1. Význam a vznik zkamenělin

P r o h l á š e n í

Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60- školní dílo.

Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.

Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.

Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce a konzultantem.

Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

5

Anotace

Výtvarné zpracování tématu Svět fosilií obsahuje oděvní kolekci dámských modelů inspirujících se některými z široké plejády zkamenělin a jejich strukturami. Odráží tyto odkazy z minulosti, tedy otisky organizmů žijících před dávnými věky. Prolíná se v ní člověk a příroda, minulost se současností a živé s neživým. Každý z nás je součástí celku. Tedy uceleného systému, který je navzájem propojen. Jeho jednotlivé elementy se vzájemně ovlivňují a jsou na sobě závislé.

S přírodou je spojována i volnost pohybu a pohodlí. Veliký prostor dává pletenina, která má jedinečné vlastnosti a skvělou nositelnost. Kolekce je vytvořená ze zátažné pleteniny, která je za pomocí různých vazebních prvků vzorovaná tak, aby vytvářela plastické efekty. Díky nim se mění celkový dojem z oděvu v závislosti na osvětlení a hře světla a stínu. Stejnou hru na oděvu rozehrávají střídající se plochy rozdílných vazebních prvků, které odráží světlo různými způsoby. Svou roli hraje i člověk a jeho tělo. Lidské proporce ovlivňují výsledný vzhled oděvu. Člověk je zahalen do slupky, která představuje spojení člověka s přírodou, ze které vzešel.

Klíčová slova: oděvní kolekce, pletenina, dámské odívání, šaty, zkameněliny, fosílie

6

Abstract

The artistic processing of the theme The World of Fossils consists of the Clothing Collection

of the ladies‘models inspired by some of the wide range of fossils and their structure.

It reflects the legacy of the past, the imprints of the living organism from the prehistoric times. It blends in the man with the nature, the past with the presence and the living with the lifeless. Each of us is a part of the whole, of the interconnected system. Its constituent elements influence each other and are interdependent.

The nature is associated with the freedom of the movement and comfort. Knitted fabrics give an ample room with their excellent properties and wearability. The collection is made out of the weft knit with the textured effects achieved by the variety of knitting techniques.

Because of them the overall impression of the garment changes with the lights and shades.

The same goes with using the various bonding patterns that are reflecting light differently.

Man and his body play their parts as well. Human proportions influence final look of the garment. Man is wrapped in the peel symbolizing the connection with the nature that he came from.

Key words: Clothing Collection, Weft Knit, Ladies Garments, Dresses, Fossils

7

Poděkování

Mé poděkování patří Mgr. art. Zuzaně Veselé za cenné rady a konzultace po celou dobu tvorby. Mým rodičům za veškerou podporu a toleranci. Panu Jiřímu Neradovi za možnost využití jeho strojů, za neocenitelnou pomoc při zajištění jejich chodu a odstranění závad. Dále svým blízkým za psychickou a finanční podporu.

8

Obsah

Úvod ...9

1. Význam a vznik zkamenělin ... 11

1.1 Zkameněliny ... 11

1.2. Fosilie v jiných podobách ... 11

1.3. Fosilie a člověk ... 12

1.4. Fosilie a slepé uličky ... 14

1.5. Co fosilie představují ... 16

1.6. Vznik života na zemi ... 16

1.7. Barrand a paleontologie v Čechách ... 17

1.8. Archeologické nálezy a textil ... 19

2. Inspirace... 20

2.1. Postup práce a tvorba vzorků ... 20

2.2. Trilobit ... 21

2.3. Otisky fosilních šišek nebo šištic ... 22

3.4. Barevnost ... 25

3. Pletení a pleteniny ... 25

3.1. Historie pletení ... 25

3.2. Pletařský průmysl na nšem území ... 27

3.3. Zátažné pletení ... 28

3.4. Vlastnosti zátažné pleteniny ... 29

4. Materiál a příprava materiálu před pletením ... 30

4.1. Výběr materiálu pro pletení ... 30

4.2. Bavlna ... 31

4.3. Akryl ... 32

4.4. Soukání ... 33

5. Základní parametry vlastního pletení ... 34

9

5.1. Parametry stroje ... 34

5.2. Popis stroje a jeho funkčního ústrojí ... 35

6. Použité vazby ... 36

6.1. Obourubní pletenina... 36

6.2. Krytí ... 37

6.3. Příčné vlny ... 38

6.4. Tvarování pleteniny ... 39

6.5. Úprava pletenin... 40

7. Oděvní kolekce Svět fosílií ... 41

7.1. Technický popis a charakteristika... 41

7.2. Model č. 1 ... 42

7.3. Model č. 2 ... 46

7.5. Model č. 4 ... 54

7.6. Model č. 5 ... 58

7.7. Model č.6 ... 63

7.8. Model č. 7 ... 68

7.9. Model č. 8 ... 72

7.10. Model č.9 ... 75

7.11. Model č. 10 ... 79

6.12. Údržba ... 83

Závěr ... 84

Seznam literatury: ... 85

Úvod

Téma svět fosílií bylo vybráno pro unikátnost těchto artefaktů. Výstupem práce je výtvarné zpracování tématu a jeho převedení do reálné kolekce dámských oděvů ze zátažné pleteniny Jejich ztvárnění představuje propojení současného života, tedy člověka a minulosti ve formě

10

struktur inspirovaných fosiliemi, do které je zahalen. Člověk svými proporcemi ovlivňuje výsledný dojem a to nastiňuje vzájemné ovlivňování jednotlivých elementů přírody. Zvolenou technologií pro realizaci bylo pletení na dvoulůžkovém zátažném ručním pletacím stroji.

Pletenina byla vybrána pro její charakteristické vlastnosti, které se shodovaly s představou o výstupu bakalářské práce. Člověk i fosílie jsou neoddělitelné součásti přírody. S přírodou je spojována volnost pohybu a pohodlí. Takovýto komfoort poskytují pletené výrobky.

Dalším rozhodujícím faktorem byly rozmanité vzorovací možnosti. Při tvorbě dílů bylo docíleno plastických efektů.

Následující text se zabývá fosíliemi, podmínkami umožňujícími jejich vznik, osobnostmi ve vědě paleontologii, která se jimi zabývá. Dále technologií, kterou je kolekce tvořena.

11

1. Význam a vznik zkamenělin

1.1 Zkameněliny

Život a svět kolem nás se neustále vyvíjí a proměňuje ve vztahu k ročnímu období a geologickým érám. Nepřetržitě okolo nás něco vzniká a zaniká. To chápeme jako přirozený koloběh života. Každý život z přírody vzešel a jeho zánik umožní život dalšího organizmu.

Rostliny nebo živočichové jsou po své smrti rozkládáni různými organismy.

Fosilie¹ jsou odumřelá těla organizmů, nebo jejich otisky či stopy v horninách, které přetrvaly do dnešních let a vypovídají o jejich podobě a stavbě. Mohou vznikat za daných podmínek, kdy je hladina kyslíku dostatečně nízká aby nedošlo k jejich rozkladu. Fosilizace probíhá zakrytím odumřelých organismů sedimentem s příznivým chemickým složením. Pokud je mrtvé tělo rychle zakryto usazeninou, která ho chrání před vlivy atmosféry, hydrosféry a organismů, je fosilizace dobře nastartována. Měkké tkáně se zachovávají pouze ve výjimečných podmínkách. Ve větší míře se zachovávají tvrdší části organismu, jako jsou kosti, zuby, krunýře nebo dřevo a plody. Zakrytí sedimentem probíhalo nejsnadněji ve vodě naplavováním. Z toho důvodu jsou fosilie vodních živočichů mnohem hojnější. Na souši se těla zakonzervovala buď díky písečným bouřím, erupcím, nebo naplavováním bahna.

Pokud ale není chemické složení usazeniny příznivé, nebo odumřelé tělo dostatečně odolné, snadno se rozloží. Fosilizaci také ohrožuje tlak nanesené horniny nebo teplota, která nesmí být příliš vysoká. Další ohrožení představují geologické změny v zemské kůře. Díky tlaku nebo lámání byly zkameněliny buď deformovány, zničeny, nebo se téměř vytratily.

Veškeré jmenované faktory jsou souhrou mimořádně příznivých podmínek, díky kterým je fosilie tak vzácný objekt. Živočichů, kteří na zemi žili, je jen neparný zlomek ve zkamenělých podobách.

