TRÁVENÍ VOLNÉHO ČASU DĚTÍ V RODINÁCH S AU-PAIR
Bakalářská práce
Studijní program: B7505 – Vychovatelství
S
tudijní obor: 7505R004 – Pedagogika volného času Autor práce: Michaela Zítková
Vedoucí práce: Mgr. Helena Picková
Turnov 2016
Zadání bakalářské práce
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum: 21. června 2016
Podpis:
Poděkování
Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucí své bakalářské práce, Mgr.
Heleně Pickové, za její vstřícný, ochotný a osobitý přístup při zpracování této práce. Děkuji i všem respondentkám, které byly ochotné mi poskytnout osobní zkušenosti, bez nichž by nemohla být zpracována výzkumná část.
Největší poděkování však patří členu mé rodiny, Jakubu Omovi, za jeho
plnou podporu při plnění jednoho z mých snů v podobě studia pedagogiky.
Anotace a klíčová slova
Bakalářská práce se zabývá au-pairingem se zaměřením na trávení volného času dětí ve vybraných rodinách s au-pair ve třech zemích – Spojených státech amerických, Spojeném království a České republice. Teoretická část vymezuje pojem au-pair s ohledem na jeho původ, institucionální zakotvení v jednotlivých sledovaných zemích a skutečné vnímání au-pair v rámci společnosti. Vedle pojmu au-pair vymezuje teoretická část z různých pohledů i pojem volný čas. Praktická část je postavena na šesti polostrukturovaných rozhovorech s vybranými respondentkami, které působily ve vybraných zemích jako au- pair. Data z rozhovorů jsou pak doplněna i o data z vlastního pozorování autorky v rámci práce au-pair. Cílem výzkumu bylo vytvořit přehled o činnostech au-pair obecně a najít možná specifika v jednotlivých rodinách a zemích, především ve vztahu k trávení volného času dětí a tak, aby byly výstupy výzkumu přínosem pro budoucí uchazečky o au-pairing, stejně jako obohacením pro au-pair stávající či bývalé.
Klíčová slova: au-pair, volný čas dětí, rodiny s au-pair, polostrukturovaný rozhovor, zúčastněné pozorování
Summary and key words
This dissertation deals with the au-pairing with focus on children free time use in selected families with au-pair in 3 countries – in the United States, in the United Kingdom and in the Czech Republic. The theoretical element describes the term au-pair with regard to its origin, to its institutional frame in compared countries and to its real use and perception in the society. The second term described from different views in the theoretical element is free time. The practical element is based on six semi-structured interviews with selected respondents who worked as an au-pair in compared countries. The data extracted from the interviews are supplemented by the participant observation data collected during author´s own au-pair placements. The main objective of the research was to sum up all the au-pair activities and to find possible particularities in selected families and in compared countries, all with a particular interest in children free time use and with the aim that the conclusions of the research are helpful both to future au-pair applicants and to current and former au- pairs.
Key words: au-pair, children´s free time, families with au-pair, semi-structured interview, participant observation
6
Obsah
Úvod ... 9
A. TEORETICKÁ ČÁST ... 11
1. Vymezení au-pair ... 11
1.1 Původ a význam pojmu au-pair ... 11
1.2 Institucionální rámec ... 12
1.2.1 Evropská dohoda o au-pair pobytech ... 12
1.2.1.1 Základní fakta a definice ... 12
1.2.1.2 Ustanovení o au-pair pobytu ... 13
1.2.1.3 Procedurální aspekty ... 14
1.2.1.4 Přílohy a uplatňování výhrad ... 15
1.2.2 Spojené království ... 16
1.2.2.1 Home Office ... 16
1.2.2.2 BAPAA ... 18
1.2.3 Spojené státy americké ... 21
1.2.3.1 Základní fakta a definice ... 21
1.2.3.2 Ustanovení o au-pair ... 21
1.2.3.3 Ustanovení o hostitelských rodinách ... 23
1.2.3.4 Ustanovení o organizační stránce au-pair pobytů ... 23
1.2.4 Česká republika ... 26
1.3 Sociální status ... 27
2. Vymezení volného času ... 30
2.1 Volný čas jako termín ... 30
2.2 Volný čas jako součást dne ... 33
2.3 Volný čas jako předmět průzkumů ... 35
B. PRAKTICKÁ ČÁST ... 37
3. Vymezení au-pair a volného času pro výzkum ... 37
3.1 Vymezení základních charakteristik konceptu au-pair ... 37
3.2 Vymezení volného času ... 40
4. Výzkum ... 43
4.1 Výzkumný problém ... 43
4.2 Výzkumný design a rozhodnutí o metodách ... 43
4.3 Polostrukturované rozhovory ... 44
4.4 Srovnání a interpretace dat ... 45
4.4.1 Základní srovnání dat z rozhovorů ... 45
4.4.2 Interpretace dat z rozhovoru – Veronika ... 47
4.4.3 Interpretace dat z rozhovoru – Iva ... 48
4.4.4 Interpretace dat z rozhovoru – Pavla ... 49
4.4.5 Interpretace dat z rozhovoru – Marie ... 49
4.4.6 Interpretace dat z rozhovoru – Petra ... 50
4.4.7 Interpretace dat z rozhovoru – Zuzana ... 51
4.4.8 Doplnění dat na základě vlastního zúčastněného pozorování... 52
4.5 Diskuze ... 54
Závěr ... 58
7
Seznam obrázků, tabulek a grafů
Obrázky
Práce neobsahuje žádné obrázky.
Tabulky
Tab. 1 – Kategorizace institucionalizace au-pairingu ve srovnávaných zemích ... 39
Tab. 2 – Srovnání vymezení volného času ... 41
Tab. 3 – Základní informace k jednotlivým rozhovorům ... 45
Tab. 4 – Základní srovnání dat z rozhovorů ... 47
Tab. 5 – Zjištěné zajímavosti Veronika ... 48
Tab. 6 – Zjištěné zajímavosti Iva... 49
Tab. 7 – Zjištěné zajímavosti Pavla ... 49
Tab. 8 – Zjištěné zajímavosti Marie ... 50
Tab. 9 – Zjištěné zajímavosti Petra ... 51
Tab. 10 – Zjištěné zajímavosti Zuzana ... 52
Tab. 11 – Přehled zjištění v rámci kategorií podle struktury rozhovorů ... 55
Tab. 12 – Přehled zjištění v rámci srovnání jednotlivých zemí... 55
Tab. 13 – Manuál pro au-pair ... 57 Grafy
Práce neobsahuje žádné grafy.
8
Seznam použitých zkratek a symbolů
Obecné zkratky apod. a podobně atd. a tak dále
č. číslo
dr. doktor/ka hod. hodin kap. kapitola max. maximálně
min. minimálně např. například resp. respektive tab. tabulka tj. to je tzv. tak zvaný
Specifické zkratky a symboly
ATUS American Time Use Survey (Americký průzkum trávení času)
BAPAA British Au-pairs Agencies Association (Asociace britských au-pair agentur)
CFR Code of Federal Regulations(Sbírka federálních předpisů)
CVVM Centrum pro výzkum veřejného mínění ČR Česká republika
DVD digital video disc (DVD)
EHIC European Health Insurance Card(Evropský průkaz zdravotního pojištění)
EHP Evropský hospodářský prostor EU Evropská unie
FLSA Fair Labor Standards Act(Zákon o pracovních standardech)
HETUS Harmonised European Time Use Surveys (Harmonizované evropské průzkumy trávení času)
ISSP International Social Survey Programme (Mezinárodní program průzkumů společnosti)
MŠMT Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy OSVČ osoba samostatně výdělečně činná
SEVIS Student and Exchange Visitor Information System (Informační systém studentského a výměnného programu)
SLP Serious Leisure Perspective (Teorie seriózního volného času)
TV televize
UK United Kingdom (Spojené království)
USA United States of America(Spojené státy americké)
YMS Youth Mobility Scheme (Program mobility mládeže)
$ americký dolar
£ britská libra
9
Úvod
V dnešní nevyzpytatelné době může být pro leckoho velmi překvapujícím zjištěním, jak je v západních zemích nastavena délka mateřské, resp. rodičovské dovolené. Ve Spojených státech amerických je federálním zákonem stanoven nárok na 12 týdnů neplacené dovolené za splnění určitých podmínek, ve Spojeném království činí délka dovolené 26 týdnů s možností přidání dalších 26 týdnů. Oproti těmto zemím mohou být rodiče v České republice velmi vděčni za možnost trávit tento čas s dětmi dle jejich volby až 3 roky. Díky takto legislativně nastaveným délkám mateřské, resp. rodičovské dovolené, ale i kvůli finančnímu zajištění rodiny, vzniká nutnost péči o dítě zajistit jinak.
