1 Pojmová nejednotnost sporu
2.2 Analýza vybraných sporů
2.2.1 Spory duše s tělem
2.2.1.3 Tzv. III. Spor duše s tělem
2.2.1.3.1 Vznik rukopisu
III. Spor duše s tělem byl spolu s II. Sporem objeven Václavem Hankou v roce 1855 a ještě ve stejném roce představen široké veřejnosti.102 Skladba byla vydána v Časopise musea království Českého pod názvem II. Hádka duše s tělem.
Text je členěn do dvou sloupců. Jak upozorňuje Josef Truhlář, nálezce skladbu
„vytiskl jako by nepřetržité pásmo epické dikce básníkovy.“103 Nejsou tedy graficky rozčleněny promluvy postav. V rukopisu byl Spor opatřen latinským nadpisem Sequitur aliud.104 Jeho začátek se dochoval ještě i v drkolenském zlomku z konce 14. století.105
Podle Josefa Truhláře106 vznikla skladba kolem roku 1400. Usuzuje tak z užitého jazyka a archaismů, které se v textu vyskytují, např. „abych nebyl lidí kromě“
(verš 140), „že mě nenie kto ukoje“ (verš 143).
Vzhledem k celkovému dojmu díla vytváří Josef Truhlář potenciální profil autora. Uspořádání látky dle něj ukazuje na „skladatele bystře myslícího a správně soudícího, prozrazuje dále muže ideami opravdu křesťanskými odkojeného (…) člověka přirozenosti své dobře povědomého, který zrakem nezkaleným dovedl pozírati na svět.“107
Roku 1989 poskytl Jan Lehár tzv. III. Spor duše s tělem v podobě, která se dochovala pozdním opisem, vymazal pouze přebytečnou jotaci.108 Pro další analýzu budeme pracovat s tímto textem.
102 Objevení a zveřejnění Sporu věnujeme pozornost již v předchozí kapitole, tj. u II. Sporu duše s tělem.
103 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 257.
104 Tamtéž, s. 254.
105 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457.
s. 201.
106 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 258.
107 Tamtéž, s. 258.
108 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457.
s. 201.
2.2.1.3.2 Literární předloha
Latinská skladba Visio Philiberti byla ve středověku velmi oblíbená. Jak upřesňuje Jan Lehár, dochovala se ve „více než sto třiceti rukopisech“, existovaly tři verze, které se však neshodovaly začátkem.109 Někteří literární badatelé se domnívají, že tzv. III. Spor duše s tělem je volným zpracováním této latinské skladby.
O „samostatném svérázném zpracování“ hovoří například Zdeňka Tichá110 či Josef Truhlář.111 Jan Lehár tento názor nesdílí, souhlasí s F. Baťuškovem, že stejně jako I. Spor duše s tělem lze i tento Spor řadit do jiné skupiny hádek, tj. odehrávajících se těsně před smrtí.112
Vzhledem k mnoha odlišnostem mezi latinskou předlohou (či jeho českou variantou, tj. II. Sporu duše s tělem) a nejmladším zpracováním disputu Josef Truhlář III. Spor považuje za „podstatnou reformu“ cizí látky.113 Tzv. III. Spor duše s tělem se od II. Sporu liší již množstvím dialogů. Zatímco ve II. Sporu mluví duše třikrát a tělo dokonce jen dvakrát, ve III. Sporu se obě postavy ujímají slova sedmkrát. Ve III. Sporu se nenachází opakování, jako je tomu u II. Sporu, kde duše argumentuje pomocí stejných formulací.
Skladby se však liší i v obsahu. Zatímco hádka II. Sporu probíhá až po smrti těla, ve III. Sporu útočí duše na tělo ještě před smrtí, ve chvíli, kdy umírá. Tělo záhy přemlouvá duši, aby v něm ještě chvíli zůstala a mohli si tak dále užívat radostí života.
V latinské předloze proti sobě postavy stojí jako „nesmiřitelní odpůrci“, v nejmladším českém sporu můžeme vidět „přátelštější vztah,“114 což je vzhledem ke středověkému křesťanství nečekané.
Hádky se liší především svým závěrem. Visio Philiberti končí drastickým pekelným mučením, III. Spor autor ukončuje apelem na posluchače, aby žili podle křesťanských zásad, což umocňuje ještě krátká modlitba na závěr. Zdeňka Tichá usuzuje, že šlo „zřejmě přímo o záměrné obměnění závěru.“115
109 Tamtéž, s. 198.
110 TICHÁ, Z. K historii staročeských básnických Sporů. Časopis matice moravské. 1956, 75. s. 262.
111 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55. s. 270.
112 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457.
s. 199.
113 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55. s. 270.
