2 TEORETICKÁ ČÁST
2.5 Děti jako svědci domácího násilí
Že se násilí na ženě negativně projeví na dětech je vědecky dokázáno, to však musí ale ještě získat širší povědomí u společnosti.1
Rodina vytváří základní vzorce chování, podle kterých se člověk po celý svůj další život chová a jedná, získává své sebepojetí, sebehodnocení. Dítě vnímá a učí se role, které vidí v rodině, vztahy mezi členy rodiny a jejich chování mezi sebou. V rodině se učí rozvoji osobnosti v samostatnosti řešení problémů, co je správné, dobré a zlé, což se dále rozvíjí ve školním věku, dospívání. Vytváří si své ideály, vzory. Tyto veškeré poznatky pak interpretuje do vnějšího světa. Vidí a učí se chování členů v rodině mezi sebou, reakce na určité situace, učí se samo pomocí podnětů, učí se jak reagovat. Pokud dítě bude za své chování odměněno, pamatuje si to a podruhé to bude chtít také použít. Velice důležité je přijetí dítěte rodiči, jak dítě vnímají, zda je dostatečně vytvořena citová vazba, která je velice důležitá pro další rozvoj dítěte. Aby dítě netrpělo v dospělosti třeba nízkým sebevědomým, méněcenností atd. Primární socializací se učí řeč, jazyk, role pohlaví, hodnotové orientace, které si dítě osvojuje. Rodina formuje člověka na zařazení do společnosti, předává mu tradice, návyky. Dítě si velice dobře pamatuje, za co a jak bylo buď chváleno, nebo potrestáno. Za co bylo chváleno, si bude pamatovat a používat stále častěji. Je velice vnímavé na neverbální projevy, mimiku, gesta v určitých situacích. Naučí se rozeznávat co se smí, je dovoleno dělat, co se již nesmí a je nesprávné. V rodině vnímá, že každý člen má své místo, svou pozici a svou roli. Dítě vnímá vztahy v rodině, chování členů rodiny mezi sebou a také jaké podněty dává ten který člen rodiny samotnému dítěti.
Dítě nejdříve přijímá matku a potom sebe samo, jako samostatnou bytost, dochází k sebepojetí. Dítě se na svět rodí již s jistými předpoklady, v podobě zděděných genů,
1 LEHNER-HARTMANN, Andrea. Wider das Schweigen und Vergessen. Gewalt i der Familie.1. vyd. 2002.
s. 52.
vrozených vlastností, ale k nim se pak připojují vnější vlivy, které jedince formují. A tím v dostatečné míře uspokojovány jeho potřeby. Opakovaná zkušenost s ponížením matky, která ji manipuluje do role bezmocné oběti, ji zároveň symbolicky zbavuje kompetencí ochránce dětského bezpečí.4 Někteří rodiče si myslí, že je malé a nedokáže vnímat situace v rodině. Tito rodiče se mýlí. Dítě je velice vnímavé a napětí mezi rodiči cítí a uvědomuje si je. I když se matka mnohdy snaží tomuto dítě ušetřit, dítě ví, že v rodině není něco v pořádku. Mnohdy si pak tuto situaci vysvětlí po svém, může se pak cítit vinno.
V každém případě, pokud žije dítě v rodině s domácím násilím, odrazí se vše v jeho dalším životě. Toto vše má jednoznačně vliv na jeho další vývoj.
Ukazuje se, že v rodinách, kde je přítomno násilí, je vyšší pravděpodobnost, že bude zraněno také dítě. Dítě je vůči domácímu násilí bezbranné, z tohoto pohledu je to nejslabší článek rodiny, protože samo nedokáže situaci reálně vyhodnotit a většinou nemá možnost
ani prostředky se účinně bránit. 5
Děti se identifikují s rodiči, přebírají jejich vzorce chování, učí se nápodobou. Jak pak mohou vnímat matku, která je ponižována a bita. Jaký vzorec chování si z tohoto vezme dívka? Jsou to právě většinou dívky, které jsou velice náchylné na přenos vzorců. Dívka se v dospělosti velice často ztotožní s rolí své matky a stane se v partnerském vztahu obětí.
Jak se asi chlapec, který vidí svého otce jako všemocného, který může cokoliv i matku zbít a ta si to nechá líbit, bude v dospělosti chovat ke své partnerce, ne-li ještě ke své matce?
Vidí, že vlastně díky síle, moci a násilí otec dosáhne všeho. Veliké procento těchto chlapců
1 KOHOUTEK, RUDOLF a kol. Základy sociální psychologie. 1998. s. 5,6.
2 tamtéž, s. 6.
3 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. 2004. s. 644.
4 tamtéž, s. 644.
5 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 39.
má problémy s agresivním chováním již mezi vrstevníky, v mateřských školkách a v dospělosti se stávají agresory vůči svým partnerkám.
Kazuistika: Nechápu to. Otec nás bil a bratr dělá to samé. Zbil i mě. Bil svou ženu, hodně pil. Byl opilý, nejdříve mě zbil, pak se mě se snažil zabít, stál nade mnou a chtěl na mě hodit skleněný stolek, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Je pravda, že od té doby, to již více neudělal, začal se léčit a dneska nepije a se svou ženou je dodnes. Ale nevím jestli s tím přestal…
70 % lidí, s nimiž se nezacházelo v původní rodině přiměřeným způsobem, má tendenci stejné vzorce přebírat.1
Ze statistik je známo, že syn, jehož otec se dopouští domácího násilí, přejme toto chování a v dospělosti se sám stane agresorem. Naopak dívka, se ztotožní s rolí matky a v dospělosti se stává s větší pravděpodobností obětí. Dochází k takzvanému transgeneračnímu přenosu, cykličnosti. Pro vysvětlení jde o přenos určitého jevu z jedné generace na druhou, např. při výchově dětí; u týraných dětí bývá často nalézáno týrání v anamnézách rodičů. 2
Rodina tvoří základ pro formování člověka, ukazuje mu normy, pravidla, vytváří dostatek podnětů pro učení, pro získávání zkušeností. Může mu pomoci ukázat správnou cestu do života, ale bohužel také i tu špatnou. Dítě se pomocí rodiny učí, jaký svět je.
