Příloha č. 1 Nestandardizovaný dotazník………...viz kap.3.2.1 s. 41 Příloha č. 2 Rozhovory žen………..viz kap. 3.2.2 s. 41 Příloha č. 3 Rozhovor s ředitelkou Psychosociálního centra Acorus.viz kap. 3.2.2. s. 41
Příloha č. 1 Nestandardizovaný dotazník Dotazník
V rámci bakalářské práce na téma „Žena a domácí násilí“, provádíme dotazníkové šetření, mezi ženami, které se během svého života staly oběťmi domácího násilí.
Obracíme se na Vás s prosbou o vyplnění níže uvedeného dotazníku ohledně jmenované problematiky. Jedná se celkem o 17 otázek. Zakroužkujte prosím pro Vás vhodnou variantu odpovědi nebo doplňte možnou odpověď. Dotazník je anonymní.
1. Kolik je Vám let?
a) z úplné rodiny (otec, matka, sourozenci) b) z rozvedené rodiny
c) svobodné matky d) vychovával mne otec
e) vyrůstala jsem mimo vlastní rodinu – pěstounská péče dětský domov
f) byla jsem adoptovaná g) u prarodičů
h) jiné, napište prosím jaké: ……….
4. Jaký výchovný styl ve vaší rodině fungoval?
a) naprosto volná výchova, možnost mít vše, dělat si co chci
b) autoritativní výchova matky (převažovaly zákazy, příkazy, omezování ) c) autoritativní výchova otce (převažovaly zákazy, příkazy, omezování) d) fyzické tresty
e) nezájem rodičů
f) jiný, napište jaký výchovný styl: ………
5. Jaký byl Váš vztah k otci?
10. Máte děti? Pokud ano, byly děti (dítě) svědky (svědkem) domácího násilí?
a) ano b) ne
………
………
11. Co bylo impulsem k vyhledání pomoci?
a) opakované stupňující násilí b) jednorázové fyzické napadení b) útok na děti
c) nevěra partnera
d) děti (dítě) se začaly chovat jako násilný partner e) strach o život svůj nebo dětí
f) strach o psychický vývoj dětí
g) jiné: ………
12. Kde jste získala informace o pomoci ? a) kamarádka, známí, sousedé, kolegové
13. Je podle Vás v dnešní době dostatek informací o domácím násilí a o možnostech kam se obrátit o pomoc?
a) ano b) ne
14. Pokud ne, co by dle Vás bylo potřeba udělat, aby se situace zlepšila?
………
………
15. Znáte místa pomoci, na koho a kam se můžete obrátit? (zakroužkujte ta, která jste Vy sama využila, popřípadě by jste využila)
a) policie
Dne:
Děkuji Vám Adriana Andrová Studentka
Technické univerzity v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, obor
sociální pracovník.
Příloha č. 2 Rozhovory žen
Žena, paní V., 37 let, vyučena servírkou.
Můžete mi prosím vyprávět Váš příběh?
„Ano, to můžu. Dneska je mi to už jedno. Čím mám začít?“
Nechám to zcela na Vás. Pokud ale mohu, ráda bych se dozvěděla i něco o Vašem dětství. Vím, že jste to již vyplňovala do dotazníku, za což Vám velice děkuji, ale přesto budu velice ráda, pokud mi o tom řeknete něco víc. Jaký byl Váš otec, jaká byla Vaše matka? Jaké jste měla dětství?
„Nikdy jsem si nepomyslela, že i já se dostanu mezi týrané ženy.
Dobře. Když si vzpomenu na dětství, bylo celkem pěkné. Mám ještě bráchu, mladšího. Táta sice pořád pracoval, ale pokud byl doma hrál si s námi. Zpočátku jsem nevěděla, že má milenky, byla jsem malá, jen jsem viděla, že je maminka smutná a někdy plakala. Teprve až když jsem byla větší, došlo mi to. Táta měl milenky. Maminka to věděla, ale jediné, co s tím mohla dělat, bylo, že začala hodně pít alkohol. Musela jsem proto hodně doma pomáhat a měla jsem v podstatě bratra na starosti, přebrala jsem na sebe její povinnosti. Doma převládala výchova v celku volná, ale mantinely, které jsme nesměly překročit tam byly.
