D ě kuji Mgr. Marku Janosikovi-Bielskému za podporu a cenné rady p ř i realizaci diplomové práce. Pod ě kování

(1)

ÚLOHA SPORU VE STARŠÍ ČESKÉ LITERATUŘE

Diplomová práce

Studijní program: N7504 – Učitelství pro střední školy

Studijní obory: 7503T045 – Učitelství občanské výchovy pro 2. stupeň základní školy 7504T243 – Učitelství českého jazyka a literatury

Autor práce: Bc. Lucie Kremlová Vedoucí práce: Mgr. Marek Janosik-Bielski

Liberec 2014

(2)

(3)

(4)

Prohlášení

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

(5)

Poděkování

Děkuji Mgr. Marku Janosikovi-Bielskému za podporu a cenné rady při realizaci diplomové práce.

(6)

Anotace

Diplomová práce Úloha sporu ve starší české literatuře se věnuje středověkým skladbám, a to I., II. a III. Sporu duše s tělem, Sváru vody s vínem a Podkonímu a žákovi, poukazuje na ně z genologického hlediska, zaměřuje se na okolnosti jejich vzniku, objasňuje literární předlohu a provádí analýzu obsahu skladeb. Předkládá vzájemnou komparaci všech tří Sporů duše s tělem a uvádí jejich shodné i odlišné znaky. Cílem diplomové práce je posoudit všechny zmíněné oblasti a zjistit úlohu, kterou plní spory ve středověké literatuře.

Klíčová slova

Spory, hádání, kázání, exemplum, Spory duše s tělem, Svár vody s vínem, Podkoní a žák

Annotation

This diploma thesis called The Role of Dispute in Older Czech Literature (I., II., III. Spor duše s tělem, Svár vody s vínem a Podkoní a žák) presents disputes from the point of genealogy terms. In the thesis there are some selected works and the focus is put on the circumstances of their origin, explanation of their literary models and analysis of the concent of the individual pieces. The aim of this diploma thesis is to evaluate all of these areas and determine the role of these works in medieval literature.

Key words

Disputes, arguing, sermon, exemplum, Spor duše s tělem, Svár vody s vínem, Podkoní a žák

(7)

Obsah

Úvod ... 8

1 Pojmová nejednotnost sporu ... 9

1.1 Definice žánru ... 9

1.2 Hádání ... 10

1.3 Kázání ... 13

1.4 Exemplum ... 15

2 Středověké spory ... 19

2.1 Charakteristika sporů ... 20

2.2 Analýza vybraných sporů ... 21

2.2.1 Spory duše s tělem ... 21

2.2.1.1 Tzv. I. Spor duše s tělem ... 24

2.2.1.1.1 Vznik rukopisu ... 24

2.2.1.1.2 Literární předloha ... 25

2.2.1.1.3 Obsah skladby ... 27

2.2.1.1.4 Shrnutí ... 31

2.2.1.2 Tzv. II. Spor duše s tělem ... 31

2.2.1.2.4 Shrnutí ... 37

2.2.1.3 Tzv. III. Spor duše s tělem ... 38

2.2.1.3.4 Shrnutí ... 44

2.2.2 Odlišnosti Sporů duše s tělem ... 45

2.2.3 Svár vody s vínem ... 46

2.2.3.1 Vznik sporu ... 46

2.2.3.2 Literární předloha ... 47

2.2.3.3 Obsah skladby ... 48

2.2.3.4 Shrnutí ... 53

2.2.4 Podkoní a žák ... 54

2.2.4.1 Vznik sporu ... 54

2.2.4.2 Literární předloha ... 56

2.2.4.3 Obsah skladby ... 58

2.2.4.4 Shrnutí ... 62

Závěr ... 64

Použitá literatura ... 66

Seznam příloh ... 69

(8)

Seznam použitých zkratek a symbolů

aj. = a jiné

apod. = a podobně atd. = a tak dále kol. = kolektiv např. = například s. = strana srov. = srovnej tj. = to jest

tzn. = to znamená tzv. = tak zvaný

(9)

Úvod

Hádání má v literatuře dlouhou tradici - první texty se objevují již v antickém Řecku. Velmi oblíbený byl tento žánr především v latinské literatuře. V české literární tvorbě se rozvíjí ve 14. století. K jeho rozkvětu značně přispěla škola, kde se právě formou dialogu vyučovalo. Středověké spory jsou obsahově pestré, zpracovávají jak duchovní, tak světskou tematiku.

Cílem diplomové práce je zaměřit se na vybrané středověké spory, a to I., II.

a III. Spor duše s tělem, Svár vody s vínem a Podkoní a žák. Skladby prezentují obě zmíněné tematické oblasti. Ve Sporech duše s tělem má dominantní postavení náboženská otázka, ve Sváru vody s vínem je značně oslabena, načež ve skladbě Podkoní a žák není patrná vůbec. Ačkoli byly výše uvedené spory ve své době velmi oblíbené, poznatky o těchto skladbách máme k dispozici vesměs kusé, a tak tato práce přispívá ke komplexnějšímu pohledu na ně, a to prostřednictvím analýzy, interpretace a komparace.

Diplomová práce se skládá ze dvou částí. První je teoretická, uvedené skladby posuzujeme z hlediska genologického, jelikož především v souvislosti s žánrovým zařazením Sporu duše s tělem panuje názorová nejednotnost.

Někteří literární historici skladbu řadí k žánru „hádání“, jiní ke „kázání“. Antonín Škarka dokonce uvažoval o tzv. veršovaném kázání. Vzhledem k těmto uvedeným nejasnostem se nejprve zabýváme specifickými vlastnostmi vybraných žánrů, tj. hádání, kázání a exempla, a konfrontujeme je s analyzovanými skladbami.

Ve druhé části uvádíme u jednotlivých skladeb okolnosti vzniku rukopisu a jeho dataci, zaměřujeme se na objasnění literární předlohy, případně domnělého autora, a předkládáme podrobnou analýzu obsahu díla. Zásadní poznatky o sporu jsou shrnuty na konci každé kapitoly. Pro snazší orientaci v textu uvádíme v příloze stručný slovník ke každé skladbě.

(10)

1 Pojmová nejednotnost sporu

V souvislosti s žánrovým zařazením sporů panuje nejednotnost. Nejdříve bude tedy nutné zabývat se definicí žánru.

1.1 Definice žánru

Příruční slovník naučný označuje žánr jako „zvláštními specifickými znaky odlišený typ kompozičního uspořádání uměleckého díla ustavený v historickém vývoji.“¹ Dále směšuje literární žánr s literárním druhem.

Všeobecná encyklopedie² klade důraz v souvislosti s definicí žánru na to, že texty fungují „očekávaným způsobem“ a jedná se o „opakovaný výskyt textů s týmž souborem žánrotvorných vlastností.“ Také dodává, že tyto vlastnosti mohou být užívány volně či být pevně dány, záleží na zvoleném žánru.

