Účetní zásady se vztahem k rozvaze

Finanční situaci ÚJ v určitém okamžiku ukazuje rozvaha. Je to základní účetní výkaz, který vyjadřuje strukturu a množství aktiv a pasiv ke konkrétnímu datu, typicky k 31. 12.

Z tohoto výkazu se dozvídáme o stavu podniku v určitém okamžiku, je to tedy statický výkaz, nic nám neříká o změnách aktiv a pasiv v čase. Celý koncept vychází z principů,

které budou popsány níže. Jednotlivé položky v rozvaze jsou vyjádřeny v peněžních jednotkách a jsou zde jen ty položky, které je možné ocenit, rozvaha je tvořena za ÚJ jako celek a pouze za ni. Z rozvahy můžeme také usuzovat na trvalost společnosti, všechen majetek je evidován v historických cenách a podvojnost a souvztažnost se nejlépe projevuje při poskládání rozvahy do T-účtu, kde se poté pravá strana aktiv rovná levé straně pasiv, ale je to zřejmé i z jiného uspořádání rozvahy, například vertikální, po sečtení množství aktiv a pasiv, které je samozřejmě stejné. [4]

Zásada vyjádření v peněžních jednotkách

Všechny účetní záznamy jsou vyjádřeny prostřednictvím peněžních jednotek.

§ 4 upřesňuje, že se jedná o peněžní jednotky české měny. Nobes [16] uvádí, že peníze jsou k tomuto účelu velmi vhodné, protože prostřednictvím nich můžeme snadno a srozumitelně vyjádřit téměř jakoukoliv skutečnost, která se ÚJ dotýká. Je jen málo věcí, které nedokážeme vyjádřit v peněžních jednotkách. Navíc jde o univerzální komunikační prostředek, díky kvantitativnímu charakteru se dá z informací uvedených ve výkazech společnosti zpracovávat různé statistiky a modely. Tento způsob nahlížení na společnost sebou samozřejmě nese některá omezení. Z finančního výkazu se například nedozvíme nic o probíhající stávce, nebo změnách v podnikové kultuře, postavení společnosti na trhu a jiných významných skutečnostech. K určitému zkreslení může také dojít s odstupem času, kvůli měnící se kupní síle měny. Tato změna však nebývá drastická, a pokud uživatel posuzuje výkazy s delším časovým rozestupem, bere samozřejmě tyto změny v úvahu.

Zásada účetní jednotky

Podle § 4 ZoÚ jednotka vede jedno účetnictví za ÚJ a sleduje v něm veškeré ekonomické jevy. Zásada účetní jednotky má za úkol vymezit tuto jednotku a oddělit ji od ostatních zainteresovaných osob jako je například majitel. Nezáleží na tom, jak jednotlivé jevy ovlivňují majitele, ale jak ovlivňují ÚJ. Stejně to platí i naopak. Situace, které ovlivňují majitele, nemohou být promítány do účetnictví společnosti. To také znamená, že v chápání ÚJ je potřeba přísně oddělit majetek společnosti a dalších osob, stejně tak jako je třeba oddělit náklady vynaložené na chod ÚJ a na osobní spotřebu. V některých případech

parkuje u zaměstnance doma a ten ho vozí každý den do práce. Současně se s ním samozřejmě přepravuje i on. Na toto počínání by mohlo být nahlíženo jako na poskytnutí firemního automobilu k osobnímu užívání. Proto vždy záleží na tom, jak přesně má ÚJ tyto vztahy popsané ve smlouvách, VÚS a dalších dokumentech.[16]

Účetnictví je vždy vedeno za účetní jednotku jako celek. I když vnitropodnikové účetnictví dovoluje vést účetnictví například za jednotlivé útvary, závěrečné výkazy musí zachycovat účetnictví celé ÚJ. S touto zásadou také souvisí problematika konsolidované účetní závěrky.[5]

Zásada nepřetržitosti trvání účetní jednotky

Tento koncept úzce souvisí s hodnotou majetku společnosti. Pokud předpokládáme nepřetržitost trvání ÚJ, majetek společnosti bude oceněn v historické pořizovací ceně.