1.2. Fosilie v jiných podobách

Je spousta surovin, které používáme v současnosti zcela běžně, a jen málokdo si uvědomuje, že za jejich vznik vděčíme právě dávno uhynulým organismům.

1 FOSÍLIE – z Latinského jazyka volně přeloženo - Vykopávky

12

Ve školách píšeme na tabuli křídou tedy vápencem bělavé barvy. Jde o skořápky mořských organismů, které prošly za řadu let přeměnou chemickými reakcemi.

Jako palivo nám slouží uhlí, ale před mnoha lety představovalo veliké bažiny s mohutnými pralesy.

Ropa, která pomohla osvětlit nejednu domácnost a pohánět automobily, vznikla z rostlinných a živočišných zbytků. Ta se vyvinula na mořských dnech z planktonu a rostlin, které překryl sediment. Ze zbytků organických látek vznikl i grafit, který se používá již od pravěku jako prostředek pro zaznamenání a sdělení informací. Nosíme šperky z jantaru, který je fosilizovanou pryskyřicí.

Dnes obdivujeme Egyptské pyramidy z vápenců. Nevznikly by nebýt drobných schránek mořských prvoků tedy numilitů.

. obr. č. 1 Numulit

1.3. Fosilie a člověk

Pravěký člověk zkoumal přírodu kolem sebe a hledal vše, co by mohl využít ve svůj prospěch.

Fosilie jej fascinovaly, proto je sbíral a nosil si je do jeskyní. Nejspíše věřil, že mají magickou moc nebo jej jen zaujaly svým neobyčejným vzhledem.

V minulosti bylo nalezeno několik pravěkých hrobů v Americe i Evropě, ve kterých byla těla pohřbena s fosiliemi různých druhů. V jiných jeskyních byly nalezeny náhrdelníky z trilobitů, mezi loveckými nástroji provrtané talismany z mořských měkkýšů. To svědčí o víře

13

pravěkého člověka v moc těchto prazvláštních kamenů. Neuměl si vysvětlit jejich původ nebo vznik, ale nejspíše se jimi obklopoval, aby mu přinášely štěstí v lovu a jiných činnostech, kterým se věnoval.

Člověk si od prvopočátku lámal hlavu, kde se vzaly ty zvláštní kameny. Jako jediný tvor na zemi byl obdařen abstraktním myšlením a jakékoli pro něj záhadné objevy podpořily jeho obrazotvornost.

Zeměpisec a historik řeckého původu Strabon² zaznamenal názor z území Egypta, že drobní numulité ve vápenci jsou zbytky zkamenělé čočky, kterou jedli otroci při stavbě pyramid. Jiní lidé v nich viděli třeba zkamenělé peníze. Roztodivné tvary nalezených kamenů probouzely fantazii a rodily se příběhy a teorie. Například při pohledu na lebku slona si naši předkové mysleli, že jde o pozůstatky obrů ze starých řeckých bájí a pověstí. V Číně se daly koupit kosti a zuby dávných draků s léčebnou mocí. Ve skutečnosti šlo o různá pravěká zvířata.

I v Evropě se obchodovalo se zkamenělými jazyky proti horečce a cizopasníkům. Jantar

byl považován za lék proti šílenství, žaludečním potížím, slepotě a problémům s chrupem.

Ve starověku tuto záhadu správně odhalilo několik řeckých filosofů jako Xenofanes³ z Kolafu nebo Empedokles⁴. A sice, že jde o dávné mořské živočichy, kteří byli po dlouhá léta uzamčeni jako poselství na mořském dně.

Názory a teorie vzniku zkamenělin se později ve středověku a dlouho po něm mísily s náboženskými předsudky. Učený arab Ibn Sina v jedenáctém století řekl, že jsou výtvorem tajemných tvořivých sil vzniklých za pomocí vodního kalu a hvězd. Křesťanství tento názor převzalo a jiný nebyl tolerován. Výjimkou byly teorie všestranné renesanční osobnosti Leonarda da Vinci. Ten v sobě nezapřel génia a velice správně odhadl jejich pravý původ.

Sepsal v 16. století Leicesterský kodex, ve kterém dospěl ke skvělému paleontologickému poznání. Publikován byl ale až ve století devatenáctém a jeho práce tedy nijak neovlivnila vývoj této vědy.

Přelomu napomohla až malá lež několika studentů a z ní vzešlá kniha "Lithographia Wirceburgensis" ⁵vydaná profesorem Dr. Johannem Beringerem Bartholomäus Adamem⁶.

2 Strabón z Amaseie v Pontu ( asi 64 až 63 př. n. l. - 19 až 24 našeho letopočtu), antický filosof,geograf, historik a zeměpisec

3 Xenofanés z Kolofonu (asi 570 př. n. l. - 480 př. n. l.) - řecký básník a filosof

4 Empedoklés z Akragantu ( asi 490 př. n. l. - 430 př. n. l.) - řecký lékař a filosof

5 " Lithographia Wirceburgensis – Volně přeloženo jako ležící kameny

6J.B.A. Beringer (1667-1738) - Německý profesor medicíny a osobní lékař biskupa ve Würzburgu

14

Ta byla později udávána jako příklad slepé víry a zneužívání autority. Beringer,vášnivý sběratel fosílií, byl zastáncem onoho středověkého názoru, který přetrval až do 17. století. Pár studentů, kteří nevěřili v tajemné síly a boží moc o které Bringer přednášel, začalo doma vytesávat z kamene napodobeniny fosilií rostlin, brouků, savců, hvězd a hebrejských textů.

Ty pak zahrabávali do hlíny v polích a informovali o nálezech nadšeného profesora.

Domníval se, že vlastní důkaz o oněch silách a boží moci. Požádal tedy církev o finanční podporu a vydal knihu Ležící kameny, kde popsal svůj nález a doplnil ho kresbami nálezu, který považoval za zázrak. Své teorie tímto rozšířil do celého světa. Pomsta za chování pedagoga měla dokázat jeho nedůvěryhodnost a nekompetentnost. Brzy po vydání knihy podvod vyšel najevo, když Bringer objevil v nalezišti i destičku s vlastním jménem. Žáci přiznali, že hebrejské texty s fosiliemi sami uměle vytesali a zahrabali do bahna. Bringer se snažil zabránit potupě, získat všechny výtisky a zničit je. Díky tomu se tato kniha stala jednou z nejvzácnějších z poloviny 18. století. Profesor se ale nezotavil z ponížení a zemřel jako zahořklý muž.

Ve století osmnáctém se spekulovalo o zkamenělinách jako o pozůstatku biblické potopy.

Tyto teorie byly vyvráceny nálezy zkamenělin v různých vrstvách zemské kůry. Bylo tedy jasné, že nemohlo jít o jednorázový čin. Toto odhalení akceptoval baron C. G. Cauvier a vypracoval teorii novou o několika potopách. Jeho teorii církev přijala, protože potopy označil za dílo boží moci. Bůh stvořil tvorstvo na zemi, a když byl nespokojený, seslal na něj potopu a vytvořil živočichy nové.

Spekulace a rozpor mezi vědou a náboženstvím panoval až do 19. století. S novou teorií přišel v té době Charles Darwin o vývoji živočichů a rostlin z jednoduchých na složité. Do té doby byly teorie o vzniku života spíše jen opisováním bible a objevy vědy byly v rozporu s tímto učením.

1.4. Fosilie a slepé uličky

Paleontologické bádání bylo ovlivňováno řadou nepravd a falešných nálezů.

Ale i neschopností objektivního zkoumání.

Renesanci považujeme za dobu plnou inovací, která překonala středověký scholasticismus.

Společnost se ale spíše ohlížela ke svým ideálům a to na Athény a Řecko.

15

Ty byly považovány za společnost, která došla k dokonalosti ducha. Nedívala se tedy dopředu, ale spíše se ohlížela s obdivem zpět. Tuto překážku v myšlení obratně popsal anglický filosof, vědec a politik Francis Bacon. Zaměřil se na studium psychologických zábran člověka, které bránily poznání přírody. Uvědomoval si, že tyto bariéry mohou člověka limitovat stejně jako vady ve smyslovém vnímání. Pojmenoval je ,,Idoly“, které rozdělil do čtyř kategorií na Idol jeskyně, trhu, rodu a divadla. Tyto idoly představovaly vzor starého způsobu myšlení, který bylo třeba překonat, aby se badatel mohl posunout kupředu a dokázal plně pochopit význam a původ zkoumaného objektu. To byla revoluce v myšlení, bez které bychom těžko chápali například Darwinovy teorie. Idol jeskyně představoval psychické překážky jedince ovlivněné výchovou a strachem svými názory bořit zavedená dogmata. Idol trhu označoval omezení daná jazykem. Neschopnost formulovat myšlenky či poznatky, na které slovní zásoba nestačí a nelze je blíže specifikovat. Idol rodu, jak název naznačuje, vysvětloval limity dané kulturou, ve které jsme vyrůstali. Je uložen v chápání sebe sama a v tom, co chápeme jako vlastní podstatu.