Když jsem se vyučila servírkou, začala jsem pracovat u táty v restauraci, kde jsem se seznámila se svým přítelem. Zpočátku vztahu to bylo nádherné, nechtěl být beze mne.
Všude chodil se mnou. Pak se to ale začalo zhoršovat, kontroloval mě v práci, neustále mi volal. Velice brzy jsme se k sobě nastěhovali a tam se to již stupňovalo. Kontroloval mi i spodní prádlo, když jsem povlíkla čisté povlečení nebo vyprala ručníky, podezříval mě, že jsem měla doma pánskou návštěvu. Nesměla jsem ani vyluxovat, protože i to byla známka nevěry. Nejdříve se jednalo a slovní urážky, psychické ponižování, musela jsem, pokud byl v noci v práci, každý večer blikat lampičkou, že jsem doma. Nebo mi neustále telefonoval na pevnou linku, vůbec jsem se nemohla vyspat. Po nějakém čase se ale přidalo fyzické násilí. Bouchal mě pěstí, škrtil mě, seděl na mě, škrtil a mlátil mi hlavou o podlahu. Bil mě hadicí od vysavače. Bála jsem se doma cokoliv udělat a říct, abych nevyprovokovala jeho hněv. Nechápu to, nebyla jsem to já. Byla jsem v jeho područí, naprosto mě ovládnul a já se nedokázala vzepřít. Naprosto ze mě vysál můj mozek a neuměla jsem bez něj myslet.
Naprosto si mě podmanil, uvěřila jsem tomu, že jsem neschopná, že bez nemůžu být a žít, protože jsem nula.“
Chápu, muselo to být pro Vás velice těžké období. Nevadí Vám, že si o tom takto povídáme?
„Ne, jak jsem již řekla, je to již za mnou. Je to už za mnou.“
Jak dlouho jste v tomto vztahu vydržela?
„V tomto vztahu jsem vydržela dva roky.“
Co se stalo, že jste dokázala odejít?
„Nebýt mé tety, asi jsem v něm pořád. A já jsem neodešla, musel odejít on. Ale musela bych to udělat i sama pak, přeci bych nenechala dcerku v tomhle vyrůstat. Čekala jsem K., dceru a ani těhotenství jej nezměnilo, naopak, byl ještě hrubší. Bála jsem se o život nejen svůj, ale i dítěte, které jsem nosila.
Jednou k nám přišla teta, zrovna, když na mě klečel a mlátil mě, to teta nevydržela, zavolala policii, popadla koště a zmlátila jej. Mě odvezli do nemocnice, kde jsem nějakou dobu byla, naštěstí se miminku nic nestalo. Když jsem se vrátila, doma nebyl. Teta mi pak sdělila, že mu sebrala klíče, vyhodila mu veškeré věci na ulici. Abych se k němu nevrátila, nastěhovala se teta ke mně asi na 4 měsíce. Bála jsem se, všude se mnou musel někdo chodit, protože mě pronásledoval, neustále telefonoval, chodil všude za mnou. V té době bohužel ještě nebyl zákon o stalkingu. Všude mě doprovázely kamarádky. Dceru jsem mu neukázala, není napsán ani v rodném listě, neberu na ní alimenty. Nechci jej již nikdy vidět. Je to již několik let, jsem nyní již vdaná a mám druhé dítě. Jsem šťastná. Přesto mi neustále někdo telefonuje na pevnou linku a mlčí, když to zvednu. Myslím si, že je to stále on. Nevím, co bych dělala, kdybych jej někde potkala. Stále mám pocit, že má nade mnou moc a nevím, jak se zachovám, když jej potkám. Snad budu mít konečně sílu…“
Můj bývalý partner byl………tyran, hajzl, násilník…………..……….….
