Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity (Koutek, aj. 2007, s. 73). Sebevraždu (neboli suicidum) lze definovat jako násilné jednání charakteristické úmyslem dobrovolně zničit vlastní život (Vágnerová 2008a, s. 489). Z těchto dvou definic jsou patrné rozdíly mezi sebepoškozováním a suicidálním jednáním – sebepoškozování je recidivující a nemá za
následek smrt (pokud ano, je to spíše výjimečné a neúmyslné). Favazza (in Kriegelová 2008, s. 98) dodává, že jedinec, který se poškozuje, nechce ukončit všechny své pocity, cílem sebepoškozování je pro něj cítit se lépe. Funkcemi sebepoškozování mohou být kromě uvolnění také např. sebetrestání, únik nebo naopak dosažení disociace, upoutání pozornosti, získání pocitu kontroly nad vlastním tělem, vyjádření emocí nebo získání pocitu vlastní jedinečnosti (Platznerová 2009, s. 46).
V odborné literatuře se objevují dva základní přístupy k sebepoškozování a suicidálnímu jednání – první přístup tyto dva jevy od sebe jednoznačně odděluje, někteří další odborní autoři naopak tvrdí, že tyto dva jevy od sebe nelze jednoznačně oddělit, poněvadž jsou v určitém vzájemném vztahu – jedinci, kteří se sebepoškozují, jsou více ohrožení rizikem pokusu o sebevraždu, např. prožívají depresi, myslí na sebevraždu a jsou přivyklí na sebepoškozování a bolest, proto nechápou smrt fatálním definitivním způsobem (Koutek, aj. 2007, s. 76–77). Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 sebepoškozování a suicidální jednání nediferencuje (Kriegelová 2008, s. 34). Následkem sebepoškozování (i primárně nechtěným) může být úmrtí – u jedince, který si osvojil sebepoškozování jako způsob zvládání zátěžových situací, se zvyšuje pravděpodobnost, že se tento jev stane krokem blíže k sebevražednému chování – z tohoto hlediska je patrné, že tyto dva jevy od sebe nelze oddělit přes to, že je nutné chápat rozdíly mezi nimi, z nichž vyplývá i různost přístupů a řešení.
V české odborné literatuře se klasifikací sebepoškozování zabývá Jana Kocurová (Koutek, aj. 2007, s. 73–74), která rozděluje způsoby sebepoškozování do pěti základních oblastí, přičemž upozorňuje na fakt, že sebepoškozování a suicidální jednání je nutno oddělovat, přestože to nebývá snadné. Prvním způsobem je automutilace, která často vyplývá z psychotické poruchy (např. schizofrenie), nebo má symbolický význam (např. je zaměřená na poškozování určité části těla, čímž jedinec vyjadřuje pocity viny a trestání sebe sama) a může se také projevit jako součást neobvyklých sexuálních praktik. Dalším způsobem je sebepoškozování, nejčastěji využívaný termín, který představuje pořezávání různých částí těla a vyřezávání znaků, k čemuž bývají využívány ostré předměty, např. žiletka či sklo. Do této kategorie patří také záměrné popáleniny (např. cigaretou). Motivací pro tyto způsoby sebepoškozování jsou často úleva od napětí, vztek na sebe samého a může to být způsob, jakým se jedinec snaží svému okolí něco sdělit. Syndrom záměrného sebepoškozování v sobě zahrnuje širší pojetí sebepoškozování, vyskytuje se společně s poruchami osobnosti či
u pacientů závislých na návykových látkách, nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy.
Způsob sebepoškozování, u kterého se projevuje především pořezávání na zápěstí či předloktí, se nazývá syndrom pořezávaného zápěstí. U tohoto způsobu se projevuje afektivní chování a pořezávání vede k uvolnění tenze – při opětovném výskytu tenze se jedinec opět vrací k pořezávání jako ke způsobu uvolnění. Posledním způsobem je dle autorky předávkování léky, které je charakteristické nadměrným užitím léků, bývá často opakované a bez úmyslu sebevraždy.
Z hlediska příčin sebepoškozování je zajímavým faktem zjištění, že určitou roli v rozvoji sebepoškozování sehrává pohlaví a věk – odborné výzkumy se neshodují, ale obecně platná je skutečnost, že muži svou agresi většinou projevují navenek do okolí, kdežto ženy mají tendenci ji spíše internalizovat a obracet proti sobě. Bylo také prokázáno, že sebepoškozování se projevuje v jakémkoliv věku, nejvíce však v období adolescence – toto období vývoje je charakteristické fyziologickými, psychickými a sociálními změnami a sebepoškozování se může stát mechanismem zvládání zátěže, která z vzniká na základě těchto změn – především u dívek se z těchto důvodů může projevit společný výskyt sebepoškozování a poruch příjmu potravy. Sutonnová (in Kriegelová 2008, s. 49) uvádí výsledky svého výzkumu, ze kterých je patrné, že lehké sebepoškozování ve věku okolo 12 let vedlo k závažným formám v období adolescence. Pokud sebepoškozování přetrvává až do starší dospělosti, zvětšuje se pravděpodobnost, že v jeho rámci nakonec dojde k suicidu (Lawrence in Kriegelová 2008, s. 50). Z těchto výzkumů je patrné, že sebepoškozování by nemělo být nikdy bráno na lehkou váhu.
