Viktimizace

Za viktimizaci považujeme proces „veškerého poškození a újmy, kterou utrpí oběť trestného činu v souvislosti s touto situací“ (Vágnerová, 2004, s. 833). Situace, při které se osoba stala obětí trestného činu je značně stresující a traumatizující, přičemž tato situace je neočekávaná a nevyhnutelná. Pro oběť je pak velice těžké se s touto situací vyrovnat, protože není poškozena jen samotným jednáním pachatele, ale i dalšími

„sociálními důsledky této situace“ (Vágnerová, 2004, s. 833). Viktimizaci můžeme tedy chápat jako proces, v rámci kterého se „potenciální oběť stává obětí skutečnou“

(Voňková, 2008, s. 68).

Na to, jakým způsobem se člení proces viktimizace, se pohledy jednotlivých autorů rozcházejí. Vágnerová (2004, s. 833) společně s Voňkovou (2008, s. 69) viktimizaci dělí na primární, sekundární a terciární. Na rozdíl od uvedených autorek Čírtková (2007, s. 12) dělí viktimizaci pouze na primární a sekundární. To, co Vágnerová s Voňkovou považují za proces terciární viktimizace, Čírtková (2007, s. 24) řadí mezi faktory, které ovlivňují dopady trestného činu na oběť. Dá se však říci, že se pohledy různých autorů/autorek na definování pojmu viktimizace a celého procesu poškozování oběti shodují, nehledě na to, ke kolika fázím viktimizace se přiklánějí.

1.3.1 Primární viktimizace

Za primární viktimizaci považujeme poškození oběti, které bezprostředně následuje po spáchání trestného činu. Toto poškození může být buď somatické, též jinými autory popisováno jako fyzické (různé druhy poranění a zmrzačení), poškození psychické neboli uváděné též jako emocionální (citová újma nebo následné trauma) a poškození ekonomické (vznikající např. při loupežích, krádežích nebo se jedná o následně vynaložené náklady ze strany oběti) (Vágnerová, 2004, s. 834). K primární viktimizaci dochází vždy, kdy se stane osoba obětí trestného činu (Čírtková, 2007, s. 12), tedy se dá

20

říci, že touto fází si každá oběť musí povinně projít. Dle Čírtkové (2007, s. 14) jde primární viktimizace „zcela na konto pachatele“, kdy následné prožívání oběti se vyznačuje pocity vlastního zneuctění, pocity ztráty důvěry v sebe sama, ale i ve své okolí. Dále i ztrátou pocitu autonomie, kdy oběť již není schopna plně kontrolovat většinu životních situací a sama překonávat vnější nepříznivé okolnosti.

Z výše uvedeného lze tedy konstatovat, že pachatel trestného činu se vždy stává

„spouštěčem“ viktimizace. Záleží i na tom, jak je oběť psychicky odolná vůči stresové zátěži v době, kdy byla vytavena protiprávnímu jednání, a také, jak je schopna se s útokem pachatele v budoucnu vyrovnat. Každá oběť trestného činu je tedy individuální bytostí, a proto nelze přesně konkretizovat postupy pro jednání s obětí trestného činu. Z tohoto důvodu je třeba vždy dbát na individualitu osobnosti každé oběti, se kterou přijdeme do kontaktu, s ohledem na to, jak závažný skutek na ní byl spáchán.

K tomu, aby byl přístup k oběti po spáchaném trestném činu odborný a profesionální, je dle autorova názoru nezbytné oprostit se od jakéhokoliv paušalizování obětí různých skutků a souběžně s tím se vyvarovat různým předsudkům a stereotypům. Velkou roli v tomto směru však hrají i zkušenosti policistů, kteří jednají s obětí, kdy tyto zkušenosti se nedají předávat, ale je třeba jich nabýt dlouhodobou praxí. To znamená, že nejen každý policista, ale i jiní odborníci, kteří jednají s obětí, se učí především díky svým nabytým zkušenostem. Tento proces „učení se“ jednání s obětí však může přinášet i drobné excesy při jednání s obětí, a tím prohlubovat sekundární viktimizaci.

