Spojené království

Spojené království (Velké Británie a Severního Irska) není, podobně jako Česká republika, signatářem Evropské dohody o au-pair pobytech. Na rozdíl od Česka je však Spojené království tradiční zemí pobytu au-pair, a má proto vytvořený institucionální rámec pravidel, byť tento není v současné době jednotný a dostatečně srozumitelný.

Až do roku 2008 byly osoby pracující jako au-pair upraveny jako samostatná kategorie v Imigračních pravidlech (Immigration Rules) v gesci Home Office, což je jedna z ministerských sekcí vlády. Konkrétně v jejich části 4 zabývající se pracovními zkušenostmi (working experience). K 26. listopadu 2008 však byly tyto části zrušeny, resp.

jsou dnes pouze součástí Přílohy F obsahující archiv. V paragrafech 88 až 91 Imigračních

17 pravidel byly až do roku 2008 definovány au-pair pobyt (au-pair placement), požadavky na osobu au-pair a podmínky pro povolení nebo zamítnutí pobytu. Hned na úvod je však nutné podotknout, že Imigrační pravidla jako taková se vztahovala pouze na osoby, které nebyly občany Evropské unie (EU), resp. Evropského hospodářského prostoru (EHP).

Au-pair pobyt byl v Imigračních pravidlech (originálně přijatých v roce 1994) definován v § 88 jako dohoda, na základě které mladý člověk přijede do Spojeného království s cílem naučit se anglický jazyk, zároveň žije jako člen anglicky mluvící rodiny, má k dispozici od této rodiny dostatek prostoru na studium jazyka a pomáhá této rodině v domácnosti po dobu maximálně 5 hodin denně, za což má nárok na přijatelné kapesné a 2 dny volna v týdnu. Aby se však takový mladý člověk mohl stát au-pair, musel splnit 9 základních požadavků stanovených v § 89. Za prvé musel být cílem jeho pobytu ve Spojeném království takový pobyt, který splňoval všechny podmínky au-pair pobytu podle definice uvedené v § 88. Dále musel být tento člověk ve věku 17 až 27 let, nebo musel být v tomto věkovém rozmezí v době, kdy poprvé obdržel povolení k au-pair pobytu. Další podmínkou bylo, že zájemce o au-pair pobyt nesměl být sezdaný (v rámci manželství nebo registrovaného partnerství), nesměl mít vyživovací povinnost vůči žádné osobě, musel být občanem jedné z uvedených zemí (seznam se s novými přístupy zemí k EU měnil, zpočátku tam tedy například bylo i Česko, finální archivní podoba pak je: Andorra, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Faerské ostrovy, Grónsko, Makedonie, Monako, San Marino a Turecko), nesměl mít v úmyslu pracovat jako au-pair déle než 2 roky, musel mít naopak v úmyslu zemi po ukončení au-pair pobytu opustit, nesměl v případě, že již jako au-pair ve Spojeném království pracoval, žádat o nové povolení k datu více než 2 roky od prvního povolení, a musel být schopen se postarat sám o sebe bez jakékoli podpory z veřejných prostředků (tato poslední podmínka v původním znění z roku 1994 nebyla). Povolení pak takový zájemce obdržel v případě, že splnil všechny požadavky, a to nejvýše na 2 roky a pod podmínkou, že nebude vykonávat jiné práce než au-pair.

Po vládní deregulaci au-pair pobytů z listopadu 2008 nastalo ve Spojeném království období institucionálního vakua, kdy neexistovalo žádné vládní doporučení, kterým by se měl au-pairing ve Spojeném království řídit (Cox, Busch, 2015, s. 1). Až v červnu 2014 bylo vydáno vládní doporučení, které však není zcela konkrétní a ucelené a v samém závěru se stejně odvolává na doporučení vydané Asociací britských au-pair agentur (BAPAA – British Au-pairs Agencies Association). Vládní doporučení vlastně pouze vymezuje postavení au-pair jako ekonomického subjektu. Stanovuje totiž, že jde o osoby žijící a pracující pro danou rodinu, které jsou považovány za člena rodiny a nikoli za pracovníka či zaměstnance, splňují-li „většinu“ z výčtu 13 uvedených charakteristik. Tyto

