Využití benchmarkingu ve finančním řízení podniku
Diplomová práce
Studijní program: N6208 – Ekonomika a management Studijní obor: 6208T085 – Podniková ekonomika Autor práce: Bc. Petr Jiránek
Vedoucí práce: Ing. Lenka Strýčková, Ph.D.
Liberec 2016
Prohlášení
Byl jsem seznámen s tím, že na mou diplomovou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tom- to případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Diplomovou práci jsem vypracoval samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé diplomové práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Anotace
Diplomová práce se zabývá využitím metody benchmarkingu ve finančním řízení podniku.
Jejím hlavním cílem je určením finanční pozice konkrétního podniku ve srovnání s průměrem v odvětví. Teoretická část je zaměřena na finanční řízení podniku, zejména na jeho hlavní oblasti a cíle. Pozornost je věnována finanční analýze a jejím metodám používaným v praktické části této práce. Následuje charakteristika metody benchmarkingu a možných českých i zahraničních zdrojů použitelných pro tuto metodu. V praktické části je představena zkoumaná firma Rodinný pivovar Bernard a analyzováno odvětví pivovarnictví, ve kterém tato firma operuje. Vybrané finanční ukazatele sledovaného podniku jsou pomocí metody benchmarkingu porovnávány s odvětvovým průměrem získaným z analýz Českého svazu pivovarů a sladoven, databáze Merk a benchmarkingového diagnostického systému INFA. V závěru jsou shrnuty zjištěné výsledky benchmarkingu – finanční pozice pivovaru Bernard je silná a v porovnání s odvětvím dosahuje tato firma vynikajících výsledků.
Zhodnocen je také přínos této práce, jehož hlavní část spočívá v úspěšné aplikaci metody benchmarkingu a prokázání, že finanční pozici firmy v rámci odvětví lze identifikovat pouze pomocí veřejných, nezpoplatněných zdrojů.
Klíčová slova
benchmarking, pivovarnictví, finanční řízení podniku, finanční analýza, finanční ukazatele, odvětvový průměr
Abstract
The use benchmarking in corporate financial management
The diploma thesis deals with the use of benchmarking methods in financial management of a company. Its main objective is to determine the financial position of a particular company in comparison with industry average. The theoretical part is focused on financial management of a company, particularly on its basic concepts and objectives. Special attention is devoted to the financial analysis and its methods which are used in the practical part of this thesis. The thesis introduces an overview of benchmarking methods and their sources in the Czech Republic and abroad. In the practical part, the Bernard Family Brewery is introduced, and the brewing industry in which the company operates is analysed. Selected financial indicators of the company are compared with the industry averages obtained from analyses of the Czech Beer and Malt Association, Merk database and the benchmarking diagnostic system INFA by means of the benchmarking method. The conclusion summarizes the results of benchmarking – financial position of the Bernard brewery is strong and in comparison with the industry, the company achieves excellent results. The main contribution of the thesis lies in the successful application of the method of benchmarking and the demonstration that the financial position of the company within the industry can be identified only through public, non-priced resources.
Key Words
benchmarking, brewing, corporate financial management, financial analysis, financial indicators, industry average
7
Obsah
Seznam obrázků ... 10
Seznam tabulek ... 12
Seznam zkratek ... 13
Úvod ... 15
1 Teoretická východiska finančního řízení podniku ... 17
1.1 Podnik ... 17
1.2 Podnikové finance ... 18
1.3 Finanční řízení podniku ... 19
1.3.1 Hlavní oblasti finančního řízení ... 19
1.3.2 Cíle finančního řízení ... 20
1.3.3 Finanční řízení dle časového horizontu ... 23
1.3.4 Principy finančního řízení ... 24
1.4 Finanční analýza ... 24
1.4.1 Základní charakteristika finanční analýzy ... 24
1.4.2 Uživatelé a zdroje finanční analýzy... 25
1.4.3 Metody finanční analýzy ... 26
1.4.4 Hodnocení výsledků finanční analýzy ... 32
2 Benchmarking a jeho využití ve finančním řízení podniku ... 34
2.1 Vznik a podstata benchmarkingu ... 34
2.2 Klasifikace benchmarkingu ... 37
2.3 Využití a přínosy benchmarkingu ... 40
2.4 Průběh benchmarkingu ... 43
2.4.1 Model benchmarkingu firmy Xerox ... 43
2.4.2 Model benchmarkingu APCQ ... 45
2.4.3 Model excelence dle EFQM ... 46
8
2.5 Zdroje pro benchmarking ... 47
2.5.1 Veřejně přístupné zdroje ... 48
2.5.2 Speciální databáze ... 50
2.5.3 Zdroje pro benchmarking v zahraničí ... 54
3 Určení finanční pozice konkrétního podniku s využitím benchmarkingu ... 57
3.1 Metodologie praktické části práce ... 57
3.2 Charakteristika vybraného podniku ... 60
3.2.1 Základní údaje o společnosti ... 60
3.2.2 Historie pivovaru Bernard ... 60
3.2.3 Produktové portfolio ... 61
3.2.4 Analýza odvětví pivovarnictví ... 63
3.2.5 Pozice pivovaru Bernard v rámci odvětví pivovarnictví ... 67
3.2.6 Cíle pivovaru Bernard ... 73
3.3 Benchmarking dle systému INFA ... 74
3.3.1 Skupina ukazatelů Spread ... 75
3.3.2 Skupina ukazatelů Tvorba EBIT ... 77
3.3.3 Skupina ukazatelů Dělení EBIT ... 79
3.3.4 Skupina ukazatelů Finanční stabilita ... 81
3.3.5 Analýza ukazatele EVA... 84
3.4 Benchmarking dle databáze Merk ... 85
3.4.1 Analýza rentability ... 85
3.4.2 Analýza aktivity ... 86
3.4.3 Analýza likvidity ... 90
3.4.4 Analýza zadluženosti ... 91
3.4.5 Analýza soustav ukazatelů... 93
Závěr ... 97
9
Seznam literárních zdrojů ... 101 Seznam elektronických zdrojů ... 105
10
Seznam obrázků
Obrázek 1: Maximalizace hodnoty firmy a pravidla rozhodování finančních manažerů.... 21
Obrázek 2: Hierarchie podnikových cílů ... 22
Obrázek 3: Možné cíle úvah při aplikaci benchmarkingu ... 43
Obrázek 4: Benchmarkingový model firmy Xerox ... 44
Obrázek 5: Základní rámec modelu benchmarkingu dle APQC ... 45
Obrázek 6: Model excelence EFQM ... 46
Obrázek 7: Přístupy k benchmarkingu a jejich potenciální efekt učení ... 47
Obrázek 8: Vývoj celkového ročního výstavu piva v ČR v letech 2009–2015 ... 64
Obrázek 9: Vývoj celkového ročního exportu piva v ČR v letech 2009–2015 ... 64
Obrázek 10: Průměrná spotřeba piva na 1 obyvatele ČR v letech 2009–2015 ... 65
Obrázek 11: Trend podílu off-trade/on-trade spotřeby piva v ČR v letech 2009–2015 ... 66
Obrázek 12: Vývoj ročního výstavu piva pivovaru Bernard v letech 2011–2015 ... 67
Obrázek 13: Vývoj tržeb pivovaru Bernard v letech 2009–2015 ... 70
Obrázek 14: Vývoj hospodářského výsledku pivovaru Bernard v letech 2009–2015 ... 71
Obrázek 15 Vývoj vynaložených investic pivovaru Bernard v letech 2011–2015 ... 71
