2. Nežli brouček složí krovky, aniž řekl smím, z televizní obrazovky krokem rumcajsím loupežník vykročí, s každým pánem zatočí, Manku má copatou,
zahvízdá, zapíská, vždycky najde Cipíska, bradu má vousatou.
56 3. Červená se muchomůrka, letí motýlek, v trávě sedí Vochomůrka, vedle Křemílek, zkoumají pravidla, jak se vaří povidla, vařečkou míchají.
Kdopak dřív uteče, až jim hrnec přeteče, to se nás neptají.
4. Stěžoval si kapříkoví vodník Česílko, že mu v noci někdo odnes vodní křesílko, strašlivý kocour Fous, Pištu, Fištu rád by kous, pořád prý smůlu má. sloku dobře naučí, neměl by být problém písničku zazpívat celou.
Motivace: učitel pustí dětem znělku večerníčku, tak, jak ji znají diváci české televize již po dlouhá léta. A ptá se dětí: „Znáte to? Díváte se na večerníček? V kolik hodin chodíte spát? Jaké máte rádi pohádky? Učitel s dětmi diskutuje na různá témata a potom každý žák dostane obrázek, na kterém je černobílý Večerníček. Žáci ho mají zkusit vybarvit podle skutečnosti, jak asi vypadá a jestli si jeho barevné provedení pamatují.
Práce s písní:
1. správné dýchání – píseň je poměrně rychlá, tudíž je potřeba vystačit s dechem. Správné a ekonomické dýchání se žáci učí již od nižších ročníků, předpokládá se tedy, že návyky by měly mít víceméně zažité. doprovodu, žáci si mohou pobrukovat, vžít se do rytmu písně. Pomalu se mohou přidávat a zpívat, jak si kdo troufne. Píseň má celkem 5 slok, z nichž se první a pátá opakují.
57
4. doplňující aktivity – žáky je možné rozdělit do 3 skupin, kdy první sloku zpívají všichni, druhou, třetí a čtvrtou každá skupina zvlášť a pátou opět všichni dohromady.
Učitel může žákům připravit zábavný test „Znáte české večerníčky?“ nebo bludiště „Jak se dostane Večerníček do své postýlky?“
Hudební doprovod – dřívka, kterými určený žák vyťukává rytmus písně.
58
5. LIDOVÁ HUDBA A TRADICE
Lidová hudba (hudební folklór) je ryze spontánní projev lidové hudebnosti. Jedná se o písně a tance, ale též o obyčeje a zvyky, při nichž hraje hudba významnou roli. Rozvíjí se a uchovává ústní tradicí a její tvůrci zůstávají většinou anonymní. Základem evropské lidové hudby je píseň. Mnohé z písní byly natolik oblíbeny, že si je předávaly celé generace a staly se tak nejpřirozenějším a také nejčistším projevem obecné hudebnosti, současně však též neocenitelným dokumentem hudebních kořenů příslušného etnika. Zpívá se v nich o přirozených lidských potřebách a tužbách, nejčastěji o lásce, práci a přírodě.
Folklór vznikal a dosud vzniká v nejrůznějších částech světa a na mnoha místech je dosud jediným hudebním projevem vůbec. Velmi se různí podle kontinentů, zemí a tradic v melodice, rytmu i harmonii a odlišnost užívaných hudebních nástrojů). Zatímco v některých světadílech dosud žije a vzniká, v některých zemích, hlavně evropských v průběhu 20. století téměř vymizel. Je to důsledek komercionalizace umění, která drtí prostřednictvím mediální globalizace průměrné umělé hudební tvorby vše, co bylo v hudbě doposud vytvořeno.
