Exemplum

Slovo exemplum pochází z latiny a znamená příklad, ukázku, vzor či vzorný doklad. Encyklopedie literárních žánrů ho charakterizuje jako výpisek z „jiných literárních žánrů (či po paměti tradovaný příběh), který se osamostatnil jako svébytný

31 Srov. tamtéž, s. 82.

32 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

ISBN 80-7185-669-X. s. 299.

33 PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002.

ISBN 80-7182-124-1. s. 169.

literární žánr.“³⁴ Jana Nechutová exempla představuje jako neobyčejné historky, z nichž „plyne naučení a z jejichž děje a jeho následků je zapotřebí vzít si příklad.“³⁵

Exemplum často přejímá žánr i kontext díla, do kterého je vloženo. Jeho hlavním cílem je působit na čtenáře a posluchače, ovlivnit jejich postoje a dokázat správnost vykládaných jevů. Tomu přizpůsobuje svůj obsah i formu.³⁶

Počátky exempla se kladou již do starověkého Řecka, kde plnilo funkci příběhu, sloužícího za doklad, a užívalo se v soudních řečech. S rozvojem křesťanství se exempla začínají objevovat v homiletické praxi. Někteří kazatelé je dokonce přímo výslovně doporučovali, např. sv. Ambrož. Tvořila součást kázání formou krátkého, stylisticky upraveného, zajímavého příběhu, který dokládal určitou obecnou tezi. Tím se náboženské a mravní poučení stávalo srozumitelnějším.³⁷ Jana Nechutová spatřuje hlavní důvody užívání exempel v kazatelství v jejich schopnosti oživení, možnosti upoutat pozornost posluchačů a zajistit lepší představu o samotném teologickém výkladu.³⁸

Ve 12. století se exempla užívají nejen v kazatelství, ale i v didaktických spisech a kronikách. Eduard Petrů hovoří dokonce o „druhé etapě ve vývoji exempla“.³⁹ Náměty autoři čerpali např. z Bible, legend, lidových pohádek a pověstí či anekdotických vyprávění. Autoři si buď vytvářeli exempla vlastní, či je přebírali z jiných pramenů a do svých děl je jen vložili.

Pro potřeby kazatelství se pořizovaly celé sbírky exempel. Jak uvádí Eduard Petrů, jednalo se především o jejich praktické využití. „Kazatel nebo autor jiného díla, který chtěl exemplum použít, prostě jen vyhledal ten typ exempla, který vyhovoval jeho potřebě.“⁴⁰ Některé takové texty se blížily zábavné četbě. Nejznámější sbírkou, která byla řazena právě k této četbě, je Gesta Romanorum (Příběhy římské) ze 14. století, jejíž příběhy se odehrávají převážně ve starém Římě a vystupují zde římští, historicky

34 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

ISBN 80-7185-669-X. s. 183.

35 NECHUTOVÁ, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-305-1. s. 177.

36 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 183–184.

37 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 183–184. a PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů.

Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-124-1. s. 108.

38 NECHUTOVÁ, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-305-1. s. 177–178.

39 PETRŮ, E. Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky.

Ostrava: Profil, 1972. s. 131–132.

40 Tamtéž, s. 132.

nedoložení panovníci. Ve 12.–13. století se exempla distancovala od kázání a stala se samostatným žánrem.⁴¹

Josef Peterka a Dagmar Mocná⁴² dále mapují vývoj exempel v české literární produkci. V Čechách se objevují latinské opisy od 12. století, největšího rozkvětu však exempla dosahují v druhé polovině 14. století – sbírky byly ve velké míře opisovány a užívány nejen v kázáních, ale i v dalších literárních žánrech.

Ve 14. století sestavil sbírku exempel s názvem Exemplarius univerzitní mistr Klaret. Česko-latinská sbírka měla sloužit školským účelům; tvořily ji ezopské bajky, biblická exempla a příběhy vlastní i přejaté. V této době vznikla i anonymní sbírka česky psaných exempel Olomoucké povídky.

V husitské době zájem o exempla upadá. Až zase pohusitská doba se k exemplům vrací, nicméně se z nich pomalu vytrácí moralistní a náboženský apel a začínají se řadit k tradičním povídkám.

Exempla se skrz kazatelství dostávají do folkloru, kde je zpracovávají první sběratelé. Některé náměty přímo ovlivnily podobu pohádek a jsou dodnes známy, např. pohádka o dvanácti měsíčkách z Klaretovy sbírky, příběh o Plaváčkovi zpracovávají Příběhy římské atd.⁴³

Jan Lehár považuje I. a III. Spor duše s tělem za veršované kázání. V dílech nachází kazatelské prostředky a domnívá se, že byla již s tímto úmyslem i autorem vytvořena.⁴⁴ Stejný názor sdílí i Antonín Škarka.⁴⁵

Josef Hrabák se ve své studii přiklání k opačnému názoru, žánrově řadí Spor duše s tělem ke sporům, které na našem území mají již literární tradici.⁴⁶ K „hádkám“

řadí skladbu například i Roman Jakobson.⁴⁷

41 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 184. a PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů.

Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-124-1. s. 108.

42 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

ISBN 80-7185-669-X. s. 185.