……….
Rodina pro mě znamená………domov, zázemí, klid a děti………...
………..
Děti jsou pro mě……životem……….
……….
Myslím, že jsem nejlepší ………nevím………...
……….
Můj otec… Hodný, milý, ale sukničkář………..
……….
Moje matka…………hodná, slabá, alkoholička………..
……….
Bolestně se mě dotklo, když…………jsem zjistila, že matka pije a otec jí podvádí…………...Chování mého partnera………
Ráda bych………na vše zapomněla, aby se to nikdy nestalo a tohle manželství,…... které je nyní vydrželo………
Mojí nejhorší vzpomínkou je………to ponižování, bití a kopání do břicha, když jsem byla těhotná………..
Doufám, že………už to nikdy nezažiju………..
………
Přeji si, abych………dobře vychovala dceru a syna a měli pěkný život…….…
……….
Často myslím na………svou dceru, za jí to nějak neovlivnilo………...
……….
Dětství pro mě bylo……….až na nějaké momenty pěkné, ale náročné, zastávat matku…. nebylo jednoduché………...
Paní M., 40 let, v té době dvě děti.
Můžete mi prosím vyprávět Váš příběh?
„Ano, to mohu.
Můj muž byl agresor, žárlivý. Po svatbě se nám narodily postupně dvě děti. Neustále mi vyhrožoval, že jej nesmím opustit, pokud ano, všechno rozbije, děti i mě zabije, vše zničí, podpálí. Věřila jsem tomu a bála se. Rodiče se báli a nechtěli mi pomoci, navíc tomu ani nevěřili, protože se k nim a k okolí choval velice pozorně, byl to vtipný a hodný člověk v očích okolí. A navíc se to v podstatě dělo i u nás doma. Maminka mi vždy říkala, že když to vydržela ona celý život, tak já taky. Nikdy jsem nezavolala policii, neudala jej. Což považuji za svou chybu, nemuselo to vůbec tak dopadnout.“
Zmiňujete zde své rodiče, mohu se zeptat jaký byl Váš otec a Vaše matka? Jaké bylo Vaše dětství?
„No, táta byl velice přísný a maminku občas bil. Maminka si to vždycky nechala líbit a vlastně nechá do dnešní doby. Jinak je to velice hodná a milující maminka. To co otec zkazil, ona dokázala vynahradit. Chvíle, kdy jsme byly doma samy bez něj, byly krásné.
Když ale přišel domů, bylo zle. No a manžel byl vlastně celý můj táta. Ale vlastně ne, on to uměl, on se uměl přetvařovat a lidi kolem ho měli rádi. To jenom doma nás bil a byl zlý.
Manželství bylo ošklivé. Poprvé jsem podala žádost o rozvod, prosil, žadonil, abych se vrátila zpět, byl najednou úžasný a já mu opět uvěřila. Po nějaké době to ale začalo na novo.
Podala jsem rozvod podruhé, našla si přítele, ale manžel byl nepříčetný. Vyhrožoval, že se zabije, mě, rodiče, dítě, i přítele. Vydíral mě, chtěl podpálit rodičům barák. Protože jsem se bála a věřila tomu, že je toho schopen, opět jsem se k němu vrátila. Začala jsem čekat druhé dítě. To se již pak po nějaké době začalo stupňovat ještě víc. Při jednom ze svého večerního návratu, opilý se vrátil domů. Vařila jsem večeři, udeřil mě pánví po hlavě a vylil na mě rozpálený olej. Do nemocnice si pro mě přišel. Několikrát jsem byla hospitalizována, bylo to vidět, ale nikdo se mě na nic neptal a já nic neříkala, bála jsem se a zároveň se za to strašně styděla. Teďka vím, že to byla chyba.
