Volný čas jako termín

Termín volný čas nemá jednotně používanou definici, přestože je významnou součástí života každého z nás, a stal se proto ve 20. století předmětem zkoumání mnoha odborníků z celého světa. Obecně bývá za volný čas označována specifická část mimopracovní doby, kdy člověk nemusí vykonávat žádné činnosti, které by vnímal jako povinnosti, to znamená zůstatková doba po splnění svých pracovních povinností v rámci pracovního času a rodinných a společenských závazků v rámci vázaného mimopracovního času. Přestože je toto vymezení tzv. negativní, tedy jako zbytek po vymezení jiných částí celku, skrývá v sobě i pozitivní charakteristiky. Těmi jsou především naše svobodná volba činnosti, dobrovolnost této volby a vnitřní motivace k této volbě, která má za cíl přinést nějaké uspokojení. (Šafr, Patočková, 2010, s. 21).

Detailnější zkoumání různých přístupů k vymezení volného času nám odhaluje, jak hodně různorodě je tento termín teoretiky vnímán. Věnují se mu totiž odborníci napříč oborovým spektrem, ať sociologové, ekonomové nebo nejnověji pedagogové. Samotný novodobý počátek diskusí nad problematikou volného času bychom mohli hledat už v 19.

století, kdy vznik kapitalismu a rozvoj průmyslové revoluce vytvořily ekonomickou a sociální bázi pro rozvoj problematiky volného času (Švigová, 1966, s. 664). V období po druhé světové válce se pak dokonce ve vyspělých zemích začalo objevovat v souvislosti s technologickým pokrokem a předpokladem zkracování pracovní doby tvrzení, že 20.

století vstoupí do dějin jako „století volného času“. Zřejmě nejživější odborné debaty k problematice volného času proběhly v průběhu 60. let 20. století, kdy se mu věnují teoretici na obou stranách železné opony. Objevují se přístupy striktně oddělující aktivní a pasivní trávení volného času, které jsou typické pro sovětské autory, například Mjalkina, z českých autorů sem patří například Červinka. Na druhé straně pak stojí jako nejvýznamnější protipól umírněné přístupy francouzských sociologů v čele s Joffre Dumazedierem, za které se na našem území staví autoři jako Selucký, Filipcová či Švigová (Franc, Knapík, 2012, s. 39–48).

Joffre Dumazedier je až do dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších sociologů volného času. Jeho vymezení volného času vychází ze dvou základních podmínek, které musely být nejprve splněny, aby mohl být vůbec volný čas vymezen. První podmínkou je, že alespoň jedna část lidských činností ve společnosti se vymyká řízení povinností komunitou a alespoň částečně je určována svobodnou volbou jednotlivců. Druhou podmínkou je, že se profesionální práce odpoutala od druhých činností a je vymezována

31 podle vůle člověka a nikoli podle přírody, a dále, že je následně i speciálně zorganizována, takže je volný čas jasně oddělený nebo oddělitelný. Stručně shrnuto jde o podmínky, které ve společnosti umožnila právě až již zmíněná industrializace. Dumazedier na základě provedeného průzkumu vymezil čtyři vlastnosti volného času: dvě negativní, určené vztahem k povinnostem, jež ukládá společnost, a dvě pozitivní, určené vztahem k potřebám osobnosti. Ukázalo se, že tyto čtyři vlastnosti jsou navzájem spjaty. První vlastností je, že volný čas osvobozuje, tedy, že je výsledkem svobodné volby. Druhou vlastností volného času podle Dumazediera je, že je nezainteresovaný, to znamená, že nemá žádná zištný cíl jako například profesionální práce. To jsou obě negativně vymezené vlastnosti. Třetí vlastností je hedonistický charakter volného času, který má jedinci přinášet určité uspokojení ve vztahu k jeho potřebám. Poslední čtvrtou vlastností je uspokojení osobních požadavků. Tato vlastnost je především vymezením vůči společenským povinnostem (Dumazedier, 1966b, s. 444–446).

