Realizace ústavní výchovy v dětském domově
Bakalářská práce
Studijní program: B7508 – Sociální práce
Studijní obor: 7502R024 – Sociální práce a penitenciární péče Autor práce: Lucie Čepelíková
Vedoucí práce: Mgr. Hana Krámská
Poděkování
Tímto bych velice ráda poděkovala vedoucí práce paní Mgr. Haně Krámské za odborné vedení, cenné rady, připomínky, trpělivost a ochotu. Dále bych ráda poděkovala celému Dětskému domovu Semily, panu řediteli Mgr. Mojmíru Hojačovi a všem dětem za možnost průzkumového šetření a vřelé přijetí. Na závěr děkuji své rodině a příteli, kteří to se mnou nevzdávali a podporovali mě.
Název bakalářské práce: Realizace ústavní výchovy v dětském domově Jméno a příjmení autora: Lucie Čepelíková
Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2015/2016 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Hana Krámská
Anotace:
Bakalářská práce se zabývá problematikou ústavní výchovy, konkrétně z jakých důvodů je nejčastěji realizována ústavní výchova v Dětském domově Semily. Cílem je zjistit a analyzovat důvody, pro které jsou děti umísťovány do dětských domovů, konkrétně do dětského domova v Semilech. Objasnit terminologii, související s touto problematikou. Bakalářská práce je rozdělena do dvou částí a to na část teoretickou a část praktickou. Teoretická část je zaměřena na vymezení terminologických pojmů souvisejících s touto problematikou, jako je například ústavní výchova, náhradní rodin- ná péče apod. Praktická část bakalářské práce se věnuje průzkumovému šetření, které bylo uskutečněno pomocí analýzy spisové dokumentace dětí a rozhovoru s dětmi. Za- měřuje se na zjišťování, jaké nejčastější důvody vedou k realizaci ústavní výchovy v Dětském domově Semily. Dále se také zaměřuje na informovanost a představy dětí o jejich umístění v domově.
Klíčová slova: dětský domov, dětský domov se školou, diagnostický ústav, výchovný ústav, sanace rodiny, ústavní výchova, náhradní rodinná péče, sociálně právní ochrana
Tytle of Bachelor Thesis: Implementation of Institutional Care in an Orphanage First and last name of the author: Lucie Čepelíková
Academic year of thesis submission: 2015/2016
Supervisor of the bachelor thesis: Mgr. Hana Krámská Annotation:
This Bachelor thesis is aimed on the issues regarding the institutional care, specifically, on reasons for implementation of the institutional care in the Orphanage in Semily.
The aim is to identify and analyze the reasons for which children are placed in orpha- nages, specifically to the orphanage in Semilech . Clarify the terminology related to this topic. This thesis is divided into two parts; theoretical and practical. The theoretical part focuses on defining the therminology related to this topic, such as institutional care, foster care and so on. The practical part of this thesis includes primary and secondary research which consists of the analysis of the children’s files and of interviews wi- th them. It focuses on investigation of the most common reasons which lead to imple- mentation of the institutional care in the children’s home in Semily. Moreover, it con- centrates on awareness and expectations of the children regarding their placement in the children’s home.
Key words: children´s home, children´s home with school, diagnostic institute, edu- cational institute, the redevelopment of the family, institutional care, substitute family care, social and legal protection of children
Obsah
Seznam grafů a tabulek ...9
Úvod... 10
TEORETICKÁ ČÁST ... 12
1 Rodina ... 12
1.1 Historie rodiny... 12
1.2 Funkce rodiny ... 13
1.3 Kategorizace rodin z hlediska jejich funkčnosti ... 14
1.4 Rodina jako místo citových vztahů... 15
1.5 Sanace rodiny ... 16
2 Ústavní a ochranná výchova ... 19
2.1 Ústavní výchova ... 19
2.1.1 Historie ústavní výchovy ... 20
2.1.2 Realizace ústavní výchovy ... 21
2.1.3 Důvody nařizování náhradní výchovy ... 22
2.2 Ochranná výchova ... 22
3 Školní zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy ... 24
3.1 Diagnostický ústav ... 24
3.2 Dětský domov ... 24
3.3 Dětský domov se školou ... 25
3.4 Výchovný ústav ... 25
3.5 Středisko výchovné péče ... 26
4 Náhradní rodinná péče ... 27
4.1 Formy náhradní rodinné péče ... 27
4.1.1 Svěření dítěte do péče jiné osoby... 27
4.1.2 Pěstounská péče ... 28
4.1.3 Osvojení ... 29
4.1.4 Poručenství ... 31
5 Právní předpisy upravující práva dětí a ústavní výchovu ... 32
5.1 Úmluva o právech dítěte ... 32
5.2 Zákon o sociálně-právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb.) ... 32
5.3 Nový občanský zákoník – rodinné právo (č. 89/2012 Sb.) ... 32
5.4 Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů (č. 109/2002 Sb.) 33 EMPIRICKÁ ČÁST ... 34
6 Charakteristika výzkumného místa ... 35
7 Výzkumné šetření ... 37
7.1 Výzkumné metody ... 37
7.1.1 Analýza spisové dokumentace ... 37
7.1.2 Rozhovor ... 37
7.2 Charakteristika průzkumného vzorku a průběh průzkumu ... 37
7.3 Vyhodnocení průzkumového šetření ... 39
7.4 Kazuistiky ... 45
7.4.1 Chlapec (9let) ... 45
7.4.2 Dvě sestry (22 a 18 let) ... 47
7.4.3 Dívka (14let) ... 49
7.4.4 Chlapec (12let) ... 51
7.4.5 Tři sourozenci (9, 12 a 14 let) ... 51
7.5 Vyhodnocení hypotéz ... 53
8 Navrhovaná opatření ... 54
Závěr ... 55
Seznam použitých zdrojů ... 56
Seznam příloh ... 58
Seznam grafů a tabulek Seznam grafů
Graf 1: Rozdělení dětí dle pohlaví od roku 1945 ... 39
Graf 2: Rozdělení dětí dle pohlaví v současné době ... 40
Graf 3: Věk dětí ... 41
Graf 4: Délka pobytu v DD ... 42
Graf 5: Důvody realizace ústavní výchovy v DD Semily (analýza spisové dokumentace) ... 42
Graf 6: Důvody realizace ústavní výchovy v DD Semily (rozhovor) ... 44
Graf 7: Informovanost dětí o jejich umístění do DD ... 44
Seznam tabulek Tabulka 1: Rozdělení dětí dle pohlaví od roku 1945 ... 40
Tabulka 2: Rozdělní dětí dle pohlaví v současné době ... 40
Tabulka 3: Důvody realizace ústavní výchovy v DD Semily (analýza spisové dokumentace) .... 43
Úvod
Již dříve bylo mnoho dětí bez rodičů a to zejména z důvodu války, rodiče v ní za- hynuli, či byli zdravotně postiženi a nebyli schopni se o své dítě postarat, proto dítě chodilo např. žebrat nebo dokonce krást. I v dnešní době tomu není jinak, naštěstí u nás v České republice nepřicházejí děti o své rodiče díky válce, ale i tak jsou děti sirotci, či vyrůstají sice s rodiči ale vlastně bez rodičů, neboť ti svou rodičovskou úlohu částeč- ně nebo zcela neplní.
Na jedné straně jsou potenciální rodiče, kteří se dlouhodobě snaží bez úspěchu po- čít dítě, či děti ze zdravotních důvodů nemohou mít vůbec. Takoví to rodiče by byli ochotni dát svému dítěti veškerou lásku, pozornost a péči, ale bohužel tak nejsou schop- ni učinit.
Na druhé straně jsou rodiče, kteří mají ten dar mít jedno nebo i více dětí, ale o své děti se nedokážou postarat, nebo dokonce se o ně postarat nechtějí. Dávají přednost alkoholu, a jiným návykovým látkám, často střídají partnery, mění bydliště, nestarají se o domácnost, blaho dětí a hlavně výrazně narušují svým chováním vývoj dítěte. Dítě si pak z takové rodiny odnáší špatné vzory pro svůj budoucí život, nezná autoritu, respekt, lásku, podporu a hlavně pocit bezpečí. Pro takovéto dítě pak jsou růz- né formy náhradní výchovy. Je možné, aby se dítě umístilo např. do pěstounské péče příbuznému rodičů. Často však tato varianta není možná a nastupuje tedy na řadu ústav- ní výchova.
