1 Pojmová nejednotnost sporu
2.2 Analýza vybraných sporů
2.2.1 Spory duše s tělem
2.2.1.2 Tzv. II. Spor duše s tělem
2.2.1.2.1 Vznik rukopisu
Tzv. II. Spor duše s tělem objevil v dubnu 1855 Václav Hanka jako „pětilistí z nějakého rukopisu vytrženém“.82 Téhož roku Spor otiskl v Časopise musea království Českého.83 Text byl psán ve dvou sloupcích a nesl název Hádka duše s tělem.84
82 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 244–245.
83 Tamtéž, s. 244–245.
84 HANKA, V. Hádka duše s tělem. ČČM. 1885, 55, s. 57–60.
Součástí rukopisu byl i nejmladší disput, tj. III. Spor duše s tělem. Pro obě skladby byl v konceptu užit jednotný červený nadpis: Duše s tělem sě hádá.85 Rukopis je uchován v Archívu Pražského hradu pod signaturou Fragmenta 1696.86
Dataci vzniku II. Sporu odhadoval Josef Truhlář vzhledem k jazykovým jevům do poloviny až třetí čtvrtiny 14. století. V původním rukopisu se totiž ještě důsledně neodráží hlásková změna 'u > i, která trvala do 70. let 14. století,87 např:
„Ten vida náš křivý súd hoři byl s tebú dobrý lud“ (místo lid)
(verše 31–32)
Vzhledem k tomu, že autor kolísá v užívání těchto hlásek, je patrné, že tato hlásková změna nebyla ještě zcela ustálena, a tak tvary koexistovaly vedle sebe. Lze tedy konstatovat, že spor vznikl v poslední třetině 14. století.88
Autor sporu není znám. Skladba byla dříve připisována poutníkovi Philibertovi Francigenovi, samotnému účastníkovi sporu, ale tato domněnka se nepotvrdila. Dále bylo dílo přisuzováno básníkovi Walterovi z Mapes nebo sv. Bernardovi, ale i tyto návrhy byly zamítnuty.89
Vzhledem k postavení duše a těla ve skladbě, Josef Truhlář vytváří vizi možného autora. Duše a tělo se přou o to, kdo z nich má větší vinu. Duše hříchy přičítá tělu, ale to se brání tím, že duše nad ním měla nadvládu, a tak měla usměrňovat jeho činy. Ani jedna z postav tedy není explicitně označena za jediného, hlavního viníka. Postavy jsou rovnocennými soupeři. Toto pojetí je však v rozporu s křesťanským učením, a tak námět mohl být nápadem „klášterního askety, který slýchaje a čítaje o vznešenosti nesmrtelné duše a hříšnosti těla, pravé podstaty obou ani netušil.“90
Pro následující obsahovou analýzu jsme vycházeli z posledního vydání tohoto sporu, který otiskl Jan Lehár v Listech filologických.91
85 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112, ISSN 0024-4457. s. 204.
86 Tamtéž, s. 201.
87 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 252.
88 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 201.
89 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 250.
90 Tamtéž s. 252.
91 Tamtéž, s. 202–204.
2.2.1.2.2 Literární předloha
Tzv. II. Spor duše s tělem je překladem latinské skladby Visio Philiberti, napsané v první polovině 13. století anglickým biskupem Robertem Grossetestem.92 Latinská skladba existovala v trojím zpracování, která se však neshodovala svým začátkem.93 Český básník skladbu buď doslova překládal, či parafrázoval.94
Josef Truhlář o překladu tvrdí, že je „jen tolik volný, kolik vyžadoval rým spojující každou dvojici osmislabičných řádkův.“95 Přepisovač dbal na dodržení metra, které bylo typické pro české básníky tohoto období, tj. místo třináctislabičného verše v latinské skladbě užívá osmislabičného. Aby mohl vyhovět veršovému uspořádání, obměňuje slovní výrazy a provádí úpravy v syntaxi.96
Česká skladba se od latinské předlohy liší jen svým začátkem. Zatímco v latinském sporu autor oslovuje Philiberta Francigena, který má vidění, český autor tuto událost opomíjí a překlad zahajuje až devátým veršem. Je tedy pravděpodobné, že opisovač pracoval s předlohou, která tento úvod neobsahovala.97
Český spor v porovnání s latinskou verzí není úplný. Tzv. II. Spor duše s tělem končí promluvou duše, která lituje, že byla kdy stvořena, a závidí zvířatům, že nezažívají muka jako ona. Visio Philiberti však pokračuje řečí těla, které se zajímá o možnost vykoupení se z pekla. Duše odpovídá záporně. Vzápětí pro duši přicházejí ďáblové a následuje její mučení v pekle. Poté se probudí Philibert ze svého vidění.98
Josef Truhlář se domnívá, že překladatel buď báseň nedopsal, nebo pracoval s předlohou, ve které již tento konec chyběl.99 Jan Lehár spekuluje, že písař text zkrátil úmyslně, jelikož latinské čtyřverší naříkání duše upravil do českého dvojverší, sdělovaného vypravěčem.100
92Srov. JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem.
