Technická univerzita v Liberci
FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ
Katedra: Sociálních studií a speciální pedagogiky Studijní program: Speciální pedagogika pro vychovatele Studijní obor: Speciální pedagogika
Kompetence speciálního pedagoga s ohledem na kvalitu služeb ve vybraném zařízení
Competencies of a special instructor with
consideration for the quality of services in a selected facility
Bakalářská práce: 11–FP–KSS–1025
Autor: Podpis:
Kateřina Milerová …...
Vedoucí práce: Ing. Marcela Hlavová, Ph.D.
Konzultant:
Počet
stran grafů obrázků tabulek pramenů příloh
76 20 0 2 30 2 +1 CD
V Liberci dne:
Čestné prohlášení
Název práce: Kompetence speciálního pedagoga s ohledem na kvalitu služeb ve vybraném zařízení
Jméno a příjmení autora: Kateřina Milerová
Osobní číslo: P09000608
Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo.
Prohlašuji, že má bakalářská práce je ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů výhradně mým autorským dílem.
Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL.
Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše.
Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím bakalářské práce.
Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé bakalářské práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.
V Liberci dne: ...
Kateřina Milerová
Poděkování
Největší poděkování patří vedoucí bakalářské práce paní Ing. Marcele Hlavové, Ph.D. za její odpovědné a odborné vedení, cenné náměty, připomínky a zkušenosti, které mi v průběhu zpracování bakalářské práce předávala.
Velmi také děkuji Mgr. Kateřině Šosté, speciálnímu pedagogovi z Jedličkova ústavu, za vstřícnost, cenné rady a podklady z oblasti speciálně pedagogické péče. Děkuji také všem spolupracovníkům z Jedličkova ústavu v Liberci, uživatelům a jejich rodičům za jejich vstřícný přístup a spolupráci při zpracování této bakalářské práce.
Název bakalářské práce: KOMPETENCE SPECIÁLNÍHO PEDAGOGA
S OHLEDEM NA KVALITU SLUŽEB VE VYBRANÉM ZAŘÍZENÍ
Název bakalářské práce: COMPETENCIES OF A SPECIAL INSTRUCTOR WITH CONSIDERATION FOR THE QUALITY OF SERVICES IN A SELECTED FACILITY
Jméno a příjmení studenta: Kateřina Milerová
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2011/2012 Vedoucí bakalářské práce: Ing. Marcela Hlavová, Ph.D.
Resumé:
Cíl bakalářské práce
Cílem bakalářské práce bylo popsat kompetence práce speciálního pedagoga ve vybraném pobytovém zařízení sociálních služeb, popsat význam a specifika práce speciálního pedagoga v souvislosti se zajišťováním kvality poskytovaných sociálních služeb.
K naplnění cíle byly v teoretické části práce definovány odborné pojmy speciální pedagogika, speciálně pedagogická prevence, diagnostika, terapie, poradenství, osobnost a vzdělávání speciálního pedagoga, kvalita sociálních služeb, kompetence a pedagogické kompetence.
V praktické části bakalářské práce se autorka zabývala šetřením, jaké kompetence má speciální pedagog v Jedličkově ústavu, příspěvkové organizaci, jak jsou tyto kompetence využívány v praxi a jaký význam a vliv mají na kvalitu poskytovaných sociálních služeb v pobytových službách tohoto zařízení. Toto šetření provedla autorka z pohledu speciálního pedagoga a z pohledu pracovníků sociálních služeb v přímé péči pobytových služeb. Autorka doplnila toto šetření o analýzu dokumentace uživatelů sociálních služeb v pobytové službě v oblasti plánování sociálních služeb a ochrany práv. Dále autorka využila vlastní zkušenosti ze čtyřleté práce v pobytové službě tohoto zařízení.
Klíčová slova: speciální pedagogika, speciální pedagog, speciálně pedagogická prevence, diagnostika, terapie, poradenství, pedagogické kompetence, sociální služby, standardy kvality sociálních služeb, uživatel sociálních služeb, kompetence speciálního pedagoga.
Summary:
Purpose of Bachelor's thesis
The purpose of this Bachelor's thesis was to describe the competencies of a special instructor's work in a selected social services facility and to describe the importance and specifics of a special in- structor's work in relation to ensuring the quality of provided social services.
In order to fulfil the purpose, in the theoretical part of the work the professional terms special edu- cation, special educational prevention, diagnostics, therapy, advice, special instructor's personality and education, quality of social services, competencies and educational competencies were defined.
In the practical part of the Bachelor's work, the author focused on examination of which competen- cies a special instructor has at the Jedličkův ústav, příspěvková organizace (Jedlička Institute, con- tributory organisation), how these competencies are used in practice, what their importance is and what influence they have on the quality of the provided social services as part of the residential ser- vices at this facility. The author carried out this examination from the point of view of a special in- structor and from the point of view of social service employees in the direct care of the residential services. The author then added an analysis of the documentation of users of residential and social services related to the planning of social services and protection of rights. The author also used her own experience from four years of work related to the residential services provided by this facility.
Key words: special education, special instructor, special educational prevention, diagnostics, ther- apy, advice, educational competencies, social services standards of quality of social services, user of social services, special instructor's competencies.
Obsah
ÚVOD ...9
1 LIDÉ S POSTIŽENÍM VE SPOLEČNOSTI...10
1.1 Vývoj péče o osoby s postižením...11
1.2 Postoj společnosti k postiženým lidem v současnosti...13
2 SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA...13
2.1 Současné pojetí speciální pedagogiky...13
2.2 Speciální pedagogika jako vědní obor...14
2.2.1 Mezioborová spolupráce...18
2.3 Speciálně pedagogická prevence, diagnostika, terapie a poradenství...19
2.4 Speciální pedagog...22
2.4.1 Osobnost speciálního pedagoga...22
2.4.2 Vzdělávání a profesionální růst speciálního pedagoga...24
2.4.3 Speciální pedagog v zařízení sociálních služeb...25
3 KOMPETENCE...27
3.1 Pedagogické kompetence...28
4 SOCIÁLNÍ SLUŽBY...29
4.1 Standardy kvality sociálních služeb...30
4.2 Formy a zařízení sociálních služeb...35
4.2.1 Charakteristika vybraného pobytového zařízení sociálních služeb...36
5 PRAKTICKÁ ČÁST...41
5.1 Cíl praktické části...41
5.2 Použité metody...41
5.3 Popis vzorku...42
5.4 Kompetence speciálního pedagoga v Jedličkově ústavu, p.o...43
5.4.1 Popis pracovní činnosti speciálního pedagoga...43
5.5 Kompetence speciálního pedagoga ve vztahu k ostatním pracovníkům...44
5.5.1 Speciální pedagog jako vedoucího odborného týmu...44
5.5.2 Supervize jako podpora a vzdělávání pracovníků v sociálních službách...51
5.6 Kompetence speciálního pedagoga ve vztahu k uživatelům sociální služby...58
5.6.1 Vztah speciální pedagog - uživatel sociálních služeb...58
5.6.2 Oblast ochrany práv uživatelů sociálních služeb...59
5.6.3 Oblast individuálního plánování průběhu sociální služby...62
5.7 Kompetence speciálního pedagoga ve vztahu k rodině uživatele služeb...64
5.7.1 Komunikace s rodinou uživatele sociálních služeb...65
5.7.2 Společné plánování a podpora rodiny uživatele sociálních služeb...66
5.8 Kompetence speciálního pedagoga ve vztahu k ostatním subjektům...68
5.8.1 Návazné zdroje sociální služby, spolupráce s odborníky a institucemi...68
5.8.2 Kompetence v oblasti pracovní rehabilitace uživatelů sociálních služeb...69
ZÁVĚR...72
NÁVRH OPATŘENÍ...73
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY...74
SEZNAM PŘÍLOH...76
ÚVOD
Téma bakalářské práce si autorka zvolila na základě osobního zájmu o problematiku speciálně pedagogických kompetencí v zařízení sociálních služeb, v kterém již čtyři roky pracuje jako pracovnice sociálních služeb. Při své práci, jejíž těžiště spočívá v přímé péči o dospělé uživatele s kombinovaným postižením v Jedličkově ústavu, příspěvkové organizaci, se setkává se speciálním pedagogem v kvalitativně odlišných situacích, v různých časových intervalech a s různou intenzitou. Práce speciálního pedagoga v zařízení sociálních služeb má řadu specifik a velmi úzce souvisí s kvalitou poskytovaných sociálních služeb. Speciální pedagog disponuje řadou kompetencí ve vztahu k ostatním pracovníkům, uživatelům sociálních služeb, rodině uživatele sociálních služeb a ostatním subjektům a odborníkům, které s poskytováním sociální služby souvisí. Cílem bakalářské práce bylo popsat kompetence speciálního pedagoga ve vybraném pobytovém zařízení sociálních služeb, popsat význam a specifika práce speciálního pedagoga v souvislosti se zajišťováním kvality poskytovaných sociálních služeb.
