Poděkování
Tímto velice děkuji vedoucí bakalářské práce Mgr. Haně Joklíkové, Ph.D. za cenné rady, vstřícný a laskavý přístup po celou dobu vzniku práce. Poděkování patří i základním školám praktickým a jejich pedagogickým pracovníkům, za možnost provést dotazníkové šetření a nápomocný přístup v jeho průběhu, a také Mgr. Haně Svobodové za odbornou konzultaci k empirické části práce.
Hana Ptáčková
Název bakalářské práce: Rizikové jevy u žáků základních škol praktických Jméno a příjmení autora: Hana Ptáčková
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2014/2015 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Hana Joklíková, Ph.D.
Anotace:
Bakalářská práce se zabývá rizikovými jevy u žáků základních škol praktických.
Cílem práce je charakterizovat a porovnat problematiku výskytu rizikových jevů na dvou základních školách praktických, přičemž jedna ze škol se nachází v sociálně vyloučené lokalitě, a druhá v lokalitě běžné – sociálně nevyloučené.
Teoretická část vymezuje základní terminologii a definuje vybrané rizikové jevy, způsoby intervence, léčby a prevence. Pozornost je také věnována hlavním činitelům, které ovlivňují vznik rizikových jevů a dále je přiblíženo fungování základních škol praktických, jejich žáků a zajištění prevence na těchto školách.
Empirická část představuje výzkum, který byl zaměřený na charakteristiku a porovnání výskytu rizikových jevů na základní škole praktické v sociálně vyloučené lokalitě a na základní škole praktické v lokalitě běžné – sociálně nevyloučené. Zvolenými výzkumnými metodami byl dotazník pro učitele a pro žáky a dále obsahová analýza textu, které byly podrobeny dokumenty obou škol vztahující se k zajištění prevence.
Výsledky výzkumného šetření ukázaly, že nejčastějšími rizikovými jevy na vybraných základních školách praktických jsou kouření, užívání alkoholu, experimentování s drogami a delikvence. Při porovnání výsledků výzkumu z obou škol je zřejmé, že na základní škole praktické v sociálně vyloučené lokalitě existuje intenzivnější spolupráce s rodiči na řešení rizikových jevů, prevence je zajištěna méně způsoby, je zde více žáků, kteří kouří, užívají alkohol a experimentují s drogami a méně žáků uvádí, že se setkali se šikanou.
Klíčová slova: intervence, prevence, rizikové jevy, sociálně vyloučená lokalita, základní škola praktická.
Title of the bachelor thesis: Risky Phenomenons in Special Needs Primary-Schooled Children
Author: Hana Ptáčková
Academic year of the bachelor thesis submission: 2014/2015 Supervisor: Mgr. Hana Joklíková, Ph.D.
Summary:
This bachelor thesis concerns risky phenomenons in special needs, primary-schooled children. The aim is to characterize and compare issues concerning the appearance of risky phenomenons in pupils. One of the schools which is introduced is located in a socially excluded locality, while the other finds itself in a common locality – one that is not socially excluded.
The theoretical part defines basic terminology and specific risky phenomenons through intervention, treatment, and prevention. Attention is given to the main agents which affect the emergence of risky phenomenons and further familiarize the function of special needs primary schools, including its pupils and its strategies of prevention.
The empirical part presents research which focuses on characteristics and comparisons between the appearance of risky phenomenons in a special needs primary schools in a socially excluded locality and in that of a school in a common locality. The chosen method of research was a questionairre for teachers and pupils, respectively. A further research method used was a textual analysis of documents concerning strategies of prevention from the two schools.
Research results showed that the most common appearances of risky phenomenons are smoking, alcohol usage, experimenting with drugs, and delinquency. When comparing the research results of both schools, it is apparent that the primary school in the socially excluded locality experienced a more intensive cooperation with parents in dealing with risky phenomenons, unlike the school in the common localiy; In the socially excluded locality, there are less options of prevention, more pupils who smoke, consume alcohol, and experiment with drugs. A smaller portion of pupils have claimed to have been victims of bullying, as well.
Key words: intervention, prevention, risky phenomenons, socially excluded locality, special needs primary school.
Obsah
Seznam grafů...9
Seznam použitých zkratek...10
Úvod...11
TEORETICKÁ ČÁST...12
1 Rizikové jevy...12
1.1 Základní terminologické vymezení...12
1.2 Závislosti...13
1.2.1 Psychoaktivní látky...13
1.2.2 Závislost na alkoholu...14
1.2.3 Závislost na vybraných nealkoholových drogách...15
1.2.4 Novodobé nelátkové závislosti...17
1.2.5 Intervence a léčba závislostí...18
1.2.6 Prevence...19
1.3 Agrese a šikana...20
1.4 Záškoláctví...23
1.5 Delikvence a kriminalita...25
1.6 Sebepoškozování a suicidální jednání...27
2 Činitelé ovlivňující vznik rizikových jevů...31
2.1 Rodina...31
2.2 Škola...33
2.3 Vrstevnická skupina...34
2.4 Média...35
2.5 Sociálně vyloučené lokality...36
3 Základní škola praktická...38
3.1 Jedinec s lehkým mentálním postižením jako žák základní školy praktické...39
3.2 Školní preventivní strategie a minimální preventivní program...40
EMPIRICKÁ ČÁST...42
4 Metodologické aspekty práce...42
4.1 Cíle práce...42
4.2 Stanovené hypotézy a výzkumné otázky...42
4.3 Charakteristika výzkumného vzorku a metody sběru dat...43
5 Analýza a interpretace dat...45
5.1 Vyhodnocení dotazníků pro žáky základních škol praktických...45
5.2 Vyhodnocení dotazníků pro pedagogy základních škol praktických...56
5.3 Obsahová analýza preventivních programů a strategií...62
5.4 Vyhodnocení hypotéz...64
6 Diskuze...69
Závěr...72
Doporučení pro speciálněpedagogickou praxi...74
Seznam použitých zdrojů...76
Seznam příloh...81
Seznam grafů
Graf č. 1: Spokojenost žáků s prostředím školy
Graf č. 2: Výskyt vybraných rizikových jevů u spolužáků Graf č. 3: Výskyt vybraných rizikových jevů u žáků Graf č. 4: Četnost kouření u žáků
Graf č. 5: Příčiny kouření u žáků
Graf č. 6: Četnost konzumace alkoholu u žáků Graf č. 7: Příčiny konzumace alkoholu u žáků Graf č. 8: Zkušenosti žáků s drogovými experimenty
Graf č. 9: Výskyt problémů žáků ve škole a přístup rodičů k jejich řešení Graf č. 10: Oběti šikany ve škole
Graf č. 11: Důvěrné osoby žáků v oblasti šikany
Graf č. 12: Názory pedagogů na výskyt rizikových jevů u žáků
Graf č. 13: Nejčastější rizikové jevy u kterých pedagogové intervenovali Graf č. 14: Subjektivní názory pedagogů na úspěšnost intervencí s jednotlivci Graf č. 15: Spolupráce s rodiči na řešení rizikových jevů jejich dětí
Graf č. 16: Subjektivní názor pedagogů na zájem rodičů řešit rizikové jevy svých dětí Graf č. 17: Porovnání kvantifikovaných součástí dokumentů zaměřených na prevenci Graf č. 18: Data k vyhodnocení hypotézy H1
Graf č. 19: Data k vyhodnocení hypotézy H3 od respondentů ZŠP SVL Graf č. 20: Data k vyhodnocení hypotézy H3 od respondentů ZŠP BL Graf č. 21: Data k vyhodnocení hypotézy H4
Seznam použitých zkratek
CNS – Centrální nervová soustava ČR – Česká republika
LMP – Lehké mentální postižení
MKN-10 – Mezinárodní klasifikace nemocí (10. revize) MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí
Syndrom CAN – Child Abuse and Neglect – syndrom týraného zneužívaného a zanedbávaného dítěte
ZŠ – základní škola
ZŠP BL – základní škola praktická v běžné – sociálně nevyloučené lokalitě ZŠP SVL – základní škola praktická v sociálně vyloučené lokalitě
Úvod
Člověk se vyvíjí během celého svého života. V každé životní etapě lidský jedinec prochází obdobími, jejichž součástí je splnění určitých vývojových kroků. Přestože vývoj probíhá během celého života, období školního věku je charakteristické velkými vývojovými změnami. V tomto období začínají dospívající jedinci hledat svou vlastní identitu, na jejíž formování má vliv mnoho různých faktorů. Pro toto stadium vývoje je typický chaos v důsledku změn, které probíhají v různých sférách života – jedinec se v průběhu času postupně více orientuje a zkouší nové věci, z čehož vyplývá, že existuje velké nebezpečí rozvoje rizikových jevů, které mohou být pro nedospělého člověka ještě více destruktivní, než pro dospělého. Mnohem více jsou rizikovými jevy ohroženi děti a mládež s mentální retardací, kteří mají pro svůj vývoj jiné výchozí podmínky, než intaktní majoritní populace a výchova, vzdělání a celkový přístup k těmto jedincům je také rozdílný a specifický.