Přestože je dnes obecně nejpoužívanější negativní vymezení volného času se současným zdůrazněním jeho pozitivních charakteristik, tedy zcela evidentně vymezení vycházející z Dumazediera, existují a jsou rozvíjeny i odborné přístupy, které volný čas pojímají jinak. Příkladem takového přístupu je tzv. Serious Leisure Perspective (SLP) Roberta A. Stebbinse. Tento koncept pojímá volný čas mnohem šířeji, když se snaží o propojení 3 základních forem volného času, kterými jsou Serious Leisure (seriózní volný čas), Casual Leisure (všední volný čas) a Project-based Leisure (projektově založený volný čas). Stebbins, původem Američan, dnes Kanaďan, definuje volný čas jako nenucenou kontextuálně zarámovanou aktivitu, které se věnujeme ve svém volnu na základě vlastní vůle, používajíc našich schopností a zdrojů za účelem uspokojení, naplnění určitého cíle či obojího (The Serious Leisure Perspective, 2016). Z této definice je zřejmé, že připouští kromě uspokojení potřeb i plnění určitého cíle. Pokud si proto uvědomíme, že například vytvoření vlastní vazby na knížku nebo ušití vlastních šatů je vedeno naplněním určitého cíle a jde o činnost trvající jen po dobu této tvorby, nebo že vaření a pečení, kutilství či sbírání čehokoli vytváří určitou užitnou hodnotu, snadno si dosadíme, že do „našeho“

vymezení volného času zapadá bezvýhradně pouze Casual Leisure, u Serious Leisure bychom museli zjišťovat, zda hlavním motorem dané činnosti je vnitřní motivace, a Project-based Leisure bychom spíše ponechali mimo volný čas.

V návaznosti na definici SLP v originále, tedy v angličtině, je zajímavé si uvědomit i jazykový aspekt termínu volný čas. Zatímco v češtině používáme jednotný termín volný čas, v němčině Freizeit, ve francouzštině loisir, případně někdy i temps libre, v angličtině je situace ještě o jeden termín složitější než ve francouzštině. Můžeme se totiž setkat hojně

32 hned se třemi pojmy – kromě leisure ještě s free time a spare time. S posledním z nich se však v odborné literatuře setkáme zřídka, dominují leisure a free time. Například výše uvedená definice SLP („Leisure is an un-coerced, contextually framed activity engaged in during free time“) používá leisure jako specifickou část free time, podobný vztah lze vysledovat i u jiných autorů s tím, že free time je spíše používán ve vztahu k technickému negativnímu vymezení vůči celkovému času, zatímco leisure už zahrnuje i vazbu na pozitivní charakteristiky volného času vztahující se k určitému jedinci, často se váže s termíny jako actvities či participation (Cushman, Veal, Zuzanek, 2008). Jiné zdroje však naopak považují oba termíny zcela za synonyma (Woodward, 2016, Wikipedia, 2016).

V pedagogických definicích jsou většinou patrné sociologické kořeny s tím, že díky zaměření pedagogiky může být pojetí volného času širší, a to s ohledem právě na existující druhy vzdělávání. Volný čas je chápán jako opak doby nutné práce a povinností a doby nutné k reprodukci sil, jinými slovy jako doba, kdy si své činnosti můžeme svobodně vybrat, děláme je dobrovolně a rádi, přinášejí nám pocit uspokojení a uvolnění. Pod volný čas se běžně zahrnují odpočinek, rekreace, zábava, zájmové činnosti, zájmové vzdělávání, dobrovolná společensky prospěšná činnost i časové ztráty s těmito činnostmi spojené.

Z hlediska dětí a mládeže do volného času nepatří vyučování a činnosti s ním související, sebeobsluha, základní péče o zevnějšek a osobní věci, povinnosti spojené s provozem rodiny, domácnosti, výchovného zařízení i další uložené vzdělávání a další časové ztráty.

Součástí volného času nejsou ani činnosti zabezpečující biologickou existenci člověka, jako jídlo, spánek, hygiena či zdravotní péče, přestože si z těchto činností lidé někdy vytvoří svého koníčka, například ve vztahu k přípravě a konzumaci jídla (Pávková, 2008, s. 13). I z tohoto vymezení je tedy zcela patrná kombinace negativních a pozitivních charakteristik volného času.

