Vznik sporu

Česká veršovaná skladba, pocházející z konce 14. století, se dochovala pouze v jediném rukopise. Josef Hrabák se domnívá, že se jedná již o druhou verzi básně.

Původní text byl dle něj psaný osmislabičným veršem, který byl však později

přepracován na verš bezrozměrný, tj. bez pravidelného počtu slabik. Takové veršové úpravy byly v 15. století běžné.¹¹⁹

Text byl obsažen ve svitku listin v tzv. Opatovickém rukopise, dva listy však za Svárem vody s vínem byly vytrženy. František Všetička se domnívá, že na chybějících stránkách mohl být napsán epilog či dokonce zcela jiná, velmi krátká skladba.¹²⁰

Poprvé byla skladba vydána v roce 1832 v Časopise českého Musea Václavem Hankou. Ten přiřkl text Smilu Flaškovi z Pardubic, jelikož byl objeven spolu s dalšími texty tohoto autora (Podkoní a žák, Rada otce synovi a Nová rada). Myšlenku Smilova autorství podporuje například Prokop Miroslav Haškovec. Tento názor nesdílí naopak třeba Josef Jungmann, Julius Fejfalik či Jan Gebauer.¹²¹

2.2.3.2 Literární předloha

Téma hádky vody a vína se často objevovalo v evropských literaturách, všechny však čerpaly z latinských předloh. Stejně tak český Svár vody s vínem vychází z latinských zpracování, která se dochovala v několika verzích. Podle Josefa Hrabáka se autor inspiroval latinským textem Dialogus inter aquam et vinum (Disputace vody s vínem) z 12. století, který je připisovaný Walteru Mapovi.¹²² Jednu latinskou skladbu přeložil Rudolf Mertlík.¹²³ František Všetička uvádí další tři latinská zpracování, Goliae dialogus inter aquam et vinum, druhou bez názvu a třetí Contentio aque et vini.

Haškovec přidává ještě latinskou verzi s názvem Disputatio aquae et vini.¹²⁴

Jak připomíná František Všetička,¹²⁵ český Svár vody s vínem se s latinskými skladbami shoduje v ústředním tématu (hádka vody a vína) i zdroji argumentací jednotlivých postav (opírají se o Bibli). Skladby mají společné také nelogické počínání vypravěče. Ten se v úvodu dostává alkoholovým opojením do třetího nebe, kde vyslechne svár vody a vína, a následně, po procitnutí, o něm vypráví svým bratřím. Na

119 HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 45.

120 VŠETIČKA, F. Kompozice Sváru vody s vínem. Listy filologické. 1979, 102, s. 219.

121 HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 34, 168−169.

122 Tamtéž, s. 50.

123 MERTLÍK, R. Písně žáků darebáků. Výbor ze středověké poesie žákovské, část 2. Praha: Melantrich, 1951. s. 56−68.

124 VŠETIČKA, F. Kompozice Sváru vody s vínem. Listy filologické. 1979, 102, s. 222.

125 Tamtéž, s. 222.

konci sporu se však znovu z tohoto omámení probouzí. Mistr tedy začíná hovořit o sporu, který ho však na konci probudí.

„Tuť jest tajné věci viděl, potom svým bratřím pověděl“

(verše 98–99)

„Tuto mistr přišel sám k sobě, ze sna se probudiv jako robě.“

(verše 400–401)

Rozdíly mezi skladbami představuje například textové rozvržení, zatímco latinské skladby jsou psány zpravidla čtyřverším, český svár nestejně dlouhými odstavci. Česká skladba je také o dvě třetiny delší, než latinské předlohy. Rozdíly jsou dále ve vyústění sporu, v latinských svárech mívá víno poslední slovo, což evokuje jeho

