Sociální práce v dětském diagnostickém ústavu
Bakalářská práce
Studijní program: B7508 – Sociální práce
Studijní obor: 7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče Autor práce: Alena Holinská
Vedoucí práce: Mgr. Jana Pittnerová
Prohlášení
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vzta- huje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto pří- padě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vyna- ložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem.
Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elek- tronickou verzí, vloženou do IS STAG.
Datum:
Podpis:
Poděkování
Úvodem bych velmi ráda poděkovala Mgr. Janě Pittnerové za vstřícné vedení, ochotu, pomoc a velkou trpělivost při vedení bakalářské práce. Zároveň děkuji i všem dotazovaným a svému zaměstnavateli, kteří mi poskytli cenné podklady pro uskutečnění průzkumu. Velký dík patří i mé rodině, která pro mě byla po celou dobu studia velkou oporou.
Název bakalářské práce: Sociální práce v dětském diagnostickém ústavu Jméno a příjmení autora: Alena Holinská
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2015/2016 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jana Pittnerová
Anotace
Bakalářská práce je zaměřena na dobrovolné pobyty, které se uskutečňují v Dětském diagnostickém ústavu v Liberci. Za hlavní cíl si klade zjistit, zda sociální práce s rodinou dětí umístěných v dětském diagnostickém ústavu v rámci dobrovolného pobytu je prevencí umístění dětí do ústavní péče. Dílčím cílem je přiblížit poslání dětských diagnostických ústavů a jejich úlohu v péči o děti a mládež s rizikovým chováním.
Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část, přičemž v teoretické části jsou vymezeny základní pojmy vztahující se k tématu rodinných vztahů, popsány jsou zde kapitoly o sociální práci a roli sociálního pracovníka. Další části práce jsou věnovány úloze dětských diagnostických ústavů v péči o děti a další kapitoly, které přibližují dané téma.
V praktické rovině bylo realizováno průzkumové šetření s použitím dvou metod, a to analýzy spisové dokumentace a dotazování. Zjištěné poznatky ohledně problematiky dobrovolných pobytů v dětském diagnostickém ústavu byly pečlivě zmapovány, graficky znázorněny a opatřeny komentářem.
Bakalářská práce přináší nejen mnohé informace z oblasti sociální práce, ale i dobrovolných pobytů, jako preventivních a sanačních programů, které pro ohrožené děti a jejich rodiny dětské diagnostické ústavy připravují.
Klíčová slova: diagnostický ústav, sociální práce, rodina, dobrovolný pobyt, komunikace, prevence, vztahy.
Title: Social Work in the Children´s Diagnostic Institute Author: Alena Holinská
Academic Year of Submission: 2015/2016 Supervisor: Mgr. Jana Pittnerová
Annotation
The BC final work is focused on work with children whose stay in the Liberec Diagnostic Institute is voluntary. The main aim is to investigate if the intervention of social work with those children's families can prevent placing children in institutional care.
The partial aim is to show the mission of The Diagnostic Institutions and their role in caring for young people with behavioural problems.
This work is divided into theoretical and practical sections. In the theoretical section, there are basic concepts relating to the topic of family relationships and there are also chapters describing social work and the role of social workers. The next section is about the role of children's diagnostic institutions and their care for children and further chapters about this topic.
In the practical section, two methods were used. The first method was an analysis of documentation and the second method were questionnaires.
All findings were mapped, graphically illustrated and commented upon.
The BC final work doesn´t only bring a lot of information about social work, but it also brings information about voluntary stays and their importance as preventive and remedial programs. Those programmes are prepared by children diagnostic institutions.
Keywords: diagnostic institution, social work, family, voluntary stay, communication, prevention, relationship.
Obsah
Seznam tabulek ... 10
Seznam grafů ... 11
Úvod ... 12
TEORETICKÁ ČÁST ... 14
1 Sociální práce ... 14
1.1 Úkoly a záměr sociální práce ... 14
1.2 Úrovně sociální práce ... 15
1.3 Významné teorie pro sociální práci ... 15
1.3.1 Humanismus v sociální práci ... 16
1.3.2 Existencionalismus v sociální práci ... 16
1.3.3 Sociálně-psychologické a komunikační modely ... 17
1.3.4 Systemický přístup ... 17
1.3.5 Kognitivně-behaviorální teorie... 18
1.3.6 Přístup orientovaný na úkoly ... 18
1.3.7 Antiopresivní přístupy ... 19
1.3.8 Sociobiologie ... 19
1.3.9 Sociálně ekologický model a fenomenologická tradice ... 19
1.3.10 Eklektický přístup... 20
2 Sociální pracovník ... 20
2.1 Osobnost sociálního pracovníka ... 20
2.2 Role a postoje sociálního pracovníka ... 21
2.3 Kompetence sociálního pracovníka ... 22
3 Diagnostický ústav ... 23
3.1 Legislativní rámec ... 23
3.2 Účel diagnostického ústavu ... 26
3.3 Přijímání dětí a povinná dokumentace ... 27
3.4 Délka pobytu ... 28
3.5 Přemísťování a umísťování dětí ... 28
3.6 Evidence dětí ... 28
3.7 Nejčastější důvody umístění ... 29
3.8 Dobrovolné pobyty ... 29
3.9 Ambulantní péče... 30
3.10 Pracovníci zařízení ... 30
3.11 Financování diagnostického ústavu... 30
4 Odlišnosti náhradní výchovy a náhradní péče ... 31
4.1 Instituce versus rodina ... 31
4.2 Převýchova, reedukace, resocializace ... 33
5 Rodina ... 33
5.1 Ohrožená a riziková rodina ... 34
5.2 Konfliktní situace a obranné schopnosti dítěte ... 35
6 Formy odborné pomoci rodině ... 36
6.1 Krizová pomoc ... 36
6.2 Podpora a posílení rodiny ... 37
6.3 Rodinná terapie... 37
6.4 Sociální terapie ... 38
6.4.1 Obsah a cíle sociální terapie ... 38
6.5 Sanace rodiny ... 39
6.5.1 Znevýhodněné dítě ... 39
6.5.2 Cíle a podmínky sanování rodiny ... 40
6.5.3 Sanace rodiny při umístění dítěte do diagnostického ústavu ... 40
7 Případové konference ... 41
7.1 Význam případových konferencí ... 42
7.2 Varianty případových konferencí ... 42
7.3 Účastníci případové konference ... 43
7.4 Uskutečnění a principy případové konference ... 43
8 Kazuistika ... 44
PRAKTICKÁ ČÁST ... 46
9 Cíle a hypotézy ... 46
10 Použité metody ... 47
10.1 Nestandardizovaný dotazník ... 47
11 Základní východiska průzkumu ... 48
11.1 Obecná problematika tématu ... 48
11.2 Charakteristika zkoumaného vzorku ... 48
11.3 Časový plán průzkumu a etické aspekty ... 49
12 Vyhodnocení průzkumového šetření ... 49
12.1 Vyhodnocení analýzy spisové dokumentace ... 49
12.2 Vyhodnocení dotazníkového šetření ... 53
12.3 Vyhodnocení hypotéz ... 63
Závěr ... 65
Seznam použité literatury ... 68
Seznam článků v periodikách ... 69
Seznam internetových zdrojů ... 69
Seznam příloh ... 70
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Celkový počet umístěných dětí v Dětském diagnostickém ústavu Liberec v období od roku 2012 do 2015
Tabulka č. 2: Diferenciace dětí umístěných do DDÚ na dobrovolný pobyt dle pohlaví Tabulka č. 3: Děti umístěné v DDÚ Liberec na dobrovolný pobyt dle věku
Tabulka č. 4: Rozdělení umístěných dětí na dobrovolný pobyt do DDÚ podle krajů.