Milan Kopecký chápe žánr jako „skupinu literárních výtvorů, které vykazují určité společné znaky tematické, kompoziční a tvarové.“³ Jaroslav Kolár se ve své studii⁴ pokouší o podrobnější definici. Jedná se o množství děl vznikajících v minulosti, které se vyznačují nejen stejnou tematikou, ale i účelem, cílem a zpracováním.

Encyklopedie literárních žánrů také upozorňuje na to, že dílo se nevztahuje jen k jednomu určitému textu, ale k celému cyklu děl se shodnými znaky: „Dílo 'hlásící se' k určitému žánru se nevztahuje ke konkrétnímu pretextu, nýbrž k jistému modelu psaní, tzv. architextu.“⁵ Mezi hlavní signály, které naznačují žánrovou příslušnost určitého díla, řadí autoři kromě typických formulí, přítomností příběhu aj. také například název či podtitul díla. S tímto tvrzením však například Jaroslav Kolár nesouhlasí.⁶

1 Příruční slovník naučný. IV. díl, S – Ž. Praha: Academia, 1967. s. 882.

2 Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích. Díl 4, Ř/Ž. Praha: Nakladatelský dům, OP: Diderot, Praha 1998. ISBN 80-85841-37-1.

3 KOPECKÝ, M. Tradice a její žánrová modifikace. In: Speculum medii aevi (Zrcadlo středověku).

Praha: KLP, 1998. ISBN 80-85917-47-5. s. 71.

4 KOLÁR, J. K žánrovému statutu děl starší české literatury. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 9.

5 MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004.

ISBN 80-7185-669-X. s. 6.

6 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 6. a KOLÁR, J. K žánrovému statutu děl starší české literatury. In:

Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 13.

(11)

Žánrová vyhraněnost děl se v průběhu historie mohla změnit, jak uvádí Milan Kopecký: „Je to celek dynamický a v čase proměnlivý, který sice v českém středověku navázal na antiku, ale postrádá její pojmovou jasnost.“⁷ Žánrová tradice se někdy obměňuje od předchozích modelů, a tím dochází k „žánrové polyvalenci, tj nejednoznačnosti a přechodnosti v některých dílech.“⁸

Tematika sporů je velmi podobná kázání, a tak občas nedochází k názorové jednotnosti, ke kterému žánru texty zařadit. Ačkoli je kázání klasifikováno jako žánr, Antonín Škarka odlišuje veršované kázání, které však například Kolár nepovažuje za genologický odkaz, ale funkční znak díla. Různé skladby, bez ohledu na jejich žánr, mohly uplatňovat zároveň svoji funkci přednesu.⁹

1.2 Hádání

Kromě pojmu hádání se často užívá i spor či svár, popřípadě disput.

Encyklopedie literárních žánrů charakterizuje hádání následovně: „Prozaická, ve středověku zpravidla veršovaná díla, v nichž se formou fiktivního dialogu, probíhajícího jako bezprostřední střetnutí mluvčích, řeší názorový konflikt, vztahující se k problémům rozdílné závažnosti.“¹⁰ Josef Peterka a Dagmar Mocná dále tvrdí, že elementárním znakem tohoto žánru je střet protikladných stanovisek.

Jak dodává Jaroslav Kolár, nezbytnou podmínkou sporů však je, aby si byla obě stanoviska rovna, tzn. obě zaujímala stejné či podobné postavení.¹¹

Výstavba sporu je dle Romana Jakobsona zatížena ustáleným postupem: „Pravé teze jsou podány v termínech dramatizovaného záporného paralelismu: nejdříve je

7 KOPECKÝ, M. Tradice a její žánrová modifikace. In: Speculum medii aevi (Zrcadlo středověku). Praha:

KLP, 1998. ISBN 80-85917-47-5. s. 71.

ISBN 80-7185-669-X. s. 6.

9 Srov. ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986. s. 105 a KOLÁR, J.

K žánrovému statutu děl starší české literatury. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře.

Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 12.

ISBN 80-7185-669-X. s. 224.

11 KOLÁR, J. Rozmlouvání člověka se Smrtí v české poezii 15. století. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 109.

(12)

uvedena pochybená teze, pak je popřena a rozvíjí se teze pravá.“¹² Epika z díla mizí.

K rozvoji tohoto žánru přispěla především škola, ve které se disputací vyučovalo. Roman Jakobson ve své studii připomíná, že hádka se často využívala v pedagogické praxi. „Byla-li jen mnemonickou pomůckou dialogická forma naučných traktátů, sloužily-li jen vytříbenosti žáků v logickém myšlení a v umění se hádat učené disputace, použila poezie této formy pro své vlastní cíle.“¹³

Příčinou sporu byly zpravidla filozofické otázky, existenciální nejasnosti (akceptace smrti), ale i milostná či didaktická nebo politická tematika. Zvláštní postavení zaujímají spory zábavné, které často směřují k „parodickému či satirickému zobrazení jevů.“¹⁴

Spory končí zpravidla vítězstvím jedné z hádajících se postav. Není však výjimkou, pokud spor ukončí třetí postava (Bůh, mistr aj.). Ve sporech se uplatňuje především agitační a propagační funkce.¹⁵

O klasifikaci sporů se pokusil Roman Jakobson,¹⁶ který v rámci žánru rozlišuje zbásněné hádky a jiné spory. U zbásněných hádek (např. spory květin nebo stavů) není lehké předem uhádnout výsledek a jejich cílem je především potěšení ze střídání argumentů a protiargumentů; zároveň tyto hádky jsou často nakonec přerušeny, např. rvačkou, nedochází tedy k jejich rozřešení.

U druhého typu sporů je jejich řešení pro čtenáře již od začátku předvídatelné (např. spory duše s tělem) a estetický prožitek je daný shromážděním argumentů, jimiž bude druhá strana usvědčena. Autoři se zaměřují na pořádek, volbu i úpravu argumentů.

Tematice sporů odpovídají i zvolené postavy. Encyklopedie literárních žánrů¹⁷ uvádí, že kromě personifikovaných věcí a jevů (Duše a Tělo, Voda a Víno aj.) ve svárech vystupují i božské postavy (Kristus), mytologické (Ajax), svatí či historické osobnosti. Autoři se snaží o typizaci postav, a to především vnějším popisem

12 JAKOBSON, R. Dvě staročeské skladby o smrti. In: Jakobson, R., Petíra, St. Spor duše s tělem.

O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-743- 3. s. 32.

13 Tamtéž, s. 30.

ISBN 80-7185-669-X. s. 225.

15 Tamtéž, s. 225.

O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002ISBN 80-7257-743- 3. s. 32.

(13)

(zdůrazňují vzhled a oděv protagonistů) či adekvátním jazykem. Postavy jsou ustálené, nevyvíjí se.¹⁸

Hádání často zpracovávala stejná témata jako další literární žánry, např. kázání.

Svým dynamickým nábojem se spory velmi často blíží dramatu. Zábavné hádky často směřují k frašce či komedii i žákovské poezii.¹⁹

Encyklopedie literárních žánrů²⁰ dále uvádí historický vývoj tohoto žánru.

