Druhy obětí

Oběti je na místě rozdělovat také podle druhu a způsobu jejich zranitelnost. Nelze paušalizovat jednotný postup pro práci s oběťmi, protože zcela odlišný přístup si zaslouží např. dětská oběť a oběť seniora. V tomto případě je na místě uvést několik druhů nejběžnějších typů obětí.

Dítě

Dítě považujeme dle zákona o obětech trestných činů za zvlášť zranitelnou oběť.

Toto je dáno z důvodu jeho zvýšené zranitelnosti, která je dána jeho mravní a psychickou vyspělostí, resp. nevyzrálostí. Pokud se stane obětí nějaké dítě, jedná se vždy o velmi závažný problém. Důležitým a velmi složitým úkolem vyšetřujícího policisty je pak zjistit motiv jednání pachatele, který mohl jednat zcela záměrně s vědomím, že jeho obětí je právě dítě. V případě, že se stane dítě obětí, je velice nezbytná kvalitní spolupráce mezi OSPOD a PČR.

30 Senior

V případě, že se stane obětí senior, pak můžeme jeho osobu považovat za určitý ekvivalent dětské oběti, a to zejména vzhledem k obdobné zranitelnosti. Každému člověku s jeho narůstajícím věkem obecně oslabují jeho psychické a fyzické vlastnosti společně se smyslovým vnímáním. Starší osoba již nebývá tolik mobilní a pozorná jako dospělý člověk ve středním věku. Tohoto právě dokáží využít různí pachatelé, pro které se senior stává snadným cílem loupeže, krádeže či podvodu. Velmi často se setkáváme i s tím, že u začínajících pachatelů bývají oběťmi právě senioři, neboť u těchto si pachatelé mohou snadno ověřit svůj dosavadní um a získat určitou sebedůvěru při svém protiprávním jednání.

Oběť domácího násilí

Za domácí násilí považujeme „fyzické, psychické anebo sexuální týrání mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti“. K domácímu násilí dochází nejčastěji ve vztahu mezi manželi, druhy či partnery. Může k němu však docházet i v rámci trans generačních vztahů, a to nejen ze strany rodičů vůči dětem, ale i v opačném postavení (Čírtková, 2007, s. 108).

Jednání s obětí domácího násilí je pro policisty vždy nesnadné. Příslušníci přicházejí do neznámého prostředí, kde musí na základě získávání a ověřování informací vyhodnotit spoustu aspektů, zda se o domácí násilí jedná či nikoliv. Pokud celou záležitost vyhodnotí jako domácí násilí, tak následuje řada dalších postupů, jak s danými osoby jednat a nakládat. Problematiku domácího násilí policisté dle názoru autora řeší velice neradi, neboť takovéto případy řeší pouze nárazově, nemají tak dostatek zkušeností pro řešení dané problematiky. S ohroženou osobou bývá pro policisty velmi složitá spolupráce, kdy tato mnohdy jednání násilné osoby omlouvá, paušalizuje nebo se naopak nepřímo dožaduje pomoci, ale policisté nejsou schopni volání ohrožené osoby dobře vyhodnotit ani ji poskytnout dostatečný čas a prostor.

Oběť znásilnění

O obětech znásilnění jsme již pojednávali v kapitole věnující se sekundární viktimizaci. Nicméně je na místě zmínit, že z 21 dotazovaných žen, které oznámily znásilnění na policii, z nich uvedlo až 90 %, že v průběhu znásilnění prožívaly strach

31

ze smrti, 60 % pocit bezmocnosti, 55 % pocit vzteku a 40 % pocit ponížení a ve stejné míře i pocit zhnusení (Čírtková, 2009, s. 184). Z uvedeného průzkumu je zřejmé, jaké nejčastější myšlenky přicházejí na mysl oběti znásilnění. Dle Čírtkové (2009, s. 187) následky znásilnění, resp. prožitého traumatu lze srovnávat např. s následky syndromu týrané ženy. Následky oběti po znásilnění pak dělí na bezprostřední, které se odehrávají těsně po činu a na dlouhodobé, které se obvykle projevují jako PTSP. Je tedy zřejmé, že přístup k oběti znásilnění by měl být vysoce profesionální, empatický a bez jakýchkoliv předsudků.