Tabulka č. 5: Pohlaví dětí umístěných na dobrovolný pobyt Tabulka č. 6: Věk dětí v době umístění
Tabulka č. 7: Vztah rodičů k dětem
Tabulka č. 8: Typ rodiny, ze které dítěte na dobrovolný pobyt přichází Tabulka č. 9: Důvody umístění
Tabulka č. 10: Doba trvání pobytu dítěte na dobrovolném pobytu Tabulka č. 11: Hodnocení efektivity (úspěšnosti) dobrovolného pobytu Tabulka č. 12: Posouzení spolupráce s diagnostickým ústavem
Tabulka č. 13: Využití možnosti opakovaného dobrovolného pobytu Tabulka č. 14: Hodnocení současné situace v rodině
Seznam grafů
Graf č. 1: Počty umístěných dětí v Dětském diagnostickém ústavu Liberec v období od roku 2012 do 2015
Graf č. 2: Děti umístěné na dobrovolný pobyt dle pohlaví Graf č. 3: Umístěné děti na dobrovolný pobyt dle věku Graf č. 4: Rozdělení umístěných dětí podle krajů
Graf č. 5: Pohlaví dětí umístěných na dobrovolný pobyt Graf č. 6: Věk dětí v době umístění
Graf č. 7: Vztah rodičů k dětem Graf č. 8: Typy rodin v procentech Graf č. 9: Struktura důvodů umístění dětí
Graf č. 10a: Délka pobytu dítěte na dobrovolném pobytu
Graf č. 10b: Důvody pro předčasné ukončení dobrovolného pobytu Graf č. 11: Efektivita (úspěšnost) dobrovolného pobytu v procentech Graf č. 12: Spolupráce s diagnostickým ústavem
Graf č. 13: Využití možnosti opakovaného dobrovolného pobytu Graf č. 14: Hodnocení současné situace v rodině
Úvod
V dnešní době se sociální služba snaží zaměřit na úpravu podmínek v rodině do té míry, aby nemuselo dojít k odebrání dítěte z rodiny nebo aby dítě mohlo být ze zařízení vráceno zpět domů. Sociální práce spočívá ve vedení klientů a v nácviku konkrétních dovedností. Jedná se o přístup, který se snaží pomoci dítěti prostřednictvím jeho rodiny. V minulosti byla sociální práce s ohroženou rodinou zaměřena spíše na represivní řešení nebo zprostředkování materiální pomoci, formou sociálních dávek.
K velké změně při umísťování dětí do diagnostických ústavů došlo na začátku 90. let. Do té doby bylo možné umístění dítěte pouze na podkladě soudního usnesení o předběžném opatření nebo rozsudku o ústavní a ochranné výchově. Nově se začínají realizovat dobrovolné diagnostické pobyty pro děti s výchovnými problémy, které jsou zpravidla časově omezené na dobu dvou měsíců. Při práci s dítětem a jeho rodinou se objevuje větší otevřenost a nutnost participace celé rodiny na řešení problému.
Nezbytnou součástí sociální práce v diagnostickém ústavu je i sociální terapie a poradenství, které mají výrazný vliv na celkovou povahu a hodnotu sociální práce i na sociální služby, které jsou v jejich okruhu poskytovány.
Optimálním nástrojem pro práci s ohroženou rodinou bývají případové konference. Uskutečňují se v době, kdy by se dítě mělo po pobytu v zařízení vrátit zpět do rodiny a je potřebné najít vhodná doporučení i motivaci pro rodinu, aby byla ochotna v započaté práci pokračovat. Zároveň je nutné zabezpečit koordinovanou pomoc odborníků, kteří se na práci s rodinou budou nadále společně podílet.
Vždy je nutné jednat v nejlepším zájmu dítěte, který spočívá v možnosti vyrůstat v rodinném prostředí za účelem harmonického vývoje jeho osobnosti a schopností.
Pouze v nezbytně nutných případech by dítě mělo být umístěno do náhradní péče zařízení.
Teoretická část bakalářské práce se zaměřuje na úkoly, plány a úrovně sociální práce s rodinou. Velmi významnou úlohu mají teoretické přístupy, které určují způsob zaměření sociální práce v určité konkrétní situaci. Nedílnou součástí sociální práce je i osobnost sociálního pracovníka, vhodně používané kompetence a celkový přístup ke klientům. Další část práce se zaměřuje na význam a poslání diagnostického ústavu, jako zařízení náhradní výchovy, jeho úlohu při práci s dítětem a jeho rodinou.
Empirická část se zaměřuje na průzkumné šetření v oblasti sociální práce v konkrétním zařízení. Úkolem je zjistit, zda sociální práce s rodinou dětí umístěných v dětském diagnostickém ústavu v rámci dobrovolného pobytu je prevencí umístění dětí do ústavní péče. Hlavním metodou průzkumového šetření je analýza spisové dokumentace a dotazování.
TEORETICKÁ ČÁST 1 Sociální práce
Jedná se o velmi různorodou činnost, která se velmi obtížně definuje. Velmi zjednodušeně lze sociální práci charakterizovat jako činnost, která se snaží podporovat sociální změny ve společnosti, pomáhá při řešení problémů v oblasti mezilidských vztahů a snaží se podpořit možnosti a schopnosti lidí, tak aby došlo ke zlepšení jejich životních podmínek.
Sociální práce vychází z názoru, že člověk je po celý svůj život kulturně i sociálně ovlivnitelný. Společnost se snaží, aby poruchy procesu socializace, přizpůsobení a překážek mezilidských vztahů dokázala alespoň zmírnit, pokud je není možné odstranit úplně. V dnešní době je za sociální práci považováno přímé, cílené a terapeutické působení na člověka, který je sociálně, zdravotně či jinak handicapován.
Toto působení by mělo být přiměřené osobnostnímu a mentálnímu nastavení jedince.
Tato profese spočívá především v jednání s lidmi a v jejich provázení, a to vše na základě získaných odborných znalostí i praktických zkušeností. Sociální práce jako odborná a vědecká disciplína se vyvíjela a stále vyvíjí v těsné souvislosti s ostatními humanitními vědami. Ve stručnosti je možné její rozsah vyjádřit 3 pojmy: podpora, pomoc a péče.
1.1 Úkoly a záměr sociální práce
Matoušek ve své knize poukazuje na to, že hranice oboru se stále posunují a vhodné stanovení cíle je velmi obtížné. Existuje část lidí, kteří tvrdí, že nejpodstatnější částí sociální práce je pomoc klientovi, druhá část lidí se domnívá, že záměrem sociální práce je sociální kontrola, prevence a následné řešení sociálních problémů. Mezi základní cíle sociální práce lze jednoznačně zahrnout také podporu změny jednotlivce, společenských vztahů i sociálního prostředí a následně i pomoc při zachování přijatelné podoby života těch, kteří toho nejsou schopni vlastními silami (Matoušek, 2012, s. 184).
V současnosti je jedním z hlavních východisek sociální práce podpora sociálního fungování. Dle Navrátila in Matouškovi je tento koncept uplatňován v situaci, kde je taková nutnost chápána a vyslovena buď jednotlivcem, nebo skupinou.
společenských rolí. Pokud dochází u člověka k naplnění těchto rolí ve vztahu k okolí i k sobě samému je zároveň schopen uspokojovat své potřeby (tělesné hledisko, osobní naplnění, citové potřeby a i přiměřené sebepojetí), které podmiňují jeho místo ve společnosti (Matoušek, 2012, s. 186).
1.2 Úrovně sociální práce
Sociální práce diferencuje svoji činnost do třech úrovní. Na nejnižší mikroúrovni pracuje sociální pracovník formou případové práce. Jedná se o individuální posílení klienta v době, kdy se musí vyrovnat s životními obtížemi. Výchozí činností je v tomto případě poradenství, které je možné doplnit dalšími postupy.
Střední úroveň sociální práce je tvořena prací s malými skupinami (např.
víkendové programy pro rizikovou mládež, rekvalifikační kurzy pro nezaměstnané, programy v klubech pro seniory, pracovní aktivity pro lidi s mentálním handicapem).