Základy hádání se datují do antické řecké literatury. Za nejstarší spor je považovaná bajka o hádce zimy a léta od Ezopa. Na žánr měl později značný vliv i Platón a jeho dialogy o filozofických otázkách. V pozdní antice se o tvorbu sporů pokoušel Lukianos, z jeho tvorby například Theón dialogoi (Hovory bohů), Nekrikoi dialogoi (Hovory podsvětní). Jeho tvorba je satirická a nevyhýbá se sarkasmům a ironii.

V 9. století vznikaly spory s přírodní tematikou. Mezi oblíbená témata patřila hádka duše s tělem, vína s pivem či spor mezi růží a fialkou. Humanistické spory v mnoha směrech navazovaly svým satirickým záměrem na Lukiana.

Za nejstarší česky psané veršované hádání je považován Spor duše s tělem.

Téma se později dočkalo ještě dvou zpracování. Na sklonku 14. století vznikají Svár vody s vínem a Podkoní a žák.

Z prozaických sporů vzniká ve stejné době německy psaný Ackermann aus Böhmen (Oráč z Čech) Jana ze Žatce. Jedná se o hádku mezi Oráčem (písařem) a Smrtí, která mu vzala manželku. Neznámý český autor tuto skladbu přepracoval pod názvem Tkadleček. Tento spor pojednává o hádce milence s Neštěstím, které mu vzalo milovanou Adličku.

V husitském období vzniká roku 1420 česká obhajoba husitského programu Hádání Prahy s Kutnou Horou, ukrytá v Budyšínském rukopisu. Ve sporu vystupují personifikovaná města, husitská Praha a katolická Kutná Hora.

Protějškem Budyšínského rukopisu je skladba Václav, Havel a Tábor, která představuje obranu českého katolictví. Názoroví protichůdci (katolík Václav a bojovník Tábor) se snaží ovlivnit nerozhodného Havla.

Jan z Rabštejna je autorem latinského díla Dialogus, ve kterém probíhá rozmluva čtyř urozených mužů. Století 16. a počátek století následujícího jsou

18 KOLÁR, J. Rozmlouvání člověka se Smrtí v české poezii 15. století. In: Návraty bez konce. Studie ke starší české literatuře. Brno: Atlantis, 1999. ISBN 80-7108-190-6. s. 109.

ISBN 80-7185-669-X. s. 226.

20 Tamtéž, s. 226.

(14)

v souvislosti s oblíbeností sporů nevyhraněné. Některé texty se hádání vyhýbají, jiné naopak dialogy preferují. Vznikají díla Ondřeje Píseckého, Jiřího Carolida z Karlsperku či Bartoloměje Paprockého. V klasicismu se projevuje zájem o Lukianovy texty, které se stávají inspirací pro další umělce.

Z období národního obrození pochází spory Josefa Jungmanna Rozmlouvání o jazyku českém. První spor obsahuje rozhovor soudobého Čecha s Danielem Adamem z Veleslavína a druhý zachycuje dialog o vlastenectví. Ve 20. století se dialogům věnuje například Miloš Marten ve své práci Nad městem (1917) nebo J. Popelová svým Rozjímaním o českých dějinách (1948).

1.3 Kázání

Původ slova kázání pochází ze staroslověnského slovesa kazati, tedy napomínati či kázati, a staročeského substantiva kázanie, tedy kázání, řeč, chvála, rozkázání, přikázání. Používá se i pojem homilie.²¹ Lexikon literárních pojmů²² připomíná dřívější rozlišení homilie od kázání. Zatímco homilie vykládá (interpretuje) biblický text, kázání je s Písmem spjato volněji.

Encyklopedie literárních žánrů nabízí několik charakteristik tohoto žánru.

V zásadě se však shoduje v tom, že kázání je „duchovní řeč, která si klade za cíl působit na morálku, náboženské vědomí a vzdělání určitého okruhu posluchačů.“²³ Dále dodává, že v křesťanském pojetí je kázání součástí bohoslužby, tedy veřejnou událostí, při které se vykládá a rozvíjí slova Písma.

Kompozice kázání se shoduje pouze v úvodu, kde je použit úryvek z Písma a oslovení čtenářů či posluchačů. Cílem kázání je působit na svědomí posluchačů, poučit je a případně pobavit. Tomuto cíli se podřizuje obsah i forma žánru. Vyvolání

ISBN 80-7185-669-X. s. 295.

22 PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002.

ISBN 80-7182-124-1. s. 168.

ISBN 80-7185-669-X. s. 295.

(15)

estetického účinku není prvořadé.²⁴ Středověká rétorika si klade jasné cíle – pobavit posluchače, poučit a povzbudit. Tyto dovednosti se očekávají i od správného kazatele.²⁵

Encyklopedie literárních žánrů²⁶ vymezuje několik druhů kázání, které se liší obsahem či cílem sdělení. Rozeznává například kázání mravoučná, panegyrická (pojednání o svatých), biblická, historická, naučná a paraenetická (zaměřuje se na emoce). Další dělení vyplývá z provázanosti s Písmem, například kázání homiletická či tematická.

Kázání je řazeno k jednomu z nejstarších prozaických žánrů. Dagmar Mocná a Josef Peterka²⁷ připomínají, že geneze tohoto žánru je velmi složitá, jelikož je problematické určit přesná data nalezených textů a navíc se předpokládá, že většina řečí se nedochovala. Nicméně základy žánru se datují do 9. až 5. století př. n. l. a jsou důsledkem lidského myšlení o sobě samém a svém postavení v životě.

Křesťanská kázání navazovala na antickou tradici řečnictví a filozofii (například Seneca, Platon, Aristoteles). Ve středověku se kázání stala základním žánrem duchovního řečnictví a začaly se v nich objevovat nové prvky, např. exempla, vložená vypravování z legend aj. Exempla využívala homiletika k praktickému doložení morálních a teologických tezí.²⁸

Za vrchol kazatelství je považováno 17. století a první polovina století následujícího. Někteří kazatelé používali tvar tzv. konceptu (konceptuální kázání).

Podstatou takového kázání byl nápad, který spočíval v překvapivé či důvtipné metafoře, alegorii. Jeho cílem bylo posluchače překvapit a poučit o víře.²⁹

Vznik českého kazatelství je spjatý s působením staroslověnských věrozvěstů Konstantinem a Metodějem a jejich duchovními promluvami. Pozdější úroveň homiletiky na našem území dokládá sbírka latinského kázání Opatovický homiliář. Mezi známé kazatele patřil například olomoucký biskup Jindřich Zdík.³⁰

24 Tamtéž, s. 296.

25 Srov. PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1.a PETRŮ, E. Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky. Ostrava: Profil, 1972. s. 131.

ISBN 80-7185-669-X. s. 296.

27 Tamtéž, s. 296.

ISBN 80-7182-124-1.

ISBN 80-7185-669-X.

30 LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106-963-8.

s. 33.