Cílem bakalářské práce je charakterizovat a porovnat problematiku výskytu rizikových jevů na dvou základních školách praktických, přičemž jedna ze škol se nachází v sociálně vyloučené lokalitě, a druhá v lokalitě běžné – sociálně nevyloučené. Dále pak zjistit, jaké konkrétní rizikové jevy se na těchto školách vyskytují a jak je zajištěna jejich prevence.
Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část. V teoretické části je pojednáno o základní terminologii spojené s problematikou rizikových jevů, dále o vybraných konkrétních rizikových jevech, činitelích, ovlivňujících jejich vznik a o základní škole praktické. Rizikovými jevy jsou pro účely této práce myšleny závislosti, agrese, šikana, záškoláctví, delikvence, kriminalita, sebepoškozování a suicidální jednání. V empirické části jsou představeny výsledky výzkumu. Pro získání potřebných dat byla využita metoda dotazníku, byly vytvořeny dva druhy dotazníků, které byly distribuovány žákům a pedagogům základní školy praktické v sociálně vyloučené lokalitě a žákům a pedagogům základní školy praktické v sociálně nevyloučené lokalitě. Také bylo využito analýzy dokumentů týkajících se prevence rizikových jevů na každé škole.
Bakalářská práce může sloužit jako inspirace pro tvorbu minimálního plánu prevence, a školám, které se zúčastnily realizovaného výzkumu, pomůže zorientovat se v aktuálně se vyskytujících rizikových jevech. V obecné rovině lze výsledky realizovaného výzkumu využít ke zlepšení situace v oblasti prevence rizikových jevů ve speciálněpedagogické praxi.
TEORETICKÁ ČÁST
Text teoretické části je členěn do kapitol, v nichž jsou vysvětleny základní termíny a dále je pojednáno o konkrétních rizikových jevech, činitelích ovlivňujících jejich vznik a o základní škole praktické. Tato část je východiskem pro empirickou část práce, ve které je představen výzkum, zaměřený na výskyt rizikových jevů na základních školách praktických ze sociálně vyloučené a sociálně nevyloučené lokality a také na zajištění prevence těchto jevů na vybraných školách.
1 Rizikové jevy
1.1 Základní terminologické vymezení
Tato bakalářská práce se zabývá rizikovými jevy ve školním věku. Pro pochopení problematiky je třeba definovat základní pojmy spojené s tímto tématem.
Dítě – lidský jedinec od narození do 15 let; právně nezletilec (Hartl, aj. 2000, s. 117).
Mladistvý – jedinec ve věku od 15 do 18 let; již trestně zodpovědný (Hartl, aj. 2000, s. 320).
Mládež – dle platné legislativy ČR jsou za mládež považováni děti a mladiství (Zákon č. 218/2003 Sb., § 2).
Rizikové jevy – jevy, které při svém výskytu ve společnosti nesou jistá nebezpečí, jsou nezdravé a nežádoucí. Příčiny výskytu rizikových jevů jsou multifaktoriální a jejich rozšiřování v kvalitativní i kvantitativní míře by ohrozilo vývoj celé společnosti (Fisher, aj. 2014, s. 15). Sobotková (aj. 2014, s. 40–44) uvádí, že tento pojem je nadřazený pojmům asociální, disociální a antisociální chování a zahrnuje různé projevy, jako např. závislostní, agresivní a kriminální chování, šikanu, kyberšikanu, záškoláctví a sebepoškozování.
Poruchové chování lze členit dle stupně závažnosti, obsahu a forem (Slomek 2010, s. 19):
• Disociální chování – odchyluje se lehce od normy, může být spojeno s typickými projevy zvláštností některých věkových období trvat jen přechodnou dobu, nebo může jít o průvodní jev určitých typů postižení. Intervence v podobě vhodných
pedagogických postupů, poradenství či terapeutického přístupu psychologa nebo speciálního pedagoga je v tomto případě dostačující.
• Asociální chování – zde je již patrný rozpor s normou a odlišnost od průměru, sociální cítění jedince bývá narušeno či zcela chybí. Projevy tohoto chování škodí v konečném důsledku především jedinci samotnému, mají trvalejší charakter a vzestupné tendence. Řešení je možné prostřednictvím speciálněpedagogického přístupu, poradenství, ale také speciálních výchovných zařízení, terapeutických pracovišť a zdravotnických institucí.
• Antisociální chování – přirozený nárůst a gradace asociálního chování může vyplynout do chování antisociálního, které je protispolečenské, nebezpečné pro jedince i společnost a lze do něj zahrnout veškerou trestnou činnost. Náprava je vázána na školská zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy, u mladistvých může být realizována i ve vězeňských institucích.
Deviace – v každé společnosti existují normy, kterými se daná společnost řídí. Tyto normy napomáhají k rozlišování mezi žádoucími a nežádoucími projevy chování či jednání členů této společnosti. Deviantní jednání je takové, které neodpovídá normám skupiny či společnosti (Jandourek 2003, s. 71–72).
1.2 Závislosti
1.2.1 Psychoaktivní látky
Psychoaktivní látky jsou látky, které ovlivňují psychickou činnost člověka a jejich užívání má dlouhodobou historii. Některé z těchto látek vyvolávají závislost, a takové látky označujeme za návykové – jsou to především chemické látky, které mění psychický stav člověka. Závislosti jsou rozlišovány na fyzické (somatické) nebo psychické – při somatických závislostech se rozvíjí nepříjemné tělesné příznaky, kdežto při psychických závislostech se objevují stavy, které jsou charakteristické dychtěním po opětovném užití látky s cílem navození příjemných duševních stavů. Psychická závislost bývá dlouhodobější než fyzická.
Tyto dva typy závislostí se často prolínají, proto se užívá také termín psychosomatická závislost. Ve společnosti je více než termín psychoaktivní látky rozšířen a užíván termín drogy, což je označení pro psychoaktivní látky, které vyvolávají závislost a jsou nelegálně šířené a zneužívané (Fisher, aj. 2014, s. 81–82).
MKN-10 (Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize, 2014) v V. kapitole zařazuje mezi psychoaktivní látky, na kterých vzniká závislost a které vedou k rozvoji duševních poruch a poruch chování alkohol, opioidy, kanabinoidy, sedativa a hypnotika, kokain, stimulancia včetně kofeinu, halucinogeny, tabák a prchavá rozpouštědla. Existují také jiné látky s psychoaktivními účinky, jako např. léky či přírodní látky, ale při jejich užívání nemusí dojít ke vzniku závislosti (Fisher, aj. 2014, s. 82).
1.2.2 Závislost na alkoholu
Alkohol je velmi starou a ve společnosti nejčastěji využívanou a také nejvíce tolerovanou drogou. Hlavní psychoaktivní složkou alkoholických nápojů je ethanol, který vzniká alkoholovým kvašením. Ethanol však není zodpovědný za účinky vyvolané konzumací alkoholických nápojů – tyto účinky jsou způsobeny acetaldehydem, který vzniká při oxidaci ethanolu v organismu (Fisher, aj. 2014, s. 92). Konzumace alkoholu odbourává napětí a zábrany. Bylo prokázáno, že užívání alkoholických nápojů je podmíněno i genderem – alkohol užívají především muži, i když počet závislých žen na alkoholu neustále stoupá. Poměr bývá odhadován na 3 – 4 : 1. Ženy mají větší sklony k užívání jiných látek, a to především léků (Berkow, aj. in Vágnerová 2008a, s. 550).
