1.2.1 Psychoaktivní látky
Psychoaktivní látky jsou látky, které ovlivňují psychickou činnost člověka a jejich užívání má dlouhodobou historii. Některé z těchto látek vyvolávají závislost, a takové látky označujeme za návykové – jsou to především chemické látky, které mění psychický stav člověka. Závislosti jsou rozlišovány na fyzické (somatické) nebo psychické – při somatických závislostech se rozvíjí nepříjemné tělesné příznaky, kdežto při psychických závislostech se objevují stavy, které jsou charakteristické dychtěním po opětovném užití látky s cílem navození příjemných duševních stavů. Psychická závislost bývá dlouhodobější než fyzická.
Tyto dva typy závislostí se často prolínají, proto se užívá také termín psychosomatická závislost. Ve společnosti je více než termín psychoaktivní látky rozšířen a užíván termín drogy, což je označení pro psychoaktivní látky, které vyvolávají závislost a jsou nelegálně šířené a zneužívané (Fisher, aj. 2014, s. 81–82).
MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize, 2014) v V. kapitole zařazuje mezi psychoaktivní látky, na kterých vzniká závislost a které vedou k rozvoji duševních poruch a poruch chování alkohol, opioidy, kanabinoidy, sedativa a hypnotika, kokain, stimulancia včetně kofeinu, halucinogeny, tabák a prchavá rozpouštědla. Existují také jiné látky s psychoaktivními účinky, jako např. léky či přírodní látky, ale při jejich užívání nemusí dojít ke vzniku závislosti (Fisher, aj. 2014, s. 82).
1.2.2 Závislost na alkoholu
Alkohol je velmi starou a ve společnosti nejčastěji využívanou a také nejvíce tolerovanou drogou. Hlavní psychoaktivní složkou alkoholických nápojů je ethanol, který vzniká alkoholovým kvašením. Ethanol však není zodpovědný za účinky vyvolané konzumací alkoholických nápojů – tyto účinky jsou způsobeny acetaldehydem, který vzniká při oxidaci ethanolu v organismu (Fisher, aj. 2014, s. 92). Konzumace alkoholu odbourává napětí a zábrany. Bylo prokázáno, že užívání alkoholických nápojů je podmíněno i genderem – alkohol užívají především muži, i když počet závislých žen na alkoholu neustále stoupá. Poměr bývá odhadován na 3 – 4 : 1. Ženy mají větší sklony k užívání jiných látek, a to především léků (Berkow, aj. in Vágnerová 2008a, s. 550).
Pro vznik a vývoj závislosti na alkoholu jsou charakteristické 4 fáze. Ve fázi občasné konzumace bývá jedincem konzumován alkohol obvykle ve společnosti a krizové je zafixování zkušenosti, že alkohol přináší úlevu. Jedinec se tak naučí zvládat stresové a zátěžové situace pomocí alkoholu a nachází se ve fázi prodromální, tedy varovné. Stoupá tolerance k alkoholu a musí být zvyšovány dávky a frekvence, pití alkoholu probíhá mimo společnost a tajně a jedinec si začíná uvědomovat svou potřebu alkoholu. Tato fáze následně přerůstá do fáze kritické, ve které jedinec ztrácí kontrolu nad pitím, nedovede pít s mírou, stal se závislým, ale nechce si závislost přiznat. Často se v této fázi objevují problémy sociálního charakteru, jako např. problémy v rodině či na pracovišti. Konečná je fáze terminální, kdy dochází k úpadku, snižuje se tolerance k alkoholu, jedinec se dříve opije a s konzumací alkoholu začíná již ráno. Problémy v sociální oblasti přerůstají v totální izolaci, ve které si jedinec uvědomuje tělesné i psychické chátrání a fakt, že není schopen zvládnout svou závislost (Vágnerová 2008a, s. 555–556).
