Hodnotový systém

Každý jednotlivec má vlastní žebříček hodnot, který vyznává a na základě kterého se chová. Průcha pojem hodnota definuje. „Z pohledu psychologie je za hodnotu považována míra důležitosti nebo cena, kterou má pro jedince předmět či osoba. Jinými slovy, hodnotou je vlastnost, kterou jedinec přisuzuje určitému objektu, situaci, události nebo činnosti ve spojitosti s uspokojováním svých potřeb, zájmů atd.“ (2009, s. 834)

Rodina vštěpuje dítěti určité hodnoty a předává normy, které sama vyznává. Postoji, které mají rodiče ke škole a školskému systému, je dítě velmi ovlivňováno. Dle toho, jak rodiče hovoří o škole před dítětem, s takovým zaujetím dítě do školy vstupuje.

Zdůrazňování důležitosti školy je jedním z prostředků, který může v dítěti rozvinout touhu po vzdělání a snahu být ve škole úspěšný. Naopak, jestliže se rodiče staví ke vzdělání negativně, nabízí se zde vysoký předpoklad, že i jejich děti budou školu odmítat, vyhýbat se jí a nebrat ji příliš vážně.

S negativním postojem ke škole se pravděpodobně nesetkáme u rodičů sociálně silných, kteří většinou vystudovali vysoké školy a mají dobré finanční ohodnocení. Ti sami si často dobře uvědomují, jak je vzdělání významné, a jistě nebudou důležitost školy podceňovat.

U rodičů sociálně slabých se dají předpokládat oba protipóly. Vzdělání podporují, anebo mají sami špatnou zkušenost se školou, a tudíž ji odmítají či jí nevěnují mnoho pozornosti. Škola pro rodinu není důležitá a rodiče vlastně ani neočekávají, že by jejich dítě mělo nějak výrazně excelovat.

Pokud pro rodiče nemá vzdělání žádnou hodnotu a nepodporují děti v učení, dítě nemá motivaci k tomu, proč by se mělo snažit. Jestliže není chváleno za dobré výsledky a význam školy není vyzdvihován, šance na úspěšnost se snižuje. Pokud žáky učení nebaví, což je pravděpodobné, a podpora od rodiny také nepřichází, volí raději zábavnější aktivity než školní povinnosti.

Vágnerová: „Důležitou podmínkou je kontrola dospělých, protože autoregulační schopnosti malého školáka se teprve rozvíjejí. Pokud zájem a kontrola rodičů chybí, dítě bude jednat spíše na základě svých aktuálních preferencí a bude dělat jen to, co mu bude příjemné.“ (2001, s. 187).

Čím jsou rodiny sociálně výše, tím spíše vzdělanost podporují. Neznamená to ovšem, že všechny rodiny sociálně slabé vzděláním pohrdají. Některé rodiny sociálně slabé, žijící v nevhodných podmínkách, o to více chtějí, aby jejich dítě bylo úspěšné a dosáhlo lepší pozice ve společnosti než oni sami. Povzbuzují ho k dobrým výkonům a vzdělání podporují. Podpora se mnohdy ovšem rozchází se vzorem, který oni sami reprezentují.

Vágnerová říká: „Rodiny z nižších sociálních vrstev sice většinou hodnotu školy proklamují, avšak v rovině chování, které vyjadřuje jejich reálné životní hodnoty, se zdůrazňuje význam jiných vlastností a dovedností. Většinou takových, pro které není škola příliš důležitá, a ony naopak nejsou moc významné pro úspěch ve škole. Problém je hlavně v tom, že dítě zde cítí určitý rozpor, a aniž si to rodiče i dítě uvědomují, přijímá spíše hodnoty, podle kterých rodina skutečně žije než ty, které pouze proklamuje.“ (Vágnerová, M. Psychologie školního dítěte. Praha: Husitská teologická fakulta, 1995. Strana 18)

Čím je nižší sociální postavení, tím spíše se projevují vlastnosti, jako je lenost, pohodlnost, malá motivace k větší aktivitě, nezájem o práci, vzdělání, kulturu, vulgarita, agresivita, hrubost, nižší inteligence, neukázněnost v chování. Tyto hodnoty jsou rodinou předávány často z generace na generaci a nepřispívají ke správnému přístupu

Pohybem směrem směrem ke spodním třídám se zhoršuje složka ekonomická i sociální. Vytrácí se zájem o kulturu, vzdělání, duchovní aktivity a ani potomci nejsou v těchto oblastech podporováni. Sociálně nejslabší kladou často důraz spíše na materiální stránky života. Orientují se hlavně na základní uspokojení okamžitých potřeb. Vzdělání není podporováno a nepředstavuje důležitou hodnotu.

Abraham Maslow, americký psycholog dvacátého století, se zabýval potřebami člověka, které uspořádal do šesti úrovní stupňovité pyramidy, které seřadil dle jejich důležitosti. V nejnižší linii pyramidy se nacházejí nejdůležitější, tedy základní potřeby (potřeby biologické), které je nutné naplnit z důvodu přežití. Směrem k vrcholu se objevují potřeby vyšší (nástavbové), například duchovní. Ty mohou být ovšem naplněny až po uspokojení potřeb nižších.

Mešková uvádí Maslowu teorii: „Uspokojení potřeb nižší úrovně motivuje ke snaze o uspokojení potřeb vyšší úrovně. Pokud potřeba nižší úrovně není zcela nebo zčásti uspokojená, potřeba vyšší úrovně nemá motivační účinek.“ (2012, s. 98)

Jelikož jsou kulturní/duchovní potřeby, jako právě potřeba vzdělání, umístěny na špičce pyramidy, není třeba se divit, že jsou tyto hodnoty jedincům slabších vrstev vzdálené. Spodní třídy obyvatel mají často problémy s naplněním potřeb prvního stupně pyramidy, potřeb fyziologických. Nejeví tak zájem o vyšší duchovní hodnoty, jako je právě vzdělání.

Ilustrace 3: Maslowa pyramida potřeb (Zdroj: Autor práce)

Helms komentuje: „K základním potřebám člověka řadíme všechno, co potřebuje tělo. Zanedbávání těchto potřeb u dítěte má výrazný vliv na úroveň školních výsledků.“

Pokud nejsou tyto potřeby naplněny, nemusíme se divit, že mají děti nízkou úroveň zapamatování, odkládají domácí úkoly, nejde jim dobře učit se.“ (1996, s. 28)