114 Tamtéž, s. 257.
115 TICHÁ, Z. K historii staročeských básnických Sporů. Časopis matice moravské. 1956, 75. s. 265.
2.2.1.3.3 Obsah skladby
Spor začíná úvahou autora o mrtvých, co by lidem pověděli, kdyby vstali z hrobu a znovu se dostali do světa živých. Přemýšlí, zda by dokázali ostatním lidem poradit, jak se vyhýbat špatnostem a vést dobrý život. Skladba tedy postrádá úvod, kterým by autor nastínil téma či jinak uvedl do problematiky.
Naznačuje nám však sociální situaci vypravěče, ve které se autor nachází. Spor se totiž začíná odvíjet ve chvíli, kdy vypravěč hladem omdlí pod hradem a umírá, nad jeho hlavou při temné záři začne hádka mezi duší a tělem. Vzhledem k důvodu mdloby a předmětu vypravěčovy úvahy (teze o mrtvých) se můžeme domnívat, že se dostal do nepříznivé životní situace a u hradu se potuloval právě proto, aby ukořistil něco k snědku.
Disput mezi duší a tělem se tedy odvíjí od začátku, nevstupujeme do již započaté hádky. Samotná hádka začíná ve chvíli, kdy se duše odděluje od těla. Spor se tedy odehrává při umírání člověka.
„Že se tak smutně svářiechu, tu styštěch sobě pohřiechu,
uzřěv, že člověk mřéše, nad ním dušička stojieše.
Když se již spolek ruší, Tehdy vece tělo duši.“
(verše 13–18)
Hádku zahajuje tělo. Ptá se duše, kam chce jít, a připomíná jí, že s ním se měla vždy dobře. Dokonce ji prosí, ať s ním ještě zůstane. Duše však odmítá a vyčítá mu, že bylo pyšné a nyní ho za to postihl trest.
„Chodils pyšen vždy hrdě, protož ležíš, červy smrdě,
pro něž se liknují tebe, nechtě rád nižádný k tobě“
(verše 33–36)
Postavy nezmiňují determinaci, naopak tělo upřednostňuje radovánky nad délkou života. Tím potvrzuje svou bezstarostnost a neuváženost jednání.
„Co bych požil, mé to, vzal bych sobě den za léto, byl bych vesel v krátké chvíli.“
(verše 45–47)
Duše vyčítá tělu jeho hříchy a následně ho prosí o pomoc, bojí se božího trestu.
Tělo však mlčí. Neví, jak duši pomoci. Je pozdě se kát. Radí duši, ať se spoléhá sama na sebe. Duše je rozzlobená, viní tělo ze svého utrpení. Tělo však svůj život připodobňuje k bezstarostnému koupání a obviňuje duši, že mu takovou volnost dovolila.
„Kúpal sem se, nedržě se břěhu, a nynie se mútím v tomto běhu.
Bych se věděl čeho střieci, Věděl bych co zapřieti.“
(verše 89–92)
Duše argumentuje, že ho varovala před hříchy, ale ono toho nedbalo, bylo zaslepené a vždy upřednostňovalo svůj majetek. Duše si uvědomuje svoji vinu, ale ospravedlňuje se tím, že byla jen služkou, a tak se musela podřizovat jeho vůli. Čistá mu byla půjčena, a on ji hříšnou vrací.
„já jsem byla tvú robú, tobě sem byla poddána a tě sem měla za svého pána.
Sama sem sebú nevládla“
(verše 126–129)
„a tobě čista pójčena.
A ty mě tak nečistú vrátíš.“
(verše 132–133)
I tělo přiznává, že bylo hříšné. Konstatuje však, že jeho činy vycházely z péče o dům, o své blaho, aby se vyrovnal ostatním lidem. Viní duši za to, že je sám a nemá nikoho, kdo by ho utišil. Duše pohotově reaguje, vinu přičítá vlastnostem těla.
„Vinna tvá pýcha, tvá nenávist, tvój hněv i tvá závist,
také tvé tesknosti a k tomu tvé lakomstvie.“
(verše 147–150)
Postavy se nemohou shodnout, kdo nese větší podíl viny. Z celého sporu není jasně patrné, která postava má nadvládu nad druhou, ovládá ji a je tak zodpovědná za její činy. Z textu vyplývá, že vinu má jak tělo, tak i duše stejnou měrou. Vzhledem k argumentům a vytrvalosti duše je však lehce naznačeno, že tělo vládlo duši. Ačkoli se tělo v jednom okamžiku snažilo svá selhání svést na duši, bylo velmi přesvědčivě
„přeargumentováno“.
Duše vyčítá tělu jeho hříchy, ona mu „byla poddána“, tak se nemohla bránit.
Jan Lehár tuto skutečnost objasňuje na učení Tomáše Akvinského a jeho „koncepci těsného spojení duše a těla,“116 kterou se vymezuje proti starším myšlenkovým tradicím.117 Tělo s duší tvoří „celek stejné povahy“, netvoří samostatné entity, ale naopak musí fungovat pospolu.118
Tělo nečekalo, že smrt přijde tak brzy. Se svými hříchy se smiřuje. Samo bylo zplozeno v hříchu.