1.3.2 Sekundární viktimizace

Dle Vágnerové (2004, s. 834) má sekundární viktimizace v naprosté většině charakter pouze psychické újmy, která vzniká v důsledku chování dalších lidí a institucí při jednání s obětí. Oběť může být poškozena jednáním, které vnímá za necitlivé, bez ohledu na to zda takové je či není. Za sekundární viktimizaci považuje také fakt, že se k oběti její okolí chová tak, jako by si situaci sama zavinila. Dle Čírtkové (2007, s. 12–

16) je sekundární viktimizace spojená s velkým stresem, přičemž kontakt oběti s orgány činnými v trestním řízení bude vždy stresující. Sekundární viktimizace je dle Čírtkové

„sice velmi častá, nikoliv však povinná“, v optimálních případech k ní vůbec dojít nemusí. Do jednání s obětí se tedy vkrádá její další nadbytečné zraňování. O sekundární

21

viktimizaci přímo pojednává i zákon o obětech trestných činů, který ji označuje jako druhotnou újmu. Touto újmou se rozumí „újma, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků“ (§ 2 odst. 5 z. č. 45/2013 Sb.).

K sekundární viktimizace může autor z vlastních zkušeností uvést, že bývá velmi obtížné komunikovat s obětí trestného činu, zvláště pokud se jedná o nějaký druh závažné trestné činnosti. Právě policisté bývají ve velké většině ti, kteří jako první přicházejí do kontaktu s obětí. Z tohoto důvodu by měli projevovat značnou část porozumění, empatie a lidského přístupu. Přitom by si měli počínat profesionálně a odborně, přičemž by měly stále dbát i na své autoritativní postavení. Je to tedy velmi mnoho věcí, které by policista měl při jednání s obětí zvládnout. Mnoho policistů je však při jednání s obětí neochotných dané oznámení či věc řešit. Takovýto způsob jednání ze strany policie se nazývá „systém brána“ (Systém brána, 2014). Policista se tímto „snaží odradit oznamovatele od podání oznámení, nepřijme oznámení nebo vystupuje neochotně vůči oznamovateli.“ Toto jednání si svůj název vysloužilo z toho důvodu, že k odrazování oznamovatele dochází již na tzv. „vrátnici obvodního oddělení“, tedy na „bráně“. Například oběť domácího násilí, která dokázala sebrat svou veškerou odvahu, aby se dokázala se svým problémem na policii svěřit, může po odmítnutí oznámení nebo jeho bagatelizování prožívat značné pocity marnosti a zklamání. V tomto směru si můžeme být jisti, že tato oběť se se svým problémem již podruhé na policii svěřit nepřijde, jelikož ztratila veškerou důvěru v kompetentnost policie jako celku a důvěru v to, že se u této instituce dovolá svého práva.

K procesu sekundární viktimizace se autor rozhodl uvést kazuistiku, kterou získal zprostředkovaně ze zkušeností jiných osob, které byly na daném případu zainteresovány. Kazuistiku uvádíme z toho důvodu, abychom mohli demonstrovat dopad sekundární viktimizace na oběť ze strany orgánu činného v trestním řízení.

22 KAZUISTIKA:

V rámci středočeského kraje bydlela společně se svou matkou, třemi sourozenci a přítelem matky v zařízení služeb sociální prevence čtrnáctiletá dívka romského původu. Tato dívka se sociální pracovnici svěřila s tím, že byla v minulosti přítelem její matky pohlavně zneužívána. Sociální pracovnice s touto dívkou danou záležitost prokonzultovala, přičemž jí seznámila s dalším průběhem věci a oznamovací povinností.

Po konzultaci s dívkou bylo přijato opatření, kdy byla daná věc oznámena na PČR.

Vzhledem k závažnosti spáchaného skutku a místu, kde došlo k jeho spáchání, byla věcně a místně příslušná skupina kriminální policie a vyšetřování (dále jen SKPV) krajské úrovně jiného krajského ředitelství PČR. V té době byl již v účinnosti zákon o obětech trestných činů, tak se dívka se sociální pracovnicí domluvila na tom, že danou věc sociální pracovnice oznámí na policii a jiná sociální pracovnice, která byla o věci seznámena a ke které dívka měla důvěru, bude vystupovat v rámci trestního řízení jako její důvěrník, který jí bude psychickou oporou. Na policejní orgán byl mimo jiné vznesen i požadavek, aby dívku vyslýchala osoba stejného pohlaví, kdy toto právo vyplývá přímo ze zákona o obětech trestných činů. Základní útvar PČR, který dané oznámení obdržel, přijal patřičné opatření v dané věci a o všech zjištěných skutečnostech dále informoval příslušný útvar SKPV.

Výsledek celé situace byl takový, že sociální pracovnice čekala na služebně PČR s dívkou několik hodin na příjezd místně a věcně příslušné výjezdové skupiny SKPV, kdy nakonec přijeli tři policisté. Tito rozhodli, že budou vyslýchat poškozenou dívku i přesto, že požadavkem bylo, aby daný výslech provedla žena. Sociální pracovnice jakožto důvěrník byla policisty od daného výslechu vyloučena se závěrem, že takových případů už vyslechli spoustu a tedy nemusí mít obavy. Dívka k danému skutu na služebně PČR nakonec za uvedených okolností vypovídala pouze za přítomnosti pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen OSPOD), která byla u výslechu přítomna.

