Období vlastního stáří a dlouhověkost

Práce se ve své podstatě zaměřila na systém sociálních služeb pro seniory v období vlastního stáří a dlouhověkosti. Zmiňuje tedy především některé specifické změny toho období, které ve svém důsledku vyžadují pomoc a péči především ze sociálního aspektu.

 Kvalita života v období vlastního stáří je zajisté ovlivněna zhoršováním zdravotního stavu, lidé častěji trpí tzv. polymorbiditou (výskyt několika nemocí současně). Vágnerová uvádí, že „nad 70 let se vyskytuje chronické onemocnění až u 87% lidí, v 85 letech prakticky u všech (Zavázalová et al., 2001,).“⁸

Tato skutečnost má bližší souvislost se zdravotní problematikou stáří a problematikou geriatrie, „která se soustřeďuje na komplexní problematiku starého člověka jako jedince, objektem jejího zájmu jsou zvláštnosti chorob ve stáří (geriatrická medicína).“⁹

7 Říčan, P. Cesta životem, Vývojová psychologie. 2006, str. 331-337.

8 Vágnerová, M. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. 2007. str. 402.

9 Pacovský, V. Geriatrie. Geriatrická diagnostika. 1994. str. 11.

Geriatrie je lékařský obor, který staví své poznatky na specifikaci geriatrické diagnostiky a zabývá se typickými geriatrickými syndromy a problémy starého člověka. Takto lze obecně chápat především hledisko zdravotní.

Problematika geriatrických pacientů se odráží v celkové komplexnosti péče, sociální aspekt pak můžeme nejúžeji vnímat v přímé ošetřovatelské péči. Kvalitu a profesionalitu ovlivňuje samotný přístup, vztah a chování k pacientům.

Odborníci zmiňují, že v praxi u nás zatím převažuje tradiční model orientovaný na zdravotníka a nemoc (zejména v chování lékařů). Jde o přístup věcný, racionální, vyžadující pacientovu poslušnost, který je objektem péče. Je-li uplatňován na pacienta orientovaný model, lékař či zdravotník má zájem o subjektivní prožívání pacienta v širších souvislostech. V chování k pacientovi pak umožní zaujmout přístup, který můžeme označit jako: „slušné chování zdravotníků, jejich schopnost respektovat soukromí, chránit intimitu pacientů a klientů, schopnost akceptovat jejich stud.“¹⁰

Širšími sociálními aspekty se zabývá sociální gerontologie, kterou označujeme jako společensko-vědění obor, zaměřený na starého člověka a sociální dopady stáří. Zájmem sociální gerontologie jsou sociální potřeby, starých lidí, prevence patologického stárnutí a programy zdravého stáří, které napomáhají k udržení aktivního či soběstačného života ve stáří.

 Nejen typické nemoci stáří, ale i skutečnost vysokého věku (opět je nutné zmínit individuálnost rozdílu mezi lidmi této věkové skupiny), ve svém sociálním aspektu, a ve svém důsledku, představují určitá omezení a změny v životě. Systém podpor, péče a služeb by měl být proto směrován k vyrovnávání a kompenzování těchto rozdílů.

Pro starého člověka má v této fázi života důležitý význam rodina.

Mezigenerační vztahy se postupem času a v důsledku rozpadu vícegenračních rodin změnily. Vztahy prarodičů a dětí v důsledku nezávislosti na prarodičích, odlišnosti životního stylu, nabyly jiných hodnot. V dnešní době není zvykem, že by děti, které založí rodinu, žily společně se svými rodiči. Problém lze spatřovat spíše v tom, že

10 Minibergerová,L, Dušek, J. Vybrané kapitoly z psychologie a medicíny pro zdravotníky pracující se seniory. 2006. str. 33.

pokud se neudržují vazby mezi členy rodiny a stárnoucími rodiči, nastává určité odcizení a pocit zodpovědnosti v případě pomoci a péče o stárnoucí rodiče, se může vytrácet. Jestliže nastane situace, kdy je nutné postarat se o člověka, rodina by tuto situaci měla řešit. Tato povinnost je založena na našich mravních základech.

Autorka Tošnerová uvádí že, „mezi hlavní principy poskytování péče patří princip solidarity, který jde napříč generacemi. Je založen na sdílení společného rizika a zásady „dnes ty mě, zítra já tobě.“ Soucit a altruismus (mravní princip vyjadřující v protikladu k egoismu schopnost nezištně obětovat vlastní zájem ve prospěch zájmu druhého člověka) nacházíme u dobrovolných pečovatelů, pomocníků i sousedské pomoci. V rodině je péče o staré rodiče a manžele založena na principu vděčnosti, lásky a vzájemného sdílení.“¹¹

Péče o člověka, který potřebuje pro svůj vysoký věk nebo své omezení pomoc, klade na pečující rodinné příslušníky určité nároky. Dle Pacovského, jak uvádí Minibergerová, Dušek, je důležité splnění tří podmínek: „aby rodina o nemocného pečovat chtěla, aby o něj pečovat mohla a aby to uměla.“¹²Podmínka, zdali rodina chce pečovat, určuje samotná motivace a ochota pomoci, která je ovlivněna naším mravním základem. Možnost péče ovlivňuje do jisté míry vzdálenost bydliště, pracovní vytížení. Tato možnost je bezesporu ovlivněna v dnešní době vysokou zaměstnaností žen, které stále v rolích pečujících převládají.

