Vyhodnocení rozhovoru s ředitelkou Acorus

Jako další metodu dotazování jsme zvolili rozhovor, jehož prostřednictvím jsme se snažili získat odborné poznatky Oslovili jsme proto ředitelku občanského sdružení Acorus Praha a požádali jsme o její názor na problematiku domácího násilí.

Otázky, které jsme paní ředitelce kladli měly polostrukturovaný charakter, vycházely z problematiky domácího násilí a byly zaměřeny na subjektivní názor odborníka na dané téma. Rozhovor dokreslil některé informace a poznatky, které se nám podařilo získat nestandardizovaným dotazníkem. Získali jsme tak cenné názory zkušeného a erudovaného pracovníka na domácí násilí přímo z praxe.

Otázky jsme ujednotili zhruba do pěti okruhů:

1. Otázky směřující ke vzniku založení občanského sdružení Acorus.

2. Otázky směřující k samotné organizaci, struktuře a způsobu jejího chodu a fungování..

3. Otázky směřující k příznakům domácího násilí a specifického chování žen, které zažívají domácí násilí, symptomy posttraumatické stresové poruchy, prožitky dětí.

4. Otázky směřující k poskytovaným službám pro oběti domácího násilí.

5. Otázky směřující k problematice transgeneračního přenosu (viz kapitola č. 2.4 a č. 2.5 s. 22-29).

Odpovědi, které jsme v průběhu rozhovoru získali jsme doslovně uložili v příloze č. 3

Nyní uvádíme jen část informací a názorů, o kterých se domníváme, že významně obohatily naše dosavadní poznatky, které se nám podařilo v této bakalářské práci nashromáždit.

Odpovědi jsme volně spojili do textu tak, abychom získali souhrnný názor odborníka, ředitelky o.s. Acorus Praha, na problematiku domácího násilí ve smyslu našich otázek.

• Otázky směřující ke vzniku založení občanského sdružení Acorus.

Samotný provoz psychosociálního centra byl zahájen v září 1998. Já jsem vstoupila do Acorusu v únoru 1999, tedy po půl roce od zahájení provozu. Acorus byl založen v roce 1997, založily ho moje kolegyně psycholožky. Já jsem v té době pracovala na Ministerstvu práce. Protože jsem ale chtěla odejít do praxe, tak jsem začala něco shánět. V podstatě mi zakladatelé toto nabídli, protože na Acorusu byla ředitelka, která po půl roce nerozjela provoz a ani nebyly granty. Já nevím do dneška, kde byl můj pud sebezáchovy, že jsem do toho šla, protože jsem vstoupila do organizace, kde nebyly peníze ani na výplaty.

• Otázky směřující k samotné organizaci, struktuře a způsobu jejího chodu a fungování.

Takže ty začátky byly krušné v nějaké koncepci, v pravidlech, v metodice, abychom dali dohromady a také hlavně ve finanční otázce. Peníze na provoz. Což se podařilo a během asi dvou až tří let se stabilizovaly jak finanční prostředky, tak tým.

Já jsem uměla psát granty, protože když jsem pracovala na ministerstvu, tak jsem hodnotila žádosti o dotace a hodnotila jsem je jak na ministerstvu práce, tak na vnitru programy prevence kriminality, na vládě drogové programy. Tudíž jsem uměla a věděla, jak mají být napsané. Takže jsem rychle začala psát všechny grantové věci. Také jsme měli, od začátku a máme do dneška, dobrou spolupráci s městskou částí Prahy 9 a máme finanční prostředky z vedlejšího domu, který je vedle nás a máme peníze z pronájmu toho domu. To jsou peníze, když někde nestačí, tímto to můžeme dokrýt.

• Otázky směřující k příznakům domácího násilí a specifického chování žen, které zažívají domácí násilí, symptomy posttraumatické stresové poruchy, prožitky dětí.

Co se týkalo problematiky domácího násilí, tehdy nebylo vlastně kde se vyškolit. Učili jsme se to všichni za pochodu, studovali kdejaké knihy a konzultovali s našimi psychology a prostě jsme se tuto problematiku učili. Potom si některé z nás dodělaly vysokou školu, studovaly při zaměstnání.

Ale nikdy nebyl nekvalifikovaný tým, od počátku a to byla asi naše deviza, jsme měli kvalifikovaný tým. A já jsem od počátku říkala, že u nás nestačí mít jen kvalifikaci sociální práce, to je málo, ale je třeba mít další výcviky - v komunikaci, vedení rozhovoru, psychoterapeutický, krizové intervence, atd.