Obrázek 16: Vývoj počtu zaměstnanců pivovaru Bernard v letech 2009–2015 ... 72
Obrázek 17: Srovnání vývoje ROE pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012–2015 ... 75
Obrázek 18: Srovnání vývoje ukazatele spread pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012– 2015 ... 76
Obrázek 19: Srovnání vývoje ROA pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012–2015 ... 77
Obrázek 20: Srovnání vývoje ROS pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012–2015 ... 78
Obrázek 21: Srovnání vývoje obratu celk. aktiv pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012– 2015 ... 79
Obrázek 22: Srovnání vývoje KVK pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012–2015 ... 80
Obrázek 23: Srovnání vývoje UZ/Aktiva pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012–2015 ... 80
Obrázek 24: Srovnání vývoje daň. redukce zisku pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012–2015 ... 81
Obrázek 25: Srovnání vývoje běžné likvidity pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012– 2015 ... 82
11
Obrázek 26: Srovnání vývoje pohotové likvidity pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012–2015 ... 83 Obrázek 27: Srovnání vývoje okamžité likvidity pivovaru Bernard a odvětví v letech 2012–2015 ... 84 Obrázek 28: Srovnání ukazatelů rentability pivovaru Bernard, trž. lídra a odvětví v roce 2014 ... 85 Obrázek 29: Srovnání obratu celk. aktiv pivovaru Bernard, trž. lídra a odvětví v roce 2014 ... 87 Obrázek 30: Srovnání ukazatelů aktivity pivovaru Bernard, trž. lídra a odvětví v roce 2014 ... 88 Obrázek 31: Vývoj ukazatelů aktivity pivovaru Bernard v letech 2012–2014 ... 88 Obrázek 32: Srovnání ukazatelů likvidity pivovaru Bernard, trž. lídra a odvětví v roce 2014 ... 90 Obrázek 33: Srovnání ukazatelů zadluženosti pivovaru Bernard, trž. lídra a odvětví v roce 2014 ... 92 Obrázek 34: Vývoj ukazatelů zadluženosti pivovaru Bernard v letech 2012–2014 ... 93 Obrázek 35: Srovnání soustav ukazatelů pivovaru Bernard, trž. lídra a odvětví v roce 2014 ... 94 Obrázek 36: Vývoj soustav ukazatelů pivovaru Bernard v letech 2012–2014... 95 Obrázek 37: Hodnotící stupnice indexu bonity ... 95
12
Seznam tabulek
Tabulka 1: Vývoj celkové produkce pivovaru Bernard a odvětví v letech 2009–2015 ... 68
Tabulka 2: Vývoj tržního podílu pivovaru Bernard v letech 2009–2015 ... 69
Tabulka 3: Vývoj produkce pivovaru Bernard a odvětví pro ČR v letech 2012–2015 ... 69
Tabulka 4: Vývoj exportu pivovaru Bernard a odvětví ... 73
Tabulka 5: Vývoj ukazatele EVA pivovaru Bernard ... 84
Tabulka 6: Interpretace hodnot Z-skóre ... 94
13
Seznam zkratek
APCQ American Produktivity and Quality Center – Americké centrum pro produktivitu a jakost
ARES Administrativní registr ekonomických subjektů a.s. Akciová společnost
ASQ American Society for Quality – Americká společnost pro jakost CZ Celkové zadlužení
ČR Česká republika
ČSPS Český svaz pivovarů a sladoven ČSÚ Český statistický úřad
ČTK Česká tisková kancelář DIČ Daňové identifikační číslo DOP Doba obratu pohledávek DOZS Doba obratu zásob DOZV Doba obratu závazků DRZ Daňová redukce zisku
EAT Earnings after Taxes – zisk po zdanění
EBIT Earnings before Interest and Taxes – zisk před zdaněním a úroky EBT Earnings before Taxes – zisk před zdaněním
EFQM European Foundation for Quality Management – Evropská nadace pro management kvality
EU Evropská unie
14
EVA Economic Value Added – ekonomická přidaná hodnota HV Hospodářský výsledek
IB Index Bonity
IČ Identifikační číslo IT Informační technologie KVK Kvóta vlastního kapitálu
MPO Ministerstvo průmyslu a obchodu
NOPAT Net Operating Profit after Taxes – čistý provozní zisk po zdanění OA Obrat aktiv
OR Obchodní rejstřík
ROA Return on Assets – rentabilita celkových aktiv ROE Return on Equity – rentabilita vlastního kapitálu ROS Return on Sales – rentabilita tržeb
USA United States of America – Spojené státy americké UZ Úplatné zdroje
VK Vlastní kapitál
VŠE Vysoká škola ekonomická v Praze
WACC Weighted Average Cost of Capital – vážený průměr nákladů na kapitál
15
Úvod
Potřeba vzájemného porovnávání vychází z přirozené lidské zvídavosti, kterou člověk rozvíjí již od ranného dětství a zůstává v něm po celý život. Právě na zvídavosti a porovnávání je založen moderní firemní nástroj benchmarking. Tím, jak v posledních letech roste obliba používání tohoto nástroje, zvětšuje se i rozsah toho, co si lze pod pojmem benchmarking představit. Původně se jednalo výhradně o nástroj strategického řízení, který porovnával určité indikátory firmy s její konkurencí. Dnes je tato metoda již používána na různých úrovních řízení a paleta možných srovnávaných veličin je značně široká – porovnávat lze nejen výkonnost samotné organizace či jejích částí, ale také určité postupy, procesy, funkce či konkrétní výrobky nebo služby. Základní myšlenka benchmarkingu spočívá v tom, že porovnávání přináší rozdílné hodnoty. To provokuje otázky, jaké jsou důvody rozdílných hodnot. Tyto důvody jsou dále zkoumány, z čehož daný podnik v konečném důsledku může profitovat zlepšením své výkonnosti či pouhým lepším poznáním sama sebe. To, jakým způsobem může být benchmarking prospěšný ve finančním řízení bude v rámci této práce demonstrováno na příkladu konkrétní firmy.
Hlavním cílem této diplomové práce je určit finanční pozici konkrétního podniku ve srovnání s průměrem v odvětví. K dosažení tohoto cíle je použita metoda benchmarkingu.
Zvolené finanční ukazatele daného subjektu jsou porovnávány s průměrnými hodnotami těchto ukazatelů v odvětví. Data pro benchmarkingové srovnání jsou čerpána z analýz Českého svazu pivovarů a sladoven, databáze Merk a benchmarkingového diagnostického systému INFA.
Jako zkoumaný subjekt byl zvolen Rodinný pivovar Bernard a.s. Jak je z názvu patrné, jedná se o podnik věnující se produkci piva. Pivovarnictví má v rámci českého průmyslu dlouhou a bohatou historii. Samo pivo je považováno za český národní nápoj a je vnímáno jako určitá součást kulturního dědictví. Česká republika je pivní velmoc. Pivo je v tuzemsku suverénně nejkonzumovanějším alkoholickým nápojem a ČR se dlouhodobě drží na čele žebříčku roční konzumace piva na 1 obyvatele. Pivovar Bernard byl vybrán pro benchmarkingové srovnání z několika důvodů. V první řadě se jedná o vzorový příklad úspěšného byznysu, na jehož počátku stála trojice podnikatelů a zkrachovalý humpolecký pivovar, z něhož se během 20
16
let stal prosperující a renomovaný podnik s vynikající pověstí. Druhým bodem je fakt, že autor této práce považuje za zajímavé hodnoty, které značka Rodinného pivovaru Bernard sdílí, stejně jako osobu spolumajitele firmy Stanislava Bernarda, mimo jiné jednoho ze zakladatelů Nadačního fondu proti korupci, kterého provází pověst nejoriginálnějšího českého pivovarníka.