Faktory, které mohou ovlivnit výskyt sebepoškozování, jsou dlouhodobé (např. sexuální či psychické zneužívání v dětství, osobnostní faktory či duševní onemocnění), krátkodobé (např. problémy v oblasti zdraví, práce, studia a vztahů) nebo precipitující faktory, tj. spouštěče – různé stresující faktory, které předchází sebepoškozování (např. akutní problémy nebo úmrtí). Faktory lze rozdělovat nejen z hlediska doby působení – na sebepoškozování mají vliv také faktory kauzální, sociální, environmentální a faktory vyplývající z osobnosti jedince. Výzkum Van der Kolka, Perryho a Hermana prokázal, že zneužívání v dětství má velký vliv na rozvinutí sebepoškozování v adolescenci (je jednou z nejčastějších příčin) a čím mladší bylo dítě, které si zneužíváním prošlo, tím vážnější způsob sebepoškozování se u něj v adolescenci projevil (Kriegelová 2008, s. 68–82).
Průběh sebepoškozování je ve většině případů podobný – na začátku je vždy precipitující událost, reakcí jedince na tuto událost je úzkost a napětí, které přechází nejdříve do myšlenek na sebepoškozování, jež se jedinec poté snaží odvrátit, následuje akt sebepoškození a z něj vyplývající uvolnění, které však nemá dlouhodobého trvání, objevují se pocity viny a celý koloběh se opakuje (Koutek, aj. 2007, s. 76).
Léčba sebepoškozování je dlouhodobým procesem – Kriegelová (2008, s. 133–134) uvádí, že nejdůležitější je včasná odborná psychologická intervence, v rámci které jsou rozpoznány vzorce, příčiny a precipitující faktory sebepoškozování, následně jsou vyhledány jiné možnosti řešení zátěžových situací a také je kladen důraz na rozvoj komunikace a interpersonálních dovednosti. Kromě psychologické intervence může být v některých případech využita i farmakoterapie, hospitalizace nebo sociální terapie. Terapii je možno vést mnoha způsoby – tématem pro odborníky zůstává, zda je vhodné pacienty hospitalizovat o pobytu v nemocničních zařízeních je rozhodováno individuálně s přihlédnutím na konkrétní situaci jedince. V rámci terapie je nejvíce využíváno různých modelů individuální, skupinové a rodinné terapie (Koutek, aj. 2007, s. 76–77).
Prevence sebepoškozování vychází mj. z principů léčby, jejichž základem je nalezení vhodného způsobu zvládání nepříznivých a náročných situací – zvládání zátěže v populaci adolescentů dle odborníků výrazně klesá, proto je vhodné v této oblasti působit preventivně např. v rámci učebních osnov. Prevencí je také posilování sebehodnoty a sebedůvěry u dospívajících jedinců, které vedou k nalezení a rozvoji vlastních silných stránek osobnosti a navázání kontaktu s lidmi ve vzájemných vztazích. Nevhodnou prevencí se ukázaly strategie, které informovaly o formách a praktikách sebepoškozování – byly neúčinné nebo dokonce vedly k nárůstu sebepoškozujícího chování. Informování o příčinách má naopak větší potenciál pro preventivní působení. Spolužáci a kamarádi jsou většinou první, kteří se o sebepoškozování svých vrstevníků dozvědí, proto se preventivní strategie mohou zaměřovat na zlepšení jejich schopnosti rozeznávat příznaky sebepoškozování a také na změnu postoje loajality ke kamarádovi a neoznámení sebepoškozování, ale naopak vyhledání pomoci.
V současné době májí na sebepoškozování vliv média, ve kterých je toto téma populární a objevuje se mnoho obrázků, písní a článků, které zvyšují atraktivnost sebepoškozování – v rámci prevence lze postupovat prostřednictvím strategie, která povede ke zvýšení kritičnosti mladých lidí k médiím (Platznerová 2009, s. 115–118). Kriegelová (2008, s. 98) uvádí, že prevence sebepoškozování je zároveň prevencí suicidálního jednání.
2 Činitelé ovlivňující vznik rizikových jevů
Období dospívání je charakteristické fyziologickými, psychickými i sociálními změnami, během kterých se jedinec výrazně mění, hledá vlastní identitu a bojuje o přijatelné sociální postavení. Adolescence zahrnuje jednu dekádu života, přičemž je rozdělována na dvě fáze – ranou adolescenci, která trvá přibližně od 11 do 15 let a pozdní adolescenci, trvající od 15 do 20 let. Corneau (in Vágnerová 2008b, s. 109) uvádí, že tomto období probíhá tzv. druhé sociální narození, ve kterém dospívající vstupuje samostatně do společnosti, snaží se vymezit vůči své rodině a osamostatnit se a hledá jinou skupinu, ke které by mohl patřit a ve které by mohl potvrdit svou vlastní identitu. V této etapě svého života pociťuje jedinec touhu po svobodě, ale nemá zatím dostatek zkušeností a nepociťuje plnou zodpovědnost za své činy – na jeho život má stále vliv rodina, zároveň sílí vliv vrstevnické skupiny, které je součástí, výraznou institucí, ve které je vychováván a vzděláván, je škola a nesporný dopad na jeho formování mají také média. Všechny tyto činitelé mají potenciál ovlivnit člověka positivním, ale i negativním způsobem – mohou mít vliv na vznik či rozvoj rizikových jevů a vzájemně na sebe působit.