Na základě uvedené kazuistiky si můžeme udělat názor o tom, že dané jednání bylo protiprávní a zároveň značně necitlivé. Toto jednání také zjevně mohlo podpořit vznik sekundární viktimizace oběti ze strany instituce, která s ní jednala. V dané věci bylo

23

však provedeným vyšetřováním zjištěno, že dané oznámení je vykonstruované a nezakládá se na pravdivých skutečnostech. Přesto byla uvedenou kazuistikou demonstrovaná skutečnost, jak je možno nehledě na závěr policejního vyšetřování zacházet a jednat s osobou, která je v postavení oběti trestného činu.

Velký důraz na průběh jednání s obětí klade Matoušková (2005, s. 122), která uvádí, že policista by při tomto jednání měl zejména dbát na důležitost verbálního projevu a zejména pak neverbální komunikace, jako je zrakový kontakt nebo držení těla, kdy toto by mělo vést k empaticky chápajícímu přístupu a poskytnutí pocitu bezpečí, přičemž z tohoto by měl být zřejmý „opravdový a nefalšovaný zájem o oběť“.

Čírtková (2007, s. 22), která pojednává konkrétně o obětech znásilnění, se opírá o informace získané od těchto obětí, kdy uvádí, že je nutné rozlišit dvě otázky. „Koho označují oběti za původce sekundární viktimizace a jak popisují oběti sekundární viktimizaci.“ Jakožto zdroj sekundární viktimizace tyto oběti na prvním místě označily různé znalce, kterými byli zejména psychologové, psychiatři či gynekologové. Tyto oběti znásilnění považovaly za zdroj viktimizace ze 70 %. Dále pak označily orgány činné v trestním řízení, které se měli podílet na sekundární viktimizaci z 30 %. Na třetí pozici se umístila rodina a známí, kteří měli na oběti dopad z 20 %. Z uvedeného je tedy zřejmé, jak oběti znásilnění hodnotí vystupování jejich okolí vůči tragédii, které se jim přihodila. Bohužel musíme konstatovat, že právě všechny tři skupiny ve značné míře přicházejí do kontaktu s obětí znásilnění bezprostředně po oznámení nebo zjištění tahového skutku, byť se může jednat o osoby, které se snaží v dobré víře oběti znásilnění pomoci a mají zájem, na objasnění věci. Toto vše může ženy od podání trestního oznámení značně odradit. Bourkeové (2007, s. 388) se však přiklání k názoru, že jednání s orgány a odborníky po učiněném oznámení, které bývá spojeno s obavami z dalšího pronásledování ze strany pachatele, je pouze jen zlomek faktorů, které ženy od podání oznámení odrazují.

1.3.3 Terciární viktimizace

Terciální viktimizace „souvisí se změnami osobnosti, které vznikly v důsledku všech nepříznivých zkušeností a vedou k tomu, že člověk není schopen tuto situaci přijatelně zvládnout. Přijímá změnu své osobnosti a nevědomě se tak trestá za to, že se stal obětí.“

Oprávněné reakce daných obětí pak vyvolávají negativní odezvy jejich okolí spojené

24

s nezájmem jejich situaci řešit, byť toto okolí ví, že daná osoba byla podrobena traumatizujícímu zážitku. U obětí, které dospějí do stádia terciární viktimizace se předpokládá, že základní příčinou jejího vzniku jsou tzv. „previktimní osobnostní vlastnosti“ (Vágnerová, 2004, s. 834).

Čírtková (2007, s. 24), která hovoří pouze o dvou fázích viktimizace, přesto pojednává o previktimní osobnosti jakožto o faktoru, který ovlivňuje dopad trestného činu na oběť. K tomuto uvádí, že „osobnostní založení jedince vždy určuje subjektivní význam (závažnost) všech prožívaných situací“, tedy, že dopad trestného činu na každého jedince je zcela individuální, přičemž previktimní osobnost je jedním z faktorů, který ovlivňuje vznik posttraumatické stresové poruchy (dále jen PTSP). Jako další faktory, které podporují vznik PTSP jsou okolnosti trestného činu, do kterých spadá primární viktimizace a dále reakce okolí na trestný čin, přístup profesionálů a blízkých oběti. Můžeme říci, že s tímto koresponduje i vyjádření Kriegelové (2008, s.

36), která uvádí, že vznik PTSP vychází spíše z externích událostí, než z vnitřních charakteristik jedince.