Možností je samozřejmě více, ale individuální formy jsou stále častěji preferovány a práce chův různého druhu je vnímána jako běžná, tím spíš, že finanční ohodnocení těchto chův je minimálně v obou zmíněných anglicky hovořících zemích leckdy velmi zanedbatelnou částkou pro rodinu a služby, které mohou tyto chůvy nabídnout, zdaleka nezahrnují pouze péči o děti. Tento trend se pomalu dostává i do České republiky a je proto pouze otázkou času, kdy se z něho stane celosvětový fenomén.
Jednu z variant, jak zajistit chod rodiny i při velké časové zaneprázdněnosti rodičů, představují au-pair – mladí lidé ochotní vyměnit současný domov za nový a stát se dočasně členem jiné rodiny. Členem, který však může plnit různé role, protože pravidla pro činnost au-pair nejsou v mezinárodním měřítku jednotná a i v rámci jednotlivých zemí, kde má tento způsob výpomoci v rodinách tradici, se mohou nastavené podmínky v jednotlivých rodinách výrazně lišit. To mohu i sama potvrdit na základě vlastní zkušenosti z několika anglických rodin, jedné americké rodiny a z příležitostného hlídání dětí u nás v České republice. Proto jsem se rozhodla pro zpracování práce, která by zmapovala vše důležité o postavení au-pairingu ve Spojených státech amerických, Spojeném království a České republice a následně se pokusila ve vztahu k rolím au-pair prozkoumat oblast trávení volného času ve vybraných rodinách s au-pair v těchto zemích.
Bakalářská práce s názvem „Trávení volného času dětí v rodinách s au-pair“ je rozdělena do čtyř částí. Úvodní teoretická část zahrnuje dvě kapitoly vymezující au-pair a volný čas, tedy dva základní stavební kameny tématu této práce. Jsou zpracované na základě aktuální dostupné legislativy, mnoha doplňujících internetových zdrojů a rovněž na základě k tématu se vztahující odborné literatury. Následující praktická část zahrnuje rovněž dvě kapitoly. První z nich shrnuje teoretické poznatky a vyvozuje z nich závěry a podklady pro následný výzkum. Ten je v následující kapitole vzhledem ke zkoumanému problému volen jako kvalitativní. Použita je metoda polostrukturovaného rozhovoru
10 s celkem šesti respondenty, vždy po dvou ke každé porovnávané zemi. Tato metoda je pak doplněna ještě o vlastní pozorování.
Hlavním cílem práce je přiblížit postavení au-pairingu i au-pair samotných ve vybraných zemích a na základě vlastního výzkumu vyhodnotit a provést komparaci trávení volného času dětí ve vybraných rodinách s au-pair v těchto zemích. Vedlejším cílem práce je poukázat na velké existující rozdíly v pojetí au-pairingu, hlavně mezi Českou republikou a oběma západními zeměmi, a porovnat data získaná z rozhovorů s vlastními zkušenostmi získanými v rámci mého působení jako au-pair v minulosti.
11
A. TEORETICKÁ ČÁST
1. Vymezení au-pair
1.1 Původ a význam pojmu au-pair
Slovo au-pair, nebo též au pair je dnes široce používáno napříč mnoha jazyky celého světa, z těch významnějších snad jen s výjimkou italštiny a čínštiny (Collins Dictionaries, 2015), a je i součástí spisovné češtiny. V češtině je zpravidla používáno jako nesklonné podstatné jméno rodu ženského, méně často i jako podstatné jméno rodu mužského životného skloňované podle vzoru pán. Užívá se také hovorová varianta au-pairka. Slovo může být psáno, podobně jako například v angličtině, dvojím způsobem, tedy bez spojovníku i s ním (ÚJČ AV ČR, 2015).
Ač většina lidí tento pojem spojuje s významem „mladý cizinec, zpravidla dívka, která pomáhá s domácími pracemi za stravu a ubytování (na principu au-pair), zpravidla s cílem naučit se jazyku“, není to jediný význam tohoto pojmu. Bez spojovníku se s pojmem můžeme setkat i ve světě financí ve významu „al pari; bezplatně, na základě přímé (nefinanční) výměny hodnot“ (ÚJČ AV ČR, 2015), resp. v jeho užším významu „shoda nominální hodnoty cenného papíru s kurzem“ (Slovník cizích slov, 2015).
Slovo au-pair pochází z francouzštiny, v původním významu „rovný“ (à égalité, à parité), v přeneseném pak neopožděný, bezdlužný (sans arriéré), v jiném přeneseném významu pak práce za stravu a ubytování bez nároku na odměnu. Původní význam se do angličtiny přenesl v podobě „on (a) par (with)“, poslední jmenovaný přenesený význam pak ve stejném znění au-pair (Wiktionnaire, 2015). Právě přenesený význam postupně vykrystalizoval do dnešního dominantního významu a použití, přičemž první takové použití slova au-pair v angličtině se datuje do roku 1897, kdy bylo použito v časopise Girl´s Own Paper jako přídavné jméno v souvislosti s dohodou dvou stran (an arrangement…frequently made is for an English girl to enter a French, German or Swiss school and teach her own language in return for joining the usual classes. This is called being au-pair). V roce 1928 bylo použito v Sunday Express v opačném gardu, tedy v souvislosti s pobytem cizinky v anglické rodině (to have a German lady on ‘au-pair’ terms in my house to teach German to my children in return for education in English). Teprve v 60. letech 20. století se termín začal používat jako podstatné jméno (např. 1960 Oxford Times: Au-pair to help with young children). (Word finder, 2015).
Pojem au-pair však není historicky v dnešním dominantním významu a použití prvním.
Již v 18. století byly dívky ze zámožných švýcarských rodin posílány na určitou dobu do
12 zahraničí nebo do cizojazyčných oblastí země, aby se učily cizímu jazyku a dostalo se jim mezinárodního vzdělání. Tyto dívky žily a pomáhaly v domácnosti hostitelské rodiny a staraly se rovněž o výchovu a vzdělání dětí. Oficiálně byly označovány jako
„Haustöchter“, tedy dívky v domácnosti. Zde má tedy koncept au-pair své obsahové kořeny (Aupair village, 2015).
1.2 Institucionální rámec
1.2.1 Evropská dohoda o au-pair pobytech 1.2.1.1 Základní fakta a definice
V Evropě, kde koncept au-pair vznikl a kde se začal v poválečném období rozvíjet nejdříve, došlo už na konci 60. let 20. století k pokusu o jeho institucionalizaci. Záměrně používám výraz „pokus“, neboť dokument, který byl 24. listopadu 1969 podepsán na půdě Rady Evropy Itálií a Belgií a který následně podepsalo ze současných 47 členských zemí této mezivládní organizace ještě dalších 11 evropských států, zůstal bez další potřebné mezinárodní podpory a hlavně ratifikace. Tímto dokumentem je Evropská dohoda o au- pair pobytech (European Agreement on Au-pair Placement), která vstoupila v platnost dnem, kdy ji ratifikovaly první 3 státy (Dánsko, Francie a Norsko), tedy 30. května 1971.
Od té doby k nim však přibyly pouze Itálie (1973) a Španělsko (1988), resp. i Lucembursko (1990), to však mezitím od dohody odstoupilo (2003). Ostatní signatáři dohody (Belgie, Bulharsko, Finsko, Německo, Řecko, Moldavsko a Švýcarsko) dosud smlouvu neratifikovali (Council of Europe, 2015a).
Evropská dohoda o au-pair pobytech obsahuje celkem 22 článků a Protokol, který je její nedílnou součástí. V článku 2 této dohody je pobyt au-pair vymezen jako dočasné přijetí mladých cizinců rodinami výměnou za určité služby, přičemž cílem pobytu cizinců je zlepšit jazykové znalosti, případně i profesní znalosti, a zároveň poznat blíže kulturu země, ve které jsou přijati. Takoví mladí cizinci jsou označováni jako osoby pobývající
„au-pair“. Z této definice je zcela patrné, že dohoda vznikla nedlouho po té, kdy se pojem au-pair začal prosazovat do povědomí široké veřejnosti, protože s ním ještě nepracuje jako s podstatným jménem, ale stále jako s adjektivem.