(16)

Od poloviny 14. století, kdy kromě klášterů bylo kazatelství podporováno i na Karlově univerzitě, vzrůstá zájem o tento žánr. Kazatelé jejím prostřednictvím totiž poukazují nejen na lidské hříchy, ale kritizují celou společnost. Mezi známé kazatele patří například Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a později i Jan Hus, autor Postily. ³¹

Jak zdůrazňuje Encyklopedie literárních žánrů,³² na rozkvět českého kazatelství měl vliv vynález knihtisku v 16. století. Začaly se mimo jiné tisknout i starší české sbírky kázání (postily) a překlady kázání ze sousedních zemí. Homiletika se nyní nezaměřuje jen na lidské hříchy, ale zohledňuje také třeba i výchovu dětí a sociální vztahy ve společnosti. Soubor kázání Postilla česká napsal například kněz Tomáš Bavorovský nebo Postillu Jan Kapita.

Po bitvě na Bílé hoře ubývá řečí vydaných tiskem. Pozornost je zaměřena spíše na příležitostnou homiletiku (např. promluvy při pohřbech) a oblíbené konceptuální kazatelství.

Odpůrcem konceptuálního kázání byl Bohuslav Balbín, který autory označoval za „mladíčky neznalé a nedávno narozené“. Preferoval tradiční (ciceronovskou) podobu kázání.³³ Konceptu se v českém kazatelství věnovali například kněz Bohumír Hynek Josef Bílovský či Ondřej František de Waldt. Od konce 18. století zájem o kazatelství upadá.

1.4 Exemplum

Slovo exemplum pochází z latiny a znamená příklad, ukázku, vzor či vzorný doklad. Encyklopedie literárních žánrů ho charakterizuje jako výpisek z „jiných literárních žánrů (či po paměti tradovaný příběh), který se osamostatnil jako svébytný

31 Srov. tamtéž, s. 82.

ISBN 80-7185-669-X. s. 299.

ISBN 80-7182-124-1. s. 169.

(17)

literární žánr.“³⁴ Jana Nechutová exempla představuje jako neobyčejné historky, z nichž „plyne naučení a z jejichž děje a jeho následků je zapotřebí vzít si příklad.“³⁵

Exemplum často přejímá žánr i kontext díla, do kterého je vloženo. Jeho hlavním cílem je působit na čtenáře a posluchače, ovlivnit jejich postoje a dokázat správnost vykládaných jevů. Tomu přizpůsobuje svůj obsah i formu.³⁶

Počátky exempla se kladou již do starověkého Řecka, kde plnilo funkci příběhu, sloužícího za doklad, a užívalo se v soudních řečech. S rozvojem křesťanství se exempla začínají objevovat v homiletické praxi. Někteří kazatelé je dokonce přímo výslovně doporučovali, např. sv. Ambrož. Tvořila součást kázání formou krátkého, stylisticky upraveného, zajímavého příběhu, který dokládal určitou obecnou tezi. Tím se náboženské a mravní poučení stávalo srozumitelnějším.³⁷ Jana Nechutová spatřuje hlavní důvody užívání exempel v kazatelství v jejich schopnosti oživení, možnosti upoutat pozornost posluchačů a zajistit lepší představu o samotném teologickém výkladu.³⁸

Ve 12. století se exempla užívají nejen v kazatelství, ale i v didaktických spisech a kronikách. Eduard Petrů hovoří dokonce o „druhé etapě ve vývoji exempla“.³⁹ Náměty autoři čerpali např. z Bible, legend, lidových pohádek a pověstí či anekdotických vyprávění. Autoři si buď vytvářeli exempla vlastní, či je přebírali z jiných pramenů a do svých děl je jen vložili.

Pro potřeby kazatelství se pořizovaly celé sbírky exempel. Jak uvádí Eduard Petrů, jednalo se především o jejich praktické využití. „Kazatel nebo autor jiného díla, který chtěl exemplum použít, prostě jen vyhledal ten typ exempla, který vyhovoval jeho potřebě.“⁴⁰ Některé takové texty se blížily zábavné četbě. Nejznámější sbírkou, která byla řazena právě k této četbě, je Gesta Romanorum (Příběhy římské) ze 14. století, jejíž příběhy se odehrávají převážně ve starém Římě a vystupují zde římští, historicky

ISBN 80-7185-669-X. s. 183.

35 NECHUTOVÁ, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-305-1. s. 177.

36 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 183–184.

37 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 183–184. a PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů.

Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-124-1. s. 108.

38 NECHUTOVÁ, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-305-1. s. 177–178.

39 PETRŮ, E. Zašifrovaná skutečnost. Deset otázek a odpovědí na obranu literární medievalistiky.

Ostrava: Profil, 1972. s. 131–132.

40 Tamtéž, s. 132.

(18)

nedoložení panovníci. Ve 12.–13. století se exempla distancovala od kázání a stala se samostatným žánrem.⁴¹

Josef Peterka a Dagmar Mocná⁴² dále mapují vývoj exempel v české literární produkci. V Čechách se objevují latinské opisy od 12. století, největšího rozkvětu však exempla dosahují v druhé polovině 14. století – sbírky byly ve velké míře opisovány a užívány nejen v kázáních, ale i v dalších literárních žánrech.

Ve 14. století sestavil sbírku exempel s názvem Exemplarius univerzitní mistr Klaret. Česko-latinská sbírka měla sloužit školským účelům; tvořily ji ezopské bajky, biblická exempla a příběhy vlastní i přejaté. V této době vznikla i anonymní sbírka česky psaných exempel Olomoucké povídky.

V husitské době zájem o exempla upadá. Až zase pohusitská doba se k exemplům vrací, nicméně se z nich pomalu vytrácí moralistní a náboženský apel a začínají se řadit k tradičním povídkám.

Exempla se skrz kazatelství dostávají do folkloru, kde je zpracovávají první sběratelé. Některé náměty přímo ovlivnily podobu pohádek a jsou dodnes známy, např. pohádka o dvanácti měsíčkách z Klaretovy sbírky, příběh o Plaváčkovi zpracovávají Příběhy římské atd.⁴³

Jan Lehár považuje I. a III. Spor duše s tělem za veršované kázání. V dílech nachází kazatelské prostředky a domnívá se, že byla již s tímto úmyslem i autorem vytvořena.⁴⁴ Stejný názor sdílí i Antonín Škarka.⁴⁵

Josef Hrabák se ve své studii přiklání k opačnému názoru, žánrově řadí Spor duše s tělem ke sporům, které na našem území mají již literární tradici.⁴⁶ K „hádkám“

řadí skladbu například i Roman Jakobson.⁴⁷

41 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 184. a PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů.

Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-124-1. s. 108.

ISBN 80-7185-669-X. s. 185.

43 Srov. MOCNÁ, D.; PETERKA, J. a kol. Encyklopedie literárních žánrů. Praha – Litomyšl: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. s. 186. a PAVERA, L.; VŠETIČKA, F. Lexikon literárních pojmů.

Olomouc: Nakladatelství Olomouc. ISBN 80-7182-124-1. s. 109

44 LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112, ISSN 0024-4457.

s. 198–199.

45 ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha : Odeon, 1986. s. 105.