18 charakteristiky jsou, že jde o cizince žijícího v rodině ve Spojeném království, že jde o občana EU nebo osobu vlastnící vízum (Youth Mobility visa nebo student visa), že jde o účastníka kulturního výměnného programu, že daná osoba musí podepsat zvací dopis od rodiny, který obsahuje detaily pobytu (např. ubytování, životní podmínky, pracovní doba, volný čas, kapesné), že se daná osoba učí britské kultuře od rodiny, ve které pobývá, a zároveň sdílí s rodinou kulturu vlastní země, že daná osoba má k dispozici v domě zdarma vlastní pokoj, že daná osoba sdílí hlavní jídla zdarma s rodinou, že daná osoba pomáhá s lehkými domácími pracemi a péčí o děti v úhrnu asi 30 hodin týdně včetně několika večerů s hlídáním dětí, že za práci daná osoba dostává přijatelné kapesné, že dané osobě je umožněno ve volném čase účastnit se kurzů anglického jazyka, že jí je dále umožněno jazyk studovat a prakticky používat v rámci hostitelské rodiny, že jí je někdy umožněno cestovat s rodinou na dovolenou a pomáhat s péčí o děti, a v neposlední řadě, že je takové osobě umožněno během roku odcestovat domů a vidět svoji rodinu. Zároveň však vládní doporučení stanovuje, že osoby au-pair jsou povinny případně v závislosti na jejich kapesném platit daň z příjmu (Income Tax) a národní pojištění (National Insurance), a to bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou považovány za pracovníky či zaměstnance.

Doporučené kapesné přitom uvádí v rozmezí £70 a £85 týdně, přičemž au-pair nemají nárok na minimální mzdu (National Minimum Wage).

Porovnám-li toto vládní doporučení, lze-li ho vůbec doporučením nazývat, s ustanovením dříve platných Imigračních pravidel, je, stručně řečeno, „vágní“. Například uvádí, že au-pair musí být občan EU, nebo musí vlastnit jedno z uvedených víz. Tím za prvé zcela diskvalifikuje práva občanů EHP a Švýcarska (volný pohyb jako u občanů EU) a zároveň jde implicitně díky podmínkám stanoveným pro víza proti základnímu cíli au-pair učit se jazyk (oprávněni jsou například i občané Kanady, Nového Zélandu či Austrálie, kteří se jazyku učit rozhodně nepotřebují). Dále doporučení uvádí, že au-pair pobyt je součástí kulturního výměnného programu, ale tento program nijak blíže nedefinuje. V neposlední řadě pak je symbolem vágnosti již zmíněné ustanovení o splnění

„většiny“ charakteristik pro to, aby byla osoba považována za au-pair člena rodiny.

1.2.2.2 BAPAA

Doporučení BAPAA, na které se vládní doporučení ve svém závěru odvolává, je mnohem preciznější, a to hlavně ve vztahu k právům a povinnostem au-pair a hostitelských rodin. BAPAA hned v úvodu doporučení upozorňuje, že uvádí jen minimum, které by mělo být pro au-pair pobyty dodržováno. Zároveň přímo pojmenovává program jako

19

„BAPAA Au-pair programme“ s tím, že jde o program kulturní výměny, kde jsou osoby au-pair přijímány jako členové hostitelské rodiny.

BAPAA stanovuje ve svém doporučení věkové rozmezí pro au-pair na 18 až 30 let a nedoporučuje sdruženým agenturám, kterých je již přes 30, využívat au-pair nižšího než minimálního doporučeného věku. Na druhé straně připouští možnost využít au-pair staršího než maximálního doporučeného věku, jde-li o občany, kteří nepotřebují vízum.

Pokud jde o pracovní dobu, stanovuje BAPAA rozmezí 25 až 30 hodin týdně rozvržených do 5 dnů pro au-pair ze zemí EU. Delší pracovní dobu označuje za „Au-pair plus“ (35 hodin) a vylučuje tzv. „Mother´s help“ pracovní pozice z programu, protože nejde o kulturní výměnu a delší pracovní doba těchto osob často koliduje s jedním z hlavních principů au-pairingu, kterým je dostatek času na jazykové kurzy. Za stanovenou pracovní dobu BAPAA stanovuje i minimální kapesné pro au-pair, a to ve výši £70 za pracovní dobu 25 hodin týdně (bez ohledu na to, zda je skutečně plně odpracována), resp.

£85 za pracovní dobu 30 hodin týdně.

Součástí au-pairingu jsou podle BAPAA i 2 večery, kdy au-pair hlídají děti (babysitting). Za babysitting by přitom au-pair měli dostat dodatečné kapesné a babysitting nesmí být určen na žádný ze stanovených 2 dnů volna au-pair v týdnu, přičemž za babysitting se považuje jen takový večer, kdy rodiče nejsou doma. Babysitting také nesmí být zahrnut do denního programu au-pair, není-li hlídání vyžadováno.

Z hlediska rozvržení času au-pair BAPAA kromě pracovní doby a babysittingu upravuje i oblast volného času, dovolené a státních svátků. Jak již vyplývá z ustanovení o pracovní době a babysittingu, má au-pair nárok na 2 dny volna v týdnu. Z toho nejméně jednou měsíčně by měla mít osoba au-pair k dispozici celý volný víkend. Navíc musí mít k dispozici dostatek volného času na jazykové kurzy. Od září 2010 doporučuje BAPAA i poskytování placené dovolené, a to ve výši 28 dnů za 12 měsíců, včetně státních svátků.