5.1 Lidová hudba českých zemí
Nejstarší zápisy českých lidových písní pocházejí z 16. století, například Proč, kalino, v struze stojíš, a Když jsem já ty koně pásal. Jedna z nejstarších vůbec je Radujme se, veselme se, která se ve svém původním tvaru zachovala až do 20. století. V 19. století se zájem o lidovou píseň projevil bohatou činností sběratelskou. K významným sběratelům písní patřili Karel Jaromír Erben a František Sušil, který shromáždil neuvěřitelných 2361 skladeb. Přímo programově se k lidové písni obracejí budovatelé národních hudebních kultur. Lidová hudba proto přirozeně v tomto období vrůstá do hudby umělé a stává se nejen tematickým, ale postupně v některých případech i hlavním inspiračním vkladem vynikajících děl světové hudební kultury. Významnou roli měla lidová píseň v zakladatelském období hudby slovanských (také částečně severských) národů. Lidové písně různých regionů mají své specifické rysy, takže každý jen trochu zkušený hudebník bezpečně rozezná např. lidovou píseň moravskou od české, maďarské apod.
59
5.2 Lidové tradice
V české literatuře se zvyky a obyčeje obvykle spojují s venkovským prostředím, případně se životem řemeslníků v menších městech. Mnohé se často vázaly na běh slunce a proměny přírody během roku, souvisely se zemědělstvím, které bylo pro většinu obyvatel hlavním zdrojem obživy.
České lidové zvyky jsou založeny na křesťanské nebo pohanské tradici. Církev často bojovala proti těmto pohanským zvyklostem, ale někdy byla zatvrzelost lidí tak veliká, že katolická církev raději některé pradávné obyčeje přijala za své. Proto jsou lidové zvyky a obyčeje v českých a moravských zemích zvláštní směsicí pohanských staletích je to obdobné, nejvíce informací nabízí 19. a 20. století, ale ani jejich pravdivost není vždy zaručena.
Proto badatelé dále shromažďují veškeré možné informace o lidových zvycích a tradicích, které jsou velmi různorodé, a často se navíc liší kraj od kraje. Tradice a obyčeje se v dnešní době dodržují obvykle na venkově, zejména v moravskoslezských regionech a dědí se z pokolení na pokolení (Vondrušková 2004 s. 17 – 19).
5.3 Č eské zvyky a obyčeje v kalendářním roce
V následujících kapitolách uvádím nejzajímavější a nejznámější české zvyky a obyčeje, které se z českých a moravských krajů dochovaly. Určitě bude pro mnohé spousta informací nových a mohou poučit, pobavit a zároveň i inspirovat. Pro lepší přehled jsem postupně seřadila jednotlivé tradice od začátku roku, jak na sebe navazují, do jednotlivých podkapitol (Vondrušková 2004 s. 19).
60 5.3.1 Leden
1. Leden - Nový rok - Na Nový rok chodívali koledníci s přáním šťastného nového roku a dostávali za to od lidí malou odměnu. Od 18. století dostávali odměnu i učitelé za rozesílání malovaných přání.
Z novoročních pověr se dodnes udrželo „Jak na nový rok, tak po celý rok“. A proto se nemají lidé hádat, rozčilovat a zlobit. Hospodyně chtěli mít doma uklizeno a čisto.
Takových a podobných pověr by se našlo mnoho, různých kraj od kraje či dům od domu.
Jedním z prastarých zvyků je posílání novoročních přání. Jejich předchůdce byla malovaná a veršovaná přání, která byla velmi pracná. Proto s jejich výrobou pomáhali učitelům jejich studenti, s čímž rodiče nesouhlasili a proti tomu protestovali. A jak jsem se již zmínila, učitelé za tato přání dostávali odměnu, marné byly protesty rodičů, kteří žádali o to, aby těmito pracemi neztráceli čas, který měl být využit pro vyučování. Tento zvyk se udržel velmi dlouho a zanikl až za vlády Marie Terezie.
Do dnes se dochovaly známé „péefky“, kdy tato zkratka P. F., která se objevuje ve spojení s letopočtem nadcházejícího roku, znamená francouzské Pour Féliciter – pro štěstí.
V posledních letech ale obliba novoročenek klesá, převážně díky vlivu nových komunikačních možností, kdy se blahopřání přesunula do podoby elektronické pošty nebo SMS zpráv (Vondrušková 2004 s. 24 - 26).
