ROLE POLICISTY PŘI PRÁCI S OBĚTÍ
Bakalářská práce
Studijní program: B7508 – Sociální práce
Studijní obor: 7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče Autor práce: Vítězslav Jaroš
Vedoucí práce: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D.
Liberec 2015
ROLE OF POLICEMAN WITH WORK WITH VICTIM
Bachelor thesis
Study programme: B7508 – Social Work
Study branch: 7502R024 – Social Work and Penitentiary Care
Author: Vítězslav Jaroš
Supervisor: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D.
Liberec 2015
TECHNI CKÁ UNI VERZI TA V LI BERCI Fakult a pří rodově dně .humanit ní a pedagogická
Akademický rok: 2oL3 / 2oI 4
ZADlt NÍ BaKALÁRsKÉ PRÁCE
( PRoJEKTU, UMĚ LEcNÉ Ho DÍ LA, UMĚ LECKÉ Ho vÝxoNu)
Jmé no a pří j mení : Ví t ě zslav Jaroš osobní č í slo: P12000502
St udij ní program : B7508 Sociální práce
St udij ní obor: Sociální práce a penit enciární pé č e Název t é mat u: Role policist y při práci s obě t í
Zadávaj í cí kat edra: Kat edra sociální ch st udií a speciální pedagogiky
Zásad y p r o v y p r aco v án í :
Cí I bakalářské práce: Zj ist it , zda aj ak proš kolení o práci s obě tí ovlivň uje jednání pří sluš ní ků Policie Č eské republiky ve vý konu j ej ich služ by.
Pož adavky: Formulace t eoret ický ch vý chodisek, pří prava prů zkumu, sbě r dat, interpretace a vyhodnocení dat , formulace závé t t l
Met ody: Dot azní kové š et ření .
Rozsah grafický ch prací : Rozsah pracovní zprávy:
Forma zpracování bakalářské práce: t iš t ě ná/ elekt ronická Seznam odborné lit erat ury:
BUSKOTTE' Andrea, 2008. Z pekla ven aneb ž ena v domácí m násilí . t .. vyd.
Pr ah a: Com p u t er Pr ess. I SBN 9 7 8 - 8 0 - 2 5 1 - 1 7 8 6 - 6 .
Č Í nrxo'VÁ, Ludm ila, VI ToUŠ ovÁ, Pet ra, a kol., 2oo7. Pom oc obě t em ( a svě dků m) t rest ný ch č inů . 1. vyd. Praha: Grada. I SBN 978.80-247-2014.2.
CHROMÝ, Jakub' 20I .0. Krim inalit a páchaná na m ládež i. l.. vyd. Praha: Linde.
I SBN 978- 80- 7201- 825- 3.
VÁGNEROVÁ, Marie, 2oo4. Psychopat ologie pro pomáhaj í cí profese. 3. vyd.
Praha: Port ál. I SBN 80.7I .78.802- 3.
voŇ KovÁ, Jiřina, SPoUSTovÁ, I vana, 2008. Dom ácí násilí v č eské m právu z pohledu ž en. 2. vyd. Praha: ProFem . I SBN 978.80.903626- 7.3.
Vedoucí bakalářské práce:
Datum zadání bakalářské práce:
Termí n odevzdání bakalářské práce:
PhDr. Jan Sochů rek, Ph.D.
Kat edra sociální ch st udií a speciální pedagogiky
23. d u b n a2OI 4 24. d u b n a 2015
/ ú ",fu,r/ / , < -/
doc. RNDr. Miroslav Brzezina, CSc.
dě kan
V Liberci dne 23. dubna 2014
?^ .J /
PaedDr. I CLic. Michal Podzim ek, Th.D, Ph.D.
vedoucí kat edrv L. S.
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Tímto bych chtěl velice poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce PhDr. Janovi Sochůrkovi, Ph.D., za poskytnutí cenných rad a odborné vedení, kterým mi byl nápomocen při zpracování této práce.
Dále bych velice rád vyslovit poděkování zejména své partnerce, rodině a přátelům za významnou podporu, pomoc a trpělivost během celého průběhu mého studia.
Anotace
Bakalářská práce se zaměřuje na úlohu Policie České republiky při práci s obětí trestného činu. Klade si za cíl zjištění, zda a jak proškolení o práci s obětí ovlivňuje jednání příslušníků Policie České republiky ve výkonu jejich služby. Práce se nejprve zabývá popisem užívaných základních pojmů. Pozornost je kladena na proces viktimizace oběti, zejména pak na sekundární viktimizaci, kdy oběť trestného činu přichází do styku s policisty a dalšími odborníky, kteří s obětí pracují. Následně popisuje jednotlivá práva oběti trestného činu, které jí přiznává zákon o obětech trestných činů účinný od roku 2013, instituce zabývající se prací s oběťmi a formu vzdělávání příslušníků Policie České republiky v oblasti viktimologie. Výzkumné šetření bakalářské práce je realizováno prostřednictvím dotazníkového šetření mezi policisty, kteří jsou zařazení do přímého výkonu služby v jednom z okresů Středočeského kraje. Do výzkumného vzorku jsou zahrnuti policisté služby pořádkové policie, ale i policisté služby kriminální policie a vyšetřování. Realizované výzkumné šetření je zaměřeno na orientaci policistů v oblasti viktimologie a základních práv obětí.
Dále mapuje kompetence policistů a jejich povědomí o institucích zabývajících se další prací s oběťmi trestných činů.
Klíčová slova
oběť, trestný čin, policie, viktimizace, zvlášť zranitelná oběť, zákon o obětech trestných činů
Annotation
Bachelor thesis focuses on the role of the Police of the Czech Republic with working with victims of crime. It aims to determine whether and how trained to work with victims affects the conduct of members of the Police of the Czech Republic in the performance of their services. Firstly, the work describes the basic concepts used.
Attention is paid to the process of victimization, especially on secondary victimization when the victim comes into contact with police officers and other professionals who work with victims. Then it describes the individual rights of victims' rights, which are recognized by law, effective since 2013, institutions engaged in work with victims and the forms of education for members of the Police of the Czech Republic in the field of victimology. Research of the thesis is conducted through a questionnaire survey among police officers, who are posted to direct their service in one of the districts of the Central Region. The research sample includes Riot police officers and members of Criminal police and investigation. Realized research is focused on the orientation of police officers in the field of victimology and fundamental rights of the victims. It also maps the competence of police officers and their awareness of institutions dealing with other work with victims of crime.