Autorka se v teoretické části bakalářské práce zabývala postavením lidí s postižením ve společnosti, speciální pedagogikou jako vědním oborem, speciálně pedagogickou prevencí, diagnostikou, terapií a poradenstvím. Dále popsala osobnostní profil speciálního pedagoga, jeho vzdělávání a profesionální růst, vymezila pojem kompetence v obecné rovině a pojem pedagogické kompetence. Protože cílem bakalářské práce jsou kompetence speciálního pedagoga v zařízení sociálních služeb, zaměřila se autorka v této části práce na formy a zařízení sociálních služeb a standardy kvality sociálních služeb. V závěru teoretické části bakalářské práce autorka charakterizovala vybrané pobytové zařízení sociálních služeb – Jedličkův ústav, příspěvkovou organizaci v Liberci.
V praktické části bakalářské práce se autorka zabývala šetřením jaké kompetence má speciální pedagog v Jedličkově ústavu, příspěvkové organizaci, jak jsou tyto kompetence používány v praxi a jaký význam a vliv mají na kvalitu poskytovaných sociálních služeb v pobytových službách tohoto zařízení. Toto šetření provedla autorka z pohledu speciálního pedagoga a z pohledu pracovníků sociálních služeb, kteří poskytují přímou péči v pobytových službách v zařízení.
Zjišťovala nejen, jakými kompetencemi speciální pedagog disponuje, ale také, jak je uplatňuje v praxi poskytované sociální služby. Dále autorka zjišťovala, jak tyto kompetence vnímají pracovníci sociálních služeb při své přímé práci s uživateli sociálních služeb a jak se promítají do kvality poskytovaných služeb, zejména v oblasti plánování sociálních služeb a ochrany práv.
Autorka zvolila v praktické části bakalářské práce kombinaci kvalitativního a kvantitativního přístupu. Kvalitativní přístup byl technikou nestandardizovaného rozhovoru zaměřen na subjektivní interpretaci kompetencí speciálního pedagoga samotným speciálním pedagogem. Cílem bylo lépe porozumět kompetencím speciálního pedagoga a interakcím mezi speciálním pedagogem a prostředím sociální služby. V rámci kvantitativního přístupu zjišťovala autorka technikou dotazníku postoje a vnímání kompetencí speciálního pedagoga pracovníky sociálních služeb.
Vzhledem k tomu, že autorka pracuje čtyři roky v tomto zařízení, použila pro získání dat také pozorování a obsahovou analýzu speciálně pedagogické, zdravotní a sociální dokumentace uživatelů sociálních služeb.
1 LIDÉ S POSTIŽENÍM VE SPOLEČNOSTI
„Postižení, nemoc, slabost všeho druhu jsou nejen protipóly ne-postižení, zdraví a síly, ale ve své komplementaritě jsou součástí lidského údělu stejně jako narození a smrt.“1
Máme-li se zabývat postojem společnosti k postiženým lidem, zjistíme, že již samotné vymezení postižení bývá velmi složité. Terminologie je v tomto ohledu velmi nejednotná a každý autor vymezuje pojem postižení jinak, většinou podle toho, zda je lékař, pedagog či psycholog.
Terminologie se mění přirozeně také v závislosti s narůstajícími poznatky v jednotlivých oborech, panuje ale shoda v tom, že jedinci s postižením byli vždy součástí každé společnosti.
Postoj k postiženým lidem v minulosti často závisel na hospodářko – ekonomické a kulturní úrovni u dané společnosti. Velký vliv měly zejména převládající náboženské tradice, politická vyspělost společnosti a vyspělost školského systému. První organizovanou péči o postižené sebou přineslo rozšíření křesťanství. Vznikaly útulky pro jedince bez rodin a postižené lidi. Velkou roli v péči o handicapované na sklonku středověku a novověku hrálo tzv. domovské právo, které obci ukládalo povinnost pečovat o své chudé a vytvářet pro ně zázemí. Péče byla poskytována hlavně lidem starým, nemohoucím nebo sirotkům. Většina duševně nemocných nebo lidí s mentální retardací se tak volně pohybovala ve společnosti. Svět postižených a nepostižených byla až na výjimky jedním světem, kde si všichni byli na očích. Oddělování obou světů, především zřizováním speciálních ústavů, přineslo až 17. a 18. století, kdy začíná vyčleňování postižených mimo společnost.
1 TITZL, B. Postižený člověk ve společnosti. Praha: Univerzita Karlova, 2000, s. 9.
Na počátku industrializace se začaly v Evropě vytvářet první systémy péče o chudé a cílem společnosti bylo odstranit především chudobu. Na jedné straně to byl pocit solidarity, soucit a opravdový humánní zájem o řešení nouze a neutěšeného stavu života těch, kteří nestačili v bohatnoucí společnosti držet krok s ostatními, neboť byli z různých důvodů handicapováni. Byla tu však také snaha udržet sociální smír a stabilitu existujícího sociálního řádu, kterou by neohrožovaly nepokoje, dezorganizace a kriminalita spojovaná s chudobou. I v současné době se často setkáváme s tím, jak se naplňování myšlenek humanismu a úcty k člověku střetává s agresivitou, intolerancí a nesnášenlivostí. Také v současnosti se zvyšuje napětí v naší společnosti v souvislosti s prohlubováním hmotných rozdílů.
1.1 Vývoj péče o osoby s postižením
Hlubší pokus o periodizaci dějin z pohledu péče o lidi s postižením provedl profesor M. Sovák2, který stanovil tzv. vývojová stádia péče o defektní osoby.
Stadium represivní
V něm byly osoby s defektem ze společnosti vyvrhovány. V tomto stádiu existovala obava o zachování komunity a docházelo k vylučování nebo dokonce k likvidaci slabších jedinců, kteří nebyli schopni pracovat nebo pomáhat. Takové zvyklosti se udržovaly přes starověk až do 11.
století, kdy bylo ještě obyvatelům Islandu povoleno, aby defektní novorozenci byli usmrcováni.
Stadium zotročování
Postižení byli často zotročováni a společností vykořisťováni. Již se přestalo s vylučováním starých a nemocných lidí ze společnosti, zůstalo však vylučování defektních jedinců. Děti byly často zabíjeny, aby nezatěžovaly rodinu, netříštil se majetek a nedošlo k přelidnění státu.
V zákonech římských bylo stanoveno, že otec rodiny má právo ihned zabít narozené defektní dítě.
Takové předpisy se udržovaly až do středověku. Ve starověku ale nebyly děti s defektem jenom vybíjeny, nýbrž naopak byly ponechány naživu a prodávány, přičemž se jich používalo k nejhrubším pracím. Děti s nápadnými vadami byly posílány na žebrotu, jejíž výtěžek musely odevzdávat pánovi.
