Na počátku 20. století mělo značný vliv na formování sociální práce psychoanalytické myšlení, které vychází z děl Sigmunda Freuda, Carl Gustava Junga a Alfreda Adlera. V té době vznikl díky psychoanalýze v sociální práci prostor pro hledání teoretických pojmů, které významně ovlivnily praxi v oboru. Do té doby se v praxi používalo pouze tradiční direktivní a moralizující vedení rozhovoru.
S nástupem psychoanalytické terapie se začíná objevovat význam terapeutického vztahu v sociální práci, který s sebou přináší i tolerantní a otevřené naslouchání. Vzniká i zájem o objasnění osobnostní dynamiky chování. Sociální práce daleko více začíná zohledňovat emoce a nevědomé faktory, jejichž prostřednictvím vyvažuje zájem sociálních pracovníků životní podmínky a racionální duševní pochody. Velký důraz
je kladen i na dětství a rané vztahy. S. Freud v budoucnu dokázal výrazně ovlivnit nejen své stoupence, ale i odpůrce.
Navrátil in Matoušek poukazuje na základní typy teorií sociální práce-humanistický a existenciální model, které spolu úzce souvisí. Cílem sociálního pracovníka, který chce tímto způsobem v sociální práci lidem pomáhat, je podpora lidí reflektovat sebe sama, pomoci odhalit význam situace, kterou prožívají a pochopit, jak na ně všechny tyto zkušenosti působí (Matoušek, 2012, s. 200-201).
1.3.1 Humanismus v sociální práci
Přístup orientovaný na klienta – jde o optimistický pohled na člověka, na jeho vrozenou schopnost rozvíjet se pozitivně. Klíčovým momentem je přístup sociálního pracovníka ke klientovi a vnímání tohoto vztahu klientem. Nejpodstatnější je, aby se pracovník v pomáhající profesi snažil o opravdovost, respekt, vřelost, upřímnost, empatii, akceptaci. Přístup sociálního pracovníka by neměl být direktivní a hodnotící, součástí by mělo být opravdové přátelství a aktivní naslouchání. Vždy musí na paměti klientovu jedinečnost, protože člověk je osobnost, která se stále vyvíjí. Cílem je uvolnit klientův potenciál a usnadnit jeho růst. Později byl tento přístup zařazen i do komunitní práce. Hlavním představitelem tohoto směru je Carl R. Rogers a jeho následovníkem Robert R. Carkhuff.
Transakční analýza – se jako teoretický systém skládá ze čtyř částí – strukturální analýzy (tři úrovně pohledu na svět – dětská, rodičovská a dospělá, spojené s charakteristickým chováním), transakční analýza v užším slova smyslu (zde se posuzuje, jak jednotlivé stupně osobnosti daného člověka přichází do interakcí s jinými lidmi), analýza her (charakteristika interakcí a chování, uplatnění zkušeností z dětství), analýza scénáře (soustavné působení rodičů v dětství – většinou nevědomé).
Tato teorie byla vytvořena Erikem Bernem (Matoušek, 2012, s. 203-207).
1.3.2 Existencionalismus v sociální práci
Logoterapie a existenciální analýza – výchozí myšlenkou je vůle ke smyslu, kterou má každý člověk, klíčovou otázkou je smysluplnost lidského života. Smysl člověk nalézá prostřednictvím uskutečňováním hodnot, které se mohou dělit na tvůrčí (práce), zážitkové (umění, příroda) a postojové (reakce v různých životních situacích).
Hodnoty jsou těžko měřitelné, velmi často v životních situacích stojíme před volbou,
kterou z nich máme zvolit. Tento terapeutický směr založil Viktorem Frankl (Matoušek, 2012, s. 203-207).
1.3.3 Sociálně-psychologické a komunikační modely
Navrátil in Matoušek vysvětluje, že důraz je především kladen na to, jakým způsobem se mezi lidmi vytvářejí vztahy a jak se mění v různých situacích. Jsou zde řešeny i otázky identity, skupinového chování, stigmatizace (labelling), sociální a osobnostní změny aj.
Teorie rolí – je v sociální práci chápána jako rolový konflikt, který lépe pomůže klientovi orientovat se v problémové situaci. Erving Goffman přirovnává lidský život k divadelnímu představení. Člověk se snaží působit dobrým dojmem, vnitřně přitom bojuje s vlastní identitou, vše se váže k určitému sociálnímu statusu.
