Vývoj volného času

2.3. Vývoj volného času

Volný čas se vyvíjel nejen z hlediska vědeckého, ale i z hlediska pojmového. Ve starověku byl tento termín považován za něco jiného, než jak to dnes vidíme my. Chceme-li porozumět významu, který je volnému času přikládán, musíme brát zřetel nejen na dějinnou stránku věci, ale i na to, jak se jej mnozí snažili vymezit. Odlišně volný čas posuzují pedagogové, jinak sociologové, historici, psychologové, ekonomové či jiní odborníci.

Zmínky o volném čase jsou v dílech antických filosofů již před naším letopočtem. O tomto tématu se zmiňuje například Platón (427–347 před n. l.), Thales z Milétu (624–547 před n. l.) a Aristoteles (384-322 před n. l.).

2.3.1. Starověk a středověk

Starověk „volný čas“ v dnešním pojetí vůbec neznal. Řekové označovali čas odpočinku

„scholé“, které později přešlo do latiny jako „schola“ a do češtiny jako „škola.“ Dnes již školu nezařazujeme do volného času, ale ve starověku to byl řízený odpočinek, který by se dal přirovnat k dnešním dostupným volnočasovým aktivitám. Podle Aristotela to byly právě chvíle volna, které umožňovaly vzdělávat se, věnovat se umění a kultivovat se.

Ve středověku, kolem 14. stol., se teprve začalo používat spojení slov „volný“ a „čas“ nebo

„den“. (Spousta, 1994)

Ač lidé měli méně volného času, dokázali ho možná intenzivněji prožívat. Společnost nebyla sourodá jako je tomu dnes. Dnes si můžeme více méně dopřát všichni to stejné, záleží jen na objemu naší peněženky, jak honosná ta věc bude.

Při zamyšlení nad tím, jak trávili lidé volný čas ve středověku, se nám nabízí obraz rolníka pracujícího na polích nebo člověka dobře ovládajícího své řemeslo, který přes den své zboží prodává a v noci jej vyrábí. Z toho by se mohlo zdát, že volného času příliš nezbývalo. Pracovní doba se lišila podle ročního období. V létě nepřekračovala šestnáct hodin a v zimě byla maximálně dvanáct hodin denně. Skutečná pracovní doba byla ponížena o dvě a půl až tři hodiny přestávky na oběd. Tenkrát měli velký počet dní pracovního klidu. Byly to neděle, těch bylo během roku devadesát a významné církevní svátky, kdy měli výrazně zkrácenou pracovní dobu. I přesto, že chvílí rozptýlení a odpočinku nebylo mnoho, dokázali si jej prostí lidé i aristokracie náležitě užít. Venkované i aristokratická společnost pořádali turnaje, divadelní představení a různá klání, ve kterých se utkávaly vesnice i celá města. (Vernon, 2003)

24

„Volný čas ve středověku se tedy svým charakterem lišil od volného času, jak jej známe dnes. Byl mnohem více svázán s prací. A dovolená, na kterou se naši současníci těší dlouho dopředu, byla tehdy něčím prakticky neznámým. V případě převážné většiny lidí, tedy můžeme mluvit o civilizaci práce.“ (Vernon, 2003, s. 237)

2.3.2. Novověk

V období novověku, od 16. století nastala změna pohledu na život, práci a volný čas.

Protestantská církev začala vyzdvihovat význam práce a opovrhovala zahálkou. Její názor byl, že by měl každý pracovat a nezahálet a s mnišským či žebravým způsobem života nesouhlasila.

Hlavními hodnotami se staly pracovitost ruku v ruce se skromností. (Knotová, 2011)

„S novými názory na volný čas se můžeme setkat v dílech utopických socialistů, kteří představují své myšlenky nového společenského uspořádání. Anglický spisovatel, politik a právník, jeden z největších vzdělanců své doby Thomas More (1478–1535) popisuje ve své Utopii. Vize státu, kde by byla práce rozdělena mezi všechny občany, což by znamenalo šestihodinovou pracovní dobu. S volným časem tam pak smějí lidé nakládat podle svého svobodného rozhodnutí, ne jej zneužívat ve zhýralosti nebo lhostejnosti, ale podle svého uvážení jej věnovat libovolnému snažení, přičemž většina lidí se věnuje vzdělání, v němž podle nich spočívá životní štěstí.“ (Spousta, 1994, s. 57)

Francouzký osvícenec Jean-Jacques Rosseau (1712-1778) ve svém díle „Emil čili o výchově“, požaduje naprostou svobodu pro vychovávaného. Myslí si, že je tak čas svobody nejlépe využit.