„vítězství“, český spor se postupně vyostřuje ve prospěch vody. Postava mistra se však v závěru lehce přiklání na stranu vína. Skladby se liší především propracovaností argumentů. Český Svár vody s vínem má v porovnání s latinskými texty „rozvinutější argumentaci, přerůstající do rozsáhlých odstavců, zahrnujících až 24 verše. Je dějovější, epičtější, jeho příběhová osnova je rozvinutější.“¹²⁶ Latinské verze neobsahují zpravidla žádný prolog. V české skladbě opilý mistr zasahuje do hádky, a tak ji ukončuje (nastolí mír mezi hádajícími se postavami), v latinských zpracováních žádná postava do hádky nevstupuje. Vzhledem k odlišnostem českého Sváru vody s vínem a latinskými skladbami je patrné, že české dílo je z větší části samostatným zpracováním.

2.2.3.3 Obsah skladby

Skladba Svár vody s vínem začíná prologem, jehož první čtyřverší je od zbylého textu graficky odděleno. Autor v něm nastiňuje téma skladby a nabádá, aby si čtenáři následující spor přečetli.

126 VŠETIČKA, F. Kompozice Sváru vody s vínem. Listy filologické. 1979, 102, s. 222.

„Počíná se řeč dobrá, ješto se s vínem sváříše voda;

protož, ktož chce ten svár zvěděti, musíť tyto kniežky do konce přečísti.“

(verše 1–4)

Následujícími verši vypravěč ještě více uvádí do problematiky a představuje složitost sporu. Táže se knížete Letka, zda se přikloní na stranu vína, či vody. Záhy se zamýšlí nad důsledky prosazování jedné z hádajících se postav.

„Pakli chceš vodě rád pomoci, tehdy nebudeš mieti proti také moci;

neboť mocnější s vínem držie, protož tvéť řeči je zmrzie.

Pakli již potupíš vodu, budeš mieti druhú škodu, pak toto od obecnieho lida, neboť jest chudým voda liba;

oniť za víno nic netbají.“

(verše 45–53)

Upřednostněním některé tekutiny by si vždy někoho znepřátelil. Pokud by se naklonil vodě a odmítl víno, páni by se na něj rozzlobili; pokud zamítne vodu, znepřátelí si chudý lid. Autor tak nechává čtenáře zamyslet se nad touto problematikou ještě před samotným svárem.

Někteří literární badatelé¹²⁷ upozorňují, že předmluva nápadně připomíná prolog středověkého dramatu. Znaky dramatu v prologu jsou dány například kontaktem vypravěče s posluchači či přímo jejich oslovováním.

„Kněže Letku, s kým ty pak držíš?“

(verš 25)

„Jáť tobě pravím, kněže Letku,…“

(verš 27)

127 Srov. TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984. s. 105. a VŠETIČKA, F.

Kompozice Sváru vody s vínem. Listy filologické. 1979, 102, s. 219.

„Pak vy, opilci, s kým držíte?“

(verš 55)

Josef Hrabák tvrdí, že se jednalo o zcela záměrný způsob vypravěče, jak vzbudit v posluchačích zájem o hádku a učinit ji tak důležitou a lákavou. Vypravěč ve skladbě plnil funkci „impresária, který zve posluchače k návštěvě zajímavé produkce a snaží se vzbudit co největší zájem svého publika.“¹²⁸

Skladba má rámcový charakter, příběh provází postava mistra. Hádku vody a vína spatří v opilosti mistr svatého Písma, který se domnívá, že se ocitl ve třetím nebi.

Ačkoli není tato postava ve skladbě blíže popsána, dozvídáme se o ní nemálo informací.

Jednoho dne se mistr rozhodne oprostit se od asketického způsobu života a užít si běžných požitků, a tak se do sytosti nají a opije vínem až do bezvědomí.

„…povoli sobě jednú v téj lakotě, ažť se umdli na svém životě:

jedl krmí lahodných mnoho, k tomu se opie vínem z toho, až sebú nic již nevládnieše, protož nevěděl, což sám bieše“

(verše 86–91)

V omámení se mu zdá, že ho drží anděl v náručí a nese ho do třetího nebe. Zde spatří tajné věci, o kterých bude posléze vyprávět svým bratrům. Špatné svědomí z nenasytnosti a přílišné konzumace alkoholu zřejmě vede k tomu, že se v omámení mistrovi zjeví Bůh, kterého se zalekne a začne se třást strachy.