46 HRABÁK, J. Staročeské satiry Smilovy školy. II. vydání. Praha: ČSAV, 1962. s. 50.

O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002, ISBN 80-7257-743- 3. s. 27–29

(19)

Vzhledem k výše uvedeným znakům jednotlivých žánrů je patrné, že spory jsou žánrově problematické. Domníváme se, že Spor duše s tělem lze klasifikovat jako hádání s prvky kázání. Oba žánry se zabývají stejným tématem (teologickými tezemi) a snaží se plnit stejné cíle, tj. poučit, pobavit a dojmout, a proto zřejmě občas dochází k odlišnému genologickému zařazování děl. Spor duše s tělem vykazuje znaky, které ho řadí k žánru hádání. Součástí kázání mohly být spory pouze jako tzv. exempla, tj. příklady, kterými kazatelé své morální a teologické výklady doplnili.

Na rozdíl od Sporu duše s tělem skladbu Podkoní a žák⁴⁸ nelze považovat za kázání, nýbrž za typický žánr hádání. Náboženská otázka se zde vůbec neobjevuje, autorovým cílem je především čtenáře pobavit, ne poučit. Skladba nebyla určená k přednesu.

Ve Sváru vody s vínem se také objevuje náboženská tematika, autor se snaží čtenáře vychovat i poučit, postavy si jsou rovny a nevyvíjí se. Přikláníme se tedy k názoru, že i toto dílo je z genologického hlediska hádáním.

48 Sporu se podrobněji věnujeme v kapitole 2.2.4

(20)

2 Středověké spory

Středověk představuje období od 5. století (zánik západořímské říše a tedy konec starověku) do 15. století, kdy se rozvíjí renesance a humanismus. Důležitou roli hraje křesťanství, které je považováno za jediné možné náboženství. Náboženská tematika se objevovala nejen v literatuře, ale i v umění (stavby, sochy, obrazy aj.). Literatura je psána latinsky, teprve až ve 14. století se čeština dostává do rovnocenného postavení.⁴⁹

Důležitý vliv na literaturu měla Karlova univerzita, založená roku 1348 Karlem IV., díky které se značně rozvíjí vzdělanost, a tedy i literatura. Karel IV. sám podporuje rozvoj naučné literatury (např. právnické písemnictví, slovníky aj.).

Ve veršované epice rozkvétá především legenda a rytířský epos, v lyrice pokračuje tvorba duchovní (liturgické zpěvy, veršované modlitby) a přibývají milostné písně. Dochází také k rozvoji dramatu.⁵⁰

Právě prolínání lyriky, epiky i dramatu podnítilo vznik básnických sporů. Opírají se o starší tradice a využívají disputací, tj. učených hádek. Středověké spory byly velmi oblíbené, zachycovaly nejrůznější témata jako např. svár květin, spor zimy a léta, duše a těla, vody a vína aj.⁵¹ Poučení o lidských hříších přináší například česká veršovaná duchovní skladba Spor duše s tělem.

Založení univerzity podnítilo vznik tzv. žákovské (vagantské) poezie, kterou psali buď klerici (univerzitní studenti), nebo vaganti (potulní studenti), kteří během studií na různých univerzitách poznali i mnohé kraje. Poezie byla psána buď latinsky, nebo česky, ale také kombinací obou jazyků (tzv. makarónské verše).⁵² Jak uvádí Zdeňka Tichá, jednalo se o „poezii bez autorů a generací“.⁵³ Vzhledem k jejich venkovskému původu docházelo k mísení umělé tvorby s lidovou slovesností.

Velmi oblíbené byly v této době také satiry, ve kterých se odrážely společenské problémy. Autoři kritizovali především sociální nespravedlnost. Víra v Boha ustupuje

49 Srov. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106- 963-8. s. 30–32.

50 Srov. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106- 963-8. s. 61–73. a NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. IV. vydání. Olomouc: Atlantis, 1995.

ISBN 80-7108-105-1. s. 39–41.

51 Srov. LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: NLN, 2008. ISBN 978-80-7106- 963-8. s. 72–74

52 Srov. NOVÁK, A. Přehledné dějiny literatury české. IV. vydání. Olomouc: Atlantis, 1995. ISBN 80- 7108-105-1. s. 39–41. a MINÁRIK, J. Stredoveka literatúra. Svetová, česká, slovenská. Bratislava:

Slovenské pedagogické nakladatelství, 1980. s. 201.

53 TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984. s. 65.

(21)

do pozadí. Po skladbách v tzv. Hradeckém rukopisu vznikají například Svár vody s vínem či Podkoní a žák.

Středověké spory nebyly jen veršované, kolem roku 1400 se objevuje také spor psaný prózou – Tkadleček, zachycující hádku tkalce s Neštěstím, které je obviněno ze zavinění nevěry tkalcovy drahé Adličky. Postavy alegoricky ztvárňují spor mezi rozumem (Neštěstí) a citem (Tkadleček). Zdeňka Tichá hovoří v obecnější rovině spíše o sporu středověku (Neštěstí) a již nastupující renesance (Tkadleček). Svým myšlením, postoji (např. hádkami s „poslem boží ruky“, rouháním) nebo rozmanitým pojetím lásky je Tkadleček představitelem nové doby.⁵⁴

2.1 Charakteristika sporů

Středověké spory jsou anonymní a zpravidla mají své literární předlohy.

Samotnému sváru předchází obvykle úvod, ve kterém autor uvádí do problematiky či popisuje hlavní účastníky sporu. Text je založen na přímé řeči, dialogu, který skladbě propůjčuje nezbytný ráz.

Kompoziční uspořádání skladby je vždy velmi podobné. Jeden z protagonistů vyzdvihuje své přednosti či stav, aby vzápětí vyvrátil tvrzení toho druhého či ho dokonce ponížil. Zpočátku spor probíhá většinou poklidně, postupně začíná gradovat.

Postavy vždy stojí v opozici a zaujímají opačný názor na předmět hádky, v čemž spočívá mimo jiné atraktivita sporů - schopnost nahlížet na „problém“ z obou stran.

S tím souvisí také typizace postav. Hlavní protagonisté během hádky nemění své stanovisko a trvají na svém názoru či přesvědčení. Nezamýšlí se nad argumentem svého protivníka, načež aby ho akceptovali. Promluvy obou postav se pravidelně střídají, jejich délka je však nestejně dlouhá.

Postavy se objevují jak lidské (student), tak personifikované či abstraktní (např. duše, víno, Panna Marie, Milosrdenství aj.). Lidé, vystupující ve sporech, jsou charakterizováni buď přímo (popisem zevnějšku), nebo se o jejich osobnosti dozvídáme nepřímo, prostřednictvím jejich promluv (např. lakomství a hýřivost boháče ve Sporu duše s tělem, bídný život podkoního a žáka či opilství mistra ve Sváru vody s vínem).

54 TICHÁ, Z. Cesta starší české literatury. Praha: Panorama, 1984. s. 99.

(22)

Velmi často se ve skladbě skrývá jinotaj (např. víno a voda vs. duchovní a světský stav), kterým autor reaguje na současné dění ve společnosti. Sám k němu však zpravidla nezaujímá žádný postoj, do hádky nezasahuje.

Ukončení hádky je různé. Buď je spor nakonec vyřešen a vyhraje jedna z hádajících se stran (např. Spor duše s tělem), nebo dochází k jejich smíru (Svár vody s vínem), či je spor nerozřešen a zůstává otevřený (Podkoní a žák).