Ústavní výchova je tedy až poslední možná varianta, jak situaci řešit. V první řadě je nejdůležitější pomoc sanací rodiny. Ne vždy se však tato varianta vydaří. Proto jsou zde zařízení pro výkon ústavní výchovy, jako je například dětský domov.
Dětský domov je tu proto, aby dětem zabezpečil bezpečný domov, kde neuslyší hádky rodičů, či je neuvidí opilé. Dítě má k dispozici čerstvou teplou stravu, ubytování s příjemnou atmosférou, ošacení, možnost se dále vzdělávat a hlavně možnost se nějakým způsobem dále vyvíjet, rozvíjet a hledat svůj potenciál. Dítě si zde nachází přátelé, se kterými si vytvoří sociální vztah. Dětský domov však nedokáže zajistit tako- vé sociální vazby, které odpovídají těm rodinným.
Mezi vychovatelem a dítětem je určitý vztah, mají se rádi, ale tento vztah není ni- kdy tak silný jako vztah mezi dítětem a rodičem. Dítě bohužel nemá přesnou představu, jak vypadá rodina, proto má pak ono samo v budoucnu problémy s utvořením své vlast- ní rodiny. Rodiče mnoha dětí, které jsou umístěny v dětském domově, sami také vyrůs- tali v ústavní výchově.
Bakalářská práce se tedy zabývá problematikou ústavní výchovy, konkrétně z jakých důvodů je nejčastěji realizována ústavní výchova v Dětském domově Semily.
V teoretické části objasňuje terminologické pojmy spojené s touto problematikou.
V první řadě je důležité charakterizovat pojmy jako je rodina, či sanace rodiny. Dále objasňuje školská zařízení pro výkon ústavní výchovy a jejich specifika. Charakterizuje realizaci ústavní výchovy a důvody pro umísťování dětí do dětských domovů. S touto problematikou zmiňuje i institut náhradní rodinné péče, jako je pěstounská péče, osvo- jení apod.
V praktické části se bakalářská práce věnuje zjišťováním z jakých důvodů je nej- častěji realizována ústavní výchova, konkrétně v Dětském domově Semily. Ověřuje stanové hypotézy a pomocí analýzy spisové dokumentace a rozhovoru, který byl prová- děn přímo s dětmi, je vyhodnocuje.
TEORETICKÁ ČÁST
1 Rodina
Rodina je pro každého z nás velmi důležitá. Rodina je malá skupina, kde se členo- vé znají navzájem a jsou často pokrevně spojeni, tvoří ji většinou zejména otec, matka a jejich děti. V tomto případě se jedná o rodinu nukleární.
Rodina je jedním z nejdůležitějších činitelů socializace v raném dětství. Označuje se též jako primární sociální skupina, ve které dítě vyrůstá a vyvíjí se. Rodina je velmi důležitá pro utváření vlastní osobnosti, duševního stavu dítěte, jeho pocitů, zájmů, ná- vyků. Během socializace si dítě v rodině utváří žebříček hodnot, přičemž žebříček hod- not nemusí mít a nemá každá rodina stejný (Jedlička, aj. 2004, s. 38).
Aby se dítě vyvíjelo po fyzické i duševní stránce v pořádku, je důležité, aby dítě vyrůstalo v rodině ve stálém prostředí, kde je harmonická atmosféra a osoby uvnitř sku- piny se mají rádi a vzájemně si pomáhají. Rodina dítěti poskytuje péči a ochranu. Dítě se musí cítit bezpečně, kdy pocit bezpečí je jednou z nejvýznamnějších potřeb dítěte, musí mít pocit sounáležitosti, že není rodině přítěží ale naopak, že dává rodině nějaký smysl a hlavně přináší radost (Matějček 1994, s. 16). Dítě během svého vývoje cítí at- mosféru v rodině, cítí, zda je něco v nepořádku mezi rodiči. Říká se, že by se rodi- če neměli hádat před svými dětmi. Do určité míry je to pravda, avšak v každé rodině se občas stane, že se partneři pohádají a dítě je tohoto incidentu svědkem. Není důležité, že se rodiče hádají, ale zda se mají stále rádi a příčinou hádky je např. pouze stres, či malichernost a dítě to cítí. Cítí-li v rodině chlad, ponurou atmosféru či nepřátelství, tyto pocity dítěti rozvrací pocit bezpečí a jistoty (Matějček 1994, s. 17).
1.1 Historie rodiny
Rodina je jedna z nejstarších společenských institucí. Rodiny vznikaly již za pra- dávna, nejen proto, že se lidé potřebovali rozmnožovat, ale i proto, že pocítili, že se po- třebují o někoho starat, někoho ochraňovat, učit a dávat mu pocit bezpečí a lásku, proto- že by jinak jejich potomci na světě nevydrželi (Matějček 1994, s. 15).
Do 19. století nebylo založení rodiny v rukou jedince nýbrž to v rukou státu.
Již například ve středověku bylo založení rodiny povoleno jen se souhlasem vrchnosti.
V době romantismu se za vysokou hodnotu považoval cit a následovalo svobodné roz- hodnutí o založení rodiny. Během 20. století se díky antikoncepčním prostředkům a vstupu žen na trh práce změnila podoba rodiny. Ženy nebyly tolik závislé na mužích (Matoušek, aj. 2003, s. 181).
Nyní se o založení rodiny přemýšlí. Dítě je nenávratná investice, která stojí jak pe- níze, tak čas. V dnešní době přibývá dětí vyrůstajících mimo vlastní rodinu, tzv. sociál- ních sirotků, kteří mají biologické rodiče, jen nejsou schopni, či ochotni se o dítě posta- rat. Z tohoto důvodu se vytváří systémy náhradní rodinné péče (Matoušek, aj. 2003, s. 182).
Během několika let se pojem rodina velmi změnil. Dříve lidé měli děti kolem dva- ceti let, byli zabezpečeni, nyní však ženy chtějí studovat, dělat kariéru, cestovat a až někdy kolem třiceti let plánují dítě. Je to zejména z toho důvodu, že v dnešní době je nutností mít alespoň středoškolské vzdělání, aby bylo v budoucnu možné své děti uživit. Je těžké najít práci, bydlení apod., proto se dnešní páry snaží nejdříve zajistit tyto potřeby a až potom přivést na svět svého potomka.
1.2 Funkce rodiny
Podle Dunovského (1999, s. 92) musí rodina splnit tyto funkce:
biologicko-reprodukční funkci: tato funkce se někdy může označovat též jako sexuální funkce. Tato funkce má za úkol chránit udržení života početím a poro- dem dítěte,
ekonomicko-zabezpečovací funkci: nejedná se pouze o zabezpečení rodiny ve smyslu materiálních hodnot, i když je toto zabezpečení zcela nutné, ale je dů- ležité své rodině a jejím členům poskytnout pocit jistoty a bezpečí,
emocionální funkci: v poslední době se emocionální funkce stává jednou z nejdůležitějších podmínek, příčin ale i následků společenské existence. Stává se důležitou jak pro dítě, tak dospělého i když v jiné podobě. Tato funkce je vá- zána na plně rozvinutého člena rodiny, pro kterého není citový vztah pouze chvilkový, ale dokáže citově zabezpečit i zbylé členy rodiny,
socializačně-výchovnou funkci: je nejvýznamnější rodinná funkce. Spočívá v opravdovém zájmu o dítě. Rodič vytváří pro svého potomka ty nejlepší možné podmínky pro jeho vývoj, péči, ochranu. Zajímá se o dítě, snaží se mu pomoci v seberealizaci, v posílení jeho silných stránek, podporuje ho v jeho zájmech.
1.3 Kategorizace rodin z hlediska jejich funkčnosti
Rodiny funkční
Rodiny funkční jsou takové rodiny, které svým dětem poskytují vše, aby docháze- lo k jejich správnému vývoji. V rodině je příjemné prostředí a harmonická atmosféra, dítě cítí bezpečí a lásku. V populaci je těchto rodin valná většina a to až 85 %.
Rodiny problémové
Vyskytují se zde závažnější poruchy některých funkcí rodiny, nejsou však tak váž- ně, že by ohrožovaly plnohodnotný a správný vývoj dítěte. Rodina má určitý problém např. ztráta zaměstnání jednoho z partnerů, problémy s dospívajícím potomkem, kdy začínají např. finanční problémy, hádky, stres. Členové rodiny se snaží tyto problémy co nejrychleji a nejefektivněji řešit sami, nebo za pomoci z venčí, aby nebyl narušen plnohodnotný vývoj jejich dítěte a tak se tedy zanedlouho rodina vrací zpět do zaběhlé- ho stereotypu. Rodinu tyto ať už malé či větší problémy ucelují. Pro pracovníky orgánu sociálně právní ochrany dětí jsou tyto rodiny často sledovány. Těchto rodin je 12–13 %.