Vyčlenění jednoho člena rodiny z pracovního poměru může znamenat nemalý problém. V poslední řadě je také nutné, aby rodina dokázala kvalitně péči poskytnout. Vždy bychom měli zvážit, která alternativa je pro starého člověka i rodinu ta nejvhodnější a nejšetrnější. Pokud je rodina ovšem schopna tuto péči kvalitně poskytnout, jedná se o princip mezigenerační pomoci, a vzájemného sdílení.

V odpovědnost při péči a pomoci starým lidem se můžeme ztotožnit s názorem autorů, kteří uvádějí, že „v souvislosti s rodinou a seniory se nelze ze strany rodiny jednoznačně spoléhat na stát (ve smyslu“stát se musí postarat“), stejně tak se stát nemůže zbavit povinnosti a delegovat péči na rodinu, aniž by k tomu

11Tošnerová, Tamara. Průvodce pro zdravotníky a profesionální pečovatele. 2002, str. 5.

12 Minibergervá,L, Dušek, J. Vybrané kapitoly z psychologie a medicíny pro zdravotníky pracující se seniory. 2006, str. 11.

poskytl finanční a jiné podmínky. Ideální situace je ta, kdy dochází k dělení odpovědnosti.“¹³

 Pro starého člověka představuje systém služeb na straně jedné vědomí možné pomoci, ale také pocit ztráty části své autonomie. Období vlastního stáří a dlouhověkosti člověka omezuje (v různé míře) v soběstačnosti, ve vykonávání běžných praktických činností. Mění se postavení, či role starého člověka. S tímto úzce souvisí otázka udržení si osobní autonomie ve stáří.

Autoři: Pichaud C, Thareauová, I. uvádějí, že „respektování autonomie druhého je základem pomoci. Autonomie neznamená schopnost udělat to nebo ono, ale hlavně možnost rozhodovat se, vybrat si, zůstat pánem svého života.“¹⁴

Blíže přestavují respekt k autonomii, jako zaujmutí postojů v chování ke starým lidem při péči a pomoci. Osobní autonomie ve stáří z pohledu seniorů představuje především rovinu zachování si fyzické soběstačnosti, která má úzkou souvislost se zdravotním stavem, dále pak zachování finanční soběstačnosti a svobodné rozhodování. V souvislosti s poskytováním péče, lze pečující dělit do určitých typů:

 autoritativní (má tendenci vnucovat názor a svá rozhodnutí a především v nemocničním prostředí mají pacienti tendenci reagovat podřízeně).

 manipulující typ (dosáhne svého cíle nevnucováním názoru, ale z pozice svého postavení či moci, taktizováním, opět jde o nárok rozhodovat za druhého jako u předešlého chování).

 ochranitelský typ (jedná se o přemíru ochrany a pomoci pod záminkou určitého nebezpečí, člověk se postojem pečujících stává závislým na pomoci).

 spolupracující typ (pečující je pozorný ke schopnostem klienta a nezaměřuje se na jeho závislost).¹⁵

13 Minibergervá,L, Dušek, J. Vybrané kapitoly z psychologie a medicíny pro zdravotníky pracující se seniory. 2006, str. 14.

14 Pichaud,C, Thareauová, I. Soužití se staršími lidmi. str. 49.

15 Pichaud,C, Thareauová, I. Soužití se staršími lidmi. volně str. 46-48.

 Ve stáří dochází mnohem hůře k vyrovnání se ztrátou partnera či se změnami způsobenými umístěním v zařízeních sociální péče. Především tyto dvě změny jsou v životě starých lidí velmi zásadní.

V případě ztráty partnera, především po dlouhodobém a spokojeném soužití, dochází do značné míry i ke ztrátě části vlastní identity. Pro starého člověka je těžší vyrovnat se s touto skutečností, kterou doprovází zármutek, pocit osamocení, nejasnost smyslu budoucího života bez partnera, přestože s touto alternativou je podvědomě počítáno. Vyrovnání se s touto událostí je závislé na osobnostních zdravotním stavu, psychickém i emočním prožívání. Problematika adaptace na nové prostředí by měla být součástí služeb pobytových zařízení pro seniory. Stejně tak by mělo být seniorům umožněno připravit se na tuto změnu postupně. Situace bývá však často z pozice rodiny řešena až ve chvíli, kdy nastává akutní problém s péčí o seniora, a tento na tuto situaci není připraven.

 Sociální hledisko se výrazně odráží v poslední fázi života, při umírání a smrti.

Autorka Vágnerová zmiňuje, že „smrt je v západní společnosti odmítána, protože z hlediska zde převažujícího názoru nemá žádný pozitivní význam a smysl.“¹⁶

Jak dále uvádí: toto téma není předmětem zájmu, lidé o něm nemluví, je v našich sociokulturních společnostech značně tabuizováno. Mediální prezentování smrti může vést ke lhostejnému přijmutí této skutečnosti. Lidé se setkávají se smrtí jen málo, dochází k ní většinou v institucích, neodehrává se v soukromí. Ztráta této zkušenosti nám neumožní vytvořit si a zaujmout adekvátní postoje k této fázi života.¹⁷Pro starého člověka je ovšem důležité zaujmout postoje ke smrti jak obecně, tak ke smrti své vlastní. Většinou se nejedná o obavy z možného vlastního konce života. Obavy vyvstávají z představy dlouhodobého utrpení, nemožnosti

16 Vágnerová, M, Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. 2007. str. 429.

17 Vágnerová, M, Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. 2007. str. 429.

sebekontroly, závislosti a manipulaci, které nebudou moci ovlivnit. Potřeba o smrti hovořit, rozhodovat o svých přáních, spojených s vlastní smrtí v době, kdy jsou tohoto schopni, naznačuje přijetí a akceptování svého budoucího konce života.