Jazyk sporů tíhne k hovorové češtině, což je podle Jana Vilikovského důkazem toho, že byly určeny k přednesu.⁵⁵ Jsou psány srozumitelně. V úvodu někdy oslovují posluchače či samotnou skladbu ukončují modlitebním slovem „Amen“⁵⁶. Středověké spory byly velmi oblíbené, a tak se jimi inspirovali i mnozí autoři následujících let či století.

2.2 Analýza vybraných sporů

Středověké spory jsou obsahově rozmanité, pojednávají jak o duchovní, tak o světské tematice. Pro analýzu jsme tedy zvolili vybrané skladby reprezentující obě tyto oblasti. Zatímco Spor duše s tělem zpracovává náboženskou otázku, ve Sváru vody s vínem ustupuje do pozadí a skladba Podkoní a žák je zcela odpoutaná od náboženství.

2.2.1 Spory duše s tělem

Pro odlišení se tři staročeské Spory duše s tělem označují jako První až Třetí v závislosti na době vzniku. Dle domněnek literárních historiků, nejstarší Spor duše s tělem, vznikl brzy po roce 1320,⁵⁷ další dvě pozdější zpracování stejného tématu se datují na konec 14. století.

Není jednoznačně stanoveno, zda se I. Spor duše s tělem inspiroval latinskou předlohou. Tzv. II. Spor duše s tělem, zřejmě překlad latinského Visio Philiberti, jehož

55 VILIKOVSKÝ, J. Písemnictví českého středověku. Praha: Universum, 1948, s. 202.

56 Amen označující konec modlitby nalezneme např. ve III. Sporu duše s tělem.

(23)

autorem je Robert Grosseteste, existuje v trojím zpracování, které se liší svým začátkem. Tzv. III. Spor duše s tělem byl považován také za přepracování latinského díla, avšak později byly tyto domněnky vyvráceny.⁵⁸

Všechny tři spory obsahují mnoho shodných prvků. Skladby kladou důraz na náboženství. Jednou z funkcí textu je apel na čtenáře, aby byl poslušný vůči bohu a vedl spořádaný život podle křesťanských zásad.

S tím souvisí motiv smrti, který byl ve středověké literatuře velmi oblíbený, a zpracovávají ho opět všechny tři skladby.⁵⁹ Smrt znamená podle výkladu Písma vstup buď do pekla, či do ráje. Záleží na množství hříchů, které člověk napáchal během života na zemi. Podstatou křesťanství je teze neoddělitelnosti duše a těla. Jedno bez druhého nemůže existovat, vytvářejí dohromady jednotu rozumu (mysli) a těla (hmoty). Zatímco tělo se po smrti rozloží a přestane existovat, duše „putuje“ dál.

Autoři tedy upozorňují na pomíjivost života na zemi a na nesprávné lidské hodnoty, které v okamžiku smrti ztrácí význam. V každé skladbě vystupuje postava boháče, který povyšuje své jmění nad lidské ctnosti. Povyšuje se nad ostatní, je pyšný, neřídí se božími přikázáními a vede bohémský způsob života. Díky smrti se však stane rovnocenným všem ostatním a umře jako každý jiný smrtelník.

„Milá duše, zda jsi lačna, že mě činíš tak rozpáčna;

jáz mám hrady, múdré rady, dosti bohaté ohrady.

Jmám dědin i platóv mnoho, milá duše, poslyš toho:

jáz mocný pán, co chcu, to jmám, nikomémuž sě nepoddám.“

I. Spor (verše 195−204)

58 Srov. LEHÁR, J. Ke staročeským Sporům duše s tělem. Listy filologické. 1989, 112. s. 198–199.

(24)

„ó najhubenějšie tělo, coť jest se tak vnáhle zdělo?

Nedávno si bylo bohato, kéžť co spomuož tvé zlato.

Dřieveť se chudina báše tebe, a již ležíš, nečije sebe.

Kam se panoše poděchu, ti ješto po tobě chodiechu, kde tvá města, kde tvé hrady,

kde tvé vsi i na ně náklady, kde sú tvé séně kamenné, kdež tvé ptactvo kratochvílné?“

II. Spor (verše 11−22)

Na rozdíl od těla boháče je duše čistá, zbožná, vzdělaná a moudrá. Není lehkovážná jako tělo, naopak přemýšlí o tom, co se děje po smrti, bojí se božího trestu, a tak naléhá na tělo, aby se zpovídalo z hříchů, které spáchalo.

„milovalos střiebro vždy i zlato, na mě nebožičku netbaje,

mnú, dušičkú, natahuje vše své zbožie i poklady.“

III. Spor (verše 104–107)

Tělo a duše zde vystupují jako dvě samostatné personifikované entity. Duše ve skladbě není chápána jako abstraktní součást těla, ale jako konkrétní bytost, která má svůj rozum i srdce, tělo ji nabádá k jídlu a pití, ke vzpomínání aj.

„Na to, duše, rozpomínaj, tato slova v srdci znímaj:

peniez v městě j ve vší cěstě najvětčí přietel jest jistě!“

(verše 127–129)

Všechny tři Spory duše s tělem mají výchovný charakter. Autoři kladou morální apel na čtenáře, aby se vyhýbal hříšnému životu a respektoval křesťanské zásady. Této funkci však nepodřizují formu skladby.

(25)

Autoři Sporů se snaží poukázat na morální oblast (představitelkou je duše) v člověku a hříšnou touhu vzepřít se danému řádu (tělo), které spolu vedou neustálý boj.

Toto téma bylo natolik oblíbené, že se dočkalo mnoha pozdějších zpracování.

2.2.1.1 Tzv. I. Spor duše s tělem

2.2.1.1.1 Vznik rukopisu

Rukopis nejstaršího Sporu duše s tělem se dochoval z konce 14. století nebo počátku století následujícího, samotná skladba je však podstatně starší. Autor zmiňuje smrt slavného lékaře Petra z Aspeltu (verše 263–264), z čehož Julis Feifalik vyvodil, že báseň vznikla brzy po roce 1320.⁶⁰ Jeho domněnku poté potvrdily jazykové analýzy Antonína Havlíka a Stanislava Petíry.⁶¹

Dochovaný rukopis byl bez názvu a nepřinášel autentickou podobu této skladby, ale pouze pozdější přepsané znění. Přepisovač se snažil jazyk aktualizovat, tj. odstraňoval zastaralá nebo méně známá slova a tvary, ničil hlásková specifika typická pro toto období nebo doplňoval do textu slova či celé věty. Roman Jakobson důvod spatřuje v „touze po větší logičnosti a prozaické odpověděnosti.“ Autor si však svým počínáním neuvědomoval, že jsou tyto úpravy mnohdy na úkor verše a rýmu.⁶²

Skladbě se věnovalo mnoho literárních badatelů a historiků. Poprvé Spor duše s tělem rozebíral v odborné literatuře František Ladislav Čelakovský. V roce 1845 vydal rekonstruované původní znění Pavel Josef Šafařík ve Wýboru z literatury české.⁶³ O dva roky později se důkladnější analýze věnoval v Časopise Českého musea Václav Bolemír Nebeský. Na začátku roku 1927 vydávají Roman Jakobson a Stanislav Petíra

60 LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41. ISSN 0009-0468. s. 349.

61 Tamtéž, s. 349.

O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-743- 3. s. 46–47.

