Diagnostika faktorů v oblasti sociálně patologických jevů je velmi důležitá pro důkladnou prevenci. Včasné rozpoznání nastupujících symptomů rizikového chování u jedince nebo skupiny může pomoci těmto jevům předcházet a zároveň hledá jejich následná řešení. Za rizikové chování považujeme riskování či experimentování, které je však u mladistvých téměř přirozeným chováním. Chtějí si dokazovat dospělost, samostatnost, vyrovnat se starším, zapadnout mezi ostatní. Do jisté míry může být toto riskování prospěšné, protože život přináší řadu neznámých situací, součástí každého rozhodování je pak určitá míra risku (Matějček, 2002). Je potřeba dokázat rozeznat ještě únosnou míru riskování, což mladiství často neumějí.
Vojtová (2008, s. 119) obecně rozděluje rizika na čtyři velké skupiny, které souvisí s osobností dítěte, jeho rodinou, společností, ve které žije a se školou.
Osobnostní dispozice
Každý z nás do života přichází s určitými předpoklady a dispozicemi, respektive s genetickou výbavou. Způsob našeho jednání, myšlení a vlastnosti jsou do značné míry podmíněny geny, které jsme získali po svých předcích. Neexistují dva jedinci, kteří by byli naprosto stejní, každý je individualitou, jak po stránce fyzické tak i duševní (Říčan, 1990, s. 223).
Výše inteligence a typ temperamentu jsou podle Švingalové (2006. s. 76) faktory, které mohou působit rizikově nebo protektivně. Sebekontrola, volní vlastnosti, sebevědomí a schopnost propojovat získané informace a pracovat s nimi, stejně jako přirozená zvídavost jsou vlastnostmi, které pomáhají zvyšovat odolnost vůči patologickému chování.
22 Rodina
Úmluva o právech dítěte garantuje všem dětem právo na život v rodinném prostředí a péči rodičů, pokud je to jen trochu možné. Přestože některé děti nemohou z různých důvodů vyrůstat v přirozeném prostředí vlastní rodiny, je jim i jejich rodičům zaručeno, že se mohou setkávat a trávit společně alespoň nějaký čas. Tato práva může omezit jen soud na základě závažných důvodů, které negativně ovlivňují vývoj dítěte. Systém náhradní rodinné péče zajišťuje život u náhradních rodičů, pokud se biologičtí rodiče nemohou nebo nechtějí o dítě starat.
Největším rizikem je, pokud dítě vyrůstá v rodině nefunkční nebo funkční jen na formální úrovni, bez uspokojivých sociálních a citových vztahů. Tyto vzorce chování si odnáší s sebou do života a stávají se také nefunkčními rodiči svým dětem. Podobně je tomu i s výchovným stylem rodičů. Dnešní doba nabádá rodiče, aby svým dětem dali prostor pro jejich sebevyjádření a neomezovali je zbytečnými pravidly. Ale pravidla jsou jednou ze základních potřeb dítěte. Nečitelný rodič je pro dítě zdrojem nejistoty. (Čáp in Berthótyová, 2009)
Sociální prostředí
Socializace probíhá v různých prostředích. Ovlivňují ji prostředky masové komunikace (televize, tisk aj.). „Jednotlivá prostředí socializují jedince nejen pro nároky společnosti, jak je reprezentují instituce, které má pod kontrolou (např. škola), ale také pro nároky své, které nejsou vždycky s nároky větších společenských celků identické; zdaleka ne všechny žádají a předpokládají totéž; dochází i ke konfliktům mezi nároky různých z nich“ (Helus, 2007, s. 88).
Nastavení hodnot a životního stylu lidí, kteří žijí v nejbližším okolí dítěte, přináší dítěti obraz toho, jak by ono samo mělo v budoucnu žít, aby se začlenilo do společnosti.
Vyrůstá-li dítě v prostředí ghetta, kde je běžné lhaní, pouliční rvačky, hádky manželů, násilí a braní drog, stejně jako prostituce a nelegální práce, je nasnadě, že dítě bude žít podobným stylem života.
23 Škola
Jak uvádí Helus (2007, s. 187) „ škola patří mezi nejstarší instituce, jaké si lidé vytvořili, aby zabezpečili klíčové podmínky své existence. A řízené socializování tak, aby vládli předpoklady pro své společenské zařazení a uplatnění, zaujímá mezi těmito podmínkami všeobecně první místo.“ Škola zajišťuje socializaci dětí a mládeže, s důrazem na vzdělání.
Škola navazuje na socializaci v rodině či koriguje a kompenzuje nedostatky tak, aby pomohla žákům dosáhnout kvalitního vzdělání a úspěchu v životě (Helus, 2007, s. 181).