Díky svým teoriím propojil racionální a experimentální filosofii. To vedlo k nárůstu vědeckého poznání nejen ve zkoumání fosílií. Staré myšlení bránilo jejich plnému porozumění.

Pokud se začteme do latinských názvů fosílií, zjistíme, že jsou pojmenovány dle věcí, které člověk dobře znal. Buď podle toho, co v něm evokovaly nebo podle jejich předpokládaného vzniku. To vedlo k další řadě omylů. Bílým stonkům Lilijic se říkalo Trochites neboli Kolečka, Otiskům kulatých lastur bancardites, což znamená býčí srdce, kulatým kamenům enorchites tedy varlata a pokud se vyskytovaly rovnou tři dohromady říkalo se jim triorchites.

Ježovky byly nazývány hromovými kameny, protože lidé předpokládali, že padaly z nebe při bouřích.

Ole Worm sepsal v roce 1665 studii o skupině kamenů zvané hysteriolity. Název pocházel ze slova hysteria, latinského označení pro ženskou dělohu. Byly nazývány také ženské kameny, venušiny, kameny ženského lůna a podobně. Dnes víme, že tyto kameny jsou dávnými otisky ramenonožců a ne genitálií. Tito živočichové měli těla tvořena ze dvou vypouklých misek.

Tyto myšlenky byly překonány až v 18. století, kdy vědci správně odhadli jejich původ.

To potvrzuje Baconovy teorie o ovlivnění člověka špatným úhlem pohledu.

16

1.5. Co fosilie představují

Věda, zabývající se životem v dávných geologických dobách pomocí zkoumání fosilií, stop organismů nebo jinými pozůstatky jejich činnosti na zemi, je Paleontologie.

Z dob působeni člověka na zemi zkoumáme minulý život podle fotografií, obrazů, knih, rytin do kamene či hliněných destiček a podobně na tisíce let zpět. Fosilie nám dávají nahlédnout do tajemného světa, který tu byl miliony let před námi. Představují dávný odkaz naší země, který vypovídá o vývoji života. Fosilie jsou jako knihy o dávném bytí psané jazykem, kterému plně nerozumíme. Každá ze zkamenělin je unikátem, který je nenahraditelný.

V průběhu let se ve fosiliích vědci učí číst a díky nim získáváme spoustu cenných informací.

Umožňují například určit stáří geologických souvrství, klimatické změny v době jejich vzniku a mohou napovídat, kde je možné nalézt ložiska surovin jako je ropa, sůl, uhlí, železné a uranové rudy, které umožňují rozvoj průmyslu.

Dnešní život na zemi je výsledkem téměř čtyři miliardy let trvajícího vývoje. Schopnost umět číst ve fosíliích nám umožňuje dospět k pravděpodobným teoriím o vzniku života a způsobu jakým se vyvíjel. Při pohledu na zkamenělé živočichy můžeme říci, že jde o naše prapředky, bez kterých by dnešní svět nebyl takový, jaký ho známe.

1.6. Vznik života na zemi

Teorie o vzniku života je taková, že na počátku věků vznikla energie, která bude trvat již napořád. Ta byla vytvořena během velkého třesku z extrémně husté látky s vysokou teplotou.

Vesmír byl zformován z jednoduchých prvků, ve kterých hrál hlavní roli vodík a helium.

V prvotním vesmíru byly nepravidelně rozprostřeny atomy, které byly a jsou základní stavební jednotkou hmoty. Začínaly se tvořit první galaxie a 300 milionů let po velkém třesku se za pomocí výbuchů energie utvořily první hvězdy a s nimi další prvky. Z hvězd se vytvořily supernovy a díky nim i těžší prvky, které utvořily základní stavební kameny našeho světa a života. Před 4,6 miliardami let se zrodila hvězda nám známá jako Slunce, bez které by život nikdy neexistoval, a poté před 4,5 miliardami let naše země. Ta ještě ale nebyla místem s příznivými podmínkami pro život. Ty se utvořily až později i díky jejím prvním obyvatelům.

První živý organismus, který naši zem obýval, byly bakterie, které tu miliardy let žily samy.

Díky slunci bakterie začaly vytvářet kyslík jako odpadní produkt při zpracovávání energie

17

ze solárního záření. Tento odpadní produkt utvořil naši atmosféru a tím i další základní prvek pro naše bytí. Díky zvýšení hladiny kyslíku se nastartoval vývoj složitějších živočišných druhů. V prvopočátku obývaly pouze moře. Na souši se později vyvinuly rostliny a zanedlouho je osídlili i první obojživelníci. Toto období se dělí na tři éry a to prvohory, druhohory a třetihory. Počátkem prvohor se šířili živočichové bez páteře, tedy bezobratlí.

Později se u dalších živočichů vyvinula páteř, čelisti a zuby. Vyvinuli se i první plazi. Toto období bylo u konce, když polovinu země pokryl led. Nejstarší období v dějinách země dokumentují nalezené zkameněliny vypovídající o vývoji života na naší planetě.

Vzhledem k nevelkým nálezům z období starohor, tedy z předprvohorních souvrství, které se liší od později vzniklých prvohorních nálezů, jsou prvohory pokládány za počátek masivního rozvoje života.

Moderní věda se stále zabývá výzkumem tohoto období a týmy odborníků z celého světa neustále shromažďují informace o četných nálezech, kterými prohlubují své vědění o rozmanitosti živočišstva na zemi té doby. I tak jde pouze o skromný fragment z řady organismů, které v době před 570 až 220 miliony let existovaly.

Mnohdy badatelům pomáhá fantazie, která umožňuje z neúplných fragmentů, nálezů a omšelých kamenných zbytků vytvořit ucelený obraz života na naší planetě a v jejích mořích.

Ve druhohorách nastal takzvaný věk plazů a zrod nových forem života. Zemi osídlili dinosauři a to na souši, ve vodě i ve vzduchu.

Třetihory byly věkem savců, kteří se vyvíjeli k dokonalejším. Vyvinuli se i primáti s pěti prsty a první předchůdci člověka.

1.7. Barrand a paleontologie v Čechách

Cílem práce není detailně zkoumat každé období vývoje naší planety a vývoje jednotlivých organismů, ale spíše zkoumání rozmanitosti struktur a tvarů některých z dávných živočichů a rostlin. To ovšem neznamená, že se lze vyhnout faktům, která shromažduje věda Paleontologie. To by znamenalo totéž, jako vytvořit figurální kresbu, aniž bychom měli základní znalosti o anatomii člověka. Popisovat následná údobí je nemožné bez rozsáhlé studie a není to cílem této práce. Je důležité se zastavit u vědce Joachima Barranda, pocházejícího z jižní Francie, který zasvětil svůj vědecký život právě paleolontolgii a geologii. Připomenout jeho životní peripetie v podobě vychovatele a učitele Jindřicha

18

ze Chambordu, s jehož královskou rodinou se v roce 1832 dostal do Prahy. Po dospění Jindřicha, byl z těchto služeb v roce 1833 propuštěn. Barrande v Praze navazuje kontakty s čelními představiteli kulturní a vědecké sféry, soustředěnými kolem Musea království Českého. Pokud přeskočím popisování jeho dalších osudů, pak mířím k podstatě jeho činnosti a vědeckému bádání v oblasti údolí Berounky a okolí Prahy. Tam ho přivedlo jeho původní povolání a v roce 1833 měl přepracovat projekt prodloužení koňské dráhy na trase Praha - Křivoklát. Zde nachází zkameněliny trilobitů a chápe, že Čechy a tato oblast, které dnes říkáme Barrandov, je pro rozmanité bohatství fosilií ojedinělá. Na vzdor výtkám dnešních vědců, že vytvořil obrovský potencionál faktografického materiálu a nepokusil se o vyjádření a formulování evolučních teorií, i tak jde o ojedinělé dílo, které obsahuje 22svazků s vyobrazením 3557druhů a má 6000 stran textu. Toto svoje dílo sjednotil jako motto

"Systemme silurien, což zní "C'est ce que j'ai vu". V překladu, "To je to, co jsem viděl“.