„Viděch boha na výsosti, sedícieho v své velebnosti;

tohoť velmi pilně patřich, až se strachy vešken třasiech.“

(verše 100–103)

Následně se stane svědkem hádky vína a vody, která se záhy začne odvíjet.

Pravděpodobně tato hádka měla návaznost na samotné předchozí mistrovo počínání:

128 HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha : ČSAV, 1962. s. 40.

tímto svárem, který se mistrovi vlastně zdá, se snažil v podvědomí ospravedlnit své opilství, za něhož je odpovědný jen on sám, jak zdůrazňuje na začátku vypravěč.

„z svý vóle byl jest nezbeden“

(verš 85)

Mistr tak hledal důvody, proč z vlastní vůle podlehl právě kouzlu vína.

Samotný spor začíná vychloubáním se vody, že byla stvořena Bohem spolu se zemí, ohněm a větrem. Víno se hájí, že jelikož voda byla stvořena první, jedná se o pití prostší, po němž se pije až víno, které je „lahodnější“ a vzácnější. Obě postavy argumentují teologickými tezemi, voda však podstatně častěji.

„V Písměť toto psáno stojí:

'Ve mněť se všechno stvoření kojí;

řeky, vody nejednaké obveselé města, hrady také.'“

(verše 241–244)

Voda připomíná své využití v lékařství a ukazuje svou nezbytnost v běžném životě, například při vaření či při běžných hygienických návycích. Své výhody spatřuje tedy především v užitečnosti a obecném prospěchu.

Víno své přednosti vidí naopak ve schopnosti obveselení, dokáže lidem zvednout náladu a zapomenout na běžné starosti. Hádka mezi oběma postavami se vyostřuje. Víno dokonce používá i nadávky:

„Milá, stul kabelku a mlč viece, nemluv tak hrdě o tom!“

(verše 336–337)

Voda užívá také stále pádnější argumenty. Při zmínce o hříších Noema a Lota, získává očividnou nadvládu nad vínem. V tu chvíli se probudí mistr z alkoholového opojení a obě hádající se postavy ho žádají, aby je usmířil. Ten se zalekne možné situace, že by ze světa zmizela jedna z tekutin, a snaží se vyzdvihnout klady obou z nich. Zatímco voda patří světskému stavu, víno duchovnímu. Jedná se o symboliku, ani jeden stav nemůže existovat bez druhého. Ačkoli se mistr zřejmě snaží zůstat nestranný, přiklání se nenápadně na stranu vína.

„Mluvtež dobré vždy o sobě, nemajíce závisti viece k sobě,

nečiňte sobě v tom škody, ktož pije viece vina nežli vody;

nebo ktož chce viece vody píti, snad nemá vína čím platiti.

Protož poručtaž toto spolu bohu, ať lidé pijí, cožť koli mohú“

(verše 470–477)

Svým vyjádřením dává najevo, že jsou obě tekutiny důležité. Zároveň však tvrdí, že vody je na světě více než vína, což by mohlo evokovat větší vzácnost a jedinečnost vína. Stejně tak tvrzení, že vodu pije především ten, kdo nemá dostatek peněz na koupi vína.

Celý spor je vlastně alegorií, voda a víno zosobňují světský a duchovní stav, Ačkoli poslední promluva patří vodě, mistrova opilost (vínem) a jeho závěrečné shrnutí, dává vítězství stavu duchovnímu.

Ve skladbě vystupují pouze tři postavy, dvě abstraktní (voda a víno) a jedna lidská (mistr svatého Písma), ani jedna však není charakterizovaná přímo. Jedná se o konflikt světského stavu, jehož zástupkyní je zde voda a stavu duchovního, který reprezentuje víno. Ačkoli se ve sporu řeší náboženská otázka, není dominantní a je spíše postavami zlehčována a nadnesena.