V článku 3 dohody je následně upřesněna ona „dočasnost“ pobytu, a to na nejvýše 1 rok s možností prodloužení na maximálně 2 roky. Článek 4 pak stanovuje věkové omezení pro cizince, a to na 17 až 30 let s možností výjimky pro horní hranici, kterou smí v odůvodněných případech udělit odpovědný orgán v přijímající zemi. Článek 5 dohody upravuje povinnost pro osoby au-pair vlastnit lékařské potvrzení o tom, že jsou zdravé, a to
13 potvrzení ne starší než 3 měsíce před začátkem pobytu. V uvedených třech článcích jsou tedy zakotveny základní požadavky na osobu pobývající au-pair.
1.2.1.2 Ustanovení o au-pair pobytu
Následujících šest článků dohody se věnuje organizačním aspektům au-pair pobytu. V článku 6 je stanovena povinná existence písemné smlouvy o pobytu osoby au-pair v hostitelské rodině, a to buď jako samostatný dokument nebo alespoň jako vzájemné dopisy. Je přitom stanoveno, že tato písemná smlouva by měla být uzavřena ještě před tím, než osoba au-pair opustí zemi trvalého pobytu, nejpozději však musí být uzavřena během prvního týdne au-pair pobytu. Zároveň musí být tato smlouva uložena u odpovědného orgánu v přijímající zemi, případně u organizace tímto orgánem pověřené. Článek 7 návazně na článek 6 stanovuje, že uzavřená smlouva musí povinně obsahovat „inter alia“
(mimo jiné) způsob, jakým sdílí osoba au-pair život s hostitelskou rodinou při zachování určitého stupně nezávislosti.
V článcích 8 a 9 jsou vymezeny základní podmínky au-pair pobytu. Na straně práva osoby au-pair jsou to: mít zajištěnu stravu a ubytování (a pokud možno ubytování v samostatné místnosti), adekvátní časový prostor pro účast na jazykových kurzech a jiných programech kulturního či profesního vzdělávání, nejméně 1 celý volný den týdně (a během 1 měsíce nejméně jednou to musí být neděle), možnost plně se účastnit náboženských setkání a kapesné upravené smluvně mezi stranami (ve smlouvě povinné dle článku 6 dohody). Na straně povinností osoby au-pair je to potom poskytnutí služeb rodině, a to služeb souvisejících s denními povinnostmi rodiny (obecně však ne více než 5 hodin denně).
Článek 10 dohody řeší pojištění osob au-pair. Udává, že každá země by v Příloze I dohody měla uvést, na co má osoba au-pair v případě nemoci, mateřství či nehody nárok.
Pokud pak tyto nároky nelze uspokojit v rámci existujících národních systémů země, ve které osoba au-pair pobývá, ani na základě mezinárodních smluv, odpovědná osoba v hostitelské rodině je povinna na vlastní náklady uzavřít ve prospěch osoby au-pair soukromou pojistku. Pohled na aktuální stav Přílohy I dohody ale jen potvrzuje, že Evropská dohoda o au-pair pobytech je opravdu jen pokusem o institucionální zakotvení au-pair na mezinárodní úrovni. K 1. lednu 2014 totiž Rada Evropy neevidovala žádný seznam nároků vztahujících se k článku 10 dohody, a to ani od zemí, které dohodu ratifikovaly a měly by ji tudíž i v praxi implementovat.
Posledním článkem, který má přímou vazbu na pobyt osoby au-pair v hostitelské rodině, je článek 11. Ten stanovuje dvoutýdenní výpovědní dobu pro smlouvy uzavřené dle
14 článku 6 dohody v případě, že ve smlouvě není specifikována doba, na kterou se smlouva uzavírá, a zároveň stanovuje možnost okamžitého ukončení smlouvy, a to v případě hrubého porušení povinností jednou ze stran nebo v případě, že nastaly vážné okolnosti vyžadující okamžité ukončení smlouvy.
1.2.1.3 Procedurální aspekty
Zbylé články dohody jsou procedurálního rázu. Článek 12 vymezuje povinnost každé smluvní strany dohody, tedy participující země, ustanovit veřejné orgány a případně i orgány soukromého charakteru, které jsou zmocněné k řešení otázek au-pair pobytů.
Následující článek 13 návazně stanovuje povinnost každé země zasílat v pětiletém intervalu generálnímu tajemníkovi Rady Evropy periodické zprávy o aplikaci článků 1 až 12, a to ve formě určené Výborem ministrů Rady Evropy. Tyto zprávy přitom mají být předkládány k posouzení „Vládnímu sociálnímu výboru Rady Evropy“, který je má posoudit a prezentovat Výboru ministrů včetně případných návrhů na zlepšení implementace dohody v praxi nebo případných návrhů na doplnění znění dohody. Zde je zajímavé, že v dohodě zmíněný „Vládní sociální výbor Rady Evropy“ není na rozdíl od generálního tajemníka a Výboru ministrů žádným oficiálním orgánem, přesto mu dohoda svěřuje poměrně významné kompetence.
Článek 14 upravuje otevřenost dohody všem členským státům Rady Evropy s tím, že se mohou členy stát dvěma způsoby – podpisem bez výhrady nebo podpisem s výhradou následné nutné ratifikace nebo přijetí dohody. Předpis k ratifikaci nebo přijetí dohody u druhého způsobu pak musí být uloženy u generálního tajemníka Rady Evropy. Na tento článek přímo navazuje i článek 15, který stanovuje, že dohoda vstupuje v platnost 1 měsíc po té, kdy se 3 členské země Rady Evropy stanou v souladu s článkem 14 smluvními stranami dohody. Pokud jde o následující přístupové podpisy, stanovuje dále článek 15, že dohoda vstupuje v platnost 1 měsíc po té, kdy daná členská země Rady Evropy buď podepsala bez výhrady přístup k dohodě, nebo uložila u generálního tajemníka Rady Evropy předpis k ratifikaci či přijetí dohody. Článek 16 umožňuje po vstupu dohody v platnost přistoupit i nečlenským zemím Rady Evropy, a to na základě pozvánky od Výboru ministrů. Takový přístup pak platí 1 měsíc po té, kdy daná nečlenská země uložila u generálního tajemníka předpis o přístupu. V současné době však není žádná nečlenská země Rady Evropy signatářem dohody.
Článek 17 upravuje teritoriální platnost dohody na území daného signatářského státu.
První odstavec upravuje možnost specifikovat území, na nichž dohoda platí, a to v momentu, kdy se členská země k dohodě připojuje. Druhý odstavec upravuje možnost
15 rozšíření původní teritoriální platnosti dohody formou prohlášení zaslaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, třetí odstavec pak možnost zrušení takového prohlášení.
Článek 18 umožňuje signatářským státům využít výhrad uvedených v Příloze II dohody, a stejně tak od využívání výhrad odstoupit, a to formou prohlášení zaslaného generálnímu tajemníkovi. V případě odstoupení od výhrad je přitom toto platné ode dne přijetí prohlášení. Příloh se týká i článek 19, který řeší seznam nároků podle článku 10 dohody. V tomto článku je dána povinnost tyto informace zveřejnit.
Článek 20 stanovuje, že dohoda je uzavřena smluvními stranami na dobu neurčitou.
Každá smluvní strana má ale podle tohoto článku právo od dohody odstoupit, a to formou oznámení zaslaného generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. V platnost pak odstoupení od dohody vstupuje 6 měsíců po datu přijetí oznámení. Této možnosti dosud využilo, jak již bylo zmíněno, pouze Lucembursko.
Předposlední článek dohody stanovuje, o čem všem je povinen generální tajemník Rady Evropy informovat členské země Rady Evropy ve vztahu k této dohodě. V zásadě jde o všechny podstatné změny týkající se signatářských zemí napříč všemi články, tedy nové smluvní strany, seznam nároků pro Přílohu I, výhrady smluvních stran či jejich prohlášení a oznámení, včetně odstoupení od prohlášení či celé dohody. Poslední článek odkazuje na Protokol jako integrální součást dohody a stanovuje, že text dohody má 2 oficiální verze, a to v angličtině a francouzštině. Samotný protokol se pak týká článku 10, resp. nároků na pokrytí nákladů zdravotní péče au-pair.