Barrand pečlivě a systematicky prozkoumával v terénu celou oblast českých starších prvohor v oblasti mezi Prahou a Plzní. Z tohoto výzkumu se uchovalo 15 jeho deníků, které pořídil přímo v terénu, které jsou dnes uloženy v Národním muzeu v Praze. Při svých výkopových pracích zaměstnával řadu lidí a naučil se natolik česky, že se s nimi dorozuměl. Jeho čeští spolupracovníci, které si prakticky vychoval, se stali tehdejšími osobnostmi českého paleontologického výzkumu. Do historie také vstoupily svérázné názvy pro různé druhy zkamenělin, které si lomaři vymýšleli a zvláště pro trilobity raky, jak jim tenkrát říkali.

Tak známe raky* korunáče, lopatáče, špičáky, měsícové raky, zamračené hlavičky atd.

Barranda ale také někteří skalníci zklamali tím, že byli příliš podnikaví a krom pravidelného platu, který jim vyplácel, prodávali nejlepší kusy zkamenělin sběratelům. Dokonale organizovaný stratigrafický výzkum umožnil Barrandovi odhalit geologickou stavbu českého

"siluru", tedy útvaru starších prvohor. Tato oblast dostala jméno Barrandien, a to po právu, podle svého objevitele a badatele. Výzkum staršího paleozoika, tedy prvohor, se stal v posledních letech součástí mezinárodních programů UNESCO. Z oblasti Barrandienu, jehož rozloha je poměrně malá, bylo popsáno téměř 7000 druhů živočichů i rostlin. Nové výzkumy toto číslo neustále zvětšují a tím upřesňují naše znalosti o životě pradávných moří a starších prvohor vůbec.

Práce popisuje jen zlomek z obrovského bohatství života v našich pramořích a jedná se o druhy nejtypičtější, stratigraficky významné* nebo jinak zajímavé. Jejich poměrné zastoupení vzhledem k posloupnosti horninových vrstev a útvarů, je tedy nerovnoměrné.

Ve starších prvohorách převládají kmeny primitivnější, nad kmeny výše organizovanými jako

19

jsou např. obratlovci. Zachovaly se jen ty formy, jejich tělesné schránky, nebo jejich části, které byly schopny fosilizace. Problém této nepoměrnosti spočívá také v tom, že některé skupiny /trilobiti, graptoliti, ramenonožci/ jsou moderně zhodnoceny, zatímco jiné, a tento problém se týká těl prvoků, na svoji revizi teprve čekají. Jejich studium v minulosti bylo jen příležitostné, hlavně z důvodu nedostatečné výkonnosti tehdejších mikroskopů.

O prvohorních zástupcích prvoků toho bylo známo jen málo a vznikaly domněnky, že prvohorní moře byla na tyto jednobuněčné organismy chudá. Teprve moderní výzkum ukázal opak, že dokonce tvoří jednu ze základních horninových složek některých sedimentů (rohovců, radiolitových břidlic, některých buližníků aj.). Přes pokroky posledních let je mikropaleontologický výzkum prvohor, ale i starších útvarů stále v začátcích a v budoucnu lze předpokládat, že mnohé ještě objasní.

1.8. Archeologické nálezy a textil

Bohatým zdrojem informací o životě a kultuře našich předků jsou textilní pozůstatky ve zmineralizovaném stavu. U většiny vzorků nelze přesně určit jejich parametry, jako je tloušťka, způsob zákrutu, materiál a podobně. To z toho důvodu, že jde hlavně o jejich otisky nebo jsou vzorky natolik poškozené, že je nelze podrobit veškerým zkouškám.

Z dochovaných nálezů lze říci, že se na našem území okolo roku 300-700 n.l. zpracovávaly příze hedvábné, lněné, vlněné nebo z lidských vlasů. To dokládají nálezy např. v Mikulčicích.

Archeologické nálezy se dochovaly v několika formách. Vzácně se vědci setkávají s reálnými zbytky textilu. To z toho důvodu, že šlo o přírodní suroviny, které byly příliš zranitelné a rychle podléhaly rozkladu. Pokud se uchovaly ve vlhkém prostředí bez přístupu vzduchu, nebo je zakonzervoval led, přežily do dnešních dob. Fyzicky zachovalé kusy textilu nebo jejich otisky vypovídají o vyspělosti, zručnosti, znalosti technologií a zpracovávaných materiálech. Koroze kovových předmětů v okolí textilií vytvoří ideální prostředí pro vznik jejích otisků podobně jako sediment na dně moří. Takové nálezy pochází již z doby železné.

Z podstatné části se dochovaly i otisky textilu v keramice. Textil byl použit buď jako podložka při výrobě, nebo jako pomůcka pro vzorování. Dle výzkumů bylo zjištěno, že se nejprve zpracovávala rostlinná vlákna. Vlněné výrobky se objevily až v období doby železné, zatímco len se zpracovával již v období neolitu. Před tímto zjištěním byly teorie spíše opačné a to z toho důvodu, že zpracování živočišných vláken je snazší než u rostlinných.

Nejstarší archeologický nález textilu pochází ze 4 tisíciletí před naším letopočtem a to ze Švýcarska. Šlo o dochované zbytky textilu ve vlhkém prostředí. Tkaniny byly složitě

20

zdobené což napovídá, že tato technika vznikla daleko dříve. Fragmenty byly zakončované z čehož lze usoudit, že šlo o kusy oděvů.

2. Inspirace

Na začátku byly studie některých z fosílií. Pozorování jejich reálné podoby a tvorba kresebných studií. Hlavně pozorování struktur a jejich následné převedení do pleteniny. Cílem bylo propojení člověka, tedy jeho proporcí, s oděvem. Pletenina díky svým vlastnostem opisuje tvary lidského těla. Ty ovlivňují výsledný dojem z nošeného oděvu. Každý kus z kolekce má představovat slupku evokující přírodní motivy, do které je nositel zahalen.

Ta má člověka chránit před nepřízní počasí, zahalovat jej, ale zároveň nepotlačit krásu jeho těla. Člověk mnohdy zapomíná, že z přírody vzešel a je její součástí. V oděvní kolekci je znatelné propojení člověka s přírodou. Fosílie jsou pozůstatky dávného života na naší planetě, který odolal času

2.1. Postup práce a tvorba vzorků

První fází práce bylo studium historie fosílií. Snaha dozvědět se co nejvíce o jejich vzniku, významu pro člověka v průběhu let a jiná fakta. Následovala tvorba skic z reálných fragmentů i jejich fotografií. Nešlo opomenout nejznámější ze zkamenělin a to trilobity, jako zástupce živočišstva. Z rostlinných pozůstatků se jako ideální jevily šišky a šištice. Pro poselství, které s sebou nesou a krásu reliéfu, které v otiscích vytvořily.

Při výběru tématu bylo jasné, že pletenina je ideální pro dosažení požadovaného efektu. Tato krásná a moderní technologie umožňuje kombinovat různé vazební prvky. Ty díky svým charakteristickým vlastnostem dodají výslednému výrobku jedinečný vzhled. Technický pokrok a stále rostoucí vzorovací možnosti otevírají pletařům neprobádaný svět stejně jako paleontologům objevy nových zmineralizovaných zaniklých druhů. Vzájemnými kombinacemi vazeb a jejich úpravami můžeme dosáhnout nepřeberného množství variant.

Další fází bylo pátrání po ideálním vzorování pleteniny. Byl vytvořen rozsáhlý vzorkovník základních i složitějších vazeb se snahou vyčerpat vzorovací možnosti zvoleného stroje.

Vzorky byly porovnávány se skicami a postupně vznikaly nápady na jejich složitější kombinace. Ty byly postupně realizovány a selektovány. Některé z nápadů stroj neumožnil standardním způsobem realizovat, proto byly zvoleny netradiční pomůcky, aby bylo možné ideje uskutečnit. Jednalo se o silnější drát, který bylo možné vložit mezi lůžka* tak,

21

aby nebyla poškozena jakákoli část stroje a neomezovala jeho chod. Drát musel být hladký, aby po materiálu snadno klouzal a nemohl jej poškodit. Na obou koncích byly vyfrézovány drážky, za které se věšelo závaží. Důležité bylo, aby byl pevný a neprohýbal se pod tíhou závaží, aby rovnoměrně odtahoval pleteninu po celé její šíři. Díky těmto úpravám bylo možné vytvořit výraznější plastické efekty. Ty byly dále upravovány tak, aby bylo dosaženo co nejpodobnějšího vzhledu jako u vybraných vzorků zkamenělin. Další vazby byly tvořeny s využitím přirozeného stáčení okrajů jednolícní pleteniny.