Keywords
victim, crime, police, victimization, particularly vulnerable victim, law on crime victims
8
Obsah
Seznam použitých zkratek a symbolů ... 10
Seznam tabulek ... 11
Seznam grafů ... 13
Úvod ... 15
1 Teoretická část ... 17
1.1 Vymezení základních pojmů ... 17
1.1.1 Trestný čin ... 17
1.1.2 Poškozený ... 17
1.1.3 Pachatel ... 17
1.1.4 Orgány činné v trestním řízení ... 17
1.1.5 Trestní řízení ... 18
1.1.6 Policie České republiky ... 18
1.2 Viktimologie ... 18
1.3 Viktimizace ... 19
1.3.1 Primární viktimizace ... 19
1.3.2 Sekundární viktimizace ... 20
1.3.3 Terciární viktimizace ... 23
1.4 Reviktimizace ... 24
1.5 Oběť ... 25
1.5.1 Oběť trestného činu... 25
1.5.2 Zvlášť zranitelná oběť: ... 27
1.5.3 Typologie obětí ... 28
1.5.4 Druhy obětí ... 29
1.6 Práva oběti ... 33
1.6.1 Právo na poskytnutí odborné pomoci ... 33
1.6.2 Právo na informace ... 34
1.6.3 Právo na ochranu soukromí ... 35
1.6.4 Právo na ochranu před druhotnou újmou ... 36
1.6.5 Právo na peněžitou pomoc ... 37
1.7 Instituce zabývající se oběťmi a péčí o ně ... 38
9
1.7.1 Registrované subjekty Ministerstvem spravedlnosti ... 38
1.7.2 Sociální služby na základě registru poskytovatelů sociálních služeb ... 39
1.7.3 Další subjekty vykonávající sociální práci s obětí ... 41
1.8 Vzdělávání příslušníků Policie ČR ... 42
2 Empirická část ... 43
2.1 Cíle výzkumného šetření ... 43
2.2 Základní východiska ... 43
2.3 Výzkumné hypotézy ... 44
2.4 Metody tvorby dat ... 44
2.5 Popis a charakteristika výzkumného souboru ... 45
2.6 Etické aspekty výzkumného šetření ... 47
2.7 Vyhodnocení výsledků šetření ... 47
2.8 Shrnutí výsledků šetření ... 73
2.9 Vyhodnocení stanovených hypotéz... 74
Závěr ... 79
Návrh opatření ... 80
Seznam použitých zdrojů ... 81
Seznam příloh ... 84
10
Seznam použitých zkratek a symbolů
§ – Paragraf
BKB – Bílý kruh bezpečí ČR – Česká republika EU – Evropská unie
GIBS – Generální inspekce bezpečnostních sborů IČO – Identifikační číslo podnikatelského subjektu MV – Ministerstvo vnitra
NSZ – Nejvyšší státní zastupitelství
OSPOD – Orgán (oddělení) sociálně právní ochrany dětí OSVČ – Osoba samostatně výdělečně činná
PČR – Policie české republiky PMS – Probační a mediační služba PTSP – Posttraumatická stresová porucha Sb. – Sbírka, sbírky
SKPV – Skupina kriminální policie a vyšetřování SPP – Služba pořádkové policie
11
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Počty mužů a žen
Tabulka č. 2: Věkové zastoupení dotazovaných respondentů Tabulka č. 3: Zastoupení služebního zařazení
Tabulka č. 4: Seznámení s existencí zákona o obětech Tabulka č. 5: Počet odpovídajících respondentů SPP Tabulka č. 6: Užívané typy odpovědí respondentů SPP Tabulka č. 7: Počet odpovídajících respondentů SKPV Tabulka č. 8: Užívané typy odpovědí respondentů SKPV Tabulka č. 9: Poskytnutí metodiky respondentům
Tabulka č. 10: Doba, kdy byla poskytnuta metodika
Tabulka č. 11: Zda je oběť považována za poškozeného v trestním řízení Tabulka č. 12: Počet odpovídajících respondentů SPP – viktimizace Tabulka č. 13: Užívané typy odpovědí respondentů SPP – viktimizace Tabulka č. 14: Počet odpovídajících respondentů SKPV – viktimizace Tabulka č. 15: Užívané typy odpovědí respondentů SKPV – viktimizace Tabulka č. 16: Zda může být obětí právnická osoba
Tabulka č. 17: Počet odpovídajících respondentů SPP – instituce Tabulka č. 18: Uvedené instituce respondenty SPP
Tabulka č. 19: Počet odpovídajících respondentů SKPV – instituce Tabulka č. 20: Uvedené instituce respondenty SKPV
Tabulka č. 21: Účast na školení
Tabulka č. 22: Zda bylo absolvované školení přínosem Tabulka č. 23: Doba, kdy bylo školení absolvováno
12
Tabulka č. 24: Zda bylo školení pořádáno Policií ČR Tabulka č. 25: Zda jsou policisté schopni poučit oběť
Tabulka č. 26: Počet odpovídajících respondentů SPP – základní informace Tabulka č. 27: Užívané typy odpovědí respondenty SPP – základní informace Tabulka č. 28: Počet odpovídajících respondentů SKPV – základní informace Tabulka č. 29: Užívané typy odpovědí respondenty SKPV – základní informace Tabulka č. 30: Zda je obětí poškozená osoba v rámci řízení o přestupcích Tabulka č. 31: Počet odpovídajících respondentů SPP – zvlášť zranitelná oběť Tabulka č. 32: Užívané typy odpovědí respondenty SPP – zvlášť zranitelná oběť Tabulka č. 33: Počet odpovídajících respondentů SKPV – zvlášť zranitelná oběť Tabulka č. 34: Užívané typy odpovědí respondenty SKPV – zvlášť zranitelná oběť Tabulka č. 35: Zda jsou policisté schopni odkázat oběť na patřičné instituce
Tabulka č. 36: Počet odpovídajících respondentů SPP – důvěrník Tabulka č. 37: Užívané typy odpovědí respondenty SPP – důvěrník Tabulka č. 38: Počet odpovídajících respondentů SKPV – důvěrník Tabulka č. 39: Užívané typy odpovědí respondenty SKPV – důvěrník Tabulka č. 40: Osoba samostatně výdělečně činná jako oběť trestného činu Tabulka č. 41: Utajení údajů na základě žádosti důvěrníka
Tabulka č. 42: Zda policisté dokáží poskytnout oběti odbornou a kvalifikovanou pomoc Tabulka č. 43: Absolvované školení
13
Seznam grafů
Graf č. 1: Počty mužů a žen
Graf č. 2: Věkové zastoupení dotazovaných respondentů Graf č. 3: Zastoupení služebního zařazení
Graf č. 4: Seznámení s existencí zákona o obětech Graf č. 5: Poskytnutí metodiky respondentům Graf č. 6: Doba, kdy byla poskytnuta metodika Graf č. 7: Zda může být obětí právnická osoba Graf č. 8: Účast na školení
Graf č. 9: Zda bylo absolvované školení přínosem Graf č. 10: Doba, kdy bylo školení absolvováno Graf č. 11: Zda bylo školení pořádáno Policií ČR Graf č. 12: Zda jsou policisté schopni poučit oběť
Graf č. 13: Zda je obětí poškozená osoba v rámci řízení o přestupcích Graf č. 14: Zda jsou policisté schopni odkázat oběť na patřičné instituce Graf č. 15: Osoba samostatně výdělečně činná jako oběť trestného činu Graf č. 16: Utajení údajů na základě žádosti důvěrníka
Graf č. 17: Zda policisté dokáží poskytnout oběti odbornou a kvalifikovanou pomoc Graf č. 18: Myslíte si, že jsou policisté schopni řádně poučit oběť o jejich právech? – respondenti SPP
Graf č. 19: Myslíte si, že jsou policisté schopni řádně poučit oběť o jejich právech? – respondenti SKPV
Graf č. 20: Myslíte si, že jsou policisté schopni odkázat oběť na patřičnou instituci, která jí může poskytnout potřebnou pomoc? – respondenti SPP
Graf č. 21: Myslíte si, že jsou policisté schopni odkázat oběť na patřičnou instituci, která jí může poskytnout potřebnou pomoc? – respondenti SKPV
14
Graf č. 22: Myslíte si, že jsou policisté schopni poskytnout oběti trestného činu odbornou a kvalifikovanou pomoc? – respondenti SPP
Graf č. 23: Myslíte si, že jsou policisté schopni poskytnout oběti trestného činu odbornou a kvalifikovanou pomoc? – respondenti SKPV
Graf č. 24: Absolvované školení
15
Úvod
Pojem oběti trestného činu jako takový je užíván v rámci českého právního systému teprve od roku 2013, kdy vešel do účinnosti zákon o obětech trestných činů. Můžeme tedy říci, že se v tomto směru jedná o novou právní normu a novou terminologii, kterou tento zákon disponuje. Zákon přináší velké množství práv přikládaných oběti trestného činu, avšak na druhé straně přináší i značnou míru povinností a odpovědnosti nejen pro orgány státní správy a samosprávy, ale také pro soukromoprávní instituce, které se zabývají prací s obětí. Lze říci, že zákon o obětech trestných činů svou existencí dokázal zasáhnout také do značného množství dalších právních norem, které novelizoval.
Dlouhá desetiletí byly vyvíjeny studie, které se zabývaly zejména osobou pachatele.