1.2.1.4 Přílohy a uplatňování výhrad
Kromě protokolu jsou nedílnou součástí dohody i obě přílohy. Jak jsem již zmínila u článku 10, Příloha I, která na něj přímo navazuje, neobsahuje žádné seznamy nároků na pokrytí zdravotní péče, které jsou signatářské země povinné uveřejnit. Oproti tomu Příloha II navazující na článek 18 odstavec 1 (výhrady) již prázdná není a obsahuje 4 výhrady ze znění dohody, které mohou signatářské země využít. První možná výhrada se váže na osobu au-pair, kdy je možné ji omezit pouze na osobu ženského pohlaví. Druhá výhrada umožňuje určit, že smlouva o pobytu au-pair podle článku 6 odstavec 1 musí být uzavřena vždy před tím, než osoba au-pair opustí zemi trvalého pobytu. Třetí výhrada se vztahuje na článek 10 odstavec 2 týkající se povinné pojistky ve prospěch osoby au-pair. Tato výhrada umožňuje stanovit, že hostitelská rodina bude platit pouze polovinu pojistného, toto je však potřeba před uzavřením smlouvy o au-pair pobytu všem zainteresovaným stranám oznámit.
Poslední čtvrtá možná výhrada umožňuje signatářským státům dohody odložit
16 implementaci ustanovení článku 12 (ustanovení orgánů zmocněných k řešení otázek au- pair), pouze však na nezbytně nutnou dobu z pohledu praktického fungování.
Pokud se podíváme na to, jaké jsou v praxi uplatňovány jednotlivými signatářskými zeměmi výhrady, zjistíme, že z pětice zemí, které dohodu ratifikovali, neuplatňuje žádnou výhradu pouze Dánsko. Všechny ostatní 4 země uplatňují vždy alespoň jednu výhradu a některé využily i možnosti prohlášení. Francie již od momentu podpisu dohody uplatňuje druhou výhradu (uzavření smlouvy s osobou au-pair před tím, než opustí zemi trvalého pobytu) a od stejného momentu jsou platná i 2 francouzská prohlášení. První se týká věku osoby au-pair, která musí být ve Francii starší 18 let. Na 17 let lze minimální věk snížit pouze v případě, že osoba au-pair prokáže, že má zákonného zástupce ve Francii. Druhé prohlášení se váže na články 6 a 11 a stanoví, že smlouva o pobytu osoby au-pair musí být uzavřena na dobu nejméně 3 měsíců.
Stejnou, tedy druhou výhradu, uplatňuje kromě Francie i Itálie a Norsko. Zatímco pro Norsko je to jediná výhrada (neuplatňuje ani žádné jiné prohlášení), Itálie uplatňuje ještě třetí výhradu (pojistka osoby au-pair) a prohlášením určuje Ministerstvo práce a sociální politiky a regionální úřady práce jako orgány zmocněné k řešení otázek au-pair pobytů.
Dvě výhrady uplatňuje od data uložení předpisu o ratifikaci dohody u generálního tajemníka Rady Evropy i Španělsko. Ve skutečnosti však jde o výhrady tři, protože první z nich zahrnuje druhou a třetí výhradu dle Přílohy II dohody a druhá pak výhradu čtvrtou (odložení určení orgánů). Zde určitě za povšimnutí stojí fakt, že tato čtvrtá výhrada má být dle textu dohody dočasná, ale je přitom v případě Španělska v platnosti již více než 17 let.
To opět potvrzuje, že Evropská dohoda o au-pair pobytech je opravdu více pokusem o nadnárodní institucionalizaci, než skutečnou institucionalizací.
1.2.2 Spojené království 1.2.2.1 Home Office
Spojené království (Velké Británie a Severního Irska) není, podobně jako Česká republika, signatářem Evropské dohody o au-pair pobytech. Na rozdíl od Česka je však Spojené království tradiční zemí pobytu au-pair, a má proto vytvořený institucionální rámec pravidel, byť tento není v současné době jednotný a dostatečně srozumitelný.
Až do roku 2008 byly osoby pracující jako au-pair upraveny jako samostatná kategorie v Imigračních pravidlech (Immigration Rules) v gesci Home Office, což je jedna z ministerských sekcí vlády. Konkrétně v jejich části 4 zabývající se pracovními zkušenostmi (working experience). K 26. listopadu 2008 však byly tyto části zrušeny, resp.
jsou dnes pouze součástí Přílohy F obsahující archiv. V paragrafech 88 až 91 Imigračních
17 pravidel byly až do roku 2008 definovány au-pair pobyt (au-pair placement), požadavky na osobu au-pair a podmínky pro povolení nebo zamítnutí pobytu. Hned na úvod je však nutné podotknout, že Imigrační pravidla jako taková se vztahovala pouze na osoby, které nebyly občany Evropské unie (EU), resp. Evropského hospodářského prostoru (EHP).
Au-pair pobyt byl v Imigračních pravidlech (originálně přijatých v roce 1994) definován v § 88 jako dohoda, na základě které mladý člověk přijede do Spojeného království s cílem naučit se anglický jazyk, zároveň žije jako člen anglicky mluvící rodiny, má k dispozici od této rodiny dostatek prostoru na studium jazyka a pomáhá této rodině v domácnosti po dobu maximálně 5 hodin denně, za což má nárok na přijatelné kapesné a 2 dny volna v týdnu. Aby se však takový mladý člověk mohl stát au-pair, musel splnit 9 základních požadavků stanovených v § 89. Za prvé musel být cílem jeho pobytu ve Spojeném království takový pobyt, který splňoval všechny podmínky au-pair pobytu podle definice uvedené v § 88. Dále musel být tento člověk ve věku 17 až 27 let, nebo musel být v tomto věkovém rozmezí v době, kdy poprvé obdržel povolení k au-pair pobytu. Další podmínkou bylo, že zájemce o au-pair pobyt nesměl být sezdaný (v rámci manželství nebo registrovaného partnerství), nesměl mít vyživovací povinnost vůči žádné osobě, musel být občanem jedné z uvedených zemí (seznam se s novými přístupy zemí k EU měnil, zpočátku tam tedy například bylo i Česko, finální archivní podoba pak je: Andorra, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Faerské ostrovy, Grónsko, Makedonie, Monako, San Marino a Turecko), nesměl mít v úmyslu pracovat jako au-pair déle než 2 roky, musel mít naopak v úmyslu zemi po ukončení au-pair pobytu opustit, nesměl v případě, že již jako au-pair ve Spojeném království pracoval, žádat o nové povolení k datu více než 2 roky od prvního povolení, a musel být schopen se postarat sám o sebe bez jakékoli podpory z veřejných prostředků (tato poslední podmínka v původním znění z roku 1994 nebyla). Povolení pak takový zájemce obdržel v případě, že splnil všechny požadavky, a to nejvýše na 2 roky a pod podmínkou, že nebude vykonávat jiné práce než au-pair.
Po vládní deregulaci au-pair pobytů z listopadu 2008 nastalo ve Spojeném království období institucionálního vakua, kdy neexistovalo žádné vládní doporučení, kterým by se měl au-pairing ve Spojeném království řídit (Cox, Busch, 2015, s. 1). Až v červnu 2014 bylo vydáno vládní doporučení, které však není zcela konkrétní a ucelené a v samém závěru se stejně odvolává na doporučení vydané Asociací britských au-pair agentur (BAPAA – British Au-pairs Agencies Association). Vládní doporučení vlastně pouze vymezuje postavení au-pair jako ekonomického subjektu. Stanovuje totiž, že jde o osoby žijící a pracující pro danou rodinu, které jsou považovány za člena rodiny a nikoli za pracovníka či zaměstnance, splňují-li „většinu“ z výčtu 13 uvedených charakteristik. Tyto
18 charakteristiky jsou, že jde o cizince žijícího v rodině ve Spojeném království, že jde o občana EU nebo osobu vlastnící vízum (Youth Mobility visa nebo student visa), že jde o účastníka kulturního výměnného programu, že daná osoba musí podepsat zvací dopis od rodiny, který obsahuje detaily pobytu (např. ubytování, životní podmínky, pracovní doba, volný čas, kapesné), že se daná osoba učí britské kultuře od rodiny, ve které pobývá, a zároveň sdílí s rodinou kulturu vlastní země, že daná osoba má k dispozici v domě zdarma vlastní pokoj, že daná osoba sdílí hlavní jídla zdarma s rodinou, že daná osoba pomáhá s lehkými domácími pracemi a péčí o děti v úhrnu asi 30 hodin týdně včetně několika večerů s hlídáním dětí, že za práci daná osoba dostává přijatelné kapesné, že dané osobě je umožněno ve volném čase účastnit se kurzů anglického jazyka, že jí je dále umožněno jazyk studovat a prakticky používat v rámci hostitelské rodiny, že jí je někdy umožněno cestovat s rodinou na dovolenou a pomáhat s péčí o děti, a v neposlední řadě, že je takové osobě umožněno během roku odcestovat domů a vidět svoji rodinu. Zároveň však vládní doporučení stanovuje, že osoby au-pair jsou povinny případně v závislosti na jejich kapesném platit daň z příjmu (Income Tax) a národní pojištění (National Insurance), a to bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou považovány za pracovníky či zaměstnance.
