tohoto nejednotného pojetí je rozdílnost úhlů pohledů na záškoláctví.
Záškoláctví z psychologického hlediska definuje Vágnerová (2005, s. 163) jako: „komplex obranného chování únikového charakteru a jeho cílem je vyhnout se subjektivně neúnosné zátěži, kterou v tomto případě představuje škola.“
Definice záškoláctví z hlediska učitele podle Vágnerové (2005, s. 163): „porušení jednoho ze základních pravidel vymezující roli žáka.“ Za tuto základní povinnost považuje chození do školy, kde se má žák vzdělávat a dodržovat základní pravidla školního řádu.
Průcha a kol. (2003) definují záškoláctví jako jev, kdy žák úmyslně, bez důvodu a bez vědomí rodičů není přítomen na vyučování a nezdržuje se ani v místě bydliště. Tuto definici doplňuje Vágnerová (2005, s. 163), která charakterizuje záškoláctví jako obranné jednání, jehož cílem je vyhnout se nepříjemnosti ve škole. Důležitá je četnost záškoláctví, míra plánovitosti, způsob provedení a důvod.
26
I anglická literatura se zabývá termínem záškoláctví. Jde především o dva základní termíny: „school refusal“ a „truancy“.
Školní fobii označujeme termínem „school refusal.“ Děti nechodí do školy z různých důvodů. Typickým příkladem v anglické literatuře je separace, vážný citový problém či školní úzkost.
National Center of School Engagement (2002) označuje termínem „truancy“ jednání, které je trestním činem a typickým projevem je útěk z domova, užívání návykových látek, trestné činy.
Martínek (2009, s. 106) považuje z důležité rozlišit od sebe formy záškoláctví na základě toho, zda se jedná o promyšlený čin nebo zkratkovité jednání.
Záškoláctví impulzivního charakteru – žák dopředu nepřemýšlí o tom, že půjde za školu. V průběhu vyučování se žák rozhodne odejít, aniž by zvažoval důsledky svého rozhodnutí. Strach z důsledků se objeví tehdy, kdy žák neví, jak vzniklou situaci vyřešit. Za jediné řešení považuje v záškoláctví pokračovat do doby, než na to někdo přijde. Může tak trvat i několik dnů.
Záškoláctví účelové, plánované – žák si dopředu plánuje, které hodiny vynechá.
Podle Koti (1998) se tento typ záškoláctví objevuje i u žáků, kteří mají velmi dobrý prospěch. Jejich absence jsou naplánované tak, aby se vyhnuli zkoušení nebo písemné práci ve chvíli, kdy se necítí dostatečně připraveni. Absence netrvají dlouho a žák je využívá k tomu, aby se důsledně připravil na očekávané zkoušení.
Tento způsob má účel v udržení dobrého studijního průměru, a proto ho rodiče většinou také podporují.
Kyriacou (2005, s. 45) zohledňuje další faktory záškoláctví. Na základě těchto faktorů dospěl k pěti formám záškoláctví.
27
1. Pravé záškoláctví, kdy žák do školy nechodí, ale rodiče si myslí, že do školy chodí. Žák má ke škole zcela ambivalentní vztah.
2. Záškoláctví s vědomím rodičů, kdy rodiče vědí o nepřítomnosti žáka ve škole.
Jako příklad můžeme uvést žákovi narozeniny, kdy rodiče povolí dítěti zůstat doma.
3. Záškoláctví s klamáním rodičů, jde o záškoláky, kteří přesvědčí své rodiče, že se necítí dobře nebo že není vyučování. Ve skutečnosti je dítě zdravé, ale úmyslně se vyhýbá školní docházce. Problémem je, že rodiče dítěti skutečně věří a omluvenku mu ze zdravotních důvodů napíší.
4. Útěky ze školy, jde o takový druh záškoláctví, kdy dítě přijde do školy, nechá si zapsat do třídní knihy přítomnost, ale v průběhu dne vynechá jednu nebo dvě hodiny.
5. Odmítání školy, kdy dítě děsí myšlenka jít do školy. Patří sem poruchy pramenící z problémů ve škole, strach, že žák bude šikanován, školní fobie nebo deprese.
Rodiče se snaží dítě přemluvit a dostat je do školy, ale tato snaha je marná a v dítěti vzbuzuje neklid. Pro tyto žáky je typické, že už samotná představa jít do školy u nich vyvolává silné emoce.
Posledním dělením je typologie záškoláctví podle Hudecové (in Kraus et al., 2010).
1. Záškoláctví u celkově problémových dětí – je časté u problémových žáků, kteří patří k nejslabším ve třídě. Žáci se projevují poruchami chování včetně konfliktů se spolužáky, agresivním chováním, nezájmem o školu.
2. Záškoláctví u dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí – děti ze znevýhodněného sociálního a kulturního prostředí. Děti jsou zanedbávané po stránce výchovné a vzdělávací.
3. Záškoláctví jako porušení sociální normy – zákon o rodině definuje, aby rodiče dítě vychovávali, že chodit do školy je jejich povinnost. Pokud není povinnost dodržována, může být záškoláctví kvalifikováno jako porušení zákona.