Cílem skupinové práce bývá i zpětná vazba. Na této úrovni probíhá i práce s rodinou, která může mít podobu užších činností v rámci jedné rodiny nebo pro skupinu rodin (poradenství pro rodiny s problémovými dětmi, pro rodiče v rozvodovém řízení, pro adoptivní rodiče) Jedná se v podstatě o terapii rodinnou, která má obecnější cíle – komunikace mezi jednotlivými členy rodiny, vymezení rodinných rolí a hranic mezi jednotlivci v rodinném systému i podsystému.
Makroúrovní se v sociální práci rozumí práce s velkými skupinami, komunitami, organizacemi a také ovlivňování veřejného mínění a politiky (Matoušek, 2013, s. 14).
1.3 Významné teorie pro sociální práci
Na počátku 20. století mělo značný vliv na formování sociální práce psychoanalytické myšlení, které vychází z děl Sigmunda Freuda, Carl Gustava Junga a Alfreda Adlera. V té době vznikl díky psychoanalýze v sociální práci prostor pro hledání teoretických pojmů, které významně ovlivnily praxi v oboru. Do té doby se v praxi používalo pouze tradiční direktivní a moralizující vedení rozhovoru.
S nástupem psychoanalytické terapie se začíná objevovat význam terapeutického vztahu v sociální práci, který s sebou přináší i tolerantní a otevřené naslouchání. Vzniká i zájem o objasnění osobnostní dynamiky chování. Sociální práce daleko více začíná zohledňovat emoce a nevědomé faktory, jejichž prostřednictvím vyvažuje zájem sociálních pracovníků životní podmínky a racionální duševní pochody. Velký důraz
je kladen i na dětství a rané vztahy. S. Freud v budoucnu dokázal výrazně ovlivnit nejen své stoupence, ale i odpůrce.
Navrátil in Matoušek poukazuje na základní typy teorií sociální práce- humanistický a existenciální model, které spolu úzce souvisí. Cílem sociálního pracovníka, který chce tímto způsobem v sociální práci lidem pomáhat, je podpora lidí reflektovat sebe sama, pomoci odhalit význam situace, kterou prožívají a pochopit, jak na ně všechny tyto zkušenosti působí (Matoušek, 2012, s. 200-201).
1.3.1 Humanismus v sociální práci
Přístup orientovaný na klienta – jde o optimistický pohled na člověka, na jeho vrozenou schopnost rozvíjet se pozitivně. Klíčovým momentem je přístup sociálního pracovníka ke klientovi a vnímání tohoto vztahu klientem. Nejpodstatnější je, aby se pracovník v pomáhající profesi snažil o opravdovost, respekt, vřelost, upřímnost, empatii, akceptaci. Přístup sociálního pracovníka by neměl být direktivní a hodnotící, součástí by mělo být opravdové přátelství a aktivní naslouchání. Vždy musí na paměti klientovu jedinečnost, protože člověk je osobnost, která se stále vyvíjí. Cílem je uvolnit klientův potenciál a usnadnit jeho růst. Později byl tento přístup zařazen i do komunitní práce. Hlavním představitelem tohoto směru je Carl R. Rogers a jeho následovníkem Robert R. Carkhuff.
Transakční analýza – se jako teoretický systém skládá ze čtyř částí – strukturální analýzy (tři úrovně pohledu na svět – dětská, rodičovská a dospělá, spojené s charakteristickým chováním), transakční analýza v užším slova smyslu (zde se posuzuje, jak jednotlivé stupně osobnosti daného člověka přichází do interakcí s jinými lidmi), analýza her (charakteristika interakcí a chování, uplatnění zkušeností z dětství), analýza scénáře (soustavné působení rodičů v dětství – většinou nevědomé).
Tato teorie byla vytvořena Erikem Bernem (Matoušek, 2012, s. 203-207).
1.3.2 Existencionalismus v sociální práci
Logoterapie a existenciální analýza – výchozí myšlenkou je vůle ke smyslu, kterou má každý člověk, klíčovou otázkou je smysluplnost lidského života. Smysl člověk nalézá prostřednictvím uskutečňováním hodnot, které se mohou dělit na tvůrčí (práce), zážitkové (umění, příroda) a postojové (reakce v různých životních situacích).
Hodnoty jsou těžko měřitelné, velmi často v životních situacích stojíme před volbou,
kterou z nich máme zvolit. Tento terapeutický směr založil Viktorem Frankl (Matoušek, 2012, s. 203-207).
1.3.3 Sociálně-psychologické a komunikační modely
Navrátil in Matoušek vysvětluje, že důraz je především kladen na to, jakým způsobem se mezi lidmi vytvářejí vztahy a jak se mění v různých situacích. Jsou zde řešeny i otázky identity, skupinového chování, stigmatizace (labelling), sociální a osobnostní změny aj.
Teorie rolí – je v sociální práci chápána jako rolový konflikt, který lépe pomůže klientovi orientovat se v problémové situaci. Erving Goffman přirovnává lidský život k divadelnímu představení. Člověk se snaží působit dobrým dojmem, vnitřně přitom bojuje s vlastní identitou, vše se váže k určitému sociálnímu statusu.
Etiketizační teorie – jde o proces formování rolí pomocí sociálního očekávání a nálepkování (labelling). Hodnota této teorie spočívá především v tom, že poukazuje, jakým způsobem se mohou různé instituce podílet na sociálním vytvoření problému.
Snaha o omezení značkování klientů a jejich stigmatizace.
Komunikační teorie – každá akce je uskutečněna v důsledku dodaných informací. Informace nejdříve přijímáme, vyhodnocujeme a poté vysíláme zpětnou vazbu. Důležité je dobré třídění údajů. Sdělení i reakce na ně mají složku obsahovou a vztahovou. Velmi se přibližují k verbální (obsah sdělení) i neverbální komunikaci (mimika, gesta, zabarvení hlasu, postoje). Často je tato teorie využívána v rodinné terapii. Představitelkou je Virginie Satirová (Matoušek, 2012, s. 216-222).
1.3.4 Systemický přístup
Macek in Matoušek popisuje tento přístup jako jeden z hlavních směrů v humanitních vědách. Sociální pracovník je zde jedním z aktivních spolutvůrců systému služeb. Jeho nejčastější rolí je pozice zprostředkovatele dohody mezi různými názory klientů zainteresovaných v nějaké náročné situaci, důležité je co možná nejobjektivnější posouzení situace. Po jejím zhodnocení může zvolit jeden ze dvou postupů: nabízení spolupráce (pomoc klientovi – cíle, kroky, hodnotící kritéria), přebírání starostí (kontrola – reflexe vlastní volby, transparentnost a užitek).
Systemický přístup se často využívá zejména v západních zemích, je oblíbený pro svoji krátkodobost (zkrácení potřebného času k nápravě, dobrá prevence syndromu vyhoření) a efektivita (využití všech dostupných zdrojů v zájmu rychlého vyřešení
problému, cílená reflexe používaných metod a postupů. Představitelé tohoto směru jsou Scott D. Miller, v ČR Ivan Úlehla (Matoušek, 2012, s. 222-226).
1.3.5 Kognitivně-behaviorální teorie
Navrátil in Matoušek vychází z evolučních výzkumů Ch. Darwina (činnosti organismu v boji o přežití a z výzkumů I. P. Pavlova (znalosti o podmíněných reflexech). Z těchto poznatků vzniká počátkem 20. století behaviorismus (věda o chování), jehož zakladatelem je John B. Watson. Cílem behaviorální terapie je změna chování. K té dochází v důsledku učení nových modelů chování na základě podmiňování (klasické – na některé stimuly se naučí odpovídat reflexemi, operantní – osvojení a uchování chování, které vede k příjemným prožitkům observační – nápodoba chování jiných lidí) a protipodmiňování (snaha o spojení určitých stimulů s reakcemi).