Pro vznik a vývoj závislosti na alkoholu jsou charakteristické 4 fáze. Ve fázi občasné konzumace bývá jedincem konzumován alkohol obvykle ve společnosti a krizové je zafixování zkušenosti, že alkohol přináší úlevu. Jedinec se tak naučí zvládat stresové a zátěžové situace pomocí alkoholu a nachází se ve fázi prodromální, tedy varovné. Stoupá tolerance k alkoholu a musí být zvyšovány dávky a frekvence, pití alkoholu probíhá mimo společnost a tajně a jedinec si začíná uvědomovat svou potřebu alkoholu. Tato fáze následně přerůstá do fáze kritické, ve které jedinec ztrácí kontrolu nad pitím, nedovede pít s mírou, stal se závislým, ale nechce si závislost přiznat. Často se v této fázi objevují problémy sociálního charakteru, jako např. problémy v rodině či na pracovišti. Konečná je fáze terminální, kdy dochází k úpadku, snižuje se tolerance k alkoholu, jedinec se dříve opije a s konzumací alkoholu začíná již ráno. Problémy v sociální oblasti přerůstají v totální izolaci, ve které si jedinec uvědomuje tělesné i psychické chátrání a fakt, že není schopen zvládnout svou závislost (Vágnerová 2008a, s. 555–556).
1.2.3 Závislost na vybraných nealkoholových drogách
Do skupiny závislostí na nealkoholových drogách jsou zařazovány závislosti na nikotinu, opioidech, kanabinoidech, sedativech a hypnotikách, stimulanciích, halucinogenech a organických rozpouštědlech. Závislost na těchto látkách vzniká postupně v návaznosti na za sebou jdoucích fázích. V první fázi jedinec s určitou drogou experimentuje, a pokud se jedince podaří podchytit v této fázi, je velká pravděpodobnost, že nedojde ke vzniku závislosti. Pokud se však intervence nezdaří a člověk sám neodstoupí od užívání drogy, nastává druhá fáze příležitostného užívání, ve které zatím nedochází k závislosti na droze, ale která přechází do třetí fáze pravidelného užívání a konečnou fází je fáze návyku a závislosti (Fisher, aj. 2014, s. 95–105).
Nikotin bývá zneužíván prostřednictvím tabákových výrobků, intoxikace probíhá především kouřením cigaret a projevuje se zvýšenou pozorností a koncentrací, zlepšením paměti, redukcí úzkostných stavů a potlačením chutí k jídlu. Hlavní zdravotní problémy, které kouření vyvolává, nejsou spojeny s užíváním nikotinu, ale s vdechováním oxidu uhelnatého a dehtových látek, které se dostávají až do plicních sklípků. Touha po kouření cigaret nemusí být vždy vyvolaná potřebou nikotinu, ale také sociálním faktorem – okruhem přátel či rodinou, což jsou velmi důležité faktory ve starším školním věku (Fisher, aj. 2014, s. 96–97).
Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2013 poukazuje na to, že postoje obyvatel k užívání návykových látek v ČR jsou dlouhodobě stabilní, ale v posledních letech se snižuje tolerance obyvatel ke kouření, naopak se zvyšuje tolerance ke konzumaci alkoholu a užívání konopných látek (Mravčík, aj. 2014, s. 4).
Opioidy neboli opiáty, jsou sloučeniny extrahované z máku setého a jejich deriváty a způsobují uvolnění a útlum. Do této skupiny lze zařadit opium, morfin a jejich deriváty, např. heroin nebo braun. Tyto látky jsou nebezpečné především z důvodu, že závislost vyvolávají velmi rychle. Léčba závislosti na opioidech je založena především na substituci, k níž jsou užívány především látky buprenorfin a metadon, a substituční léčbu provádí lékař (Fisher, aj. 2014, s. 97–99). Mravčík (aj. 2014, s. 122) uvádí v extrakci případů drogových úmrtí v letech 1994–2013, že opioidy jsou na prvním místě ve smrtelném předávkování drogami oproti ostatním skupinám nealkoholových drog. U této skupiny drog je tedy nejzávažnějším a akutním problémem předávkování či odvykací syndrom – po úspěšné detoxifikaci opiáty je nutné jedinci podat informaci o tom, že mu poklesla tolerance a při
opětovném užití stejného množství látky, na jaký byl zvyklý, hrozí smrtelná intoxikace (Nešpor, aj. 1996, s. 46).
Kanabinoidy jsou nejužívanější nezákonné drogy na světě. Psychotropní látka obsažená v konopí je tetrahydrocanabinol (zkráceně THC). Z rostliny se získávají látky hašiš a marihuana. Užívání těchto látek vyvolává stavy euforie a uvolnění, po intoxikaci bývá zhoršena paměť, zpomaleno vnímání, zvýšena chuť k jídlu a snížena citlivost k bolesti.
U skupiny kanabinoidů se hovoří o závislosti psychické a užívání těchto látek je společností tolerováno podobně jako pití alkoholu. Užívání kanabinoidů se může stát předstupněm užívání tzv. tvrdých drog, v čemž tkví velké nebezpečí především pro dospívající jedince (Fisher, aj. 2014, s. 100–101). Studie realizované v posledních letech prokazují, že třetí nejčastěji užívanou nelegální drogou jsou konopné látky (po alkoholu a tabáku). Průřezové studie ve školní populaci uvádí, že zkušenost s konopnými látkami má zhruba 26–33 % žáků základních škol ve věku 14–15 let (Mravčík, aj. 2014, s. 4).
Sedativa a hypnotika jsou velmi rozšířená a jejich užívání má za následek celkové snížení aktivity jedince – při akutní intoxikaci může nastat i smrt následkem deprese dýchací činnosti. Závislost na těchto látkách se rozvíjí dlouhou dobu, je psychická i fyzická a má vliv na kognitivní funkce i emocionalitu (Fisher, aj. 2014, s. 101). Tyto látky mívají podobné účinky jako alkohol a uživatelkami bývají především ženy středního věku (Nešpor, aj. 1996, s. 132).
Stimulancia jsou skupinou, do které lze zařadit amfetamin, fenmetrazin, dexfenmetrazin, pervitin, mefedron, ale také kofein, i když jeho psychoaktivní účinky jsou diskutabilní (Fisher, aj. 2014, s. 102). Tyto látky ovlivňují centrální nervový systém a výsledkem jejich užití je stav bdělosti, myšlení je zrychleno, je utlumena chuť k jídlu a také únava a potřeba spánku – proto bývají stimulancia využívány především mládeží, u které je kladen důraz na vysoký výkon či dívkami, které touží po zhubnutí. Dlouhodobé užívání stimulancií způsobuje změny ve struktuře osobnosti, které se projevují mrzutostí, nervózními náladami, snížením zábran a agresivitou. Tolerance se rozvíjí rychle, návyk se vytváří plynule (Pokorný, aj. 2003, s. 92–93).
Halucinogeny jsou látky, které vyvolávají deformaci vnímání a změnu myšlenkových procesů – účinné látky těchto rostlin mají vliv na centrální nervovou soustavu. Užití způsobuje zrychlený srdeční tep, zvýšení krevního tlaku a teploty, neklid a nekoordinovanost.
Fyzická závislost u této skupiny látek nevzniká. Specifickým příznakem užití jsou tzv.
flashbacky, což jsou návraty zážitků z období poslední intoxikace jedince (Fisher, aj. 2014, s. 106). Motivy pro užívání látek u mladých lidí mohou být touha po zhubnutí či dosažení vyššího výkonu. Při dlouhodobém užívání dochází ke změnám ve struktuře osobnosti (Pokorný, aj. 2003, s. 92–93).
Organická rozpouštědla jsou velmi nebezpečnou skupinou látek především pro mladistvé, protože jsou levná a snadno dostupná a jejich užívání má závažné důsledky tělesné i psychické. Tyto látky jsou užívány inhalačně a brzy po užití nastává dezorientace, krátká excitace, následná deprese a mohou se vyskytovat také bludy a halucinace. Při užívání se vyvíjejí značné změny v duševních stavech a dlouhodobé užívání může vést k vážným poruchám, jako jsou např. paranoidní psychóza, epilepsie či demence (Fisher, aj. 2014, s. 104–105). Obzvláště nebezpečné jsou tyto látky u dětí a dospívajících, kteří s nimi experimentují – tito jedinci nemusí být nutně závislí, největší nebezpečí tkví v možnosti smrtelné intoxikace (Nešpor, aj. 1996, s. 48).
Legislativa spojená s drogovou problematikou prochází v aktuální době změnami.