O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-743-3. s. 27 a LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 198.
93 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457. s. 198.
94 Tamtéž, s. 198.
95 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 250.
96 Srov. TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 250 a TICHÁ, Z. K historii staročeských básnických Sporů. Časopis matice moravské. 1956, 75, s. 263.
97 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 250.
98 Tamtéž, s. 251.
99 Tamtéž, s. 251.
100 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457.
s. 198.
Truhlář písaři vytýká chyby, kterých se dopustil při překládání skladby.
Přepisovač buď neovládal dobře latinu, nebo používal rukopis, ve kterém již chyby byly.101 Pro podrobnější analýzu by bylo vhodné použít kritické vydání latinské skladby Visio Philiberti se všemi dochovanými variantami. Nicméně úplný překlad latinského sporu zatím není k dispozici.
2.2.1.2.3 Obsah skladby
Autor II. Sporu duše s tělem se nesnaží upoutat pozornost posluchačů motivujícím úvodem, nýbrž zahajuje skladbu již umíráním člověka a hned následným sporem duše a těla. Hádka se tedy odehrává až po smrti. Autor se od začátku distancuje od textu, svár vypráví v er formě.
„Duše s tělem sě hádá Jeden člověk dobrý bieše, Ten svój život ctně vedieše.
Tomu se jednu noc uda“
… (verše 1–3)
Ctnostnému muži se zdá sen, ve kterém se hádá duše a tělo nad mrtvým boháčem. Duše hovoří o pomíjivosti bohatství a moci. Vyčítá tělu, že vedlo hříšný život, pohrdalo chudinou a bylo pyšné, a nyní odpočívá v hrobě jako každý jiný
„obyčejný“ smrtelník.
„Širokého domu nemáš, již velmi v malém odpočíváš, jenžť jest na tři lokty ledva.“
(verše 27 –29)
Duše je představitelkou mravního života, podobná samotnému Bohu. Lituje sama sebe (nazývá se „hubenou“ – chudinkou, nešťastnicí), kvůli hříchům těla náleží peklu. Největší trest pro ni však bude odloučení od Boha.
101 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55. s. 253.
„Avšak najvětčí muku mám a to tiemto během znám,
žeť mi boží oči neviděti i na věky věkóm v hoři býti.“
(verše 61–64)
Duše viní tělo z jeho hříchů. Připomíná pomíjivost hodnot, které tělo za života vyznávalo, a už nikdy neužije toho, co mělo rádo (zvěřinu, víno, komnaty, klenoty atd.).
Duše se velmi radikálně vymezuje vůči nemravnému životu. Než žít v rozporu s křesťanstvím, tak se raději nenarodit.
„Bez hambyť to řieci mohu:
Toho buď žel milému Buohu, že sem se kdy narodila a mým tělem v hřéch vstúpila.
Bych se byla nenarodila, bylať bych toho hoře zbyla,
radějšiť bych tomu byla i nynieť bych to zvolila.“
(verše 43–50)
Při umírání se od těla všichni odvrátí, přátelé, lid, ale i rodina, která po něm zdědila nemalý majetek. Chudým lidem nepomohl, naopak jim byl zlou macechou.
Můžeme se proto domnívat, že boháč byl zřejmě cizího původu. V zemi, ve které žil, byl zřejmě cizincem. Nyní ztratil svoji slávu i čest, nikdo mu nepomůže. Duše to považuje za boží trest.
Postavy sváru nevěří na determinaci. Nikdo neví, kolik let má na světě předurčených a kdy nastane jeho poslední hodinka. Duše to však považuje za krásu i lest života. Na světě zažíváme příjemné i strastiplné chvilky, ale v okamžiku se může všechno změnit a přichází smrt, která je nenávratná.
Duše neustále vyčítá tělu jeho hříchy a vybízí ho, ať promluví. Spor vrcholí, když tělo náhle obživne a obviňuje duši, že nemluvila pravdu. Nepopírá, že vedlo hříšný život, ale své hříchy svádí na duši. Kdyby byla ctnostná, nedovolila by takové chování.