Stále mám pocit, že je informací dost, ale odborníků ne. Já vlastně nevím. Na jednu stranu je informací v poslední době dost, oběti domácího násilí vědí, kam se mají se svým problémem obrátit, na druhou stranu mezi odbornými pracovníky stále ještě chybí hlubší vhled do problematiky, zcitlivění pro potřeby ohrožených osob, rozpoznání oběti a znalost symptomů posttraumatické stresové poruchy. Touto poruchou trpí velké procento obětí dlouhodobého a nebo velmi krutého domácího násilí. Tyto oběti pak vyžadují speciální přístup a znalost problematiky práce s touto poruchou.

Posttraumatická stresová porucha..Já vždycky říkám, že oběť není sympatická, protože se nechová standardně… Neudržuje oční kontakt, je ve stresu, v napětí, je to vidět na jejím těle, často je odpojena od svých vlastních emocí, vypráví příběh, příšerné hrůzy a vypráví to naprosto nezúčastněným hlasem, bez pohnutí, bez jakékoliv mimiky, je úplně odpojena. Tyto oběti často mají nezřetelnou mimiku, malá gesta.

Nedávno byla na skupině nová paní, to je paní, která byla týrána jako dítě, velmi krutě a týrána dál i v manželství. Vyprávěla o dětech, naprosto monotónním hlasem, žádný výraz tváře, tuhá tvář a do toho se paní koulely slzy jako hrachy. To bylo jen tak pro představu. To je přesně to odpojení od emocí.

A když člověk (odborník, sociální pracovník atd.) neví co to je, tak vypadá člověk divně.

Pracovník si říká: „Je to všechno pravda? Ona mi říká tohle a přitom k tomu nemá žádné projevy.“

Je určitě dobré tohle vědět. Co se týká posttraumatické stresové poruchy, tak symptomů je několik:

zvýšená dráždivost, kdy člověk reaguje i na malé podněty velikým podrážděním, takže se může škubnout, snadno vylekat. Na první pohled nevíme proč, ale chová se opět nestandardně. Nebo sem patří flashback – znovuprožívání té traumatické situace i v době, kdy to nebezpečí již pominulo.

Takový člověk se může najednou zpotit, zrychlí se mu dech, nemůže dýchat, tep, je to na něm vidět

a opět není jasné na co reaguje. Patří sem i vyhýbavé chování, uzavírání se před lidmi, nekomunikuje, to vše je odlišné v porovnání s běžnou populací.

• Otázky směřující k poskytovaným službám pro oběti domácího násilí.

Máme poradnu, kde poskytujeme odbornou službu. Přes poradnu procházejí jednak všechny kontakty, všechny klientky, které mají zájem i o pobyt tady. Musí projít vstupním pohovorem v poradně. Je to mimo azyl, z důvodu bezpečnosti, abychom zachovali bezpečnost tady. V poradně klientky absolvují první kontakt, nebo docházejí opakovaně. Opakovaně jim můžeme nabídnout sociálně právní poradenství, konzultaci s advokátkou, případně zastupování u soudu a pravidelně docházejí za psycholožkou, na individuální konzultace a máme také skupinové terapie. Do poradny opakovaně docházejí klientky, které si jednak potřebují ujasnit situaci, žijí s agresorem a samy nejsou ještě rozhodnuté odejít. Jednak ty které odešly a mají ještě další nějaké věci k řešení, protože domácí násilí se táhne dlouhodobě. Do skupiny chodí i klientky, které prošly azylovým domem a mají dlouhodobé chronické příznaky posttraumatické stresové poruchy a proto stále docházejí.

Pokud se ozve klientka, oběť, dala by se spolupráce s ní shrnout do těchto hesel: většinou třeba anonymní telefon 24 hodin denně – objednání do detašované poradny – zmapování aktuální situace, zjištění zakázky zájemkyně, stanovení, zda je cílovou skupinou některé služby.

Druhým stupněm jsou krizová lůžka, je to opět registrovaná služba, krizová pomoc. To je již tady v azylu, je to jeden pokoj vyčleněný pro tuto krizovou pomoc a klientky ji mohou využít až na 5 pracovních dnů, tedy pokud jsou do toho svátky či víkendy, je to delší. Na krizové pomoci mají možnost se stabilizovat, ujasnit si další kroky, strukturovat další cíle svoje a mohou zde dostat i stravu. Máme i potravinové balíčky.