Rodiny dysfunkční
Některé funkce rodiny jsou plně a dlouhodobě narušeny a dochází k narušení vý- voje dítěte a porušení rodiny jako celku. Rodina často není schopná tyto situace řešit sama, a proto nastává tzv. sanace rodiny. Je často nutný zásah vnějších institucí. Větši- nou se jedná o rodiny zatížené alkoholismem, rodiny s členem, trpícím psychickou po- ruchou, sociálně slabé rodiny apod. Těchto rodin je v populaci asi 2 %.
Rodiny afunkční
Rodina afunkční neplní žádné funkce vůči dítěti a vývoj dítěte je zcela ohrožen.
Jedná se zejména o rodiny závislé na návykových látkách apod. Sanace takovýchto ro- din je zbytečná a bezpředmětná.
U těchto rodin je jediným řešením odebrání dítěte do dětského domova či jiné formy náhradní rodinné péče. V populaci je těchto rodin 0,5 % (Fisher, aj. 2014, s. 158- 159).
Zdeněk Helus (2007, s. 151) ve své knize uvádí jiné rozdělení rodin z hlediska je- jich funkčnosti. Rodiny rozděluje na rodiny stabilizovaně funkční, funkční rodiny s přechodnými, více či méně vážnými problémy, rodiny problémové, rodiny dysfunkční a rodiny afunkční.
1.4 Rodina jako místo citových vztahů
Rodina je místo, které vytváří takové podmínky, aby se dítě cítilo co nejlépe. Jed- ním z podstatných znaků rodinné výchovy je hloubka a trvalost citových vazeb mezi dítětem a rodičem či náhradním rodičem. V rodině se utváří ta nejdůležitější potřeba a to potřeba jistoty a bezpečí. Necítí-li se dítě v rodině spokojeně, bezpečně, slyší hádky rodičů, potřeba jistoty narůstá, ale dítě ji nedostává.
Při výchově dítěte mimo rodinu např. v dětském domově nedochází k takovému pocity jistoty, jakého by se mu dostalo v rodině. Dítě se může a většinou se i cítí v dětském domově dobře, po materiální stránce mu nic nechybí, ale pocit, že ho má ně- kdo velmi rád či, že je pro někoho velmi důležité mu může chybět a často i chybí.
V ústavních zařízeních tedy může velmi často docházet k deprivaci. Deprivace je stav, kdy dítě není uspokojováno ať už v biologických potřebách nebo citových. Deprivace je velmi zatěžující stav a může ovlivnit psychický vývoj. V ústavních zařízeních dochá- zí zejména k citové deprivaci. Dítě v zařízení strádá, necítí lásku od matky či jiné oso- by, není utvořen blízký vztah mezi dítětem a jinou osobou. Na každé dítě tato deprivace může působit jinak, může ovlivnit vývoj osobnosti, dítěti se změní vztah k okolí nebo dokonce k sobě samému (Vágnerová 2008, s 53-54).
Dítě si může po celý život nést následky způsobené deprivací. Tyto problémy se mohou objevovat nejen v sebedůvěře, sebereflexi, ale i v partnerských vztazích a v roli rodiče. Matoušek (1999, s. 63) též tvrdí, že výchova dětí v ústavním zařízení vyvolává deprivaci, nazývá ji však deprivačním syndromem. Citová deprivace se však bohužel nemusí vždy vytvářet pouze v ústavních zařízeních ale i v některých rodinách, kde dítě nedostává najevo city od svých rodičů.
Důležitým poznatkem je i fakt, že dítě, které nemá dobrý citový vztah se svými rodiči, či náhradními rodiči, není spokojené, či se necítí dobře v novém prostředí, nemá tak dobré školní výsledky, jaké by se k jeho schopnostem a dovednostem očekávaly.
Problémy může mít nejen ve škole, ale i ve svém osobním životě, nemusí mít žádné přátelé, může být skleslé, smutné a bez zájmů.
Dítě v rodině lásku nejen přijímá, ale zároveň ji opětuje. Jak se rodič ke svému dí- těti chová, takové chování by v budoucnu měl od svého dítěte očekávat (Matějček 1994, s. 30-31).
1.5 Sanace rodiny
Sanace rodiny znamená podporu rodiny. Je to soubor opatření sociálně-právní ochrany dětí, sociálních služeb, dalších programů a opatření, které jsou určeny pro rodi- če dítěte, nebo samotnému dítěti, jehož biologický, sociální a psychologický vývoj je ohrožen. Důsledkem neřešené situace při ohrožení vývoje dítěte je možnost ústavní výchovy, nebo jiné formy náhradní výchovy.
Cílem sanace rodiny je předcházet vzniku, nebo zmírnění situací, kdy dochází k ohroženému vývoji dítěte, nebo kdy je narušen chod rodiny. Celkovým cílem je, aby nebylo dítě odebráno do náhradní výchovy či, pokud již v náhradní výchově je, aby se mohlo co nejdříve vrátit zpět do své vlastní rodiny.
Při sanaci rodiny je vytvořen tzv. multidisciplinární tým, který je složen z pracovníka sociálně-právní ochrany dětí, pracovníka centra pro sanaci rodiny, pracov- níka zařízení pro výkon ústavní výchovy a dalších odborníků pracujících s rodinou či dítětem, jako jsou lékaři, psychologové apod. (Bechyňová, aj. 2008, s. 18). Existují různé sociální služby, které se sanaci rodiny věnují (např. nejznámější STŘEP – České centrum pro sanaci rodiny, z. ú.)
Při sanaci rodiny je nutné brát v potaz:
rizikové faktory rodiny: alkohol, návykové látky, nezaměstnanost, nízké vzdělání, dluhy, potíže s bydlením, rodič, který byl jako malý v ústavní vý- chově, či žil v dysfunkční rodině apod.,
rizikové faktory prostředí: prostředí, ve kterém rodina žije. Nejdůležitější je, aby rodina měla kde bydlet,
aktuální situace rodiny: důležité je zjistit všechny rizikové faktory, zamě- řit se na psychický a fyzický vývoj dítěte v rodině, na kvalitu vztahů v rodině. Velmi důležité je vědět, jaké instituce s rodinou již pracovaly a jaké postupy volily (Bechyňová, aj. 2008, s. 19-20).
Rodiny nelze sanovat, pokud je rodič závislý na drogách či alkoholu, dítě je zane- dbáno, týráno či zneužíváno, nebo pokud je prokázáno, že rodič k dítěti nemá žádný citový vztah. Dalším důvodem pro neuskutečnění sanace rodiny je nesouhlas rodiny se sanací.
Sanace je velmi důležitá a mnohým dětem může zachránit rodinné prostředí. Je dů- ležité pomáhat rodinám, které mají problémy a situaci v rodině vidí jako neřešitelnou.
Podpora rodiny se tedy snaží o udržení správného chodu rodiny a vývoje dítěte. Pomáhá i rodinám, jejíž dítě je umístěno v ústavní výchově. Cílem je umístění dítěte zpět do rodiny, pokud toto není z různých důvodů možné, je důležité udržovat rodiče a dítě stále v kontaktu, jinak může docházet k psychické deprivaci dítěte.
Sanace rodiny se zajímá jak o formální stránku rodiny, tak i o obsahovou stránku rodiny. Za formální stránku rodiny se považuje sociální a praktické zázemí rodiny, řeší se tedy dávky státní sociální podpory, stále zaměstnání, hledání bydlení, naučení se hospodaření s penězi, domluva splátkového kalendáře s věřitelem, navštěvování dětí v ústavních zařízeních apod. Za obsahovou stránku rodiny se považují vztahy v rodině, pochopení potřeb členů rodiny. S rodinou se hovoří zejména o vztazích v rodině, jak rodič chápe potřeby svého dítěte, jak vidí aktuální situaci v rodině, jak se věnuje dětem apod. (Bechyňová, aj. 2008, s. 21-22).
Sanace rodiny je jakási pomoc, která brání před odebráním dítěte do ústavní vý- chovy. Je důležité pracovat s rodinou, aby se rodina otevřela a podvolila práci s multidisciplinárním týmem, a prostředím rodiny.