Doporučené kapesné přitom uvádí v rozmezí £70 a £85 týdně, přičemž au-pair nemají nárok na minimální mzdu (National Minimum Wage).
Porovnám-li toto vládní doporučení, lze-li ho vůbec doporučením nazývat, s ustanovením dříve platných Imigračních pravidel, je, stručně řečeno, „vágní“. Například uvádí, že au-pair musí být občan EU, nebo musí vlastnit jedno z uvedených víz. Tím za prvé zcela diskvalifikuje práva občanů EHP a Švýcarska (volný pohyb jako u občanů EU) a zároveň jde implicitně díky podmínkám stanoveným pro víza proti základnímu cíli au- pair učit se jazyk (oprávněni jsou například i občané Kanady, Nového Zélandu či Austrálie, kteří se jazyku učit rozhodně nepotřebují). Dále doporučení uvádí, že au-pair pobyt je součástí kulturního výměnného programu, ale tento program nijak blíže nedefinuje. V neposlední řadě pak je symbolem vágnosti již zmíněné ustanovení o splnění
„většiny“ charakteristik pro to, aby byla osoba považována za au-pair člena rodiny.
1.2.2.2 BAPAA
Doporučení BAPAA, na které se vládní doporučení ve svém závěru odvolává, je mnohem preciznější, a to hlavně ve vztahu k právům a povinnostem au-pair a hostitelských rodin. BAPAA hned v úvodu doporučení upozorňuje, že uvádí jen minimum, které by mělo být pro au-pair pobyty dodržováno. Zároveň přímo pojmenovává program jako
19
„BAPAA Au-pair programme“ s tím, že jde o program kulturní výměny, kde jsou osoby au-pair přijímány jako členové hostitelské rodiny.
BAPAA stanovuje ve svém doporučení věkové rozmezí pro au-pair na 18 až 30 let a nedoporučuje sdruženým agenturám, kterých je již přes 30, využívat au-pair nižšího než minimálního doporučeného věku. Na druhé straně připouští možnost využít au-pair staršího než maximálního doporučeného věku, jde-li o občany, kteří nepotřebují vízum.
Pokud jde o pracovní dobu, stanovuje BAPAA rozmezí 25 až 30 hodin týdně rozvržených do 5 dnů pro au-pair ze zemí EU. Delší pracovní dobu označuje za „Au-pair plus“ (35 hodin) a vylučuje tzv. „Mother´s help“ pracovní pozice z programu, protože nejde o kulturní výměnu a delší pracovní doba těchto osob často koliduje s jedním z hlavních principů au-pairingu, kterým je dostatek času na jazykové kurzy. Za stanovenou pracovní dobu BAPAA stanovuje i minimální kapesné pro au-pair, a to ve výši £70 za pracovní dobu 25 hodin týdně (bez ohledu na to, zda je skutečně plně odpracována), resp.
£85 za pracovní dobu 30 hodin týdně.
Součástí au-pairingu jsou podle BAPAA i 2 večery, kdy au-pair hlídají děti (babysitting). Za babysitting by přitom au-pair měli dostat dodatečné kapesné a babysitting nesmí být určen na žádný ze stanovených 2 dnů volna au-pair v týdnu, přičemž za babysitting se považuje jen takový večer, kdy rodiče nejsou doma. Babysitting také nesmí být zahrnut do denního programu au-pair, není-li hlídání vyžadováno.
Z hlediska rozvržení času au-pair BAPAA kromě pracovní doby a babysittingu upravuje i oblast volného času, dovolené a státních svátků. Jak již vyplývá z ustanovení o pracovní době a babysittingu, má au-pair nárok na 2 dny volna v týdnu. Z toho nejméně jednou měsíčně by měla mít osoba au-pair k dispozici celý volný víkend. Navíc musí mít k dispozici dostatek volného času na jazykové kurzy. Od září 2010 doporučuje BAPAA i poskytování placené dovolené, a to ve výši 28 dnů za 12 měsíců, včetně státních svátků.
Určení dovolené musí být odsouhlaseno mezi au-pair a hostitelskou rodinou, osoba au-pair přitom nesmí být nucena vybrat si ji souběžně s rodinnou dovolenou hostitelské rodiny.
Pokud jde o státní svátky, buď jsou součástí dovolené, jak již bylo zmíněno, nebo mohou být případně využity pro účely náhradního volna.
Velmi stručně a jasně BAPAA řeší otázku péče o děti – au-pair se nesmí samostatně starat o děti mladší než 2 roky. Obšírně BAPAA neřeší ani otázku ubytování a stravy. Ta musí být pro au-pair zajištěna v plném rozsahu po celou dobu pobytu s tím, že au-pair musí mít vlastní pokoj s oknem a vybavením ke studiu. Po au-pair přitom nesmí být vyžadováno sdílení tohoto pokoje s dětmi. Zde je zajímavé si všimnout, že přestože BAPAA nikde
20 neuvádí omezení pohlaví pro au-pair, v odstavci věnovaném ubytování a stravě explicitně používá ženský rod („..her own private room…“).
Z pohledu dalších nákladů BAPAA stanovuje, že cestovní náklady do Spojeného království a zpět si hradí au-pair, pokud se hostitelská rodina sama nerozhodne tyto náklady proplatit. Dále je stanoveno, že au-pair musí do země přicestovat se zdravotním průkazem (EHIC), který umožňuje využít státní zdravotní péče za snížené poplatky nebo zcela zdarma, a je doporučeno i další cestovní pojištění pokrývající ztrátu věcí či repatriaci v případě nehody či smrti. Nejvíce je rozveden odstavec týkající se vzdělávání, paradoxně však nestanovuje nic určitého, kromě toho, že osoba au-pair musí dostat k dispozici dostatek volného času na jazykové kurzy a že musí být připravena na to, že si tyto kurzy bude plně hradit ze svého.
V závěru svých doporučení BAPAA určuje pro všechny sdružené agentury povinnost zajistit, že au-pair vždy obdrží zvací dopis k podpisu, který obsahuje všechny potřebné detaily, a dále povinnost zajistit, že hostitelská rodina je pro au-pair vhodná a že rozumí základnímu principu au-pair programu. Současně připojuje seznam lehkých domácích prací i prací nevhodných pro au-pair s tím, že lehké domácí práce jako žehlení by neměly být z bezpečnostních důvodů vyžadovány v případě, že au-pair se stará o děti, které chodí na základní školu, nebo o děti mladší.
Přestože je doporučení BAPAA mnohem konkrétnější než vládní doporučení Home Office, i v něm bychom určité nedokonalosti našli. U pracovní doby se například její rozmezí vztahuje k občanům EU, ale už neuvádí, co platí pro ostatní au-pair. Podobně je na občany EU omezeno i ustanovení o zdravotní péči (mít zdravotní průkaz). Obecně v doporučení chybí výraznější poukázání na podstatné rozdíly v podmínkách pro au-pair, které vyplývají z faktu, že některé osoby nepotřebují a některé potřebují pro pobyt v zemi vízum. Zásadní věc, která mě osobně v doporučení BAPAA jako obecná podmínka chybí a která je obsažená jak v Evropské dohodě o au-pair pobytech, tak v původních Imigračních pravidlech Home Office, je dočasnost pobytu. Tu doporučení BAPAA explicitně vůbec neomezuje.
Je nutné zdůraznit, že postavíme-li doporučení BAPAA vedle podmínek, se kterými se můžeme setkat v jiných zdrojích při zjišťování, co obnáší stát se au-pair ve Spojeném království, můžeme najít méně i více podstatné rozdíly jako například 1 den volna týdně namísto 2 dnů, pracovní dobu stanovenou na 30 hodin včetně babysittingu namísto rozmezí 25 až 30 hodin či doporučení uzavřít přímo smlouvu podle Evropské dohody o au- pair pobytech namísto řešení detailů au-pair pobytu ve zvacím dopisu (AuPairWorld, 2016). Současně je nutné si uvědomit, že přestože au-pairing jako takový je ve Spojeném
21 království od roku 2008 deregulován, minimálně pro občany, kteří potřebují pro pobyt v zemi vízum, jsou pravidla jasně daná. Nejvhodnějším vízem je přitom Tier 5 (Youth Mobility Scheme) visa, protože jeho podmínky nejlépe vyhovují doporučením pro au-pair pobyty.