Dále je registrovaná služba azylový dům. Azylový dům, který je jak pro matky s dětmi, ale také pro ženy bezdětné, ženy které jsou třeba v důchodu a potřebují se skrýt. Primární je domácí násilí a jinak je jedno zda má nebo nemá děti. V azylovém domě máme 24 lůžek v celkem 8 pokojích.

K tomu je zde také jeden čtyřlůžkový pokoj pro okamžitou pomoc v akutní krizi. V současné době jsou všechny pokoje azylového domu i krizové lůžko obsazené. Neznamená to však, že je obsazeno všech 24 lůžek. V každém pokoji jsou tři lůžka a ne všechny ženy jsou zde ubytované i s dětmi, některá je bez dětí, jiná má dítě jen jedno.

Do azylového domu je zároveň nonstop telefonní linka, kterou mohou klientky využívat 24 hodin denně, což se opravdu využívá. Volají ve dvě ráno, ve tře, ve čtyři a jsou to dlouhé hovory krizové intervence.

Na azylový dům navazuje sociální byt, to je byt v běžné výstavbě, kde mohou dvě klientky s různým počtem dětí nebo bez dětí bydlet dál, po té, co absolvují roční pobyt v azylovém domě.

Dále se zabýváme službami, které jsou zaměřeny na pracovníky v pomáhajících profesích, školíme je, máme i akreditované kurzy ministerstvem práce, to nabízíme a vedeme supervize. Dvě

z nás jsme supervizorky Českého institutu pro supervizi. Například já vedu supervize na Praze 9 na úřadě, spolupracuji s intervenčním centrem a podobně.

Naší další činností jsou pak konzultace pro neziskové organizace, jsou to placené služby. Takto získáváme také peníze do rozpočtu. Zrovna nedávno jedno sdružení právě využilo konzultaci, a protože se jednalo o závažné domácí násilí, tak dokonce konzultaci hradilo ministerstvo.

Dále se zabýváme preventivními besedami na školách. Na toto máme speciální projekty.

Kolegyně dochází přednášet na střední školy a besedují se studenty o problematice domácího násilí, jak rozpoznávat rizikové signály ve vztahu, jak se nestát obětí a naopak jak se mají chlapci chovat k ženám.

Letos počítáme s velikou komunikační kampaní. Tento rok chceme udělat velikou kampaň, už máme nasmlouvány autobusy. 6 příměstských autobusů, které budou jezdit s našimi polepy.

V poradně každý rok probíhají dny otevřených dveří. 25.11. je mezinárodní den proti násilí na ženách, vždy k tomuto děláme den otevřených dveří. Minulý rok 2010, jeden den probíhala tisková konference. Překvapilo mě, že přišlo hodně novinářů a další den proběhl právě den otevřených dveří v poradně a ten byl hodně obsazen. Od rána, začínali jsme v deset hodin a končili jsme v půl osmé večer.

• Otázky směřující k problematice transgeneračního přenosu

Podle průzkumů bývají v 80% děti svědky násilí mezi svými rodiči. Tyto děti jsou často ve špatném psychickém stavu, projevuje se u nich regresivní chování, enuresis, starší děti mají problémy ve škole atd. Jak jsou na tom děti a zda si tento zážitek ponesou po celý život? No, já to neumím zobecnit, to záleží na více faktorech. Záleží to na frekvenci násilí, na věku, ve kterém je dítě. Pohlaví ve smyslu transgeneračního přenosu, to určitě, kluci se učí být agresorem, děvčata pak se učí být obětí, to je stoprocentní.

Čím déle pracuji v této oblasti, tím víc jsem přesvědčena o významu vzorců předávaných v primární rodině. Naše klientky se často setkávají s násilím od útlého dětství, bývají to nechtěné děti, nadměrně fyzicky trestané. Velké procento z nich zažilo sexuální zneužívání, často byly jako děti zanedbávané a nebyly naplňovány jejich emoční potřeby. V dospělosti pak nerozeznávají signály ukazující na riziko násilí ve vztahu, protože na násilí jsou od dětství zvyklé, proto ho nepovažují za nic nepatřičného. Z násilného vztahu odcházejí až tehdy, kdy jim jde o život nebo je již narušeno jejich zdraví. A všeobecně známo je také to, že chlapci z rodin, kde je násilí běžným komunikačním prvkem, se pak v dospělosti ve vlastních rodinách chovají také násilně. Souhrnně lze říci, že chlapci se učí být agresorem a děvčata přijímají roli oběti.

