Zajímavý je vývoj systematické péče o děti s vadami řeči a s ním související vzdělávání pedagogů zabývajících se logopedickou praxí na našem území. Jako prvního uvádí Klenková (2006) ředitele pražského ústavu pro hluchoněmé Antonína Galla, který začal organizovat kurzy pro školní mládež s vadami řeči již v roce 1860. V této činnosti pokračoval i jeho nástupce Karel Malý. Ten byl dokonce nucen obhajovat existenci těchto kurzů, proti jejichž organizování vystoupila lékařská komora. Ta si stěžovala především na to, že řízením a léčením v těchto kurzech byl pověřen učitel hluchoněmých. Karel Malý oprávněnost učitelů konat výchovnou práci obhájil a Zemská školní rada kurzy potvrdila. Malý se však spolupráci s lékaři – odborníky v žádném případě nevyhýbal. Dle Klenkové (2006) byl jeho poradcem v lékařských záležitostech dokonce sám profesor Josef Thomayer. Malý zavedl i spolupráci s úředními lékaři a v roce 1936 byl ke kurzu přidělen odborný lékařský dozor. Tím byl tehdejší asistent foniatrické kliniky Miloš Sovák, pozdější zakladatel Logopedického ústavu a Logopedické společnosti.
Na Moravě byl zakladatelem systematické péče o děti s vadami řeči Hubert Synek, který organizoval se svými spolupracovníky prázdninové kurzy pro děti s vadami řeči. Tyto kurzy spojoval se školením učitelů, aby i oni mohli pracovat na odstraňování vad řeči u svých žáků.
Huber Synek se svými kolegy stál také u zrodu první školy pro vadně mluvící v Brně, která byla založena v roce 1950.
V Praze působila od roku 1928 tzv. terénní služba školní lékařská v oboru péče o vady řeči.
Jak uvádí Klenková (2006), jednalo se o tři učitelky mateřských škol, které byly instruované pracovníky foniatrického oddělení. Tyto učitelky vyhledávaly v pražských mateřských školách děti s vadami řeči a odesílaly je na foniatrické vyšetření. Pozoruhodné je, že příslušnou výchovu řeči s těmito dětmi prováděli opět pedagogové příslušné mateřské školy.
Podle výsledků depistáží bylo zřejmé, že zjišťování vad řeči a sluchu nemohou samy ambulantní poradny zvládnout. Bylo tedy zahájeno proškolování pedagogických pracovníků.
První instruktážní kurz se konal v roce 1940. V roce 1946 byl pod vedením Miloše Sováka založen Logopedická ústav hlavního města Prahy. Ten měl ve své náplni kromě jiného i odborné vzdělávání učitelů a logopedických asistentů. Tímto byl pověřen tzv. Pražský logopedický sbor, který sestával ze čtyřiceti instruovaných učitelů, kteří prováděli logopedické kurzy. Logopedický ústav byl organizačně začleněn do rezortu zdravotnictví, jeho činnost však byla ve školském rezortu. (Zde by bylo možné vysledovat počátky nevyjasněných kompetencí rezortu školství a zdravotnictví v systému logopedické péče v České republice). Tato zvláštní situace nakonec vyústila po reorganizaci zdravotnictví ukončením činnosti Logopedického ústavu v roce 1961.
Další vzdělávání učitelů z řad mateřských a základních škol jakožto logopedických asistentů bylo podle směrnic ministerstva zdravotnictví z roku 1961 v logopedických kurzech. Jejich absolventi mohli pracovat pod vedením vysokoškolsky vzdělaných logopedů.
V roce 1970 byla založena Logopedická společnost, jejímž hlavním zakladatelem a předsedou se stal profesor Miloš Sovák. V této funkci setrval mnoho let a po jeho smrti v roce 1989 nese tato společenská organizace jeho jméno – Logopedická společnost Miloše Sováka. Tato společnost je nezávislé profesní a zájmové sdružení odborníků z oblasti teorie a praxe oboru logopedie a surdopedie.
Po roce 1989 dochází k určitému rozštěpení. Jak uvádí Klenková (2006), objevují se jak u nás, tak v zahraničí, snahy o rozlišení pedagogické a klinické logopedie. Domnívá se, že klinická logopedie je aplikovaný obor směrem do zdravotnictví.
V roce 1991 vzniká v Čechách Asociace klinických logopedů. Jedná se o dobrovolné a nezávislé sdružení klinických logopedů. Jsou to vysokoškolsky vzdělaní logopedi, které mají vzdělání rozšířené o tzv. medicínské atestace a jejich stěžejní působnost by měla být v oblasti zdravotnictví.
V roce 2006 vzniká občanské sdružení ALOS, Asociace logopedů ve školství. Jde též o dobrovolné a nezávislé sdružení logopedů České republiky pracujících v resortu školství se zaměřením na děti a žáky s narušenou komunikační schopností. V současné době je v její kompetenci vzdělávání logopedických preventistů (dříve logopedických asistentů).
Z uvedeného je zřejmé, jak důležité postavení má péče o lidskou řeč v historii lidstva i jak těžce a složitě se logopedie jako věda profilovala. Její postupné osamostatňování a získávání si respektu coby vědního oboru je výsledkem jednak prací odborníků z oblasti teoretické, tak i z činnosti řadových učitelů v oblasti praktické.
Již od počátku systematické péče o děti s vadami řeči se však jako červená nit táhne nevyjasněnost kompetencí zdravotnictví a školství. Tento rozpor přetrvává až do současnosti a přináší s sebou mnohé komplikace, včetně dezorientace jak pedagogů, tak rodičů dětí s narušenou komunikační schopností. Vyřešení tohoto problému by mělo být společně se snahou pomoci lidem s poruchami komunikace základem hlavní prioritou všech zainteresovaných odborníků.
2 Narušená komunikační schopnost
Termín narušená komunikační schopnost se stává jedním ze základních pojmů moderní logopedie. Mluvíme o ní tehdy, je-li narušena některá z jazykových rovin. K tomuto novému pojmu se přechází od dříve používaných označení „porucha řeči“ či „vada řeči“ jako k termínu zastřešujícímu oblasti logopedické péče. Zároveň tento termín dle Lechty (2007) vystihuje i trend současné moderní logopedie – holistický přístup k lidem s narušenou komunikační schopností. Ne tedy pouze k jejich problémům, ale ke všem jejich speciálním potřebám. Peutelschmiedová (2005) se však domnívá, že do běžné praxe pro svou několikaslovnou konstrukci nepronikne. Přesto tento termín vítá a nabádá nejen k jeho přijetí, ale především k působení v jeho duchu. Uvádí, že narušená komunikační schopnost obsahuje více než pouhou vadu nebo poruchu řeči. Slovo narušení totiž naplňuje zdravým a potřebným optimismem, že výchozí stav již není konečný, bezperspektivní.