Pokud však rodina neplní všechny své funkce, a nefunguje tak, jak by měla, a sa- nace rodiny též není úspěšná, jsou různé možnosti řešení, jako první je širší rodina, či blízké osoby rodiny, které by se o dítě postaraly. Pokud není funkční širší rodina, přichází na řadu náhradní výchova, či zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
Náhradní výchova je tedy uskutečňována formou:
náhradní rodinné péče: dítě je svěřeno do péče jiné fyzické osoby (pěs- tounská péče, péče jiné osoby, péče osvojitele, péče poručníka). Dítě je vy- chováno v prostředí, které je co nejvíce podobné životu v rodině. Náhradní rodinná péče je podrobně popsána v kapitole č. 4.,
ústavní výchovy: dítě je svěřeno do péče zařízení (dětský domov, výchov- ný ústav, dětský domov se školou, kojenecký ústav apod.). Ústavní výcho- va je podrobněji popsána v následující kapitole,
zařízení pro děti vyžadující mimořádnou okamžitou pomoc (Bubleová, aj. 2011, s. 37).
2 Ústavní a ochranná výchova
2.1 Ústavní výchova
Ústavní výchova a ochranná výchova je upravena zákonem č. 109/2002 Sb., o vý- konu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů.
Základním rozdílem mezi náhradní rodinnou péčí a ústavní výchovou je ten, že při ústavní výchově je dítě svěřeno do péče nikoli nějaké osoby, ale do péče zařízení.
O ústavní výchově rozhoduje soud, na základě návrhu rodiče, zákonného zástupce dítě- te, či sociálně právní ochraně dětí a to podle rodinného práva, nacházející se v novém občanském zákoníku. Soud též může z vlastního uvážen, na podnět jiných institucí jako je například škola, lékaři či dalších osob blízkých dítěti rozhodnout o ústavní výchově.
Velmi důležité je před ústavní výchovou prozkoumat i možnosti náhradní rodinné péče, která má přednost před ústavní výchovou. Ústavní výchova se nařizuje nezletilým dětem do osmnácti let, a to v případech, kdy je jejich výchova a vývoj ohrožen, z důvodu nemožnosti rodičů postarat se o dítě, nebo dítě nedosáhlo nápravy svého cho- vání ani po jiném výchovném opatření. Nařizuje se zejména z důvodů sociálních a vý- chovných. Dítě do tří let je zabezpečeno v kojeneckých ústavech, dítě od tří do osmnácti let je umístěno do školských zařízení. Jedná-li se o ústavní výchovu ze sociálních důvo- dů, je dítě umístěno do dětského domova, z výchovných důvodů je dítě umístěno do výchovného ústavu. Ústavní výchova má preventivní charakter, nikoli trestný (Vít- ková 2004, s. 378-379).
Doba ústavní výchovy trvá do zletilosti dítěte, nejdéle však do šestadvaceti let.
Podle nového občanského zákoníku soud určí dobu, po kterou bude dítě umístěno v ústavní výchově, nejdéle však na tři roky. Každých 6 měsíců soud zkoumá, zda stále přetrvávají důvody ústavní výchovy (zda nedošlo k zlepšení rodinné situace apod.), a to na základě zprávy od orgánu sociálně-právní ochraně dětí, vyjádření rodičů i názoru dítěte. Podle těchto skutečností určí, zda bude ústavní výchova pokračovat, či bude zru- šena. Doba ústavní výchovy lze též změnit, či zrušit a to na základě žádosti zákonných zástupců (Novotný, aj. 2014, s. 193-194).
2.1.1 Historie ústavní výchovy
Historie ústavní výchovy sahá již do středověku, bohužel však není mnoho lite- ratury o tomto tématu. Do poloviny 20. století platilo, že rodina se má postarat o své členy, jen v případech nemožnosti zabezpečit své členy, či neexistence rodiny, přicházela na řadu jiná instituce. O své občany se nejdříve musela postarat vrchnost, po zrušení poddanství tento úkol přešel na obce. Pomoc byla nabízena zejména k poskytnutí životních potřeb k přežití, nejednalo se tedy až do druhé poloviny 19. sto- letí o výchovu.
Specializované ústavy sociální péče pro děti (z hlediska času):
špitály a vznik specializovaných ústavů:
dříve existovaly tzv. špitály, které byly podobné nynějším azylovým domům.
V tomto špitále bylo zajištěno ubytování a strava, nebyla zde oddělení podle věku.
Výjimkou je tzv. Vlašský špitál, který je proslulý tím, že o novorozence se staraly kojné, které žily blízko špitálu a děti do šesti let žily u pěstounů. V šesti letech se vracejí zpátky do špitálu, kde se připravují na budoucí povolání, dbá se na jejich zdraví apod. Roku 1781 Josef II. zavedl tzv. direktivní pravidla. Tyto pravidla ur- čovala, pro koho budou zřizovány specializované ústavy, tedy např. pro opuštěné děti, duševně nemocné, nemocné bez financí apod. Postupem času docházelo k zřizování porodnic, a k povinným lékařským prohlídkám. Špitály se zrušily a finance se použily na vybudování specializovaných ústavů. Rozmáhalo se pěs- tounství, kdy po zrušení Vlašského špitálu, byly děti u pěstounů umístěny až do dvanácti let. Vznikaly též tzv. chorobince, určené např. pro nevidomé, zdra- votně postižené, či zestárlé osoby,
sirotčince:
po průmyslové revoluci začínaly být sirotčince opravdu potřebné a to nejvíce ve velkých městech, jako byla např. Praha. Sirotčince byly buď velké, nebo malé, což záviselo hlavně na zřizovatelích a finančních prostředcích. Do sirotčince mohly být přijaty děti starší sedm let, kterým zemřel otec, byly nemajetné a měly dobrý školní prospěch. Žádost podávala matka, či poručník. Rodina i tak musela splňovat určité normy, aby bylo dítě do sirotčince přijato. Děti chodily do školy, učily se správnému chování.
Ve věku dvanácti, ve výjimečných případech čtrnácti let dítě opouští sirotči- nec, kdy dostává oblečení na zimu, a léto a je mu poskytnuta možnost dalšího vzdě- lání či najití zaměstnání. Dále existovaly tzv. rodinné kolonie, které měly nahradit pěstounskou péči. Dětí bylo 10-15 a byly dávány v obci do rodiny. Zde děti byly do čtrnácti let,
vychovatelny a polepšovny:
byly určeny pro nápravu dětí, u nichž se vyskytovalo delikventní chování. Byl zde kladen na náboženskou a mravní výchovu a na vedení dítěte k práci. Nesmíme opomenout ani systém trestů a odměn. Dítě bylo přijímáno na základě žádosti rodi- čů, soudu a propuštěno na základě žádosti rodičů, dosažení maximálního věku, či nepolepšitelnosti (Sychrová, aj. 2014, s. 8-19).
2.1.2 Realizace ústavní výchovy
Podle zákona č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, v § 28 je obecní úřad obce s rozšířenou působností po rozhodnutí soudu povinen sjednat dobu a místo přijeti dítěte do zařízení pro výkon ústavní výchovy. Poté je povinností rodičů, aby dítě svěřili odpovědnému zařízení.
Obecní úřad s rozšířenou působností v ústavním zařízení sleduje psychický a fyzický rozvoj dítěte, jaké jsou vztahy s jeho rodinou a v rodině, a zda stále přetrváva- jí důvody umístění dítěte v zařízení. Zaměstnanec obce s rozšířenou působností má tedy za úkol minimálně jednou za tři měsíce navštívit dítě v zařízení pro výkon ústavní vý- chovy a navštívit rodiče dítěte. Obec s rozšířenou působností má též za úkol dohlížet na správné dodržování práv a povinností dítěte, má právo hovořit s dítětem o samotě, nahlížet do dokumentace, vedené ústavním zařízením.
Ústavní zařízení je též povinné zajistit zaměstnanci obce s rozšířenou působností styku s dítětem v ústavním zařízení, poskytnutí důležitých listin, nahlížení do dokumen- tace. Důležité je i obec s rozšířenou působností informovat o propuštění dítěte, o dětech, které jsou vhodné k osvojení či k pěstounské péči, o útěku či přemístění dítěte do jiného ústavního zařízeni (Zákon č. 359/1999 Sb., hl. VI, § 28–29).