Pokud se ale narodí do dysfunkční rodiny, získává negativní zkušenosti, pocit, že je svět špatný, zlý, jeho vývoj je ohrožen. Pokud jde o dítě, jehož osobnost se teprve rozvíjí, mohou mu v důsledku narušení rodinných funkcí určité významné zkušenosti chybět nebo jeho další vývoj může být deformován různými negativními vlivy.3 Ve vývoji dítěte hraje nenahraditelnou roli mateřská osoba a pokud ta selhává může nastat deformace jedince.
Díky domácímu násilí dochází k neuspokojení, nedostatku základních psychických potřeb, které nejsou uspokojovány po určitou dobu a v určité míře – deprivaci. Jde o určité strádání, nedostatek něčeho. Pokud toto neuspokojování trvá určitou dobu, dochází k nepříznivému vývoji jedince. Je nutno dodat, že ne každé dítě reaguje na stejný problém stejným způsobem. Každé dítě a člověk je jedinečnou bytostí, která se rodí se svým genetickým základem a vlohami a působením prostředí se dále vyvíjí. Reakce na stejný podnět jsou proto rozdílné. Je ale pravdou, že nevhodné chování rodičů či blízkých vůči
1 BEDNÁŘOVÁ, Zdena, MACKOVÁ, Kateřina, PROKEŠOVÁ, Hana. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně - právní ochrany dětí. 1. vyd. 2006. s. 41.
2 HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. 1. vyd. 2000. s. 465.
3 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. 2004. s. 589.
dětem způsobuje právě nedostatek potřeb a deprivační zkušenost, která může pak ovlivnit celý jejich další život. Důsledky jsou různé, záleží na délce trvání, na intenzitě, na genetických vlohách, na věku, pohlaví a celkovém stavu dítěte.
Kovařík uvádí jednotlivé typy osobnosti deprivovaného dítěte. Typ relativně dobře přizpůsobený. Typ sociálně hypoaktivní - tyto děti jsou klidné, apatické, uzavírají se do sebe. Typ sociálně hyperaktivní – opakem předcházejícího. Typ sociálně provokativní – agresivní děti a typ náhradního uspokojení citových potřeb – hledání náhradního uspokojení.1
V ranném věku je velice potřeba kvalitní vztah matky s dítětem. Matka (oběť domácího násilí) má problémy sama se sebou, tudíž nedokáže tuto potřebu nasytit. Pokud nejsou tyto potřeby dostatečně saturovány, vzniká citová deprivace, emoční strádání. Tyto děti neumějí navázat kvalitní vztah, selhávají v navazování kontaktů s dalšími lidmi, bývají úzkostnější, méně radostné a mají tendenci reagovat stažením do sebe.2
Mnohdy nechápou samy sebe, své chování. Společnost má dané určité normy chování a postoje k daným situacím a rolím. Tyto děti je však neumějí, neměly je kde získat a naučit se jim. Co se týká chování, nemají žádné hranice, normy nepoznaly, žádné modely v chování, proto mnohdy reagují neadekvátními způsoby, impulzivně. Jsou díky zkušenostem emočně ploché, nedůvěřivé. Matky s nimi dostatečně nekomunikují, proto zaostávají i v komunikaci, neumějí dostatečně využívat řeč.
Tyto děti mají veliké problémy v sociální adaptaci, mají sklony k výbušnosti. Mohou být velice agresivní, hyperaktivní, špatně zvladatelné, jsou neposlušné, nedokážou řešit konflikty účelnějším způsobem 3, mnohdy nemají žádné kamarády. Výsledkem může být vznik hyperaktivity s poruchou pozornosti a tím také velice špatný prospěch ve škole, nedokáží se soustředit. Nemají dostatečnou motivací. S tímto pak úzce souvisí vznik specifických poruch učení. U menších dětí opožděný vývoj řeči. Děti, které jsou svědky domácího násilí velice často své problémy, stresy a starosti promítají do nemoci, jako je nejčastěji enuréza bez organického nálezu, střevní potíže, poruchy spánku, poruchy příjmu potravy, nadváha, podvýživa, deprese, bolesti hlavy, alergie, astma, suicidiální sklony.4
1 MARVÁNOVÁ-VARGOVÁ, Branislava, POKORNÁ, Dana, TOUFAROVÁ, Marie. Partnerské násilí.
2008. s. 84.
2 VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. 2004. s. 644.
3 tamtéž, s. 644.
4 BEDNÁŘOVÁ, Zdeňka, MACKOVÁ, Kateřina, WÜNSCHOVÁ, Petra, BLÁHOVÁ, Kateřina. Domácí násilí. Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám. 1. vyd. 2009. s. 35-36.
Nejsmutnější na tom je právě fakt, že tyto děti si nesou následky po celý svůj život.
Získané zkušenosti v jedinci setrvávají až do dospělosti a i nadále trpí pocitem méněcennosti, nízkým sebevědomím, sebedůvěrou a nedostatkem sebeúcty. Opakem může být i agresivní chování.
Způsob, jakým rodič dítě vychovává a jak se k němu chová, do značné míry odpovídá způsobu, jakým se k němu chovali jeho vlastní rodiče. 1