1.2.3 Závislost na vybraných nealkoholových drogách
Do skupiny závislostí na nealkoholových drogách jsou zařazovány závislosti na nikotinu, opioidech, kanabinoidech, sedativech a hypnotikách, stimulanciích, halucinogenech a organických rozpouštědlech. Závislost na těchto látkách vzniká postupně v návaznosti na za sebou jdoucích fázích. V první fázi jedinec s určitou drogou experimentuje, a pokud se jedince podaří podchytit v této fázi, je velká pravděpodobnost, že nedojde ke vzniku závislosti. Pokud se však intervence nezdaří a člověk sám neodstoupí od užívání drogy, nastává druhá fáze příležitostného užívání, ve které zatím nedochází k závislosti na droze, ale která přechází do třetí fáze pravidelného užívání a konečnou fází je fáze návyku a závislosti (Fisher, aj. 2014, s. 95–105).
Nikotin bývá zneužíván prostřednictvím tabákových výrobků, intoxikace probíhá především kouřením cigaret a projevuje se zvýšenou pozorností a koncentrací, zlepšením paměti, redukcí úzkostných stavů a potlačením chutí k jídlu. Hlavní zdravotní problémy, které kouření vyvolává, nejsou spojeny s užíváním nikotinu, ale s vdechováním oxidu uhelnatého a dehtových látek, které se dostávají až do plicních sklípků. Touha po kouření cigaret nemusí být vždy vyvolaná potřebou nikotinu, ale také sociálním faktorem – okruhem přátel či rodinou, což jsou velmi důležité faktory ve starším školním věku (Fisher, aj. 2014, s. 96–97).
Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2013 poukazuje na to, že postoje obyvatel k užívání návykových látek v ČR jsou dlouhodobě stabilní, ale v posledních letech se snižuje tolerance obyvatel ke kouření, naopak se zvyšuje tolerance ke konzumaci alkoholu a užívání konopných látek (Mravčík, aj. 2014, s. 4).
Opioidy neboli opiáty, jsou sloučeniny extrahované z máku setého a jejich deriváty a způsobují uvolnění a útlum. Do této skupiny lze zařadit opium, morfin a jejich deriváty, např. heroin nebo braun. Tyto látky jsou nebezpečné především z důvodu, že závislost vyvolávají velmi rychle. Léčba závislosti na opioidech je založena především na substituci, k níž jsou užívány především látky buprenorfin a metadon, a substituční léčbu provádí lékař (Fisher, aj. 2014, s. 97–99). Mravčík (aj. 2014, s. 122) uvádí v extrakci případů drogových úmrtí v letech 1994–2013, že opioidy jsou na prvním místě ve smrtelném předávkování drogami oproti ostatním skupinám nealkoholových drog. U této skupiny drog je tedy nejzávažnějším a akutním problémem předávkování či odvykací syndrom – po úspěšné detoxifikaci opiáty je nutné jedinci podat informaci o tom, že mu poklesla tolerance a při
opětovném užití stejného množství látky, na jaký byl zvyklý, hrozí smrtelná intoxikace (Nešpor, aj. 1996, s. 46).
Kanabinoidy jsou nejužívanější nezákonné drogy na světě. Psychotropní látka obsažená v konopí je tetrahydrocanabinol (zkráceně THC). Z rostliny se získávají látky hašiš a marihuana. Užívání těchto látek vyvolává stavy euforie a uvolnění, po intoxikaci bývá zhoršena paměť, zpomaleno vnímání, zvýšena chuť k jídlu a snížena citlivost k bolesti.
U skupiny kanabinoidů se hovoří o závislosti psychické a užívání těchto látek je společností tolerováno podobně jako pití alkoholu. Užívání kanabinoidů se může stát předstupněm užívání tzv. tvrdých drog, v čemž tkví velké nebezpečí především pro dospívající jedince (Fisher, aj. 2014, s. 100–101). Studie realizované v posledních letech prokazují, že třetí nejčastěji užívanou nelegální drogou jsou konopné látky (po alkoholu a tabáku). Průřezové studie ve školní populaci uvádí, že zkušenost s konopnými látkami má zhruba 26–33 % žáků základních škol ve věku 14–15 let (Mravčík, aj. 2014, s. 4).