2.1.3 Důvody nařizování náhradní výchovy
Je nutné upozornit, že důvodů nařízení náhradní výchovy je vždy několik, důvody se často kumulují. Velmi často se vyskytují tyto důvody:
výchovné problémy dětí: nerespektování autority, útěky z domova, drzé cho- vání, záškoláctví, krádeže, agresivní chování, kouření, užívání návykových lá- tek,
sociální důvody: finanční problémy až dluhy, ztráta bydlení, či nevhodné byto- vé podmínky,
neschopnost postarat se o dítě: dítě je často bez dozoru, rodič není např.
z důvodu závislosti na návykových látkách schopný postarat se o dítě,
nedostatečná až zanedbávající péče: nedostatečná hygiena, žebrání dětí o jíd- lo, citová deprivace, děti nemají naučeny základní hygienické návyky,
nezájem rodičů: úmrtí rodiče/ů, rodič pracuje v zahraničí, rodič vykonávající trest odnětí svobody,
fyzické týrání, zneužívání: bití, týrání, sexuální zneužívání (Veřejný ochránce práv 2011, s. 40-43).
Vocilka (1999, s. 12) ve své knize uvádí, že nejčastějšími důvody nařizování ústavní výchovy jsou:
nezvládnutá výchova,
zanedbávání, zneužívání a týrání dětí,
trestná činnost rodičů,
závislost rodičů na návykových látkách,
sociálně nízká úroveň rodiny,
prostituce matky.
2.2 Ochranná výchova
Ochranná výchova je ochranné opatření. Ukládá se většinou dítěti starší 15 let.
Ochranná výchova nemá trestní charakter a nezaznamenává se do trestního rejstříku.
Důvody pro umístění dítěte do ochranné výchovy jsou výrazné poruchy chování, negativní způsoby jednání, antisociální chování apod. (Slomek 2010, s. 55). Ochranná výchova se uskutečňuje ve výchovných ústavech, kde je dítě tak dlouho, dokud je nut- né, nejdéle však do osmnácti let věku dítěte. Nedosáhne-li dítě nápravy, může být pro- dloužena do devatenácti let věku dítěte.
Soud nerozhoduje, do jakého zařízení bude dítě posláno. Příslušný diagnostický ústav po komplexním vyšetření dítěte určí, v jakém zařízení bude ústavní či ochranná výchova probíhat (Vítková 2004, s. 379).
3 Školní zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy
Tato zařízení jsou státní. Poskytují dětem od 3 do 18 let, popřípadě do 26 let komplexní péči, na základě rozhodnutí soudu, nebo na základě žádosti odpovědné oso- by za výchovu. Dalším školským zařízením je i středisko výchovné péče, které má pre- ventivní charakter a je určeno pro děti s možným rizikem, nebo již s projevem poruchy chování (Jánský 2014, s. 115).
3.1 Diagnostický ústav
Diagnostický ústav je první zařízení, do kterého se dítě umísťuje, pokud není soudem rozhodnuto jinak, má-li být vykonána ústavní či ochranná výchova, pouze např.
děti z kojeneckých ústavů (hlavně děti bez poruch chování apod.) putují již do kolektiv- ního zařízení a to bez diagnostického pobytu. Do diagnostického ústavu jsou děti přijí- mány na základě žádosti rodičů či zákonných zástupců, nebo na základě rozhodnutí soudu, což je pobyt nedobrovolný. Po komplexním vyšetření probíhajícím právě v diagnostickém ústavě se určí, v jakém zařízením bude ústavní či ochranná výchova probíhat. Pobyt v diagnostickém ústavu trvá přibližně 8 týdnů. Během pobytu se prová- dí nejen komplexní vyšetření, ale diagnostický ústav plní i následující úkoly, jako je vzdělávání dítěte, různé terapie, výchovné a sociální úkoly apod. (Vítková 2004, s. 380-381).
3.2 Dětský domov
Dětský domov je zařízení pro výkon ústavní výchovy pro děti od 3 do 18 let, nejdéle však do 26 let, pokud se připravuje na budoucí povolání, které nemají závažné poruchy chování. Do dětského domova mohou být přijímány též nezletilé matky s dětmi. Děti jsou do dětského domova přijímány na základě rozhodnutí soudu. Dětský domov pečuje o dítě zejména v oblasti vzdělávací, sociální a výchovné. Děti se vzdělá- vají ve škole, které nejsou součástí dětského domova. Nejčastějšími důvody umísťování dětí do dětského domova jsou zejména sociální důvody, často jsou však připojené i osobnostní, výchovné či zdravotní problémy (Jánský 2014, s. 116).
V dětském domově jsou tzv. rodinné skupinky. Každá má vlastní oddělní, kde spolu hospodaří. V každé skupince je většinou šest až osm dětí. Pokud má dojít na ústavní výchovu, měl by být dětský domov nejlépe v rodinném domě s profesionálními vychovateli, kteří dítěti zajistí vše potřebné, co by v normálních situa- cích zajistila rodina (Škoviera 2007, s. 117).
3.3 Dětský domov se školou
Dětský domov se školou je speciální školské zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, určené pro děti a mládež od 6 let, které trpí závažnými poruchami chování, nebo trpí přechodnou, či trvalou duševní poruchou a vyžadují specifickou po- zornost a výchovně léčebnou péči. Děti jsou zde umístěny do ukončení povinné školní docházky (Jánský 2014, s. 116). Do dětského domova se školou mohou být umísťovány i nezletilé matky s dětmi s poruchou chování či duševní poruchou, které kvůli svému chování nesplňují podmínky pro přijetí do dětského domova. V dětském domově se školou je jako v dětském domově několik rodinných skupinek po pěti až osmi dětech.
Součástí je také škola, kterou děti navštěvují. Kapacity třídy je maximálně osm dětí.
Pokud se dítě po ukončení povinné školní docházky nemůže vzdělávat ve střední škole mimo zařízení, je přeřazeno do výchovného ústavu, není-li zrušena ústavní výchova (Vítková 2004, s. 382).
3.4 Výchovný ústav
Výchovný ústav je určen pro děti a mladistvé starší 15 let s vážnou poruchou chování, u kterých byla nařízená ústavní či ochranná výchova. Ve zvláštních případech jako je závažná porucha chování, se kterou dítě není schopno být umístěno do dětského domova se školou, může zde být umístěno dítě starší 12 let. Jsou zde tzv. výchovné skupinky, které tvoří pět až osm dětí. Součástí výchovného ústavu je škola, jejíž třídní kapacita nepřevyšuje osm žáků. Výchovné ústavy poskytují zejména výchovnou, vzdě- lávací a sociální péči. Mohou být zřizovány samostatně pro výkon ústavní nebo ochran- né výchovy, výchovné skupinky pro nezletilé matky s dětmi (Vítková 2004, s. 382).
Ve výchovném ústavu jde zejména o zmírňování příčin a důsledků poruch chování, a hlavně o předcházení dalšího vzniku poruch chování.
Všechna tato zařízení jsou celoročně v nepřetržitém provozu. Děti jsou zde umísťovány prostřednictvím diagnostického ústavu, nebo rozhodnutí soudu. Zřizovate- lem dětských domovů je krajský úřad, zřizovatelem diagnostických ústavů, dětským domovů se školou a výchovných ústavů je Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy ČR (Vítková 2004, s. 383).
3.5 Středisko výchovné péče
Jedná se o zařízení preventivně výchovné péče, určené pro děti a mladistvé, u kterých se projevují poruchy chování, ale ne tak závažné, že by bylo nutné umístění do ústavní či ochranné výchovy. SVP doplňují služby výchovných či diagnostických ústavů a provádí vzdělávací, psychoterapeutickou, výchovnou, poradenskou a diagnostickou činnost. Tato péče se poskytuje zejména dětem, které užívají návykové látky, jsou problémové, chodí za školu, či jsou asociální. Středisko se dělí na:
ambulantní: poskytuje poradenství, psychoterapeutickou a výchovnou péči, konzultace, diagnostické vyšetření apod. Vytváří se tzv. individuální výchovný plán,
celodenní: poskytuje se souvislá výchovně vzdělávací péče a stravování ve všední den. Jsou zde tzv. výchovné skupinky,
internátní: děti jsou zde ubytovány, stravovány a je jim poskytnuta nepřetržitá výchovně vzdělávací péče. Dítě je zde umístěno na základě předchozí ambulantní péče, vypracování individuálního výchovného plánu a vzdělávacího plánu a to nejdéle po dobu dvou měsíců a to za úplatu (Slomek 2010, s. 69-70).
4 Náhradní rodinná péče
„Náhradní péče v České republice je upravena primárně zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.“
(Vyskočil 2014, s. 2).