Ale zda si následky ponesou dál, to opravdu záleží na tom jestli mají někde přijímající prostředí, většinou to bývá babička, dědeček. Zda se násilí konalo periodicky třeba jedenkrát za tři měsíce nebo pořád. Jak danou situaci dětem rodiče vysvětlovali, jaké jsou výchovné modely v té dané

rodině, zda se dokázali dohodnout alespoň na výchovných postupech… To je opravdu strašně moc věcí. To vnímaní je opravdu rozdílné, často ty děti nemají k násilnému otci nenávist, často jej obdivují, mají rády, pokud teda netýral i je, pokud je nemlátil. Pokud byly jako svědci, tak v podstatě k násilníkovi mívají poměrně dobrý vztah.

Když přijde matka s dítětem sem, tak my děláme dva typy plánu. Jeden je individuální plán pro ženu a druhý je individuální plán péče o dítě. Individuální plán péče o dítě vychází z metodiky, co vydalo ministerstvo práce a začíná se nejprve mapováním situace. Tedy to, jak a nakolik si dítě z toho všeho pamatuje, nakolik jej to ohrožuje ve vývoji, jak prožívalo násilí. Toto děláme formou tzv. scénotestu – což je diagnosticko projektivní metoda, kde děti staví rodinu pomocí figurek a důležité je, že si o tom všem s pracovnicí povídají. Tímto je možné zjistit nakolik dítě prožívalo negativně to, co se v rodině dělo. Potom půjčíme dítěti foťák a tuto scénu co sestavilo vyfotí. Tato fotka pak slouží pro maminku, které to ukazujeme, pracovnice jí k tomuto sděluje, co dítě povídalo a tímto jí zprostředkováváme prožívání dítěte. Protože matky se velice často právě ptají “a myslíte, že to vědělo, my jsme se to snažili utajit“ a chtějí vědět, jak na tom jejich děti jsou.

Ze scénotestu se pak dále odvíjí individuální plán péče o dítě, ten má pak několik rovin, jednak je to rovina terapeutická, u nás děti chodí všechny na arteterapii, je výborná na odreagování stresu, odreagování napětí. Děti pracují jak s malbou, tak s hlínou. Zde se více ukazuje přínosnější právě práce s hlínou, protože do toho dítě může dát negativní emoce. Je to velice pozitivní. Máme i keramickou pec.

Dále metoda scénotestu, s tou se pracuje dál. Nejen právě jako modelování a mapování situace, ale jako korektivní techniky- „co by jsi si přál, jak by jsi si přál aby rodina vypadala, jakou rodinu, jak by jsi si představoval ideální víkend“. Modelují se různé situace a povídá se u toho. To jsou terapeutické programy.

Dále pak programy volnočasové – záleží na složení dětí, které jsou. S malými dětmi se dělají hry pohybově rytmické. Pokud jsou kluci, kteří mají trpělivost, tak modelářský kroužek, bojové sporty, sportovní hry, rukodělné věci apod.

Další věc je společná, jedná se o posílení rodičovských kompetencí a rozšíření škály výchovných metod matek. Jde o komunikaci matky s dítětem, společně jsou tu hry matek s dětmi, učí se tu říkadla, učí se rozvíjet dítě v závislosti na jeho vývojovém stupni.

Nabízíme také videotrénink interakcí, kde se opět matky učí komunikovat s dítětem, vnímat jeho potřeby, zároveň rozšiřovat svůj repertoár výchovných metod. Matka pak sama vidí, co by se dalo příště udělat jinak atd. Najde si to sama.

U nás se děti minimálně naučí, aby neřešily konflikty násilnou cestou, aby viděly, že to jde také jinak. Naučí se tu, že je má někdo rád, jen tak, nikdo tady nekřičí, jde to i jinak. Dětem se tu

u nás líbí, maminky se vždycky bojí co děti, ale často slyšíme, no to je úžasné, ona prostě sem vešla a už jsem ji neviděla. Není tu násilí, spousty kamarádů, pocit jistoty, bezpečí, zázemí.

V jakém věku je to horší pro dítě. No, rozhodně to vnímá i miminko, určitě vnímá atmosféru, méně se dají zklidnit a mají i opožděný vývoj, později chodí, mluví atd. U miminek je to opravdu více vidět. Hůře působí, když se dítě narodí a v rodině je již rozvinuté domácí násilí a pokračuje dál.