2 SOVÁK, M. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, 1986, s. 54 - 56.
Stadium charitativní
V tomto stadiu je již postiženým poskytována péče. Velký vliv zde mělo náboženství, které hlásá pomoc bližnímu. Postiženým byly poskytovány milodary, potrava a přístřeší. Vznikala první zařízení pro handicapované při klášterních nemocnicích. Charitativní činnost byla však čistě individuálního charakteru. Kostely měly právo azylů a státem jim bylo povoleno pečovat o potřebné a ubohé. Postupně se ztrácí prvotní individuální charakter a charitativní činnost se rozšířila.
Defektní osoby byly pokládány za označené od boha a jejich podpoření znamenalo nábožensky dobrý skutek.
Stadium renesančního humanismu
Rozvíjí se zájem o člověka a lidskou důstojnost. V tomto období se poskytuje postiženým nejen péče, ale objevuje se požadavek na jejich vzdělávání. Od středověkého pojetí charity přecházeli pokrokoví myslitelé k ideám humanity a lidskosti.
Stadium rehabilitační
Dochází k institucionalizované segregované výchově a vzdělávání handicapovaných, je věnována pozornost jejich konkrétním schopnostem, vzniká velké množství ústavů a ty se začínají specializovat podle druhu postižení.
Stadium socializační
Velký rozvoj péče o handicapované a prosazování jejich rovnoprávnosti. Rozvoj rehabilitace postižených za účelem jejich pracovního a společenského uplatnění.
Stadium prevenční
Je charakterizováno snahou předcházet defektivitě u osob postižených různými vadami.
Titzl3 i přes nesporný význam Sovákovy periodizace upozorňuje, že toto schéma není vnitřně jednotné a jednotlivé epochy v rámci daného třídění nelze dost dobře systematicky porovnávat (dle motivace společnosti, způsobu ekonomické využitelnosti postižených lidí, rozvoje společenských věd). K novějšímu zhodnocení vývoje postavení postižených ve společnosti a nové periodizaci tohoto vývoje z hlediska speciálně pedagogického podle něho povede ještě dlouhá cesta.
3 TITZL, B. Postižený člověk ve společnosti. Praha: Univerzita Karlova, 2000, Předmluva.
1.2 Postoj společnosti k postiženým lidem v současnosti
Postoj společnosti k lidem s postižením je i v současné době protikladný. Tento protiklad je zřejmě způsobený obavami či předsudky vůči postiženým na straně jedné a uvědomováním si toho, že postižení samotné neubírá člověku na jeho hodnotě, potřebnosti a důstojnosti na straně druhé.
Vztah k lidem s postižením není něčím, co se týká jenom jich, ale vypovídá především o postojích
„normální“ populace a ukazují tak na vyspělost a etiku celé společnosti. Úroveň společenské péče o postižené osoby je v současné době považována za jeden z významných ukazatelů celkové společenské, hospodářské a kulturní úrovně té které země.4
Cílem moderních sociálních služeb je poskytnout člověku s postižením takovou podporu, která mu umožní žít v prostředí rodiny nebo komunity (obci) nebo v jiném, co nejméně restriktivním prostředí. Statistické údaje však neobsahují ucelené údaje o tom, kde a s kým lidé s postižením žijí resp., jaký typ služeb využívají. Lze jen odhadovat, že v důsledku velmi omezené nabídky alternativních služeb žije stále většina občanů s postižením v ústavech.
2 SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA
2.1 Současné pojetí speciální pedagogiky
Moderní speciálně pedagogická péče již nevychází pouze ze stupně či druhu postižení, ale je založena na využití osobnostního potenciálu a celkového kontextu životního příběhu osoby s postižením. Pomoc těmto lidem nespočívá v organizování „komplexní“ odborné péče, o kterou mnohdy vlastně ani nestojí, ale ve vzájemném poznávání a hledání cest k tomu, aby každý mohl naplňovat své osobní cíle, své tužby, nadání, schopnosti a představy o životě. Speciální pedagogové si čím dál tím více uvědomují, že smysluplná pomoc druhému je, kdy se může realizovat, rozhodovat o svém životě a rovnoprávně se podílet na životě společnosti.
Postižení není již vnímáno jako podstata člověka, ale jako jeho jinakost a tím i jedinečnost.
Podstata člověka zůstává vždy zachována, přestože je někdy zastíněna v rámci množství speciálních věd, které se zabývají handicapem, nemocí, poruchou, vadou nebo znevýhodněním. V oblasti vzdělávání se ujala výstižná terminologie – žáci se speciálními, specifickými vzdělávacími potřebami.
4 STEJSKAL, B. Proč integrace? In Informatorium, 1997, č. 1, s. 8.
V rámci aktivit ve prospěch lidí s handicapem se často hovoří nejen o jejich potřebách, ale zejména o péči, podpoře a pomoci. Základem takového přístupu je pak filozofie individuální podpory a vyrovnávání příležitostí „pomoz mi tak, abych to dokázal sám“, tedy definování možností a potřeb postiženého a následná distribuce podpory tam, kde je nezbytná.
Při poskytování péče a podpory lidem s postižením se lze často setkat s obtížným hledáním rovnováhy mezi obory, které do problematiky postižení vstupují, ale také hledáním rovnováhy a přenesením odborných poznatků do každodenní činnosti pečujících pracovníků, popř. rodinných příslušníků těch, kteří jsou objektem péče a podpory. Výsledek shody či neshody mezi všemi zainteresovanými stranami má podstatný vliv na kvalitu života a způsobu poskytované péče a podpory lidem s postižením. Není dobře, pokud určitý přístup dominuje, např. když je určující pro stanovení podpory a péče lidem s postižením přeceňování stanovené odborné lékařské diagnózy.
V rámci takové diagnózy může pak docházet k nepřiměřenému omezení lidí s postižením v jejich svobodném rozhodování. Nelze však na straně druhé přeceňovat „prakticismus“ některými pečujícími bez základní znalosti odborné terminologie a odborných poznatků, které s daným postižením souvisejí. Proto je nutné věnovat velkou pozornost vzdělávání těch, kteří poskytují péči a podporu lidem s postižením.
V současné době je speciální pedagogika považována za velmi významný a rozvinutý obor pedagogiky. Její poslání a význam spočívá ve speciální edukaci a rozvoji jedinců, kteří mají oproti většině ostatních speciální edukační potřeby a kteří pro svůj rozvoj potřebují speciální přístup a péči.
2.2 Speciální pedagogika jako vědní obor
Speciální pedagogika je vědou relativně velmi mladou. U zrodu speciální pedagogiky jako vědního oboru stál profesor Miloš Sovák. Tento autor vymezuje speciální pedagogiku jako nauku o zákonitostech rozvoje, výchovy a vzdělávání defektních jedinců, tj. jedinců stižených různými nedostatky tělesnými, smyslovými nebo rozumovými, popř. poruchami chování.5 Pojem speciální pedagogika se postupně v historii pozměňoval a ustálil se až od 70. let 20. století pro označení teoretických problémů i praktického výchovného působení na jedince s postižením. Ve světě není dosud pojmenování tohoto vědního oboru jednotné, avšak po obsahové stránce jsou si přístupy odborníků blízké.
5 SOVÁK, M. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, 1986, s. 14.
Ve vývoji názvu speciální pedagogiky se můžeme setkat s termíny pedopatologie, duševně úchylné děti, léčebná pedagogika, nápravná pedagogika nebo defektologie. J. Pipeková6 vysvětluje pojem speciální pedagogika v širším a užším smyslu. V širším smyslu se názvu používá k označení každé pedagogiky vzhledem k pedagogice obecné, která je speciálně zaměřená, např. podle věku, předmětu. V užším smyslu je speciální pedagogika věda o zákonitostech speciální výchovy a speciálního vzdělávání jedince, který z důvodu znevýhodnění vyžaduje při vzdělávání speciálně pedagogický přístup, podporu při pracovním a společenském uplatnění.