Náhradní rodinná péče je péče, která je určena pro děti a mládež, kteří jsou tzv. sociálně osiřelé, a kteří z různých důvodů nemohou vyrůstat u svých biologických rodičů. Dítě je vychováváno jinou osobou, než rodičem a to v takovém prostředí, které je nejvíce podobné přirozenému životu v rodině. V situaci, kdy dítě nemůže zů- stat u svých biologických rodičů, se hledá širší rodina, u které by dítě mohlo být, pokud ani známí či přátelé se nemohou o dítě postarat, přichází na řadu náhradní rodinná péče (Bubleová, aj. 2011, s. 39). Jedná se zejména o situace, kdy se rodiče nemohou, nechtě- jí, nebo neumí postarat o své děti a to například z důvodů ekonomických, či jsou rodiče závislí na návykových látkách apod. Jednou z možností je i úmrtí rodiče, či rodičů.
4.1 Formy náhradní rodinné péče
Existují čtyři formy náhradní rodinné péče:
svěření dítěte do péče jiné osoby,
pěstounská péče,
osvojení,
poručenství.
4.1.1 Svěření dítěte do péče jiné osoby
Pokud dítě nemůže vyrůstat ve své biologické rodině, a nemůže se o něho posta- rat ani poručník, je zde možnost svěření dítěte do péče jiné osoby. Osoba, která by o dítě pečovala, musí dítě vychovávat řádně, a tak aby dítě nebylo ohroženo v jeho vývoji. Tuto osobu určuje soud, je to zejména osoba blízká, nebo někdo příbuzný rodi- ny. Dítě může být svěřeno jak jednotlivci, tak manželům, ti však musí oba souhlasit.
Osobě pečující o dítě je placeno výživné od biologických rodičů dítěte.
Částku výživného stanoví soud a to na základě majetkových poměrů rodičů.
Pokud rodiče nemají finanční prostředky na úhradu výživného, soud tuto formu náhrad- ní rodinné péče nestanoví. Rodiče jsou stále zákonnými zástupci dítěte, neurčí-li však soud jinak (Novotný, aj. 2014, s. 179-180).
4.1.2 Pěstounská péče
Další formou náhradní rodinné péče je svěření dítěte do pěstounské péče. Do této formy náhradní rodinné péče se svěřují ty děti, které nemohou z různých důvodů vyrůs- tat ve své biologické rodině a o které se nemůže postarat ani poručník.
Dítě může být svěřeno nejen jedné osobě, ale i manželům, musí však souhlasit oba. Pěstoun musí mít trvalý pobyt na území ČR, je povinen o dítě řádně pečovat, má určitá práva a povinnosti, které musí plnit, má právo rozhodovat o běžných záležitos- tech dítěte. Pěstoun nemá právo zastupovat dítě a spravovat jeho majetek, nemá ani vy- živovací povinnost, tyto úkony patří stále biologickým rodičům.
Pěstounská péče trvá až do zletilosti dítěte, nerozhodne-li soud jinak. Pěstounská péče může být zrušena rozhodnutím soudu z vážných důvodů, požádá-li o to pěstoun (Novotný, aj. 2014, s. 180)
Existují dvě formy pěstounské péče. Pěstounská péče dlouhodobá, kdy je o dítě pečováno až do jeho zletilosti, nebo pěstounská péče na přechodnou dobu. Do pěstoun- ské péče na přechodnou dobu se svěřuje dítě na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí, osobě, která je zařazena v evidenci osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu. Dítě se do pěstounské péče na přechodnou dobu svěřuje na dobu, po kterou se o něho jeho biologičtí rodiče nemohou postarat, nebo po dobu, kdy dítě ještě nemohlo být svěřeno do péče budoucích osvojitelů, z důvodu nedání souhlasu matky k osvojení, či odvolání souhlasu rodičů, nebo soud ještě nerozhodl, že není nutný souhlas rodičů s osvojením. Pěstounská doba na přechodnou dobu trvá nejdéle jeden rok (Novotný, aj. 2014, s. 181-182).
Během pěstounské péče jsou stále zachovány vazby mezi dítětem a jeho biologic- kými rodiči. Rodič má právo se stýkat se svým dítětem a dostávat o něm informace.
Cílem je také tyto vztahy s biologickými rodiči posílit. Dítě je povinno u svých pěstou- nů v domácnosti pomáhat.
Dávky pěstounské péče
Jelikož si stát váží osob, které jsou pěstouny, náleží pěstounům, jakožto náhradním rodičům dítěte nárok na dávky pěstounské péče, upraveny zákonem č. 359/1999 Sb.
o sociálně-právní ochraně dětí.
Příspěvek na úhradu potřeb dítěte – slouží nezletilému nezaopatřenému dítěti, studuje-li však je dávka vyplácena až do dvacátého šestého roku. Dávka je vyplácena pečující osobě, po nabytí zletilosti se vyplácí přímo dítěti. Výše příspěvku na úhradu potřeb dítěte se odvíjí podle věku dítě, je-li však dítě závislé na pomoci jiné fyzické osoby, příspěvek je vyšší.
Příspěvek při převzetí dítěte – je jednorázový příspěvek. Tento příspěvek je určen pro pečující osobu, která převzala dítě do péče. Výše částky je závislá na věku dítěte.
Odměna pěstouna – pravidelná částka, která je vyplácena pěstounovi. Výše částky se odvíjí od počtu dětí a jejich zdravotního stavu v pěstounské péči. Tento příspěvek se považuje jako příjem ze závislé činnosti.
Příspěvek na zakoupení osobního motorového vozidla – na tuto dávku má nárok pouze pěstoun, který má v pěstounské péči nejméně 3 a více dětí. Je to 70 % z pořizovací ceny vozidla, nebo z výdajů na opravu. Příspěvek však nepřevyšuje částku 100 000 Kč. Vozidlo nesmí být používáno k výdělečné činnosti.
Příspěvek při ukončení pěstounské péče – je jednorázová částka ve výši 25 000 Kč, která náleží dítěti, jenž bylo v době dosažení zletilosti v pěstounské péči. Vyplácí se při ukončení pěstounské péče (Sociální dávky 2014, Pěstounská péče 2014).
4.1.3 Osvojení
Nejlepší formou náhradní rodinné péče je osvojení. Osvojení neboli adopce vý- stižně řečeno znamená přijetí cizího dítěte za vlastní. Pokud rodiče dítěte neplní žádné funkce, či nejsou naživu apod., je tato forma nejvhodnější. Mezi osvojencem a osvojitelem vzniká stejný vztah, jako mezi dítětem a biologickým rodičem. Zároveň vzniká i příbuzenský poměr mezi příbuznými osvojitele a osvojencem. Do kni- hy narození – matriky se zapíše osvojitel či osvojitelé. Osvojitel získává stejná práva a povinnosti, včetně vyživovací povinnosti jako biologický rodič.
Smyslem osvojení je, aby dítě získalo takové rodinné zázemí jako u biologic- kých rodičů, cítilo lásku a bezpečí. Jsou určité podmínky, které musí osvojitel splňovat.
Mezi dítětem a osvojitelem musí být přiměřený věk, neměl by být menší než šestnáct let. Osvojitel musí být zletilá, fyzická, svéprávná osoba. Osvojitel by měl mít dobrý zdravotní stav, může mít vlastní děti, může žít sám apod. Dítě si může osvojit jeden z manželů, nebo oba, nemůže si ho však osvojit nikdo z příbuzenské linie a sourozenci (Bubleová, aj. 2014, s 6-8).
Podmínky pro osvojení dítěte:
Osvojit si lze tedy nezletilé, nesvéprávné dítě, kdy osvojení je v souladu s jeho zájmy. Od 1. 1. 2014 lze osvojit i zletilého. Dítě lze osvojit:
se souhlasem rodičů dítěte – souhlas matky může být dán až po šestinedělí, sou- hlas otce po narození dítěte. Do tří měsíců od souhlasu rodičů lze svůj souhlas zrušit. Za určitých podmínek je možné tento souhlas odvolat i po uplynutí třech měsíců. Souhlas s osvojením automaticky zaniká, nebylo-li dítě do šesti let osvojeno. Rodič dítěte, mlad- ší šestnácti let nemůže dát souhlas k osvojení,
bez souhlasu rodičů dítěte – pokud byl rodič zbaven rodičovského odpovědnosti a práva dát souhlas k osvojení, není schopen rozpoznat následky svého jednání, zdržuje se na neznámém místě, které soud nenajde, není třeba souhlasu k osvojení. Pokud se tyto skutečnosti týkají obou rodičů, či jsou rodiče mrtví, je zapotřebí souhlasu opat- rovníka. Osvojení bez souhlasu rodiče jde i za podmínky, že rodič o své dítě nejeví sou- stavný zájem, který trvá déle než tři měsíce od posledního projeveného opravdového zájmu o dítě,
vyjádření osvojovaného dítěte – dítě starší 12 let musí souhlasit s osvojením, je-li dítě mladší 12 let, či nedokáže posoudit důsledky svého chování, dává souhlas opatrov- ník, kterým je nečastěji orgán sociálně-právní ochrana dětí (Bubleová, aj. 2014, s. 8-10) Doposud bylo rozlišováno osvojení zrušitelné a nezrušitelné, podle nového občan- ského zákoníku se však rozlišuje pouze osvojení nezletilého a zletilého. Osvojit zletilé- ho jde např. zletilého sourozence, nezletilého dítěte, kterého má osvojitel v osvojení.