Seznam návykových látek již není součástí zákona 167/1998 Sb., ale je obsažen v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, což umožní do budoucna rychlejší a efektivnější reakci na výskyt nových návykových látek na trhu drog. V lednu roku 2014 vešel v platnost také zákon 272/2013 Sb., o prekurzorech drog společně s nařízením vlády č.
458/2013 Sb. o seznamu výchozích a pomocných látek (Mravčík, aj. 2014, s. 12). V současné době je také v připomínkovém řízení návrh zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky tabáku, alkoholu a jiných návykových látek (Hospodářská komora České republiky 2013).
1.2.4 Novodobé nelátkové závislosti
Fenomény moderní doby jsou počítače, internet, e-mail, mobilní telefony, apod. Tyto technologie většině lidem slouží a jejich užívání není spjato s problémy, přesto s narůstající intenzitou jejich užívání roste také míra závislostí na nich, které jsou psychického charakteru.
Emmerová in Fisher (aj. 2014, s. 125) uvádí, že znakem závislosti je bažení, které uživatele provází po celý život a časem se zmírňuje a oslabuje paměť a myšlenkové procesy jedince.
Pro novodobé nelátkové závislosti neexistují jednotná diagnostická kritéria. K těmto závislostem lze zařadit netholismus – závislost na internetu, která je charakteristická tím, že člověk zanedbává vztahy, povinnosti a sociální kontakty a objevují se u něj somatopsychické
poruchy. Pokorný (aj. 2003, s. 118) uvádí, že velkým nebezpečím je nahrazení vzájemné interakce a komunikace internetem především pro děti, které se v určitém věku musí učit komunikovat se svým okolím a se světem – závislost na internetu jim pak znemožňuje přirozený rozvoj sociálních dovedností. S využíváním počítače a internetu jsou spojené počítačové hry, hazardní hry, sledování pornografie a využívání internetových diskuzních skupin. Do skupiny nelátkových závislostí patří také nomofobie – závislost na mobilních telefonech, která začala narůstat s rozvojem smartphonů a která se projevuje závislostí na telefonování, zasílání zpráv textových i multimediálních a komunikaci prostřednictvím internetových aplikací, jako např. Facebook Messenger. Významným faktorem rozvoje závislosti je dle Tustina (in Fisher, aj. 2014, s. 135) společnost, která přisoudila mobilnímu telefonu roli statusu, který je velmi důležitý především pro mladé lidi. Další z nelátkových závislostí může být patologická závislost na péči o vlastní tělo, tzv. dysmorfofobie. Tato porucha, která se začíná vyvíjet v období adolescence, je charakteristická nespokojeností jedince se specifickou částí těla, či částmi těla, čímž se liší od mentální anorexie, při které je člověk nespokojen s celým tělem. Jednou z forem této poruchy je biorexie, při které považuje člověk své tělo za slabé a svalově nevyvinuté, což vede k nadměrnému cvičení a nadužívání doplňků stravy či v extrémním případě anabolických steroidů (Fisher, aj. 2014, s. 139–140).
Nešpor (aj. 1996, s. 146) uvádí jako další nelátkovou závislost patologické hráčství – u jedinců s touto závislostí vzniká v důsledku puzení ke hře mnoho osobních problémů v oblasti zaměstnání, rodiny, trestné činnosti, apod., a přesto se u nich hráčství trvale opakuje.
1.2.5 Intervence a léčba závislostí
Celý proces léčby začíná detoxifikací, jejímž smyslem je zbavit organismus návykové látky a také pomoc pacientovi při překonávání abstinenčních příznaků za farmakologické podpory či bez ní. Detoxifikace je přípravný stupeň před léčbou (Nešpor, aj. 1996, s. 39).
V případě závislosti na alkoholu je dále užívána terapie či poradenství v protialkoholních léčebnách, psychiatrických klinikách, nebo v poradnách. Je možné využít také nestátní zařízení, jako např. Klub anonymních alkoholiků, nebo Klub Usilujících o Střízlivost (Fisher, aj. 2014, s. 110). Další léčení je po absolvované detoxikaci od nealkoholových drog i alkoholu velmi vhodné, protože pacienti k němu bývají většinou velmi přístupní. Existuje více možností dalšího léčení – bezprostřední krizová intervence, kterou provádí pracovníci
detoxikační jednotky a která zahrnuje práci s rodinou, ambulantní léčba, krátkodobá až středně dlouhá ústavní léčba, dlouhodobé terapeutické léčení v komunitách trvající 1 až 2 roky či případné programy typu "harm reduction", jejichž cílem je alespoň mírnit škody u pacientů, kteří nedokončí detoxifikaci, nebo po ní nenastoupí léčbu orientovanou na abstinenci. Jakou konkrétní službu využít pro následnou léčbu po detoxikaci, je třeba zvážit a pro každý případ individuálně zvolit vhodný postup – některým pacientům nevyhovuje ambulantní a některým ústavní léčba. Hospitalizace může být i nedobrovolná v případech, kdy je jedinec nebezpečný pro sebe či okolí (Nešpor, aj. 1996, s. 49–50). V listopadu roku 2013 byla provedena studie mezi klienty nízkoprahových zařízení pro uživatele drog v Praze, na jejímž základě bylo identifikováno 5 základních faktorů, které tvoří bariéry při vstupu do léčby – nejvíce zastoupena byla vnímaná nepotřebnost a zbytečnost léčby, dále nechuť k léčbě a strach z neznáma, špatná předchozí zkušenost s léčbou, strach z represe či kriminalizace a bariéra rodinných a existenčních vazeb. Prostřednictvím této studie byla také zjištěna potřebnost rozvoje integrovaných zdravotnických zařízení, zaměřených na lékařskou péči a prevenci onemocnění spojených s dlouhodobým užíváním návykových látek (Zaostřeno na drogy 2014, s. 12–19).
1.2.6 Prevence
Prevence je velmi důležitá, poněvadž kvalitně odvedená prevence snižuje riziko vzniku závislostí a potřebu léčby. Prevenci obecně rozdělujeme dle jejího směřování na specifickou a nespecifickou. Specifická prevence se zaměřuje na konkrétní cílové skupiny ohrožené rizikovými jevy a nespecifickou prevenci představují především aktivity sloužící k rozvoji např. osobnosti a talentu (Sananim 2015). Specifická prevence může být všeobecná, selektivní a indikovaná. Všeobecná prevence s zaměřuje na populaci dětí a mládeže bez rozlišení rizikových skupin – je zaměřena dle věkového složení. Selektivní prevence je zaměřena na rizikové skupiny osob, u kterých se vyskytují rizikové faktory pro vznik či rozvoj rizikového chování – tj. zaměřuje se na skupiny osob, které jsou více ohrožené, než ostatní skupiny. Indikovaná prevence je zacílena na jedince více ohrožené než jejich vrstevníci či se u nich již vyskytlo rizikové chování (Mravčík, aj. 2014, s. 50). Dále rozlišujeme druhy prevence: primární prevence, která spočívá v šíření informací o problematice užívání psychoaktivních látek, jejímž cílem je, aby problém s užíváním vůbec nevznikl (je realizována např. prostřednictvím tematických přednášek na základních školách),
dále sekundární prevence, zaměřená na včasné vyhledání závislých lidí a poskytnutí léčby – velmi důležitými zařízeními sekundární péče jsou např. kontaktní centra, a nakonec terciární prevence, která je zaměřena na snižování následků užívání drog – v tomto druhu prevence hrají důležitou roli terénní práce mezi drogově závislými (Vágnerová 2008a, s. 576 – 577). V oblasti primární prevence pokračovaly v roce 2013 systémové změny zaměřené na zkvalitňování obsahu a také zvyšování kompetencí realizátorů – zcela zásadním bodem těchto změn bylo obnovení certifikace programů primární prevence rizikového chování (Mravčík, aj. 2014, s. 6). Důležitou součástí terciální prevence je oblast snižování rizik (tzv. harm reduction) spojených s užíváním drog pro jedince i společnost, především v oblasti zdravotní (psychické i fyzické), sociální (např. nezaměstnanost, problémy v sociálním a rodinném životě, trestná činnost) a snižování míry užívání drog. Primární prevence a snižování rizik jsou také jedním ze 4 základních pilířů Národní strategie protidrogové politiky ČR na období 2010–2018 (Úřad vlády ČR 2011, s. 14).