V tomto sporu má duše nadvládu nad tělem a nese za jeho hříchy tedy plnou odpovědnost. Tělo je služkou duše, která řídí jeho činy a jednání. Tělo přičítá své nekalosti duši.
„mě tobě jako děvku poddal.
Protož, kdyžs má paní byla, proč své robě vuoli dala?
S právem si měla nutiti k lepšiemu, nedadúc zlé ploditi,
nebo to pravá pravda jest, žeť jest to veliká nečest, když děvka paní vládne:
tak paní v nečest upadne.“
(verše 150–158)
Úkolem duše bylo tedy odrazovat tělo od nevhodného chování a ukazovat mu správnou cestu. Tělo bez duše by nezhřešilo. Lehce dochází ke změně rolí hádajících se postav. Nyní tělo apeluje na mravnost duše, vyčítá jí, že ho neuhlídala, a zdůrazňuje, že se tak zpronevěřila vůči Bohu. Duše uznává vinu a vyčítá si své selhání. Nechce však tíhu viny nést sama, a tak tvrdí, že ji tělo neposlouchalo, navíc ji manipulovalo planými řečmi a sliby.
„Když tě ukrotiti já chtiech a k dobrému tobě radiech,
aby se často postilo, často se Buohu modlilo, a ty v dobrém skutce mdléše
a prázdné řeči mluvieše.
Taks mnú poznenáhlu vládlo a s sebú mé v rozkoš táhlo.“
(verše 201–208)
Duše lituje, že byla kdy stvořena, teď je odsouzena k věčné záhubě. Závidí zvířatům, že jejich duše zahyne spolu s tělem a nepocítí bolest. Závěrečné dvojverší apeluje na mravnost čtenáře. Pokud by měl někdo směřovat k takovému hříšnému životu, ať raději zemře.
„Zvolilť bych to, hřéšný člověk, ať bych skonal tak svój věk!“
(verše 295–296)
Skladba je psána převážně osmislabičným sdruženě rýmovaným veršem.
Promluvy postav jsou příliš dlouhé (tělo se za celý spor ujímá slova pouze dvakrát, duše třikrát), disput nemá tedy takový spád, dynamičnost jako např. tzv. I. Spor duše s tělem, kde se dialog odvíjí rychleji. Informace o původci promluvy se dochovaly z latinského překladu, např. corpus respondet anime (tělo odpovídá duši), anima respondet (duše odpovídá) atd.
Skladba má naučný i výchovný charakter, poučuje čtenáře o důsledcích hříšného života. Za hříchy těla odpovídala duše, která nad ním měla nadvládu. Jak je patrné ze závěru sporu, duše nezíská milost, není jí vina odpuštěna, je odsouzena k záhubě. Autor disputu nemá žádné smilování s hříšníky.
2.2.1.2.4 Shrnutí
Tzv. II. Spor duše s tělem byl objeven v polovině 19. století Václavem Hankou.
Samotná skladba byla však napsána mnohem dříve. Datace se usuzuje podle jazykových jevů do poslední třetiny 14. století.
Spor je věrným překladem latinské skladby Visio Philiberti. Český autor text upravoval jen za účelem uchování metra českých básníků, tj. místo třináctislabičného verše v předloze, používal staročeský osmislabičný verš.
Disput se od latinského Visio Philiberti liší jen úvodem. V latinské skladbě se hádka začíná odvíjet ve vidění Philiberta, český překladatel však tuto část vynechává.
Lze se proto domnívat, že předloha, se kterou písař pracoval, tento úvod neměla.
Následující obsah skladby je takřka shodný se svojí latinskou předlohou.
Oproti originálu je český spor podstatně kratší. Překladatel vynechal promluvu duše i těla, příchod ďáblů, následné pekelné mučení duše a rámcové zakončení básně (probuzení Philiberta). Důvodů pro vynechání těchto částí mohl mít písař hned několik:
například pracoval s neúplným rukopisem, nebo text nedopsal, či ho mohl záměrně zkrátit.
Spor duše s tělem začíná snem dobrého muže o hádce těla boháče a jeho dušičky. Duše naléhá na tělo, aby se kálo ze svých hříchů. Tělo odmítá a své hříchy svaluje na duši, která mu vládla. Promluvy postav jsou příliš dlouhé, čímž se ze skladby
vytrácí potřebná dynamika. Není explicitně vyjádřeno, která z postav nese větší odpovědnost za hříchy. Potrestáni však budou oba, a to věčným životem v utrpení.