Práva obětí trestných činů, jsou naprosto totožná s právy poškozeného, která mu dává trestní řád. Práva, která jsou dána oběti dle zákona o obětech trestných činů, můžeme dělit do šesti kategorií. Mezi tato práva náleží:
právo na poskytnutí odborné pomoci (§ 4–6 z. č. 45/2013 Sb.), právo na informace (§ 7–13 z. č. 45/2013 Sb.),
právo na ochranu před hrozícím nebezpečím (§ 14 z. č. 45/2013 Sb.), právo na ochranu soukromí (§ 15–16 z. č. 45/2013 Sb.),
právo na ochranu před druhotnou újmou (§ 17–22 z. č. 45/2013 Sb.), právo na peněžitou pomoc (§ 23–37 z. č. 45/2013 Sb.).
1.6.1 Právo na poskytnutí odborné pomoci
Jedná se o základní práva, která jsou oběti zákonem o obětech trestných činů přiznávána. Oběť má právo na poskytnutí odborné pomoci, „kterou se rozumí psychologické poradenství, sociální poradenství, právní pomoc, poskytování právních informací nebo restorativní programy, a to před zahájením trestního řízení, v jeho průběhu i po jeho skončení.“ Tuto pomoc poskytují subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů a to po dobu nezbytně nutnou, kterou jsou povinni poskytovat zvlášť zranitelné oběti bezplatně. Právní pomoc by měla být obětem poskytována bezplatně, kdy z tohoto jsou vyjmuti advokáti. (§ 4–6 z. č. 45/2013 Sb.).
Lze tedy říci, že bezplatná právní pomoc ze stany akreditovaných subjektů, které se zabývají prací s oběťmi nebo ze strany probační a mediační služby (dále jen PMS) (§ 6 z. č. 45/2013 Sb.), je pro oběti bezesporu značným přínosem. Nemusí se tedy vždy obracet na advokáty, jakožto odborníky na právo, kteří své služby vykonávají zpravidla za odměnu, přičemž od klienta mohou žádat i přiměřenou zálohu (§ 22 z. č. 85/1996 Sb). V tomto směru je tedy dána oběti samostatná volba v rozhodování, na jaký konkrétní subjekt se obrátí. Podmínka bezplatného poskytování odborného poradenství
34
je dána i pro jiné subjekty, které dle zákona o sociálních službách poskytují odborné sociálního poradenství pro oběti trestných činů a domácího násilí (§ 37 odst. 3 z. č.
108/2006 Sb.). Toto je mimo jiné blíže stanoveno i vyhláškou, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (§ 4 vyhl. č. 505/2006). Lze říci, že velmi však záleží na lokalitě, v které daná oběť žije, kompetencích pracovníků, kteří pomoc poskytují a v neposlední řadě i na dostupnosti bezplatných služeb. Těmito faktory bude zřejmě určité procento obětí vždy znevýhodněno.
1.6.2 Právo na informace
Jedná se o další významné právo, které je oběti přikládáno. PČR a státní zástupce jsou povinni oběti poskytnout informace o jejich právech vždy písemně. K tomu je nezbytné, aby oběť již při prvotním kontaktu poučili mimo jiné i ústně. Jedná se o čtyři základní informace, kterými se oběť poučuje, a to kde může učinit oznámení o skutečnostech, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, na které subjekty se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc a za jakých podmínek má právo na poskytnutí bezplatné pomoci, za jakých podmínek má právo na poskytnutí ochrany, a u jakého orgánu může získat další informace o věci, v rámci které se stala obětí. Další informace jsou pak oběti vysvětleny ústně, pokud o toto oběť požádá (§ 8 z. č. 45/2013 Sb.).
Informace jsou obětem kompetentní poskytovat dále i subjekty, které jsou zapsány v registru poskytovatelů služeb obětem trestným činů. Ve velmi omezené míře pak i obecní policie, Vězeňská služba ČR, Vojenská policie a celní úřady, pokud se na ně oběť obrátí. Tyto informace se týkají toho, kde může osoba učinit oznámení o skutečnostech, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a na které subjekty se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc. Zdravotnické zařízení předává oběti pouze informace o tom, kam se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc (§ 9–10 z. č.
45/2013).