1.3 Agrese a šikana
Ve společnosti bývá pojem agrese považován za synonymum slova agresivita, přičemž mezi těmito pojmy existuje rozdíl – agresivitu lze definovat jako vnitřní pohotovost k agresi a může být chápána také jako charakteristický znak osobnosti jedince, agrese je jednání, projevující se násilím či útočností (Martínek 2009, s. 9). Fisher (aj. 2014, s. 51–53) uvádí, že příčiny agresivního chování mohou být biologické či sociální – biologickou dispozicí rozumíme např. hladinu testosteronu u mužů, změnu ve struktuře či funkci CNS a poškození kůry čelních laloků. Za sociální dispozici lze považovat sociální učení v různých skupinách, např. v rodině, ve skupině vrstevníků, v médiích či ve společnosti.
Agrese se projevuje různými směry – ve školním prostředí se jejím terčem stává často spolužák, učitel, nebo neživý předmět, v domácím prostředí to může být také zvíře, nebo jedinec může ubližovat sám sobě autoagresí (tj. sebepoškozováním). Pro školní prostředí jsou typickými druhy agresí kombinace přímé a, nepřímé, fyzické, verbální, aktivní či pasivní agrese (Martínek 2009, s. 29). Lze rozlišovat také agresi afektivní a instrumentální – pro afektivní agresi existuje mnoho dalších označení, jako např. agrese emocionální, impulzivní či zlostná, čímž jsou vyjádřeny také její typické rysy – obvykle vzniká jako reakce na určitý podnět a tato reakce bývá impulzivní a většinou předem neplánovaná. Instrumentální agrese je
charakteristická tím, že se vyskytuje společně s určitým neagresivním cílem, pro jehož dosažení bývá využita (Výrost, aj. 2008, s. 269).
Řešení a zvládání agrese vychází z jednotlivých druhů a typů agrese – postupy, které jsou vhodné pro určitý typ agrese, jsou nevhodné pro jiný. V případě afektivní agrese je domlouvání či trestání, které lze použít u jiných druhů agresí, neefektivním řešením – vhodnou intervencí je umožnit vybití na neživém předmětu (např. na boxovacím pytli). Agrese bývá zvládána a také řešena prostřednictvím trestů, které se běžně využívají jako prostředek výchovy – ovšem je třeba nezapomínat na to, že tresty v některých případech agresi spíše posilují. Trest je vhodné použít u instrumentální agrese, pokud je slabé či střední intenzity, je třeba jasně pojmenovat důvody uložení trestu a uložit jej v klidu a bez emocí co nejdříve od provedení trestu, poněvadž při prodlení agresor zapomíná, za co byl trest uložen a připadá mu pak nespravedlivý. Rovněž je třeba, aby trest byl smysluplný, měl jasně ohraničený začátek i konec, a aby jeho intenzita a nepříjemnost byla vysoká. Velmi nebezpečné je, pokud agresoři za své činy nejsou potrestání – nabydou pak dojmu, že mají neomezenou moc a nemohou být nijak postihováni (Martínek 2009, s. 81–83).
Agrese provází rizikový jev, který se může objevit ve školních kolektivech – šikanu.
Šikana je ubližování někomu, kdo se nemůže nebo nedovede bránit (Říčan, aj. 2010, s. 21).
Pro toto ubližování je specifické, že probíhá mezi jedinci se stejným postavením (např. žáci), mezi kterými je asymetrický vztah moci a vystupují zde role agresorů, tj. jedinců, kteří šikanují, a obětí, tj. jedinců, kteří jsou šikanováni. Kolář (2011, s. 78) uvádí základní formy šikany: dle typu agrese, tedy prostředku týrání; podle věku a typu školy; z genderového hlediska; šikana na školách s různým typem řízení a šikana podle speciálních vzdělávacích potřeb žáků. V období docházky do základních škol se objevuje šikana z genderového hlediska, kterou rozdělujeme na chlapeckou a dívčí, přičemž dívčí má často psychickou podobu přímé či nepřímé verbální agrese, která je velmi často skrytá a nesnadno prokazatelná, probíhá v rámci přátelství a blízkých vztahů a vztah mezi agresorkou a obětí vykazuje známky závislosti – chlapecká šikana se oproti dívčí projevuje často otevřenou a fyzickou agresí a nevyskytuje se v rámci přátelských vztahů.
Specifickou formu šikany představuje kyberšikana, která je jednou z forem psychické šikany za využití moderních komunikačních technologií, a bývá velmi často provázána se školní šikanou, od které se liší např. tím, že agresor má od své oběti určitý
odstup. Tato forma šikany může probíhat ve kterékoliv denní době a jejími prostředky jsou např. textové zprávy, mobilní telefonáty, fotografie či videa pořízené kamerou mobilních telefonů, e-maily, chatovací místnosti, sociální sítě a internetové webové stránky (Rodgers 2011, s. 32–35).
Šikana bývá chápána jako onemocnění celé skupiny, může se objevit v jakémkoliv kolektivu a při snaze ji léčit je třeba rozlišovat její různá stádia vývoje. Prvním stadiem šikany je zrod ostrakismu, v jehož obsahu se objevují prvky šikany, představuje počátek šikany a může přerůst do druhého stadia šikany, ve kterém dochází k přitvrzování manipulace a výskytu fyzické agrese – v tomto stadiu je velmi důležitý zásah pedagoga, který umí pracovat se skupinovou dynamikou a může žákům ukázat správný způsob, jak řešit krizi.
Pokud nedojde k vystavění hranic v kolektivu, postupem času se vytvoří jádro agresorů, které je dalším stadiem šikany, ve kterém hlavní agresoři společně spolupracují a pokud nedojde ke změně v této situaci, dochází k tomu, že skupina vrstevníků přijme normy agresorů, které se stanou nepsaným zákonem a je vyžadováno jejich dodržování, čimž dojde ke změně celé skupiny, skupina se rozdělí na dvě části tzv. Otrokářů a otroků a nastává poslední páté stádium totality, neboli dokonalé šikany (Kolář 2011, s. 45–52).
Pro řešení a léčbu šikany je nezbytný zásah pedagoga či pedagogů, kteří by si měli všímat dění ve třídě a také by měli být vybaveni kompetencemi pro rozpoznání a řešení šikany. Při zjištění šikany je důležité, aby pedagog zaujal rozhodný a nekompromisní postoj, vyslovil před celým kolektivem nesouhlas s takovým chováním (čímž poskytuje oporu a ochranu oběti šikany) a za toto chování by měl být agresorovi udělen co nejdříve veřejný a přiměřený postih – mělo by být však jasně dáno najevo, že pedagog neodsuzuje šikanujícího jedince, nýbrž jeho nepřijatelné chování (Lovasová, aj. 2005, s. 73–74). Kovář (161–170) představuje novou cestu k léčbě šikany, jež zahrnuje její včasné rozpoznání, důkladné zmapování a promyšlenou alternativní léčbu. Při rozpoznávání je velmi důležité zhodnotit, zda jsou přítomné znaky šikany, tj. záměrnost, opakování, samoúčelnost agrese a nepoměr sil, a zároveň je třeba rozlišit šikanu od čtyř typů škádlení, tj. přátelské, divoké, neobratné a agresivní. V rámci mapování šikany posuzujeme šikanu ze tří pohledů, tj. jako nemocného chování, závislosti a poruchy vztahů, a zároveň určujeme formu šikany. Posledním krokem je určení směru léčby a scénáře pomoci, v němž je důležité zjištění, ve kterém stadiu se šikana nachází – podle toho je volen jeden ze dvou způsobů řešení – první pomoc či celková léčba.
Mnohem efektivnější a jednodušší je šikaně předcházet, než ji následně po propuknutí řešit.
Prevence šikany ve školním prostředí může probíhat na úrovni celé školy, jednotlivých tříd a jednotlivců, přičemž je zaměřena přímo či nepřímo. V rámci školy je prevence podpořena vzájemnou solidaritou pedagogů a jejich dozorem, školním řádem, etickou výchovou, v rámci které jsou vštěpovány základní hodnoty, které jsou prezentovány jako samozřejmé, a jejímž základem je osobní příklad učitelů (pokud chybí, je vše ostatní téměř zbytečné), otevřená informovanost žáků a rodičů o šikaně a vztah důvěry a spolupráce rodičů a pedagogů. Na úrovni jednotlivých tříd je možné v rámci prevence vytvořit chartu třídy, což je technika spočívající v tom, že pedagog s žáky diskutuje na téma chování žáků k učitelům, učitelům k žákům a žákům mezi sebou a na základě této diskuze vytvoří list s nejdůležitějšími zásadami, podepíší ho a vyvěsí ve třídě. Součástí prevence třídních kolektivů jsou také komunity (tzv. kroužky) a víkendové rekreačně zážitkové pobyty.