2.2. Trilobit

Trilobiti jsou ze zkamenělin nejspíše ti nejznámější. Jsou tak populární, že ve sbírkách nadšenců a paleontologů nemohou chybět. Jde o vyhynulé prvohorní členovce s typicky členěným tělem. První trilobiti se objevili v Kambriu. S koncem prvohor mizí i éra výskytu trilobitů. Jejich těla se skládala ze tří laloků a to ze střední části tzv. ocasu, dvou postranních laloků, hlavy a dalších částí. Proces vývoje trilobita probíhal postupně od vajíčka až po dospělého jednice. Svá vejce pravděpodobně kladli do prohlubní. Po vylíhnutí z vajíčka byla jejich těla oválná a nečleněná. Ve druhém stádiu se objevil článek mezi hlavou a ocasním štítem. V dalších fázích se postupně vytváří další trupové články. V plné dospělosti se jejich těla pouze zvětšují. Podle *stavby těla, způsobu vývoje a živočichů nalezených ve stejné vrstvě sedimentu můžeme dnes pouze odhadovat způsob jejich života. Jejich těla naznačují, že žili při mořském dně, po kterém lezli. Nejednalo se o příliš dobré plavce.

Při pozorování zkamenělých trilobitů se jeví jako nejvýraznější jejich zajímavé členění těla.

Při hledání obdobného plastického efektu v pletenině se jako ideální jeví vazba příčná vlna.

Na začátku hledání vhodných struktur bylo zkoušení kombinací různých vazeb a tvarování.

22

Obr. č.2. - Trilobit

2.3. Otisky fosilních šišek nebo šištic

Zajímavé struktury můžeme nalézt u otisků šišek a šištic. Nepatří k nejčastějším nálezům, ale i přes to máme dostatek fragmentů ke zkoumání. Nehledě na jejich vzácnost lze říct, že jejich struktury a tvary* byly rozmanité od počátku jejich vývoje. Vyvinuly se na stromech z potřeby uchování vody potřebné pro jejich život. Čím větší listovou plochu rostlina měla, tím více se z ní odpařovala voda. Keře a stromy měly nejprve spoustu listů a rozmnožovali se za pomocí bobulí, ve kterých byla uložena semena. Na delší období sucha rostliny reagovaly zmenšováním listů a proměnou schránek pro semena. Z nálezů víme, že šišky se vyvinuly už u nejstarších cévnatých rostlin. U současných nahosemenných jsou šišky definovány jako klas se zdřevnatělým vřetenem a zdřevnatělými plochými útvary – listeny.

Semena zapadají do úžlabí těchto listenů.⁷

Šišky jsou zajímavé nejen svým tvarem a strukturou, ale i tím, že v téměř původní podobě se vyskytují i dnes. Představují slupku, která chrání reprodukční orgány rostliny, tedy střeží další život. Fosilizované otisky těchto dávných schránek mnoho let nesou informaci o tom, jak se tento způsob ochrany života vyvinul.

7 M. Košťálek - Dávný svět zkamenělin

23

Obr. č. 3 zkamenělá šištice

Při tvorbě kolekce se šišky a šištice staly inspirací pro vytvoření slupky, do které se člověk zahalí. Také tím, že se v přírodě vyskytovaly již před miliony let a vyskytují se téměř v původní podobě dodnes. Nesou s sebou poselství spolu s dalšími fosiliemi o rozmanité kráse života, která musela projít dlouhou cestou, než umožnila vznik života člověka.

To je fakt, který si dnes většina lidí neuvědomuje a přírodě se čím dál více vzdaluje. Nejvyšší prioritou veškerého počínání se stalo zvýšení komfortu, pokrok, a to v oblastech techniky, lékařství a podobně. Lékařské a farmaceutické výzkumy hledají způsoby jak zlepšit a prodloužit životy lidí. S uvědoměním vlastní existence si člověk alespoň pohrál s myšlenkou o nesmrtelnosti a dnes se ji snaží uvést do reality. Jít proti pomíjivosti. Vše, co se v přírodě jednou zrodí, se za dobu své existence mění a po nějaké době zanikne. Tak to funguje na naší planetě a i do vesmíru zdánlivé nesmrtelnosti dosáhly fosilizované otisky rostlin a živočichů.

Krása přírody je v její proměnlivosti. Pokud bychom chodili den co den na totéž místo v přírodě, nikdy nebude stejné. Stále se mění, vyvíjí, něco nového vzniká, jiné zaniká.

Příroda vždy byla a je hlavním inspiračním zdrojem pro lidské vynálezy a výtvory. Bez čím dál důkladnějšího zkoumání přírody bychom nepřišli na většinu velikých děl, které měly

24

pro lidstvo přínos. Člověk má tendence dosáhnout absolutní kontroly nad svým životem a přírodou. Ovládat živly a přírody ke svému prospěchu. Stavíme vyšší domy jak na výšku, tak i do podzemních pater, zvětšujeme silnice, parkoviště, celá města. Ploch se zelení ubývá a stejně tak i přírody, do které člověk nijak nezasahuje a nepřetváří ji k obrazu svému. Příroda se do dnešní podoby utvářela miliony let. Pokud by se některé z fází odehrály trochu jinak, a obrátila by se například převaha jednoho živočišného druhu nad jiným, nemuseli bychom tu dnes být. Z přírody jsme vzešli a jsme její neoddělitelnou součástí. Ona nás udělala takové, jací dnes jsme. My se naopak dnes snažíme změnit ji. Z paleontologických výzkumů víme, že na této planetě došlo již několikrát k masivnímu vymírání. K tomu dochází periodicky.

Živočišné druhy se nějakou dobu vyvíjejí a poté z různých důvodů zanikají. Měli bchom si položit otázku, jak zásadně do přírody zasahujeme, aby z nás jednou nezbyly také jen fosílie. Čím dál více se pohybujeme ve virtuální realitě a svou pozornost směřujeme spíše k neustále se zvyšujícím možnostem techniky, než přírodě samotné. Kolekce práce nám má připomenout, že jsme s přírodou neoddělitelně spjati. To naznačuje ovlivňování dojmu z oděvu tělem nositele. Oděv se při nošení mění působením tahových sil a osvětlení.

Stejně jako krajina v přírodě. Život jednotlivce, ať už jde o živočicha či rostlinu, je pomíjivý.

Vše je vázáno na čas, který neustále plyne. Organismy vznikají a zase zanikají. Po svém zániku podlehnou zákonitostem přírody a mnohdy po nich nezbude ani fragment. Fosilie díky veliké shodě příznivých okolností času odolaly. Člověk sám o sobě představuje život a současnost, zatímco samotné téma pak závan z minulosti a odkaz o zdánlivém překonání zániku. V kolekci se prolíná záhada a půvab minulosti se současností. Krása přírody tkví v její neustálé proměnlivosti, schoposti nás neustále překvapovat. Vědci stále odhalují nová neprobádaná tajemství. Neustále nás něčím překvapuje a otevírá nové pohledy.

Pro člověka, tedy tvora se schopností abstraktně myslet, se stala nevyčerpatelným zdrojem inspirace a duchovním učitelem.

Fosilie chápeme jako zdokumentování vývoje všeho živého na naší planetě a to velice významně, i když jen v malém měřítku vzhledem k rozmanitosti původních druhů na planetě.

Jsou součástí přírody, která dala vzniknout postupnými proměnami dnešnímu životu.

Oděvy představují schránku, do které se člověk zahalí a je chráněn před vnějšími vlivy. Oděv má na člověka psychologický vliv a ovlivňuje jeho sebevědomí. Neplní tedy jen funkci zahalení těla nebo ochrany před chladem, ale je vyjádřením naší osobnosti. Kolekce je určena pro ženy, které jsou milovnicemi přírody.