Podle J. Slowíka se vědní obor speciální pedagogika nejvíce vyprofiloval ve 20. století ve snaze hledat optimální přístupy k lidem postižením a zajistit jim, aby svůj život prožívali smysluplně a kvalitně. Speciální pedagogiku vymezuje tento autor jako disciplínu, která je orientována na výchovu, vzdělávání a celkový osobnostní rozvoj znevýhodněného člověka s cílem dosáhnout co možná nejširší míry jeho sociální integrace, a to včetně pracovních a společenských možností a uplatnění.
Podle S. Fischera7 spočívá poslání a význam speciální pedagogiky ve speciální edukaci a rozvoji jedinců, kteří mají oproti většině ostatních speciální edukační potřeby a kteří pro svůj rozvoj potřebují speciální přístup a péči. Základním cílem speciální pedagogiky je dosažení maximální možné socializace znevýhodněného jedince s ohledem na charakter, rozsah a závažnost jeho znevýhodnění. Z důvodu snahy o dosažení tohoto cíle, ale také z důvodu intenzivního vědeckého rozvoje oboru speciální pedagogiky včetně její terminologie se speciální pedagogika člení na dílčí subdisciplíny. Toto členění ve své podstatě reflektuje druh poruchy a handicapu, a z něho vyplývající znevýhodnění vůči většinové populaci.
Psychopedie
Psychopedie je oblast speciální pedagogiky, která se zabývá vývojem, vzděláváním a výchovou jedinců s mentální retardací. Definování mentální retardace je ovlivněno řadou faktorů a kritérií.
Mentální retardace je stav zastaveného či neúplného duševního vývoje, který je zvláště charakterizován narušením dovedností, které přispívají k povšechné úrovni inteligence, tj.
poznávacích, řečových, pohybových a sociálních schopností. Retardace se může vyskytovat s jakoukoli jinou duševní nebo tělesnou poruchou i bez ní. Uplatňování adekvátních výchovných zásad, stimulační prostředí a bezpodmínečné přijetí dítěte vede k jeho maximálnímu rozvoji a uplatnění jeho potenciálu.
6 PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: PAIDO, 2006, s. 95.
7 FISCHER, S., ŠKODA, J. Speciální pedagogika. Praha: TRITON, 2008, s. 14.
Surdopedie
Jedná se o dílčí disciplínu speciální pedagogiky, která se zabývá výchovou, vzděláváním a pracovním uplatněním jedinců se sluchovým postižením. Výchovná opatření navazují na péči zdravotnickou, popř. se s ní prolínají. V individuálních poradnách se rodiče dozvídají, jak s dítětem zacházet, jak podněcovat k vzájemnému sdělování, podporovat vývoj řeči dítěte a jeho sociabilitu.
Vedení rodičů je záležitostí odborníků – pedagogů, logopedů nebo učitelů pro jedince se sluchovými vadami. Rodiče mohou využít služeb Středisek rané péče. Děti je možné začlenit do mateřských škol běžného typu nebo speciálních tříd mateřských škol pro jedince se sluchovými vadami.
Oftalmopedie
Oftalmopedie je jedním z oborů speciální pedagogiky, který se zabývá speciální výchovou a vzděláváním jedinců zrakově postižených.8 Zabývá se nejčastějšími druhy zrakových vad, jako jsou poruchy ostrosti vidění (refrakční vady krátkozrakost, dalekozrakost a astigmatismus), poruchy zrakového čití (barvoslepost a šeroslepost), choroby způsobující slepotu (šedý a zelený zákal), poruchy binokulárního vidění (tupozrakost a šilhavost). Nejčastější příčiny vzniku zrakových vad jsou dědičné faktory, vrozené vady, nedonošenecká retinopatie apod.
Tyflopedie
Tyflopedie je jedním z oborů speciální pedagogiky, který se zabývá speciální výchovou a vzděláváním jedinců těžce zrakově postižených.9 Výchova dítěte s těžkým zrakovým postižením začíná od útlého věku již v rodině. Děti se učí systematicky orientovat v prostoru, stimuluje nepostižené smysly, speciálními technikami se rozvíjí schopnost hmatové diferenciace. Zdokonaluje se citlivost pro rozlišování zvuku, jeho směru a vzdálenosti. Smysluplná integrace v běžné základní škole vyžaduje, aby učitel byl informován o specifice vývojové zrakově postiženého dítěte a aby si osvojil základní metodické postupy a formy práce a těmito žáky.
8 PEŠATOVÁ, I. Vybrané kapitoly ze speciální pedagogiky se zaměřením na oftalmopedii 1. díl. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 11.
9 PEŠATOVÁ, I. Vybrané kapitoly ze speciální pedagogiky se zaměřením na tyflopedii 2. díl. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005, s. 6.
Logopedie
Obor logopedie je v moderním chápání vědní disciplínou speciální pedagogiky, která zkoumá narušenou komunikační schopnost z hlediska jejích příčin, projevů, následků, možností diagnostiky, terapie i prevence. Logopedie prostupuje více vědními disciplínami – speciální pedagogikou, medicínou, psychologií a jazykovědou. Logopedie patří poměrně k mladým vědním oborům a jako samostatný vědní obor byla uznána až v roce 1971. V logopedii se postupně přecházelo od termínů porucha řeči a vada řeči k zastřešujícímu termínu narušená komunikační schopnost, která tyto termíny zahrnuje. Logopedi v ústavech sociální péče se věnují logopedické intervenci v rámci komplexní rehabilitace: provádí logopedickou diagnostiku i následnou terapii, snaží se rozvíjet komunikační schopnosti dětí s těžkým postižením a mladistvých podle jejich možností a schopností.
Etopedie
Etopedie se zabývá výchovou, vzděláváním, resocializací jedinců sociálně narušených a rizikovými skupinami z tohoto hlediska. Dále se zabývá příčinami vzniku poruch chování, jejich klasifikací, systémem etopedických zařízení a vhodným speciálně pedagogickým přístupem.10 Původně byla etopedická problematika nedílnou součástí psychopedie. K jejímu vyčlenění z jejího rámce a osamostatnění došlo až v roce 1969. Poruchy chování jsou často velmi spojeny se společenským klimatem, socioekonomickou úrovní a disharmonickým rodinným prostředím.
V rámci etopedie jsou používány především speciální metody výchovy a speciálně didaktické postupy. Některé postupy vycházejí z psychologických a psychoterapeutických metod.11
Somatopedie
Somatopedie je dílčí disciplína speciální pedagogiky, která se zabývá rozvojem, výchovou a vzděláváním osob s tělesným postižením, jejichž hlavním znakem je omezení hybnosti. Jako vědní a zároveň studijní obor vznikl v roce 1946 při zahájení vysokoškolského vzdělávání učitelů na pedagogických fakultách pod názvem defektologie ortopedická. Termín somatopedie se užívá od roku 1956 a první, kdo jej začal používat, byl profesor František Kábele. Speciální pedagogika tělesně postižených je v podstatě otevřeným edukativním procesem provázející celý život jedince s postižením.
10 PEŠATOVÁ, I. Vybrané kapitoly z etopedie, 1. díl Klasifikace a diagnostika poruch chování. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 7.
11 MICHALOVÁ, Z. Speciální pedagogika 2.díl. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2008, s. 58.
Někteří autoři12 pak ještě nově k této původní klasifikaci speciální pedagogiky přiřazují ještě další druhy postižení:
• edukace jedinců s více vadami (kombinovaným postižením)
• specifické poruchy učení nebo chování
2.2.1 Mezioborová spolupráce
Speciální pedagogika jako humanitní obor má velmi úzké vazby na další vědní disciplíny.