Etiketizační teorie – jde o proces formování rolí pomocí sociálního očekávání a nálepkování (labelling). Hodnota této teorie spočívá především v tom, že poukazuje, jakým způsobem se mohou různé instituce podílet na sociálním vytvoření problému.
Snaha o omezení značkování klientů a jejich stigmatizace.
Komunikační teorie – každá akce je uskutečněna v důsledku dodaných informací. Informace nejdříve přijímáme, vyhodnocujeme a poté vysíláme zpětnou vazbu. Důležité je dobré třídění údajů. Sdělení i reakce na ně mají složku obsahovou a vztahovou. Velmi se přibližují k verbální (obsah sdělení) i neverbální komunikaci (mimika, gesta, zabarvení hlasu, postoje). Často je tato teorie využívána v rodinné terapii. Představitelkou je Virginie Satirová (Matoušek, 2012, s. 216-222).
1.3.4 Systemický přístup
Macek in Matoušek popisuje tento přístup jako jeden z hlavních směrů v humanitních vědách. Sociální pracovník je zde jedním z aktivních spolutvůrců systému služeb. Jeho nejčastější rolí je pozice zprostředkovatele dohody mezi různými názory klientů zainteresovaných v nějaké náročné situaci, důležité je co možná nejobjektivnější posouzení situace. Po jejím zhodnocení může zvolit jeden ze dvou postupů: nabízení spolupráce (pomoc klientovi – cíle, kroky, hodnotící kritéria), přebírání starostí (kontrola – reflexe vlastní volby, transparentnost a užitek).
Systemický přístup se často využívá zejména v západních zemích, je oblíbený pro svoji krátkodobost (zkrácení potřebného času k nápravě, dobrá prevence syndromu vyhoření) a efektivita (využití všech dostupných zdrojů v zájmu rychlého vyřešení
problému, cílená reflexe používaných metod a postupů. Představitelé tohoto směru jsou Scott D. Miller, v ČR Ivan Úlehla (Matoušek, 2012, s. 222-226).
1.3.5 Kognitivně-behaviorální teorie
Navrátil in Matoušek vychází z evolučních výzkumů Ch. Darwina (činnosti organismu v boji o přežití a z výzkumů I. P. Pavlova (znalosti o podmíněných reflexech). Z těchto poznatků vzniká počátkem 20. století behaviorismus (věda o chování), jehož zakladatelem je John B. Watson. Cílem behaviorální terapie je změna chování. K té dochází v důsledku učení nových modelů chování na základě podmiňování (klasické – na některé stimuly se naučí odpovídat reflexemi, operantní – osvojení a uchování chování, které vede k příjemným prožitkům observační – nápodoba chování jiných lidí) a protipodmiňování (snaha o spojení určitých stimulů s reakcemi).
Při této terapii se pracuje s odměnami a tresty a s různými technikami (vyhasínání – bez odměny, nežádoucí chování vymizí, expozice – vystavování podnětům, kterých se obává, nácvik asertivit, biofeeedback – poskytování zpětné vazby aj.).
Kanfer a Schefft in Matoušek zformulovali šest principů behaviorálně orientovaného sociálního pracovníka – zaměření na chování, zaměření na řešení, pozitivní myšlení, krok za krokem, flexibilita, směřování na budoucnost.
Kognitivně-behaviorální terapii se dostává celkem rozsáhlého uznání a je hojně využívána (Matoušek, 2012, s. 226-231).
1.3.6 Přístup orientovaný na úkoly
Má jasnou inspiraci v sociálním učení a vyvinul se jako jeden z mála přímo v oblasti sociální práce. Základním rysem je partnerství a posilování. Znamená to, že klient je vůdčí silou řešení svých problémů. Vše je postaveno především na klientových silných stránkách. Úspěch záleží na podílu participace klienta.
K dosažení cíle bylo stanoveno šest kroků: příprava (legitimita intervence), explorace problému (vyjasnění klientových zájmů), dohoda o cílech (dohoda na směru), formulace a plnění úkolů (sepsání smlouvy), ukončení, testování úspěšnosti. Představitelé tohoto přístupu jsou A. W. Reid a L. Epsteinová a snaží se vytvořit strukturu krátkodobé intervence, kde se začal používat úkol. K využití tohoto přístupu dochází hlavně v oblastech: problémů s chováním, reaktivní emoční úzkosti, potíže s formálními institucemi, obtíže při naplňování rolí, potíže se sociálními změnami, nepřiměřené
zdroje, mezilidské konflikty, nespokojenost ve společenských vztazích (Matoušek, 2012, s. 231-234).