Diplomová práce obsahuje dvě teoretické a jednu praktickou kapitolu. V rámci literární rešerše je nejprve charakterizováno finanční řízení podniku – základní oblasti, kterými se zabývá, jeho hlavní cíle, typy dle časového horizontu a principy, které finanční řízení respektuje. Dále je věnována pozornost finanční analýze coby nástroji, pomocí kterého bude metoda benchmarkingu aplikována. Kromě základní charakteristiky finanční analýzy jsou uvedeni její možní uživatelé, zdroje, ze kterých lze čerpat data pro její zpracování a také metody finanční analýzy, používané v praktické části práce – jedná se zejména o analýzu vybraných poměrových ukazatelů a horizontální analýzu absolutních ukazatelů. Následně je představena samotná metoda benchmarkingu, včetně jejího vzniku, členění a přínosů, které s sebou její použití nese. Přiblížen je také možný průběh aplikace této metody s příklady několika benchmarkingových modelů. Důležitou součástí práce je problematika zdrojů dat, nezbytných pro benchmarkingová srovnání. Charakterizovány jsou tuzemské zdroje dat – především veřejně přístupné zdroje a speciální databáze firem. Nechybí ani přehled vybraných zahraničních zdrojů.
V praktické části diplomové práce je nejprve podrobně popsána metodologie zpracování benchmarkingu. Následuje základní charakteristika pivovaru Bernard, jeho historie, produktového portfolia i budoucích cílů. Součástí je také analýza vývoje výkonnosti firmy pomocí údajů získaných z účetních výkazů a výročních zpráv firmy. Jako další je analyzováno odvětví pivovarnictví – vývoj jeho výkonnosti a trendy posledních let. Dále je věnována pozornost samotnému porovnávání zvolených finančních ukazatelů s odvětvovými průměry získanými z výše uvedených zdrojů. Pokud je to možné, jsou srovnávána nejen nejnovější dostupná data, ale také vývoj těchto dat za několik předcházejících období, což výrazným způsobem zkvalitňuje analýzu. Získané výsledky jsou shrnuty a vyhodnoceny v závěru, který rovněž obsahuje finální zhodnocení přínosu této diplomové práce.
17
1 Teoretická východiska finančního řízení podniku
Vzhledem k zaměření této práce je podstatné charakterizovat finanční řízení podniku.
Nejprve bude postupně, dle různých autorů, definován pojem podnik a dále také výrobní podnik. Následovat budou podnikové finance, v rámci nichž je nezbytné vymezit tři veličiny, významné pro další text: peněžní prostředky, podnikový kapitál a finanční zdroje. Dále bude zaměřena pozornost na samotné finančnímu řízení podniku. Budou charakterizovány hlavní oblasti, kterými se zabývá, jeho možné cíle, časové horizonty a základní užívané principy.
Poslední část této kapitoly se bude zabývat finanční analýzou – její podstatou, uživateli, potřebnými zdroji dat a metodami, které budou později používány.
1.1 Podnik
Vymezení pojmu podnik není jak v odborné literatuře, tak ani v právních dokumentech jednotné. Od 1. 1. 2014 vymezuje zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích výraz obchodní korporace a popisuje jejich jednotlivé právní formy, tedy obchodní společnosti a družstva (Česko, 2012a). Dnem 1. 1. 2014 nabyl své účinnosti též zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který definuje pojem obchodní závod jako „organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu“ (Česko, 2012b).
V odborné literatuře je podnik chápán jako „soubor výrobních činitelů, s jejichž pomocí vlastníci podniku chtějí dosáhnout konkrétních cílů“ (Synek, 2011, s. 20). Mezi základní výrobní faktory patří práce, investiční majetek a materiál. K těmto třem faktorům se řadí také dispozitivní výrobní faktor, tedy řídící práce (také management či řízení podniku).
Tento faktor je klíčový pro správné využití a kombinaci ostatních výrobních faktorů (Synek, 2015).
Podle jiného zdroje lze podnik definovat jako „funkčně a právně samostatný subjekt, zpravidla zakládaný a provozovaný podnikatelem, za účelem dosahování podnikatelského zisku“ (Synek, 2015, s. 507). Právě zisk je základní hybnou silou podnikání. Těžištěm činnosti podniku je uspokojování potřeb jiných subjektů.
18
Podniky je možné třídit dle činností (výrobní, obchodní, dopravní aj.), způsobu provozování (soukromé, státní), právní formy (podniky jednotlivců, obchodní společnosti, družstva), velikosti (malé, střední velké) atd.
Pro potřeby praktické části této práce je důležité vymezit pojem výrobní podnik. Jedná se o subjekt, který vyrábí hmotné statky. Dále se člení na podnik prvotní výroby a zpracovatelské (průmyslové) výroby (Synek, 2015).
1.2 Podnikové finance
Až do konce 19. století byly podnikové finance součástí souhrnné teorie podnikové ekonomiky. Coby samostatná vědní disciplína se začaly profilovat teprve začátkem 20.
století, především na základě průmyslového rozmachu v USA (Jáčová, 2010).
Podnikové finance mohou být interpretovány různými způsoby. Nejčastěji jsou chápány jako zdroje financování podnikatelských aktivit (Kalouda, 2009). Je možné konstatovat, že všechny činnosti podniku, od jeho založení, fungování, až k jeho zániku, jsou spjaty s pohybem třech veličin, kterými jsou peněžní prostředky, podnikový kapitál a finanční zdroje. Právě podnikové finance umožňují sledovat pohyb těchto veličin, na jehož základě vstupuje podnik do nejrůznějších vztahů s jinými podnikatelskými subjekty, zaměstnanci a státem.
Peněžní prostředky, někdy nesprávně označovány jako hotovost, jsou řazeny do podnikových aktiv. Udávají stav části aktiv podniku k určitému okamžiku a lze je tedy označit za stavovou veličinu. Peněžní prostředky mohou nabývat podoby hotovostních peněz či různých ekvivalentů peněžních prostředků (šeků, cenin apod.) Jejich rozhodující část vystupuje ve formě vkladů na bankovních účtech. V rámci podniku představují nejlikvidnější složku majetku a zajišťují jeho platební schopnost. Na druhé straně je třeba zmínit, že peněžní prostředky nepřináší pro podnik významnější výnosy (Valach, 2001).
Podnikový kapitál představuje veškerý majetek, kterým podnik disponuje k určitému časovému okamžiku, v peněžním vyjádření (Jáčová, 2010). Je vázán především v investičním majetku podniku, nepeněžním finančním majetku, zásobách a pohledávkách.
19
Součástí podnikového kapitálu jsou také peněžní prostředky, které však představují pouze jeho marginální část. Kapitálovou strukturu lze označit za optimální tehdy, pokud se podniku daří zajistit obnovu a přírůstek majetku s minimálními průměrnými náklady na kapitál.
Finanční zdroje jsou obratovou veličinou, která vyjadřuje souhrn peněz, které podnik získá za určité období za své výrobky a služby, prostřednictvím růstu vlastního či cizího kapitálu, obdržením dotace atd. Právě tvorba a užití finančních zdrojů je jednou ze základních úloh finančního řízení. Finanční zdroje jsou vynakládány především na pořizování výrobních vstupů, mzdy a platy zaměstnanců, splátky úvěrů, platbu daní a výplatu podílů na zisku.
Finanční zdroje umožňují hodnotit finanční situaci podniku za sledované období, porovnáváním výše zdrojů a jejich struktury s finančními potřebami podniku (Valach, 2001;
Dluhošová, 2010).
1.3 Finanční řízení podniku
Finanční řízení představuje subjektivní ekonomickou činnost, která se zabývá především získáváním peněz a kapitálu (financováním), umísťováním kapitálu (investováním) a rozdělováním zisku (dividendovou politikou), s cílem maximalizace tržní hodnoty podniku. Podstatu finančního řízení tvoří výběr nejlepších variant pohybu peněžních prostředků, podnikového kapitálu a finančních zdrojů. Nezbytná je též kontrola realizace přijatých rozhodnutí (Valach, 2001).
1.3.1 Hlavní oblasti finančního řízení
Jáčová (2010) a Čižinská (2010) se shodují, že finanční řízení řeší tyto tři klíčové otázky:
Kde získat kapitál? Spadá sem rozhodování o výši a struktuře podnikového kapitálu, potřebného k financování běžného provozu, ale také k zabezpečení podnikového růstu.