Sedativa a hypnotika jsou velmi rozšířená a jejich užívání má za následek celkové snížení aktivity jedince – při akutní intoxikaci může nastat i smrt následkem deprese dýchací činnosti. Závislost na těchto látkách se rozvíjí dlouhou dobu, je psychická i fyzická a má vliv na kognitivní funkce i emocionalitu (Fisher, aj. 2014, s. 101). Tyto látky mívají podobné účinky jako alkohol a uživatelkami bývají především ženy středního věku (Nešpor, aj. 1996, s. 132).
Stimulancia jsou skupinou, do které lze zařadit amfetamin, fenmetrazin, dexfenmetrazin, pervitin, mefedron, ale také kofein, i když jeho psychoaktivní účinky jsou diskutabilní (Fisher, aj. 2014, s. 102). Tyto látky ovlivňují centrální nervový systém a výsledkem jejich užití je stav bdělosti, myšlení je zrychleno, je utlumena chuť k jídlu a také únava a potřeba spánku – proto bývají stimulancia využívány především mládeží, u které je kladen důraz na vysoký výkon či dívkami, které touží po zhubnutí. Dlouhodobé užívání stimulancií způsobuje změny ve struktuře osobnosti, které se projevují mrzutostí, nervózními náladami, snížením zábran a agresivitou. Tolerance se rozvíjí rychle, návyk se vytváří plynule (Pokorný, aj. 2003, s. 92–93).
Halucinogeny jsou látky, které vyvolávají deformaci vnímání a změnu myšlenkových procesů – účinné látky těchto rostlin mají vliv na centrální nervovou soustavu. Užití způsobuje zrychlený srdeční tep, zvýšení krevního tlaku a teploty, neklid a nekoordinovanost.
Fyzická závislost u této skupiny látek nevzniká. Specifickým příznakem užití jsou tzv.
flashbacky, což jsou návraty zážitků z období poslední intoxikace jedince (Fisher, aj. 2014, s. 106). Motivy pro užívání látek u mladých lidí mohou být touha po zhubnutí či dosažení vyššího výkonu. Při dlouhodobém užívání dochází ke změnám ve struktuře osobnosti (Pokorný, aj. 2003, s. 92–93).
Organická rozpouštědla jsou velmi nebezpečnou skupinou látek především pro mladistvé, protože jsou levná a snadno dostupná a jejich užívání má závažné důsledky tělesné i psychické. Tyto látky jsou užívány inhalačně a brzy po užití nastává dezorientace, krátká excitace, následná deprese a mohou se vyskytovat také bludy a halucinace. Při užívání se vyvíjejí značné změny v duševních stavech a dlouhodobé užívání může vést k vážným poruchám, jako jsou např. paranoidní psychóza, epilepsie či demence (Fisher, aj. 2014, s. 104–105). Obzvláště nebezpečné jsou tyto látky u dětí a dospívajících, kteří s nimi experimentují – tito jedinci nemusí být nutně závislí, největší nebezpečí tkví v možnosti smrtelné intoxikace (Nešpor, aj. 1996, s. 48).
Legislativa spojená s drogovou problematikou prochází v aktuální době změnami.
Seznam návykových látek již není součástí zákona 167/1998 Sb., ale je obsažen v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, což umožní do budoucna rychlejší a efektivnější reakci na výskyt nových návykových látek na trhu drog. V lednu roku 2014 vešel v platnost také zákon 272/2013 Sb., o prekurzorech drog společně s nařízením vlády č.
458/2013 Sb. o seznamu výchozích a pomocných látek (Mravčík, aj. 2014, s. 12). V současné době je také v připomínkovém řízení návrh zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky tabáku, alkoholu a jiných návykových látek (Hospodářská komora České republiky 2013).