25

3.4. Barevnost

Inspirací pro výběr barevných přízí, který byl limitován dostupností a jemností stroje, byly fosílie nalezené na našem území ve zkamenělých usazených horninách. Při tvorbě pletených vzorků se jako nejvhodnější jevila kombinace přízí barvy antracit a tmavě šedočerné. Tyto barvy se nejvíce přibližují barevnému základu pozorovaných vzorků. Fosílie byly pro člověka od pradávna záhadné, tajemné a magické. Stejné pocity v člověku vzbuzuje i černá barva. Pletené struktury vytváří dojem živého a neutrální neživá šedá společně s černou symbolizuje zánik.

I přesto, že dávní živočichové a rostliny oplývali rozmanitostí barev, čas a fosilizace vytvořily jejich otisk v zemitých barvách. I ty se od sebe barevně liší, což vědcům pomáhá rozlišovat jednotlivé vrstvy. Z vytvořené barevné škály byly vybrány dva odstíny šedé, které umožnily za pomocí různého družení nití, nebo krytí dosažení odlišného dojmu a umocnění hry světla a stínu na strukturách v pletenině.

3. Pletení a pleteniny

3.1. Historie pletení

Člověk prokazoval již od prvopočátků velikou vynalézavost. Osvojoval si nejrůznější techniky, díky kterým mohl dosáhnout většího komfortu a uspokojení svých potřeb. Oděv byl mnohdy zásadní pro jeho přežití. A proto věnoval značnou pozornost zpracovávání z počátku přírodních vláken. Z nich spřádal nitě, které vzájemně provazoval až přišel na technologii tkaní. Počátky této technologie sahají až do neolitu. Nejstarší nález dokládající znalost výroby tkanin u nás z doby asi kolem 5 tisíc. př. n. l., pochází z Lulče na Vyškovsku. Jde o otisky na keramických nádobách.

Z dochovaných archeologických nálezů lze říci, že počátky pletení sahají až do 5. tisíciletí před naším letopočtem. Šlo o vzájemné proplétání nití technikou podobnou tkaní.

Historie ručního pletení sahá až do 6.stol. našeho letopočtu. Šlo o techniku proplétání nitě za pomocí dvou jehlic, kterou používáme dodnes. Nelze s určitostí říci, zda jsou odhady správné. Podle některých vědců vzniklo pletení mnohem dříve. Nejznámější dochovanou památkou jsou Koptské ponožky z Egypta. Avšak v době středověku se ponožky šily z tkanin.

26

První pletařský cech vznikl roku 1527 v Paříži a brzy poté začaly vznikat další téměř ve všech větších městech po celé Evropě. V Praze vznikl roku 1612. Dlouhou dobu bylo toto ušlechtilé řemeslo výhradním právem cechů a oděvy z jejich dílny směla nosit pouze honorace.

Pletařská tvorba byla v té době výhradně mužskou profesí a ženám byly svěřovány pouze pomocné práce na předpřípravě. Vzhled pleteniny byl ovlivněn řadou faktorů, jako byla kultura země či regionu, ve které se cech nacházel, surovinami typickými pro danou lokalitu a způsobem jejich zpracování. Dále používanými technologiemi, vlivem náboženství a podobně.

S prvním strojem přišel až roku 1589 William Lee. Vynalezl zátažný stávek a s ním i háčkovou pletací jehlu. Nebyla mu ale udělena licence. Tu získal až jeho bratr.

To znamenalo revoluci v pletení a zefektivnění výroby. Stroj byl schopen vytvořit až 600 oček za minutu, což odpovídalo výkonu deseti pletařek dohromady za stejný časový úsek.

I přes to byla valná většina výroby ruční práce a nikoli strojová.

Osnovní pletení se vyvíjelo mezi lety 1765 až 1775. Angličan Crane vytvořil první ruční stávek s háčkovými jehlami. Pletlo se na pevně uložených jehlách v lůžku na podélné soustavě nití, tedy osnově.

Převrat v pletení nastal mezi 18. a 19. stoletím. Byla to doba, která přinesla veliký rozmach vědy a techniky. Strojová výroba byla na vzestupu a začala vytlačovat tradiční řemeslnou ruční výrobu. Výrobky se již nedělaly na míru předem určenému zákazníkovi, ale začaly se vyvážet do světa. To změnilo život celé společnosti a rukodělná výroba nedostačovala pro uspokojení poptávky po pletených výrobcích. Zátažný stávek Williama Lee prošel řadou inovací a byl zmechanizován. Aby byl schopen uspokojit stále náročnějšího zákazníky byl stávek opatřen vzorovacím zařízením a mechanickou ujímačkou. Rozmach ekonomiky dal veliký prostor pro další zdokonalování a zanedlouho byl sestrojen dvoulůžkový a okrouhlý stávek. Tyto stroje měly pevně uložené jehly v lůžku, které se hýbaly všechny společně.

Jehly, které se mohly pohybovat samostatně, vynalezl roku 1858 Američan Towsend. Tato jazýčková jehla pomohla roku 1863 Američanu Lambovi k vynálezu plochého dvoulůžkového stroje, který tvořil očka podobně jako při ručním pletení. Vynález byl nazván pletací stroj a byl později řešen i jako okrouhlý. Stroj byl původně určen pouze pro domácí použití jako náhrada za ruční pletení. Měl malou pracovní šíři a vypínatelné zámky, které umožňovaly plést duté díly pomocí střídavého pletení pouze na předním a zedním lůžku. Stroj v době svého vzniku představoval revoluci v pletení, ale byl příliš limitován malou pracovní

27

plochou. V roce 1879 se zrodily rovnou dva převratné stroje. Ulbricht vynalezl stroj pro tvorbu oboulícní pleteniny se zdokonalenými zámky, Nelson a Courturat stroj na výrobu bezešvých punčoch. Roku 1880 bylo objeveno i pletení klínkové paty. Pletaři ale umožňoval bohaté vzorovací možnosti. Ulbrichtův stroj umožnil výrobu nových do té doby nevídaných vazeb a tvarování pleteniny. Nespornou výhodou byla možnost vytvoření neparatelného začátku.

Patentovaný obourubní stroj vznikl roku 1866 v USA. Roku 1886 přišel A. Bayer se zařízením pro automatické ujímací zařízení. O tři roky později byly stroje poháněny motory. Firma Stoll přivedla na trh roku 1900 plochý obourubní stroj.

Zvýšení produkce v průmyslové výrobě umožnil Nevogitův dvou systémový stroj roku 1927.

Postupně se rozšiřovaly vzorovací možnosti stroje, zvětšovala se pracovní šíře, přibyl počet vodičů, byl umožněn posun lůžka a převěšování oček z jednoho lůžka na druhé.

Textima vytvořila roku 1868 dvanácti systémový pletací stroj, který zvýšil produkci při výrobě. Nevýhodou byla vyšší spotřeba materiálu. Absolutním převratem v pletení byl návrh plně automatizovaného stroje Mac Queena z roku 1960. Vzorování mělo být řízeno elektronicky. Stroj měl být schopný vytvořit plně tvarované díly. Vynález ale předběhl svou dobu a nebylo možné jej se současnými technologiemi vytvořit. Návrh si musel pár let počkat na svou plnou realizaci.

V současné době má pletenina mnohem širší uplatnění než tomu bylo v dřívějších dobách.

Nesoustřeďuje se pouze na výrobu ošacení, ale využívá se i ve zdravotnictví, technickém průmyslu, elektroprůmyslu a jiných oblastech.

Moderní ploché pletací stroje jsou řízené mikropočítačem. Při samotném pletení se obejdou bez zásahu obsluhy stroje, která má na starost jen drobné úkony jako je doplňování a navazování zásoby. Jsou uzpůsobeny pro tvorbu plně tvarovaných dílů s pevným začátkem a neparatelným zakončením dílu. Vyžadují pouze drobné konfekční úpravy bez nutnosti stříhání. To výrazně ovlivňuje spotřebu materiálu a zvyšuje produktivitu.

3.2. Pletařský průmysl na nšem území

První pletárna v Čechách byla otevřena v roce 1697 opatem cisterciáckého kláštera v Oseku Benediktem Simonem Littwerigem. Roku 1719 byla rozšířena, ale brzy poté podlehla konkurenci a to úspěšnější manufaktuře v Horním Litvínově založené Albrechtem

28

z Valdštejna. Pletařská výroba byla nejvíce rozšířená na Jihlavsku, severní Moravě a jižních Čechách. V závislosti na zdrojích surovin, tradicích a pracovní síle. Konjunktura pletařské výroby proběhla především ve 20. a 30. letech 20. století, využívala především levnou pracovní sílu v oblastech s nedostatečnými pracovními možnostmi a nízké náklady při startu výroby. Tento stav přetrvával do doby druhé světové války. Po válce v souvislosti se znárodněním se sdružují do velkých národních podniků. Jednotlivé podniky se specializovaly na určité typy výroby. Tyto giganty spoléhaly především na odbyt v takzvaném socialistickém sektoru, ale po pádu socialismu došlo většinou k jejich zániku z důvodu využívání uměle vytvořeného trhu, znemožňujícího celosvětový obchod.