Oběť má dále právo i na informace o skutečnostech, že obviněný či odsouzený byl propuštěn nebo uprchnul z výkonu vazby, trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence nebo výkonu ústavního ochranného léčení (§11 z. č. 45/2013). Oběť je tedy o těchto skutečnostech na základě její žádosti vyrozuměna, což pro ni může být velmi přínosné z toho hlediska, aby na základě vlastní iniciativy podnikla kroky ke znemožnění jejího vyhledání ze strany propuštěného či uprchlého pachatele. Na druhé straně se toto však
35
dá vnímat jako faktor prohlubující viktimizaci. Např. pachatel si svou oběť vybral čistě náhodně a k této oběti nemá kromě daného protiprávního jednání, kterého se na ní dopustil žádný jiný vztah, ani vazbu. Oběť, která však bude trvat na tom, že žádá být vyrozuměna o propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody, se vlastně samo vystavuje stresu. Jde o obavy, aby se s daným pachatelem znovu nesetkala, byť tato pravděpodobnost je velmi malá a pachatel v tomto směru nemá žádný zájem oběť vyhledávat. Pokud se oběť však z jakéhokoliv důvodu rozhodne, že uvedené informace k pachateli omezenému na osobní svobodě bude vyžadovat, je nezbytné toto její rozhodnutí plně respektovat a informace jí následně poskytnout.
1.6.3 Právo na ochranu soukromí
Právo na ochranu soukromí, které spočívá v zákazu zveřejňování informací, které směřují ke zjištění totožnosti oběti upravuje konkrétně trestní řád (§ 15 z. č. 45/2013 Sb.). Ten v obecné rovině stanovuje (§ 8a z. č. 141/1961 Sb.), že orgány činné v trestním řízení musí při zveřejňování informací o své činnosti veřejnosti dbát na to, aby „nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností“. Dále v rámci přípravného řízení nesmí být zveřejněny informace, které by umožnily zjištění totožnosti poškozené osoby. Při tomto se musí zejména dbát na ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších 18 let.
Pokud však oběť, její zmocněnec, zákonný zástupce, opatrovník nebo důvěrník požádá o to, aby údaje o jeho bydlišti a doručovací adrese, výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání a o jejich osobních, rodinných a majetkových poměrech byly utajeny, pak tyto se vedou takovým způsobem, „aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení, policisté a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci“ (§ 16 z. č. 45/2013 Sb.). Dané právo uvedených osob se uplatňuje v souladu s ustanovením zákona o trestním řízení soudním dle § 55 odst. 1 písm. c).
V této záležitosti se v rámci zákona o obětech jedná o významný a důležitý krok.
Nejen oběť, ale např. i důvěrník, jak je uvedeno má možnost svobodné volby v tom, zda dá souhlas se zveřejněním informací ke své osobě, na základě kterých by mohl být pachatelem vyhledán. Tímto způsobem se dá v mnohých případech jednoduše zabránit tomu, aby se osoby, které mají právo k nahlížení do spisového materiálu, s takovými údaji seznámily, oběť nebo jiné stanovené osoby následně vyhledávaly a snažily se ji
36
ovlivňovat či zastrašovat. Jedná se tedy o vhodný způsob ochrany zejména oběti, u které není dán důvod pro poskytnutí policejní ochrany. V takovémto případě tedy může být utajení místa bydliště či výkonu zaměstnání pro oběť plně dostačující pro pocit jejího bezpečí.
1.6.4 Právo na ochranu před druhotnou újmou
Oběť má právo kdykoliv v průběhu trestního řízení, ale i před jeho zahájením požádat o to, aby bylo při prováděných úkonech zamezeno jejímu kontaktu s osobou, kterou označila za pachatele. Osoba, která je podezřelá nebo je proti ní vedeno trestní řízení. Příslušné orgány jsou tomuto povinny vyhovět vždy, pokud se jedná o zvlášť zranitelnou oběť a nevylučuje to povaha prováděného úkonu. Pokud toto však povaha prováděného úkonu vylučuje, pak jsou „příslušné orgány povinny učinit vhodná opatření, aby se oběť nedostala do kontaktu s takovouto osobou“ (§17 z. č. 45/2013Sb.).