Zkoumala se jeho osobnost, charakter, práva, dopady různých druhů trestů nebo způsoby jeho nápravy. Můžeme konstatovat, že osoba pachatele se vždy těšila většímu zájmu společnosti, než osoba oběti. Pachatel v sobě skrýval mnoho otazníků a tajemství, která bylo třeba odhalovat v rámci vyšetřování a objasňování zločinu. Oběť tímto zvýšeným zájmem o pachatele tedy byla neúmyslně odsunuta do pozadí. Existencí zákona o obětech trestných činů se však oběť dostává značným způsobem do popření zájmu společnosti. Tato tak dává najevo, že nejen pachateli kriminálního činu je potřeba věnovat pozornost, ale i oběti, jakožto terči jeho protiprávního jednání.
Vzhledem k tomu, že se podle zákona o obětech trestných činů naše společnosti řídí relativně krátkou dobu, je tedy na místě zaměřit se na aspekt, jakým způsobem se tato právní norma postupně dostává do povědomí obyvatelstva. Zejména pak odborníkům a profesionálům, pro které z daného zákona vyplývají různé povinnosti. Lze říci, že s obětí trestného činu se ve značné míře jako první setkávají policisté, pro které v tomto důsledku vyplývá z daného zákona asi nejvíce povinností. Z tohoto důvodu je bakalářská práce zaměřena na roli policisty při práci s obětí, přičemž je na místě vyhodnotit stávající kompetence policistů právě při jejich činnosti v této vymezené oblasti. Policejní práce by v tomto směru měla být vysoce kvalifikovaná a odborná, neboť jedině tak může být dobrým základem pro poskytování krizové intervence a výkonu dalších činností odborníků, orgánů a institucí, které přicházejí do kontaktu
16
s obětí. Policista rozhodně může být osobou, která dokáže značným způsobem prohloubit trauma oběti již v počátku vyšetřování a tím i ztížit či dokonce zmařit jakoukoliv další spolupráci s obětí. V tomto směru by tedy měli být policisté vysoce kvalifikovaní, aby k prohlubování traumatu oběti docházelo co nejméně. Policistu můžeme chápat jako pracovníka v pomáhající profesi, který v rámci svých pracovních činnosti již poskytuje krizovou intervenci oběti trestného činu, kdy tato práce může být předpolím např. pro sociální pracovníky, psychology či lékaře. V určitých případech můžeme policistu také chápat i jako rovnocenného partnera sociálního pracovníka, kdy jejich společná spolupráce je nezbytná pro odborné a šetrné nakládání s obětí, která se takto stává jejich společným klientem.
Hlavním cílem této bakalářské práce je zjistit, zda a jak proškolení o práci s obětí ovlivňuje jednání příslušníků Policie České republiky ve výkonu jejich služby. Toto zjištění by mohlo být hodnotnou informací, zda policisté jsou jakožto profesionálové v dané oblasti proškoleni či nikoliv, jak jsou schopni uplatnit své znalosti a dovednosti v praxi při práci s obětí a popř. jaká opatření by byla na místě přijmout ke zkvalitnění výkonu jejich služby. Bakalářská práce je rozdělena do dvou částí a to na část teoretickou a empirickou. Cílem teoretické části je definovat základní pojmy, seznámit s procesem poškozování oběti, vyčlenit základní typy obětí a jejich zákonná práva. Dále pak vymezit i instituce, které se mimo policie zabývají prací s oběťmi. Nutné je také podotknout, jakým způsobem probíhá vzdělávání policistů zaměřené na práci s obětí.
Teoretická část je vypracována s pomocí použití odborné literatury, právních norem a dalších zdrojů souvisejících s tématem společně s uplatněním dosavadních poznatků z praxe autora práce, jakožto příslušníka Policie České republiky. Empirická část práce je zaměřena na stanovení hypotéz výzkumného šetření, popis šetření a výzkumného vzorku, který tvoří policisté služby pořádkové policie a policisté služby kriminální policie a vyšetřování v jednom z okresů ve Středočeském kraji. Dané výzkumné šetření má prověřit kompetenční předpoklady a povědomí respondentů v oblasti práce s obětí trestného činu. Sebraná data jsou dále vzájemně komparována a vyhodnocena.
17
1 Teoretická část
1.1 Vymezení základních pojmů
Na místě je nejprve vysvětlit a definovat základní pojmy, které souvisejí s tématem práce.
1.1.1 Trestný čin
Pojem trestného činu nám definuje trestní zákoník. Tento uvádí, že „trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“ (§ 13 odst. 1 z. č. 40/2009 Sb.). Trestným činem se tedy myslí protiprávní jednání, které musí být v trestním zákoníku přímo uvedené. Pokud se osoba dopustí jednání, které by se mohlo zdát být trestné, ale toto dané jednání není však v trestním zákoníku nijak vymezeno, pak daná osoba nemůže být za takovéto jednání trestně postižitelná. Takto definovaným pojmem trestného činu je mimo jiné splněno i jedno z práv, které je zakotveno v základní listině práv a svobod a to, že
„každý může činit, co není zákonem zakázáno“ (čl. 2 odst. 3 z. č. 2/1993 Sb.).
1.1.2 Poškozený
Dle trestního řádu je poškozený jednou ze stran v trestním řízení (§ 12 odst. 6 z. č.
141/1961 Sb.). Poškozeným je „ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil“ (§ 43 odst. 1 z. č. 141/1961 Sb.).
1.1.3 Pacha
t
elPachatelem trestného činu se dle trestního zákoníku rozumí ten, „kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná“ (§ 22 odst. 1 z. č. 40/2009 Sb.). Pokud si tedy osoba opatřuje prostředky a materiály, které jsou nezbytné k tomu, aby mohla spáchat nějaký trestný čin, přičemž k jeho dokonání dosud nedošlo, pak je za toto jednání trestně odpovědná a již v této fázi o ní hovoříme jako o pachateli trestného činu ve stádiu přípravy.
1.1.4 Orgány činné v trestním řízení
„Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán“ (§ 12 odst. 1 z. č. 141/1961 Sb.).
18 1.1.5 Trestní řízení
Trestní řízení se skládá z pěti stádií. Prvním je přípravné řízení, které koná policejní orgán. Ten zejména obstarává důkazy svědčící o vině podezřelého či důkazy, které jeho vinu vyvracejí. Další stádia jsou dále vedena již v kompetencích soudu. Jedná se o předběžné projednání obžaloby, hlavní líčení, opravné řízení a vykonávací řízení (Stadia trestního řízení, 2014).
1.1.6 Policie České republiky
Policie ČR je ozbrojeným bezpečnostním sborem, který je určen pro službu veřejnosti. Úkolem Policie ČR je „chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony“ (§ 1, 2 z. č. 273/2008 Sb.) .
1.2 Viktimologie
Viktimologie je nauka o obětech trestných činů. K jejímu značnému rozvoji došlo po druhé světové válce na základě zkušeností odborníků, kteří v té době pomáhali obětem holocaustu, aby se mohli s jeho hrůzami lépe vyrovnat (Voňková 2008, s. 63).
Velké a důležité změny v přístupu k obětem datujeme k roku 1973, kdy bylo uspořádáno první mezinárodní sympozium viktimologie. Důležitou myšlenkou bylo, že se obětem trestných činů nedostává ze strany kriminalistů potřebné pozornosti tak jako pachatelům a zločinu obecně. Následně byla v roce 1979 založena v německém Münstere „Světová společnost pro viktimologii“ (Čírtková 2007, s. 11).
Ve viktimologii se dle Voňkové (2008, s. 63) střetávají dva názorové proudy. Prví z těchto proudů zastává názor, že viktimologie by se měla zabývat výhradně obětí.
