Charakteristika oběti

Každý člověk si sebou na svět přináší určité vlastnosti. Je osobností, která se vyznačuje jedinečností, výlučností, neopakovatelností. V osobnosti se skrývá vše původní (zděděné, vrozené-genotyp) společně se získaným, to co se naučíme během svého vývoje, především během socializačního procesu (fenotyp).³

1 BEDNÁŘOVÁ, Zdeňka, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. 2009. s. 22-23.

2 tamtéž, s. 22-23.

3 ŠVINGALOVÁ, Dana. Kapitoly z psychologie II.díl, Psychologie osobnosti. 2. vyd. upravené. 2006. s. 9.

Osobnost a její psychický vývoj ovlivňuje prostředí, ve kterém žije, kde se nachází, pracuje atd. Závisí hlavně na kvalitě a délce působení, v souvislosti s vrozenými vlastnostmi. Jedná se o působení a přizpůsobení se tomuto prostředí tak, aby jedinec mohl v tomto prostředí žít a být spokojeným. Jedná se o proces sociálního učení. Probíhá od narození, nejútlejšího dětství až do konce života. Tudíž je to proces dlouhodobý, kdy si jedinec na svět přináší jisté dispozice, vrozené vlastnosti, ale dále je ovlivňován vnějšími aspekty, prostředím, lidmi, výchovou.

Pokud člověk vyrůstá v problémové rodině, kde jsou narušeny vazby, vztahy, je narušena komunikace a není dostatečně uspokojen pocit bezpečí a jistoty, dochází pak

k problémům v dospělosti. Pokud žena vyrůstá v takové rodině, kdy se pak setkala i s násilím, může v dospělosti trpět pocity méněcennosti, sníženým sebevědomím.

Matka, která neměla dostatek možností, jak předat dětem emoční podporu. Například právě z důvodu domácího násilí byla natolik děním v rodině vyčerpána, že již nedokázala psychicky uspokojovat děti v jejich potřebách. Protože dívky vidí matku v roli oběti, převážně se s touto rolí ztotožní a v budoucnu se stávají samy obětí.¹ Bohužel jsou to právě ženy, které se v dospělosti s tímto potýkají a samy si pak vyhledávají stejné partnery se stejnými charakterovými vlastnostmi, jako byl jejich násilný otec.

Kazuistika: Že otec bije mou matku jsem věděla asi tak od 4 let. Asi tak kolem mých sedmi let začal bít i mě. To již bil matku i bratry a mě pak začal také. Zprvu jen nadávky, ponižování, pak se k tomu přidávalo bití, kopání, pěsti do břicha do obličeje. Tento zvrat jsem nechápala, byla jsem jeho milovaná dcera a on mě najednou začal ubližovat. Nechápu to do dnes a za to jej nenávidím.

U mého manžela jsem již před svatbou věděla, že je mu podobný, ale milovala jsem jej. Věřila jsem, že se vše po narození dítěte změní. Ale nezměnilo. Říkala jsem si ale, že jde jen o slovní napadání, žárlivost a pak se nám narodila druhá dcera. Můj muž začal nekontrolovatelně pít alkohol, začal se domů vracet v noci, mě začal bít. To vše jsem se rozhodla ještě snášet. Jednou se ale vrátil pozdě domů, mě začal škrtit a hrubě mi nadávat, to probudilo obě dcery. Přišly mi na pomoc. Mě pustil, ale začal škrtit mladší dceru, v této chvíli jsem se rozhodla. Nechtěla jsem opakovat, co jsem zažívala já.

Agresor vytváří na ženu neustálý nátlak, kontroluje celý její život a dochází během toho k útokům na ni. Žena díky tomu získává pocit, že si vše zaslouží, je to přeci právě ona, kdo partnera vyprovokoval svým nevhodným chováním, svými činy. Žena se s tímto naučí žít.

V mnohé literatuře se setkáváme s názvem „naučená bezmoc“, kdy oběť nechce nic,

1 BEDNÁŘOVÁ, Zdeňka, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. 2009. s. 18-19.

nechce nic změnit, je pro ni jakákoliv změna velice náročná. Naučí se s násilím žít. Raději se snaží a „neprovokuje“, neví, co by se stalo, kdyby věc někomu řekla, co bude dál, jaká bude pak její budoucnost. Mnohdy je to ale stud, žena se stydí, za to co se u nich doma děje, že se toto děje právě jí. Je na agresorovi závislá, jak citově, tak finančně, bojí se o budoucnost sebe i svých dětí, neví co s ní a dětmi bude dál.

Oběť mnohdy nesděluje pravdu, snaží se mluvit mírněji a neustále agresora omlouvá.

To co oběť sděluje, může být ve skutečnosti mnohem horší. Po velice dlouhou dobu oběť pachatele omlouvá, brání jej, snaží se jeho činy bagatelizovat, zmírňovat, popírat vůbec nějaké ubližování, odmítá jakoukoliv pomoc, dává vinu sama sobě, obviňuje sebe. Je velice potřeba, aby sama oběť pojmenovala co se doma děje, mnohdy ani neví, že toto chování je společensky nepřípustné, není v pořádku.

Velmi často lze u obětí pozorovat shodné či podobné znaky týkající se sociálního postavení, psychického stavu, verbálního i neverbálního projevu.¹

Sociální postavení – oběť žije s agresorem ve společném bytě, kde je kontrolován každý její krok. Mnohdy nemá žádné finanční zajištění, v rodině je jeden společný účet, ke kterému má přístup právě jen agresor. Agresor svou oběť drží doma, ta nemá možnost dozvídat se o formách pomoci. Nestýká se s přáteli, s rodinou. Někdy i rodina je na straně agresora, protože ten se ve společnosti chová jako velice milý, pozorný společník. Oběť tudíž žije v sociální izolaci.²

Psychický stav – pocity méněcennosti, nízké sebevědomí, bojí se o své děti, své blízké, o budoucnost. Neví, zda je schopna změny, nevěří, že by cokoliv dokázala. Na jednu špatnou, méněcennou, tudíž si chování partnera vůči sobě zaslouží).⁴

Kazuistika: Trpím stále pocity méněcennosti, sebelítostí, nemám sebedůvěru. Nejsem k ničemu, nic nedokážu a nic neumím. Trpím únavou, poruchy spánku, bolestmi hlavy, zad, vznětlivostí,

1 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 33.

2 tamtéž, s. 33-35.

3 tamtéž, s. 33-35.

4 tamtéž, s. 33-35.

podrážděností, pocity sebeobviňování. Mám tohle všechno, ne najednou, střídá se to. Ještě bych k tomu přidala pocity dušnosti, plačtivost a vnitřní třas. Mám pocit, že se udusím. Nikdy to nečekám. Přijde to náhle, průběh se střídá. V poslední době stále bolest hlavy. Znenadání třes, zimnice, vnitřní chlad a plačtivost. Tím samým jsem trpěla v dětství.

V tu chvíli se nemůžu ani hnout, nemůžu se ovládnout a vstát, mám pocit, že mě končetiny neposlouchají a neunesou mě. Raději buď jen sedím nebo ležím, nehýbu se nebo se pohybuji po čtyřech. Pokud přijdu z obchodu, nechci pak již vycházet ani ven, raději jsem sama doma.