Pokud však hrozí podniku ukončení činnosti například z důvodu likvidace je potřeba ocenit jednotlivé stroje a zařízení společnosti s ohledem na cenu, kterou by bylo možné získat prodejem na trhu. Například některé specializované přístroje mohou mít pro daný podnik vysokou hodnotu, ale při likvidaci společnosti se nemusí najít kupec, který by měl o daný stroj zájem.[13]

Společnost tedy musí dbát na kontrolu nepřetržitosti trvání ÚJ. Pokud zjistí skutečnosti, které ji brání pokračovat v činnosti, nebo její činnost výrazně omezuje, je povinna o tom informovat v příloze účetní závěrky a účetní závěrku upravit způsobem, který bude věrně zobrazovat stav ÚJ s přihlédnutím k těmto skutečnostem. [2]

Zásada historické pořizovací ceny

Hodnota aktiv uvedena v účetnictví nemusí z různých důvodů odrážet reálnou hodnotu těchto aktiv s výjimkou okamžiku pořízení. Odtud pochází název - koncept historické pořizovací ceny. Může se stát, že se reálná cena aktiv v průběhu času změní. I když to není obvyklé, může se zvýšit. S ohledem na koncept historické pořizovací ceny by tato změna na vykazování v účetnictví neměla obvykle vliv. V opozici k tomuto konceptu stojí koncept fair value, který vyjadřuje hodnotu aktiv v cenách, za které by bylo možno aktiva v současném okamžiku prodat. Aby bylo na první pohled zřejmé, že hodnota aktiv

v účetnictví se nemusí shodovat s hodnotou, za kterou by byla společnost schopna daný majetek prodat, používáme výrazy jako účetní hodnota a tržní hodnota. [16]

Záměna hodnoty uvedené v účetnictví a tržní ceny je asi nejčastější chybou uživatelů účetních výkazů, kteří si nejsou vědomi tohoto konceptu. Je samozřejmostí, že množství peněz na účtu vykázané v účetnictví koresponduje se skutečným množstvím finančních prostředků společnosti u některé z bankovních institutů. Naproti tomu u budov již může docházet ke značným rozdílům například mezi tržní cenou výrobní haly a hodnotou, se kterou se pracuje v účetnictví. Obecně by se dalo říci, že čím déle je daný majetek v účetnictví vykazován, tím větší rozdíly mezi účetní a tržní hodnotou mohou nastat.

Koncept historické ceny neznamená, že všechna aktiva zůstávají v účetnictví ve výši své pořizovací ceny po celou dobu, co jsou majetkem společnosti. Hodnota majetku, který má dlouhou avšak omezenou životnost, se postupně snižuje a přechází do nákladů prostřednictvím odpisů. Ty mají vyjadřovat opotřebení, proto ani tento postup si neklade za cíl vyjadřovat vztah hodnoty uvedené v účetnictví a hodnoty tohoto aktiva na trhu. [16]

Z konceptu historické ceny vyplývá, že to, za co nezaplatíme, se obvykle neobjeví v účetnictví. Z účetnictví tedy nezjistíme nic o firemním know-how, kultuře, lokalitě, ve které se společnost nachází o dobrém jméně a dalších velmi významných atributech, které mají nepochybně značný vliv na prosperitu a celkovou úspěšnost. Koncept historické ceny výborně ilustruje problém současné aplikace všech třech základních kritérií, která jsou důležitá pro správné zachycování v účetnictví. Jsou jimi významnost, objektivita a zásada realizace. Kdyby jediným kritériem účetnictví byla významnost, byl by koncept historické ceny neobhajitelný. Je zřejmé, že investory a další uživatelé finančních výkazů více zajímá jakou má majetek hodnotu teď a ne jakou měl původně. Ale kdo vlastně přesně ví, jakou má hodnotu společnost v ten konkrétní okamžik. Názory na to jak oceňovat podniky se různí, navíc by toto oceňování prováděl management společnosti, takže by mohl podávat dosti jednostranný pohled. Naopak koncept historické ceny podává poměrně ucelený a objektivní obraz srovnatelný s dalšími společnostmi v odvětví a podobně, navíc je levnější a stabilnější a proto se pro účetnictví dobře hodí. [12], [13]

Princip podvojnosti a souvztažnosti účtů

Princip podvojnosti znamená, že na každý účetní případ se dá nahlížet ze dvou úhlů.

ÚJ zajímá, co koupila, prodala, darovala, co se poškodilo, atd. To znamená pohled aktiv.

A dále ÚJ zajímá, z jakých zdrojů byla tato aktiva hrazena. Proto se při účtování každého účetního případu používá nejméně dvou účtů, na kterých dochází ke změnám na straně Dal nebo na straně Má dáti, vždy v součtu ve stejné částce na obou stranách. Díky dodržování této zásady je účetnictví uzavřený informační systém se zabudovanými kontrolními mechanismy.[4]

Účty, na kterých bude o jednotlivých skutečnostech účtováno, má ÚJ povinnost vybrat tak, aby co nejvěrněji vyjadřovaly skutečnost a zajišťovaly tak věrohodnost celého účetnictví.

Tyto účty jsou dány v první řadě povahou účetní operace a uznávanou účetní praxí. [8]