Např. J. Slowík 13 uvádí, že ve speciální pedagogice se musíme opírat především o poznatky z biologie člověka, medicíny (historicky speciální pedagogika z medicíny vlastně vychází; kromě jiného také usilovala o nápravu a léčbu vad a poruch, přičemž mnozí průkopníci speciální pedagogiky vyšli ze své původní lékařské profese), psychologie (obě disciplíny se vyvíjely historicky velmi podobně a od počátku byly také obdobně provázány), sociologie (kdykoliv se zabýváme vztahy mezi členy společnosti, hledáme jejich zákonitosti a chceme je jakkoliv ovlivňovat, ocitáme se na sociologické půdě) a filozofie (všechny postoje a názory si každý z nás formuje na základě vlastní životní filosofie - tedy i pohled na lidi s postižením a své postoje k těmto osobám). M. Sovák 14 však upozorňuje, že by bylo omylem navzájem zaměňovat jednotlivé dílčí disciplíny speciální pedagogiky s těmito dalšími vědními disciplínami nebo je dokonce považovat za součást některých z nich. Dílčí disciplíny speciální pedagogiky mají své vyhraněné poslání, své metody i cíle, které jsou od ostatních disciplín značně rozdílné. I v současné speciální pedagogice se ještě můžeme setkávat s pojmy, které byly převzaty z lékařské terminologie (např. porucha) a podle některých autorů je potřebné tyto lékařské pojmy nahradit pojmy pedagogickými.15
V praxi se setkáváme s dalšími obory, které se speciální pedagogikou zdánlivě vůbec nesouvisejí, avšak ve speciální pedagogice jsou využívány. Jedná se např. o oblast práva, kdy se v současné době speciální pedagog musí velmi často důkladně seznamovat s právními aspekty života lidí s handicapem, dále o oblast ekonomiky, která řeší finanční zajištění výchovy, vzdělávání ale i všech integračních opatření ve prospěch handicapovaných osob, ale jedná se také o některé technické disciplíny, jako je protetika, kybernetika a informatika, kdy počítače usnadňují život většině lidí s handicapem.
12 PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: PAIDO, 2006, s. 97.
13 SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada Publishing, 2007, s. 19.
14 SOVÁK, M. Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, 1986, s. 19 – 20.
15 NOVOTNÁ, M., KREMLIČKOVÁ, M. Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. Praha: SPN, 1997.
J. Slowík dále uvádí, že složitější je vztah mezi speciální pedagogikou a pedagogikou. Jakkoliv jsou úzce historicky i obsahově spřízněné (nejenom co do názvu) a v odborné literatuře nacházíme vyvážená a kompromisní pojetí jejich vztahu, jistě není chybou označit speciální pedagogiku za zcela svébytný vědní obor (nikoliv tedy pouze za jednu z pedagogických disciplín), který má s obecnou pedagogikou mnoho společného, v mnohém však musí stát na vlastních základech.
Stejně jako je speciální pedagogika všemi uvedenými i mnoha dalšími vědami obohacována a čerpá z jejich poznatků, má také sama co nabídnout a je nenahraditelným přínosem všude tam, kde jde o člověka s handicapem.
2.3 Speciálně pedagogická prevence, diagnostika, terapie a poradenství
Speciálně pedagogická prevence
Zaměření na prevenci je v současné době aktuální v mnoha vědních oborech. Takovou možnost nabízí především lékařství, např. oblast genetiky. Silně se zde však projevuje i snaha společnosti nesmiřovat se pasivně s existencí vad a poruch u člověka, a pokud je to možné, udělat vše zabránění jejich vzniku a snažit se jim předcházet. Speciálně pedagogická prevence představuje souhrn opatření, jejichž cílem je předcházet vzniku mentálních, fyzických či smyslových poruch (primární prevence) nebo zamezit trvalému funkčnímu omezení nebo postižení (sekundární prevence).
Záměrem primární prevence je předcházet vzniku určitého jevu tím, že eliminujeme působení vyvolávajících faktorů. Jako praktický příklad primární prevence bývá nejčastěji uváděno předcházení riziku drogové závislosti u dětí, které dosud nepřišly s drogou do kontaktu – např. tím, že je informujeme o souvisejících nebezpečích, učíme je drogy odmítat a vytvářet si bezpečný hodnotový systém, poskytujeme jim dostatek možností pro vhodné využívání volného času atd.
Za sekundární prevenci lze pak považovat předcházení vzniku a rozvoji závislosti u osob, které již mají s drogou zkušenost. Cílem je např. to, aby se mladý člověk experimentující s drogou neocitl ve stavu závislosti se všemi negativními důsledky, které s sebou závislost nese. Dokonce i v případě, kdy závislost už nastává, může být ještě čas na řešení (léčba, odvykací pobyty apod.) a předcházení těžšímu stavu závislosti.
Mezi opatření sekundární prevence patří např. také screeningová vyšetření plodu v perinatálním období u matek, které patří do některé rizikové skupiny. Smyslem sekundární prevence je ochránit reálně ohrožené osoby před vlivem negativního jevu, který se v jejich životě objevil.
Terciární prevence chce zamezit dalšímu zhoršování stavu jedinců, u kterých patologický jev již působí – snažíme se např. již předejít vážnému nebo trvalému zdravotnímu či sociálnímu poškození, které může vzniknout u osob užívajících drogy (snižování rizika infekce virem HIV nebo hepatitidy apod.).16
Speciálně pedagogická diagnostika
Speciálně pedagogická diagnostika je součástí speciální pedagogiky a jejím cílem je co nejdokonalejší poznání člověka s postižením, vadou nebo nějakým handicapem. Zaměřuje se na získání informací o osobnosti dotyčného jedince a o jeho možnostech v oblasti vzdělavatelnosti a vychovatelnosti jako hlavních předpokladů pro zařazení člověka s postižením do společnosti.
Diagnostika zkoumá průběh dosavadního vývoje člověka i s jeho etiologií a její poznatky slouží k výchově a vzdělávání jedinců s postižením, k umožnění co nejširšího rozvoje jejich osobnosti a k určení možností jejich socializace ve společnosti.17
Podle J. Slowíka18 lze historii speciálně pedagogické diagnostiky sledovat už v Komenského Informatoriu pro školy mateřské, v němž se posuzuje vhodnost nástupu dítěte do školy nejen z hlediska věku, ale i jeho zralosti a stupně rozvoje každého dítěte mimo jiné na základě rozpoznání jeho schopností a zájmů. Diagnostika ve speciální pedagogice bývá také podle některých autorů definována úzce jako komplexní proces, jehož cílem je poznávání, posuzování a hodnocení vzdělávacího procesu a jeho aktérů. Při respektování moderního pojetí speciální pedagogiky se ovšem tato omezená definice týká spíše speciální oblasti pedagogické diagnostiky zaměřené na jedince se speciálními vzdělávacími potřebami. Diagnostika osob s handicapem by měla být vždy orientována pozitivně, měla by tedy vyhledávat schopnosti, dovednosti a kompetence, tj. všechny využitelné možnosti dalšího rozvoje, ze kterých lze vycházet při vytváření individuálních vzdělávacích plánů apod. To je jedním z nejdůležitějších principů moderní speciálně pedagogické diagnostiky.
16 SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada Publishing, 2007, s. 48 – 49.
17 PŘINOSILOVÁ, D. Speciálně pedagogická diagnostika. In Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: PAIDO, 2006, s. 57.
18 SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada Publishing, 2007, s. 51-52.
Velmi cennou součástí diagnostiky je také sebediagnostika. Lze ji však očekávat a využívat pouze v případě, kdy je jedinec schopen dostatečné a adekvátní sebereflexe (nikoliv u jedinců s těžkým mentálním postižením). Pedagogická diagnostika se zabývá zdravým jedincem a může proto probíhat individuálně a skupinově. Speciálně pedagogická diagnostika však vyžaduje jen individuální přístup. Speciálně pedagogická diagnostika není nikdy jednostrannou záležitostí.