Na rozdíl tomu druhý proud je toho názoru, že viktimologie má též „přihlížet k osobám blízkým, které jsou zainteresovány na osudu pachatele i oběti“. Vzhledem k uvedenému se dá říci, že v současné době jsou viditelné kroky, které směřují k bližší práci s obětí ve snaze jí pomoci. Velký posun je znatelný i v rámci české legislativy a to díky vzniku zákona o obětech trestných činů. Tento zákon je koncipován tak, aby se zaměřil nejen na samotnou oběť trestného činu, ale i na další osoby, které se nestaly obětí přímého jednáním pachatele, ale přesto toto jednání na ně má značný dopad. Jedná se například
19
o pozůstalé po zemřelé oběti trestného činu apod. Zájem o péči těchto osob můžeme vnímat jako velmi významný krok kupředu. Lze tedy říci, že druhý názorový proud viktimologie dle Voňkové svým pojetím koresponduje s koncepcí zákona o obětech trestných činů.
1.3 Viktimizace
Za viktimizaci považujeme proces „veškerého poškození a újmy, kterou utrpí oběť trestného činu v souvislosti s touto situací“ (Vágnerová, 2004, s. 833). Situace, při které se osoba stala obětí trestného činu je značně stresující a traumatizující, přičemž tato situace je neočekávaná a nevyhnutelná. Pro oběť je pak velice těžké se s touto situací vyrovnat, protože není poškozena jen samotným jednáním pachatele, ale i dalšími
„sociálními důsledky této situace“ (Vágnerová, 2004, s. 833). Viktimizaci můžeme tedy chápat jako proces, v rámci kterého se „potenciální oběť stává obětí skutečnou“
(Voňková, 2008, s. 68).
Na to, jakým způsobem se člení proces viktimizace, se pohledy jednotlivých autorů rozcházejí. Vágnerová (2004, s. 833) společně s Voňkovou (2008, s. 69) viktimizaci dělí na primární, sekundární a terciární. Na rozdíl od uvedených autorek Čírtková (2007, s. 12) dělí viktimizaci pouze na primární a sekundární. To, co Vágnerová s Voňkovou považují za proces terciární viktimizace, Čírtková (2007, s. 24) řadí mezi faktory, které ovlivňují dopady trestného činu na oběť. Dá se však říci, že se pohledy různých autorů/autorek na definování pojmu viktimizace a celého procesu poškozování oběti shodují, nehledě na to, ke kolika fázím viktimizace se přiklánějí.
1.3.1 Primární viktimizace
Za primární viktimizaci považujeme poškození oběti, které bezprostředně následuje po spáchání trestného činu. Toto poškození může být buď somatické, též jinými autory popisováno jako fyzické (různé druhy poranění a zmrzačení), poškození psychické neboli uváděné též jako emocionální (citová újma nebo následné trauma) a poškození ekonomické (vznikající např. při loupežích, krádežích nebo se jedná o následně vynaložené náklady ze strany oběti) (Vágnerová, 2004, s. 834). K primární viktimizaci dochází vždy, kdy se stane osoba obětí trestného činu (Čírtková, 2007, s. 12), tedy se dá
20
říci, že touto fází si každá oběť musí povinně projít. Dle Čírtkové (2007, s. 14) jde primární viktimizace „zcela na konto pachatele“, kdy následné prožívání oběti se vyznačuje pocity vlastního zneuctění, pocity ztráty důvěry v sebe sama, ale i ve své okolí. Dále i ztrátou pocitu autonomie, kdy oběť již není schopna plně kontrolovat většinu životních situací a sama překonávat vnější nepříznivé okolnosti.
Z výše uvedeného lze tedy konstatovat, že pachatel trestného činu se vždy stává
„spouštěčem“ viktimizace. Záleží i na tom, jak je oběť psychicky odolná vůči stresové zátěži v době, kdy byla vytavena protiprávnímu jednání, a také, jak je schopna se s útokem pachatele v budoucnu vyrovnat. Každá oběť trestného činu je tedy individuální bytostí, a proto nelze přesně konkretizovat postupy pro jednání s obětí trestného činu. Z tohoto důvodu je třeba vždy dbát na individualitu osobnosti každé oběti, se kterou přijdeme do kontaktu, s ohledem na to, jak závažný skutek na ní byl spáchán.
K tomu, aby byl přístup k oběti po spáchaném trestném činu odborný a profesionální, je dle autorova názoru nezbytné oprostit se od jakéhokoliv paušalizování obětí různých skutků a souběžně s tím se vyvarovat různým předsudkům a stereotypům. Velkou roli v tomto směru však hrají i zkušenosti policistů, kteří jednají s obětí, kdy tyto zkušenosti se nedají předávat, ale je třeba jich nabýt dlouhodobou praxí. To znamená, že nejen každý policista, ale i jiní odborníci, kteří jednají s obětí, se učí především díky svým nabytým zkušenostem. Tento proces „učení se“ jednání s obětí však může přinášet i drobné excesy při jednání s obětí, a tím prohlubovat sekundární viktimizaci.
1.3.2 Sekundární viktimizace
Dle Vágnerové (2004, s. 834) má sekundární viktimizace v naprosté většině charakter pouze psychické újmy, která vzniká v důsledku chování dalších lidí a institucí při jednání s obětí. Oběť může být poškozena jednáním, které vnímá za necitlivé, bez ohledu na to zda takové je či není. Za sekundární viktimizaci považuje také fakt, že se k oběti její okolí chová tak, jako by si situaci sama zavinila. Dle Čírtkové (2007, s. 12–
16) je sekundární viktimizace spojená s velkým stresem, přičemž kontakt oběti s orgány činnými v trestním řízení bude vždy stresující. Sekundární viktimizace je dle Čírtkové
„sice velmi častá, nikoliv však povinná“, v optimálních případech k ní vůbec dojít nemusí. Do jednání s obětí se tedy vkrádá její další nadbytečné zraňování. O sekundární
21
viktimizaci přímo pojednává i zákon o obětech trestných činů, který ji označuje jako druhotnou újmu. Touto újmou se rozumí „újma, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků“ (§ 2 odst. 5 z. č. 45/2013 Sb.).
K sekundární viktimizace může autor z vlastních zkušeností uvést, že bývá velmi obtížné komunikovat s obětí trestného činu, zvláště pokud se jedná o nějaký druh závažné trestné činnosti. Právě policisté bývají ve velké většině ti, kteří jako první přicházejí do kontaktu s obětí. Z tohoto důvodu by měli projevovat značnou část porozumění, empatie a lidského přístupu. Přitom by si měli počínat profesionálně a odborně, přičemž by měly stále dbát i na své autoritativní postavení. Je to tedy velmi mnoho věcí, které by policista měl při jednání s obětí zvládnout. Mnoho policistů je však při jednání s obětí neochotných dané oznámení či věc řešit. Takovýto způsob jednání ze strany policie se nazývá „systém brána“ (Systém brána, 2014). Policista se tímto „snaží odradit oznamovatele od podání oznámení, nepřijme oznámení nebo vystupuje neochotně vůči oznamovateli.“ Toto jednání si svůj název vysloužilo z toho důvodu, že k odrazování oznamovatele dochází již na tzv. „vrátnici obvodního oddělení“, tedy na „bráně“. Například oběť domácího násilí, která dokázala sebrat svou veškerou odvahu, aby se dokázala se svým problémem na policii svěřit, může po odmítnutí oznámení nebo jeho bagatelizování prožívat značné pocity marnosti a zklamání. V tomto směru si můžeme být jisti, že tato oběť se se svým problémem již podruhé na policii svěřit nepřijde, jelikož ztratila veškerou důvěru v kompetentnost policie jako celku a důvěru v to, že se u této instituce dovolá svého práva.
K procesu sekundární viktimizace se autor rozhodl uvést kazuistiku, kterou získal zprostředkovaně ze zkušeností jiných osob, které byly na daném případu zainteresovány. Kazuistiku uvádíme z toho důvodu, abychom mohli demonstrovat dopad sekundární viktimizace na oběť ze strany orgánu činného v trestním řízení.