Při této terapii se pracuje s odměnami a tresty a s různými technikami (vyhasínání – bez odměny, nežádoucí chování vymizí, expozice – vystavování podnětům, kterých se obává, nácvik asertivit, biofeeedback – poskytování zpětné vazby aj.).
Kanfer a Schefft in Matoušek zformulovali šest principů behaviorálně orientovaného sociálního pracovníka – zaměření na chování, zaměření na řešení, pozitivní myšlení, krok za krokem, flexibilita, směřování na budoucnost.
Kognitivně-behaviorální terapii se dostává celkem rozsáhlého uznání a je hojně využívána (Matoušek, 2012, s. 226-231).
1.3.6 Přístup orientovaný na úkoly
Má jasnou inspiraci v sociálním učení a vyvinul se jako jeden z mála přímo v oblasti sociální práce. Základním rysem je partnerství a posilování. Znamená to, že klient je vůdčí silou řešení svých problémů. Vše je postaveno především na klientových silných stránkách. Úspěch záleží na podílu participace klienta.
K dosažení cíle bylo stanoveno šest kroků: příprava (legitimita intervence), explorace problému (vyjasnění klientových zájmů), dohoda o cílech (dohoda na směru), formulace a plnění úkolů (sepsání smlouvy), ukončení, testování úspěšnosti. Představitelé tohoto přístupu jsou A. W. Reid a L. Epsteinová a snaží se vytvořit strukturu krátkodobé intervence, kde se začal používat úkol. K využití tohoto přístupu dochází hlavně v oblastech: problémů s chováním, reaktivní emoční úzkosti, potíže s formálními institucemi, obtíže při naplňování rolí, potíže se sociálními změnami, nepřiměřené
zdroje, mezilidské konflikty, nespokojenost ve společenských vztazích (Matoušek, 2012, s. 231-234).
1.3.7 Antiopresivní přístupy
Tento přístup je jednoznačně namířen proti znevýhodňování a utlačování.
Je založen podle Thompsona na třech imperativech: spravedlnost (se všemi je zacházeno podle práva, nikomu je neomezovat, či neodpírat), rovnost (rovné příležitosti) a spoluúčast (zapojení klientů do plánování a participace). Důraz je kladen na uschopnění (enabling) – princip, který zabraňuje závislosti klienta na systému pomoci a později i zmocňování (empowerment) – pomoc sociálního pracovníka lidem tak, aby získali větší kontrolu (moc) nad svým životem.
Sociální pracovník musí při jednání s klientem zohlednit různé aspekty - jako jsou věk, pohlaví, sexuální orientace, rasa, etnický původ, postižení apod. Důležité je i uznání jedinečnosti každého člověka (zasazení do zcela konkrétního sociální souvislosti). (Matoušek, 2012, s. 237-240).
1.3.8 Sociobiologie
Živočišné druhy se různě vyvíjely a k jejich evoluci dochází díky přizpůsobení se životním podmínkám, ve kterých se nacházejí. Hnací silou přitom bývá boj. Důležitá je, ale i kooperace a vstřícnost, které jsou pro všechny členy společnosti výhodné.
Pokud je lidem ponechána svoboda, jsou schopni i bez státu vytvořit spravedlivá pravidla, která nevedou k pádu systému. Nepřímo tak je vyzdvižena zásada subsidiarity a komunitní model práce, které by se měl širokospektrálně používat. Jedním z představitelů a prosazovatelů tohoto modelu je J. Ridley (Matoušek, 2012, s. 244- 248).
1.3.9 Sociálně ekologický model a fenomenologická tradice
V popředí zájmu tohoto modelu je osoba v situaci. Dle Comptona a Galawaye in Matoušek řeší sociální pracovník z tohoto pohledu problémy a úkoly rozdělené do tří oblastí: související s vývojovými etapami, s užíváním a působením prvků prostředí, interpersonální překážky. Přizpůsobování aktivní lidské bytosti vlivům prostředí.
Bronfebrenner diferencuje tyto oblasti vlivu – mikrosystém (rodina), mezosystém (škola, zaměstnání, kamarádi), exosystém (poradenské služby, knihovny, policie, soudy), makrosystém (zákony, ekonomika, politika).
Třemi základními pohyby lidského života jsou minulost, současnost a budoucnost. Lidský život je vlastně pohyb po určité cestě, člověk se celý život vyvíjí a zraje.
Sociálně ekologická perspektiva vyvinula klasifikace problémů sociálního fungování. Hlavním článkem je osoba v prostředí (person in environment – PIE). Jedná se o metodu sloužící ke sběru dat, shromažďovaní a třídění podstatných informací, nástroj k volbě a výběru intervence sloužící ke zmírnění a řešení problému. (Matoušek, 2012, s. 248-258).
1.3.10 Eklektický přístup
Jde o přístup, kde je využívána více teoretických modelů najednou. Laura Epsteinová in Matoušek zformovala druhy eklektických typů: model systematické integrace (stanovená kritéria pro volbu teorií a poznatků, pragmatický model (soubor teorií je založen na praktických požadavcích a poznatcích), model systematické selekce (zvolí se jeden hlavní model, který se obohacuje o další nápady, model nahodilých aplikací (náhodné sbírání poznatků a jejich použití). Výhodami toho přístupu je, že je možnost využití z různých zdrojů, protože i klient je mnohostranná lidská bytost, kterou nelze objasnit pouze pomocí jediného výkladu
Konečný výsledek je závislý na míře zkušeností a schopností sociálního pracovníka, který při nevhodném použití různých teorií mohl klient spíše poškodit, než mu být nápomocný. (Matoušek, 2012, s. 199).
2 Sociální pracovník
Profese sociálního pracovníka nebyla v minulosti a není ani v dnešní době příliš ceněná a v populaci oblíbená. Jedná se většinou lidi, jejichž základní motivací je pomoc a podpora lidí z různých vrstev naší společnosti.
2.1 Osobnost sociálního pracovníka
Spousta lidí se domnívá, že sociální pracovník je jen pouhý úředník, který vyplácí dávky nebo pomůže vyřešit neutěšenou situaci, ve které se člověk nachází.
Určitě by neměla být sociální práce chápána jako práce administrativní.
Profesionální sociální pracovník je schopen reflexe a své jednání dokáže obhájit.
Z hlediska přístupů k praxi je možné sociální pracovníky rozdělit na čtyři typy, které se zpravidla v praxi prolínají:
Angažovaný sociální pracovník bere svoji práci jako postup, při kterém uplatňuje své etické hodnoty. Ke klientům se chová empaticky a s respektem, protože vychází z toho, že o své klienty má pečovat opravdově a jednat s nimi vstřícně a přátelsky. Důležité je, aby sociální pracovník i tak udržel svůj vztah ke klientům na profesionální úrovni a pohyboval se v institucionálním rámci práv a povinností.
Radikální sociální pracovník se snaží vkládat do své práce osobní hodnoty, ale za účelem změny zákonů z oblasti sociální politiky a praxe, které považuje za nespravedlivé. Nesnaží se poskytovat péči jednotlivému klientovi.
Byrokratický sociální pracovník odděluje osobní hodnoty, profesní hodnoty a hodnoty zaměstnavatele. Cílem sociální práce v tomto případě je manipulace s lidmi v zájmu jejich změny. Rozdělit osobní a profesní je nutné, aby se pracovníci necítili vinni tím, že manipulují s lidmi a že využívají vztah způsobem, které v osobním životě nepovažují za čestný.
Profesionální pracovník je samostatný profesionál, vzdělaný v oboru, jeho prioritou jsou zájmy a práva klientů. Nejdůležitější je individuální vztah s klientem, model profesionálního pracovníka je založen v první řadě na upevnění práv klientů (vyvážení moci mezi pracovníkem a klientem). Tím je umožněna participace klienta na rozhodování. Klient tak dostane větší moc, ale ta je kontrolována sociálním pracovníkem.