Stále více se zdůrazňuje komplexní přístup, kdy při rozpoznávání, posuzování a hodnocení potřeb i možností člověka s postižením vzájemně spolupracují nejen různí odborníci, ale také rodina, škola, přátelé. Podle D. Přinosilové 19 se dělí speciálně pedagogická diagnostika podle druhu postižení na diagnostiku somatopedickou, psychopedickou, surdopedickou, logopedickou, oftalmopedickou a etopedickou. Podle etiologie lze diagnostiku členit na kauzální, když je známá příčina a symptomatickou, kdy není příčina známa a diagnóza se omezuje na příznaky. Z hlediska časového sledu se diagnostika člení na vstupní, průběžnou a výstupní. Diagnostiku lze dále členit podle rozsahu sledovaných cílů na globální se zaměřením na zjišťování nejvýznamnějších vlastností člověka s postižením vzhledem k výchovnému a vzdělávacímu procesu jako celku a na parciální, která je zaměřena jen ve vztahu k určitým aktuálním projevům. Speciálně pedagogická diagnostika je jedním ze základních východisek pro speciálně pedagogickou praxi. Diagnóza je výsledkem týmové spolupráce speciálního pedagoga, psychologa, lékaře, sociálního pracovníka a případně dalších specialistů. Závěry diagnostiky lze charakterizovat jako komplexní posouzení jedince pro proces speciálně pedagogické péče a to z hlediska zdravotního, psychologického a sociálního. Jsou východiskem pro výběr, stanovení a způsob aplikace edukačních metod rozvoje znevýhodněného jedince.20
Speciálně pedagogická terapie
Z hlediska speciální pedagogiky je terapie každý odborný postup, který pomáhá dosahovat výchovných a vzdělávacích cílů a současně má také léčebný efekt. Úspěšnost terapie je závislá na rozpoznání a co nejpřesnějším pojmenováním problémů a rovněž na adekvátním přístupu k jedinci.
Účinná terapie je výsledkem kombinace kauzálního, interdisciplinárního, systémového, sociointegračního, individuálního, finálního, aktivizujícího přístupu k problému uživatele. U osob s handicapem se v současné době uplatňují v upravené podobě arteterapie, muzikoterapie, ergoterapie, dramaterapie, zooterapie, herní terapie, metoda bazálního dialogu a dalších.
19 PŘINOSILOVÁ, D. Speciálněpedagogická diagnostika. In Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: PAIDO, 2006, s.
58.
20 FISCHER, S., ŠKODA, J. Speciální pedagogika. Praha: TRITON, 2008, s. 32.
Poradenství pro uživatele s handicapem
Speciálně pedagogické služby a poradenství nabízejí především poradenská zařízení. Děti, žáci a studenti se speciálně vzdělávacími potřebami se mohou obracet na tzv. školská poradenská zařízení, mezi která patří pedagogicko – psychologické poradny a speciálně pedagogická centra.
Kromě základních i odborných informací poskytují obě zařízení také diagnostické služby, konzultace, pomoc při volbě povolání, spolupracují při vytváření individuálních vzdělávacích plánů, příp. zajišťují služby rané péče.21
2.4 Speciální pedagog
2.4.1 Osobnost speciálního pedagoga
Speciální pedagog je pedagog, jehož úkolem je výchova a vzdělávání dětí s tělesným, smyslovým, duševním, zdravotním postižením nebo dětí s poruchami chování. Speciální pedagog může pracovat přímo u těchto dětí nebo se může uplatnit v poradnách pomáhajících rodičům těchto dětí, ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Speciální pedagog může také působit v oblasti vědy, výzkumu či metodiky zabývajícími se výchovou a vzděláváním lidí s postižením. Speciální pedagog může být specializován na určitou oblast podle druhu postižení. Těmito oblastmi jsou zejména psychopedie, somatopedie, oftalmopedie, tyflopedie, surdopedie, logopedie a etopedie.
Při každé výchovné nebo vyučovací činnosti má nepochybně obrovský význam osobnost pedagoga. Speciální pedagog musí využívat svých pedagogických dovedností, ale také především mimořádnou míru trpělivosti a vysokou míru empatie. Speciální pedagog musí být dobře vybaven odbornými poznatky a musí být dobře připraven z hlediska pedagogicko-psychologického i didaktického. Závažnou roli hrají i emocionální, volní a intuitivní složky osobnosti speciálního pedagoga, jeho vztahy a postoje, jeho životní zkušenosti a míra kreativity. Speciální pedagog musí mít osobní odpovědnost, profesionální chování a odpovědnost.
21 SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada Publishing, 2007, s. 54 – 57.
V rámci osobní odpovědnosti musí
• mít odpovídající kvalifikaci k výkonu povolání
• udržovat a zdokonalovat své znalosti a držet krok s technickým pokrokem
• respektovat sociální, morální a právní demokratické principy společnosti, ve které pracuje, vyhýbat se jakékoliv akci, která by mohla diskreditovat jeho profesi
• věnovat optimální možnou péči osobám s postižením, aniž by tím překročil svou kompetenci, a obracet se na jiné specialisty, když to bude nezbytné
• být pedagogickým optimistou s důvěrou v možnosti výchovy a v síly uživatele
V rámci svého profesionálního chování a vystupování
• má reprezentovat důstojně své povolání a dodržovat pravidla profese
• nesmí používat nebo podporovat používání neadekvátních metod
• musí být zejména empatický, tolerantní, přijímající, spolehlivý a charakterní
• využívá speciálně pedagogické postupy, metody a pomůcky
V rámci odpovědnosti vůči osobě s postižením (uživatele)
• nesmí uplatňovat sociální, rasovou, náboženskou nebo sexuální diskriminaci
• podporuje a rozvíjí duševní a tělesné zdraví uživatele
• poskytuje individuální podporu podle potřeb uživatele
• spolupracuje s rodinou při stanovení cílů uživatele
• bere ohled na sociální prostředí, z něhož uživatel vychází
2.4.2 Vzdělávání a profesionální růst speciálního pedagoga
Předpokladem pro úspěšný výkon povolání speciálního pedagoga je absolvování vysokoškolského studijního oboru speciální pedagogika na některé s pedagogických fakult, pedagogický talent, autorita, vztah k dětem a mládeži, schopnost komunikovat s dětmi a mládeží, s dospělými osobami, schopnost improvizovat, organizační schopnosti, kultivovaný zjev a vystupování. Do roku 1990 bylo možné v rámci celého Československa studovat speciální pedagogiku pouze na pedagogických fakultách UK v Praze, PF Univerzity Palackého v Olomouci a PF Univerzity Komenského v Bratislavě. Po roce 1989 dochází ke změnám v kvalitativním a kvantitativním pojetí studia speciální pedagogiky a studium speciální pedagogiky bylo rozšířena na všechny pedagogické fakulty. V současné době se speciální pedagogové vzdělávají v rámci bakalářského, magisterského a doktorského studia.
Příprava speciálních pedagogů je v České republice výlučně záležitostí vysokoškolských či univerzitních studií s tím, že český speciální pedagog prochází identickou univerzitní přípravou bez ohledu na to, zda bude v praxi pracovat jako učitel či jako diagnostik a poradenský pracovník.
V některých evropských státech dochází již během vysokoškolské přípravy k diferenci mezi nižší vysokoškolskou přípravou budoucího speciálního pedagoga - učitele a vyšší univerzitní přípravou speciálního pedagoga, který zabezpečuje především diagnostický, poradenský či manažerský servis a pracuje v odborném týmu.
Podrobně je vymezena základní činnost speciálního pedagoga v příloze Vyhlášky č. 317/2005 Sb.; o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků. Toto vymezení činnosti slouží jako podklad pro mzdové zařazení speciálního pedagoga v rozmezí pěti platových tříd.
1. Kontaktní činnosti zaměřené na jedince, skupiny dětí a mládeže se zdravotním postižením, se zvýšeným rizikem školní neúspěšnosti nebo vzniku problémů v osobním a sociálním vývoji.
Provádění speciálně pedagogických nápravných edukačních, reedukačních a kompenzačních činností s jedinci i skupinami dětí a mládeže. Speciálně pedagogická poradenství v oblasti nápravných, edukačních, reedukačních a kompenzačních postupů, prevence poruch chování, negativních jevů v sociálním vývoji a v oblasti vzdělávací dráhy a vedení programů prevence sociálně patologických jevů.