22 KAZUISTIKA:
V rámci středočeského kraje bydlela společně se svou matkou, třemi sourozenci a přítelem matky v zařízení služeb sociální prevence čtrnáctiletá dívka romského původu. Tato dívka se sociální pracovnici svěřila s tím, že byla v minulosti přítelem její matky pohlavně zneužívána. Sociální pracovnice s touto dívkou danou záležitost prokonzultovala, přičemž jí seznámila s dalším průběhem věci a oznamovací povinností.
Po konzultaci s dívkou bylo přijato opatření, kdy byla daná věc oznámena na PČR.
Vzhledem k závažnosti spáchaného skutku a místu, kde došlo k jeho spáchání, byla věcně a místně příslušná skupina kriminální policie a vyšetřování (dále jen SKPV) krajské úrovně jiného krajského ředitelství PČR. V té době byl již v účinnosti zákon o obětech trestných činů, tak se dívka se sociální pracovnicí domluvila na tom, že danou věc sociální pracovnice oznámí na policii a jiná sociální pracovnice, která byla o věci seznámena a ke které dívka měla důvěru, bude vystupovat v rámci trestního řízení jako její důvěrník, který jí bude psychickou oporou. Na policejní orgán byl mimo jiné vznesen i požadavek, aby dívku vyslýchala osoba stejného pohlaví, kdy toto právo vyplývá přímo ze zákona o obětech trestných činů. Základní útvar PČR, který dané oznámení obdržel, přijal patřičné opatření v dané věci a o všech zjištěných skutečnostech dále informoval příslušný útvar SKPV.
Výsledek celé situace byl takový, že sociální pracovnice čekala na služebně PČR s dívkou několik hodin na příjezd místně a věcně příslušné výjezdové skupiny SKPV, kdy nakonec přijeli tři policisté. Tito rozhodli, že budou vyslýchat poškozenou dívku i přesto, že požadavkem bylo, aby daný výslech provedla žena. Sociální pracovnice jakožto důvěrník byla policisty od daného výslechu vyloučena se závěrem, že takových případů už vyslechli spoustu a tedy nemusí mít obavy. Dívka k danému skutu na služebně PČR nakonec za uvedených okolností vypovídala pouze za přítomnosti pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD), která byla u výslechu přítomna.
Na základě uvedené kazuistiky si můžeme udělat názor o tom, že dané jednání bylo protiprávní a zároveň značně necitlivé. Toto jednání také zjevně mohlo podpořit vznik sekundární viktimizace oběti ze strany instituce, která s ní jednala. V dané věci bylo
23
však provedeným vyšetřováním zjištěno, že dané oznámení je vykonstruované a nezakládá se na pravdivých skutečnostech. Přesto byla uvedenou kazuistikou demonstrovaná skutečnost, jak je možno nehledě na závěr policejního vyšetřování zacházet a jednat s osobou, která je v postavení oběti trestného činu.
Velký důraz na průběh jednání s obětí klade Matoušková (2005, s. 122), která uvádí, že policista by při tomto jednání měl zejména dbát na důležitost verbálního projevu a zejména pak neverbální komunikace, jako je zrakový kontakt nebo držení těla, kdy toto by mělo vést k empaticky chápajícímu přístupu a poskytnutí pocitu bezpečí, přičemž z tohoto by měl být zřejmý „opravdový a nefalšovaný zájem o oběť“.
Čírtková (2007, s. 22), která pojednává konkrétně o obětech znásilnění, se opírá o informace získané od těchto obětí, kdy uvádí, že je nutné rozlišit dvě otázky. „Koho označují oběti za původce sekundární viktimizace a jak popisují oběti sekundární viktimizaci.“ Jakožto zdroj sekundární viktimizace tyto oběti na prvním místě označily různé znalce, kterými byli zejména psychologové, psychiatři či gynekologové. Tyto oběti znásilnění považovaly za zdroj viktimizace ze 70 %. Dále pak označily orgány činné v trestním řízení, které se měli podílet na sekundární viktimizaci z 30 %. Na třetí pozici se umístila rodina a známí, kteří měli na oběti dopad z 20 %. Z uvedeného je tedy zřejmé, jak oběti znásilnění hodnotí vystupování jejich okolí vůči tragédii, které se jim přihodila. Bohužel musíme konstatovat, že právě všechny tři skupiny ve značné míře přicházejí do kontaktu s obětí znásilnění bezprostředně po oznámení nebo zjištění tahového skutku, byť se může jednat o osoby, které se snaží v dobré víře oběti znásilnění pomoci a mají zájem, na objasnění věci. Toto vše může ženy od podání trestního oznámení značně odradit. Bourkeové (2007, s. 388) se však přiklání k názoru, že jednání s orgány a odborníky po učiněném oznámení, které bývá spojeno s obavami z dalšího pronásledování ze strany pachatele, je pouze jen zlomek faktorů, které ženy od podání oznámení odrazují.
1.3.3 Terciární viktimizace
Terciální viktimizace „souvisí se změnami osobnosti, které vznikly v důsledku všech nepříznivých zkušeností a vedou k tomu, že člověk není schopen tuto situaci přijatelně zvládnout. Přijímá změnu své osobnosti a nevědomě se tak trestá za to, že se stal obětí.“
Oprávněné reakce daných obětí pak vyvolávají negativní odezvy jejich okolí spojené
24
s nezájmem jejich situaci řešit, byť toto okolí ví, že daná osoba byla podrobena traumatizujícímu zážitku. U obětí, které dospějí do stádia terciární viktimizace se předpokládá, že základní příčinou jejího vzniku jsou tzv. „previktimní osobnostní vlastnosti“ (Vágnerová, 2004, s. 834).
Čírtková (2007, s. 24), která hovoří pouze o dvou fázích viktimizace, přesto pojednává o previktimní osobnosti jakožto o faktoru, který ovlivňuje dopad trestného činu na oběť. K tomuto uvádí, že „osobnostní založení jedince vždy určuje subjektivní význam (závažnost) všech prožívaných situací“, tedy, že dopad trestného činu na každého jedince je zcela individuální, přičemž previktimní osobnost je jedním z faktorů, který ovlivňuje vznik posttraumatické stresové poruchy (dále jen PTSP). Jako další faktory, které podporují vznik PTSP jsou okolnosti trestného činu, do kterých spadá primární viktimizace a dále reakce okolí na trestný čin, přístup profesionálů a blízkých oběti. Můžeme říci, že s tímto koresponduje i vyjádření Kriegelové (2008, s.
36), která uvádí, že vznik PTSP vychází spíše z externích událostí, než z vnitřních charakteristik jedince.
1.4 Reviktimizace
Jedná se o proces, v rámci kterého se osoba stává v relativně krátké době znovu obětí, kdy toto období zpravidla nepřesahuje dobu jednoho roku. Čím více je závažnější traumatický zážitek po prvním poškození oběti, o to větší pro ni hrozí riziko dalšího ohrožení. Nebezpečím procesu reviktimizace je skutečnost, že oběť zásadně mění způsob svého chování. Díky prožívaným pocitům bezmoci se se svou rolí ztotožňuje a tím získává roli tzv. „permanentní oběti“ (Vágnerová, 2004, s. 834). Můžeme říci, že typickou obětí, u které dochází k reviktimizaci je kupříkladu osoba, která je obětí domácího násilí nebo brutální šikany. Kolář (2005, s. 100–101) v tomto směru uvádí, že
„tragické je, když dojde ke zlomení oběti, rozbití její identity a nastolení trvalého pocitu bezmoci, závislé otrocké poddajnosti a věrnosti agresorovi“.
25
1.5 Oběť
Za oběť se dá považovat někdo, kdo se stal terčem nějakého útoku, násilí či nešťastné náhody. Tento pojem v našem životě snad slyšel každý, když se hovoří např.
o oběti domácího násilí, šikany, kriminálního činu nebo o obětech nějaké katastrofy či hromadného neštěstí. Termín oběti je daným osobám, které byly takovýmto či jiným obdobným způsobem postiženy, přisuzován automaticky. Čírtková (2007, s. 11) vymezuje pojem oběti do čtyř základních kategorií a to jako oběti trestných činů, oběti přírodních neštěstí, oběti živelných katastrof a oběti teroristických útoků.