1.2.4 Novodobé nelátkové závislosti
Fenomény moderní doby jsou počítače, internet, e-mail, mobilní telefony, apod. Tyto technologie většině lidem slouží a jejich užívání není spjato s problémy, přesto s narůstající intenzitou jejich užívání roste také míra závislostí na nich, které jsou psychického charakteru.
Emmerová in Fisher (aj. 2014, s. 125) uvádí, že znakem závislosti je bažení, které uživatele provází po celý život a časem se zmírňuje a oslabuje paměť a myšlenkové procesy jedince.
Pro novodobé nelátkové závislosti neexistují jednotná diagnostická kritéria. K těmto závislostem lze zařadit netholismus – závislost na internetu, která je charakteristická tím, že člověk zanedbává vztahy, povinnosti a sociální kontakty a objevují se u něj somatopsychické
poruchy. Pokorný (aj. 2003, s. 118) uvádí, že velkým nebezpečím je nahrazení vzájemné interakce a komunikace internetem především pro děti, které se v určitém věku musí učit komunikovat se svým okolím a se světem – závislost na internetu jim pak znemožňuje přirozený rozvoj sociálních dovedností. S využíváním počítače a internetu jsou spojené počítačové hry, hazardní hry, sledování pornografie a využívání internetových diskuzních skupin. Do skupiny nelátkových závislostí patří také nomofobie – závislost na mobilních telefonech, která začala narůstat s rozvojem smartphonů a která se projevuje závislostí na telefonování, zasílání zpráv textových i multimediálních a komunikaci prostřednictvím internetových aplikací, jako např. Facebook Messenger. Významným faktorem rozvoje závislosti je dle Tustina (in Fisher, aj. 2014, s. 135) společnost, která přisoudila mobilnímu telefonu roli statusu, který je velmi důležitý především pro mladé lidi. Další z nelátkových závislostí může být patologická závislost na péči o vlastní tělo, tzv. dysmorfofobie. Tato porucha, která se začíná vyvíjet v období adolescence, je charakteristická nespokojeností jedince se specifickou částí těla, či částmi těla, čímž se liší od mentální anorexie, při které je člověk nespokojen s celým tělem. Jednou z forem této poruchy je biorexie, při které považuje člověk své tělo za slabé a svalově nevyvinuté, což vede k nadměrnému cvičení a nadužívání doplňků stravy či v extrémním případě anabolických steroidů (Fisher, aj. 2014, s. 139–140).
Nešpor (aj. 1996, s. 146) uvádí jako další nelátkovou závislost patologické hráčství – u jedinců s touto závislostí vzniká v důsledku puzení ke hře mnoho osobních problémů v oblasti zaměstnání, rodiny, trestné činnosti, apod., a přesto se u nich hráčství trvale opakuje.
1.2.5 Intervence a léčba závislostí
Celý proces léčby začíná detoxifikací, jejímž smyslem je zbavit organismus návykové látky a také pomoc pacientovi při překonávání abstinenčních příznaků za farmakologické podpory či bez ní. Detoxifikace je přípravný stupeň před léčbou (Nešpor, aj. 1996, s. 39).