Záleží na tom jak dlouho trvá násilí, na intenzitě, na četnosti. Ale zase u malého dítěte má máma výhodu. Pokud si vzpomene u dítěte předškolního věku, že odejde od partnera, vezme jej za ruku a odejde, dítě zpravidla se nebouří, prostě jde tam kam jde máma. Pokud ale to samé udělá v jeho deseti letech, dítě už nechce odejít. Nechápe proč, matka celou dobu tají co se děje, omlouvá chování agresora, tak, že když třeba otec křičí nebo jí bije, ona je tou co jej omlouvá, že se nic nestalo. Já jsem jej vyprovokovala a on byl opilý, utahaný z práce. Právě pak mají děti pocit, že se nic neděje, násilí je norma a pak nerozumí tomu, že máma, která deset let říká, že se nic neděje, se po deseti letech rozhodne odejít. Takové dítě velmi často řekne, já s tebou nepůjdu, proč někam jdeš, já tady mám svůj pokojíček a svoje spolužáky. Pak ta máma řeší, zda odejít a dítě nechat s agresivním otcem, což je velice těžké. Neví, zda zůstat nebo jít. Čím odejdou dříve, tak je to jak pro ně, ale i pro děti lepší. dostanou do styku s agresivním partnerem, tak se z nich stávají oběti. Ale zde, pokud nežijí v tom domácím násilí 30 let, jako jedna naše paní, tak mají šanci se z toho dostat. Ujasní si to a mají základ, na kterém mohou stavět, ze své původní rodiny. Tedy klientky, kterým se podaří z násilného vztahu odejít v prvních letech po propuknutí násilí a samy pocházejí z funkčních rodin, mají velkou šanci se z násilného vztahu vymanit bez následků a příště už tento scénář neopakovat.

Ale čím dál více nám sem chodí ženy, které pocházejí z rozvrácených rodin nebo z rodin patologických, kde už ony byly samy nechtěným dítětem, velmi krutě týrané v dětství, do toho se zpravidla objeví nějaké sexuální zneužívání, možná i také nějakou dobu žijí na ulici, protože ta patologie se na sebe balí. Pak se seznámí s partnerem násilným a to pak už jenom je to poslední a celý jejich život šel tímto směrem. U žen, které samy poznaly jako děti v rodině násilí, jsou na to zvyklé, je to pro ně určitá norma a u nich hrozí, že se buď k násilnému partnerovi vrátí nebo naváží

vztah opět s člověkem, který má agresivní sklony. Tady pak já propadám pesimismu, protože není na čem stavět, pokud pak od nás odejdou, většinou se vrátí zpět a propadnou se zpět, neumějí žít samy. Pohybují se v patologickém prostředí, jiné nemají, neznají, tak spadají do stejných kolejí.

Tady mám pocit, že můžeme jen ukázat, že svět funguje jinak, jen tak jako poodkrýt, že to jde vše jinak, ale zpravidla jsou zpátky. Ony to jinak neumějí, nemají jiný model, ani vychovávat děti, nikdo jim to neukázal a nepředal v jejich životě.

Do rozhodování o návratu k násilnému partnerovi nyní výrazným způsobem zasahuje ekonomická krize, která mnohé z žen dožene k tomu se vrátit k agresorovi. Je to pro ně menší zlo, než žít v chudobě a s tím souvisejícím sociálním vyloučením.

Žena se rozhodne ze vztahu odejít, když se dostane až na dno. To dno však má každá z nich různě hluboké. U některé představuje dno rána pěstí, u jiné je to třeba zlomenina. Často ženy odcházejí proto, že mají pocit, že by další napadení nemusely přežít nebo proto, že jejich děti se k nim začínají chovat stejně jako násilný partner, nebo se stávají děti oběťmi.

Co je pro tyto ženy největší pomocí? Na to je těžké jednoznačně odpovědět. Poskytovaná pomoc musí vycházet z teorie potřeb a musí být zaměřena na jejich postupné naplňování. Takže nejprve jde o zajištění bezpečí, ošetření zranění, poskytnout dostatek klidu na spánek a regeneraci sil. V případě akutní krize je nutné zastavit kontraproduktivní jednání a podporovat ventilaci emocí klientek. Teprve potom přichází konkrétní kroky směřující ke změně situace.

Od nás mohou některé klientky, jak jsem již uvedla, jít na další rok bydlet do sociálního bytu

Od nás mohou některé klientky, jak jsem již uvedla, jít na další rok bydlet do sociálního bytu