Logopedická intervence je termín vystihující veškerou aktivitu logopeda ve všech složkách jeho pracovní oblasti. Jeho vytvoření však přinášelo určité komplikace. Jak uvádí Lechta (2005), již v minulosti byla řada pokusů o vytvoření takového termínu.
Sovák (1984) chápe logopedii v nejširším slova smyslu jako výchovu řeči (logos – paideia – výchova). Výchovu v logopedii (tedy činnost logopeda) pak jako rozvíjení schopnosti řeči po stránce obsahové i po stránce zevní, čili zvukové. Přitom se zároveň předchází tomu, aby vady a poruchy vznikaly, a pokud by vznikaly, pak se speciálně výchovnými prostředky překonávaly tak, aby se umožnila mezilidská komunikace.
Klenková (2006) však upozorňuje, že v logopedické teorii i v praxi se používaly i další termíny. Např. logopedická péče, terapie, rozvoj, výchova a vzdělávání, logopedická činnost.
Mezi rodiči, ale i logopedy, se též používá termín náprava řeči. Tyto termíny se z důvodů nedostatečné specifičnosti, malé adresnosti a přílišné roztříštěnosti v praxi neujaly.
V současné době se pro specifickou aktivitu práce pedagoga ve všech jejích oblastech používá termín logopedická intervence. Lechta (2005) termín „intervence“ pojímá v tom nejširším možném slova smyslu, aby bylo možno podchytit celý komplex různorodých činností logopeda. Pojem intervence je možné vnímat v užším slova smyslu (přičemž se jeho význam blíží pojmu terapie), anebo v širším pojetí, jako shrnující a „zastřešující“ pojem.
Logopedická intervence je pak v tomto pojetí specifickou aktivitou, kterou logoped uskutečňuje s těmito cíli – identifikovat, eliminovat, zmírnit či alespoň překonat narušenou komunikační schopnost nebo předejít tomuto narušení (zlepšit komunikační schopnost). Jedná se o složitý multifaktoriálně podmíněný proces ve třech vzájemně se prolínajících úrovních.
Těmi jsou logopedická diagnostika, terapie a prevence.
V současné době dle Lechty (2011) probíhají v logopedii při terapii narušené komunikační schopnosti dva vývojové trendy – prakticistický a emancipační.
Z pohledu prakticistického trendu je logopedická intervence chápána jako „kuchařka“. Má předkládat jejím uživatelům co nejpřesnější konkrétní instrukce a návody k eliminaci jednotlivých druhů narušené komunikační schopnosti.
Emancipačnímu trendu jde nejen o konkrétní terapeutické metody a techniky, ale také o teoretická východiska a koncepce, které zdůvodňují jejich opodstatněnost, efektivnost a adekvátnost a zároveň i o principy podmiňující úspěšnost jejich aplikace.
2.3.1 Cíl logopedické intervence
Cílem logopedické terapie při narušené komunikační schopnosti je v nejširším slova smyslu její eliminování, překonání nebo alespoň zmírnění. Nejžádanějším cílem je samozřejmě úplné odstranění a tím i postupné vyřazení komunikační bariéry. V logopedii ale v mnoha případech nelze úplného odstranění narušené komunikační schopnosti docílit. Lechta (2005) uvádí, že v případech, kdy nelze narušenou komunikační schopnost odstranit, je nutné ji zmírnit, zredukovat stupeň postižení na co nejmenší možnou míru. Cílem je navzdory přetrvávajícímu narušení komunikační schopnosti přemoci komunikační bariéru. V dalším svém díle pak Lechta (2007) upřesňuje, že překonávání komunikační bariéry je jedním z nejdůležitějších principů, které se v současnosti dostávají stále více do popředí. Nezaměřuje se úzce na jazyk či řeč ani na izolovaně chápanou narušenou komunikační schopnost, ale na celého člověka majícího jakýkoliv projev narušené komunikační schopnosti jako na bio-psycho-sociální jednotku.