Sociální práci by tedy měla vykonávat osoba, s vlastním morálním kodexem, která na sebe bere roli profesionála s profesním etickým kodexem pracující v určité organizaci se specifickými závazky a odpovědnostmi. Zkušenost s etickými teoriemi a hodnotami sociální práce, napomáhá sociálnímu pracovníkovi v situacích, kdy je nucen řešit etický problém nebo dilema. Zároveň také přispívá k identifikaci s oborem a k větší jistotě při výkonu sociální práce (Matoušek, 2013, s. 46).
2.2 Role a postoje sociálního pracovníka
Sociální pracovník se pohybuje v rámci práv a povinností, které jsou definované profesními standardy, zaměstnavatelem a právní normou. S výkonem funkce sociální práce souvisí také potřeba zasahovat do života klientů, proto je potřeba, aby toto právo
bylo legitimní. Součástí jeho práce je odhalit podrobnosti ze života klientů, proto jsou podstatná pravidla k zabezpečení ochrany klientů.
V ideálním případě se práva a povinnosti patřící k roli sociálního pracovníka, vzájemně doplňují. Většinou je ale v praxi potřeba, dát něčemu přednost. Je proto často zmiňována defenzivní a reflexivní praxe.
Charakteristickým rysem defenzivní praxe je jednání sociálního pracovníka podle předpisů a plnění jeho povinností definované zaměstnavatelem a zákonem.
Na jedné stráně tak tyto předepsané postupy pracovníka spoutávají, na straně druhé ho vlastně chrání před vlastní odpovědnosti. Sociální pracovníci tak postupují podle předem vytvořených manuálů a problémy klientů, které s sebou nesou nejistotu a jsou vzájemně propojené, tak ignorují. Postupy jsou popsané do nejmenších podrobností a vůbec nezohledňují individuální potřeby klienta
Sociální pracovník, který je schopen reflektovat praxi, umí nejen identifikovat etická dilemata, ale dokonce i to jak vznikají. Takový člověk si je jistější jak svými osobními hodnotami, tak i hodnotami profese a je schopen je dobře využívat v praxi.
Dokáže se vyrovnat s nejistotou a je schopen nést i morální odpovědnost za svá rozhodnutí (Matoušek, 2013, s. 45).
Osobně upřednostňuji reflektivní praxi. Určitě je velmi důležité dodržování zákonů a daných postupů, ale sociální práce je velmi různorodá a je nutné ji vždy přizpůsobit danému člověku a situaci. Tento způsob přístupu je sice složitější, ale jeho prostřednictvím je lepší možnost uspokojit větší spektrum lidí.
2.3 Kompetence sociálního pracovníka
Existuje soustavu šesti základních kompetencí sociálního pracovníka, kterou vypracovala s týmem spolupracovníků Zuzana Havrdová: jedná se o schopnost rozvíjet účinnou komunikaci, orientovat se a plánovat postup, podporovat klienta pomáhat mu k soběstačnosti, zasahovat a poskytovat služby, přispívat k práci organizaci, odborně růst. Tato soustava byla ještě podrobněji rozpracována do podoby úžeji vymezených kritérií a na jejich základě vytvořena hodnotící schémata.
Americká rada pro vzdělávání v sociální práci definuje kompetence sociálního pracovníka s vysokoškolským vzděláním takto: znát historii oboru, pracovat v souladu s etickými principy, rozumět různým formám utlačování, uplatňovat ve své práci kritické myšlení, uplatňovat potřebné znalosti v práci s cílovými skupinami, rozumět
na klienty, umět komunikovat s klienty, s kolegy a veřejností, hodnotit vlastní činnost a činnost kolegů, umět poskytnout supervizi, umět pracovat ve struktuře organizace a prosazovat v ní nutné, dokázat zhodnotit výsledky výzkumu a navrhnout výzkumnou studii (Matoušek, 2008, s. 84-85).
V sociální oblasti pracuji již dlouhodobě s dětmi a jejich rodinami, které mají různé obtíže a problémy. Jednou z nejdůležitějších kompetencí je určitě hned od počátku rozvíjení účinné komunikace. Vztah, který navážete s klientem i s jeho blízkými hned na počátku, je velmi podstatný pro další práci. Snažíme se vcítit se do pocitů klienta, zorientovat se v problému a společně s dalším kolegy naplánovat další postup.
Pro dobrý výkon je i velmi důležité uvědomit si svoji roli v týmu, aby práce s rodinou mohla být co nejefektivnější. Rozhodně další neméně důležité kompetence jsou i dobrá orientace v problému a snaha o další odborný růst.
3 Diagnostický ústav
Jedná se o školské zařízení náhradní výchovy, která je členěno podle pohlaví a věku. Speciálním typem je Diagnostický ústav pro děti-cizince v Praze, který jediným zařízením v České republice. Děti bývají umísťovány na základě usnesení soudu o předběžném opatření, ústavní nebo ochranné výchově, eventuálně na základě žádosti rodičů. Součástí diagnostických ústavů bývají často i střediska výchovné péče, mnohdy jsou jejich součástí i speciálně pedagogické a psychologické ambulantní služby.
3.1 Legislativní rámec
Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní a ochranné výchově ve školských zařízeních a preventivně výchovná péči v školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů.
Jde o stěžejní právní předpis, který upravuje výkon ústavní, ochranné výchovy i preventivně výchovnou péči ve školských zařízeních, ve znění pozdějších, kde jsou vymezena práva a povinnosti dětí pobývajících v těchto zařízeních, osob odpovědných za jejich výchovu i práva a povinnosti těchto zařízení. Školskými zařízeními, která se uvedeným zákonem řídí, jsou diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav.
Zákonem č. 333/2012 Sb. došlo k novelizaci zákona č. 109/2002 Sb. a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Součástí této novelizace jsou i přechodná ustanovení týkající se možnosti umístění dětí do diagnostického ústavu v důsledku jejich poruch chování na žádost zákonných zástupců dítěte. Formu této péče je možné poskytovat nejdéle do 31. srpna 2017.
Těmto dětem je umožňována preventivně výchovná péče podle § 16 zákona č. 109/2002 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Tyto děti mohou být přijaty v průběhu kalendářního roku tak, aby jejich průměrný měsíční počet odpovídal nejvýše 10 % kapacity diagnostického ústavu. Výjimku z omezení počtu dětí podle věty třetí může udělit Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (Zákon č. 109/2002 Sb., přechodná ustanovení dle z. 333/2012 Sb.).
Vyhláška č. 438/2006 Sb., předpis upravující podrobnosti výkonu ústavní a ochranné výchovy ve školských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů.
Předmětem úpravy je rozsah a obsah činnosti, podrobnosti o provozu, bezpečnosti, organizačním postupu při přijímání, umísťování, přemísťování, propuštění, organizační postup při umísťování dětí s různými specifiky, při zajišťování dětí na útěku, při umísťování cizinců, stanovuje i nejnižší a nejvyšší počty ve školách, třídách, skupinách (Vyhláška 438/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
V případě, že výchova dítěte je dlouhodobě vážně narušena nebo ohrožena může soud rozhodnout o nařízení ústavní výchovy. Většinou tak koná v době, kdy všechna předchozí opatření nevedla k nápravě a v zájmu dítěte je umístění mimo rodinu.
Soud vždy upřednostňuje svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby, ale pokud tato varianta není možná, dochází k umístění dítěte do ústavní péče. V rozsudku je vždy konkrétně označeno zařízení, kam se dítě umístí.
Ústavní výchova může být nařízena na dobu nejdéle 3 let, v případě trvání důvodů může dojít k jejímu prodloužení nebo je možné kdykoliv požádat o její zrušení, pokud se situace dítěte upraví. V případě nutnosti je možné prodloužení ústavní výchovy o jeden rok po nabytí zletilosti dítěte (z. 89/2012 Sb., § 971-975).
Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů.