Kam kapitál umístit? Toto rozhodování se týká struktury podnikového majetku a otázky alokace kapitálu do věcných či finančních investic. Ve spojitosti s investováním firemního kapitálu nelze opomenout zmínit problematiku likvidity a rentability podniku, jakožto i existenci investičního rizika.
20
Jak rozdělit vytvořený zisk? Při určování toho, jakým způsobem bude rozdělen zisk, musí podnik v rámci finančního řízení mimo jiné zohledňovat oblasti daňové politiky, tvorby rezerv a odpisové politiky.
Synek (2015) k předešlým třem, přidává ještě čtvrtou, neméně důležitou oblast finančního řízení, spočívající v zajištění finanční stability. Finanční stabilita je chápána jako schopnost podniku včas dostát svým splatným závazkům. Dosahování finanční stability vyžaduje celou řadu činností, z nichž lze jmenovat plánování, zaznamenávání, analyzování, kontrolu a řízení hospodářské stránky činnosti podniku.
Výše byly uvedeny nejzákladnější otázky, kterými se finanční řízení zabývá. Nicméně oblastí, do kterých finanční řízení zasahuje, existuje mnohem více. Níže následuje jejich ucelený výčet dle Valacha (2001):
zajišťování kapitálu pro založení a rozvoj podniku,
volba optimální kapitálové struktury (s ohledem na majetkovou strukturu),
financování a řízení oběžného majetku,
investice do fixního majetku, dlouhodobé financování, investiční varianty,
rozdělování podnikového zisku,
finanční analýza podniku,
finanční plánování,
využívání zahraničního kapitálu,
finanční řízení při reorganizaci, sanaci a zániku podniku.
1.3.2 Cíle finančního řízení
Marek (2009) i Čižinská (2010) zastávají názor, že při přijímání jakéhokoliv finančního rozhodnutí je nezbytné vycházet ze základního cíle podniku, kterému je finanční rozhodování podřízeno. Ovšem vymezení primárního cíle podniku je v ekonomické teorii velmi diskutovaným tématem, které prochází postupným vývojem (Valach, 2001).
Jako základní cíl podniku byla tradičně chápána maximalizace zisku. Avšak proti této veličině, coby cíli podniku, existuje řada námitek. Zaprvé, zisk podniku je velice dobře
21
manipulovatelnou veličinou, která je silně ovlivněna pojetím nákladů a výnosů, způsobem oceňování a odepisování, tvorbou rezerv apod. Maximalizace zisku také nezohledňuje riziko, které bylo nutné na cestě k zisku podstoupit. Zvyšování zisku může být navíc spojeno se snižováním likvidity podniku, což je obecně považováno za nežádoucí. V neposlední řadě je zisk spojen se statickým přístupem, při němž není brán v úvahu faktor času (Jáčová 2010;
Marek, 2009).
Lze konstatovat, že v současné době je za hlavní a dlouhodobý cíl podniku, tedy i finanční cíl, považována maximalizace tržní hodnoty podniku. V ukazateli hodnoty firmy se promítají veškerá rozhodnutí, která podnik přijal. Z obrázku 1 jsou patrné základní vazby mezi dílčími rozhodnutími a hodnotou firmy (Kislingerová, 2007).
Obrázek 1: Maximalizace hodnoty firmy a pravidla rozhodování finančních manažerů Zdroj: KISLINGEROVÁ, Eva. Manažerské finance. 2010, s. 45.
Investiční rozhodnutí Investovat do projektů, které
vynášejí více, než jsou náklady kapitálu.
Rozhodování o dividendách Jestliže není dost investičních
příležitostí, které alespoň vynášení minimální diskontní sazbu, je třeba vrátit hotovost
vlastníkovi.
Finanční rozhodnutí Vybrat finanční mix, který
maximalizuje hodnotu vybraných projektů, a sladit
s aktivy, jež se financují.
Maximalizace hodnoty firmy
Stanovení diskontní
míry Disk. míra
by měla být vyšší
pro rizikovější projekty a měla by odrážet zvolený finanční mix – úročené cizí zdroje
nebo VK.
Výnosnost Měla by být
vážená časem, záviset na cash flow přírůst- kových výnosech a
odrážet všechny podstatné
aspekty nákladů a
výnosů.
Finanční mix Zahrnuje
úročené cizí zdroje
a vlastní kapitál a může ovlivnit jak
požado- vanou diskontní míru, tak i cash flow.
Typy financování Měly by být
„nejblíže“, jak je to
možné, k aktivům,
která financují.
Jak mnoho?
Přebývající cash po uspokojení
všech podnikatel-
ských potřeb, tj.
jestliže pro kapitál není
jiné efektivnější
umístění.
Jaká forma?
Zda cash vrátit jako
peněžní dividendy nebo zpětný odkup akcií, popř. spin off , bude záviset na preferencích
akcionářů.
22
Kromě primárního, dlouhodobého cíle, sleduje firma také cíle krátkodobějšího charakteru, mezi něž patří mimo jiné likvidita. Likvidita vyjadřuje schopnost podniku přeměnit svá aktiva1 na hotové peníze, za účelem úhrady závazků podniku (Synek, 2015). V rámci finanční analýzy se jedná o poměrový ukazatel, který je chápán v širším pojetí jako samotná schopnost firmy hradit své závazky (Kubíčková, 2015). Údaje o likviditě podniku jsou důležité nejen pro samotnou firmu, ale i pro další subjekty, jakými jsou například obchodní partneři či finanční instituce. Úkolem finančního řízení v této souvislosti je udržovat přiměřené množství peněžních prostředků v podniku a zamezit držení jejich přílišného množství, které by firmě nepřinášelo relevantní prospěch. Podrobněji je likvidita řešena v oddílu 1.4 (Jáčová, 2010).
V ekonomické teorii se lze setkat také s hierarchickým uspořádáním podnikových cílů, kdy se na nejvyšší pozici nachází maximalizace tržní hodnoty. Na druhém stupni jsou sekundární cíle, tedy maximalizace interních finančních zdrojů2, zajištění likvidity a finančně obtížně vyjádřitelné cíle.3 Maximalizace interních zdrojů se dále větví na terciární cíle, v podobě maximalizace zisku, odpisů a ostatních interních finančních zdrojů (Marek, 2009). Na obrázku 2 je zobrazeno schéma hierarchického uspořádání cílů.
Obrázek 2: Hierarchie podnikových cílů
Zdroj: MAREK, Petr. Studijní průvodce financemi podniku. 2009, s.20
1 Různá aktiva mají různý stupeň likvidnosti, tedy schopnosti transformovat se na peněžní formu.
Nejlikvidnější jsou peněžní prostředky, méně likvidní např. pohledávky, hotové výrobky nebo budovy (Synek, 2015).
2 Sekundární a terciární cíle mohou být vymezovány rozličně. Např. maximalizace interních zdrojů je často zjednodušeně nahrazena maximalizací zisku. Bez ohledu na vymezení sekundárních a terciárních cílů je podstatné, aby vždy směřovaly k naplnění primárního cíle podniku (Marek, 2009).
3 Tyto cíle mohou být z oblasti obchodu, výzkumu a vývoje, personalistiky apod. (Marek, 2009).
Maximalizace tržní hodnoty
Maximalizace interních
finančních zdrojů Zajištění likvidity
Ostatní finančně obtížně vyjádřitelné cíle
Maximalizace zisku
Maximalizace odpisů
Maximalizace ostatních interních
finančních zdrojů Základní cíle
Terciární cíle Sekundární cíle
23
1.3.3 Finanční řízení dle časového horizontu
S ohledem na časový horizont existují tři základní typy finančního řízení. Jedná se o finanční řízení strategické, které se obvykle uskutečňuje v horizontu pěti a více let, taktické (horizont od jednoho roku do pěti let) a operativní (v řádu týdnů a měsíců), (Čižinská, 2010).