Děti všechno viděly a byly svědky. Jednou jsem toho již měla dost. Přišel opět opilý domů a už ode dveří hulákal, vrhnul se na mě, já byla opět v kuchyni. Nechtěla jsem být opět bita a pobodána, jako jindy, proto jsem popadla nůž a bodala jsem já. V sanitce umřel. Děti tomuto byly svědky. Šla jsem do vězení. Bylo to děsné. Protože jsem bohužel na něj nikdy nepodala trestní oznámení. Měla jsem ale nakonec svědky, sousedy. Děti šly do dětského domova. Po roce jsem dostala nakonec milost. V současné době žiji již s přítelem, čekáme dítě. Bojuji o děti, aby mohly jít domů, ale syn nechce. Je na mě zlý, hrubý, nadává mi.
Bohužel byl u toho, když jsem mu zabila tátu, navíc má veliké problémy, chová se nyní jako můj bývalý manžel, nevím, co z něj jednou vyroste. Neměla jsem to nechat dojít tak daleko.
Mělo by být více možností, více informací, pro takové ženy jako jsem byla já. Lidé si pořád myslí, že je to normální, že si za to může žena sama, ale to není pravda.“
Jak dlouho jste v manželství žila?
„V tomto vztahu jsem byla deset let, což je strašné, narodily se z něj dvě děti. Nevím, jak se samy vypořádají ve světe, když byly svědky tohoto. Oba docházejí na terapie. Já také.“
Paní M. 37.let, 2 dcery.
Můžete mi prosím vyprávět Váš příběh?
„Jo, klidně. Můžu to vzít od doby, kdy jsem byla ještě malá holka?“
To samozřejmě můžete,budu velice ráda.
„V době, kdy u nás ještě bydlela moje babička (maminka mé maminky), se otec docela snažil, docházelo ke slovním potyčkám, hádkám a zhruba jednou do týdne matku a bratry otec zbil.
Po smrti babičky se ale otec přestal ovládat a násilí se stupňovalo. Mě do věku asi tak 6 –7 let hýčkal a rozmazloval, ale pak se i ke mně začal chovat nehezky. Nejdříve se i mě. Toto se stávalo asi tak 1krát týdně, to se ale postupem času zvyšovalo.
Mé chování se začalo zhoršovat, musela jsem jít na vyšetření k psychiatrovi, byla jsem nervově labilní. Přestávala jsem se ovládat a učení jsem nezvládala. To mi bylo asi 10 let.
První pokus o rozluku manželství ztroskotal, matka se nechala obměkčit sliby a všichni jsme se odstěhovali z Děčína za otcem, který v té době již bydlel jinde. Protože se však záhy ukázalo, že to byly jen plané sliby a dění v rodině se vrátilo do starých kolejí, začala mít matka výčitky, že toto dopustila. Navíc já jsem jí strašně vyčítala. Tuto situaci matka nezvládla a pokusila se spáchat sebevraždu.
Když moji bratři odešli na studium, vojnu a z domova, otcovo týrání se odehrávalo již téměř denně. S matkou jsme utíkaly z bytu, přespávaly jsme po cizích domech, ve sklepeních. To jsem již nehodlala déle snášet a dala matce na výběr mezi mou osobou a otcem. Teprve tehdy se matka rozhodla jednat, podala žádost o rozvod. Protože otec střídal partnerky a v této době jednu měl, s rozvodem zprvu souhlasil. To si však později rozmyslel a chtěl vše urovnat, ale matka se již nenechala umluvit. To bylo naposledy, kdy nás otec zbil. Mou matku i mě škrtil. Všechen nábytek a veškeré vybavení z bytu odnesl.
Zdálo se, že tato etapa skončila, ale můj starší bratr V. toto agresivní chování spolu s pitím alkoholu též zdědil, svou ženu bil a mě ve věku 25 let chtěl v opilosti zabít.
Přestože jsem chování svého otce odsuzovala, alkohol nesnášela a agresivním lidem se vyhýbala, našla jsem si nakonec muže, který byl úplně stejný, jako můj otec. V manželství opět probíhalo násilí, mě bil, psychicky týral. To jsem ještě trpěla, ale když poprvé
napadnul mladší dceru D., to byla poslední kapka. Podala jsem žádost o rozvod, rozvedla se a s dcerami žijeme v pronajatém bytě.“
Jak dlouho jste v manželství vydržela?