Děti do patnácti let nejsou trestně odpovědné, tj. nemohou být stíhány
činu, koná se řízení podle ZSVM a dítě musí mít ustanoveného opatrovníka, kterým soud ustanoví advokáta. Dalšími účastníky řízení jsou zákonní zástupci dítěte nebo osoby, které mají dítě ve výchově, příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí, někdy i státní zastupitelství (ÚZ, 2014, s. 277, § 89-91).
Pokud soud neupustí od uložení opatření, může dítěti uložit mimo jiné např.
zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče.
Pokud se nezletilé dítě dopustilo činu jinak trestného, za který hrozí výjimečný trest a v době spáchání tohoto činu dovršilo dvanácti let věku, ale bylo mladší patnácti let, někdy i je-li to nutné k zajištění jeho řádné výchovy, soud nařizuje ochrannou výchovu (Zákon o soudnictví ve věcech mládeže, s. § 93).
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Občanský soudní řád umožňuje řešit vzniklou situaci dítěte na návrh. Na jeho základě je řeší situaci formou předběžného opatření - předběžná opatření vydávaná před zahájením řízení ve věci samé upravena v § 74 a násl. občanského soudního řádu a předběžná opatření vydávaná po zahájení řízení ve věci samé, ve které není doposud pravomocně rozhodnuto, jsou upravena v § 102 ve stejném zákoně (soud musí rozhodnout do 7pracovních dnů).
Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Jde o zvláštní druh předběžných opatření pro určité specifické situace (§ 452 a násl.), které upravují poměry nezletilého dítěte prakticky okamžitě (soud musí rozhodnout do 24 hodin). Tento institut je využíván v době, kdy se dítě ocitlo ve stavu nedostatku řádné péče a situace vyžaduje neodkladné řešení (Evropská soudní síť, 2016).
Zákon č. 359/1999 Sb., Zákon o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů
Tento zákon definuje sociálně právní ochranu jako ochranu práva dítěte na příznivý rozvoj a výchovu, oprávněné zájmy dítěte, včetně ochrany jeho jmění, jeho působení směřuje k obnově narušených rodinných funkcí, zabezpečení náhradního rodinného prostředí pro dítě, které nemůže být dočasně nebo trvale vychováváno ve vlastní rodině. Novelizací zákona č. 401/2012 Sb. vstoupila v platnost vyhláška, která upravuje, mimo jiné i obsah individuálního plánu ochrany dítěte a příloha obsahuje i standardy kvality sociálně-právní ochrany. Zvláštní předpisy,
které modifikují ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte, zůstávají nedotčeny (Portál MPSV, 2016).
Další zákony a mezinárodní smlouvy související s uvedenou problematikou:
Listina základních práv a svobod – upravuje vztah mezi státem a občanem, vyplývají z ní i práva a povinnosti rodičů a dětí. Součástí ústavního pořádku je od konce roku 1992.
Zákon č. 561/2004 Sb., Školský zákon, který pojednává o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád, ve znění pozdějších předpisů
Úmluva o právech dítěte – přijata Valným shromážděním OSN v listopadu 1889, v lednu 1991 ji spolupodepsala i naše republiky. Jsou zde vymezeny právní podklady pro práva dítěte, které jsou nadřazeny obecním právním předpisům zemí, které jí ratifikovali. Vychází z principů 3P: provission - právo dítěte na přežití, rozvoj a zajištění jeho řádného vývoje, protection - chránit dětí před všemi podobami násilí a participation - účast dětí na životě společnosti, především účast při rozhodování o nich samotných (Metodický portál učitelů, 2016).
Evropská úmluva o výkonu práv dětí – schválena v roce 1996 ve Štrasburku
při jednání Rady Evropy, platí od roku 2000. Česká republika ji přijala v roce 2001.
Jejím úkolem je podporovat práva dětí, poskytovat ji procesní práva a zajistit dětem informace o soudních řízeních, která se ho týkají. Soud je povinen zajistit dítěti všechny informace, které se ho týkají a dát mu možnost, aby se vyjádřilo (Sagit, 2016).
3.2 Účel diagnostického ústavu
Podle potřeb dítěte plní diagnostický ústav tyto funkce:
a) diagnostickou – vyšetření dítěte dítěte psychologickými a pedagogickými aktivitami,
b) vzdělávácí – zjišťování stupně dosažených vědomostí a dovedností, následně stanovit a uskutečnit specifické vzdělávací potřeby, které slouží k vhodnému rozvoji individuální osobnosti jedince,
c) terapeutickou –psychologické a pedagogické činností se zaměřuje na nápravu poruch v chování dítěte a v jeho sociálních vztazích,
d) výchovná a sociální – se vztahem k jeho osobnosti, rodinné situaci, nejnutnější sociálně právní ochraně, dle potřeby i nezbytná zdravotní vyšetření, v posledních letech plní i velmi významnou reedukační úlohu, protože k přemístění dětí dochází v důsledku zdlouhavé soudního rozhodování mnohdy i po roce pobytu,
e) organizační – souvisí s umísťováním dětí a spoluprací s orgán sociálně právní ochrany a se soudy,
f) koordinační – sjednocuje prohlubuje odborné postupy s dalšími zařízeními, které spadají do gesce daného územního obvodu, ověřuje jejich účelnost, spolupracuje s dalšími zařízeními státní správy.
Na základě zjištěných a vyhodnocených skutečností vyhotoví komplexní diagnostickou zprávu, jejíž součástí je individuání program rozvoje osobnosti.
Na základě zjištěných skutečností informuje i příslušné orgány sociálně-právní ochrany o dětech, které jsou vhodné ke svěření do pěstounské péče nebo k adopci. V posledních letech se diagnostický ústav orientuje i na ambulantní služby.
3.3 Přijímání dětí a povinná dokumentace
Dítě je do diagnostického ústavu přijímáno na základě soudní rozsudku o ústavní výchově nebo usnesení o předběžném opatření, popřípadě dohody se zákonnými zástupci. Do zařízení předává dítě zákonný zástupce, pracovník sociálně právní ochrany dětí, případně soudní vykonavatel společně s potřebnými doklady - rodný list, osobní list, občanský průkaz nebo pas, poslední školní vysvědčení, odhlášku ze školy (pouze soudně umístěné děti), kopii katalogového listu s vyznačením roku školní docházky, kartička pojišťěnce, očkovací průkaz. výpis ze zdravotní dokumentace. V případě nutnosti lze doplnit uvedené dokumenty bez zbytečného odkladu dodatečně.
Do zařízení nemůže být přijato dítě, které nemá lékařské potvrzení o zdravotní způsobilosti ne starší 3 dnů a soudní usnesení nebo rozsudek, případně podepsanou dohodu o dobrovolném pobytu. Dobrovolné pobyty dětí mohou být realizovány do výše 10 % z kapacity v průměru za měsíc (Zákon č. 109/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V diagnostickém ústavu je poskytováno i přechodné ubytování dětem na útěku s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou, případně usnesením o předběžném opatření, které jsou na útěku z jiných zařízení. Přijetí takového dítěte je vždy oznámeno patřičnému zařízení, které si je musí do 2 dnů od oznámení převzít.
3.4 Délka pobytu
Umístění do diagnostického ústavu by mělo trvat zpravidla 8 týdnů. V současné době je délka pobytu u většiny dětí uměle prodlužována, protože přemístění dětí je závislé na soudech a velmi často se stává, že po 8 týdnech pobytu dítěte není v dané věci rozhodnuto, popřídě nebylo vyhotoveno a rozesláno stanovisko soudu, nebo není pravomocné či vykonatelné. Děti umístěné na základě dohody o dobrovolném pobyty se po jeho ukončení vracejí vždy zpět do rodiny.