1.2.3 Spojené státy americké 1.2.3.1 Základní fakta a definice
Ve Spojených státech amerických (USA) je au-pairing pevně legislativně zakotven ve Sbírce federálních předpisů (Code of Federal Regulations – CFR), a to v oblasti 22 Zahraniční vztahy (Foreign Relations). V části 62 Výměnný program (Exchange Visitor Program) je v podčásti B (Specific Program Provisions) au-pair koncept podrobně upraven v §62.31 Au-pairs.
Již samotný úvod paragrafu věnovaného au-pair jasně vymezuje au-pair jako cizince, kterému je umožněno žít v americké hostitelské rodině, a být tak přímou součástí života této rodiny. Jsou zde jako 2 základní principy a zároveň cíle uvedeny péče o děti v hostitelské rodině a studium na akreditované instituci postsekundárního vzdělávání.
Rozsah péče o děti přitom nesmí překročit 45 hodin týdně a studium musí být minimálně v rozsahu 6 semestrálních hodin (tzv. semester hours) na 1 rok trvání programu. Výjimkou je tzv. EduCare program, kde je větší důraz kladen na vzdělávání, a limit péče o děti je nastaven na 30 hodin týdně, minimální počet semestrálních hodin pak na 12 na 1 rok trvání programu. Na základě takto nastavených cílů je dále určeno, že zmocněným orgánem v oblasti au-pair je Ministerstvo zahraničí (Department of State), které smí dle vlastního uvážení vyhlašovat „bona fide“ (v dobré víře) programy, které splňují nastavené cíle, a to na dobu 2 let s možností program v případě nutnosti zrušit.
Důležitou roli v au-pair programech v USA hrají Ministerstvem zahraničí jmenované zastupující organizace (tzv. sponsors), které vyhlášené programy řídí v praxi. Pro tyto organizace je v CFR uvedeno celkem 9 základních podmínek, které musí splnit (např.
omezit umístění au-pair v rámci programu na 1 rok, dodržet nastavené principy a cíle co do rozsahu péče o děti a studia, vyžadovat dostatečné kompetence od všech osob jednajících jejich jménem včetně dohledu, apod.), a je jim uložena řada povinností a odpovědností týkajících se au-pair, hostitelských rodin i organizační stránky au-pair pobytu.
1.2.3.2 Ustanovení o au-pair
Při výběru au-pair musí zastupující organizace dodržet 2 základní obecné podmínky pro všechny výměnné programy, kterými jsou vhodnost programu pro danou osobu a její
22 dostatečná zdatnost v anglickém jazyce. K tomu jsou definována další specifická kritéria přímo pro au-pair: věk 18 až 26 let, dokončené sekundární vzdělání (nebo jeho ekvivalent), zdatnost v mluvené angličtině, způsobilost k plné účasti v programu prokázaná vstupní lékařskou prohlídkou, provedený osobní rozhovor v angličtině včetně zprávy z něho předložené hostitelské rodině a úspěšná prověrka (ověření školy, tři nezávislé osobní nebo pracovní reference, trestní minulost, psychometrický test).
Pro umístění au-pair do hostitelské rodiny je stanoveno, že osoby au-pair musí být umístěny do určité rodiny ještě před odjezdem ze své vlasti a CFR stanovuje i dalších sedm specifických podmínek, které musí být splněny, aby mohla být osoba au-pair do rodiny umístěna. První základní podmínkou je, že rodič nebo odpovědný dospělý bude přítomen doma po první 3 dny pobytu au-pair v rodině. Druhá podmínka se týká rodin s dítětem mladším než 3 měsíce. Do takové rodiny nemůže být au-pair umístěn, pokud není zajištěno, že je současně doma přítomen rodič nebo odpovědný dospělý. Třetí podmínka se týká rodin s dětmi mladšími než 2 roky (v takové rodině smí být osoba au-pair umístěna pouze v případě, že má za sebou alespoň 200 hodin prokázané praxe péče o malé děti), resp. rodin s předškolními dětmi v případě EduCare programu (v takové rodině smí být osoba au-pair účastnící se EduCare programu umístěna jen tehdy, je-li současně zajištěn jiný plný dohled nad těmito dětmi). Čtvrtá podmínka se týká rodin s dětmi se speciálními potřebami. Do takové rodiny smějí být umístěny jen osoby au-pair se zkušenostmi, dovednostmi nebo tréninkem v péči o děti se speciálními potřebami, které rodina odsouhlasí jako dostatečné.
Zbylé tři podmínky jsou stejně jako ta první obecného rázu. Pátá podmínka stanovuje povinnost podepsat mezi au-pair a hostitelskou rodinou ještě před odjezdem au-pair ze své vlasti písemnou smlouvu upravující detailní povinnosti au-pair v péči o děti. Tato smlouva musí jasně určovat, zda je au-pair účastníkem EduCare programu či nikoli a musí stanovovat péči o děti v rozsahu nejvýše 10 hodin denně a 45 hodin týdně (v případě osoby au-pair účastnící se EduCare programu nejvýše 10 hodin denně a 30 hodin týdně). Šestá podmínka určuje, že osoba au-pair nemůže být umístěna do rodiny, která není pro au-pair schopna zajistit vhodný vlastní pokoj, poslední sedmá podmínka potom povinnost provést před odjezdem au-pair z vlasti telefonický rozhovor mezi au-pair a hostitelskou rodinou.
Podobně jako u výběru, i u instruktáže au-pair musejí zastupující organizace v první řadě dodržet obecné podmínky stanovené pro všechny výměnné programy (např. život a zvyky v USA, místní specifika, dostupnost zdravotní péče, specifika programu včetně kontaktů na odpovědné osoby a včetně povinností pro účastníky programu). Specificky pro au-pair programy pak musejí zastupující organizace informovat au-pair před jejich
23 odjezdem ze své vlasti formou kopií o všech předpisech a pravidlech, kterými se program řídí, a to včetně postupů v případě nutnosti podat stížnost. Dále musí osoba au-pair obdržet detailní popis rodiny a komunity, v níž bude umístěna, detailní popis vzdělávací instituce, na kterou bude docházet (včetně finančních nákladů vzdělávání), detailní přehled o dopravě a oficiální dokumenty Ministerstva zahraničí týkající se au-pair programu.
Kromě instruktáže jsou zastupující organizace povinny osobám au-pair zajistit před umístěním do rodiny patřičná školení a trénink týkající se vývoje dítěte a bezpečnosti.
V oblasti vývoje dítěte musí být školení a trénink poskytnut v rozsahu nejméně 24 hodin, z toho nejméně 4 hodiny musí být věnovány specifickému tréninku zaměřenému na děti do 2 let věku. V oblasti bezpečnosti dětí je minimální rozsah školení stanoven na 8 hodin, z toho nejméně 4 hodiny musí být zaměřeny na malé děti.
1.2.3.3 Ustanovení o hostitelských rodinách
Podobně strukturovaná jako pro au-pair jsou v CFR i ustanovení týkající se hostitelských rodin – nejprve je upraven jejich výběr a následně jejich instruktáž. U výběru jsou stanoveny minimální požadavky takto: rodiče jsou Američané nebo osoby s legálním trvalým pobytem, kteří mluví plynně anglicky, se všemi dospělými osobami v rodině byl odpovědným pracovníkem zastupující organizace veden rozhovor, rodiče a všechny dospělé osoby žijící trvale v domácnosti absolvovali úspěšně prověrku osobnosti, rodina má dostatek finančních zdrojů na plnění hostitelských povinností. Zároveň je úkolem zastupující organizace poskytnout hostitelské rodině podrobný písemný přehled o au-pair programu včetně povinností obou stran (au-pair a rodiny) a kompletní profil kandidáta.
Instruktáž rodiny se řídí stejně jako instruktáž au-pair obecnými podmínkami pro všechny výměnné programy, z pohledu obsahu jsou však relevantnější a důležitější specifické požadavky stanovené v §62.31 (i). Ty ukládají zastupujícím organizacím informovat hostitelské rodiny o filozofii, pravidlech a předpisech týkajících se au-pair programu a všem vybraným rodinám předat potřebné dokumenty týkající se programu.