Další možností osvojit si zletilé dítě je ten, že návrh na osvojení, byl podán ještě za nezletilosti dítěte, nebo osvojitel pečoval o dítě jako o vlastní ještě v době jeho nezle- tilosti, jedná se zejména o pěstounskou péči. Existuje i tzv. nepravé osvojení zletilého, kdy např. jeden z manželů si osvojí dítě svého partnera (Novotný, aj. 2014, s. 133).
Před rozhodnutím soudu o osvojení osvojence může být zapotřebí tzv. předa- dopční péče. Jedná se o to, že dítě bude nejméně po dobu šesti měsíců na náklady osvo- jitele v jeho péči, kdy se osvojitel a osvojenec poznají a naváží vztah. Lze však dítě osvojiteli předat, již poté, co rodiče dají souhlas k osvojení (Novotný, aj. 2014, 119- 120).
4.1.4 Poručenství
Poručenství nastává v okamžiku, kdy se o nezletilé dítě nemohou postarat biolo- gičtí či adoptivní rodiče. Zejména z těchto důvodů:
rodiče dítěte nejsou na živu, či nejsou známí,
rodiče byli zbaveni rodičovské odpovědnosti, či jim byla rodičovská odpovědnost pozastavena,
Rodiče dítěte mají omezenou svéprávnost.
Poručník se často stanovuje dětem, které nejsou vhodné pro osvojení, a to z důvodu duševního, zdravotního postižení nebo vyššího věku. Poručník se stává zá- konným zástupcem dítěte, má právo a povinnosti jako rodič, neplní však vyživovací povinnost a je stejně hmotně zabezpečen jako pěstoun (Novotný, aj. 2014, s. 171-172).
Soud se po uvedených důvodech snaží, co nejdříve stanovit poručníka, než se tak stane, nebo nenajde-li správného poručníka, jmenuje jako poručníka orgán sociálně- právní ochrany děti. Nejčastěji se poručníkem stává osoba blízká dítěti, mohou to být i manželé. Poručník podléhá kontrole soudu, každé vážnější rozhodnutí musí být schvá- leno soudem, je povinen alespoň jednou za rok soudu předložit zprávy o vývoji dítěte a správě jeho jmění. Poručenství končí zletilostí dítěte, či navrácení rodičovské odpo- vědnosti rodiči.
V každé formě náhradní rodinné péče je na prvním místě zájem dítěte, aby dítě by- lo spokojené, což je předním hlediskem sociálně-právní ochrany dětí.
5 Právní předpisy upravující práva dětí a ústavní výchovu
5.1 Úmluva o právech dítěte
Každé dítě, bez ohledu na jeho rasu, náboženství, pohlaví apod. má právo na bezpečný život, právo vzdělávat se, vyrůstat se svou rodinou, být zabezpečené, plnit si své sny a tužby. Úmluva o právech dítěte prosazuje rovné příležitosti každého dítěte, eliminuje diskriminaci, soustředí se na to, co je potřeba, aby se dítě mohlo vyvíjet, aby dítě mohlo říct svůj názor apod. Byla přijata v roce 1989 valných shromážděním OSN.
Česká Republika Úmluvu o právech dítěte zavedla do svého právního řádu v roce 1991.
Úmluva o právech dítěte je rozdělena do čtyř kategorií, hlavní zásady, právo na přežití a rozvoj, právo na ochranu, právo na zapojení se do společnosti (Unicef Česká Republi- ka: Úmluva o právech dítěte).
5.2 Zákon o sociálně-právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb.)
Sociálně-právní ochranou dětí se rozumí ochrana práva dítěte na jeho správný rozvoj a řádnou výchovu, ochrana zájmů dítěte, jeho práv a ochrany majetku a jmění.
Ochranou se i rozumí takové působení, které směřuje k obnovení narušených funkcí rodiny. Zabezpečuje jiné rodinné zázemí pro dítě, které nemůže být z určitých důvodů trvale nebo dočasně ve vlastní rodině. Sociálně-právní ochrana se poskytuje všem nezle- tilým dětem a je zcela zdarma. Orgán sociálně-právní ochrany dětí má za úkol nejen preventivně působit na rodinné vztahy ale má povinnost sledovat výkon ústavní či ochranné výchovy (MPSV, odbor 21 2009).
5.3 Nový občanský zákoník – rodinné právo (č. 89/2012 Sb.)
Dříve byla problematika rodinného právo ukotvena v zákoně č. 94/1993 Sb.
o rodině. Od 1. ledna 2014 se však zákon o rodině ruší a rodinné právo je upraveno pouze v novém občanském zákoníku.
Rodinné právo upravuje manželství, registrované partnerství, jejich práva a povinnosti. Upravuje práva a povinnosti rodiče a dítěte, vztahy mezi nimi, rodičov- skou odpovědnost, vyživovací povinnost, pěstounskou péči, osvojení, opatrovnictví, poručnictví, ústavní výchovu apod. (Novotný, aj. 2014, s. 5-11).
5.4 Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů (č. 109/2002 Sb.)
Zákon upravuje výkon ústavní výchovy v zařízeních, specifikuje zaopatření dítě- te v zařízeních. Upravuje práva a povinnosti dítěte, umístěného v ústavní výchově, osob odpovědných za výchovu a práva a povinnosti ředitele ústavního zařízení (Zákon č. 109/2002 Sb.).
EMPIRICKÁ ČÁST
Hlavním cílem empirické části bakalářské práce je zjistit a analyzovat důvody, pro které jsou děti umísťovány do dětských domovů, konkrétně do dětského domova v Semilech. Průzkumové šetření bylo provedeno pomocí analýzy spisové dokumentace dětí a rozhovoru přímo s dětmi umístěnými v domově. Autorka práce se dále zaměřuje na informovanost a představy dětí o tom, z jakých důvodů jsou v domově.
Stanovené hypotézy
Hypotéza č. 1 – Nejčastějším důvodem realizace ústavní výchovy v Dětském domově Semily je nedostatečná zanedbávající péče.
Hypotéza č. 2 – Lze předpokládat, že děti mají reálnou představu o tom, z jakého důvodu jsou v Dětském domově Semily umístěny.
6 Charakteristika výzkumného místa
Po konci první světové války přestalo město Semily se sbírkami pro potřebné a začalo přemýšlet o vybudování ústavu sociální péče a to již konkrétně v roce 1920.
Veřejnost i osoby na vyšších funkcích souhlasily, začalo se tedy s výstavbou sirotčince a chudobince. 29. června roku 1926 byl sirotčinec a chudobinec pod názvem Masarykův dům sociální péče otevřen a to konkrétně pro 13 nemocných a 23 sirotků. Z důvodu více nemocných dětí, byli sirotci posláni do sirotčince do Lomnice nad Popelkou. V roce 1945 byl sirotčinec opět otevřen. V roce 1947 byl Masarykův dům sociální péče pře- jmenován na Okresní dětský domov. Během několika let musel dětský domov projít renovací, protože byly shledány nedostatky ve výbavě domova.
Dětský domov Semily si od roku 1945 vede archivní knihu, do které se zazname- nává délka pobytu dítěte v domově.
Zřizovatelem dětského domova je Liberecký kraj. Dětský domov je velký dům s přízemím, prvním a druhým patrem a půdou. Dětský domov je tedy rozdělen na dvě oddělení - dolní a horní. Celková kapacita dětského domova je v současné době zaplně- na a to konkrétně 16 dětmi. Jsou zde umístěny děti ve věku 9-23 let. Děti navštěvují školy, které nejsou součástí domova a to konkrétně Základní školu Semily, Základní školou praktickou, Střední odborná učiliště, Střední odbornou školu a dokonce jedna dívka studuje Vysokou školu v Pardubicích. Dále děti navštěvují různé kroužky, jako jsou např. skauti, Sbor dobrovolných hasičů, fotbal, karate apod.