Určení dovolené musí být odsouhlaseno mezi au-pair a hostitelskou rodinou, osoba au-pair přitom nesmí být nucena vybrat si ji souběžně s rodinnou dovolenou hostitelské rodiny.

Pokud jde o státní svátky, buď jsou součástí dovolené, jak již bylo zmíněno, nebo mohou být případně využity pro účely náhradního volna.

Velmi stručně a jasně BAPAA řeší otázku péče o děti – au-pair se nesmí samostatně starat o děti mladší než 2 roky. Obšírně BAPAA neřeší ani otázku ubytování a stravy. Ta musí být pro au-pair zajištěna v plném rozsahu po celou dobu pobytu s tím, že au-pair musí mít vlastní pokoj s oknem a vybavením ke studiu. Po au-pair přitom nesmí být vyžadováno sdílení tohoto pokoje s dětmi. Zde je zajímavé si všimnout, že přestože BAPAA nikde

20 neuvádí omezení pohlaví pro au-pair, v odstavci věnovaném ubytování a stravě explicitně používá ženský rod („..her own private room…“).

Z pohledu dalších nákladů BAPAA stanovuje, že cestovní náklady do Spojeného království a zpět si hradí au-pair, pokud se hostitelská rodina sama nerozhodne tyto náklady proplatit. Dále je stanoveno, že au-pair musí do země přicestovat se zdravotním průkazem (EHIC), který umožňuje využít státní zdravotní péče za snížené poplatky nebo zcela zdarma, a je doporučeno i další cestovní pojištění pokrývající ztrátu věcí či repatriaci v případě nehody či smrti. Nejvíce je rozveden odstavec týkající se vzdělávání, paradoxně však nestanovuje nic určitého, kromě toho, že osoba au-pair musí dostat k dispozici dostatek volného času na jazykové kurzy a že musí být připravena na to, že si tyto kurzy bude plně hradit ze svého.

V závěru svých doporučení BAPAA určuje pro všechny sdružené agentury povinnost zajistit, že au-pair vždy obdrží zvací dopis k podpisu, který obsahuje všechny potřebné detaily, a dále povinnost zajistit, že hostitelská rodina je pro au-pair vhodná a že rozumí základnímu principu au-pair programu. Současně připojuje seznam lehkých domácích prací i prací nevhodných pro au-pair s tím, že lehké domácí práce jako žehlení by neměly být z bezpečnostních důvodů vyžadovány v případě, že au-pair se stará o děti, které chodí na základní školu, nebo o děti mladší.

Přestože je doporučení BAPAA mnohem konkrétnější než vládní doporučení Home Office, i v něm bychom určité nedokonalosti našli. U pracovní doby se například její rozmezí vztahuje k občanům EU, ale už neuvádí, co platí pro ostatní au-pair. Podobně je na občany EU omezeno i ustanovení o zdravotní péči (mít zdravotní průkaz). Obecně v doporučení chybí výraznější poukázání na podstatné rozdíly v podmínkách pro au-pair, které vyplývají z faktu, že některé osoby nepotřebují a některé potřebují pro pobyt v zemi vízum. Zásadní věc, která mě osobně v doporučení BAPAA jako obecná podmínka chybí a která je obsažená jak v Evropské dohodě o au-pair pobytech, tak v původních Imigračních pravidlech Home Office, je dočasnost pobytu. Tu doporučení BAPAA explicitně vůbec neomezuje.

Je nutné zdůraznit, že postavíme-li doporučení BAPAA vedle podmínek, se kterými se můžeme setkat v jiných zdrojích při zjišťování, co obnáší stát se au-pair ve Spojeném království, můžeme najít méně i více podstatné rozdíly jako například 1 den volna týdně namísto 2 dnů, pracovní dobu stanovenou na 30 hodin včetně babysittingu namísto rozmezí 25 až 30 hodin či doporučení uzavřít přímo smlouvu podle Evropské dohody o au-pair pobytech namísto řešení detailů au-au-pair pobytu ve zvacím dopisu (AuPairWorld, 2016). Současně je nutné si uvědomit, že přestože au-pairing jako takový je ve Spojeném

21 království od roku 2008 deregulován, minimálně pro občany, kteří potřebují pro pobyt v zemi vízum, jsou pravidla jasně daná. Nejvhodnějším vízem je přitom Tier 5 (Youth Mobility Scheme) visa, protože jeho podmínky nejlépe vyhovují doporučením pro au-pair pobyty.

1.2.3 Spojené státy americké