Dialogy se odvíjí zpravidla stále stejně, nejprve postava reaguje na protivníkovu myšlenku, nicméně vzápětí vychvaluje sama sebe. Stereotypně také autor označuje, kdo hovoří, např. víno odpoviedá vodě, voda odpoviedá atd.

Svár vody s vínem má naučný i výchovný charakter. Postavy svými argumenty nenásilně poučují čtenáře nejen o biblických postavách (např. záhadné uzdravení Timothea po doušku vína, Lotovo smilství s vlastními dcerami aj.), ale i o všech možnostech využití vody i vína, včetně následků jejich nadměrného užití (voda způsobuje nadýmání, víno opilost aj.). Kvůli drzosti a nezbednosti hlavních postav je však skladba často místo k naučným a výchovným textům řazena k žákovské tvorbě:

„Svým rozpustilým, takřka blasfemickým stylem je spíše srovnatelná se studentskými divadelními žerty.“¹²⁹

129 VOISINE-JECHOVÁ, H. Dějiny české literatury. Jinočany : H&H, 2005. ISBN 80-7319-031-1. s. 47.

2.2.3.4 Shrnutí

Skladba Svár vody s vínem, která se datuje na konec 14. století, se dochovala v jediném rukopise. Téma hádky vody a vína bylo v evropské literatuře často zpracováváno. Dochovalo se v mnoha latinských verzích, kterými se inspiroval zřejmě i autor české skladby.

Dlouhou dobu byla připisována spolu s dalšími satirami (Podkoní a žák, skladba O ženě zlobivé, Rady otce aj.) šlechtici Smilu Flaškovi z Pardubic, který v téže době sepsal Novou radu. Tyto domněnky se však vyvrátily.

Latinská zpracování se s českým Svárem shodují nejen tématem, ale i argumenty, opírajícími se o Bibli, i nelogickým prvkem ve skladbě, tj. okolností vyprávění samotného sváru (autor vypráví příběh, který ho probudí).

Skladby se také v mnoha prvcích liší, například svým rozsahem, předností tekutiny (český Svár se po celou dobu sporu schyluje k přednosti vody nad vínem, avšak v závěru se mistr staví spíše na stranu vína, v latinském zpracování jednoznačně vítězí víno), postavy české hádky používají propracovanější argumentaci, na rozdíl od latinské verze do sporu zasahuje mistr. Rozdíly jsou také skladební (český text je psán bezrozměrným veršem uspořádaným do nepravidelných odstavců, latinské skladby jsou zpravidla složeny čtyřverším). Vzhledem k těmto odlišnostem se usuzuje, že český Svár vody s vínem je samostatným zpracováním a latinsky psanými skladbami se pouze inspiroval.

Skladba je složena ze dvou částí, tj. prologu a samotného sváru. V předmluvě autor stručně představuje podstatu sporu a snaží se motivovat k dalšímu čtení. Následně se odvíjí hádka mezi vodou a vínem o to, která z tekutin je potřebnější. Ačkoli náboženská otázka ve Sváru není dominantní, obě postavy se ve svých argumentech opírají o Bibli, přičemž voda je v tomto počínání důslednější. Její postava také v celé skladbě působí rozumnějším a uvážlivějším dojmem, avšak naprostou převahu nezískává po celou dobu hádky. V okamžiku, kdy k tomu náznakem dochází, do sporu vstupuje postava mistra a hádku ukončuje smírem.

Autor Sváru vody s vínem poukázal formou alegorie na důležitost jak světského, tak duchovního stavu. Oba by měly umět fungovat vedle sebe a navzájem se respektovat. Celkovým vyzněním a teologickými tezemi má skladba též naučný i výchovný charakter. Text je psán bezrozměrným veršem, avšak různé okolnosti nasvědčují tomu, že původně autor užíval verš osmislabičný.