1 Teoretická východiska finančního řízení podniku
1.3 Finanční řízení podniku
Finanční řízení představuje subjektivní ekonomickou činnost, která se zabývá především získáváním peněz a kapitálu (financováním), umísťováním kapitálu (investováním) a rozdělováním zisku (dividendovou politikou), s cílem maximalizace tržní hodnoty podniku. Podstatu finančního řízení tvoří výběr nejlepších variant pohybu peněžních prostředků, podnikového kapitálu a finančních zdrojů. Nezbytná je též kontrola realizace přijatých rozhodnutí (Valach, 2001).
1.3.1 Hlavní oblasti finančního řízení
Jáčová (2010) a Čižinská (2010) se shodují, že finanční řízení řeší tyto tři klíčové otázky:
Kde získat kapitál? Spadá sem rozhodování o výši a struktuře podnikového kapitálu, potřebného k financování běžného provozu, ale také k zabezpečení podnikového růstu.
Kam kapitál umístit? Toto rozhodování se týká struktury podnikového majetku a otázky alokace kapitálu do věcných či finančních investic. Ve spojitosti s investováním firemního kapitálu nelze opomenout zmínit problematiku likvidity a rentability podniku, jakožto i existenci investičního rizika.
20
Jak rozdělit vytvořený zisk? Při určování toho, jakým způsobem bude rozdělen zisk, musí podnik v rámci finančního řízení mimo jiné zohledňovat oblasti daňové politiky, tvorby rezerv a odpisové politiky.
Synek (2015) k předešlým třem, přidává ještě čtvrtou, neméně důležitou oblast finančního řízení, spočívající v zajištění finanční stability. Finanční stabilita je chápána jako schopnost podniku včas dostát svým splatným závazkům. Dosahování finanční stability vyžaduje celou řadu činností, z nichž lze jmenovat plánování, zaznamenávání, analyzování, kontrolu a řízení hospodářské stránky činnosti podniku.
Výše byly uvedeny nejzákladnější otázky, kterými se finanční řízení zabývá. Nicméně oblastí, do kterých finanční řízení zasahuje, existuje mnohem více. Níže následuje jejich ucelený výčet dle Valacha (2001):
zajišťování kapitálu pro založení a rozvoj podniku,
volba optimální kapitálové struktury (s ohledem na majetkovou strukturu),
financování a řízení oběžného majetku,
investice do fixního majetku, dlouhodobé financování, investiční varianty,
rozdělování podnikového zisku,
finanční analýza podniku,
finanční plánování,
využívání zahraničního kapitálu,
finanční řízení při reorganizaci, sanaci a zániku podniku.
1.3.2 Cíle finančního řízení
Marek (2009) i Čižinská (2010) zastávají názor, že při přijímání jakéhokoliv finančního rozhodnutí je nezbytné vycházet ze základního cíle podniku, kterému je finanční rozhodování podřízeno. Ovšem vymezení primárního cíle podniku je v ekonomické teorii velmi diskutovaným tématem, které prochází postupným vývojem (Valach, 2001).
Jako základní cíl podniku byla tradičně chápána maximalizace zisku. Avšak proti této veličině, coby cíli podniku, existuje řada námitek. Zaprvé, zisk podniku je velice dobře
21
manipulovatelnou veličinou, která je silně ovlivněna pojetím nákladů a výnosů, způsobem oceňování a odepisování, tvorbou rezerv apod. Maximalizace zisku také nezohledňuje riziko, které bylo nutné na cestě k zisku podstoupit. Zvyšování zisku může být navíc spojeno se snižováním likvidity podniku, což je obecně považováno za nežádoucí. V neposlední řadě je zisk spojen se statickým přístupem, při němž není brán v úvahu faktor času (Jáčová 2010;
Marek, 2009).
Lze konstatovat, že v současné době je za hlavní a dlouhodobý cíl podniku, tedy i finanční cíl, považována maximalizace tržní hodnoty podniku. V ukazateli hodnoty firmy se promítají veškerá rozhodnutí, která podnik přijal. Z obrázku 1 jsou patrné základní vazby mezi dílčími rozhodnutími a hodnotou firmy (Kislingerová, 2007).
Obrázek 1: Maximalizace hodnoty firmy a pravidla rozhodování finančních manažerů Zdroj: KISLINGEROVÁ, Eva. Manažerské finance. 2010, s. 45.
Investiční rozhodnutí sazbu, je třeba vrátit hotovost
vlastníkovi.
Finanční rozhodnutí Vybrat finanční mix, který
maximalizuje hodnotu vybraných projektů, a sladit
s aktivy, jež se financují.
Maximalizace hodnoty firmy
22
Kromě primárního, dlouhodobého cíle, sleduje firma také cíle krátkodobějšího charakteru, mezi něž patří mimo jiné likvidita. Likvidita vyjadřuje schopnost podniku přeměnit svá aktiva1 na hotové peníze, za účelem úhrady závazků podniku (Synek, 2015). V rámci finanční analýzy se jedná o poměrový ukazatel, který je chápán v širším pojetí jako samotná schopnost firmy hradit své závazky (Kubíčková, 2015). Údaje o likviditě podniku jsou důležité nejen pro samotnou firmu, ale i pro další subjekty, jakými jsou například obchodní partneři či finanční instituce. Úkolem finančního řízení v této souvislosti je udržovat přiměřené množství peněžních prostředků v podniku a zamezit držení jejich přílišného množství, které by firmě nepřinášelo relevantní prospěch. Podrobněji je likvidita řešena v oddílu 1.4 (Jáčová, 2010).