Dále je úkolem zastupujících organizací upozornit všechny vybrané rodiny na povinnost zúčastnit se během roku alespoň jednoho organizovaného setkání s rodinami (jinak může být spolupráce ukončena), kontaktovat prostřednictvím odpovědného pracovníka au-pair i hostitelskou rodinu do 48 hodin od příjezdu au-pair a do 2 týdnů od příjezdu se pak s nimi v domově hostitelské rodiny i osobně setkat.
1.2.3.4 Ustanovení o organizační stránce au-pair pobytů
Zbylá ustanovení týkající se au-pair programů upravují organizační stránku au-pair pobytů – pracovní dobu a mzdu au-pair, studium au-pair, monitoring au-pair pobytů,
24 reporting o au-pair pobytech, sankce pro zastupující organizace, prodloužení programu a opakovanou účast v programu. V oblasti pracovní doby a mezd jsou stanoveny limity, které mají při řízení au-pair pobytů zastupující organizace dodržovat. V případě pracovní doby jde o podmínky definované již v samotných cílech programu a upravené i jako povinné náležitosti písemné smlouvy mezi au-pair a hostitelskou rodinou (tj. maximálně 10 hodin denně a 45 hodin týdně, u EduCare programu maximálně 10 hodin denně a 30 hodin týdně). Pro mzdu je určeno, že je vyplácena týdně na základě pětačtyřicetihodinové týdenní pracovní doby (pro EduCare 75% sazby) v souladu se zákonnými požadavky (Fair Labor Standards Act – FLSA). Pokud jde pak o dny pracovního volna, jako minimální počet je staveno 1,5 dne týdně a 1 kompletní víkend v každém měsíci, placená dovolená má činit 2 týdny.
Studium jako druhý základní princip au-pair programů je v CFR upraven co do minimálního rozsahu i co do nákladů tohoto studia (kolik a kdo platí), a to včetně případu prodloužení trvání programu na více než 1 rok. V základu je stanoven již zmíněný minimální rozsah 12 semestrálních hodin pro účastníky EduCare programu a 6 semestrálních hodin pro účastníky běžného au-pair programu (v rámci 1 roku), které musí au-pair absolvovat na akreditované instituci postsekundárního vzdělávání. Hostitelská rodina je přitom povinna usnadnit jak samotnou přihlášku ke studiu, tak účast na něm, a dále je povinna uhradit poplatek za studium ve výši nepřekračující $1000 (EduCare), resp.
$500 (ostatní au-pair). V případě prodloužení účasti au-pair v programu musí au-pair splnit dodatečné studijní požadavky. Je-li program prodloužen o 9 či 12 měsíců, platí stejné základní podmínky (rozsah i úhrada nákladů studia), při prodloužení o 6 měsíců musí účastníci EduCare programu absolvovat nejméně 6 semestrálních hodin (a rodina hradí náklady nepřevyšující $500), účastníci běžného au-pair programu pak nejméně 3 semestrální hodiny (rodina pak hradí náklady nepřevyšující $250).
CFR stanovuje i minimální požadavky na zastupující organizace týkající se monitoringu a reportingu. V případě monitoringu jde o pravidelné kontakty odpovědného pracovníka s au-pair a hostitelskou rodinou (místní pracovník měsíčně, regionální pracovník čtvrtletně), povinnost zaznamenávat všechny nestandardní situace na straně au- pair i rodiny a povinnost neprodleně oznamovat Ministerstvu zahraničí všechny mimořádné události nesoucí znaky trestného činu nemorálního jednání (crime of moral turpitude) nebo násilí. Reportovat musí zastupující organizace kromě pravidelné výroční zprávy souhrn výsledků ročního průzkumu spokojenosti au-pair a hostitelských rodin s programem (včetně jeho silných a slabých stránek), souhrn všech stížností týkajících se účasti v programu (včetně jejich charakteru a informace o řešení), souhrn všech změn
25 umístění au-pair do jiné hostitelské rodiny, potvrzení veřejného auditora, že organizace postupuje v souladu se zákonnými předpisy, identifikační údaje každého au-pair pobytu (jméno au-pair, umístění v rodině, jméno odpovědného místního pracovníka a jméno odpovědného regionálního pracovníka) a kompletní sadu propagačních a informačních materiálů distribuovaných organizací do rukou au-pair a hostitelských rodin.
Nesplnění povinností ze strany zastupující organizace má za následek sankce ze strany Ministerstva zahraničí. Kromě obecných postupů platných pro všechny výměnné programy, kdy lze zastupujícím organizacím udělit sankce od napomenutí přes podmínečné řízení programu, nápravná opatření, až patnáctiprocentní snížení přidělených účastnických kvót, dočasné pozastavení činnosti, po zrušení jmenování pro zastupování, pro au-pair programy platí, že Ministerstvo zahraničí může program kdykoliv zastavit, pokud zastupující organizace nedodrží povinnosti stanovené pro umísťování do rodin, nedodrží podmínky stanovené pro výběr au-pair nebo nezajistí dodržování limitů pracovní doby a mzdy ze strany hostitelské rodiny.
Jak jsem již uvedla, základní doba pobytu au-pair v rámci programu je v USA 1 rok, zatímco programy jsou dvouleté. To znamená, že pobyt au-pair může být prodloužen.
Prodloužení pobytu však již není v kompetenci zastupujících organizací, nýbrž v kompetenci samotného Ministerstva zahraničí. Na základě žádosti může být pobyt au- pair prodloužen o 6, 9 či 12 měsíců. Žádost přitom musí být podána elektronicky prostřednictvím informačního systému studentského a výměnného programu (Student and Exchange Visitor Information System – SEVIS) tak, aby byla doručena nejpozději 30 dnů před koncem původního pobytu, a zároveň musí být na Ministerstvo zahraničí zaslána na hlavičkovém papíře zastupující organizace další dokumentace obsahující jméno au-pair, identifikační číslo au-pair v rámci SEVIS, datum narození au-pair, požadovaná délka prodloužení pobytu, ověření, že osoba au-pair splnila studijní povinnosti během původního pobytu, a potvrzení o zaplacení správního poplatku. Na více než jeden další rok pobyt prodloužit nelze, au-pair však může po 2 letech pobytu mimo USA požádat o účast v novém programu.
Je důležité zmínit, že na výměnné programy včetně těch au-pair se váže vízová povinnost, konkrétně víza typu J-1 Visa. Pro některé z programů platí, že jejich účastníci mohou vzít do USA i manžela či manželku a osoby, k nimž mají vyživovací povinnost (nesezdané děti do 21 let věku). To však pro au-pair programy neplatí. Ani to ale zájem o au-pair pobyty nesnižuje a v roce 2014 se au programů v USA zúčastnilo přes 16 tisíc au- pair, z toho více než čtvrtina připadá na státy New York a California. S odstupem pak následují Virginia a New Jersey, přes tisíc účastníků zaznamenaly i další dva státy na
26 východním pobřeží USA, a to Massachusetts a Maryland (U.S. Department of State, 2016b). V mezinárodním srovnání jsou USA co do počtu přijatých au-pair na čele pomyslného žebříčku, podle průzkumu za rok 2011 následované Francií a Německem, daleko před Spojeným královstvím, které je až na osmé příčce (ICEF, 2014).
1.2.4 Česká republika
Pojem au-pair je v České republice (ČR) známý spíše v kontextu dočasné emigrace nežli imigrace. Umístění au-pair v českých rodinách nemá tradici, a tudíž neexistují ani žádná specifická pravidla či dokonce legislativa upravující koncept au-pairingu.
V posledních letech se s au-pairingem v pravém slova smyslu setkáme v ČR velmi sporadicky, a to většinou u smíšených rodin, kdy jeden z rodičů je cizinec. Mnohem častější je využití chův nebo hospodyň, které nežijí jako členové rodiny (live-out), které většinou nemají takový rozsah pracovní doby jako au-pair (finanční možnosti českých rodin jsou omezené) a jejichž cílem je dostat za výpomoc s péčí o děti a v domácnosti zaplaceno (Mazancová, 2009, Černá, 2013). Jinými slovy řečeno – nejde o žádný program kulturní výměny, ale o zaměstnání, byť třeba jen formou brigády.
Přestože není koncept au-pair jako takový v ČR legislativně upraven, pojem au-pair zcela mimo české zákony nestojí. Najdeme ho v Zákoně o daních z příjmů (předpis č.