Jako poslední uvedu definici volného času, se kterou pracuje strategický dokument Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) Koncepce podpory mládeže na období 2014-2020, jehož strategickým cílem č. 4 je „rozšiřovat a zatraktivnit nabídku činností ve volném čase a motivovat děti a mládež k jejímu aktivnímu využití“. Zde je volný čas vymezen jako doba, kdy člověk koná činnosti podle své vůle takovou intenzitou, aby si odpočinul, bez záměru produktivity pro prospěch společnosti. Volný čas je rovněž mimopracovní doba, osvobozená od času přesčasové práce a dojíždění mimo pracoviště (MŠMT, 2014).

33 2.2 Volný čas jako součást dne

Bez ohledu na to, ke kterému vymezení volného času se budeme chtít přiklonit, vždy budeme vycházet ze stejného časového základu, kterým je celkový disponibilní čas každého z nás, tedy den a jeho 24 hodin. Tolik, a ne víc, totiž můžeme rozdělit mezi různé činnosti, a volný čas je tak vždy jednou jeho součástí. Využití celého disponibilního časového fondu se celosvětově věnují průzkumy, tzv. „time use surveys“, tedy průzkumy trávení času. Přestože je neustále vyvíjena snaha o vytvoření pravidel a sjednocení postupů, aby bylo možné i široké mezinárodní srovnání, nejsou tato pravidla jednotně dodržována, a to především v oblasti věku dotazovaných. Například harmonizovaný evropský systém HETUS doporučuje, aby do průzkumů byly zahrnuty osoby starší 10 let s tím, že minimum je 15 let (European Communities, 2009), ale samotné postupy v jednotlivých evropských zemích se výrazně liší, když například Itálie začíná už na věku 3 let, zatímco Švédsko oproti tomu až na věku 20 let (Metadata of Applied Survey Methods, 2016).

Ve mnou sledovaných zemích je situace taková, že ve Spojeném království byla věková hranice nastavena v obou dosavadních průzkumech podle evropského systému HETUS v letech 2000 až 2001 i v letech 2014 až 2015 na 8 let (CTUR, 2016b), v USA je pak věková hranice pro American Time Use Survey (ATUS) nastavena na 15 let, přičemž zde jsou data sbírána průběžně a následně publikována jednou ročně (BLS, 2016). V ČR nebyl bohužel žádný průzkum na trávení času za posledních 25 let proveden (CTUR, 2016a, Emailový dotaz na ČSÚ, 2015), což znemožňuje jakoukoli snahu o srovnání porovnatelných výsledků provedených průzkumů ve sledovaných zemích. Dalším důvodem je i to, že data z britského průzkumu z let 2014 až 2015 nejsou dosud k dispozici a budou zveřejněna až během roku 2016. Zmíním proto pro ilustraci alespoň hlavní okruhy činností spadající do vymezení volného času, které používá v rámci průzkumu ATUS v USA a které definuje HETUS, a jaká zajímavá data s ohledem na trávení volného času v rodinách s au-pair nabízejí průzkumy ATUS v USA a podle HETUS ve Spojeném království.

ATUS používá celkem 18 hlavních činností, z nichž lze na základě definice ve vztahu k výše uvedenému negativnímu vymezení volného času označit bez pochyby za volnočasovou minimálně oblast č. 12 Socializing, Relaxing, and Leisure (chození do společnosti, odpočinek a volný čas) a velmi pravděpodobně také oblasti č. 13 Sports, Exercise, and Recreation (sport, cvičení a rekreace), č. 14 Religious and Spiritual

34 Activities (náboženská a duchovní činnost) a z velké části i č. 18 Telephone Calls (telefonování).

Pokud jde o hlavní činnosti definované HETUS, tady by do volného času spadala určitě oblast č. 5 Social Life and Entertainment (společenský život a zábava), většina části č. 6 Sports and Outdoor Activities (sport a venkovní aktivity) a rovněž většina částí oblastí č. 7 Hobbies and Computing (hobby a práce s počítačem) a č. 8 Mass Media (masmédia).