Naproti tomu filosof Immanuel Kant rozšiřuje požadavek svobody na všechny lidi. Hovoří o čase rezonance, zahrnující ideálně veškerý životní čas. To není reálné. Podle Kanta je náplní svobody čtení a psaní pro veřejnost a ne požitek, což připomíná středověký model volného času určený k tvořivosti a vzdělávání. (Kaplánek, 2011)

V 19. století se v továrnách pracovalo až 100 hodin týdně a volný čas, pro mnoho lidí prakticky neexistoval. V době této krize, přichází Karel Marx (1818-1883) a vyzývá lid k socialistické revoluci. Díky tomu získává oblíbenost mezi dělnickou třídou. Práci charakterizuje jako nutnost a volný čas požaduje pro všechny. Je podmínkou rozvoje. V jeho rámci by se měl člověk vzdělávat, aby mohl vstoupit na trh práce s novými silami. Další, kdo se na přelomu 19. a 20. století zabýval volným časem, byl sociolog Thorstein Veblen (1857-1929). Shrnul své názory v knize „The Theory of the Leisure Class“ (Teorie zahálčivé třídy, 1899). Podle Veblena mělo na způsob trávení volného času vliv postavení jedince ve společnosti, proto k němu zaujal negativní postoj.

25

Měl názor, že společensky výše postavení jedinci, kteří nepracují, vedou zahálčivý život a soustředí se na své volnočasové aktivity. Tehdy vzniká zábavní průmysl, do kterého se později zapojují i níže postavení a snaží se napodobit „šlechtu“. (Spousta, 1994)

V novodobých dějinách došlo k rozmachu významných volnočasových směrů. Po první světové válce to Junák, česká obdoba skauta, který vedl dospívající mládež k svědomitému občanství, samostatnosti a vztahu k přírodě. Dalším velmi oblíbeným hnutím se stal tramping.

Zprvu to bývali chlapci, kteří sběhli před odvodem nebo z války. Osidlovali okolí řek, osady i neobjevená zákoutí. Podoba trampingu u nás měla význam odporu k velkému městu a neobyčejné lásky k přírodě v okolí měst. Tramping se nechal inspirovat americkou a kanadskou dobrodružnou literaturou a v poválečné době filmy. Trampská hnutí velmi působila na společnost. Již ve třicátých letech se stala obecným trendem. Náplní trampingu bylo např.

stavění srubů, turistika, vaření a večerní sezení u ohňů s kytarou a zpěvem. (Přadka, 1999)

„Co dáváme, neztrácíme, naopak na čem lpíme, se ztrácí. Jediné ohrožení mé jistoty spočívá u modu bytí ve mně samém: v nedostatku víry v život a ve vlastní produktivní síly; ve zpátečnických tendencích; ve vlastní lenosti a povolnosti nechat rozhodovat jiné o mém životě.“

(Fromm, 1994, s. 89)

2.3.3. Volný čas dnes

Volný čas začal být v praxi i teorii doceňován, a to i v mezinárodním měřítku. Bylo to vidět také v obecné terminologii. Ve čtyřicátých letech 20. století. se objevovala označení

„zařízení volného času“ a „aktivity ve volném čase“. V širším kontextu, se tyto výrazy uplatnily na začátku šedesátých let. (Hofbauer, 2004)

„Rozsah a možnosti, dosah významu volného času pro život a výchovu dále rostly.

Předělem v jeho chápání se stala devadesátá léta 20. století. V jejich průběhu, se věkové, sociální a zájmové spektrum účastníků rozšířilo. Funkce, obsah a metody výchovného působení se obohatily a rozrůznily. Volný čas se patrně stával dimenzí celého, výrazně se prodlužujícího lidského života.“ (Hofbauer, 1992, s. 17)

Rodiče od útlého věku dětí mají pocit, že je rodičovskou povinností dítě zaměstnat. Doba je bohatá na organizované zájmové aktivity. Dnešní rodiče se pro své děti masově dožadují těchto řízených činností už od mateřské školky někdy i dříve. Společnost se řídí moderními směry výchovy, a proto si stále většina z nich myslí, že nenavštěvuje-li jejich dítě žádný kroužek, je nějakým způsobem zanedbáno. Nebylo by zapotřebí tolika řízených mimoškolních aktivit, kdyby si rodiče udělali více času a s dětmi něco společně podnikali. Dosáhlo by se tak větší harmonie a kultivovanosti v komunitních i v rodinných vztazích.

26

Z této stránky věci poskytují centra zábavy a kroužky pouze náhražku, jež dětský život neobohatí tak jako činnosti spontánní a vztahy s rodinou.