63 ŠAFAŘÍK, P. J. Wýbor z literatury české. Díl 1. Od nejstarších časůw až do počátku 15. století. Praha:

Kronbergr i Řiwnáč, 1845. s. 357–380.

(26)

restaurovaný původní text opatřený poznámkami.⁶⁴ Později Stanislav Petíra ve Sborníku filologickém představuje věrný přepis skladby.⁶⁵

2.2.1.1.2 Literární předloha

Spor těla s duší byl ve středověké literatuře velmi oblíbený, zpracovávali ho mnozí autoři. V souvislosti s předlohou tzv. Prvního sporu duše s tělem panuje názorová nejednotnost. Julius Feifalik se domníval, že má skladba kořeny v latinské Visio Philiberti.⁶⁶ Tento názor nesdílí například Josef Truhlář,⁶⁷ Roman Jakobson,⁶⁸ Jan Lehár⁶⁹ či Zdeňka Tichá.⁷⁰ Baťuškov tyto skladby řadí do zcela jiných „skupin básnických hádek“.⁷¹

Zatímco tzv. První spor duše s tělem se odehrává před smrtí, Visio Philiberti líčí spor po smrti. V českém sporu je patrné, že duše je bezmocná otrokyně těla, zatímco ve Visio je tomu naopak, duše má nadvládu nad tělem, je vinna za jeho hříchy, měla usměrňovat jeho činy.

Skladby se liší také mimo jiné závěrem. Česká hádka končí optimisticky, duše získává přímluvu od Panny Marie, v latinském zpracování je však duše podrobena pekelnému mučení.⁷² Lze se tedy domnívat, že autor Sporu duše s tělem latinskou skladbu Visio Philiberti znal, nicméně se rozhodl látku zpracovat jinak.

Antonín Škarka tvrdí, že česká skladba místy vychází z Lukášova evangelia.

Podobenství je patrné například v okamžiku, kdy tělo nabádá duši k bezstarostnému

O nebezpečném času smrti. II., opravené vydání. Praha: BB art v edici Versus, 2002. ISBN 80-7257-743- 3. 65 PETÍRA, S. Staročeský Spor duše s tělem, t. zv. první. Sborník filologický, 1931, 9. s. 145–159.

67 Tamtéž, s. 350.

70 TICHÁ, Z. K historii staročeských básnických Sporů. Časopis matice moravské. 1956, 75. s. 262.

71 Tamtéž, s. 27.

72 Tamtéž, s. 262.

(27)

životu. Nejedná se o dialog, jak je tomu ve Sporu duše s tělem, zde promlouvá pouze boháč (tělo), duše mlčí.⁷³

„A dím duši své: Duše! máš mnoho statku složeného za mnohá léta,

odpočívej, jez, pí, buď dobré mysli.“

(Lukášovo evangelium XII. 19)⁷⁴

I. Spor duše s tělem Antonín Škarka⁷⁵ považuje za veršované kázání. Domnívá se, že je určené k přednesu: „Kazatelské je nejen téma této básně, horlení pro včasné pokání dovozené prakticky na příběhu duše, která se chce káti, a těla, které jí v tom zbraňuje, nýbrž především slovní stylizace tohoto tématu.“⁷⁶

S tímto názorem polemizuje ve své studii Jan Lehár.⁷⁷ Za veršované kázání by se dal pokládat pouze prolog skladby, který však například Josef Truhlář pokládá za dodatečné připojení k dílu. Jan Vilikovský dokonce uvádí, že „není přímé souvislosti mezi vlastním námětem a předmluvou.“⁷⁸ Jelikož se na konci prologu objevuje přímá řeč, která souvisí s následujícím textem, lze se domnívat, že je tedy jeho součástí.

Dále Lehár se Škarkou nesouhlasí v případě přednášení skladby. Ačkoli Škarka dílo označuje za veršované kázání, vzápětí hovoří o postavě „virtuózního přednašeče, (…) skoro herce anebo dvou herců, kdyby bylo zvykem, aby kázání přednášely současně dvě osoby.“⁷⁹ Bylo by tedy zapotřebí nejen jednoho herce, který by recitoval prolog a další vsuvky, ale i jiné přednašeče zastupující další účastníky sporu (Panna Marie, Ježíš, Milosrdenství atd.). Jak uvádí Truhlář, dílo by poté tendovalo spíše k dramatizaci.⁸⁰

73 ŠKARKA, A. K staročeskému t. zv. I. Sporu duše s tělem. Listy filologické. 1929, 56, s. 35–36.

74 Bible Svatá, aneb všecka Svatá Pisma Starého i Nového zákona. Praha: Nákladem biblické společnosti britické a zahraničné, 1903.

75 ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986. s. 105

76 Tamtéž, s. 105.

77 LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41. ISSN 0009-0468. s. 361–364.

78 VILIKOVSKÝ, J. Písemnictví českého středověku. Praha: Universum, 1948, s. 212.

79 Srov. LEHÁR, J.: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura, 1993, 41.

ISSN 0009-0468. s. 361–364. a ŠKARKA, A. Půl tisíciletí českého písemnictví. Praha: Odeon, 1986.

s. 105.

(28)

2.2.1.1.3 Obsah skladby

I. Spor duše s tělem se odehrává částečně před smrtí. V úvodu autor vyzývá k poslechu a nastiňuje celý obsah skladby.

„Slyš, jakž bylo někdy vzácno, nic by mi nebylo pracno

čísti ot Boha mocného moci i ot Syna jeho, ot svatého Duchu čina, tří – jednoho Hospodina.“

(verše 1–6)

Autor na kontrastech ukazuje, že dobré mravy musí mít lidé v sobě zakotvené.

Vyjadřuje pesimistický postoj k možnosti někoho změnit. Zbožným se člověk rodí, není možné změnit něčí přesvědčení nebo způsob života. Poučování hříšníka o čistotě nemá většinou žádný efekt.

„Prav diáblu o náboženství, ctnému mnichu o manželství, rci smilnému: 'Stój v čistotě!',

spieš jej zahubíš v životě!“

(verše 15–18)

Následující odstavec už přesně vystihuje podstatu textu a plynule přechází k samotnému sváru.

„Slyš to starý jako mladý by poslúchal této vády.

S svú sě dušú vadí tělo, dušu přehádati chtělo, proto dušě k Bohu vzdychá,

neb ju silná strast upíchá

… (verše 47–52)

Z textu vyplývá, že hádka je již započatá. Před námi se odvíjí spor, který pokračuje, neznáme však podnět, který ho roznítil. Tělo se hádá se svou duší, která na

(29)

něj naléhá, aby se kálo. Tělo se vzpírá, nelituje svých hříchů, chce si užívat života a být veselé. To samé radí duši. Je bezstarostné, znevažuje kázání v kostele a zaujímá negativní postoj vůči mnichům (rozmnožují jen svůj majetek). Považuje vše za klam.