586/1992 Sb.), v Zákoně o azylu (předpis č. 325/1999 Sb.) a v Zákoně o pobytu cizinců na území České republiky (předpis č. 326/1999 Sb.). Ve všech třech zákonech je za au-pair považována osoba (poplatník, resp. cizinec), která „vypomáhá s domácími pracemi za stravu a ubytování“ a jejíž příjem, resp. kapesné, slouží k „uspokojování základních sociálních, kulturních nebo vzdělávacích potřeb“.
Pokud jde o obsahovou náplň ustanovení zákonů vztahující se k au-pair, Zákon o daních z příjmů v §3 odst. 4 písm. e) stanovuje, že příjem au-pair není předmětem daně z příjmů fyzických osob, a to jak příjem au-pair jako daňových rezidentů (au-pair působící v zahraničí), tak i příjem au-pair jako daňových nerezidentů (au-pair působící v ČR).
Zákon o azylu i Zákon o pobytu cizinců na území České republiky pak pobyt au-pair na území ČR vylučují jako započitatelný do požadované doby 5 let nepřetržitého pobytu pro přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropské unii na území ČR, resp. pro povolení k trvalému pobytu (§53d odst. 4 Zákona o azylu, resp. §68 odst. 3 písm. b) Zákona o pobytu cizinců na území České republiky). Nepřímo tak z těchto zákonných ustanovení lze vysledovat, že ctí základní principy konceptu au-pair – nejde o zaměstnání s cílem získat příjem (kapesné slouží k uspokojení základních potřeb, lze ho tedy např. přirovnat ke kapesnému, které dostávají i děti v rodině) a jde o dočasný pobyt
27 (cílem je se vrátit do vlasti a ne získat postavení rezidenta na území, resp. povolení k trvalému pobytu).
Z pohledu Zákona o pobytu cizinců na území České republiky jsou ve vztahu k případnému pobytu au-pair v ČR zajímavá i další jeho ustanovení. V případě Spojeného království a USA byla zmíněna souvislost au-pair pobytů s vízovou povinností, ve Spojeném království nejtypičtěji s vízem typu Tier 5 Youth Mobility Scheme, v USA pak se specifickým typem víza J-1Visa vázaným na výměnné programy. Také v ČR musí cizinci dodržovat předpisy pro vstup a pobyt na jejím území. Podobně jako ve Spojeném království se podmínky liší pro občany EU, resp. EHP a Švýcarska (přechodný pobyt bez víza) a pro ostatní cizince, kteří pro přechodný pobyt nad 90 dnů (vyjdeme-li z toho, že au- pair pobyt je dlouhodobý a dočasného charakteru) potřebují dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k přechodnému pobytu, případně výjezdní příkaz.
Zákon o pobytu cizinců na území České republiky přímo jmenuje některé účely, kdy je vydání dlouhodobého víza směřováno k převzetí povolení k dlouhodobému pobytu (společné soužití rodiny, studium, vědecký výzkum), zároveň existují v ČR i projekty usnadňující vízový režim – Welcome Package pro investory, zaměstnanci investorů, studenti, pacienti (MZV, 2015) – žádný projekt, ani program však osoby au-pair nezahrnuje. Vyjdu-li z toho, že au-pairing není zaměstnáním, je tím splněna podmínka pro udělení dlouhodobého víza, které tak bude v první fázi tím správným instrumentem bez potřeby vydání zaměstnanecké karty, neboť ho lze vydat až na dobu 1 roku.
Exkurz do české legislativy bych mohla dále rozvíjet i směrem k chůvám či hospodyním jako zaměstnankyním agentur nebo osobám samostatně výdělečně činným (OSVČ), případně směrem k zákonným možnostem jiné než rodičovské péče o děti, kdy nejnovějším nástrojem jsou od roku 2014 dětské skupiny. Tím bych se však dostala již zcela mimo oblast au-pairingu. Závěrem proto už jen znovu stručně shrnu, že v ČR není koncept au-pairingu nijak samostatně institucionalizován.
1.3 Sociální status
Institucionální rámec au-pairingu je bezesporu základem pro vymezení osob au-pair.
Nabízí se ale otázka, zda sociální status ve smyslu jeho definice jako relativního sociálního postavení individuí v sociální struktuře (v sociálním systému) dané společnosti, které je spojeno s určitými očekáváními, právy a povinnostmi (Petrusek, 2009, s. 109), s tímto institucionálním zarámováním koresponduje. Zajímavé závěry přináší například výzkum provedený Dr. Rosie Cox od května 2012 do října 2014 na základě tisícovky inzerátů na gumtree.com. Tento výzkum se zaměřil na vývoj au-pairingu ve Spojeném království po
28 jeho deregulaci a ukázal, že au-pairing je sice i po zrušení speciálních au-pair víz nadále na vzestupu, ale na druhé straně také to, že existují obrovské rozdíly mezi tím, v jakých podmínkách au-pair žijí, jakou práci dělají a jak jsou za ni placeni. Rozptyl pracovní doby je od 20 do 70 hodin týdně (průměr téměř 39 hodin), v některých případech au-pair nežije s rodinou (tedy tzv. live-out) a byly dokonce registrovány i případy, kdy au-pair nedostává žádné kapesné. V návaznosti na existující doporučení Home Office a BAPAA bylo tedy zjištěno, že většina au-pair žije a pracuje mimo hranice těchto institucionálních doporučení.
Výzkum přinesl i další zajímavá zjištění, a to že se smazávají rozdíly mezi konceptem au-pair a rolí chůvy (rostou nároky rodin na péči o děti a klesá jejich zájem o kulturní výměnu), že vznikají velké rozdíly v přístupu k au-pair na základě jejich národnosti (kratší pracovní doba a větší vstřícnost k osobám ze západní Evropy ve srovnání s těmi ze střední a východní Evropy), nebo že se zvýšila rizika pro potenciální au-pair a hostitelské rodiny (vyšší využití internetu a on-line agentur při sjednávání au-pair pobytů). (Cox, Busch, 2015, s. 1).
Jiný dřívější výzkum Dr. Cox pro změnu přináší jakýsi „průměrný“ společenský obrázek o au-pair, tedy jak je na au-pair ve Spojeném království vesměs nahlíženo veřejností. Tento výzkum dochází k závěrům, že au-pair je vlastně „mladá bílá žena jako neviditelný migrant“, která je na jednu stranu vykreslována jako atraktivní a sexuálně dostupná mladá žena, na druhou stranu pak jako oddaná a spokojená pečovatelka. Ve spojení s institucionálním vymezením au-pair jako osoby, která není ani migrantem, ani pracovníkem, tak vzniká podle závěrů výzkumu při deregulaci au-pairingu obrovský prostor pro využití au-pair především jako levné pracovní síly pro pomocné práce v domácnosti (Cox, 2007, s. 293). Tím je tedy zcela popřen princip kulturní výměny, kdy osoba au-pair není považována jako dočasný člen hostitelské rodiny, ale spíše jako její zaměstnanec. To potom sociální status i s ním související sociální role au-pair posouvá do jiné roviny, než ve které jsou předurčeny institucionálním rámcem.
Deregulované institucionální prostředí však nelze označit za jedinou příčinu toho, že se skutečný sociální status au-pair může lišit od toho, co předurčuje institucionální rámec. I v USA, kde je au-pairing pevně legislativně zakotven, totiž nestačí právní rámec k tomu, aby bylo plně zajištěno, že je au-pair koncept vnímán ve společnosti ve svém původním a pravém slova smyslu. Princip kulturní výměny je i zde spíše mýtem a pro většinu pracujících rodičů ze střední a vyšší střední společenské vrstvy představují au-pair hlavně levnou legalizovanou formu pracovní síly pro výpomoc s péčí o děti. V porovnání s náklady na jiné legální formy pomocníků v domácnosti jsou totiž au-pair výrazně
29 racionálnější volbou, v porovnání s nabídkou šedého trhu pak volbou výrazně méně rizikovou (Chuang, 2013, s. 342343).
Lze tedy shrnout, že sociální status au-pair je ve Spojeném království i v USA ve skutečnosti téměř výhradně určován ekonomickým rozměrem institucionálního zarámování au-pairingu, zatímco rozměr kulturní je v různé míře potlačen, a to bez ohledu na míru institucionalizace konceptu au-pair. Au-pair jsou v první řadě považovány za pracovní sílu do domácnosti a ne za osobu, která přijela do přijímající země s určitými osobními cíli a měla by být rovnoprávným členem hostitelské rodiny. Pokud jde o ČR, zde je jakékoli hodnocení vzhledem k nerozvinutému au-pairingu irelevantní.