Oběti lze dále klást v průběhu výslechu otázky, které směřují do intimní oblasti pouze, pokud toto je důležité pro trestní řízení. Proti zaměření otázky může oběť podat námitku, kdy tato se musí zaznamenat do protokolu. Takovéto otázky je dále nezbytné klást šetrně a vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech znovu opakovat.
Oběť dále může žádat, aby byla v přípravném řízení vyslechnuta osobou stejného pohlaví. U zvlášť zranitelné oběti musí být vyhověno, pokud tomuto nebrání důležité důvody, kdy tyto musí být zaprotokolovány (§ 19–20 z. č. 45/2013 Sb.).
Mezi další významné právo oběti ve směru ochrany před druhotnou újmou patří právo na přítomnost důvěrníka při prováděném úkonu (§ 21 z. č. 45/2013 Sb.). Role důvěrníka je v rámci těchto úkonů pasivní, nicméně jeho přítomnost je dosti důležitá pro oběť. Tedy se dá říci, že jeho hlavní náplní je dodávání psychické podpory a porozumění oběti. Důvěrníkem však nesmí být osoba, která v dané věci již vystupuje v jiném procesním postavení nebo v postavení obhájce, tlumočníka nebo znalce.
Z takovýchto důvodů je důvěrník z daného úkonu vyloučen, avšak oběti musí být dána možnost na volbu jiného důvěrníka. V neposlední řadě pak má oběť právo na uvedení prohlášení, jaké mělo jednání pachatele dopad na průběh jejího dosavadního života (§ 22 z. č. 45/2013 Sb.). Toto může učinit kdykoliv v průběhu trestního řízení nejen ústně, ale i písemně.
37
Uvedená práva, která slouží k ochraně před druhotnou újmou, lze chápat jako dosti významná pro oběť a to z toho důvodu, aby nedocházelo k prohlubování viktimizace ze strany orgánů činných v trestním řízení. Autor však z vlastních zkušeností může uvést, že tato práva jsou ze strany policistů velmi často opomíjena, kdy o tomto již bylo blíže pojednáno v kapitole věnované sekundární viktimizaci.
1.6.5 Právo na peněžitou pomoc
Jedná se o peněžitou pomoc, která je oběti poskytována ze strany státu a to např.
z důvodu ztráty na výdělku či vynaložení nákladů na léčbu zranění či psychoterapeutické pomoci. Oprávněnou osobou žádající o poskytnutí peněžité pomoci je oběť, které bylo v důsledku trestného činu ublíženo na zdraví, byla jí způsobena těžká újma na zdraví, je osobou pozůstalou po oběti trestného činu nebo se jedná o oběť v oblasti „trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a dítě, které je obětí trestného činu týrání svěřené osoby.“ Pro takovouto osobu pak znamená, že „peněžitá pomoc spočívá v jednorázovém poskytnutí peněžité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem“. Pachatel však musí být nejdříve za své jednání pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby pro nepříčetnost. Osoba, která žádá o poskytnutí peněžité pomoci, nemá na tuto nárok zejména v případech, kdy je stíhána jako spoluobviněná nebo nedala souhlas s trestním stíháním pachatele. Aby byla oběti poskytnuta peněžitá pomoc, musí nejdříve uplatnit veškeré zákonné prostředky na uplatnění náhrady škody či nemajetkové újmy na pachateli (§ 23–29 z. č.
45/2013 Sb.).
V tomto směru se tedy jedná o velmi vstřícný krok ze strany státu vůči obětem trestných činů. Nicméně je na místě konstatovat, že oběť bude nejspíše potřebovat finanční prostředky bezprostředně po spáchání trestného činu. Tedy např. na potřebnou a kvalitní lékařkou péči v důsledku vzniklé zdravotní újmy. Proces poskytnutí peněžité pomoci oběti dle výše uvedených skutečností však můžeme odhadovat řádově na léta.
Zejména u závažnějších případů bývá pachatel odsouzen nejdříve po roce. Pokud následné vymáhání škody v rámci soukromého práva, včetně nařízené exekuce nesměřuje k tomu, aby byla způsobená škoda či nemajetková újma oběti uhrazena, pak tento proces poskytnutí peněžité pomoci snad ani dříve být ukončen nemůže. V tomto
38
směru se můžeme obávat toho, že značná část obětí na takto dlouhé řízení bude rezignovat.