Oběť stalkingu

Stalking vyhází ze slova, které původně označovalo stopování lovené zvěře směřující k jejímu uštvání s cílem jí ulovit. Tento pojem se následně vžil do kriminologie, kdy jeho významem je „úmyslné zlovolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které snižuje kvalitu života a ohrožuje její bezpečnost“. U oběti stalkingu může docházet k nevyžádaným kontaktům a to jak osobním, tak telefonických nebo prostřednictvím jiných komunikačních prostředků. Pachatel může také vůči oběti vystupovat i destruktivními způsoby, kdy např. propichuje pneumatiky vozidla oběti či jinak poškozuje její majetek nebo se uchyluje k různým výhružkám (Čírtková, 2007, s. 115).

V pojetí českého trestního práva se ve věci stalkingu jedná o naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování, který je využíván v rámci trestního zákoníku teprve od roku 2010. Jedná se tedy o relativně nový trestný čin, který dosud ještě plně nevstoupil do povědomí veřejnosti. Ze zkušeností autora lze uvést, že mnoho lidí se velmi často považuje za oběť stalkingu, přičemž někteří z nich jsou pevně přesvědčeni, že se takovouto obětí staly, byť závažnost jednání pachatele skutkové podstatě trestného činu nebezpečného pronásledování neodpovídá.

Policista

V této práci budeme pojednávat i o policistovi, který se stal sekundární obětí, tedy útok pachatele nebyl přímo směřován na jeho osobu. Práci policisty můžeme považovat za velice náročnou profesi, kdy při svém výkonu pravomocí policista jedná nejen s oběťmi ale na druhé straně i s pachatelem, který vůči oběti vystupoval. Policista musí zachovat neutrální postavení a ctít presumpci neviny, byť pachatel byl přistižen přímo při činu, jak svou oběť napadal. Toto s sebou přináší i nutnou změnu způsobu jednání

32

policisty, kdy v krátkém časovém sledu komunikuje střídavě s obětí a s pachatelem.

Policista si musí dávat pozor na to, s kým a jak bude jednat bez projevu nastřádaných emocí po provedeném zákroku. Musí tedy při jednání s jakoukoliv osobou při jakékoliv situaci vystupovat odborně a profesionálně nehledě na osobní negativní zkušenosti či trauma, které mohl prožít někdy v minulosti stejně jako oběť nyní.

Policista může být do značné míry viktimizovám i orgány vnitřní kontroly nebo vyšetřováním Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), byť si je vědom toho, že zákrok provedl oprávněně a dobře. Jde o značnou nejistotu, na jejímž konci jsou postaveny výsledky šetření těchto kontrolních orgánů. Medializace činnosti policie, která vysoce ovlivňuje veřejné mínění společnosti, taktéž velice působí na psychiku policisty. Např. každé použití střelné zbraně je ze strany GIBS prošetřováno z úřední povinnosti, aby byla vyhodnocena oprávněnost zákroku, nicméně média tuto skutečnost dokáži prezentovat takovým způsobem, jakoby bylo již dáno podezření z toho, že policista při zákroku nějak pochybil. Již samotné použití střelné zbraně proti pachateli může být pro policistu velice zátěžové nehledě na další šetření kontrolních orgánů. Již v době, kdy policista namířil zbraň proti pachateli, si musí být totiž jistý tím, že tuto zbraň může a mnohdy i musí použít, tedy svým jednáním bude přímo rozhodovat o životě pachatele. Policisté, kteří proti někomu použili zbraň nebo v průběhu výkonu služby přišli o svého kolegu, je tedy nezbytné po psychické stránce dobře ošetřit, aby mohli dále pokračovat v kvalitním výkonu služby.

Za další způsob vzniku sekundární viktimizace můžeme považovat i nedostatečnou zpětnou vazba od institucí rozhodujících o vinně a trestu pachatele nebo od nadřazených policejních článků kterým věc předává k dalšímu šetření. Policista poté může být v nejistotě, zda jeho práce byla pro oběť či společnost přínosná a smysluplná, popř. zda jeho vinou nedošlo v průběhu prověřování k nějaké chybě či omylu, aby se z této mohl poučit a v dalších případech se jí vyvarovat.

Sociální pracovník

Tuto skupinu můžeme pojímat obdobně jako policistu. Sociálního pracovníka můžeme v určitých případech taktéž považovat za sekundární oběť. Může jít např.

o sociální pracovnici OSPOD, která jedná s dětskou obětí, přičemž ona sama má dítě totožného věku a pohlaví, které se pohybuje ve stejné lokalitě, kde došlo ke spáchání

33

skutku. Může se však jednat i o případy, kdy sociální pracovník pociťuje bezmoc při jednání s obětí, kdy neví, jak má dané oběti pomoci, nebo naopak si je vědom toho, že oběť danou pomoc jednoznačně potřebuje, ale tato jí nechce přijmout.