Hádání

Kromě pojmu hádání se často užívá i spor či svár, popřípadě disput.

Encyklopedie literárních žánrů charakterizuje hádání následovně: „Prozaická, ve středověku zpravidla veršovaná díla, v nichž se formou fiktivního dialogu, probíhajícího jako bezprostřední střetnutí mluvčích, řeší názorový konflikt, vztahující se k problémům rozdílné závažnosti.“¹⁰ Josef Peterka a Dagmar Mocná dále tvrdí, že elementárním znakem tohoto žánru je střet protikladných stanovisek.

Jak dodává Jaroslav Kolár, nezbytnou podmínkou sporů však je, aby si byla obě stanoviska rovna, tzn. obě zaujímala stejné či podobné postavení.¹¹

Výstavba sporu je dle Romana Jakobsona zatížena ustáleným postupem: „Pravé teze jsou podány v termínech dramatizovaného záporného paralelismu: nejdříve je

7 KOPECKÝ, M. Tradice a její žánrová modifikace. In: Speculum medii aevi (Zrcadlo středověku). Praha:

KLP, 1998. ISBN 80-85917-47-5. s. 71.

8 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

ISBN 80-7185-669-X. s. 6.

9 Srov. ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986. s. 105 a KOLÁR, J.

K žánrovému statutu děl starší české literatury. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře.

Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 12.

10 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

ISBN 80-7185-669-X. s. 224.

11 KOLÁR, J. Rozmlouvání člověka se Smrtí v české poezii 15. století. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 109.

uvedena pochybená teze, pak je popřena a rozvíjí se teze pravá.“¹² Epika z díla mizí.

K rozvoji tohoto žánru přispěla především škola, ve které se disputací vyučovalo. Roman Jakobson ve své studii připomíná, že hádka se často využívala v pedagogické praxi. „Byla-li jen mnemonickou pomůckou dialogická forma naučných traktátů, sloužily-li jen vytříbenosti žáků v logickém myšlení a v umění se hádat učené disputace, použila poezie této formy pro své vlastní cíle.“¹³

Příčinou sporu byly zpravidla filozofické otázky, existenciální nejasnosti (akceptace smrti), ale i milostná či didaktická nebo politická tematika. Zvláštní postavení zaujímají spory zábavné, které často směřují k „parodickému či satirickému zobrazení jevů.“¹⁴

Spory končí zpravidla vítězstvím jedné z hádajících se postav. Není však výjimkou, pokud spor ukončí třetí postava (Bůh, mistr aj.). Ve sporech se uplatňuje především agitační a propagační funkce.¹⁵

O klasifikaci sporů se pokusil Roman Jakobson,¹⁶ který v rámci žánru rozlišuje zbásněné hádky a jiné spory. U zbásněných hádek (např. spory květin nebo stavů) není lehké předem uhádnout výsledek a jejich cílem je především potěšení ze střídání argumentů a protiargumentů; zároveň tyto hádky jsou často nakonec přerušeny, např. rvačkou, nedochází tedy k jejich rozřešení.

U druhého typu sporů je jejich řešení pro čtenáře již od začátku předvídatelné (např. spory duše s tělem) a estetický prožitek je daný shromážděním argumentů, jimiž bude druhá strana usvědčena. Autoři se zaměřují na pořádek, volbu i úpravu argumentů.

Tematice sporů odpovídají i zvolené postavy. Encyklopedie literárních žánrů¹⁷ uvádí, že kromě personifikovaných věcí a jevů (Duše a Tělo, Voda a Víno aj.) ve svárech vystupují i božské postavy (Kristus), mytologické (Ajax), svatí či historické osobnosti. Autoři se snaží o typizaci postav, a to především vnějším popisem

12 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem.

O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-743-3. s. 32.

13 Tamtéž, s. 30.

14 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

ISBN 80-7185-669-X. s. 225.

15 Tamtéž, s. 225.

16 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem.

O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002ISBN 80-7257-743-3. s. 32.

17 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem.

O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-743-3. s. 225.

(zdůrazňují vzhled a oděv protagonistů) či adekvátním jazykem. Postavy jsou ustálené, nevyvíjí se.¹⁸

Hádání často zpracovávala stejná témata jako další literární žánry, např. kázání.

Svým dynamickým nábojem se spory velmi často blíží dramatu. Zábavné hádky často směřují k frašce či komedii i žákovské poezii.¹⁹

Encyklopedie literárních žánrů²⁰ dále uvádí historický vývoj tohoto žánru.

Základy hádání se datují do antické řecké literatury. Za nejstarší spor je považovaná bajka o hádce zimy a léta od Ezopa. Na žánr měl později značný vliv i Platón a jeho dialogy o filozofických otázkách. V pozdní antice se o tvorbu sporů pokoušel Lukianos, z jeho tvorby například Theón dialogoi (Hovory bohů), Nekrikoi dialogoi (Hovory podsvětní). Jeho tvorba je satirická a nevyhýbá se sarkasmům a ironii.

V 9. století vznikaly spory s přírodní tematikou. Mezi oblíbená témata patřila hádka duše s tělem, vína s pivem či spor mezi růží a fialkou. Humanistické spory v mnoha směrech navazovaly svým satirickým záměrem na Lukiana.

Za nejstarší česky psané veršované hádání je považován Spor duše s tělem.

Téma se později dočkalo ještě dvou zpracování. Na sklonku 14. století vznikají Svár vody s vínem a Podkoní a žák.

Z prozaických sporů vzniká ve stejné době německy psaný Ackermann aus Böhmen (Oráč z Čech) Jana ze Žatce. Jedná se o hádku mezi Oráčem (písařem) a Smrtí, která mu vzala manželku. Neznámý český autor tuto skladbu přepracoval pod názvem Tkadleček. Tento spor pojednává o hádce milence s Neštěstím, které mu vzalo milovanou Adličku.

V husitském období vzniká roku 1420 česká obhajoba husitského programu Hádání Prahy s Kutnou Horou, ukrytá v Budyšínském rukopisu. Ve sporu vystupují personifikovaná města, husitská Praha a katolická Kutná Hora.

Protějškem Budyšínského rukopisu je skladba Václav, Havel a Tábor, která představuje obranu českého katolictví. Názoroví protichůdci (katolík Václav a bojovník Tábor) se snaží ovlivnit nerozhodného Havla.

Jan z Rabštejna je autorem latinského díla Dialogus, ve kterém probíhá rozmluva čtyř urozených mužů. Století 16. a počátek století následujícího jsou

18 KOLÁR, J. Rozmlouvání člověka se Smrtí v české poezii 15. století. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 109.

19 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

ISBN 80-7185-669-X. s. 226.

20 Tamtéž, s. 226.

v souvislosti s oblíbeností sporů nevyhraněné. Některé texty se hádání vyhýbají, jiné naopak dialogy preferují. Vznikají díla Ondřeje Píseckého, Jiřího Carolida z Karlsperku či Bartoloměje Paprockého. V klasicismu se projevuje zájem o Lukianovy texty, které se stávají inspirací pro další umělce.

Z období národního obrození pochází spory Josefa Jungmanna Rozmlouvání o jazyku českém. První spor obsahuje rozhovor soudobého Čecha s Danielem Adamem z Veleslavína a druhý zachycuje dialog o vlastenectví. Ve 20. století se dialogům věnuje například Miloš Marten ve své práci Nad městem (1917) nebo J. Popelová svým Rozjímaním o českých dějinách (1948).