43 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 186. a PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů.

Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-124-1. s. 109

44 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112, ISSN 0024-4457.

s. 198–199.

45 ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha : Odeon, 1986. s. 105.

46 HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 50.

47 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem.

O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002, ISBN 80-7257-743-3. s. 27–29

Vzhledem k výše uvedeným znakům jednotlivých žánrů je patrné, že spory jsou žánrově problematické. Domníváme se, že Spor duše s tělem lze klasifikovat jako hádání s prvky kázání. Oba žánry se zabývají stejným tématem (teologickými tezemi) a snaží se plnit stejné cíle, tj. poučit, pobavit a dojmout, a proto zřejmě občas dochází k odlišnému genologickému zařazování děl. Spor duše s tělem vykazuje znaky, které ho řadí k žánru hádání. Součástí kázání mohly být spory pouze jako tzv. exempla, tj. příklady, kterými kazatelé své morální a teologické výklady doplnili.

Na rozdíl od Sporu duše s tělem skladbu Podkoní a žák⁴⁸ nelze považovat za kázání, nýbrž za typický žánr hádání. Náboženská otázka se zde vůbec neobjevuje, autorovým cílem je především čtenáře pobavit, ne poučit. Skladba nebyla určená k přednesu.

Ve Sváru vody s vínem se také objevuje náboženská tematika, autor se snaží čtenáře vychovat i poučit, postavy si jsou rovny a nevyvíjí se. Přikláníme se tedy k názoru, že i toto dílo je z genologického hlediska hádáním.

48 Sporu se podrobněji věnujeme v kapitole 2.2.4

2 Středověké spory

Středověk představuje období od 5. století (zánik západořímské říše a tedy konec starověku) do 15. století, kdy se rozvíjí renesance a humanismus. Důležitou roli hraje křesťanství, které je považováno za jediné možné náboženství. Náboženská tematika se objevovala nejen v literatuře, ale i v umění (stavby, sochy, obrazy aj.). Literatura je psána latinsky, teprve až ve 14. století se čeština dostává do rovnocenného postavení.⁴⁹

Důležitý vliv na literaturu měla Karlova univerzita, založená roku 1348 Karlem IV., díky které se značně rozvíjí vzdělanost, a tedy i literatura. Karel IV. sám podporuje rozvoj naučné literatury (např. právnické písemnictví, slovníky aj.).

Ve veršované epice rozkvétá především legenda a rytířský epos, v lyrice pokračuje tvorba duchovní (liturgické zpěvy, veršované modlitby) a přibývají milostné písně. Dochází také k rozvoji dramatu.⁵⁰

Právě prolínání lyriky, epiky i dramatu podnítilo vznik básnických sporů. Opírají se o starší tradice a využívají disputací, tj. učených hádek. Středověké spory byly velmi oblíbené, zachycovaly nejrůznější témata jako např. svár květin, spor zimy a léta, duše a těla, vody a vína aj.⁵¹ Poučení o lidských hříších přináší například česká veršovaná duchovní skladba Spor duše s tělem.

Založení univerzity podnítilo vznik tzv. žákovské (vagantské) poezie, kterou psali buď klerici (univerzitní studenti), nebo vaganti (potulní studenti), kteří během studií na různých univerzitách poznali i mnohé kraje. Poezie byla psána buď latinsky, nebo česky, ale také kombinací obou jazyků (tzv. makarónské verše).⁵² Jak uvádí Zdeňka Tichá, jednalo se o „poezii bez autorů a generací“.⁵³ Vzhledem k jejich venkovskému původu docházelo k mísení umělé tvorby s lidovou slovesností.

Velmi oblíbené byly v této době také satiry, ve kterých se odrážely společenské problémy. Autoři kritizovali především sociální nespravedlnost. Víra v Boha ustupuje

49 Srov. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106-963-8. s. 30–32.

50 Srov. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106-963-8. s. 61–73. a NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. IV. vydání. Olomouc: Atlantis, 1995.

ISBN 80-7108-105-1. s. 39–41.

51 Srov. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106-963-8. s. 72–74

52 Srov. NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. IV. vydání. Olomouc: Atlantis, 1995. ISBN 80-7108-105-1. s. 39–41. a MINÁRIK, J. Stredoveka literatúra. Svetová, česká, slovenská. Bratislava:

Slovenské pedagogické nakladatelství, 1980. s. 201.

53 TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984. s. 65.

do pozadí. Po skladbách v tzv. Hradeckém rukopisu vznikají například Svár vody s vínem či Podkoní a žák.

Středověké spory nebyly jen veršované, kolem roku 1400 se objevuje také spor psaný prózou – Tkadleček, zachycující hádku tkalce s Neštěstím, které je obviněno ze zavinění nevěry tkalcovy drahé Adličky. Postavy alegoricky ztvárňují spor mezi rozumem (Neštěstí) a citem (Tkadleček). Zdeňka Tichá hovoří v obecnější rovině spíše o sporu středověku (Neštěstí) a již nastupující renesance (Tkadleček). Svým myšlením, postoji (např. hádkami s „poslem boží ruky“, rouháním) nebo rozmanitým pojetím lásky je Tkadleček představitelem nové doby.⁵⁴