V Brně vznikl specializovaný Výzkumný ústav pletařský, z jehož výzkumu vzešel návrh na pletací stroj Arachne. Ten pracoval jako osnovní stávek s trubičkovými jehlami a byl určen k proplétání rouna. Pro vzrůstající poptávku po pletených výrobcích začaly na našem území vznikat výrobny tuzemských strojů. Například od roku 1945 se vyráběly pletací stroje ve Zbrojovce Vsetín, která později vyvážela do celého světa. Nebo uniplet v Třebíči založený roku 1949. Ten si zachoval výrobu do dnešních dob a soustřeďuje se na konstruování maloprůměrových pletacích strojů. Textil u nás i přes svůj věhlas nedokázal konkurovat levným dovozovým výrobkům. Transformval se do zakázkové výroby nebo menších závodů.

3.3. Zátažné pletení

Pletenina se liší od tkaniny tím, že je vytvořena z jedné soustavy nitě. Princip pletení je provlékání kličky kličkou, nebo očkem z předchozího řádku. Očko je základním vazebním prvkem a propůjčuje pletenině charakteristické vlastnosti. Pletenina je díky konstrukci očka pružná a hřejivá. Při napínání materiálu se očko dočasně deformuje a umožňuje roztahování do šířky i do délky. Přičemž roztažnost do šířky je mnohem výraznější.

Řádek se u zátažného pletení tvoří postupně a to pomocí jazýčkových jehel. Ty jsou vedeny pomocí zvedačů a stahovačů určenou drahou tak, aby vytvořily požadovaný vazební prvek.

Jedná se o pletací způsob tvorby očka. Jehla prochází sedmi fázemi pro utvoření očka.

Z průběžné polohy je posunuta zvedačem do první chytové polohy, kdy očko z předchozího řádku přepadne na jazýček jehly a tím ho otevře. Dále se posouvá do polohy uzavírací a očko přepadává na stvol jehly. V další fázi druhý chytový vodič naklade nit do otevřené hlavy

29

jehly, následuje nanášení, kdy staré očko přepadne na jazýček, který uzavře hlavu jehly až přes ni přepadne a tím se dostane do fáze odhozové a v poslední fázi je jehla stahována stahovačem hlouběji do lůžka a tím se vytváří očko určité velikosti. Této fázi se říká zatahování.

Řádky jsou tvořeny vratným způsobem a směr pletení se mění po každém řádku. Díky tomu se v místě změny směru pletení, tedy na okrajích tvoří vratné kličky, které je znehodnocují.

Řádky lze prodlužovat nebo zkracovat, tedy tvarovat. Stroje umožňují tvorbu základní hladké jednolícní na jedné jehelní řadě, nebo oboulícní vazby na dvou jehelních řadách. Je možné vzorování pomocí kombinace různých vazebních prvků dle možností daného stroje.

Pleteninu lze vzorovat pomocí vazebních prvků a jejich kombinacemi. A to vyřazením, přerušením, nebo omezením jehly z činnosti, posunem lůžka, přemístěním očka, změnou délky nitě v očku, záměnou barevné nitě, nebo krytím. Každý vzorovací prvek má své charakteristické vlastnosti, které lze upravovat vzájemnými kombinacemi spolu s volbou materiálu.

3.4. Vlastnosti zátažné pleteniny

Zátažná pletenina se vyznačuje řadou charakteristických vlastností, které umožňují její široké použití. Způsob provázání nití pomocí základního vazebního prvku očka má zásadní vliv na výsledné vlastnosti pleteniny. Typickou vlastností je tažnost, která umožňuje příjemné nošení a volnost pohybu nositele. Je ovlivněná vazbou a použitým materiálem. Obecně je dána tvarem očka a jeho deformačními vlastnostmi. Očko se působením tahových sil buď prodlužuje, nebo vytahuje do stran. Další z charakteristických vlastností je pružnost.

Ta se projevuje po odstranění tahových sil, kdy se očko vrací do původního tvaru.

I ta je limitována vazbou a pružností samotného materiálu. Tyto dvě vlastnosti ovlivňují elasticitu výrobku.

Měkkost je vlastnost vyžadovaná především v oděvní výrobě. Zvyšuje komfort při nošení.

Další požadovanou vlastností v oděvní výrobě je hřejivost, tedy tepelná izolace.

Té se dosáhne vazbami umožňujícími udržení vzduchu a omezením jeho proudění, tím i zabránění unikání tepla. To vše je nezbytné pro výrobu oděvů a doplňků pro zimní

30

období. Pro letní období je naopak žádoucí prodyšnost, dosažená otvory v pletenině, kterými může proudit vzduch a ochlazovat tělo.

Tvarová stálost je vlastnost, která potlačuje deformaci pleteniny. Během výroby i nošení, mění očka v pletenině svůj tvar. To je dáno vlivy, které na ni působí. Žádoucí je udržení stavu po vytažení ze stroje a ,,odležení".

4. Materiál a příprava materiálu před pletením

4.1. Výběr materiálu pro pletení

Na materiály určené k pletení jsou kladeny vysoké požadavky na pevnost, tažnost a odolnost vůči různým vlivům. Použitá příze má zásadní vliv na výsledné užitné vlastnosti pleteniny.

Při pletení měníme tvar příze a proto požadujeme její poddajnost, měkkost, pružnost a nízké třecí vlastnosti. Zároveň musí být dostatečně pružná. Při výběru příze zohledňujeme řadu hledisek ve vztahu ke druhu výrobku a jeho požadovaným vlastnostem. Materiál musí odpovídat druhu a jemnosti stroje, vazbě, nebo způsobu použití výrobku a zvýšení komfortu při nositelnosti. Nejdůležitější je soulad jemnosti stroje s jemností zpracovávaného materiálu.

Stejně tak je třeba si uvědomit, jakých vzorovacích možností stroje budeme využívat, protože nevhodně zvolený materiál nám nemusí dovolit jich využít. Dále je při výběru rozhodující módnost, barevnost, cena a nositelnost. Materiál nesmí být příliš znečištěný, zaprášený nebo lámavý aby neznečišťoval stroj a nezvyšoval jeho poruchovost. Nezbytný je optimální zákrut a zamezení smyčkování nitě.

Použitý materiál byl od českého výrobce nabízejícího dostatečně širokou škálu barevných přízí vhodné jakosti a jemnosti.

Je použito dvojmo skané příze⁸ z homogenní směsi 50% akrylu a 50% bavlny o síle Nm 30/2 se speciální úpravou proti žmolkování. Jde o materiál s příjemným omakem. Z dostupných vzorkovníků nejlépe splňoval nároky na lesk, pružnost a požadovný vzhled. Bavlna dodává směsi vlastnosti zvyšující komfort při nošení. Díky jejímu podílu lze oděv nosit přímo na holém těle. Podíl akrylu zlepšuje tvarovou stálost a usnadňuje údržbu.

8 Příze – nit vyrobená ze spřadatelných vláken postupným zpracováním v přízi. Vyrábí se z jakýchkoli vláken předením v přádelnách.

31

4.2. Bavlna

Bavlna se získává z keře bavlníků jako jednobuněčná vlákna, která obrůstají semena v tobolce rostliny. Má velmi dobrou odolnost vůči oděru a pevnost v tahu. Dá se použít pro výrobky, které je třeba často prát a jsou více namáhány. Má příjemný omak a dobře odsává od těla vlhkost.

Je jedním z nejstarších textilních materiálů. Podle archeologických nálezů se zpracovávala již tři tisíce let před naším letopočtem. V dnešní době je stále žádanou surovinou v oděvním průmyslu i mimo něj. Rostliny bavlníku vyžadují specifické podmínky pro svůj růst.

Pěstitelské oblasti se nacházejí v takzvaném bavlníkovém pásu, který se nachází mezi 40°

severní a 28°jižní zeměpisné šířky.