Příprava a odborné vedení speciálně pedagogických výcvikových, preventivních, vzdělávacích a dalších programů osobnostního rozvoje. Etopedické, logopedické, somatopedické, psychopedické, tyflopedické a další specializované vyšetření dětí a mládeže se zdravotním postižením a provádění nápravy nebo psychoterapeutických činností zaměřených na odstraňování nebo zmírnění poruch učení a chování. Zpracovávání programů integrace a inkluze dětí a mládeže se speciálními vzdělávacími potřebami.
2.-3. Provádění komplexní speciálně pedagogické diagnostiky, náročných nápravných, reedukačních a kompenzačních činností s dětmi a mládeží se zdravotním postižením a náročného speciálně pedagogického poradenství při řešení problémů ve vývoji a vzdělávání dětí a mládeže se zdravotním postižením ve škole a rodině. Metodické a koordinační činnost v oblasti speciálně pedagogických preventivních a poradenských služeb ve školství. Samostatná aplikace logopedických, psychopedických, tyflopedických a dalších diagnostických postupů a metodik stimulace, edukace, reedukace, kompenzace a poskytování specializované péče osobám se zdravotním postižením a znevýhodněním rehabilitačními metodami a ve spolupráci v návaznosti na jiná odvětví.
4.-5. Tvorba zásadních koncepcí systému speciálně pedagogických preventivních a poradenských služeb ve školství a sestavování prognóz včetně případného poskytování nejnáročnějších speciálně pedagogických služeb – speciálně pedagogická diagnostika, tvorba a uplatňování nových speciálně pedagogických metod.
2.4.3 Speciální pedagog v zařízení sociálních služeb
Požadavky na speciálního pedagoga v zařízení sociálních služeb jsou často formulovány v různých chartách a etických kodexech těchto zařízení. Práce speciálního pedagoga v zařízení sociálních služeb má svá specifika, která jsou určena druhem sociální služby a potřebami uživatelů této sociální služby. Speciální pedagog v těchto zařízeních vykonává zejména komplexní speciálně pedagogickou diagnostiku, nápravné reedukační a kompenzační činnosti, speciálně pedagogické poradenství při řešení problémů ve vývoji a vzdělávání uživatelů sociální služby. V rámci diagnostické a intervenční činnosti provádí diagnostiku speciálně vzdělávacích potřeb uživatele, vytyčuje jeho hlavní problémy a ve spolupráci s ostatními pracovníky stanoví individuální plán podpory uživatele.
Speciální pedagog má často v zařízeních sociálních služeb za úkol metodickou a koordinační činnost v oblasti speciálně pedagogických preventivních a poradenských služeb. Ke specifikům jeho práce v zařízení sociálních služeb pak často patří realizace intervenčních činností tj.
krátkodobé nebo dlouhodobé individuální práce, zajištění speciálních pomůcek a didaktických materiálů a zabezpečení komunikace a kontaktů s rodinou uživatele sociální služby.
Je třeba zdůraznit, že být speciálním pedagogem v zařízeních sociálních služeb je velmi namáhavá a psychicky náročná práce. Speciální pedagog musí mít pedagogický talent a musí mít autoritu a vztah k dětem a mládeži. Speciální pedagog v zařízení sociálních služeb musí o to více neustále dávat kus "sám sebe", dělit se s uživateli o poznatky, pocity i problémy, reflektovat jejich nálady a být jim neustále nablízku, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Speciální pedagog v zařízení sociálních služeb mívá zpravidla velkou autoritu, a pokud je hodný a vstřícný, je pak velmi oblíbený. Uživatelé mu své sympatie mohou pak dávat soustavně a nepokrytě najevo a způsob, jímž tak činí, je někdy pro speciálně pedagoga velmi náročný a vyčerpávající. V zařízeních sociálních služeb bývají často uživatelé ve velmi závislém postavení vůči speciálnímu pedagogovi a ten si musí uvědomovat, že disponuje velkou mírou moci.
Speciální pedagog musí být ochotný neustále se vzdělávat a přijímat nové poznatky ze speciální pedagogiky a dalších spolupracujících oborů. Zvláště pak poznatky z oblasti medicíny a psychologie jsou pro speciálního pedagoga nevyhnutelné. Speciální pedagog musí velmi dobře zvládat komunikační dovednosti na několika úrovních. Musí často velmi dobře komunikovat s jedincem s výraznými potřebami a nízkou dorozumívací schopností, musí na jiné úrovni komunikovat s jeho rodinou, ale musí také rozumět a přijímat další odborné názory. Mezi základní výbavu speciálního pedagoga v zařízení sociálních služeb patří zcela určitě znalost metod a technik diagnostiky a intervence, znalosti a vědomosti v psychologii a speciální pedagogice, kultivovaný zjev a vystupování, dobrá paměť, schopnost improvizovat v neposlední řadě organizační schopnosti.
Práce speciálního pedagoga v zařízeních sociálních služeb nese s sebou nemalou zátěž.
Speciální pedagog v takovém zařízení nemá často pravidelnou pracovní dobu, musí se na svou činnost připravovat. Musí počítat s celoročním provozem, prací o sobotách, nedělích a někdy i svátcích. Často se účastní různých pobytů mimo zařízení v době dovolených apod. Speciální pedagog v zařízení sociálních služeb je součástí týmu mnoha pracovníků v určité hierarchii, ale také s různou mírou odbornosti, zkušeností a pohledů na sociální práci s uživateli.
Speciální pedagog se pohybuje v náročném prostředí, které je z mnoha míst společensky kontrolováno zevnitř, ale i vně instituce. Někdy se speciální pedagog může setkávat i s rizikovými situacemi v oblasti zdravotní nebo jeho bezpečí.
3 KOMPETENCE
Kompetence je široký pojem, který zahrnuje schopnost přenášet znalosti a dovednosti do nových situací v dané oblasti povolání. Původně termín "kompetence" pochází z latinského výrazu competens, tj. vhodný, příhodný, náležitý. V kontextu práva, kde je termín nejčastěji v historii používán, se kompetencí rozumí schopnost chápat a jednat rozumně.
Kubeš, Spillerová, Kurnický22 uvádějí, že se tento termín používá ve dvou základních významech.
1. Kompetence jako pravomoc, rozsah působnosti, oprávnění, obyčejně udělené nějakou autoritou nebo patřící nějaké autoritě (instituci, jednotlivci). V tomto smyslu může někdo překročit svoje pravomoci (tj. zde kompetence), někomu je možné kompetence odejmout, mohou vznikat kompetenční spory. Kompetence v tomto významu je možné na někoho přesunout.
2. Kompetence jako schopnost vykonávat nějakou činnost, umět ji vykonávat, být v příslušné oblasti kvalifikovaný.
Podle Šmídy23 patří mezi nejčastější členění základních kompetencí organizace:
a) individuální kompetence, které představují znalosti, dovednosti a schopnosti pracovníků a mohou je mít všichni od pracovníků na nejnižší úrovni až po vedoucí pracovníky
b) organizační kompetence, mezi které patří plánování práce, organizování zdrojů, řešení krizových situací, dokončování úkolů, měření postupu prací, řízení rizika
c) klíčové kompetence, které jsou rozdílné i ve stejné oblasti a zahrnují schopnosti, dovednosti, postoje, hodnoty a osobnostní rysy a vlastnosti osobnosti
22 KUBEŠ, M., SPILLEROVÁ, D., KURNICKÝ, R. Manažerské kompetence: způsobilosti výjimečných manažerů. 1.
vyd. Praha: Grada, 2004, s. 14.
23 ŠMÍDA, F. Strategie v podnikové praxi. 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2003, s. 38, s. 40.
Kompetence je také definována jako schopnost naplnit požadavky povolání nebo jiné požadavky. Zahrnuje organizaci a plánování práce, inovaci a vyrovnání se s ne-rutinními činnostmi.