„Jěz a pí, měj sě vesele, netbaj na to, což v kostele

kněžie hrozie;

mniši množie,

druh přěd druhem ludbu tvořie.“

(verše 123–126)

Zatímco duše je představitelkou morálně dokonalého stvoření, tělo si užívá radostí života a dopouští se tak mnoha hříchů. Duše ve svých argumentech velmi často odkazuje k biblickým postavám.

„Ester, Betsabe, Elena, Judit, Rachel, krásná žena,

Jzalda, Dida

i Dalida,

všě smrt na hromadu zkyda.“

(verše 227–230)

V celém sporu je patrné, že tělo má nadvládu nad duší, která se jeho „nečistým činům“ nemůže bránit. Bezhříšná duše byla s požehnáním Ježíše Krista stvořena a dána do těla, které rozhoduje o tom, jak s ní bude nakládáno. Duše nesouhlasí s počínáním těla. Radosti života by vyměnila za očistu a život v Ráji.

„Vládneš mnú, semť v tvéj osobě.

By mi bylo sobú vlásti, chtěla bych lépe uklásti:

svój nábytek

i přiebytek

dalať bych za rajský vžitek.“

(verše 110–114)

Duše je tedy zbavena veškerých hříchů, nutí k dobru a touží po životě v Ráji.

Všechny hříchy jsou připsány tělu. Toto pojetí však odporuje církevnímu řádu. Roman Jakobson tvrdí, že se jedná pouze o „konstruktivní detail umělecké skladby. Kdyby tato

(30)

mravná duše ovládala tělo, ctnost by vítězila a vrcholu lyrického dramatu nebylo by dosaženo.“⁸¹

Duše upozorňuje na pomíjivost života a bezvýznamnost majetku. Tělo zlehčuje situaci, zmiňuje, že si chce užívat života a na rozdíl od duše vnímá funkci Boha odlišným způsobem.

„Duše, věz, proč s´ Bóh narodil:

by nás z pekla vysvobodil.“

(verše 272–273)

„člověčstvie na kříž rozhostil, by nás všeho hřiecha zprostil?“

(verše 279–280)

Ve skladbě se objevuje determinace. Tělo hovoří (verše 327–329) o žežuličce, která mu stanovila lhůtu 55 let života. Vzhledem k tomu, že mu tedy zbývá ještě 19 let života, hodlá jich užít ve veselosti a rozšiřováním svého majetku, nemyslí na pokání, jak mu neustále radí duše.

Celý spor vrcholí tím, že si tělo přeje zemřít, aby se zbavilo přítomnosti naléhající duše. Jeho přání se vyplní a následuje posmrtný soud. Duše vystoupí z těla, obklopí ji ďábel, který si ji chce vzít s sebou do pekla, a pokládá ji na váhy. Duše ještě promluví k tělu, od kterého čeká pomoc. Bylo mocné, tak ať se vzchopí a vzepře se peklu!

„Kde tvé střiebro, zlato břěčí?, kde tvých mečóv ostré sěči?

Vzchop sě vzhóru, učiň vzdoru zlému pekelnému zboru!“

(verše 499–502)

Duše začne záhy žádat o milost Pannu Marii. Ta se za duši přimluví u svého syna Ježíše a přebírá vinu dušičky na sebe. Do sporu vstupuje Pravda a Spravedlnost,

(31)

později i Milosrdenství a Pokoj, kteří se za ní také u Ježíše přimlouvají. Skladba není dokončena, ale lze předpokládat, že duše získá milost.

Promluvy postav se pravidelně střídají a jsou adekvátně dlouhé tezi mluvčího.

Tím skladba získává patřičný spád a stává se atraktivnější pro čtenáře. Stereotypně je v textu určován původce řeči pomocí slovesa věcěti (dušě vece, tělo vece atd.), čímž hádka připomíná drama.

Kromě úvodu je celá skladba psána pravidelným čtyřverším se sdruženým rýmem. Třetí verše jsou zpravidla syntakticky rozložené (značí pauzu), přičemž se ještě většinou poslední slovo půleného verše rýmuje s následujícím zkráceným veršem, např.:

„Vlil v tě čiest Ducha svatého, podobnost obraza svého.

Tě daroval

i obloval,

rozomenstvím korunoval“

(verše 71–74)

Ve skladbě je využito hodně básnických prostředků, například rýmy se značí asonancí a aliterací. Pro celou skladbu je také příznačné eufonické uspořádání, např.:

„Jáz klekánie

i vzdychánie“

(verš 93)

Spor má naučný i výchovný charakter, autor na recipienta klade morální apel, poučuje ho o morální čistotě a hříchu, o důsledcích hříšného života. V závěru pak Panna Marie přejímá hříchy duše, čímž autor dává najevo, že i hříšníkům může být odpuštěno, pokud se dokáží náležitě kát.

(32)

2.2.1.1.4 Shrnutí

Nejstarší ze tří Sporů duše s tělem se svým vznikem datuje do dvacátých let 14. století. Skladba pojednává o sváru mezi duší a tělem. Tematicky lze skladbu rozdělit na dvě části. První se odehrává před smrtí, druhá zachycuje posmrtný soud.

Duše, představitelka morálních hodnot, naléhá na tělo, aby se kálo. Tělo odmítá a jejich při ukončuje až smrt. Posmrtného soudu se účastní i další postavy – čerti, Panna Marie, Ježíš, Milosrdenství, Pokoj, Pravda a Spravedlnost. Ačkoli se konec skladby nedochoval, lze se domnívat, že by skončila záchranou duše.

Někteří literární badatelé usuzovali, že spor má svoji latinskou předlohu ve Visio Philiberti. Nelze vyloučit, že se autor dílem neinspiroval, nicméně se od českého sporu v mnoha aspektech výrazně odlišuje. Dílo také zřejmě ovlivnilo Lukášovo evangelium.

Autor skladbu zahajuje poměrně dlouhým prologem, ve kterém přibližuje téma sporu.

Předmluva se od zbývajícího textu liší, např. oslovením posluchačů, a tak je možné, že byla připsána později.

Kromě úvodu je spor psaný pravidelnými sdruženými čtyřveršími. Třetí verš se půlí, přičemž zpravidla poslední slovo zkráceného verše se rýmuje s jeho druhou polovinou.

2.2.1.2 Tzv. II. Spor duše s tělem

2.2.1.2.1 Vznik rukopisu

Tzv. II. Spor duše s tělem objevil v dubnu 1855 Václav Hanka jako „pětilistí z nějakého rukopisu vytrženém“.⁸² Téhož roku Spor otiskl v Časopise musea království Českého.⁸³ Text byl psán ve dvou sloupcích a nesl název Hádka duše s tělem.⁸⁴

82 TRUHLÁŘ, J. Staročeské „Spory duše s tělem“. ČČM. 1881, 55, s. 244–245.

83 Tamtéž, s. 244–245.

84 HANKA, V. Hádka duše s tělem. ČČM. 1885, 55, s. 57–60.