6. Leden - Tři králové – původně církevní svátek, kdy se připomíná příchod mudrců od východu – Tří králů, v českých zemích nazývaných Kašpar, Melichar a Baltazar – do Betléma, aby se poklonili narozenému Ježíši. Tři králové chodí po domech a na dveře píší svěcenou křídou písmena K + M + B – jedná se o zkratku latinského „Christus mansionem benedicat“ – Kristus žehnej tomuto domu.
Zpívají tři králové:
My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka.
Kašpar:
Král Kašpar já se jmenuji, v dálné Persii panuji.
Mé jméno česky znamená, - že se o poklad starat mám.
Melichar:
61 Král Melichar jsem zase já, a Sýrie je země má.
Aramejské je jméno mé, - značí, že můj král světlo je.
SBOR:
Co ty černý stojíš vzadu, vystrkuješ za nás bradu?
Baltazar:
Já jsem Baltazar z Východu a za svou barvu nemohu.
Slunce je toho příčina, že má tvář je opálena.
Mé jméno babylonsky zní: - ať Bůh králi život chrání.
…
5.3.2 Únor
2. únor - Hromnice - Původně se zapalovala vždy při bouřce svíčka hromnička, která byla symbolem světla neboli dobra. Tyto svíce, svěcené právě 2. února, měly ochránit domácnost od všeho zlého. Prostí lidé si nedokázali vysvětlit podstatu přírodních živelných pohrom, a proto kolem nich vytvořili řadu mýtů a pověr. Světlo bylo od pravěku jedním z nejvýznamnějších symbolů a lidé mu přikládali velkou moc. Světlo v katolické liturgii představuje symbol víry.
Tento den se stala významná událost ze života svaté rodiny – Josefa a Marie – kdy přivezli svého syna Ježíše do jeruzalémského chrámu, aby ho zasvětili bohu. Marie zároveň završila období čtyřicetidenní očisty po porodu, jak bylo tehdy zvykem.
Masopust – třídenní svátek, který začíná po svátku tří králů, ale jeho konec je závislý na datu Velikonoc, končí tedy v rozmezí od poloviny února do začátku března.
Masopust byl v minulosti oficiálním svátkem hodování, během kterého bylo zapotřebí se dosyta najíst, poté následoval dlouhý čtyřicetidenní půst. Během Masopustu probíhaly taneční zábavy, svatby, zabijačky. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkovou hostinou. Poslední tři dny, tedy masopustní neděle, pondělí a úterý se konají různé rituální úkony, průvod masek a končí taneční zábavou. Masopust končil v noci před Popeleční středou, kdy ponocný zatroubil na roh a druhý den (Popeleční středa) se již držel přísný půst, kdy k obědu bývala čočka, sýr, chléb, vařená krupice nebo pečené brambory.
62
O Valentinovi se vypráví mnoho legend, hlavně o skutcích, které vykonal. V jedné z legend vystupuje jako římský kněz, který tajně oddával, a proto byl popraven. Podle dochovaných ostatků byl Valentin skutečnou osobností, a ne jen legendou. Kdy se však svátek zamilovaných začal slavit, není dodnes zcela jasné. Nejstarší valentinská blahopřání se dochovala ze 16. století (Vondrušková, 2004, s. 77 - 80).
Únor – březen - Postní doba, doba předvelikonoční, období kání, sebezpytování a rozjímání. Lidé se v této době dobrovolně vzdají všech radovánek, dobrého jídla a pití, protože si připomínají 40 dní, které Ježíš strávil na poušti.
Po bujaré noci před popeleční středou, kdy začal půst, následovalo šest postních nedělí, z nichž se každá označovala jinak. V různých krajích se zvyky a obyčeje prolínaly (Vondrušková, 2004 s. 86).
63 5.3.3 Březen
Pátou neděli postní lidé zahání zimu a vítají jaro. Ústředním prvkem je slaměná figura, oblečená do ženských šatů, různě vyzdobená, známá pod četnými jmény, např. Morana, Mařena, Smrt nebo Smrtka. Rituál se koná na smrtnou neděli, kdy je „smrt“
vynášena za zpěvu obřadních písní z vesnice a hozena do vody či příkopu, pálena nebo zakopávána do země. Dívky zpívali tuto píseň:
.