V rámci této bakalářské, budu dále při využívání pojmu oběť, vždy míněna oběť trestného činu, tak jak ji definuje zákon o obětech trestných činů.
1.5.1 Oběť trestného činu
Termín oběti se v rámci české legislativy začal promítat do oblasti trestního práva až v roce 1997, kdy vešel v platnost zákon o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů. V rámci tohoto zákona se považuje za oběť „fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví.“ Dále se „za oběť považuje i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, jestliže zemřelý této osobě výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat.“ Pomoc obětem pak spočívala v poskytnutí jednorázové peněžité částky (§ 2 z. č. 209/1997 Sb.). Oběť se tímto definováním v právních normách tedy poprvé stala někým, komu byla poskytována zvláštní péče ze strany státu.
Daleko širšího uplatnění v české legislativě se pojem oběti dočkal až v roce 2013, kdy byl ve sbírce zákonů vyhlášen zákon č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů, který téhož roku nabyl své účinnosti. Tento zákon definuje pojem slova „oběť“ v daleko širším slova smyslu než zákon o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů, přičemž přiznává obětem velké množství nových a velice významných práv.
Zmiňovaný zákon o poskytnutí peněžité pomoci se tímto přetransformoval do zákona o obětech trestných činů. Zákon o obětech trestných činů dále velkou měrou změnil znění mnoha dalších právních norem, zejména pak trestního řádu, občanského soudního řádu nebo zákona o sociálních službách.
26
Dle zákona o obětech trestných činů se obětí „rozumí fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil“ (§ 2 odst. 2 z. č. 45/2013).
Uvedená definice oběti je téměř totožná s definicí poškozeného dle trestního zákoníku s jediným rozdílem. Zákon o obětech přímo vymezuje oproti trestnímu zákoníku fakt, že obětí se rozumí pouze fyzická osoba. Právnická osoba jakožto podnikatelský subjekt totiž nemůže být nositelem vlastností živých bytostí, tedy není schopna „pocitově vnímat újmu způsobenou trestným činem a být druhotně viktimizována“ (Nejvyšší státní zastupitelství, 2013). Vzhledem k drobnému rozdílu v definici poškozené osoby a oběti, můžeme tedy říci, že každá oběť trestného činu je automaticky poškozeným v trestním řízení, přičemž má možnost využívat svých práv plynoucích z obou dvou institutů. Značný pokrok v definování oběti zákonem o obětech trestných činů je vidět mimo jiné i v tom, že se již neomezuje pouze na osoby, kterým byla způsobena škoda na zdraví, tak jak tomu bylo dříve u zákona o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů. Ke zdravotní újmě byla přidána i další újma a to majetková a nemajetková, a dále i úkor poškozené osoby. Tuto záležitost můžeme vnímat velice pozitivně, neboť status oběti se dá vztáhnout na jakékoliv trestní jednání, které směřuje proti konkrétní fyzické osobě.
Zákon o obětech trestných činů myslí i na pozůstalé po úmrtí oběti v důsledku spáchaného trestného činu. V tomto případě se za oběť považuje i příbuzný oběti
„v pokolení přímém, sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel nebo registrovaný partner nebo druh, je-li osobou blízkou“ a to i v případě, že takovýchto osob je více, pak se za oběť považuje každá z nich (§ 2 odst. 3 z. č. 45/2013).
Mezi oběti trestného činu však můžeme dle právního názoru nejvyššího státního zastupitelství (dále jen NSZ) zařadit i osobu samostatně výdělečně činnou (dále jen OSVČ), byť tato osoba při své činnosti využívá identifikační číslo, tzv. IČO, stejně jako jiné podnikatelské subjekty. Při vymezení pojmu fyzické osoby se NSZ opírá o skutečnost tzv. „přirozenosti osoby, každého člověka,“ tedy, že společnost nelze paušálně rozdělit na osoby fyzické a právnické. OSVČ dle názoru NSZ pod definici právnické osoby nespadá, neboť se jedná o určitou formu „podnikání fyzické osoby, resp. výkon soukromé podnikatelské činnosti vlastním jménem a na vlastní
27
odpovědnost“, kdy s tímto je spojen „dopad zejména do oblasti sociálního zabezpečení, daní, zdravotní péče apod.“ (Nejvyšší státní zastupitelství, 2013).
Zákon o obětech trestných činů, tak jak jeho název napovídá, svým způsobem tedy vymezuje pojem oběti přímo do oblasti trestního práva. Pojem oběti v obecném slova smyslu tímto však není nijak dotčen. Byť zákon o obětech v některých případech hovoří pouze o „oběti“, např. „oběti přísluší práva…“ (§ 3 odst. 3 z. č. 45/2013), má však stále na mysli oběť trestného činu, tak jak ji definuje a nikoliv oběť obecně.
1.5.2 Zvlášť zranitelná oběť:
Pojem zvlášť zranitelné oběti se v ČR začal užívat teprve až poté, co vešel do účinnosti zákon o obětech trestných činů (§ 2 odst. 4 z. č. 45/2013). Dle tohoto zákona se tedy za zvlášť zranitelnou oběť považuje:
„dítě,
osoba, která je postižena fyzickým, mentálním nebo psychickým hendikepem nebo smyslovým poškozením, které ve spojení s různými překážkami může bránit plnému a účelnému uplatnění této osoby ve společnosti ve srovnání s jejími ostatními členy,
oběť trestného činu obchodování s lidmi,
oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo trestného činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím, jestliže je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy zejména s ohledem na její věk, pohlaví, rasu, národnost, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní stav, rozumovou vyspělost, schopnost vyjadřovat se, životní situaci, v níž se nachází, nebo s ohledem na vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní“.
Kupříkladu Chromý (2010, s. 19) pojednává konkrétně o kriminalitě páchané na mládeži, kdy do této kategorie mládeže spadají děti, jakožto osoby mladší 18 let.
K tomuto se vyjadřuje v tom směru, že právě díky psychické a intelektuální nevyspělosti a somatickým vlastnostem mládeže, jako je např. jejich nedostatečné fyzické vzezření, se velmi často tato věková kategorie stává snadným cílem pro pachatele. Mimo jiné zohledňuje i místní a časové podmínky, ve kterých dítě funguje. To kupříkladu znamená, že každý všední den mimo prázdnin dítě dochází
28
do školy, takže pachateli stačí, aby jen čekal v okolí školy a po konci vyučování si vyhlédl vhodnou oběť jako svůj cíl jakéhokoliv protiprávního jednání.
S názorem Chromého se můžeme ztotožnit. Příležitostí, které jsou dávané pachateli páchajícímu protiprávní jednání na mládeži je opravdu mnoho a právě proto si dítě vzhledem ke své intelektuální, psychické a fyzické zranitelnosti zaslouží jakožto oběť trestného činu mnohem větší pozornost. O tom, jak je viktimizace pro děti značně devastující, pojednává Vaníčková (2007, s. 84), která uvádí, že u dětí provozujících prostituci je míra viktimizace srovnatelná s viktimizací způsobenou krutým mučením nebo osobní zkušeností s leteckou katastrovou. V tomto směru tedy můžeme vnímat jako velké pozitivum to, že zákon o obětech vhodným způsobem vyzdvihl důležitost nerovného postavení nejen dítěte vůči osobě pachatele, ale také i dalších vybraných skupin jako jsou např. osoby s hendikepem. Oprávněně jim přiřadil status zvlášť zranitelné oběti, jejíž práva posílil ještě více než u klasické oběti.
1.5.3 Typologie obětí
V této kapitole se budeme zabývat typologií obětí dle E. A. Fattaha, kterou uvádí Čírtková (2009, s. 101–102). Oběti jsou rozlišeny na pět typů, přičemž se jedná o oběti, které jsou hodnoceny na základě interakce s pachatelem.