V případě závislosti na alkoholu je dále užívána terapie či poradenství v protialkoholních léčebnách, psychiatrických klinikách, nebo v poradnách. Je možné využít také nestátní zařízení, jako např. Klub anonymních alkoholiků, nebo Klub Usilujících o Střízlivost (Fisher, aj. 2014, s. 110). Další léčení je po absolvované detoxikaci od nealkoholových drog i alkoholu velmi vhodné, protože pacienti k němu bývají většinou velmi přístupní. Existuje více možností dalšího léčení – bezprostřední krizová intervence, kterou provádí pracovníci
detoxikační jednotky a která zahrnuje práci s rodinou, ambulantní léčba, krátkodobá až středně dlouhá ústavní léčba, dlouhodobé terapeutické léčení v komunitách trvající 1 až 2 roky či případné programy typu "harm reduction", jejichž cílem je alespoň mírnit škody u pacientů, kteří nedokončí detoxifikaci, nebo po ní nenastoupí léčbu orientovanou na abstinenci. Jakou konkrétní službu využít pro následnou léčbu po detoxikaci, je třeba zvážit a pro každý případ individuálně zvolit vhodný postup – některým pacientům nevyhovuje ambulantní a některým ústavní léčba. Hospitalizace může být i nedobrovolná v případech, kdy je jedinec nebezpečný pro sebe či okolí (Nešpor, aj. 1996, s. 49–50). V listopadu roku 2013 byla provedena studie mezi klienty nízkoprahových zařízení pro uživatele drog v Praze, na jejímž základě bylo identifikováno 5 základních faktorů, které tvoří bariéry při vstupu do léčby – nejvíce zastoupena byla vnímaná nepotřebnost a zbytečnost léčby, dále nechuť k léčbě a strach z neznáma, špatná předchozí zkušenost s léčbou, strach z represe či kriminalizace a bariéra rodinných a existenčních vazeb. Prostřednictvím této studie byla také zjištěna potřebnost rozvoje integrovaných zdravotnických zařízení, zaměřených na lékařskou péči a prevenci onemocnění spojených s dlouhodobým užíváním návykových látek (Zaostřeno na drogy 2014, s. 12–19).
1.2.6 Prevence
Prevence je velmi důležitá, poněvadž kvalitně odvedená prevence snižuje riziko vzniku závislostí a potřebu léčby. Prevenci obecně rozdělujeme dle jejího směřování na specifickou a nespecifickou. Specifická prevence se zaměřuje na konkrétní cílové skupiny ohrožené rizikovými jevy a nespecifickou prevenci představují především aktivity sloužící k rozvoji např. osobnosti a talentu (Sananim 2015). Specifická prevence může být všeobecná, selektivní a indikovaná. Všeobecná prevence s zaměřuje na populaci dětí a mládeže bez rozlišení rizikových skupin – je zaměřena dle věkového složení. Selektivní prevence je zaměřena na rizikové skupiny osob, u kterých se vyskytují rizikové faktory pro vznik či rozvoj rizikového chování – tj. zaměřuje se na skupiny osob, které jsou více ohrožené, než ostatní skupiny. Indikovaná prevence je zacílena na jedince více ohrožené než jejich vrstevníci či se u nich již vyskytlo rizikové chování (Mravčík, aj. 2014, s. 50). Dále rozlišujeme druhy prevence: primární prevence, která spočívá v šíření informací o problematice užívání psychoaktivních látek, jejímž cílem je, aby problém s užíváním vůbec nevznikl (je realizována např. prostřednictvím tematických přednášek na základních školách),
dále sekundární prevence, zaměřená na včasné vyhledání závislých lidí a poskytnutí léčby – velmi důležitými zařízeními sekundární péče jsou např. kontaktní centra, a nakonec terciární prevence, která je zaměřena na snižování následků užívání drog – v tomto druhu prevence hrají důležitou roli terénní práce mezi drogově závislými (Vágnerová 2008a, s. 576 – 577). V oblasti primární prevence pokračovaly v roce 2013 systémové změny zaměřené na zkvalitňování obsahu a také zvyšování kompetencí realizátorů – zcela zásadním bodem těchto změn bylo obnovení certifikace programů primární prevence rizikového chování (Mravčík, aj. 2014, s. 6). Důležitou součástí terciální prevence je oblast snižování rizik (tzv. harm reduction) spojených s užíváním drog pro jedince i společnost, především v oblasti zdravotní (psychické i fyzické), sociální (např. nezaměstnanost, problémy v sociálním a rodinném životě, trestná činnost) a snižování míry užívání drog. Primární prevence a snižování rizik jsou také jedním ze 4 základních pilířů Národní strategie protidrogové politiky ČR na období 2010–2018 (Úřad vlády ČR 2011, s. 14).