Kvalitu a vlastnosti bavlny ovlivňují klimatické podmínky, počasí, choroby, složení půdy, zavlažován, uskladnění a jiné. Jedna odrůda bavlníku není nikdy stejná, pěstuje-li se v odlišných podmínkách. Rostlina rychle degeneruje, proto je v každé velké pěstitelské oblasti i šlechtitelská stanice. Šlechtění si klade za cíl vypěstovat rostlinu vyšší kvality s rychlejším dozráváním tobolek a lepšími vlastnostmi.

Barva bavlny se liší podle lokality pěstování i podle druhu. Obecně bývá bílá s nádechem žluté, hnědé nebo krémové barvy. Skvrny nebo šedá barva značí degradaci. Podařilo se ekologicky vypěstvat i bavlnu barevnou.

Vlákna vysoké jakosti mají hedvábný lesk a příjemný omak. Vlákna nižších kvalit jsou matná, nebo úplně bez lesku.

Bavlna má velmi dobré sorpční vlastnosti. Tím dobře odvádí od těla pot. V prostředí se stálou vyšší vlhkostí ji mohou napadat plísně. Sluneční světlo zapříčiňuje žloutnutí a ztrátu pevnosti. Působením vyšších teplot může dojít k hnědnutí a rozpadu vláken.

Bavlnu lze snadno barvit i bělit. Dobře snáší vyvářku. Upravuje se mercerací⁹. Ta se provádí pro zvýšení lesku, pevnosti a barvitelnosti.

9Mercerace - Působením koncentrovaného louhu sodného vlákna bobtnají v napnutém stavu. Tím mění ledninovitý průřez na kruhový, vyrovnává se jejich povrch a odstraňuje se zakroucení vláken.

32

Obr.č. 3 - Bavlna – příčný řez

4.3. Akryl

Polyakrylonitril je syntetické vlákno vyráběné polymerací akrylonitrilu. Bylo vynalezeno jako náhrada za vlnu, jako materiál s obdobnými vlastnostmi, ale vyšší dostupností a nižší cenou.

Při výrobě se většinou kabel trhá, nebo řeže do formy střiže. To z důvodu, aby svým charakterem byla téměř jako vlna. Je ale méně hřejivá než vlna. Rozdíly ve vlastnostech vláken se zakládají na tvaru průřezu a povrchové struktuře. To vzniká při výrobě vláken.

Zvlákňováním za sucha získávají plošší tvar a hladší povrch, za mokra kulatý nebo fazolovitý tvar s drsným strukturovitým povrchem. V současné době se vyrábí různé druhy modifikovaných¹⁰ vláken.

Vlákna jsou odolná proti chemikáliím, působení slunečního záření, jsou stálobarevná, lehká, nemačkají se a jsou odolná proti mikroorganismům a plísním. Špatně příjmají barvu, proto z tohoto důvodu jsou barvena již při výrobě. Akryl je snadno pratelný a rychle se suší.

10

33

Je měkký a příjemný na omak. Je vysoce hořlavý a při spalování uvolňuje jedovaté látky kianovodíku.

Materiály z akrylu by se neměly ždímat, žehlit a sušit zavěšené aby nedošlo k jejich nevratnému poškození. Je doporučeno sušeníí v rozprostřeném stavu. Při praní v příliš teplé vodě hrozí sražení.

Obr. č. 4 - akrylové vlákno – příčný řez

4.4. Soukání

Velmi významným krokem před začátkem pletení je soukání. To se provádí za účelem dosažení co nejvyšší kvality návinu materiálu a tím pádem i co nejvyšší jakosti výsledného výrobku. Výrazně ovlivňuje produktivitu a množství odpadu. Žádoucí je dosažení konstantního tahu po celé délce příze na návinu. Různé napětí nitě může způsobit nestejnoměrnost pleteniny. Stejnoměrného napětí docílíme napínacím zařízením na soukacím stroji. Cílem procesu je odstranění vad, které by mohly vést ke znehodnocení pleteniny, přetrhu nitě, nebo nežádoucímu ovlivnění vzhledu. Proto se odstraňují příliš silná místa, úseky příliš jemné, u kterých hrozí přetrh, nebo špatné uzly či nečistoty. Takováto místa se v soukacím zařízení přetrhnou a navážou buď tkalcovským uzlem, který má souměrné

34

rozložení na niti a dobrou pevnost, nebo se váží bezuzlovou metodou, kterou se také docílí vysoké kvality. Zlepšení zpracovatelnosti a snížení tření lze dosáhnout parafínováním nebo preparací. Oběma metodami dosahujeme hladšího povrchu nití pomocí vytvoření slabého nánosu parafínu nebo preparačního prostředku. Hlavním kritériem je jejich snadná pratelnost a neagresivita vůči materiálu.

Soukáním docílíme potřebné hmotnosti návinu nebo tvaru a způsobu vedení nitě na cívku.

Hmotnost návinu přizpůsobujeme dle potřeby, aby příliš malý návin nesnižoval produktivitu neustálou nutností doplňování a navazování zásoby nebo z důvodu lepšího navedení nití na stroji tak, aby si navzájem nepřekážely a nehrozilo vzájemné zachytávání. Nit by se měla z cívky plynule odvíjet.

5. Základní parametry vlastního pletení

5.1. Parametry stroje

Typ stroje: ruční dvoulůžkový plochý zátažný pletací stroj Dělení: 6E

Rok výroby:1983

Odtahovací zařízení stroje: závažové Pracovní šíře: 120cm

Volba jehel - nízká kolénka -vysoká kolénka Druh zámků: kombinované

35

5.2. Popis stroje a jeho funkčního ústrojí

Pro pletení byl zvolen stroj značky Textima, model Diamant z roku 1983. Dvoulůžkový zátažný pletací stroj s dělením 8E¹¹.

K pracovnímu ústrojí patří lůžko stroje. To je tvořeno obdélníkovou deskou z velmi odolné oceli. Je opatřeno drážkami ve kterých se pohybují jazýčkové jehly a odhozovými platinami, které společně tvoří odhozový hřeben. Dalším pracovním ústrojím jsou zámky, které zajišťují pohyb jehel nutný pro pletací proces. Jsou to části, se kterými je možné vratně pohybovat.

Nachází se v saních stroje. Ty se během pletení pohybují ze strany na stranu nad oběma lůžky. Zámky svým postavením tvoří dráhu pro kolénka jehel. Pomocí polohování zvedače, který se skládá ze základu a chytové špičky, lze tvořit veškeré vazební prvky a to buď na nízkých kolénkách, nebo vysokých, dle výšky jejich zdvihu. Zvednutí chytové špičky nad úroveň kolének lze tvořit chytové kličky, zvednutím základu zamezíme pohybu jehel v drážkách a tím i vzniku očka. Při tvorbě očka se jehly pohybují v lůžkách a svým postavením určují tvorbu vazebního prvku, nebo velikost očka nového. Jehla se pohybuje z polohy základní. V takové poloze je hlava jehly v úrovni platin. Při přejezdu saněmi přes jehelní lůžko jsou jehly v činnosti zvedány zvedačem do první chytové polohy a staré očko přepadá pomocí odtahové síly přes jazýček jehly a tím ho otevírá. Otevření jazýčku je nutné pro nakladení nitě. V případě vypnutí chytové špičky zvedače očka nepřepadnou přes jazýček a naklade se nová nit k očku starému. Tak vzniká vazební prvek chytová klička. Nejvyšší možná poloha jehly se nazývá uzavírací. Očko přepadá na stvol jehly za jazýček. V další fázi dochází ke kladení nitě na jehlu a poté je stahována stahovačem do polohy nanášení. Staré očko přepadá přes jazýček, který uzavře a dojde k provléknutí nově nakladené kličky starým očkem. Při zatahování je jehla stahována hlouběji v drážce lůžka a utvoří očko určité velikosti.

Saně stroje jsou opatřeny kartáčovým otevíračem jazýčků. Ten zajišťuje, aby byly jazýčky jehly při kladení vody otevřeny. Pokud je na jehle utvořené očko z předchozího řádku, vykonává kartáček pasivní funkci. Jestliže klademe do prázdných jehel, kartáček aktivně otevírá jazýčky. Kartáček musí být v ideálním postavení vůči jehlám, aby se jeho štětiny nezaplétaly, příliš neopotřebovávaly a nebránily správnému kladení.

11 Dělení 8E - udává počet jehel na jeden anglický palec, tedy na 25,4 milimetru. V tomto případě osm jehel na anglický palec.