„Počat sem v hřiešě i skonám, ale se já v hřiešě poznám.“
(verše 159–160)
V závěrečné promluvě tělo lituje svých hříchů. Zmiňuje, že Bůh nikoho nikdy nesoudí, každý je odpovědný sám za své činy. Je již pozdě zpytovat svědomí a kát se.
Bůh obdaroval každého rozumem, aby mohl volit mezi dobrým a zlým. Všem bude navráceno tak, jak se chovali.
116 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457.
s. 200.
117 Platón považuje duši za nesmrtelnou entitu, která využívá těla jako svého nástroje, a po jeho smrti nezaniká.
118 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. ISSN 0024-4457.
s. 200.
„Činíš-li dobře, dobřeť bude, činíš-li zle, i zleť bude.
Nižádnýť své služby neztratí, Jakž mu slúží, takéžť mu zaplatí.“
(verše 179–182)
Naposledy ještě osloví duši, tentokrát však bez zášti.
„Kam se děješ, nebožičko, má najmilejšie dušičko?“
(verše 189–190)
Tělo bylo stvořeno ze země (hlíny), v ni se také obrací. Ponechává duši samotnou boží milosti. Poté už nepromluví a autor ukončuje jeho úlohu za znění zpěvu.
„Podachu jemu v ruku sviece, zpieváchu jemu někteří.“
(verše 200–201)
Následuje monolog duše, která pláče a prosí o milost nejen Krista, ale i Marii.
Není jí však udělena boží milost, a tak je odsouzená k životu v pekle.
V dalších verších autor apeluje na svědomí čtenářů, aby se káli, dokud je čas.
Měli by vést mravný život, aby v okamžiku smrti mohli odevzdat duši stejně čistou, jako obdrželi. Smrti nelze uniknout. Až bude tělo uloženo do hrobu, stane se každý potravou hadů a červů. Zapomenuta bude sláva i bohatství. Přátelé budou smutnit jen chvíli, pak si rozeberou majetek a už si na mrtvého nevzpomenou.
Autor proto naléhá na čtenáře, aby se snažili zanechat po sobě trvalejší klenot v podobě své čisté duše.
„polož sobě poklad taký, kdež by nebyl přěkaz všaký,
kdež zlodějé neukradnú aniť jeho mocně otejmú.“
(verše 265–268)
Skladbu zakončuje modlitba ke Kristu, aby lid utvrdil v dobrých činech a dovedl je do Ráje, zakončená slovem „Amen“.
Disput je psaný sdruženým rýmem. Ve sporu zpravidla chybí označení, která postava hovoří, vyplývá to však z textu. Promluvy se pravidelně střídají a každé postavě je dán dostatečný prostor k vyjádření. Dialogy jsou přibližně stejně dlouhé.
Zajímavá je postava těla, u kterého dochází během sporu k nepatrnému vývoji.
Zatímco zpočátku přísně vystupuje proti duši, v závěrečném monologu ji něžně oslovuje a strachuje se, co s ní bude dál. Zlom zřejmě nastal ve chvíli, kdy si tělo přizná své hříchy a uvědomí si, že činy již nelze vrátit zpět. Oproti tomu postava duše se nemění, do posledního okamžiku se lituje a haní tělo za jeho hříchy.
Skladba má naučný i výchovný charakter. Snaží se působit na svědomí čtenářů a donutit je uvažovat nad svými hříchy. Tím, že duši není nakonec odpuštěno, autor demonstruje nutnost nést odpovědnost za své činy.
2.2.1.3.4 Shrnutí
Tzv. III. Spor duše s tělem byl nalezen roku 1855 Václavem Hankou. Součástí rukopisu byl i tzv. II. Spor duše s tělem. Oba spory ještě téhož roku byly představeny široké veřejnosti. Skladba byla opatřena latinským nadpisem Sequitur aliud.
S přihlédnutím k užitému jazyku a archaismům se dílo datuje do konce 14. století.
Literární badatelé se v souvislosti s III. Sporem duše s tělem neshodují v míře inspirace latinskou předlohou Visio Philiberti. Například Zdeňka Tichá nebo Josef Truhlář se domnívají, že dílo je jeho „samostatným zpracováním“. Vzhledem k oblíbenosti latinské skladby Visio Philiberti ve své době, je velmi pravděpodobné, že autor III. Sporu dílo znal. Jelikož však český spor se od latinského zpracování liší v příliš mnoha aspektech, lze se domnívat, že pokud se autor inspiroval, tak jen velmi povrchně. Námět se v obou skladbách shoduje, liší se jejich zpracování.
Rozdíly nacházíme nejen v množství promluv jednotlivých postav, ale i okamžikem, ve kterém se hádka odvíjí. Nejmarkantnější rozdíl je však patrný v závěrech skladeb. Místo pekelného mučení spatřujeme v české verzi nabádání k životu bez hříchu.