Prevence šikany u jednotlivců se zaměřuje na individuální sledování potenciálních obětí a na pravidelné individuální rozhovory se všemi žáky (Říčan, aj. 2010, s. 111–117). Prevencí šikany mimo školní prostředí je samotná výchova v rodině k morálce, společenským pravidlům a jejich dodržování již od útlého věku – výzkumy bylo prokázáno, že prvky šikanujícího chování lze vysledovat i v předškolním věku. Problémem zůstává, pokud rodina sama je původcem patologického chování dítěte – v těchto případech by mohla pomoci rodinná terapie (Lovasová, aj. 2005, s. 75–76).
1.4 Záškoláctví
Jedním z nejzávažnějších problémů školní docházky na základních školách je záškoláctví, které lze chápat jako úmyslné zameškávání školního vyučování, kdy žák o své vlastní vůli, ve většině případů bez vědomí rodičů, nechodí do školy a neplní školní docházku (Martínek 2009, s. 97). Vágnerová (2005, s. 162–163) uvádí, že tento fenomén je spojen s negativním postojem ke škole a vzdělávání a může být i reakcí na šikanu či špatný školní prospěch – z těchto důvodů bývá charakterizován také jako obranné či únikové jednání.
Pro hodnocení a řešení záškoláctví je třeba znát příčiny, které k němu – nejzákladnějším rozdělením příčin záškoláctví jsou vnější a vnitřní příčiny. Vnější příčiny lze spatřovat v rodinném prostředí (např. v benevolentním výchovném stylu rodičů, v jejich nezájmu a lhostejnosti, časově náročném zaměstnání, rodinných problémech), ve školním prostředí (např. v rozvoji negativního postoje k učení kvůli neúspěchu či v nepříznivém sociálním klimatu) a atraktivnost party (jedinec je vyčleněn ze školního
vrstevnického kolektivu a hledá svou referenční skupinu mimo školu a třídu a nachází ji v partě). Vnitřní příčiny se vztahují především k osobnosti jedince, u kterého může docházet např. k rozvoji deprese, školní fobii nebo i k poruše osobnosti (Ženatová 2011, s. 4–8).
Martínek (2009, s. 97) rozlišuje záškoláctví impulzivního charakteru, které vzniká jako reakce na určitý podnět a není plánované, a záškoláctví účelové, které je plánované, většinou spojené se snahou vyhnout se zkoušení, písemnému testu, neoblíbenému předmětu či učiteli.
Záškoláctví s sebou nese rizika – hlavním rizikem je vznik prostoru, kde je žák naprosto mimo dohled rodiče či učitele, z čehož vyplývají rizika další – užívání alkoholových a nealkoholových drog, zhoršení prospěchu, narušení vztahů s různými osobami – učiteli, spolužáky i rodiči má negativní vliv na osobnost žáka, který se naučí řešit své problémy pouze únikovými mechanismy. Doslova živnou půdou pro rozvoj rizikového chování bývají případy žáků, kteří obtížně zapadají do kolektivu a záškoláctví je pro ně příležitostí trávit čas s partou, ve které saturují svou potřebu někam patřit (Ženatová 2011, s. 11–12). Z této skutečnosti vyplývá, že záškoláctví je ve velké míře propojeno s delikvencí a kriminalitou, kterou se budeme zabývat v následující kapitole.
Pro řešení tohoto jevu a jednání se žáky, u kterých se objevuje, je dobré zaměřovat se spíše na pochopení nutnosti vzdělání, než na nátlakové strategie. Školy mohou zavést různá opatření a možnosti řešení záškoláctví, jako je např. kontrola docházky (ideálně v elektronické formě, kde snáze můžeme najít schémata záškoláctví), tvorba školní strategie pro boj se záškoláctvím, okamžité informování rodičů při podezření na záškoláctví, zajištění příjemného školního prostředí, podpora žáka při různých obtížích, motivace k pravidelné docházce a odměna za ni, dozor nad žáky a spolupráce s dalšími organizacemi (Kyriacou 2005, s. 58–61). Martínek (2009, s. 101–102) doplňuje tyto možnosti také o důležitost vstřícné a otevřené komunikace mezi žáky a pedagogy, funkci metodika prevence a výchovného poradce ve škole. Záškoláctví by vždy mělo být řešeno již při prvních náznacích, nikoliv až ve chvíli, kdy je počet zameškaných hodin velmi vysoký a škola zvažuje oznámení na odbor sociálních věcí.
Prevenci záškoláctví zajišťují třídní učitel, výchovný poradce, metodik prevence a zákonní zástupci, důležitá je komunikace se žáky i se zákonnými zástupci, přijetí opatření, zpracování příslušné dokumentace a současně také neopomíjení faktu, že prevence záškoláctví je provázána s prevenci dalšího rizikového chování, především šikany a závislostí.
Prevence by měla směřovat také na posílení prosociálních dovedností, rozvoj sebevědomí, sebepojetí a motivace žáků (Ženatová 2011, s. 13–14).
1.5 Delikvence a kriminalita
Delikvence je termín označující porušování společenských norem, které jsou chráněné právními předpisy (Matoušek, aj. 1998, s. 309). Tento pojem tedy označuje jednání, které je společensky nepřijatelné a zahrnuje i činy, které nejsou tzv. jinak trestné – např. přestupky či trestnou činnost osob mladších 15 let, přičemž v případě mladistvých, kteří páchají trestnou činnost, nebo se u nich projevuje nepřijatelné a nežádoucí chování, se užívá pojem juvenilní delikvence neboli delikvence mladistvých. Kriminalita je užším pojmem, který je definován jako výskyt chování, jež je v daných sociokulturních podmínkách společnosti trestné a je sankcionováno dle trestního zákona. Kriminalitu lze chápat jako poruchu sociálního chování, která má antisociální charakter. (Fisher, aj. 2014, s. 169–170). Pro děti a mladistvé, u kterých se objevuje kriminální chování, užívají odborníci spíše pojmu delikvence, protože není tak stigmatizující – mladistvý pachatel pak není kriminálníkem, ale delikventem.
Charakteristickými znaky delikvence mládeže jsou dle Sobotkové (aj. 2014, s. 51): trestná činnost páchána ve skupině, ve většině případů je páchána pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek a motivace je spíše emoční než rozumová, je nedokonalá a obvykle neplánovaná, vyznačuje se neúměrnou tvrdostí a častým zcizováním předmětů, které jsou jakožto zisk rozdělovány ve skupině.
Příčiny vzniku kriminálního nebo delikventního chování jsou dle Vágnerové (2008, s. 807–810) multifaktoriální – jsou výsledkem spolupůsobení různých vnějších, vnitřních a situačních faktorů. Vnitřní faktory představují vrozené dispozice (např. nízká resilience či impulzivita), které jsou dány geneticky či prenatálním poškozením CNS. Vnějšími faktory mohou být vlivy prostředí, které stejně jako mají potenciál určitý typ chování blokovat, mohou ho i posilovat a vytvářet podmínky pro jeho rozvoj na základě nápodoby, identifikace či podmiňování. Těmito prostředími jsou nejčastěji rodina, škola a vrstevnická skupina.
Významnou roli představují také situační faktory, které se stávají spouštěčem delikventního chování (např. situace, ve které dosud netrestaný jedinec v opilosti způsobí újmu na zdraví a tato zkušenost včetně jejích následků u něj rozvinou další delikventní jednání). Füllgrabe in Kabíček (aj. 2014. s. 176–179) rozlišuje tři základní typy mladistvých delikventů – socializovaného, nesocializovaného a osobnostně narušeného
delikventa – v odborné literatuře se pro tyto typy používá také termínů resilientní typ, typ s nízkou kontrolou a typ s vysokou kontrolou. Socializovaný typ netrpí poruchou či osobnostním handicapem, poruchové chování se vyskytuje spíše ve spojení s komplikovaným dospíváním a na základě vlivů prostředí (např. parta) a s přibývajícím věkem mizí.