Strategické finanční řízení je dlouhodobý proces, který je realizován na úrovni vrcholového managementu. Je zaměřen na formulaci a zavádění finanční strategie podniku, která tvoří základ finančního managementu. Usiluje o provázání podnikových cílů s jeho zdroji, přičemž bere v potaz měnící se tržní prostředí. Strategické řízení je charakteristické určitým stupněm nejistoty a do jisté míry se spoléhá na intuici. Je nezbytně spojeno s rizikem, a chybné rozhodnutí může mít pro podnik závažné důsledky. Důležitou součástí strategického řízení je finanční analýza.
Taktické finanční řízení navazuje na řízení strategické. Určuje, jak co nejefektivněji realizovat finanční strategii podniku. Probíhá na úrovni středního managementu. Jelikož obsahuje méně činností, mohou být strategické cíle více konkretizovány a kvantifikovány (např. rentabilita kapitálu). Dopady taktického řízení jsou zřejmé mnohem dříve, než tomu je u řízení strategického, přičemž jsou i lépe zjistitelné.
Operativní finanční řízení se týká běžného provozu podniku. Zabezpečuje konkrétní dílčí úkoly, které je nutno splnit v krátkém časovém období, na úrovni jednotlivých pracovníků či pracovních skupin. S velkou pravděpodobností lze odhadnout důsledky, přičemž chybná rozhodnutí nemají pro firmu vážné následky. Operativní finanční řízení tvoří společně s řízením taktickým a strategickým tzv. finanční politiku podniku (Jáčová, 2010; Šiman, 2010).
Někteří autoři, např. Vochozka (2012), rozlišují z hlediska časového horizontu pouze dva typy finančního řízení: dlouhodobé (strategické) a krátkodobé (taktické). Dlouhodobé řízení směřuje k tvorbě zisku a tím i ke zhodnocení vloženého kapitálu, přičemž se zaměřuje na investování peněžních prostředků do dlouhodobého majetku. Krátkodobé řízení je spojeno
24
se zajištěním solventnosti4 podniku. Řadí se sem např. rozhodování o struktuře a velikosti oběžného majetku či rozhodování o tom, jakým způsobem firma pořizuje výrobní faktory.
1.3.4 Principy finančního řízení
V praxi existují určité konkrétní principy, které musí finanční manažer respektovat, aby mohl podnik dosahovat stanovených cílů. Čižinská (2010) shrnuje základní principy finančního řízení do následujících bodů:
princip respektování faktoru času,
princip peněžních toků,
princip čisté současné hodnoty,
princip zohledňování rizika,
princip optimalizace kapitálové struktury,
princip zohledňování vlivu kapitálového trhu,
princip plánování a analýzy finančních údajů.
1.4 Finanční analýza
Problematika finanční analýzy je značně rozsáhlá a komplikovaná. Pro tuto práci je nezbytná především charakteristika základních ukazatelů finanční analýzy, které budou později využívány v praktické části práce.
1.4.1 Základní charakteristika finanční analýzy
V české i zahraniční odborné literatuře jsou popsány různé přístupy i pojetí finanční analýzy, od nichž se následně odvíjí různé rozpětí úkolů, které se finanční analýze přisuzuje (Kubíčková, 2015). Růčková (2015) definuje finanční analýzu jako „systematický rozbor získaných dat, která jsou obsažena především v účetních výkazech. Finanční analýzy v sobě zahrnují hodnocení firemní minulosti, současnosti a předpovídání budoucích finančních podmínek.“ Hlavní úkol finanční analýzy spočívá v komplexním posouzení úrovně současné
4 Solventnost podniku znamená schopnost podniku hradit své závazky ve stanovené výši a termínu. Jedná se tedy o likviditu vztaženou k určitému datu splatnosti a objemu závazků (Kubíčková, 2015).
25
finanční situace podniku5, včetně vyhlídek na finanční situaci v budoucnu. Součástí finanční analýzy je přijímání opatření, která povedou ke zlepšení ekonomické situace podniku, jeho další prosperitě a zkvalitnění rozhodovacích procesů. Mezi další funkce finanční analýzy patří například posuzování vlivu vnitřního i vnějšího prostředí podniku, komparace výsledků analýzy v prostoru, analýza vztahů mezi ukazateli, analýza variant budoucího vývoje a výběr nejvhodnější varianty (Dluhošová, 2010; Sedláček, 2011).
1.4.2 Uživatelé a zdroje finanční analýzy
Informace získané finanční analýzou mohou sloužit managementu podniku pro rozhodování v různých oblastech řízení firmy (např. řízení struktury majetku a kapitálu, plánování a řízení procesů, rozhodování o rozdělení zisku atd.) Finanční analýzu však může využívat mnoho dalších subjektů. Uživatelé finanční analýzy se obecně dělí na interní a externí. K interním uživatelům, kromě managementu podniku, patří též vlastníci podniku, odboráři či zaměstnanci. Mezi typické externí uživatele se řadí banky a další věřitelé podniku, státní orgány, konkurenční firmy, odběratelé a investoři. (Kislingerová, 2007; Kubíčková, 2015).
Pro realizaci finanční analýzy jsou nezbytná data, jakožto základ kvalitního zpracování analýzy a dosažení relevantních výsledků. Základním zdrojem dat pro finanční analýzu jsou účetní výkazy podniku – rozvaha, výkaz zisku a ztráty, přehled o peněžních tocích (cash flow), přehled o změnách vlastního kapitálu a příloha k účetní závěrce. Cenná data obsahuje také výroční zpráva podniku. Čerpat lze rovněž ze zpráv vrcholového vedení podniku, ze zpráv auditorů nebo z firemní statistiky produkce, odbytu či zaměstnanosti. Poslední uváděnou kategorií dat pro finanční analýzu jsou tzv. externí data – burzovní zpravodajství, komentáře odborného tisku, nezávislá hodnocení, prognózy apod. Tato data slouží především pro srovnávání s ostatními podniky a jejich zdroje jsou charakterizovány v kapitole věnované benchmarkingu (Kubíčková 2015; Knápková, 2013).
5 Finanční situace je chápána jako souhrnné vyjádření úrovně všech aktivit, kterými se podnik prezentuje (Dluhošová, 2010).
26
1.4.3 Metody finanční analýzy
K elementárním metodám6 finanční analýzy patří zejména analýza absolutních ukazatelů (stavových a tokových), rozdílových ukazatelů, poměrových ukazatelů a soustav ukazatelů.
V dalším textu budou představeny metody finanční analýzy, včetně algoritmů výpočtů konkrétních kazatelů, které budou používány v dalších částech této práce.
Horizontální analýza spočívá v porovnávání jednotlivých položek účetních výkazů v čase.
Zjišťuje se, o kolik se změnila konkrétní položka v absolutním vyjádření (tz. rozdíl základního a běžného období a také kolik tato změna činila v relativním vyjádření.
Horizontální analýza tedy podává informace o základních pohybech položek účetních výkazů a o tom, jak je tento pohyb intenzivní. Rozbor může být zpracován na meziroční bází (porovnání dvou po sobě jdoucích období) či za několik účetních období (Kislingerová 2001;
2011).
Analýza poměrových ukazatelů je nejčastěji používaným rozborovým postupem k účetním výkazům a tvoří jádro finanční analýzy. Poměrový ukazatel se vypočítá jako poměr jedné či několika položek z účetního výkazu k jiné položce nebo skupině položek.
Tato analýza umožňuje získat základní představu o finanční situaci podniku a poskytuje podněty a směr k navazující hlubší analýze podnikových procesů. Rozbor poměrových ukazatelů též umožňuje formulovat cíle budoucího vývoje podniku a hodnotit důsledky přijatých opatření. Dobrá je rovněž relativně snadná použitelnost této analýzy pro podniková srovnávání. Analýza poměrových ukazatelů obsahuje především analýzu rentability, aktivity, likvidity a zadluženosti.