„No, to se snad bojím i vyslovit. Vydržela jsem to dlouho. 12 let. Jsem moc ráda, že to je již za mnou.“
Je obdivuhodné, jak jste to zvládla. Po tolika letech se osamostatnit, co Vám v tomto kroku pomohlo? Navštívila jste nějaké odborníky, úřady nebo Vám pomohly kamarádky?
„Ne, nikdy jsem to nenahlásila. Pomohly mi dcery, které nechtěly už s tátou být. Pořád jsem si myslela, že to s ním musím už kvůli nim vydržet, přeci jim neseberu tátu a rodinu.
Ale ony mi samy řekly, že již nechtějí a pokud se s ním nerozvedu, utečou. To mi dalo sílu.
A pak mi pomohly kamarádky.“
Příloha č. 3 Rozhovor s ředitelkou Psychosociálního centra Acorus
Můžete mi říci, kdy byl Acorus založen, zda jste byla jeho zakladatelkou. S jakými těžkostmi jste se potýkali, jaký byl průběh jeho vzniku?
„Já jsem nebyla přímo zakladatelkou občanského sdružení Acorus. Do Acorusu jsem nastoupila v roce 1999 a sdružení bylo založeno v roce 1997. Rok se připravovala koncepce služeb pro oběti domácího násilí. Samotný provoz psychosociálního centra byl zahájen v září 1998. Já jsem vstoupila do Acorusu v únoru 1999, tedy po půl roce od zahájení provozu.
Jak jsem již řekla Acorus byl založen v roce 1997, založily ho moje kolegyně psycholožky a já jsem v té době pracovala na ministerstvu práce. Protože jsem ale chtěla odejít do praxe, tak jsem začala něco shánět. V podstatě mi zakladatelé toto nabídli, protože na Acorusu byla ředitelka, která po půl roce nerozjela provoz a ani nebyly granty.
Já nevím do dneška, kde byl můj půd sebezáchovy, že jsem do toho šla, protože jsem vstoupila do organizace, kde nebyly peníze ani na výplaty. Na tři měsíce výplat nám půjčil úřad městské části Prahy 9. Myslím si, že podruhé už bych do toho neměla sílu nebo bych se bála jít.
Takže to byl takový krušný začátek. Krušné bylo nastavit nějaká pravidla, protože tady bylo hodně psychologů, 2 mladé sociální pracovnice, těm bylo asi 22-23 let, opravdu mladé holky a asi 6 nebo 7 psychologů. Kteří, já jsem z toho měla pocit, si na tom chtěli hlavně vydělat. A tolik psychologů se na jednom zařízení prostě neuživí. Takže ty začátky byly krušné v nějaké koncepci, v pravidlech, v metodice, abychom dali dohromady a také hlavně ve finanční otázce. Peníze na provoz. Což se podařilo a během asi dvou až tří let se stabilizovaly jak finanční prostředky, tak tým. Mnoho psychologů muselo odejít, nakonec tady zůstaly dvě psycholožky, rozšířil se tým o pracovníky, dneska by se řeklo o pracovníky v sociálních službách, my jsme jim tehdy říkali socioterapeuti, ti co sloužili v běžném provozu a starali se o programy pro klientky.“
Jak se to vše povedlo, jak se podařilo provoz rozjet, projekty jste si psali sami nebo jste měli někoho jiného?
„Já jsem uměla psát granty, protože když jsem pracovala na ministerstvu, tak jsem hodnotila žádosti o dotace a hodnotila jsem je jak na ministerstvu práce, tak na vnitru programy prevence kriminality, na vládě drogové programy. Tudíž jsem uměla a věděla, jak mají být napsané. Takže jsem rychle začala psát všechny grantové věci. Také jsme měli,
od začátku a máme do dneška, dobrou spolupráci s městskou částí Prahy 9 a máme finanční prostředky z vedlejšího domu, který je vedle nás a máme peníze z pronájmu toho domu. To jsou peníze, když někde nestačí, tímto to můžeme dokrýt.