HETUS přitom hlavních činností na rozdíl od ATUS vymezuje pouze 10.

Ve vztahu k trávení volného času v rodinách s au-pair jsou zajímavé už samotné metody sběru dat. HETUS i ATUS používají kombinací deníků a dotazníků s předem danou strukturou, ve které jsou v obou případech zakotveny i oblasti péče o děti. HETUS dokonce v dotazníku pro domácnosti formuluje otázku H3 přímo směrem k zajištění dlouhodobé péče o děti jinými osobami, které nejsou členy domácnosti (European Communities, 2009). Na volný čas se specificky žádné části dotazníků nezaměřují.

Pokud jde o výsledky průzkumů, tedy interpretaci sebraných dat, ty už jsou ve vztahu k volnému času konkrétnější. Ukazují tak například, že se v USA v roce 2014 celkem 95,7

% lidí starších 15 let během dne věnovalo některé z volnočasových aktivit včetně sportu, což je ve srovnání s ostatními sledovanými hlavními aktivitami po péči o sebe samého, která zahrnuje mimo jiné i spánek, druhé nejvyšší procento, dokonce i daleko před domácími pracemi (74,4%) a prací jako takovou (44,0 %). To jasně dokumentuje význam, jaký volný čas v našem životě hraje. Co už tolik potěšující zjištění není, je fakt, že z průměrných 5,3 hodin věnovaných Američany volnému času a sportu, připadá více než polovina na sledování televize. Bližší pohled na rodiny s dětmi pak jasně odhaluje, že přítomnost dítěte v rodině obecně snižuje čas věnovaný volnočasovým aktivitám a sportu, a čím jsou děti mladší, tím je tento čas nižší (BLS, 2015).

Souhrnná data z průzkumu podle HETUS ve Spojeném království v letech 2000 až 2001 naznačují velmi podobné rozložení času během dne, kdy je na prvním místě spánek jako hlavní součást péče o sebe samého, na druhém místě by i zde byl součet volnočasových činností (sledování televize, společenský život a sport a hobby) a na třetím pak práce. Co je v rámci britských výsledků zajímavé, je údaj, který ATUS díky nastavené věkové hranici respondentů odhalit nemůže, a to je poměrně velký rozdíl v čase věnovaném sportu a hobby mezi dětmi od 8 do 15 let a dospělými. Zatímco u sledování televize a společenského života je průměrný čas vyšší u dospělých s rozdílem v řádech několika procent proti času, který těmto aktivitám věnují děti, u sportu a hobby je průměrný čas vyšší u dětí, a to víc než trojnásobně, čímž se tato aktivita v absolutní

35 hodnotě blíží dokonce hodnotě u sledování televize (The UK 2000 Time Use Survey, 2004).

2.3 Volný čas jako předmět průzkumů

Průzkumy trávení času nejsou jediné, které přinášejí zajímavé informace o trávení volného času. I volný čas jako takový, vymezený jako část celkového disponibilního času, je totiž často samostatným předmětem zkoumání. V případě ČR, kde průzkum trávení času za poslední čtvrtstoletí chybí, jsou pak tyto specifické průzkumy jediným zdrojem těchto informací. Pro dokreslení srovnání mezi sledovanými zeměmi proto nyní uvedu závěry vyplývající z mezinárodního komparativního průzkumu ISSP Volný čas a sport provedeného v roce 2007 a závěry z opakovaných průzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které přibližují trávení volného času v ČR.