3.5 Přemísťování a umísťování dětí
Do následného zařízení je dítě přemísťováno prostřednictvím diagnostického ústavu na základě rozhodnutí nebo rozsudku soudu o přemístění. Děti jsou předávány následnému zařízení společně s komplexní diagnostickou zprávu, návrhem klasifikace a s další předepsanou dokumentací, kterou má k dispozici. Pokud dojde k umístění dítěte do některého ze zařízení náhradní výchovy bez předchozího diagnostického pobytu, provede diagnostický ústav v odůvodněných případech, dodatečné vyšetření dítěte přímo v zařízení. Pokud jsou zařízení členěna podle věku, jež možné dítě umístit nebo přemístit do příslušného zařízení, již 3 měsíce před dosažením příslušného věku.
Děti s uloženou ochrannou výchovou se umísťují do některých dětských domovů se školou a výchovných ústavů na základě dohody diagnostického ústavu, který má dané zařízení ve své působnosti a orgán sociálně právní ochrany, který o umístění dítěte žádá. V případě nedohody, rozhoduje o umístění ministerstvo. Stejným způsobem se postupuje i přemístění dítěte (Zákon č. 109/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
3.6 Evidence dětí
Diagnostický ústav vede evidenci dětí, které prošly tímto zařízením a rovněž eviduje děti a volná místa v zařízeních ve svém územním obvodu, a alespoň dvakrát do roka posílá odborného pracovníka za účelem metodického vedení, koordinace a k ověřování výsledků výchovného působení. Informuje ministerstvo o situacích vyžadujících zásah zřizovatele a o potřebných změnách dítěte (Zákon č. 109/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
3.7 Nejčastější důvody umístění
Mezi nejčastější důvody umístění patří nerespektování výchovné autority a záškoláctví. Objevuje se zde i velké procento dětí, které experimentují s návykovými látami, s psychiatrickými diagnózami, není výjimkou ani dítě s trestnou činností a sexuálně rizikovým chováním. Za posledních několik let se zvýšil se především počet dětí, které přicházejí z důvodu narušených rodinných vztahů. Většina dětí nepřichází zpravidla pouze s jedním specifickým problémem, ale většinou se jedná o kombinaci příčin, pro které je nutné jejich umístění.
3.8 Dobrovolné pobyty
Jedná se o jednu z forem pomoci dětem a jejich rodinám, které se dostaly do obtížné životní situace z důvodů vztahových nebo výchovných problémů.
Podmínkou pro přijetí dítěte na pobyt je předchozí spolupráce v rámci ambulance (alespoň jedno setkání před nástupem na pobyt) a intezivní spolupráce rodiny se zařízením v době pobytu dítěte. Předpokladem je i návrat dítěte po ukončení pobytu zpět do rodiny.
K realizaci dobrovolného pobytu dochází na základě dohody zákonných zástupců ne jiných osob odpovědných za výchovu (pěstoun), ředitelky daného zařízení a dítětem, které k pobytu nastupuje. Tento pobyt není podložen žádným soudním rozhodnutím. Trvá zpravidla dva měsíce a je zpoplatněn, bez ohledu na finační situaci rodiny. Výpočet platby je prováděn na základě výpočtu dle zákona č. 109/2002 Sb.,
§16, § 27. Jedná se o součet výše nákladů na stravování určené dle zvláštního právního předpisu a výše nákladů na ubytování stanovených zřizovatelem.
Cílem dobrovolného pobytu je nejen komplexní diagnostika dítěte (sociální, psychologická, speciálně pedagogická, zdravotní a školní), ale zároveň i cílená terapeutická a převýchovná péče. Hlavním záměrem tohoto pobytu je odhalení podstaty problémů a nalezení možného řešení k jejich odstranění nebo alespoň zmírnění. V den ukončení pobytu dostane rodina písemnou zprávu s dalším doporučením výchovných postupů a metod. Na žádost je možné vyhotovit i speciální zprávu pro školu.
Po ukončení pobytu je vhodné pokračovat v následné ambulantní péči, kterou diagnostický ústav zabezpečuje.
3.9 Ambulantní péče
Od ledna 2013 nabízí DDÚ Liberec i ambulantní péči. Po telefonické konzultaci s rodinou či oddělením sociálně právní ochrany dětí a kurátory je řešena problematika rodinných vztahů, domácího násilí, školní problematika, sexuální zneužívání atd., ambulantní cestou.
Ambulantní služba dále zajišťuje rovněž následnou péči pro děti navrácené zpět do rodiny po ukončeném diagnostickém pobytu, a to jak dobrovolném, tak soudem nařízeném.
3.10 Pracovníci zařízení
Dětský diagnostický ústav pracuje v komunitním terapeutickém systému s důrazem na systém, což je jeho velkou předností i výsadou. Velkou výhodou je mimořádně dobré personální obsazení, prostorové podmínky a škola, kterou mají děti možnost navštěvovat přímo v zařízení.
Kvalifikovaní středoškoláci, či vysokoškoláci s terapeutickým zaměřením a speciálně-pedagogickou kvalifikací. Většinu zaměstnanců tvoří pedagogičtí pracovníci (vychovatelé, učitelé, asistenti pedagoga, psychologové a speciální pedagogové). Tým doplňují i odborní nepedagogičtí pracovníci, kterými jsou sociální pracovnice, zdravotní sestry, ekonom, účetní a součástí je i provozní personál. Věková struktura a složení zaměstnanců odráží běžné sociální spektrum - pracovníky mladé, středního i staršího věku, polovina jsou muži a druhá polovina ženy.
3.11 Financování diagnostického ústavu
Zařízení je financováno dvěma způsoby. Z jedné části tvoří příjem úhrada rodičů nebo zákonných zástupců za stravné a pobyt jejich děti v zařízení. Výši příspěvku se stanovuje dle věku dítěte a doložených příjmů rodičů. Rodiče platí výměřenou částku napůl. Pokud jeden z rodičů nemůže svoji část ošetřovného zaplatit, není povinností druhého rodiče tuto částku zaplatit. V případě, že některý z rodičů nebo zákonných zástupců doloží potvrzení, že jsou dopláceni prostřednictvím dávek hmotné nouze do hranice životního minima, příspěvek jim není stanoven. Na dobrovolný pobyt přispívají na stravné rodiče, zákonní zástupci i osoby odpovědné za výchovu dítěte obligatorně.
Z druhé části je zařízení financováno ze státního rozpočtu. Příspěvek činí tedy zhruba na jedno dítě měsíčně asi 33 000 Kč.
4 Odlišnosti náhradní výchovy a náhradní péče
V rozdílných výchovných teoriích v podstatě existuje dvojí pojetí výchovných cílů. Jedním je spokojenost člověka a druhým je jeho užitek pro společnost, schopnost dosáhnout různých společenských změn. Výchova je tedy proces, při kterém dochází k rozvíjení osobnosti na základě záměrného působení formující vztah k sobě samému i k okolí, prostřednictvím získaných vědomostí, hodnot, stanovisek a také díky svému rozvíjenému nadání. V tomto případě je výchova prvotní. Výchova je spojena především s dětmi, protože bez jejího zásahu se z lidské bytosti nestane socializovaný tvor.
Smyslem náhradní péče je v první řadě základní materiální a sociální zajištění pro dítě, které se nachází v obtížné životní situace. Péče má na rozdíl od výchovy dlouhý, prakticky celoživotní charakter. Tento pojem je daleko vhodnější dávat do souvislosti s dětmi netečnými s hlubokým mentálním postižením, které jsou umístěny v ústavech sociální péče.
Pokud je péče chápaná jeko zabezpečení jedince, tak rozvoj jedince probíhá prostřednictvím výchovy.
Ve spoustě knih upozorňuje dětský psycholog Zdeněk Matějček, že základní potřeby nejsou spojené pouze s péčí, ale i s výchovou. Jedná se zejména o potřebu kvality vnějších podnětů, nezbytnost emočních a společenských vztahů, nutnost vhodného sociálního uplatnění a hodnot, požadavek jistého smyslu, pořádku a určité stability, potřeba životních vyhlídek.