Oddělení jsou rozdělena po 8 dětech. Na každém oddělení jsou děti různého věku a pohlaví. Pokoje jsou většinou dvou až třílůžková. Místnosti jsou vybaveny základním vybavením - postele, skříně, psací stoly. Děti pak mají na poličkách své osobní věci, fotografie, deodoranty apod. Jejich pokoje jsou příjemné, nepůsobí chudě ani chladně.
Na každém oddělení je dále mimo pokojů místnost pro vychovatele, koupelna s toaletou, kuchyňka, která slouží zejména o víkendu, kdy si děti sami připravují večeři.
Nachází se zde i společenská místnost, která je vybavena pohovkou, stolem a televizí.
Tento prostor slouží zejména pro odpočinek, ale také tvoří místo, kde mladší děti vypra- covávají za pomocí vychovatelky domácí úkoly.
V dolním oddělení je ještě navíc počítačová místnost. Na druhé straně budovy na- jdeme společnou jídelnu. Na půdě je vlastní keramická dílnička a posilovna. Součástí domova je i velká zahrada s vlastními ovocnými stromy, zahradním domkem, hřištěm, kde děti v teplých dnech tráví mnoho času.
7 Výzkumné šetření
7.1 Výzkumné metody
7.1.1 Analýza spisové dokumentace
Studium spisové dokumentace spočívá v pročítání textů a následné analýze. Spiso- vá dokumentace v Dětském domově Semily obsahovala plno zpráv, které jsou dále ro- zepsány v kapitole č. 7.2) Každé dítě má svou vlastní spisovou dokumentaci, ve které jsou všechny údaje o dítěti.
7.1.2 Rozhovor
Jako další výzkumnou metodou je zvolen rozhovor a to z toho důvodu, že je osobnější a hlavně v Dětském domově Semily jsou i školáci prvního stupně, kteří neradi píší, a vyplňování dotazníku by je nebavilo. Rozhovor je dle autorčina názoru lepší, než dotazník. Díky rozhovoru lze respondenta pozorovat, všímat si jeho verbální i neverbální komunikace. Rozhovor má hlubší charakter a nelze ho tedy provádět s každým. K uskutečnění rozhovoru je zapotřebí důvěra či přátelství mezi tázajícím se a respondentem. Rozhovorem se zjišťují nejen odpovědi na kladené otázky, ale i re- spondentovi názory, postoje ale například i přání či obavy.
7.2 Charakteristika průzkumného vzorku a průběh průzkumu
Průzkumný vzorek pro empirickou část bakalářské práce byly děti, které byly za posledních pět let umístěny do dětského domova. Za posledních pět let bylo do dět- ského domova umístěno 16 dětí, které zde mají stále domov. Průzkumný vzorek tedy tvořilo 16 dětí. Průzkum probíhal během autorčiných brigád, které v Dětském domově Semily vykonává a to konkrétně od prosince roku 2015 do března roku 2016.
Dříve, než byl využit rozhovor, autorka práce pročítala spisovou dokumentaci dětí, která je velmi důležitá. Obsahuje závěrečnou zprávu z Dětského diagnostického ústavu, která je rozdělena na několik kapitol a to na zprávu učitele, zprávu zdravotnice, zprávu vychovatele, zprávu etopeda, zprávu psychologa.
Dále spis obsahoval rodný list dítěte, osobní list, zdravotní záznamy, lékařské zprávy, poučení dítěte o právech a povinnostech, které je umístěno v příloze C), hodno- cení dítěte školou, hodnocení dítěte vychovatelem, rozhodnutí soudu apod.
Jako další výzkumnou metodu autorka práce zvolila rozhovor, protože děti zná a hlavně ony znají ji. Autorka práce si též myslí, že ji děti mají rády, často se ptají, kdy opět přijde a kreslí ji různé obrázky (viz. příloha D) Nezná však všechny děti, proto konkrétně čtyři dívky rozhovor odmítly. Tyto čtyři dívky jsou již starší a hlavně autorku moc neznají, občas je hlídala při noční službě, nikoli při denní, kdy by si s nimi mohla povídat, či něco vyrábět. Lze předpokládat, že ve svém věku jsou nedůvěřivé a nerady se svěřují „cizím“ lidem.
Autorka práce jejich rozhodnutí plně respektovala a utvrdila je v tom, že chápe je- jich postoj k situaci. Najdou se jedinci, kteří nechtějí o své rodině a rodinných problé- mech hovořit. Provedení rozhovoru s dětmi nebylo vždy ve všech případech jednodu- ché. Autorka práce si uvědomila, že každé dítě je individuální. Některé děti jsou velice sdílné, o své rodinné situaci by hovořily bez problému. Jiné děti se však o své rodinné situaci bavit nechtěly a bylo vidět, že se cítí nepříjemně, proto byl tedy rozhovor o ro- dinné situaci volným průběhem ukončen a rozhovor pokračoval podle potřeby dítěte.
U některých dětí nebylo zcela jasné, zda s autorkou nechtěly mluvit, a raději si své od- povědi vymýšlely, či zda odpovědi opravdu nevěděly. Dalším velmi důležitým fakto- rem, proč děti nechtěly odpovídat, byl věk dětí, jejich konkrétní rodinná situace, osobní prožitky a subjektivní vnímání.
Rozhovor probíhal v příjemné, přátelské atmosféře. Bylo plně respektováno přání dítěte, pokud o svých rodinných problémech mluvit nechtělo, nemuselo a nebylo do ničeho nuceno. Rozhovor nezačínal vždy konkrétní otázkou, ale spíše neplánova- ným, příjemným rozhovorem o rodině dítěte.
Poté, co dítě samo hovořilo o svých rodičích, např. že tuto hračku má od maminky, autorka upozornila na rozhovor, který potřebuje ke splnění empirické části bakalářské práce a začala standardizovaný rozhovor. Standardní otázky byly pokládány individuál- ně, přiměřeně věku dítěte a odpovědi byly zaznamenávány do záznamového archu či nahrávány.
Standardizovaný rozhovor měl tři otázky.
Kolik Ti je let?
Jak dlouho žiješ v domově?
Z jakého důvodu jsi v domově?
Odpovědi na všechny tři otázky byly získány již dříve a to z analýzy spisové do- kumentace. Autorka chtěla též zjistit, zda děti mají opravdu reálnou představu o tom, z jakého důvodu jsou v dětském domově umístěny.
7.3 Vyhodnocení průzkumového šetření
Jak je již zmiňováno Dětský domov Semily si od roku 1945 vede archivní knihu, do které se zaznamenává, kdy konkrétní dítě do dětského domova přišlo a zase odešlo.
1. 9. 1945 přišly do dětského domova první děti a to zejména jedinci, kteří přišli o své rodiče z důvodu války. Dětí bylo konkrétně 12, z toho 4 dívky a 8 chlapců. Cel- kem od roku 1945 prošlo dětským domovem 574 dětí, z toho je 234 dívek a 340 chlap- ců. Je tedy zřejmé, že chlapců bylo viditelně mnohem více než dívek.
Z grafu č. 1 vidíme, že po dobu 71 let bylo v Dětském domově Semily umístěno více chlapců, nežli dívek. Vezmeme-li to na procenta, tak konkrétně o 18 % více chlap- ců nežli dívek.
Graf 1: Rozdělení dětí dle pohlaví od roku 1945 59%
41%
Rozdělení dětí dle pohlaví od roku 1945
Chlapci Dívky
Tabulka 1: Rozdělení dětí dle pohlaví od roku 1945
Pohlaví Počet
Chlapec 340
Dívka 234
Z tabulky č. 1 vidíme, že za posledních 71 let bylo v Dětském domově Semily více chlapců. Chlapců bylo 340, natož dívek 234. Lze tedy říci, že chlapců bylo o 1/3 více, a to konkrétně o 106 chlapců.
Graf 2: Rozdělení dětí dle pohlaví v současné době
Z grafu č. 2 vyčteme, že v současné době je v Dětském domově umístěno více dívek, než chlapců. Dívek je zde 63 % a chlapců 37 %. V tabulce č. 2 je znázorněno, kolik dívek a chlapců nyní v dětském domově je. Dívek je 10, chlapců je 6. Lze tedy říci, že v současné době převládají dívky nad chlapci.
Tabulka 2: Rozdělní dětí dle pohlaví v současné době
Pohlaví Počet
Chlapci 6
Dívky 10
37%
63%
Rozdělení dětí dle pohlaví v současné době
Chlapci Dívky
