Ve druhé polovině srpna – nebo někdy v chladnějších oblastech až v září – se kdysi na vsích slavily Dožínky. Veselé oslavy toho, že obilí je již pod střechou, živobytí na příští zimu je zajištěno a namáhavá práce na polích je konečně ukončena, mají velmi dávnou tradici. Dožínky byly oslavou nové úrody, skončilo se období strádání a byl to začátek období hojnosti a hodování. Každý dostal v tento den hojnost jídla, především koláčů.
Z klasů, které byly sklizeny jako poslední, bývalo zvykem splétat kytice a ozdobné dožínkové věnce.
V některých krajích se nechávalo několik posledních klasů obilí na poli neposečených. Říkalo se jim stodola, panenka nebo také dědova brada. Při odvozu posledního snopu z pole lidé šli za vozem, doprovázela je muzika a vždy zpívali písně, např. tato z Hlinecka:
70 Přejeme jim zdraví, štěstí, taky boží požehnání, jak na poli, tak v posteli,
aby měli tolik dítek, co je v tom věnečku kvítek, aby měli tolik měřiček, co je v tom věnečku zrníček, aby nám za to dali hodnej vozineček.
A vinčovat nepřestanem, dokud něco nedostanem!
Nejen Dožínky byly oslavami připomínající čas hojnosti. Slavnost, která dožínky připomínala, ale je však zaměřena na jinou plodinu – na chmel, se nazývala Dočesná.
Průběh slavnosti byl již potom obdobný (Vondrušková 2004, s. 215 - 216).
5.3.9 Říjen
31. října – Halloween – není tradiční český zvyk ani svátek, jde o anglosaský lidový svátek, který se slaví právě před Svátkem všech svatých.
5.3.10 Říjen – listopad
Posvícení – kromě dobrého jídla znamenalo posvícení společnou zábavu, tanec, muziku a pochopitelně vydatné popíjení. Protože každá vesnice měla posvícení v jiný den, byla to příležitost k četným návštěvám u příbuzných nebo přátel. Kromě posvícení, které souviselo se svátkem patrona místního kostela, se skoro všude slavilo také posvícení havelské a martinské.
Posvícení se neváže k žádné církevní liturgii, jde čistě o lidový svátek. Dnes je posvícení stále oblíbeným obyčejem. Kromě tradiční hostiny bývá doplněno kulturními akcemi, jarmarky a koncerty (Vondrušková, 2004 s. 257-261).
5.3.11 Listopad
1. a 2. listopadu – Svátek všech svatých neboli Dušičky, se tyto svátky zesnulých připomínají od roku 998. V některých obcích se v tento den peklo zvláštní pečivo nazývané
„dušičky“, určené pro žebráky a pocestné. Dnes se na památku zemřelých kladou na hroby
71 květiny, věnce a zapálené svíčky.
Dušičky se slaví v celém křesťanském světě. Nejvíce si však tyto svátky užívají obyvatelé latinskoamerických zemí.
11. listopad - „Sv. Martin přijíždí na bílém koni" – toto pořekadlo označuje svátek sv. Martina za den, kdy začíná padat sníh. Tradičně se v tento den obědvala svatomartinská husa a peklo se svatomartinské pečivo. V posledních letech vzrůstá popularita obnovené tradice otevírání mladého „svatomartinského“ vína, francouzského Beaujolais Nouveau, po česku.
Martin byl podle legendy římský voják, později poustevník a nakonec biskup. Žil ve 4. století a byl uznáván za průkopníka mnišského života. Stal se patronem vojáků, hlavně těch jízdních, jako byli později dragouni nebo husaři, ale také ochráncem koní.
Již ze 14. století se dochovala jedna z martinských koled. V té době bylo u nás koledování velmi rozšířené, patřilo ke společenským povinnostem. Po domech chodili hlavně chudí žáci, ale také městští zaměstnanci, i vážení zástupci církve a cechů. Až v husitské době bylo koledování v Praze zakázáno, protože husitští kazatelé tento zvyk zavrhovali. Nadále směli koledovat jen žáci, kteří si sami skládali latinské nebo české písně.