Rentabilita představuje základní indikátor finančního zdraví podniku. Vyjadřuje schopnost zhodnocovat vložené prostředky, tj. dosahovat zisku prostřednictvím investovaného kapitálu a vytvářet tak nové zdroje. Jedná se o nejčastěji používaný nástroj pro posuzování úspěšnosti podnikatelské činnosti. Ukazatele rentability poměřují výstup (v podobě určité kategorie zisku) a vstup (ve formě veličiny, jejíž zisková efektivnost je zkoumána). Je nezbytné zmínit,
6 Metody s využitím základních aritmetických operací pro zpracování dat z finančních výkazů (Kubíčková, 2015).
27
že zisk je velmi široký pojem. V rámci finanční analýzy jsou nejdůležitější následující tři kategorie zisku:
Earnings before Interest and Taxes (EBIT) je zisk před zdaněním a úroky. Odpovídá provoznímu výsledku hospodaření a využívá se především pro srovnání mezi firmami.
Earnings before Taxes (EBT) je zisk před zdaněním – provozní zisk, upravený o finanční a mimořádný výsledek hospodaření. Používá se pro srovnání podniků s různým daňovým zatížením.
Earnings after Taxes (EAT) vyjadřuje zisk po zdanění neboli čistý zisk. Tuto kategorii zisku lze použít ve všech ukazatelích, zaměřených na výkonnost podniku (Růčková 2015; Kubíčková, 2015).
V této práci budou použity následující ukazatele rentability:
Rentabilita vlastního kapitálu
𝑅𝑂𝐸 = 𝐸𝐴𝑇
𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙 × 100 (1)
Rentabilita aktiv
𝑅𝑂𝐴 = 𝐸𝐵𝐼𝑇
𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 × 100 (2)
Rentabilita tržeb7 𝑅𝑂𝑆 = 𝐸𝐵𝐼𝑇
𝑡𝑟ž𝑏𝑦 × 100 (3)
Likvidita (a s ní úzce spojená solventnost) již byla charakterizována výše. Oba pojmy jsou podmíněny likvidností aktiv neboli schopností majetku transformovat se na peněžní formu.
Analýzou likvidity se zkoumá a kvantifikuje schopnost podniku hradit své splatné závazky.
7 V čitateli lze použít různé kategorie zisku. Systém INFA zde počítá s EBIT, kdežto databáze Merk s EAT.
Rozdíly mohou vznikat i ve jmenovateli – za tržby dosazuje INFA položku výkony z výkazu zisku a ztráty, zatímco Merk používá součet veškerých tržeb podniku.
28
Likvidita je klíčová z hlediska finanční rovnováhy – pouze dostatečně likvidní podnik může svým závazkům dostát. Příliš vysoká likvidita ale váže v aktivech velké množství finančních prostředků, které tak zpravidla nejsou výrazně zhodnocovány a dochází tím ke snižování rentability. Analýza likvidity spočívá v poměřování určitého disponibilního fondu (kterým je možno hradit) s určitou oblastí využití (kterou je třeba hradit). Za disponibilní fond jsou dosazovány majetkové složky s různou likvidností. Vznikají tak tři základní poměrové ukazatele likvidity: okamžitá, pohotová a běžná (Kubíčková, 2015; Vochozka, 2011).
Okamžitá likvidita (likvidita I. stupně) 𝐿1 =𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏ý 𝑓𝑖𝑛𝑎𝑛č𝑛í 𝑚𝑎𝑗𝑒𝑡𝑒𝑘
𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏é 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦 (4)
Pohotová likvidita (likvidita II. stupně)
𝐿2 =𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏ý 𝑓𝑖𝑛𝑎𝑛č𝑛í 𝑚𝑎𝑗𝑒𝑡𝑒𝑘 + 𝑝𝑜ℎ𝑙𝑒𝑑á𝑣𝑘𝑦
𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏é 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦 (5)
Běžná likvidita (likvidita III. stupně) 𝐿3 = 𝑜𝑏ěž𝑛á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎
𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏é 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦 (6)
Aktiva podniku mají zásadní vliv na dosahování podnikových výkonů a zhodnocování vloženého kapitálu. Řízení aktiv, jejich skladba, optimální využívání i obnova je jedním z nejdůležitějších strategických úkolů managementu firmy. Ukazatele aktivity měří, jak efektivně podnik využívá svůj majetek. Umožňují zjistit, zda jsou jednotlivé druhy aktiv v rozvaze přiměřeně zastoupeny v poměru k současným či budoucím hospodářským aktivitám podniku. Jedná se o základní ukazatele efektivnosti procesů v podniku, která se bezprostředně odráží ve výši zisku i rentabilitě aktiv (Kubíčková 2015; Knápková, 2013).
Obecně platí, že pokud má podnik více aktiv, než je účelné, vznikají zbytečné náklady způsobené nízkým využitím těchto aktiv, což v konečném důsledku může snižovat zisk.
Naopak v případě nedostatku aktiv přichází podnik o potenciálně výhodné podnikatelské příležitosti, a tedy i o možné výnosy (Sedláček, 2011).
Doba obratu zásob 𝐷𝑂𝑍𝑆 = 𝑧á𝑠𝑜𝑏𝑦
𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑡𝑟ž𝑏𝑦 × 360 (7)
29 Obrat celkových aktiv
𝑂𝐴 = 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑡𝑟ž𝑏𝑦
𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 (8)
Doba obratu pohledávek 𝐷𝑂𝑃 = 𝑝𝑜ℎ𝑙𝑒𝑑á𝑣𝑘𝑦
𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑡𝑟ž𝑏𝑦 ×360 (9)
Doba obratu závazků 𝐷𝑂𝑍𝑉 =𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏é 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦
𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑡𝑟ž𝑏𝑦 × 360 (10)
Ukazatele zadluženosti měří rozsah, v jakém podnik používá cizí zdroje (jaký je podíl cizích zdrojů na kapitálu firmy). Zadluženost není nutně negativní charakteristikou podniku – růst zadluženosti může přispívat k celkové rentabilitě a zvyšovat tak tržní hodnotu podniku, současně však dochází ke zvyšování rizika finanční nestability (Sedláček, 2011). Volba vhodné skladby zdrojů financování je jednou ze základních úloh finančního řízení firmy.
Podstatou analýzy zadluženosti je hledání optimálního vztahu mezi cizím a vlastním kapitálem – optimální kapitálové struktury. Obecně se poměrové ukazatele zadluženosti odvozují od položek pasiv v rozvaze, které jsou uváděny do vzájemných vztahů mezi sebou nebo vůči souhrnné bilanční veličině. (Růčková, 2015; Kubíčková 2015).
Celkové zadlužení 𝐶𝑍 = 𝑐𝑖𝑧í 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗𝑒
𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 ×100 (11)
Kvóta vlastního kapitálu 𝐾𝑉𝐾 =𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙
𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 × 100 (12)
Následující dva finanční indikátory nelze zařadit do žádné ze čtyř základních skupin poměrových ukazatelů. Jsou součástí benchmarkingové analýzy dle systému INFA a jejich podstata bude vysvětlena v praktické části práce.
30 Poměř úplatných zdrojů a celkových aktiv
𝑈𝑍/𝐴𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 = 𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙 + 𝑏𝑎𝑛𝑘𝑜𝑣𝑛í ú𝑣ě𝑟𝑦 + 𝑣𝑦𝑑𝑎𝑛é 𝑜𝑏𝑙𝑖𝑔𝑎𝑐𝑒
𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 × 100 (13) Daňová redukce zisku
𝐷𝑅𝑍 =𝐸𝐴𝑇
𝐸𝐵𝑇 × 100 (14)
Kromě výše uvedených poměrových ukazatelů budou v benchmarkingovém porovnávání konkrétního podniku s odvětvím využity bonitní a bankrotní modely a také ukazatel hodnotového managementu – ekonomická přidaná hodnota.