Škola by měla žáky připravit na běžný život tak, aby uměli použít naučené vědomosti a dovednosti v praktickém životě. Někdy chtějí učitelé, aby žáci memorovali zpaměti poznatky a tak se stává, že je pak neumí použít, když potřebují. Z tohoto důvodu se například zařadila do škol ekonomická gramotnost, aby si děti v dospělosti nebraly nesmyslné úvěry a hypotéky aj. Tím škola zásadně ovlivňuje i sociální dovednosti a celkovou sociální zdatnost a tím eliminuje možné vážné životní selhání, které by mohlo děti zavést na dráhu trestné činnosti či delikvence.
Klima školní třídy
Každý z nás byl součástí třídního klimatu. Na některé třídní kolektivy a spolužáky vzpomínáme rádi a na některé už méně. Ve třídě se sejdou různí žáci a jen čas ukáže, jak se vztahy vyvinou. Pokud jde o pozitivní klima, tak rádi trávíme čas ve třídě a dobře se nám učí.
Práce s dítětem ve školní třídě představuje mnohdy pro pedagoga velice náročný úkol, vyrovnat se s problémovým chováním některých žáků je mnohdy složitý výchovný proces.
Problematika výchovného přístupu vyžaduje mnohdy notnou dávku trpělivosti a systematického nastavování pravidel společného třídního soužití. Že je toto pedagogické působení náročné, o tom není pochyb. Zvláště začínající učitelé si tímto procesem musí projít, než si u žáků vydobudou patřičnou autoritu. Avšak bez nastavení hranic a mezí lze velmi obtížně nastavit takovou atmosféru třídy, kde bychom se jako účastníci edukačního procesu cítili dobře. Myslíme tím jak samotné žáky, tak i pedagogy.
24
Zkušenosti odborníků (učitelé, psychologové a výchovný poradci) potvrzují, že učení a chování žáků není jen individuální záležitostí, ale je ovlivňováno prostředím, v němž se žáci pohybují. Platí to o prostředí školní třídy a skupině vrstevníků, s níž se žák či žákyně kamarádí a na jejíž názory dá. Skupina vrstevníků mívá obzvláště na dospívající větší vliv než učitelé a rodiče. „Pokud jde o školní třídu, vzniká v ní specifická sociálněpsychologická proměnná, která se označuje jako sociální klima školní třídy (Čáp, Mareš, 2007, s. 565).“ Podle Krause (2008, s. 107) klima školní třídy „bývá definováno jako trvalejší sociální a emocionální naladění všech účastníků, kteří ho tvoří a prožívají v interakci."
Klima školní třídy společně tvoří žáci navštěvující školní třídu a učitelé. Klima zahrnuje prožívání, vnímání, hodnocení a reagování všech aktérů na to, co se ve třídě odehrálo.
Učitelé vědí, že se každá třída chová při vyučování i o přestávce trochu jinak. „Každá třída má totiž své zvláštnosti, které projevuje navenek, ať tam vyučuje kdokoli. Vytváří specifické klima pro učitelovu práci. Může to být klima pozorné spolupráce, radosti z poznání, ale také klima povrchnosti při učení, lhostejnosti k poznání. Dokonce i klima vzdoru vůči učiteli či klima nátlaku, v němž neobstojí spolužák, který by se chtěl dobře učit a dobře se chovat (Čáp, Mareš, 2007, s. 566).“
Jak uvádí prof. Spilková (2013) důležitým prvkem třídního klimatu je učitel, který řídí výuku, organizuje, navrhuje pravidla, kontroluje. Učitel by měl projevit respekt k žákům, dává najevo pochopení a porozumění pro jejich potřeby. Učitel se zajímá o jejich názory, problémy a pocity a pozitivně žáka oceňuje.
Klima školní třídy je také zásadní pro výchovné poradce, školní speciální pedagogy, školní psychology a poradenský psychology k diagnostice a nápravě. Jde o třídy, kde fyzicky slabší žáci nebo žáci s odlišnými názory trpí agresivitou spolužáků, či třídy, v níž převládnou skupinové normy jdoucí proti učitelům, škole či rodičům apod. (Čáp, Mareš, 2007, s. 566).
25
3 Vybrané sociálně patologické jevy
„Chování, které neodpovídá normativnímu řádu, bývá označováno jako abnormální.
Protože každá společnost si během svého vývoje vytváří své normy, může se stát, že to, co je v jedné společnosti považováno za normální, je v jiné považováno za abnormální (Pešatová, 2007, s. 23).“
Podle Vágnerové (1999, s. 23) někdy může být odchylka od normy pozitivní, a tudíž sociálně žádoucí. Hranice mezi normou a abnormalitou je tenká. Vymezení hranice závisí na mnoha faktorech např. na aktuální úrovni společnosti, vyvíjí se v čase a nemá definitivní platnost.