Termín pobyt dítěte v náhradní výchově je dlouho používaný a prostý, ale je chápán, jak jako péče o dítě, tak zvláště jeho výchova jinde než v biologické rodině, v zařízení k tomu příslušném. O náhradní výchově mluvíme, jak při umístění dítěte do ústavní péče, tak i při svěření jedince do náhradní rodinné péče – pěstounská péče, adopce (Škoviera, 2007, s. 23-27).
4.1 Instituce versus rodina
V minulosti i v současnosti se stále mezi veřejností objevuje tvrzení, že i špatná rodina je lepší, než umístění dítěte v dobrém dětském domově. Dnešní moderní doba
přináší spoustu změn a rozporů i do rodinných systémů. Na jedné straně volné vztahy, snížení počtu dětí v rodině, postavení žen, na druhé straně obvyklé rodinné modely, které vytvářejí vhodné výchovné klima jako sourozencké vazby, vzájemná sounáležitost, jednoznačná pravidla. Výchova dětí v této složité době není jistě nic jednoduchého. Na děti působí velký vliv médií, komerční kultura a móda, rodičovská nejistota a velká pracovní vytíženost rodičů, malý dohled nad sociálními kontakty dětí, nedostatek společně stráveného času.
I náhradní ústavní výchova je plná protikladů. Na jedné straně je velká snaha všechna zařízení tohoto typu zrušit jako nepotřebná a nevyhovující, ale na druhé straně se ukazuje, že existuje poměrně velká skupina dětí, pro která je tento druh péče nejvhodnější. Jedná se určitě zejména o děti staršího školního věku, kde nelze zcela jistě očekávat, že se přizbůsobí rodinnému systému jiné rodiny a jejich emočnímu naladění.
Někdy je nezbytné na čas dítě z rodiny vyjmout a formou rodinné terapie s rodinou pracovat, aby se po nějaké době mohlo vrátit zpět do původní rodiny. Pro tento případ jsou zařízení náhradní výchovy mnohem lepším řešením, než umístění dítěte do pěstounské péče. Jistě existuje i skupina dětí, pro které je tento druh péče vhodný.
V dnešní době tvoří většinu pěstounů biologičtí příbuzní (Škoviera, 2007, s. 23-27).
Profesionálních pěstounů nebo pěstounů na přechodnou dobu je nedostatek, proto v dětských domovech a výchovných ústavech zůstávají i děti, které by pro tento druh péče byli vhodné. Jedná se jak o děti do předškolního či mladšího školního věku, tak i o starší děti s výchovnými problémy, s psychiatrickou zátěží a s pravidelným kontaktem problémových rodinných příslušníků. Pro tyto děti zůstavává institucionální náhradní výchova jako jediné možné řešení.
Vlado Labáth in Škoviera představuje dva hlavní úkoly institucí náhradní výchovy. Prvním je poskytnutí pomoci, zázemí, podpory, terapie jedince i jeho rodiny, druhým je ochrana společnosti před nebezpečnými jedinci nebo skupinami. Důležitá je nejen forma pomoci, výchovy, resocializace v převýchovných zařízeních, citové a sociální narušení jedince, ale i funce sekundární prevence, tedy celková propojenost systému (Škoviera, A., 2007, s. 84).
Rozdíl mezi funkční rodinou a ústavním zařízením je především v naplňování dětských potřeb bezpečí, citové podpory, stability, jistoty snadné čitelnosti prostředí, především v prvních třech stádiích vývoje (od narození do šesti let života). Pro vývoj dítěte je velmi významné prožívání, řešení i vyřešení psychosociální krize systému
4.2 Převýchova, reedukace, resocializace
V souvislosti s ústavní výchovou se používají pojmy převýchova, reedukace a resocializace.
Převýchova jde o nápravnou výchovu, která se snaží o změnu ve třech základních oblastech: prožívání (emoční porucha), v pochopení svého chování (získání náhledu, změna hodnot a postojů), úprava chování (změna sociálního fungování).
Reeedukace je proces, při kterém dochází k přeučování a úpravě nevhodných stereotypů. Speciální pedagogika jí označuje jako souhrn speciálněpedagogických aktivit, které se zaměřují na rozvoj nevyspělých funkcí nebo ke zlepšení funkcí porušených. Velmi často se zaměňuje s převýchovou, ale je vlastně jednou ze součástí převýchovy.
Resocializace je završení převýchovy, jde o proces začlenění sociálně oslabeného jedince, který podporuje a umožňuje normální sociální fungování (Škoviera, 2004, s. 95).
5 Rodina
Rodina je společenství lidí, které spojuje společná historii, současnost i budoucí naději na vzájemně propojené transakční vztahy. Příslušníci jsou často vázání legálním vztahem, dědičností, adopcí apod. V případě, že mezi lidmi existují intenzivní a souvislé emoční vazby, lze použít termín rodina. Jedná se třeba o družské soužití partnerů, náhradní rodina. Jedná se zároveň o systém, který se skládá z určitých částí a vztahů mezi nimi Podstatou tohoto systému jsou určité vzorce chování a rodinné interakce.
Každý rodinný systém je složen z několik subsystémů (rodič-dítě, manželský subsystém, sourozenecký subsystém. Z hlediska správného rodinného fungování jsou nezbytně nutné určité hranice mezi subsystémy. Vnější hranice subsystému slouží k ochraně nedotknutelnosti rodiny, vnitřní hranice diferencují jednotlivé subsystémy.
Rodina je tradičně vnímána jako vzájemně propojený systém zdrojů a podpory, je tvořivě používána jako energie, která dokáže přinášet kladné a trvalé změny, jak u jedince, tak u celého rodinného systému (Sobotková, 2001, s. 22-27).
Rodiny lze rozdělit do čtyř skupin podle funkčnosti:
funkční rodina – jde o rodiny, které je schopné zabezpečit náležitý a přiměřený vývoj dítěte,
problémová rodina – vyskytují se zde závažné problémy, ale rodina je schopna řešit je vlastními silami, popř. eliminovat prostřednictvím vnější pomoci. Rodina je většinou sledována nebo aktivně spolupracuje s orgánem sociálně právní ochrany dětí,
dysfunkční rodina - objevují se zde vážné poruchy některých nebo všech funkcí rodiny. Tyto poruchy současně ohrožují nebo poškozují rodinu jako celek a je tam velmi narušen vývoj a prospěch dítěte ve škole. Tuto situaci rodina zpravidla nezvládá řešit sama a je nutná intervence prostřednictvím instiucí – sanace rodiny,
afunkční rodina - jsou v ní tak závažné poruchy, že rodina přestává svůj základní úkol plnit, dítěti značně škodí či ohrožuje jeho existenci.
Sanovat v této rodině je již zbytečné. Jediným řešením pro dítě je jeho odebrání, odchod z rodiny do náhradní výchovy.
5.1 Ohrožená a riziková rodina
Každá rodina, ve které se vyskytnou problémy se může stát ohroženou a rizikovou. Rodiny, které jsou funkční, dokážou včas problém objevit a zvládnout společně. Vykazují prostě větší odolnost než rodina problémová.
Dle Zdeňka Matějčka se může problém objevovat od dítěte, od rodičů, z vnějšího prostředí nebo se jedná o vzájemnou souhru okolností. Existují samozřejmě rodiny, které jsou rizikovější k ohrožení:
neúplné rodiny – největším problém v těchto rodinách je ekonomická nejistota, absence emoční podpory partnera. Věšinou je obtížné zkombinovat pracovní povinnosti s výchovou dítěte. Ženy tuto roli, ale zvládají mnohem lépe než muži,
doplněné rodiny - často se stává, že nový partner neplní rodičovskou roli,rodič dítěte ho k výchově nepustí, děti ho neakceptují,
nestabilní rodiny – opakované změny partnera, emoční problémy,
náhradní rodiny – protekcionistická výchova, velké generační rozdíly, postižené dítě, dítě řeší problémy s vlastní identitou,
podnikatelské rodiny – nedostatek času na děti kompenzován neúměrným materiálním zajištěním dítěte,