Bonitní a bankrotní modely patří mezi lineární soustavy ukazatelů. Výhoda těchto soustav spočívá v tom, že umožňují vyjádřit dílčí aspekty finanční situace komplexně, pomocí jediné souhrnné veličiny, kterou lze využít nejen k hodnocení samotného podniku, ale také k porovnávání firem mezi sebou.
Bankrotní modely jsou používány k predikci finančních problémů podniku či dokonce ohrožení podniku bankrotem. Hojně je využívají různí věřitelé: banky – k určení úvěrových rizik žadatelů, podniky – k posuzování obchodních partnerů a rozhodování o obchodních úvěrech, investiční společnosti – k posuzování vhodnosti investice do dané společnosti atd.
(Vochozka, 2011; Kubíčková, 2015).
Z-skóre (Altmanův model)
𝑍 = 1,2 × 𝑋1+ 1,4 × 𝑋2+ 3,3 × 𝑋3+ 0,6 × 𝑋4+ 𝑋5 (15)
𝑋1 = (𝑜𝑏ěž𝑛ý 𝑚𝑎𝑗𝑒𝑡𝑒𝑘 − 𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏é 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦) / 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 (16)
𝑋2 = 𝑛𝑒𝑟𝑜𝑧𝑑ě𝑙𝑒𝑛ý 𝑧𝑖𝑠𝑘 / 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 (17)
𝑋3 = 𝐸𝐵𝐼𝑇 / 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 (18)
𝑋4 = 𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙 / 𝑐𝑖𝑧í 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗𝑒 (19)
𝑋5 = 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑡𝑟ž𝑏𝑦 / 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 (20)
31
Bonitní modely jsou postaveny na analýze kvality finančního zdraví a výkonnosti podniku.
Pracují s bodovým hodnocením jednotlivých oblastí hospodaření. Na základě dosažených bodů je možné zařadit firmu do určité kategorie. Jsou využívány především vlastníky firem a investory (Knápková, 2013; Kubíčková 2015).
Index bonity
𝐼𝐵 = 1,5 × 𝑋1+ 0,08 × 𝑋2+ 10 × 𝑋3+ 5 × 𝑋4+ 0,3 × 𝑋5+ 0,1 × 𝑋6 (21)
𝑋1 = (𝑡𝑟ž𝑏𝑦 𝑧𝑎 𝑧𝑏𝑜ží + 𝑜𝑑𝑝𝑖𝑠𝑦 𝑑𝑙𝑜𝑢ℎ𝑜𝑑𝑜𝑏éℎ𝑜 𝑚𝑎𝑗𝑒𝑡𝑘𝑢) / 𝑐𝑖𝑧í 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗𝑒 (22) 𝑋2 = 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 / 𝑐𝑖𝑧í 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗𝑒 (23)
𝑋3 = 𝐸𝐵𝑇 / 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 (24)
𝑋4 = 𝐸𝐵𝑇 / 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑡𝑟ž𝑏𝑦 (25)
𝑋5 = 𝑧á𝑠𝑜𝑏𝑦 / 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑡𝑟ž𝑏𝑦 (26)
𝑋6 = 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑡𝑟ž𝑏𝑦 / 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 (27)
Economic Value Added neboli ekonomická přidaná hodnota (EVA) patří do tzv. hodnotově orientovaného managementu. Na rozdíl od ROE a dalších ukazatelů vycházejících z účetního zisku je EVA založena na zisku ekonomickém. Ekonomický zisk představuje přebytek výnosů, které zůstávají firmě po zaplacení služeb výrobních faktorů, včetně cizího, ale také vlastního kapitálu. EVA měří, jak firma přispěla za dané období svými aktivitami ke zvýšení či snížení hodnoty pro své vlastníky (Sedláček, 2011; Knápková, 2013). Pro výpočet ukazatele EVA je nezbytné znát čistý provozní zisk po zdanění neboli Net Operating Profit after Taxes (NOPAT), jehož výpočet je dán vzorcem (28).
Provozní výsledek hospodaření po zdanění
𝑁𝑂𝑃𝐴𝑇 = 𝐸𝐵𝐼𝑇 × (1 − 𝑡) (28)
t sazba daně z příjmů právnických osob
Dále je třeba zjistit vážený průměr nákladů na kapitál neboli Weighted Average Cost of Capital (WACC), představující průměrnou cenu, kterou podnik hradí za užití vlastního a cizího kapitálu. Výpočet WACC ukazuje vzorec (29).
32 Průměrné náklady kapitálu
𝑊𝐴𝐶𝐶 = 𝑟 𝑑 × (1 − 𝑡) × 𝐷
𝐶 + 𝑟𝑒 × 𝐸
𝐶 (29)
rd náklady na cizí kapitál (úroky)
t sazba daně z příjmů právnických osob
D cizí kapitál
C celkový dlouhodobě investovaný kapitál
re náklady vlastního kapitálu (očekávaná výnosnost vlastního kapitálu) E vlastní kapitál
Následuje samotný algoritmus výpočtu EVA.
Ekonomická přidaná hodnota
𝐸𝑉𝐴 = 𝑁𝑂𝑃𝐴𝑇 − 𝑊𝐴𝐶𝐶 × 𝐶 (30)
C investovaný zpoplatněný kapitál
Pouze pokud EVA dosahuje kladných hodnot, vzniká přidaná hodnota, zvyšující hodnotu podniku, a podnik tak přispívá svou činností ke zvýšení hodnoty vlastnických vkladů (Růčková, 2015; Kislingerová 2010).
1.4.4 Hodnocení výsledků finanční analýzy
V rámci finanční analýzy lze realizovat mnoho výpočtů, týkajících se majetkové a finanční struktury, rentability, likvidity, zadluženosti a dalších ukazatelů. Následně se však mohou objevit různé otázky typu:
Je zjištěná hodnota (např. úroveň zadluženosti) typická pro dané zaměření podnikání?
Běžná likvidita je sama o sobě vynikající, neodráží se však přespříliš v nízké rentabilitě aktiv?
33
Chovají se podniky vyrábějící stejné výrobky z hlediska použitých zdrojů financování výrazně jinak?
Je zřejmé, že ze získaných výsledků finanční analýzy není snadné vyvodit jednoznačné závěry o hospodaření podniku a jeho finančním zdraví. Chybné vyhodnocení výsledků může vést k nesprávným rozhodnutím v řízení podniku. V rámci hodnocení výsledků finanční analýzy je tedy třeba zaměřit se také na vztahy mezi jednotlivými skupinami ukazatelů, zhodnocení celkové finanční situace podniku a racionální posouzení zjištěných hodnot ukazatelů, s možností využití benchmarkingu (Knápková, 2013).
34
2 Benchmarking a jeho využití ve finančním řízení podniku
Chápání benchmarkingu se mezi autory poněkud různí. V rámci následující kapitoly bude nejprve charakterizována podstata této metody, včetně okolností jejího vzniku. Následovat bude klasifikace benchmarkingu a popis jeho základních typů. Nelze opomenout praktické využití benchmarkingu – budou identifikovány podněty k jeho realizaci, přínosy s ním spojené a možnosti jeho využití ve finančním řízení podniku, s důrazem na hodnocení výsledků finanční analýzy. Na třech různých modelech bude demonstrován možný průběh realizace této metody, a nakonec bude věnována pozornost zdrojům pro benchmarking.
2.1 Vznik a podstata benchmarkingu
Výraz benchmarking vychází z anglického slova benchmark, což znamená měřítko nebo také srovnávací ukazatel. Lze tedy odvodit, že podstata benchmarkingu spočívá v určitém srovnávání. Ono srovnávání může být chápáno jako jednorázová či průběžná činnost, realizovaná na základě zvolených externích či interních měřítek (Vodáková, 2013).