1.3.7 Antiopresivní přístupy
Tento přístup je jednoznačně namířen proti znevýhodňování a utlačování.
Je založen podle Thompsona na třech imperativech: spravedlnost (se všemi je zacházeno podle práva, nikomu je neomezovat, či neodpírat), rovnost (rovné příležitosti) a spoluúčast (zapojení klientů do plánování a participace). Důraz je kladen na uschopnění (enabling) – princip, který zabraňuje závislosti klienta na systému pomoci a později i zmocňování (empowerment) – pomoc sociálního pracovníka lidem tak, aby získali větší kontrolu (moc) nad svým životem.
Sociální pracovník musí při jednání s klientem zohlednit různé aspekty - jako jsou věk, pohlaví, sexuální orientace, rasa, etnický původ, postižení apod. Důležité je i uznání jedinečnosti každého člověka (zasazení do zcela konkrétního sociální souvislosti). (Matoušek, 2012, s. 237-240).
1.3.8 Sociobiologie
Živočišné druhy se různě vyvíjely a k jejich evoluci dochází díky přizpůsobení se životním podmínkám, ve kterých se nacházejí. Hnací silou přitom bývá boj. Důležitá je, ale i kooperace a vstřícnost, které jsou pro všechny členy společnosti výhodné.
Pokud je lidem ponechána svoboda, jsou schopni i bez státu vytvořit spravedlivá pravidla, která nevedou k pádu systému. Nepřímo tak je vyzdvižena zásada subsidiarity a komunitní model práce, které by se měl širokospektrálně používat. Jedním z představitelů a prosazovatelů tohoto modelu je J. Ridley (Matoušek, 2012, s. 244-248).
1.3.9 Sociálně ekologický model a fenomenologická tradice
V popředí zájmu tohoto modelu je osoba v situaci. Dle Comptona a Galawaye in Matoušek řeší sociální pracovník z tohoto pohledu problémy a úkoly rozdělené do tří oblastí: související s vývojovými etapami, s užíváním a působením prvků prostředí, interpersonální překážky. Přizpůsobování aktivní lidské bytosti vlivům prostředí.
Bronfebrenner diferencuje tyto oblasti vlivu – mikrosystém (rodina), mezosystém (škola, zaměstnání, kamarádi), exosystém (poradenské služby, knihovny, policie, soudy), makrosystém (zákony, ekonomika, politika).
Třemi základními pohyby lidského života jsou minulost, současnost a budoucnost. Lidský život je vlastně pohyb po určité cestě, člověk se celý život vyvíjí a zraje.
Sociálně ekologická perspektiva vyvinula klasifikace problémů sociálního fungování. Hlavním článkem je osoba v prostředí (person in environment – PIE). Jedná se o metodu sloužící ke sběru dat, shromažďovaní a třídění podstatných informací, nástroj k volbě a výběru intervence sloužící ke zmírnění a řešení problému. (Matoušek, 2012, s. 248-258).
1.3.10 Eklektický přístup
Jde o přístup, kde je využívána více teoretických modelů najednou. Laura Epsteinová in Matoušek zformovala druhy eklektických typů: model systematické integrace (stanovená kritéria pro volbu teorií a poznatků, pragmatický model (soubor teorií je založen na praktických požadavcích a poznatcích), model systematické selekce (zvolí se jeden hlavní model, který se obohacuje o další nápady, model nahodilých aplikací (náhodné sbírání poznatků a jejich použití). Výhodami toho přístupu je, že je možnost využití z různých zdrojů, protože i klient je mnohostranná lidská bytost, kterou nelze objasnit pouze pomocí jediného výkladu
Konečný výsledek je závislý na míře zkušeností a schopností sociálního pracovníka, který při nevhodném použití různých teorií mohl klient spíše poškodit, než mu být nápomocný. (Matoušek, 2012, s. 199).
2 Sociální pracovník
Profese sociálního pracovníka nebyla v minulosti a není ani v dnešní době příliš ceněná a v populaci oblíbená. Jedná se většinou lidi, jejichž základní motivací je pomoc a podpora lidí z různých vrstev naší společnosti.