Zúčastňující se oběť
Mezi obětí a pachatelem již v minulosti došlo k interakci, což značným způsobem ovlivňuje jednání pachatele. Oběť se tedy ve většině případů s pachatelem zná.
Nezúčastňující se oběť
Mezi pachatelem a obětí nedošlo v minulosti k žádné interakci, tedy pachatel nemá na oběť žádnou vztahovou vazbu.
Provokující oběť
Oběť pachatele daného činu spatně odhadla, podcenila nebezpečnost situace nebo se danému jednání silně vystavila. Jandourek (2011, s. 18–19) k tomuto dodává, že případy, kdy oběť svým chování či vystupováním zásadně ovlivnila kriminální jednání pachatele, jeho průběh a následky bývají velmi časté. Podíl oběti na vlastní viktimizaci pak nazývá jako „vinu oběti,“ což však neznamená, že pachatel činu by měl být zbaven odpovědnosti za své jednání.
29 Latentní oběť
Tato oběť bývá typická u obtížně kontrolovaných jevů, tedy se stává obětí skrytě, což bývá časté např. u páchaného domácího násilí, šikany nebo sexuálního zneužívání dětí.
Můžeme uvést, že se v souhrnu jedná o skrytá jednání, která nebyla nikdy oznámena nebo odhalena.
Nepravá oběť
Jedná se o osobu, která se stala obětí omylem, tedy útok původně nebyl zamýšlen nebo nebyl směřován proti ní. Nepravou oběť můžeme hodnotit tak, že se „ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě“ a obětí se stala zcela náhodně. Dle Čírtkové někteří autoři do této kategorie řadí i oběti, které se o svém postavení oběti pouze domnívají, ale při tom se jí však nikdy nestaly.
Můžeme říci, že je nezbytné, aby byly oběti jakýmsi způsobem rozčleněny. Jedná se o určité zpřehlednění a vymezení jednotlivých typů obětí, kdy uvedení konkrétního typu oběti dle výše uvedené terminologie může policejnímu vyšetřovateli, sociálnímu pracovníkovi nebo psychologovi velmi mnoho napovědět o možném chování oběti v době spáchání skutku či okolnostech, za kterých mohl být skutek spáchán, aniž by musel být dlouze uváděn do problematiky daného případu.
1.5.4 Druhy obětí
Oběti je na místě rozdělovat také podle druhu a způsobu jejich zranitelnost. Nelze paušalizovat jednotný postup pro práci s oběťmi, protože zcela odlišný přístup si zaslouží např. dětská oběť a oběť seniora. V tomto případě je na místě uvést několik druhů nejběžnějších typů obětí.
Dítě
Dítě považujeme dle zákona o obětech trestných činů za zvlášť zranitelnou oběť.
Toto je dáno z důvodu jeho zvýšené zranitelnosti, která je dána jeho mravní a psychickou vyspělostí, resp. nevyzrálostí. Pokud se stane obětí nějaké dítě, jedná se vždy o velmi závažný problém. Důležitým a velmi složitým úkolem vyšetřujícího policisty je pak zjistit motiv jednání pachatele, který mohl jednat zcela záměrně s vědomím, že jeho obětí je právě dítě. V případě, že se stane dítě obětí, je velice nezbytná kvalitní spolupráce mezi OSPOD a PČR.
30 Senior
V případě, že se stane obětí senior, pak můžeme jeho osobu považovat za určitý ekvivalent dětské oběti, a to zejména vzhledem k obdobné zranitelnosti. Každému člověku s jeho narůstajícím věkem obecně oslabují jeho psychické a fyzické vlastnosti společně se smyslovým vnímáním. Starší osoba již nebývá tolik mobilní a pozorná jako dospělý člověk ve středním věku. Tohoto právě dokáží využít různí pachatelé, pro které se senior stává snadným cílem loupeže, krádeže či podvodu. Velmi často se setkáváme i s tím, že u začínajících pachatelů bývají oběťmi právě senioři, neboť u těchto si pachatelé mohou snadno ověřit svůj dosavadní um a získat určitou sebedůvěru při svém protiprávním jednání.
Oběť domácího násilí
Za domácí násilí považujeme „fyzické, psychické anebo sexuální týrání mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti“. K domácímu násilí dochází nejčastěji ve vztahu mezi manželi, druhy či partnery. Může k němu však docházet i v rámci trans generačních vztahů, a to nejen ze strany rodičů vůči dětem, ale i v opačném postavení (Čírtková, 2007, s. 108).
Jednání s obětí domácího násilí je pro policisty vždy nesnadné. Příslušníci přicházejí do neznámého prostředí, kde musí na základě získávání a ověřování informací vyhodnotit spoustu aspektů, zda se o domácí násilí jedná či nikoliv. Pokud celou záležitost vyhodnotí jako domácí násilí, tak následuje řada dalších postupů, jak s danými osoby jednat a nakládat. Problematiku domácího násilí policisté dle názoru autora řeší velice neradi, neboť takovéto případy řeší pouze nárazově, nemají tak dostatek zkušeností pro řešení dané problematiky. S ohroženou osobou bývá pro policisty velmi složitá spolupráce, kdy tato mnohdy jednání násilné osoby omlouvá, paušalizuje nebo se naopak nepřímo dožaduje pomoci, ale policisté nejsou schopni volání ohrožené osoby dobře vyhodnotit ani ji poskytnout dostatečný čas a prostor.
Oběť znásilnění
O obětech znásilnění jsme již pojednávali v kapitole věnující se sekundární viktimizaci. Nicméně je na místě zmínit, že z 21 dotazovaných žen, které oznámily znásilnění na policii, z nich uvedlo až 90 %, že v průběhu znásilnění prožívaly strach
31
ze smrti, 60 % pocit bezmocnosti, 55 % pocit vzteku a 40 % pocit ponížení a ve stejné míře i pocit zhnusení (Čírtková, 2009, s. 184). Z uvedeného průzkumu je zřejmé, jaké nejčastější myšlenky přicházejí na mysl oběti znásilnění. Dle Čírtkové (2009, s. 187) následky znásilnění, resp. prožitého traumatu lze srovnávat např. s následky syndromu týrané ženy. Následky oběti po znásilnění pak dělí na bezprostřední, které se odehrávají těsně po činu a na dlouhodobé, které se obvykle projevují jako PTSP. Je tedy zřejmé, že přístup k oběti znásilnění by měl být vysoce profesionální, empatický a bez jakýchkoliv předsudků.
Oběť stalkingu
Stalking vyhází ze slova, které původně označovalo stopování lovené zvěře směřující k jejímu uštvání s cílem jí ulovit. Tento pojem se následně vžil do kriminologie, kdy jeho významem je „úmyslné zlovolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které snižuje kvalitu života a ohrožuje její bezpečnost“. U oběti stalkingu může docházet k nevyžádaným kontaktům a to jak osobním, tak telefonických nebo prostřednictvím jiných komunikačních prostředků. Pachatel může také vůči oběti vystupovat i destruktivními způsoby, kdy např. propichuje pneumatiky vozidla oběti či jinak poškozuje její majetek nebo se uchyluje k různým výhružkám (Čírtková, 2007, s. 115).
V pojetí českého trestního práva se ve věci stalkingu jedná o naplnění skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování, který je využíván v rámci trestního zákoníku teprve od roku 2010. Jedná se tedy o relativně nový trestný čin, který dosud ještě plně nevstoupil do povědomí veřejnosti. Ze zkušeností autora lze uvést, že mnoho lidí se velmi často považuje za oběť stalkingu, přičemž někteří z nich jsou pevně přesvědčeni, že se takovouto obětí staly, byť závažnost jednání pachatele skutkové podstatě trestného činu nebezpečného pronásledování neodpovídá.