Co se dále třeba týká vzdělávání pracovníků, tak průběh vzdělávání soc. pracovníků nebyl nijak drastický, byly tu, jak jsem říkala dvě sociální pracovnice. A pak nastupovali další pracovníci v sociálních službách, ale všichni měli vzdělání, minimálně VOŠ, takže všichni měli VOŠ sociální práce. Co se týkalo problematiky domácího násilí, tehdy nebylo vlastně kde se vyškolit. Učili jsme se to všichni za pochodu, studovali kdejaké knihy a konzultovali s našimi psychology a prostě jsme se tuto problematiku učili. Potom si některé pracovnice dodělaly vysokou školu, studovaly při zaměstnání, ale nikdy nebyl nekvalifikovaný tým, od počátku a to byla asi naše deviza, jsme měli kvalifikovaný tým. A já jsem od počátku říkala, že u nás nestačí mít jen kvalifikaci sociální práce, to je málo, ale je třeba mít další výcviky - v komunikaci, vedení rozhovoru, psychoterapeutický, krizové kratší máme také, ale to já považuji opravdu jen za vstupní základ.
Stále mám pocit, že je informací dost, ale odborníků ne. Já vlastně nevím. Na jednu stranu je informací v poslední době dost, oběti domácího násilí vědí, kam se mají se svým problémem obrátit, na druhou stranu mezi odbornými pracovníky stále ještě chybí hlubší vhled do problematiky, zcitlivění pro potřeby ohrožených osob, rozpoznání oběti a znalost symptomů posttraumatické stresové poruchy. Touto poruchou trpí velké procento obětí dlouhodobého a nebo velmi krutého domácího násilí. Tyto oběti pak vyžadují speciální přístup a znalost problematiky práce s touto poruchou.
Odborníků je hromady, míst, kam se může oběť obrátit je spousty, ale nejsou hromady těch, kteří jsou specializovaní na domácí násilí. Mluvím opravdu z praxe, byla jsem v prosinci 2010 a v lednu 2011 přednášet pro sociální kurátory, sociální pracovníky OSPOD po celé republice, v každém kraji. Ukázalo se, že ta znalost problematiky domácího násilí vůbec není taková jakou bychom chtěli. Mnohdy říkali „ne my se s obětí nesetkáváme, ne to u nás není“, ale pak když jsem v podstatě mluvila o tom, co domácí násilí je, jak se projevuje oběť, tak nejednou to bylo takové „je aha, takhle ta paní se chovala“. Takže spíše jde o to, že nevědí, často to nerozpoznají a už vůbec nejsou
informováni o posttraumatické stresové poruše, o jejich příznacích a o tom jak k těm lidem přistupovat.“
Můžete nějak ve stručnosti nastínit jak rozpoznat oběť, jaké je specifické chování a popsat symptomy posttraumatické stresové poruchy, příznaky?
„No, to by bylo opravdu na dlouho, ale když to shrnu. Já vždycky říkám, že oběť není sympatická, protože se nechová standartně… Neudržuje oční kontakt, je ve stresu, v napětí, je to vidět na jejím těle, často je odpojena od svých vlastních emocí, vypráví příběh, příšerné hrůzy a vypráví to naprosto nezúčastněným hlasem, bez pohnutí, bez jakékoliv
„No, to by bylo opravdu na dlouho, ale když to shrnu. Já vždycky říkám, že oběť není sympatická, protože se nechová standartně… Neudržuje oční kontakt, je ve stresu, v napětí, je to vidět na jejím těle, často je odpojena od svých vlastních emocí, vypráví příběh, příšerné hrůzy a vypráví to naprosto nezúčastněným hlasem, bez pohnutí, bez jakékoliv