Mezinárodní komparativní výzkum ISSP Volný čas a sport ukázal, že 72% Čechů starších 18 let se denně dívá na televizi a 44% poslouchá denně hudbu, další aktivity už denně koná necelých 20% lidí, ať jde o činnosti na počítači, nakupování a chození po obchodech, čtení či fyzické aktivity. V porovnání s průměrem všech 18 evropských zemí, které se průzkumu zúčastnily, jsou patrné největší rozdíly u chození po obchodech a nakupování, kterému se Češi věnují výrazně více, a u trávení času na počítači nebo internetu, kterému se naopak Češi věnují výrazně méně. Na základě toho pomocí hierarchické seskupovací analýzy vykrystalizovaly 3 základní typy životního stylu Čechů ve vztahu k volnému času – pro mladou generaci typické aktivity mimo domov, např.

návštěva sportovních událostí, fyzické aktivity, setkávání s přáteli, kulturní akce, čas na počítači a internetu, dále „ženská“ kultura charakteristická nakupováním, sledováním televize, čtením knih a setkáváním s příbuznými a konečně „domácký“ způsob převážně pasivního života charakteristický ručními pracemi, kutilstvím, hraním deskových her a karet a zčásti sportovním diváctvím (Šafr, Patočková, 2010, s. 2127).

Podobně i průzkum CVVM z roku 2009 ukázal, že nejčastější náplní volného času je sledování televize, následují sportovní aktivity a četba. Pokud jde o rozsah volného času, který mají lidé k dispozici, nedošlo oproti průzkumu z roku 2005 k žádné změně. Ve všední dny má nejvíce lidí k dispozici 3 až 4 hodiny volného času, a to 33%, v sobotu je to 5 až 6 hodin s podílem 26% a v neděli 10 až 14 hodin s podílem 29%. Zkoumaná byla i frekvence určitých forem trávení volného času, z dotazované patnáctky činností vyšla jako nejfrekventovanější četba časopisů, na opačném pólu se umístilo chození na koncerty vážné hudby (CVVM, 2010). Nutno ale podotknout, že průzkum CVVM pracuje s volným časem poměrně nejednotně. Zatímco v první otázce zaměřené na počet hodin volného času

36 denně respondentům jasně určuje, co se má na mysli volným časem, v druhé otázce zaměřené na trávení volného času mají respondenti zcela volné 3 odpovědi, aby následně ve třetí otázce týkající se frekvence, v jaké se respondenti svým zájmům věnují, dostali na výběr jen z předem určených 15 činností, mezi nimiž například zcela chybí ta evidentně nejčastější, tedy sledování televize, či další časté volnočasové činnosti jako práce na počítači a chození po obchodech a nakupování.

Na závěr je zajímavé zmínit, že volný čas může být jako předmět průzkumů uchopen i zcela jinak, než je zjištění jeho struktury z pohledu činností, které v rámci něho lidé vykonávají, a které tedy zároveň volný čas svým způsobem i vymezují či definují vůči ostatním činnostem. Může být uchopen například z pohledu možností, jaké mají lidé pro trávení volného času v dané lokalitě, jako faktor ovlivňující jinou zkoumanou skutečnost v rámci společnosti, či velmi široce jako jeden z tržních segmentů v rámci ekonomiky.

37

B. PRAKTICKÁ ČÁST

3. Vymezení au-pair a volného času pro výzkum

3.1 Vymezení základních charakteristik konceptu au-pair

S ohledem na zaměření mé bakalářské práce nyní utřídím fakta týkající se institucionalizace au-pairingu do jednotlivých kategorií, které lze napříč sledovanými způsoby institucionalizace (Evropská dohoda o au-pair pobytech, Spojené království, USA, ČR – viz kap. 1.2) vysledovat ve vztahu k původu a hlavně významu pojmu au-pair a které současně nabídnou možnost vhodně stanovit základní charakteristiky konceptu au-pair, jež prakticky použiji i ve vztahu k vymezení volného času v rodinách s au-pair a při výběru respondentů pro výzkum.

Při tvorbě kategorií vyjdu z původu a dnešního dominantního významu pojmu au-pair jako člověka (viz kap. 1.1). První skupina kategorií se proto bude vázat na osobu au-pair.