28
4. Záškoláctví jako reaktivní akt – žák se vyhýbá nepříjemné situaci, kterou řeší únikem. Motivem bývá strach z neúspěchu, z násilí a ponižování.
5. Záškoláctví jako zábava – je časté u žáků, kteří nejsou problémoví. Tráví čas s kamarády. Problémem je skutečnost, že si pochybným způsobem obstarávají omluvenky a vzniklou situaci řeší podvody.
3.1.1 Příčiny záškoláctví
Příčiny záškoláctví jsou rozmanité. Odhalení příčin záškoláctví je základním předpokladem k zajištění nápravy a prevence. Jelikož existuje mnoho faktorů, které zapříčiňují záškoláctví, je důležité přistupovat ke každému záškolákovi individuálně.
Podle Kindera a kol. (in Kyriacou, 2005, s. 50) jsou tři základní kategorie příčin záškoláctví.
První kategorie se týká individuální patologie a poruch osobnosti. Jsou to zejména děti s nízkou schopností přizpůsobení se novým podmínkám, nízkým sebevědomím, děti s problémy s koncentrací pozornosti a sebeovládáním. Také sem patří děti se speciálními vzdělávacími potřebami.
Druhá kategorie je zaměřena na rodinné prostředí a vývoj hodnotového systému. Jde o děti, které pocházejí z rodin sociálně slabších, rodin s dlouhodobou nezaměstnaností rodičů nebo rodin, pro které není vzdělání důležité a nepřítomnost dítěte ve škole netrestají.
Třetí kategorie je orientována na školní faktory a na problémy, které jsou s nimi spojeny, což mohou být špatné vztahy ve třídě, škole a pedagogy nebo nezvládnuté učivo.
Jiné dělení příčin uvádí Martínek (2009, s. 106), který příčiny záškoláctví také dělí do tří oblastí, a to negativní vztah ke škole, vliv rodinného prostředí, trávení volného času a vliv party.
29
Negativní vztah ke škole je ovlivněn hlavně školní úspěšností. Žák ve škole tráví většinu svého všedního dne. Pokud je dítě ve škole úspěšné, nemá důvod chodit za školu. Pro dítě s problémy je obtížné docházet do školy. Škola žákovi poskytuje potřebné vzdělání pro další život, umožňuje mu navazovat kontakty s novými lidmi, učí ho podřizovat se autoritě a dodržovat společenské normy. Mohou se objevit nepříjemné okolnosti, které vyvolají u žáka odpor ke škole. Nejčastější příčiny jsou:
1. Špatné přizpůsobení školnímu režimu.
2. V kolektivu nefunguji pozitivní vazby.
3. Neúspěšnost vyplývající z nižší úrovně rozumových schopností, poruch chování nebo specifické poruchy učení.
Vliv rodinného prostředí je důležitým faktorem, který na dítě působí od narození. I když si to rodiče většinou neuvědomují, děti pozorují jejich způsoby chování. Rodinné prostředí ovlivňuje osobnost dítěte, jeho názory a postoje.
Mnohé výzkumy dokazují, že rodinné prostředí nemá vliv pouze na záškoláctví, ale i na další sociálně patologické jevy a ve většině případů je nutné hledat příčinu patologického chování právě tam.
Trávení volného času. Dnešní doba vyvíjí tlak na rodiče, a tak se stává, že jsou v práci přesčas nebo mají druhé zaměstnání. Většinu svého času tedy tráví v práci. Martínek (2009, s. 106) uvádí, že takto vytížení rodiče jsou často nervózní, doma chybí klid a svojí nepřítomnost kompenzují penězi. Děti jsou často samy nebo tráví svůj volní čas v partách, kde hledají pozornost a uznání. Dítě se přizpůsobuje normám party např. zevnějškem, postojem ke škole – záškoláctví s partou, postoj k návykovým látkám, krádežím, sexualitě atd.
3.1.2 Prevence záškoláctví
Odhalit první známky záškoláctví není snadné. Rodič si často ničeho nevšimne a upozorní ho škola (Čubirková, 2009).
30
Prevencí záškoláctví řeší i dokument Metodický pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j.: 10 194/2002-14 k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví. O prevenci záškoláctví se zde hovoří v čl. I.
(1) Dobu a způsob uvolnění žáka ze školního vyučování stanoví školní řád. V případě podezření z nevěrohodnosti dokladu potvrzujícího důvod nepřítomnosti žáka, se může ředitel školy v dané věci obrátit na zákonného zástupce nezletilého žáka nebo požádat o spolupráci věcně příslušný správní orgán.
(2) Školní docházku žáků své třídy eviduje třídní učitel.
(3) Na prevenci záškoláctví se podílí třídní učitel, výchovný poradce a školní metodik prevence ve spolupráci s ostatními učiteli a zákonnými zástupci žáka.
Součástí prevence je:
a) pravidelné zpracování dokumentace o absenci žáků, b) součinnost se zákonnými zástupci,
c) analýza příčin záškoláctví žáků včetně přijetí příslušných opatření, d) výchovné pohovory s žáky,
e) spolupráce se školním psychologem a institucemi pedagogického psychologického poradenství,
f) konání výchovných komisí ve škole,
g) spolupráce s orgány sociálně-právní ochrany dětí apod.