Nesocializovaný typ má sklony k instrumentální či impulzivní agresi, v průběhu dětství a dospívání si neosvojil respektování norem a žije celkově nestálým životním stylem – příkladem takového typu jsou jedinci vyrůstající v tzv. sociálně nepřizpůsobivých rodinách. U osobnostně narušeného delikventa se projevuje chladnokrevné a plánované násilí, dokáže se kontrolovat, nedat před nikým najevo své plány a většinou pochází z fungující rodiny. V odborné literatuře se objevují i jiné typologie delikventů – např. dětští agresoři s raným či pozdním startem, nebo mladiství pachatelé chroničtí a epizodičtí.
V současné době se moderní přístupy k delikventní mládeži odklání od typologií a do popředí se dostává diagnóza a management rizik. Tento nový přístup vychází z koncepce spolupůsobení rizikových a protektivních činitelů, jejichž výsledkem je delikventní chování – u každého jedince se nalézá jeho individuální profil rizik a je stanovena diagnóza rizik. Managementem rizik je pak individuální strategie prevence, pro níž je specifické, že využívá protektivních faktorů, které jsou k dispozici. Intervence je v případě delikventů nutná a potřebná, přičemž je nejdůležitější, aby byla provedena včas a rychle – již při prvních náznacích delikvence. Přístupy jsou různé, velmi často se pohybují od extrému k extrému – od konzervativních ve formě bootcampů, neboli převýchovných programů, které jsou charakteristické svým drilem a tvrdým řádem, až po nové formy např. zážitkové pedagogiky, kde jsou využívány pozitivní a emotivně silné zážitky (Kabíček, aj. 2014, s. 180 – 181). Školské instituce mají také možnost zásadně ovlivnit snižování kriminality mládeže, a to v první řadě výchovou v raném dětství – ta je hodnocena jako nejefektivnější program a prevence proti kriminalitě, dále podporováním dobrého chování a studijních výsledků žáků prostřednictvím pomoci žákům, společnou prací na tom, aby pedagogický sbor byl týmem odborníků, kteří se řídí stejnými pravidly a postupy. Pokud pedagog řeší situaci, při které se žák nevhodně choval, měl by se vyhnout stigmatizaci, a neuvádět do souvislosti osobu žáka s jeho nevhodným chováním – žák tak má prostor pochopit, že nekázeň není součástí jeho osobnosti a také to, že pedagog neodsoudil jeho osobně, ale nevhodné chování, kterého se dopustil – pochopení těchto skutečností vytváří pozitivní podmínky pro důvěru k pedagogovi a otevřenost pro změnu. V prostředí školy mají pedagogové také možnost
zaměřit se na morální výchovu, posilování sebehodnocení žáků, zavedení různých intervenčních odborných programů, správné a efektivní řešení problémů a konfliktů a také mohou sehrát důležitou roli v životě žáků a stát se jejich vzorem (Kyriacou 2005, s. 144–148).
Jedinec, který spáchá trestný čin a je odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, nastupuje do vazby – s pobytem ve vězení souvisí pojmy prizonizace, tj. adaptace na život ve vězení, institucionalizace, tj. adaptace na vysoce organizovaný způsob života, který je spojen se ztrátou samostatnosti a ideologizace, tj. přijetí hodnotového systému a norem vězeňského prostředí (Vágnerová 2008a, s. 820–821). Účelem trestu odnětí svobody je ochrana společnosti a změna chování delikventa, přičemž naplnění druhého účelu je zdlouhavé, náročné a může se stát, že tento cíl nebude naplněn, přičemž velmi záleží na tom, zda je pachatel recidivistou, či spáchal trestný čin poprvé (Vágnerová 2008a, s. 817). V současné době je rozšířeným jevem ukládání alternativních trestů mladistvým delikventům – např. je využíváno probačních a mediačních služeb, které jsou legislativně ukotveny v zákoně 257/2000 Sb. o probační a mediační službě. Probace je specifický postup uplatňovaný v případech jedinců, kterým nebyl uložen trest odnětí svobody, ale byl mu uložen probační dohled – v průběhu zkušební doby tedy musí být delikvent v kontaktu s probačním pracovníkem. V rámci probace je poskytována pomoc a poradenství pedagogického, psychologického a sociálního charakteru. Náplní probačního dohledu je pomoc a kontrola – pomoc se zaměřuje na překonávání problémů v pracovní, rodinné či sociální sféře, a kontrola je zaměřena na dozor vedení žádoucího způsobu života a plnění povinností a omezení stanovených soudem. Mediace je proces, jehož náplní je řešení sporů mimosoudním způsobem – cílem mediace je dohoda obou stran bez uložení trestu (Fisher, aj.
2008, s. 184). Hlavním cílem alternativních forem práce je snížení dopadů penitenciárního procesu, nedochází k přetrhání vztahů s nejbližším okolím a také působí jako prevence prizonizace (Vágnerová 2008a, s. 828).
1.6 Sebepoškozování a suicidální jednání
Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít, jehož důsledkem je poškození tělesné integrity (Koutek, aj. 2007, s. 73). Sebevraždu (neboli suicidum) lze definovat jako násilné jednání charakteristické úmyslem dobrovolně zničit vlastní život (Vágnerová 2008a, s. 489). Z těchto dvou definic jsou patrné rozdíly mezi sebepoškozováním a suicidálním jednáním – sebepoškozování je recidivující a nemá za
následek smrt (pokud ano, je to spíše výjimečné a neúmyslné). Favazza (in Kriegelová 2008, s. 98) dodává, že jedinec, který se poškozuje, nechce ukončit všechny své pocity, cílem sebepoškozování je pro něj cítit se lépe. Funkcemi sebepoškozování mohou být kromě uvolnění také např. sebetrestání, únik nebo naopak dosažení disociace, upoutání pozornosti, získání pocitu kontroly nad vlastním tělem, vyjádření emocí nebo získání pocitu vlastní jedinečnosti (Platznerová 2009, s. 46).
V odborné literatuře se objevují dva základní přístupy k sebepoškozování a suicidálnímu jednání – první přístup tyto dva jevy od sebe jednoznačně odděluje, někteří další odborní autoři naopak tvrdí, že tyto dva jevy od sebe nelze jednoznačně oddělit, poněvadž jsou v určitém vzájemném vztahu – jedinci, kteří se sebepoškozují, jsou více ohrožení rizikem pokusu o sebevraždu, např. prožívají depresi, myslí na sebevraždu a jsou přivyklí na sebepoškozování a bolest, proto nechápou smrt fatálním definitivním způsobem (Koutek, aj. 2007, s. 76–77). Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 sebepoškozování a suicidální jednání nediferencuje (Kriegelová 2008, s. 34). Následkem sebepoškozování (i primárně nechtěným) může být úmrtí – u jedince, který si osvojil sebepoškozování jako způsob zvládání zátěžových situací, se zvyšuje pravděpodobnost, že se tento jev stane krokem blíže k sebevražednému chování – z tohoto hlediska je patrné, že tyto dva jevy od sebe nelze oddělit přes to, že je nutné chápat rozdíly mezi nimi, z nichž vyplývá i různost přístupů a řešení.
V české odborné literatuře se klasifikací sebepoškozování zabývá Jana Kocurová (Koutek, aj. 2007, s. 73–74), která rozděluje způsoby sebepoškozování do pěti základních oblastí, přičemž upozorňuje na fakt, že sebepoškozování a suicidální jednání je nutno oddělovat, přestože to nebývá snadné. Prvním způsobem je automutilace, která často vyplývá z psychotické poruchy (např. schizofrenie), nebo má symbolický význam (např. je zaměřená na poškozování určité části těla, čímž jedinec vyjadřuje pocity viny a trestání sebe sama) a může se také projevit jako součást neobvyklých sexuálních praktik. Dalším způsobem je sebepoškozování, nejčastěji využívaný termín, který představuje pořezávání různých částí těla a vyřezávání znaků, k čemuž bývají využívány ostré předměty, např. žiletka či sklo. Do této kategorie patří také záměrné popáleniny (např. cigaretou). Motivací pro tyto způsoby sebepoškozování jsou často úleva od napětí, vztek na sebe samého a může to být způsob, jakým se jedinec snaží svému okolí něco sdělit. Syndrom záměrného sebepoškozování v sobě zahrnuje širší pojetí sebepoškozování, vyskytuje se společně s poruchami osobnosti či
u pacientů závislých na návykových látkách, nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy.