V ekonomické teorii se lze setkat také s hierarchickým uspořádáním podnikových cílů, kdy se na nejvyšší pozici nachází maximalizace tržní hodnoty. Na druhém stupni jsou sekundární cíle, tedy maximalizace interních finančních zdrojů2, zajištění likvidity a finančně obtížně vyjádřitelné cíle.3 Maximalizace interních zdrojů se dále větví na terciární cíle, v podobě maximalizace zisku, odpisů a ostatních interních finančních zdrojů (Marek, 2009). Na obrázku 2 je zobrazeno schéma hierarchického uspořádání cílů.
Obrázek 2: Hierarchie podnikových cílů
Zdroj: MAREK, Petr. Studijní průvodce financemi podniku. 2009, s.20
1 Různá aktiva mají různý stupeň likvidnosti, tedy schopnosti transformovat se na peněžní formu.
Nejlikvidnější jsou peněžní prostředky, méně likvidní např. pohledávky, hotové výrobky nebo budovy (Synek, 2015).
2 Sekundární a terciární cíle mohou být vymezovány rozličně. Např. maximalizace interních zdrojů je často zjednodušeně nahrazena maximalizací zisku. Bez ohledu na vymezení sekundárních a terciárních cílů je podstatné, aby vždy směřovaly k naplnění primárního cíle podniku (Marek, 2009).
3 Tyto cíle mohou být z oblasti obchodu, výzkumu a vývoje, personalistiky apod. (Marek, 2009).
Maximalizace tržní hodnoty
Maximalizace interních
finančních zdrojů Zajištění likvidity
Ostatní finančně
23
1.3.3 Finanční řízení dle časového horizontu
S ohledem na časový horizont existují tři základní typy finančního řízení. Jedná se o finanční řízení strategické, které se obvykle uskutečňuje v horizontu pěti a více let, taktické (horizont od jednoho roku do pěti let) a operativní (v řádu týdnů a měsíců), (Čižinská, 2010).
Strategické finanční řízení je dlouhodobý proces, který je realizován na úrovni vrcholového managementu. Je zaměřen na formulaci a zavádění finanční strategie podniku, která tvoří základ finančního managementu. Usiluje o provázání podnikových cílů s jeho zdroji, přičemž bere v potaz měnící se tržní prostředí. Strategické řízení je charakteristické určitým stupněm nejistoty a do jisté míry se spoléhá na intuici. Je nezbytně spojeno s rizikem, a chybné rozhodnutí může mít pro podnik závažné důsledky. Důležitou součástí strategického řízení je finanční analýza.
Taktické finanční řízení navazuje na řízení strategické. Určuje, jak co nejefektivněji realizovat finanční strategii podniku. Probíhá na úrovni středního managementu. Jelikož obsahuje méně činností, mohou být strategické cíle více konkretizovány a kvantifikovány (např. rentabilita kapitálu). Dopady taktického řízení jsou zřejmé mnohem dříve, než tomu je u řízení strategického, přičemž jsou i lépe zjistitelné.
Operativní finanční řízení se týká běžného provozu podniku. Zabezpečuje konkrétní dílčí úkoly, které je nutno splnit v krátkém časovém období, na úrovni jednotlivých pracovníků či pracovních skupin. S velkou pravděpodobností lze odhadnout důsledky, přičemž chybná rozhodnutí nemají pro firmu vážné následky. Operativní finanční řízení tvoří společně s řízením taktickým a strategickým tzv. finanční politiku podniku (Jáčová, 2010; Šiman, 2010).
Někteří autoři, např. Vochozka (2012), rozlišují z hlediska časového horizontu pouze dva typy finančního řízení: dlouhodobé (strategické) a krátkodobé (taktické). Dlouhodobé řízení směřuje k tvorbě zisku a tím i ke zhodnocení vloženého kapitálu, přičemž se zaměřuje na investování peněžních prostředků do dlouhodobého majetku. Krátkodobé řízení je spojeno
24
se zajištěním solventnosti4 podniku. Řadí se sem např. rozhodování o struktuře a velikosti oběžného majetku či rozhodování o tom, jakým způsobem firma pořizuje výrobní faktory.
1.3.4 Principy finančního řízení
V praxi existují určité konkrétní principy, které musí finanční manažer respektovat, aby mohl podnik dosahovat stanovených cílů. Čižinská (2010) shrnuje základní principy finančního řízení do následujících bodů:
princip respektování faktoru času,
princip peněžních toků,
princip čisté současné hodnoty,
princip zohledňování rizika,
princip optimalizace kapitálové struktury,
princip zohledňování vlivu kapitálového trhu,
princip plánování a analýzy finančních údajů.