Logopedickou terapii pak chápe Lechta (2005) jako specifickou aktivitu, která se realizuje specifickými metodami ve specifické situaci záměrného učení. Metody, které se v rámci logopedické intervence používají, vlastně dosud nebyly souhrnně popsány a jednoznačně definovány. V podstatě je lze na základě všeobecného vymezení rozdělit na stimulující (čili působící na nerozvinuté a opožděné řečové funkce), dále pak korigující (ty působí na vadné řečové funkce) a reedukující (tedy ty, které působí na ztracené či zdánlivě ztracené, dezintegrované řečové funkce). Formy terapie jsou pak individuální, skupinové, intenzivní a intervalové.
Úspěšnost metod logopedické terapie narušené komunikační schopnosti je dána také respektováním konkrétních principů. K nim řadíme všeobecné principy řízeného učení, což je princip motivace, zpětné informace, opakování, princip transferu. Dále jsou to pedagogické principy, kam patří princip uvědomělosti, aktivity, názornosti, soustavnosti, trvanlivosti, individuálního přístupu atd.
Speciálně pedagogické principy (komplexnost, dispenzarizace, optimální prostředí, socializace/resocializace) umocňují logopedickou intervenci u dětí se specifickými vzdělávacími potřebami.
Specificky logopedické principy (princip minimální akce, relaxace, vývoje, týmového přístupu, symetričnosti terapeutického vztahu, multi- nebo monosenzoriálního přístupu, krátkodobého, ale častého procvičování, funkčního používání řeči, celostního holistického přístupu, včasné intervence imitace přirozeného, normálního vývoje řeči) pak patří k emancipačním trendům při terapii narušené komunikační schopnosti.
Logopedická terapie má i různá zaměření. Např. kauzální terapie se zaměřuje na příčiny narušené komunikační schopnosti a snaží se je odstranit. Ne vždy se však daří tuto terapii v praxi aplikovat. Symptomatická terapie se zaměřuje na redukci projevů narušené komunikační schopnosti, aby komunikační schopnosti daného jednotlivce dosáhly požadované normy nebo se k ní alespoň přiblížily. V každém případě by však mělo jít o holistické, tedy celostní zaměření terapie.
3 Organizace logopedické intervence
Pokud se budeme zabývat poskytováním logopedické péče po roce 1989, je nutno upozornit, že současná organizace v péči o osoby s narušenou komunikační schopností se jeví jako období ne zcela vyjasněných kompetencí všech možností daných legislativou. Nebo, lépe řečeno, různých názorů z řad odborníků na postavení logopedických pracovníků všech rezortů.
Je zřejmé, že se logopedická intervence netýká pouze dětí, které mají problémy s narušenou komunikační schopností. Zahrnuje do své péče také dospělé a seniory. Jedná se vlastně o zajištění potřebné pomoci pro všechny potřebné osoby ve všech věkových skupinách ve společnosti. Tomu pak odpovídá i organizace logopedické intervence, kterou zajišťují tři rezorty.
Ve své kompetenci má poskytování logopedických služeb rezort ministerstva zdravotnictví, rezort ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a rezort ministerstva práce a sociálních věcí.
Tato skutečnost, jak uvádí Klenková (2006), na jedné straně umožňuje bohatou síť pracovišť poskytujících logopedickou péči i značné množství možností pomoci lidem s narušenou komunikační schopností. Na druhé straně to však v České republice vytváří složitou a často i nepřehlednou situaci v celém systému.
Dle názoru Fukanové (2007) k této situaci došlo v roce 1952 na základě dohod mezi ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a ministerstvem zdravotnictví právě z důvodu snahy o poskytování odborné péče jedincům s poruchami verbální komunikace všech věkových kategorií. Logopedická péče byla takto rozdělena pouze na základě formálního hlediska, tedy na financování, ale při zachování koncepce jednotné logopedie a jednotného vysokoškolského vzdělání. V současné době se lze orientovat v problematice kompetencí logopeda v těchto rezortech na základě náplně, obsahu jeho činnosti.