Policista
V této práci budeme pojednávat i o policistovi, který se stal sekundární obětí, tedy útok pachatele nebyl přímo směřován na jeho osobu. Práci policisty můžeme považovat za velice náročnou profesi, kdy při svém výkonu pravomocí policista jedná nejen s oběťmi ale na druhé straně i s pachatelem, který vůči oběti vystupoval. Policista musí zachovat neutrální postavení a ctít presumpci neviny, byť pachatel byl přistižen přímo při činu, jak svou oběť napadal. Toto s sebou přináší i nutnou změnu způsobu jednání
32
policisty, kdy v krátkém časovém sledu komunikuje střídavě s obětí a s pachatelem.
Policista si musí dávat pozor na to, s kým a jak bude jednat bez projevu nastřádaných emocí po provedeném zákroku. Musí tedy při jednání s jakoukoliv osobou při jakékoliv situaci vystupovat odborně a profesionálně nehledě na osobní negativní zkušenosti či trauma, které mohl prožít někdy v minulosti stejně jako oběť nyní.
Policista může být do značné míry viktimizovám i orgány vnitřní kontroly nebo vyšetřováním Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS), byť si je vědom toho, že zákrok provedl oprávněně a dobře. Jde o značnou nejistotu, na jejímž konci jsou postaveny výsledky šetření těchto kontrolních orgánů. Medializace činnosti policie, která vysoce ovlivňuje veřejné mínění společnosti, taktéž velice působí na psychiku policisty. Např. každé použití střelné zbraně je ze strany GIBS prošetřováno z úřední povinnosti, aby byla vyhodnocena oprávněnost zákroku, nicméně média tuto skutečnost dokáži prezentovat takovým způsobem, jakoby bylo již dáno podezření z toho, že policista při zákroku nějak pochybil. Již samotné použití střelné zbraně proti pachateli může být pro policistu velice zátěžové nehledě na další šetření kontrolních orgánů. Již v době, kdy policista namířil zbraň proti pachateli, si musí být totiž jistý tím, že tuto zbraň může a mnohdy i musí použít, tedy svým jednáním bude přímo rozhodovat o životě pachatele. Policisté, kteří proti někomu použili zbraň nebo v průběhu výkonu služby přišli o svého kolegu, je tedy nezbytné po psychické stránce dobře ošetřit, aby mohli dále pokračovat v kvalitním výkonu služby.
Za další způsob vzniku sekundární viktimizace můžeme považovat i nedostatečnou zpětnou vazba od institucí rozhodujících o vinně a trestu pachatele nebo od nadřazených policejních článků kterým věc předává k dalšímu šetření. Policista poté může být v nejistotě, zda jeho práce byla pro oběť či společnost přínosná a smysluplná, popř. zda jeho vinou nedošlo v průběhu prověřování k nějaké chybě či omylu, aby se z této mohl poučit a v dalších případech se jí vyvarovat.
Sociální pracovník
Tuto skupinu můžeme pojímat obdobně jako policistu. Sociálního pracovníka můžeme v určitých případech taktéž považovat za sekundární oběť. Může jít např.
o sociální pracovnici OSPOD, která jedná s dětskou obětí, přičemž ona sama má dítě totožného věku a pohlaví, které se pohybuje ve stejné lokalitě, kde došlo ke spáchání
33
skutku. Může se však jednat i o případy, kdy sociální pracovník pociťuje bezmoc při jednání s obětí, kdy neví, jak má dané oběti pomoci, nebo naopak si je vědom toho, že oběť danou pomoc jednoznačně potřebuje, ale tato jí nechce přijmout.
1.6 Práva oběti
Práva obětí trestných činů, jsou naprosto totožná s právy poškozeného, která mu dává trestní řád. Práva, která jsou dána oběti dle zákona o obětech trestných činů, můžeme dělit do šesti kategorií. Mezi tato práva náleží:
právo na poskytnutí odborné pomoci (§ 4–6 z. č. 45/2013 Sb.), právo na informace (§ 7–13 z. č. 45/2013 Sb.),
právo na ochranu před hrozícím nebezpečím (§ 14 z. č. 45/2013 Sb.), právo na ochranu soukromí (§ 15–16 z. č. 45/2013 Sb.),
právo na ochranu před druhotnou újmou (§ 17–22 z. č. 45/2013 Sb.), právo na peněžitou pomoc (§ 23–37 z. č. 45/2013 Sb.).
1.6.1 Právo na poskytnutí odborné pomoci
Jedná se o základní práva, která jsou oběti zákonem o obětech trestných činů přiznávána. Oběť má právo na poskytnutí odborné pomoci, „kterou se rozumí psychologické poradenství, sociální poradenství, právní pomoc, poskytování právních informací nebo restorativní programy, a to před zahájením trestního řízení, v jeho průběhu i po jeho skončení.“ Tuto pomoc poskytují subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů a to po dobu nezbytně nutnou, kterou jsou povinni poskytovat zvlášť zranitelné oběti bezplatně. Právní pomoc by měla být obětem poskytována bezplatně, kdy z tohoto jsou vyjmuti advokáti. (§ 4–6 z. č. 45/2013 Sb.).
Lze tedy říci, že bezplatná právní pomoc ze stany akreditovaných subjektů, které se zabývají prací s oběťmi nebo ze strany probační a mediační služby (dále jen PMS) (§ 6 z. č. 45/2013 Sb.), je pro oběti bezesporu značným přínosem. Nemusí se tedy vždy obracet na advokáty, jakožto odborníky na právo, kteří své služby vykonávají zpravidla za odměnu, přičemž od klienta mohou žádat i přiměřenou zálohu (§ 22 z. č. 85/1996 Sb). V tomto směru je tedy dána oběti samostatná volba v rozhodování, na jaký konkrétní subjekt se obrátí. Podmínka bezplatného poskytování odborného poradenství
34
je dána i pro jiné subjekty, které dle zákona o sociálních službách poskytují odborné sociálního poradenství pro oběti trestných činů a domácího násilí (§ 37 odst. 3 z. č.
108/2006 Sb.). Toto je mimo jiné blíže stanoveno i vyhláškou, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (§ 4 vyhl. č. 505/2006). Lze říci, že velmi však záleží na lokalitě, v které daná oběť žije, kompetencích pracovníků, kteří pomoc poskytují a v neposlední řadě i na dostupnosti bezplatných služeb. Těmito faktory bude zřejmě určité procento obětí vždy znevýhodněno.
1.6.2 Právo na informace
Jedná se o další významné právo, které je oběti přikládáno. PČR a státní zástupce jsou povinni oběti poskytnout informace o jejich právech vždy písemně. K tomu je nezbytné, aby oběť již při prvotním kontaktu poučili mimo jiné i ústně. Jedná se o čtyři základní informace, kterými se oběť poučuje, a to kde může učinit oznámení o skutečnostech, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, na které subjekty se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc a za jakých podmínek má právo na poskytnutí bezplatné pomoci, za jakých podmínek má právo na poskytnutí ochrany, a u jakého orgánu může získat další informace o věci, v rámci které se stala obětí. Další informace jsou pak oběti vysvětleny ústně, pokud o toto oběť požádá (§ 8 z. č. 45/2013 Sb.).
Informace jsou obětem kompetentní poskytovat dále i subjekty, které jsou zapsány v registru poskytovatelů služeb obětem trestným činů. Ve velmi omezené míře pak i obecní policie, Vězeňská služba ČR, Vojenská policie a celní úřady, pokud se na ně oběť obrátí. Tyto informace se týkají toho, kde může osoba učinit oznámení o skutečnostech, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a na které subjekty se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc. Zdravotnické zařízení předává oběti pouze informace o tom, kam se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc (§ 9–10 z. č.
45/2013).
Oběť má dále právo i na informace o skutečnostech, že obviněný či odsouzený byl propuštěn nebo uprchnul z výkonu vazby, trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence nebo výkonu ústavního ochranného léčení (§11 z. č. 45/2013). Oběť je tedy o těchto skutečnostech na základě její žádosti vyrozuměna, což pro ni může být velmi přínosné z toho hlediska, aby na základě vlastní iniciativy podnikla kroky ke znemožnění jejího vyhledání ze strany propuštěného či uprchlého pachatele. Na druhé straně se toto však