Vzhledem k tomu, že základní charakteristikou této osoby je, že poskytuje služby za ubytování a stravu na principu rovnosti, druhou skupinu kategorií navážu na protistranu au-pair, tedy hostitelskou rodinu. Do poslední skupiny kategorií pak zahrnu vše ostatní, což budou kategorie vážící se na samotný au-pair pobyt, tedy kategorie týkající se interakce mezi au-pair a hostitelskou rodinou. Budou zde i kategorie, které sice z časového hlediska samotnému pobytu předcházejí, ale jsou nedílnou částí jeho organizace. Celkový přehled vytvořených kategorií i s utříděnými fakty je pro přehlednost dále zpracován formou tabulky (viz Tab. 1).

Skupiny kategorií a

jednotlivé kategorie Evropská dohoda o au-pair pobytech

Definice au-pair  Mladý cizinec, který je dočasně přijat

38

Ubytování au-pair  Musí být zajištěno od hostitelské rodiny

hostitelské rodiny  Musí být plně zajištěno Náplň práce au-pair  Služby související

s denními

39

Kapesné au-pair  Právo na kapesné, výše a způsob výplaty Pojištění au-pair  Povinné pojištění

au-pair na náklady

hostitelské rodiny  Povinnost zúčastnit se

alespoň 1

1) Francie uplatňuje výhradu formou prohlášení (min. věk osoby au-pair 18 let, 17 let jen v případě, že má v zemi zákonného zástupce) 2) Francie, Itálie, Norsko a Španělsko uplatňují výhradu (podpis nutný vždy před odjezdem osoby au-pair z vlasti)

3) Francie uplatňuje výhradu formou prohlášení (smlouva musí být uzavřena na nejméně 3 měsíce) 4) Itálie a Španělsko uplatňují výhradu (pouze ½ pojistného hrazena rodinou)

Tab. 1 – Kategorizace institucionalizace au-pairingu ve srovnávaných zemích

Na základě vytvořené kategorizace si nyní vymezím základní charakteristiky konceptu au-pair. Vyjdu přitom především ze společných nebo většinových znaků, které lze v rámci jednotlivých kategorií vysledovat napříč jednotlivými způsoby institucionalizace. Au-pair pobytem proto bude: dočasný pobyt au-pair v hostitelské rodině přijímající země koncipovaný jako program kulturní výměny s předem stanovenými podmínkami pro daný pobyt a pro obě účastnící se strany, případně i pro další strany. Za hlavní předem stanovené podmínky přitom budu na straně pobytu považovat: existenci písemné smlouvy mezi

au-40 pair a hostitelskou rodinou, vymezení dočasnosti pobytu au-pair na základní dobu 1 roku s možností prodloužení na maximálně 2 roky a provádění prací souvisejících s běžným chodem rodiny (zejména péče o děti, případně i výpomoc s lehkými domácími pracemi) ze strany au-pair jako dočasného člena domácnosti výměnou za zajištění stravy a ubytování ve vlastním pokoji, kapesné a takové rozvržení časového harmonogramu prací, které poskytuje dostatek času na studium jazyka a kultury přijímající země a zároveň dostatek osobního pracovního volna, ze strany hostitelské rodiny. Na straně au-pair budou hlavními předem stanovenými podmínkami, že jde o cizince, ve věku 18-30 let a plně způsobilého účasti v programu na základě stanovených podmínek. Na straně hostitelské rodiny půjde

au-40 pair a hostitelskou rodinou, vymezení dočasnosti pobytu au-pair na základní dobu 1 roku s možností prodloužení na maximálně 2 roky a provádění prací souvisejících s běžným chodem rodiny (zejména péče o děti, případně i výpomoc s lehkými domácími pracemi) ze strany au-pair jako dočasného člena domácnosti výměnou za zajištění stravy a ubytování ve vlastním pokoji, kapesné a takové rozvržení časového harmonogramu prací, které poskytuje dostatek času na studium jazyka a kultury přijímající země a zároveň dostatek osobního pracovního volna, ze strany hostitelské rodiny. Na straně au-pair budou hlavními předem stanovenými podmínkami, že jde o cizince, ve věku 18-30 let a plně způsobilého účasti v programu na základě stanovených podmínek. Na straně hostitelské rodiny půjde