„Ale vy, bratři milí, mějte na paměti, svatého ščedrotu Martina rytieře nynie v této mieře –
nechcete-li husi dáti, dajte dva peniaze.
Ač nás darujete, odplatu vezmete,
v království nebeském, s Bohem tam bydlíce, s ním se radujíce
a na věky s anjeli amen zpievajíce.“
(Vondrušková 2004, s. 252-254)
5.3.12 Prosinec
Advent - Adventní doba - období čtyř neděl před vánočními svátky - je dobou postní a je spojena s přípravami na Vánoce. Název tohoto období pochází z latinského
72
adventus a znamená „příchod“ – tedy narození Ježíše Krista.
Advent začíná vždy v neděli. Každá neděle a každý týden v adventu má z církevního hlediska odlišný význam. V zásadě však celé toto období charakterizuje pokání, půst a modlitba.
V rámci adventu se slaví několik svátků svatých, které se staly významnými okamžiky v běhu zimních dnů, jsou to:
4. prosince - Svátek svaté Barbory - je spojen se zvykem řezání Barborčiných větviček neboli barborek. Podle lidové tradice bylo třeba s prvním slunečním paprskem uříznout větvičku z třešně staré nejméně deset let a odnést ji do domu, kde žila neprovdaná dívka. Pokud větvička o Štědrém dnu rozkvetla, znamenalo to, že si dívka v nadcházejícím roce najde ženicha. I dnes jsou barborky typickou předvánoční výzdobou domovů.
V Čechách děti o svatobarborské noci dávají do oken punčochu, do níž jim Barbora naděluje drobné pamlsky, ale také uhlí, kameny nebo brambory, pokud děti v právě končícím roce zlobily.
Legenda vypráví, že Barbora pocházela z bohaté rodiny a její otec, aby nepodlehla svodům nápadníků, jí nechal zavřít do věže. Barbora, aby se otci pomstila, mu oznámila, že se stane křesťankou, protože otec byl velkým nepřítelem křesťanů. Dívce se jednou podařilo z věže utéct, avšak byla chycena, a když se Barbora odmítla zříci své víry, otec ji předal soudci. Barbora byla mučena a nakonec popravena svým vlastním otcem, kterého ihned poté zabil blesk.
Barbora je patronkou mnoha řemesel a povolání, z nichž nejvýznamnější jsou horníci, kteří jí zasvětili mnoho kostelů, kaplí i oltářů a na její svátek pořádali okázalá procesí (Vondrušková 2004, s. 280-281).
6. prosince – Mikuláš - v předvečer tohoto svátku sestupuje sv. Mikuláš společně s andělem z nebe na zem, do průvodu se k nim připojuje ještě čert. Společně obcházejí děti – hodné chválí, zlobivé pak kárají a nabádají k lepšímu chování. Děti musí mikulášskému průvodu zazpívat písničku nebo přednést básničku (dříve se modlily a zpívaly koledy).
Za odměnu jim anděl naděluje sladkosti nebo hračky, zlobivým pak čert dává uhlí nebo brambory. U koho se průvod Mikuláše, anděla a čerta nezastaví, může si dát na okno, pod polštář nebo na kliku punčošku pro noční dárky od Mikuláše.
73
Mikuláš (Nicolaos) žil ve 3. a 4. století. Pocházel z křesťanské rodiny a už jako mladý přijal nižší duchovní osvěcení. Kolem roku 300 se stal biskupem v maloasijském městě Myra, což je historicky doložený fakt. Ostatní podrobnosti o jeho mládí vznikly jako legendy a o jeho dobrých skutcích se vyprávějí mnohé historky (Vondrušková 2004, s. 285-286).