U zrodu benchmarkingu stála americká společnost Xerox Corporation. Tato firma naprosto dominovala svému oboru8 a na trhu měla takřka monopolní postavení. Nicméně v 70. letech 20. století se musela vypořádávat s příchodem nové konkurence, zejména v podobě japonských podniků. Tržní podíl Xeroxu se začal postupně zmenšovat a firma se dostala do finančních potíží. Vedení podniku tedy hledalo způsob, jak s novou konkurencí efektivně soupeřit. Xerox nejprve začal nakupovat konkurenční výrobky, které rozebral a jednotlivé komponenty porovnával s vlastními.9 Výsledky tohoto srovnání však nebyly považovány za dostačující. Na základě dalších komparativních výzkumů Xerox zjistil, že prodejní cena konkurenčních japonských výrobků je shodná s jeho vlastními výrobními náklady. Jako hlavní příčina bylo odhaleno skladové hospodářství. Xerox tedy požádal firmu L.L.Bean, tehdejší špičku ve skladování, o první srovnávací studii, zaměřenou na přístupy ke
8 V té době se Xerox zaměřoval především na výrobu kopírovacích zařízení (Jirásek, 2007).
9 Tato metoda je dnes známá pod pojmem zpětné inženýrství (Jirásek, 2007).
35
skladování. Právě tato událost je spojována s počátky využití benchmarkingu v podnikové sféře (Nenadál, 2011; Jirásek, 2007).
V literatuře se vyskytuje nepřeberné množství definic benchmarkingu, z nichž je obtížné vybrat jednu univerzální. Někteří autoři kladou důraz na srovnávání s těmi nejlepšími, jiní hovoří pouze o srovnání s konkurencí, jako takovou. Určité zdroje též připouští možnost interního srovnávání apod. Několik vybraných vymezení benchmarkingu následuje níže.
Americká společnost pro jakost (ASQ)10 definuje benchmarking jako „techniku, v jejímž rámci organizace měří svou výkonnost v porovnávání s organizacemi, které představují světovou špičku, poznávají, jak tyto organizace světové výkonnosti dosáhly, a využívají získaných informací ke zlepšování své vlastní výkonnosti“ (Nenadál, 2011, s. 14).
Podle Knápkové (2013) spočívá benchmarking v porovnávání údajů podniku s údaji podniků obdobného zaměření, s cílem identifikovat vlastní pozici, pomocí určitého srovnání a následně tuto pozici posílit.
„Benchmarking porovnává aktuální firemní výkonnost s výkonností dřívější, případně s výkonností konkurenčních firem“ (Brooks, 2013).
Benchmarking je možné charakterizovat také jako „…proces vzájemného sledování a porovnávání vlastních výsledků s výsledky konkurence z hlediska kvality a efektivnost výroby určitého produktu nebo realizace určité služby, výrobních postupů…“ (Jakubíková, 2013).
Někteří autoři při charakteristice benchmarkingu primárně nekladou důraz na srovnávání s konkurencí a k definování této metody přistupují poněkud obecněji.
Robert C. Camp, přední světový odborník zabývající se touto problematikou, definoval benchmarking jednoduše jako „…hledání nejlepších postupů v podnikání, které vedou k vynikajícím výsledkům“ (Popesko, 2016).
10 American Society for Quality, založena v roce 1946. Jejím posláním je podpořit využití a dopad kvality v souvislosti s rozmanitými potřebami světa (American Society for Quality, © 2016).
36
„Benchmarking je metoda zaměřená na identifikaci, porozumění a aplikaci kvalitativních a výkonnostních měřítek ve zlepšovatelských projektech“ (Svozilová, 2011).
Z výše uvedených a dalších definic vyplývá několik důležitých faktů:
Benchmarking je chápán především jako nepřetržitý soubor aktivit, které sice lze členit na samostatné benchmarkingové projekty11, ale teprve jejich systematické opakování může vést ke kýženým výsledkům, v podobě realizace změn a zvýšení výkonnosti.
Výstupem kteréhokoliv benchmarkingového projektu je identifikace oblastí pro vlastní zlepšování. Jinými slovy, pokud podnik následně nerealizuje projekty zlepšování, je benchmarking pouhým plýtváním zdrojů a aktivitou zúčastněných osob (Nenadál, 2011). V podobném duchu se vyjadřuje i Popesko (2016), když zdůrazňuje, že k lepší výsledkům nevede benchmarking samotný, nýbrž až manažerská rozhodnutí, která podnik činí na základě poznatků, zjištěných touto metodou.
K benchmarkingu12 je vždy třeba nejméně jedna organizace, vůči které bude firma posuzovat vlastní realitu. Již bylo zmíněno, že někteří autoři v rámci vymezení benchmarkingu zmiňují nutnost porovnávání s těmi nejlepšími.13 Nenadál (2011) k tomuto dodává, že benchmarking rozhodně nemusí sloužit pouze ke srovnávání s naprostou světovou špičkou. Podle Pekové (2012) je sice vždy efektivnější porovnávat se s organizací, která ve své činnosti dosahuje lepších parametrů, avšak nemusí se nutně jednat o tržní lídry. Daná firma musí být především zdrojem inspirace ke změnám a zlepšením. V rámci srovnávání se navíc firma nemusí omezovat pouze na bezprostřední konkurenci (Nenadál, 2011). Jakubíková (2013) v souvislosti s benchmarkingem hovoří o výběru a porovnávání vhodných myšlenek, přístupů a metod, které se pro daný podnik jeví jako použitelné, a to bez ohledu na rámec daného odvětví či tržního segmentu.
11 Benchmarkingový projekt je soubor dílčích koordinovaných aktivit, směřujících k dosažení daného cíle, s přihlédnutím k časový, nákladovým a dalším omezením (Nenadál, 2011).
12 V tomto případě je uvažován tzv. konkurenční benchmarking, který je definován níže.
13 Pod tímto pojmem si lze představit nejlepší firmy v daném oboru, praktiky používané nejlepšími firmami apod. (Nenadál, 2011).
37
Objektem benchmarkingu neboli tím, co má být prostřednictvím daného projektu porovnáváno a měřeno, může být prakticky cokoliv. Primárně by však objekt měl korespondovat s určitou identifikovanou slabou stránkou podniku, týkající se vlastních produktů, procesů, zaměstnanců, systému řízení apod. (Nenadál, 2011; Knápková, 2013).
Cíl benchmarkingu spočívá v poznání vlastní pozice prostřednictvím srovnání a v následném posílení této pozice (Knápková, 2013). V konečném důsledku by měl benchmarking vést ke zlepšení konkurenceschopnosti či konkurenční pozice firmy (Popesko, 2016).
2.2 Klasifikace benchmarkingu
Benchmarking je univerzální nástroj, který může být použit mnoha rozličnými způsoby. Na začátku benchmarkingového projektu je nezbytné stanovit cíl snažení a na základě toho aplikovat vhodný typ této metody (Isoraite, 2004). Rozdělení benchmarkingu na jednotlivé typy se dle různých autorů liší. Za historicky nejstarší typ benchmarkingu lze označit ten, který již zmiňovaná společnost Xerox pojmenovala jako competitive benchmarking – benchmarking konkurenční.14 Podle Friedela (2004) a Holasové (2014) se zaměřuje na konkrétní produkty, procesy či metody, které používají přímí a většinou také nejlepší konkurenti na trhu a je uplatňován mezi různými výrobci stejného produktu, případně různými poskytovateli srovnatelných služeb. Synek (2009) dodává, že do konkurenčního benchmarkingu se řadí již zmiňované zpětné inženýrství. Konkurenční benchmarking zmiňuje i Nenadál (2011). Zároveň však zdůrazňuje, že tento termín je již překonaný, neboť moderní pojetí benchmarkingu souvisí daleko spíše s vyváženou spoluprací mezi partnery, než se vzájemným soupeřením a přiklání se tak k rozdělení benchmarkingu v závislosti na charakteru zvoleného objektu zkoumání na:
benchmarking výkonový,
benchmarking funkcionální,
benchmarking procesní.
14 V této terminologii nejsou literární zdroje jednotné a podle některých autorů jsou pojmy konkurenční benchmarking a výkonový benchmarking v podstatě totožné.