Zahrnuje takové kvality jako osobní efektivitu, která je na pracovišti potřebná při zacházení se spolupracovníky a uživateli. V češtině "jednat kompetentně" je chápáno jako "jednat odpovědně a se znalostí věcí". "Být kompetentní" má v češtině konotaci "mít patřičnou pravomoc a vědět jak jednat", doslovně "být způsobilý, oprávněný". Jde tedy o celostní charakteristiku osoby, která je vybavena pravomocí, určitými znalostmi a postoji a je schopna na základě této výbavy jednat.
Podle Kovářové a Janků24 je kompetence obecným termínem, který vyjadřuje schopnost a výraz člověka chovat se přiměřeně v situaci, v souladu sám se sebou. Kompetence pedagoga, školského pracovníka, učitele, vychovatele souhrnně nazýváme pedagogické kompetence.
Pedagogické kompetence můžeme také nazývat kompetencemi určité profese čili profesními kompetencemi. Tyto profesní kompetence pedagogického pracovníka, které jsou souborem profesních dovedností, vědomostí, zkušeností, osobnostních předpokladů, postojů, hodnot, mu umožňují výkon pedagogické profese a říkáme jim klíčové profesní kompetence. Získávání klíčových kompetencí je celoživotní, individuální proces, který slouží k rozvoji osobnosti. Získávat kompetence znamená mít schopnost a být připraven učit se po celý život. Učit se můžeme celý život, i jako dospělí. Učit se učit – tím rozumíme kompetentní způsob, jakým dospělý člověk přijímá s tvůrčím duchem, samostatně a přiměřeně situaci a celoživotní výzvu, aby pro něj byl život učením a učení životem.
3.1 Pedagogické kompetence
Kovářová, Janků25 uvádějí, že mezi klíčové profesní kompetence pedagogického pracovníka můžeme zařadit systém profesních dovedností, vědomostí, zkušeností, osobnostních předpokladů, postojů a hodnot, které mu umožňují a zkvalitňují výkon profese.
Autorky klasifikují profesní pedagogické kompetence do těchto celků:
1. Profesní dovednosti – dovednost je učením získaná dispozice ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání určité činnosti vhodnou metodou. Základní znaky dovednosti jsou kvalitní průběh a výsledek činnosti, zkrácení potřebného času k realizaci činnosti, snížení únavy při vykonávání činnosti.
24 KOVÁŘOVÁ, R., JANKŮ, K. Postavení a kompetence speciálního pedagoga v rámci integračního procesu na běžné škole. 2. vyd., Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 22.
25 KOVÁŘOVÁ, R., JANKŮ, K. Postavení a kompetence speciálního pedagoga v rámci integračního procesu na běžné škole. 2. vyd., Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008, s. 23.
2. Profesní vědomosti – vědomost je zapamatovaná, ale hlavně pochopená informace, fakt nebo teorie, která se týká dané profese a to v různých kontextech.
3. Profesní zkušenosti – zkušenost vyjadřuje to, co bylo prožito a fixováno v paměti člověka.
4. Profesní postoje – postoj je v našem případě hodnotící vztah k dítěti, kolegovi, vedení, apod.
5. Osobnostní předpoklady a kvality – osobnostní kvality a předpoklady se do značné míry podílejí na stylu řízení pedagogického procesu a tím také na atmosféře vyučování, která je více nebo méně příznivá učení a ovlivňuje vztah žáků k učení vůbec.
Pro výkon povolání pedagoga se vyžaduje tzv. pedagogická způsobilost, která je souhrnem potřebných specifických schopností, dovedností a vědomostí. Její součástí jsou i pedagogické kompetence, které pedagogovi umožňují plnit běžné a méně běžné úkoly, které život v profesi přináší.
Kompetence speciálního pedagoga v zařízení sociálních služeb chápeme jako projev dobře zvládané a uznávané profesionální role speciálního pedagoga, jejíž součástí jsou odborné znalosti, pracovat v týmu a citlivě promítat odborné znalosti a zkušenosti do života uživatelů sociálních služeb. Kompetentní speciální pedagog v zařízení sociálních služeb je vybaven pravomocí vykonávat speciálně pedagogickou činnost jakožto vystudovaný odborník, ale také jako člen týmu pracovníků zařízení sociálních služeb je schopen ve svém povolání jednat v souladu s uznávanou profesionální rolí. Souhrn toho, co speciální pedagog v zařízení sociálních služeb koná při práci s uživatelem v organizaci, a jak se jeho profesionální kompetence realizuje v konkrétních situacích, vyjadřují praktické kompetence.26
4 SOCIÁLNÍ SLUŽBY
V oblasti sociálních služeb došlo k významnému rozvoji poskytovaných sociálních služeb po roce 1989. Od 1. 1. 2007 vešel v platnost Zákon č.108/2006 Sb., o sociálních službách a prováděcí vyhláška k tomuto zákonu č. 505/2006 Sb. Jedná se o zásadní právní úpravu, která se poskytováním sociálních služeb zabývá. Např. Kraulová (2007)27 uvádí, že se jedná o průlomový okamžik a největší změnu v sociální oblasti od dob Marie Terezie, neboť zákon o sociálních službách mění po desetiletí fungující vztah subjektu (poskytovatele) a objektu (příjemce) sociální péče na vztah partnerský.
26 HAVRDOVÁ, Z. Kompetence v praxi sociální práce. Praha: OSMIUM, 1999, s. 41 – 42.
27 KRAULOVÁ, D. Revoluce v sociálních službách, In Psychologie dnes, 2007, č. 2.
Autorka také považuje za významné, že peníze formou příspěvků nyní přicházejí přímo těm, kteří je potřebují a z pasivních příjemců péče se stávají osobami rozhodujícími, jaké služby využijí a od koho. Právě po tomto právu léta volali nejen mnozí z nich, ale i jejich rodinní příslušníci, občanská sdružení a organizace, které zastupují jejich zájmy.
V Analýze zákona o sociálních službách z pohledu uživatelů a poskytovatelů (2006)28 je zdůrazněno, že nová legislativa k sociálním službám nepřináší pro účastníky systému sociálních služeb pouze nová práva a povinnosti, ale navíc usiluje o změnu jejich vzorců chování, vzájemných vztahů a pokouší se stavět nový systém na moderních hodnotových východiscích. Reaguje tak na potřebu reforem a přeměnu systému v moderní sociální systém.
Hlavním hodnotovým východiskem zákona je podpora sociálního začleňování, které je v zákoně v § 3 e) taktéž definováno. Jeho hlavním tématem je aktivní zapojení uživatele do poskytování sociálních služeb. Jedním ze základních principů sociálních služeb je zabezpečování kvality sociálních služeb. Základní požadavky kvality jsou určeny ve standardech kvality sociálních služeb, které jsou vymezeny ve vyhlášce k zákonu o sociálních službách. Ve standardech kvality je kladen důraz na důstojnost, rozvoj nezávislosti a autonomie uživatelů sociálních služeb, jejich účast na běžném životě v přirozeném sociálním prostředí a zejména respekt k jejich přirozeným a občanským právům.
4.1 Standardy kvality sociálních služeb
Hlavními úkoly v oblasti sociálních služeb je prevence sociálního vyloučení, podpora života v přirozeném společenství, ochrana zranitelných skupin obyvatelstva před porušováním jejich občanských práv a před neodborným poskytováním služeb. Aby tyto úkoly mohly být zabezpečeny, jsou zákonem stanoveny požadavky na kvalitu poskytování sociálních služeb v podobě standardů kvality sociálních služeb (dále jen standardy), které jsou přílohou vyhlášky č. 505/2006 Sb.29, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Standardy popisují, jak má vypadat kvalitní sociální služba. Jsou souborem měřitelných a ověřitelných kritérií. Jejich smyslem je umožnit průkazným způsobem posoudit kvalitu poskytované služby.
28 KOL. AUTORŮ. Analýza zákona o sociálních službách z pohledu uživatelů a poskytovatelů. 1. vyd. Praha: SKOK, 2006.
29 Příloha č. 2 k Vyhlášce č. 505/2006 Sb. - Obsah standardů kvality sociálních služeb.