Způsob sebepoškozování, u kterého se projevuje především pořezávání na zápěstí či předloktí, se nazývá syndrom pořezávaného zápěstí. U tohoto způsobu se projevuje afektivní chování a pořezávání vede k uvolnění tenze – při opětovném výskytu tenze se jedinec opět vrací k pořezávání jako ke způsobu uvolnění. Posledním způsobem je dle autorky předávkování léky, které je charakteristické nadměrným užitím léků, bývá často opakované a bez úmyslu sebevraždy.
Z hlediska příčin sebepoškozování je zajímavým faktem zjištění, že určitou roli v rozvoji sebepoškozování sehrává pohlaví a věk – odborné výzkumy se neshodují, ale obecně platná je skutečnost, že muži svou agresi většinou projevují navenek do okolí, kdežto ženy mají tendenci ji spíše internalizovat a obracet proti sobě. Bylo také prokázáno, že sebepoškozování se projevuje v jakémkoliv věku, nejvíce však v období adolescence – toto období vývoje je charakteristické fyziologickými, psychickými a sociálními změnami a sebepoškozování se může stát mechanismem zvládání zátěže, která z vzniká na základě těchto změn – především u dívek se z těchto důvodů může projevit společný výskyt sebepoškozování a poruch příjmu potravy. Sutonnová (in Kriegelová 2008, s. 49) uvádí výsledky svého výzkumu, ze kterých je patrné, že lehké sebepoškozování ve věku okolo 12 let vedlo k závažným formám v období adolescence. Pokud sebepoškozování přetrvává až do starší dospělosti, zvětšuje se pravděpodobnost, že v jeho rámci nakonec dojde k suicidu (Lawrence in Kriegelová 2008, s. 50). Z těchto výzkumů je patrné, že sebepoškozování by nemělo být nikdy bráno na lehkou váhu.
Faktory, které mohou ovlivnit výskyt sebepoškozování, jsou dlouhodobé (např. sexuální či psychické zneužívání v dětství, osobnostní faktory či duševní onemocnění), krátkodobé (např. problémy v oblasti zdraví, práce, studia a vztahů) nebo precipitující faktory, tj. spouštěče – různé stresující faktory, které předchází sebepoškozování (např. akutní problémy nebo úmrtí). Faktory lze rozdělovat nejen z hlediska doby působení – na sebepoškozování mají vliv také faktory kauzální, sociální, environmentální a faktory vyplývající z osobnosti jedince. Výzkum Van der Kolka, Perryho a Hermana prokázal, že zneužívání v dětství má velký vliv na rozvinutí sebepoškozování v adolescenci (je jednou z nejčastějších příčin) a čím mladší bylo dítě, které si zneužíváním prošlo, tím vážnější způsob sebepoškozování se u něj v adolescenci projevil (Kriegelová 2008, s. 68–82).
Průběh sebepoškozování je ve většině případů podobný – na začátku je vždy precipitující událost, reakcí jedince na tuto událost je úzkost a napětí, které přechází nejdříve do myšlenek na sebepoškozování, jež se jedinec poté snaží odvrátit, následuje akt sebepoškození a z něj vyplývající uvolnění, které však nemá dlouhodobého trvání, objevují se pocity viny a celý koloběh se opakuje (Koutek, aj. 2007, s. 76).
Léčba sebepoškozování je dlouhodobým procesem – Kriegelová (2008, s. 133–134) uvádí, že nejdůležitější je včasná odborná psychologická intervence, v rámci které jsou rozpoznány vzorce, příčiny a precipitující faktory sebepoškozování, následně jsou vyhledány jiné možnosti řešení zátěžových situací a také je kladen důraz na rozvoj komunikace a interpersonálních dovednosti. Kromě psychologické intervence může být v některých případech využita i farmakoterapie, hospitalizace nebo sociální terapie. Terapii je možno vést mnoha způsoby – tématem pro odborníky zůstává, zda je vhodné pacienty hospitalizovat o pobytu v nemocničních zařízeních je rozhodováno individuálně s přihlédnutím na konkrétní situaci jedince. V rámci terapie je nejvíce využíváno různých modelů individuální, skupinové a rodinné terapie (Koutek, aj. 2007, s. 76–77).
Prevence sebepoškozování vychází mj. z principů léčby, jejichž základem je nalezení vhodného způsobu zvládání nepříznivých a náročných situací – zvládání zátěže v populaci adolescentů dle odborníků výrazně klesá, proto je vhodné v této oblasti působit preventivně např. v rámci učebních osnov. Prevencí je také posilování sebehodnoty a sebedůvěry u dospívajících jedinců, které vedou k nalezení a rozvoji vlastních silných stránek osobnosti a navázání kontaktu s lidmi ve vzájemných vztazích. Nevhodnou prevencí se ukázaly strategie, které informovaly o formách a praktikách sebepoškozování – byly neúčinné nebo dokonce vedly k nárůstu sebepoškozujícího chování. Informování o příčinách má naopak větší potenciál pro preventivní působení. Spolužáci a kamarádi jsou většinou první, kteří se o sebepoškozování svých vrstevníků dozvědí, proto se preventivní strategie mohou zaměřovat na zlepšení jejich schopnosti rozeznávat příznaky sebepoškozování a také na změnu postoje loajality ke kamarádovi a neoznámení sebepoškozování, ale naopak vyhledání pomoci.
V současné době májí na sebepoškozování vliv média, ve kterých je toto téma populární a objevuje se mnoho obrázků, písní a článků, které zvyšují atraktivnost sebepoškozování – v rámci prevence lze postupovat prostřednictvím strategie, která povede ke zvýšení kritičnosti mladých lidí k médiím (Platznerová 2009, s. 115–118). Kriegelová (2008, s. 98) uvádí, že prevence sebepoškozování je zároveň prevencí suicidálního jednání.
2 Činitelé ovlivňující vznik rizikových jevů
Období dospívání je charakteristické fyziologickými, psychickými i sociálními změnami, během kterých se jedinec výrazně mění, hledá vlastní identitu a bojuje o přijatelné sociální postavení. Adolescence zahrnuje jednu dekádu života, přičemž je rozdělována na dvě fáze – ranou adolescenci, která trvá přibližně od 11 do 15 let a pozdní adolescenci, trvající od 15 do 20 let. Corneau (in Vágnerová 2008b, s. 109) uvádí, že tomto období probíhá tzv. druhé sociální narození, ve kterém dospívající vstupuje samostatně do společnosti, snaží se vymezit vůči své rodině a osamostatnit se a hledá jinou skupinu, ke které by mohl patřit a ve které by mohl potvrdit svou vlastní identitu. V této etapě svého života pociťuje jedinec touhu po svobodě, ale nemá zatím dostatek zkušeností a nepociťuje plnou zodpovědnost za své činy – na jeho život má stále vliv rodina, zároveň sílí vliv vrstevnické skupiny, které je součástí, výraznou institucí, ve které je vychováván a vzděláván, je škola a nesporný dopad na jeho formování mají také média. Všechny tyto činitelé mají potenciál ovlivnit člověka positivním, ale i negativním způsobem – mohou mít vliv na vznik či rozvoj rizikových jevů a vzájemně na sebe působit.
2.1 Rodina
V současné době existuje mnoho různých definic rodiny, přičemž ani v legislativě ČR není uvedena jakákoliv její platná a oficiální forma. Hartl (aj. 2000, s. 512) uvádí, že rodina je společenská skupina spojená manželstvím, nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí. Význam rodiny je ve vývoji jedince nezastupitelný – je prvním modelem společnosti, do kterého se dítě narodí – probíhá zde primární socializace a má také zcela zásadní vliv na formování osobnosti jedince. Jandourek (2003, s. 116) popisuje moderní formu rodiny jako rodinu nukleární, jejímž základem jsou rodiče a děti s vazbou na prarodiče. Rodinu v současné době charakterizují kromě znaku nuklearity také další rysy: manželství, dvougenerační soužití, intimní vztahovost a privátní individualizace, která představuje vymanění se z nároků tradic, zvyků a předurčeností a přináší možnost rozhodovat se, volit a nést za své rozhodnutí zodpovědnost – to však přináší i jistá rizika, jako např.
bezohlednost a sebestřednost na úkor druhého (Helus 2007, s. 137–139). Základní funkce rodiny jsou biologicko-reprodukční, sociálně-ekonomické, socializačně-výchovné a emoční – pokud rodina neplní některé z těchto základních funkcí, tato skutečnost se negativně promítá do života dítěte. V současné době můžeme v České republice pozorovat
