Obecné účetní zásady

Obecné účetní zásady popisují nejzákladnější principy fungování účetnictví. Jejich nedodržování by nevedlo pouze k chybám ve výkazech, ale popíralo by vůbec existenci podvojného účetnictví. Není však možné považovat některou ze zásad, nebo skupin zásad za významnější než jiné. Správně zpracovaného účetnictví je dosaženo jen tehdy, je-li ÚJ obeznámena se všemi účetními zásadami, dobře rozumí jejich podstatě a podle svého nejlepšího svědomí tyto zásady dodržuje takovým způsobem, který si žádá současná účetní praxe. [12]

Zásada věrného a poctivého zobrazení skutečnosti

Jedná se o nejdůležitější a nejobsáhlejší zásadu vůbec, kterou popisuje § 7 zákona o účetnictví. „Účetní jednotka by měla vést účetnictví takovým způsobem, aby výstupy z něj, tzn. účetní závěrka, podávaly věrný a poctivý obraz skutečností, které jsou předmětem účetnictví“ [13]. Účetnictví je věrné, pokud obsah položek účetní závěrky odpovídá skutečnému stavu a pokud jsou tyto položky výsledkem použití takových účetních metod, které ukládá zákon. Účetnictví je poctivé, pokud je těchto metod používáno tak, aby účetní záznamy odpovídaly co možná nejvíce skutečnosti. To znamená, že pokud má účetní jednotka možnost volby mezi několika účetními metodami nebo se dokonce dostanou do konfliktu, účetní jednotka má povinnost vybrat takovou účetní metodu, která nejlépe vystihuje skutečný stav v účetní jednotce [13]. Tato zásada je naplněna, pokud je účetnictví:

 správné – účetní jednotka vede účetnictví v souladu se zákonem o účetnictví a ostatních právních předpisů, [14]

 úplné – ÚJ zaúčtovala všechny účetní případy účetního období, které ukládá

§ 3 zákona o účetnictví do účetních knih a vyhotovila za předcházející účetní období účetní závěrku, výroční zprávu a zveřejnila tyto výkazy tak, jak nařizuje

§ 21a ZoÚ nejpozději do konce tohoto účetního období. ÚJ má přehledně uspořádané všechny účetní záznamy a doklady, [14]

 průkazné – V ÚJ proběhla inventarizaci a veškeré záznamy splňují požadavky

§ 33a ZoÚ, [14]

 srozumitelné – ÚJ může bezpochyby určit obsah účetních případů, záznamů o nich provedených a vazeb mezi jednotlivými záznamy. [13]

Pří dodržení těchto požadavků může účetní jednotka sestavit účetní závěrku, která bude dle ZoÚ podávat věrný a poctivý obraz o účetní jednotce. [7]

Zákon také ukládá povinnost vést účetnictví takovým způsobem, který zaručuje trvalost účetních záznamů alespoň po dobu jejich uchování stanovené různými zákony a předpisy.

Tyto zákony a předpisy také nařizují formu, kterou mají jednotlivé záznamy mít, zacházení

s těmito záznamy a souvisejícími doklady, potažmo i jejich likvidaci po uplynutí stanovené lhůty archivace.[4]

Dokladovost a inventarizace

Každou účetní operaci, která je obsahem účetnictví, musí ÚJ bez zbytečného odkladu zachytit na účetním dokladu. ZoÚ § 11 specifikuje, co se účetním dokladem rozumí a jaké náležitosti musí splňovat. Aby byl účetní doklad průkazný, musí na něm být uvedeno:

 označení dokladu,

 obsah účetního případu a jeho účastníci,

 cena za měrnou jednotku a počet jednotek nebo částka celkem,

 datum vyhotovení účetního dokladu a uskutečnění účetního případu,

 podpisový záznam osoby odpovědné za účetní případ,

 podpisový záznam osoby odpovědné za jeho zaúčtování.

Zákon dále uvádí, co se považuje za naplnění těchto podmínek. V některých případech například stačí jeden podpisový záznam na sběrném dokumentu, nebo popis účetního případu na jednom dokumentu a ostatní dokumenty postačí jasně označit, že se váží právě k tomuto případu.[3]

Inventarizací se zabývá ZoÚ v § 29 a § 30. Hlavním účelem je zjištění skutečného stavu majetku a závazků společnosti a porovnat tento stav se stavem účetním. ÚJ musí inventarizaci provádět nejméně jednou v roce a to na konci účetního období, aby mohly případné odchylky zohlednit v účetní závěrce. Účetní praxe rozeznává dva základní způsoby inventarizace, které se vzájemně doplňují. Při dokladové inventarizaci ÚJ kontrolují účetní doklady po formální stránce a přehodnocují dobytnost pohledávek.

Při fyzické inventuře musí ÚJ zkontrolovat veškerý majetek, který je ve vlastnictví společnosti. Záznam o provedené inventarizaci ÚJ uchovávají po dobu 5 let.[2]

Zákaz kompenzace

Dodržování této zásady je klíčové pro fungování systému účetnictví. Porušení zákazu kompenzace by vedlo k narušení vypovídací schopnost účetnictví i jeho vestavěných

kontrolních mechanismů. Mohlo by dojít k porušení bilanční kontinuity. V podstatě porušení této zásady ohrožuje naplnění téměř všech ostatních zásad. Kompenzací se v tomto případě rozumí vzájemné zúčtování aktiv a pasiv, či nákladů a výnosů, které je ÚJ povinná zachycovat jednotlivě na příslušné účty. Podnikatelská praxe však pojímá kompenzaci poněkud obšírněji. O kompenzaci, která neporušuje tuto účetní zásadu, se jedná při účtování o:

 dobropisech vztahujících se k dokladu spadajícího do stejného účetního období,

 manku a přebytku způsobených nevědomou záměnou aktiv při inventarizaci,

 zaplacené záloze na dani a skutečné výši daně,

 rezervách a opravných položkách,

 pohledávkách a závazcích k jedné osobě, pokud jsou ve stejné měně se splatností do jednoho roku a

 kurzových rozdílech.

ÚJ může zúčtovávat účetní případy, které spolu věcně a časově souvisí, jedná se například o stejnou osobu nebo stejné aktivum. Pokud tomu tak není, vzájemné zúčtování by narušilo schopnost účetnictví podávat relevantní informace pro uživatele účetnictví.[8]

Zásada objektivity

Účetní případy by měly být v účetnictví firem zachycovány objektivně, beze změn, které vzniknou osobním přístupem k danému účetnímu případu. Přesto je účtování kreativní disciplínou a jistý stupeň subjektivity není možné odstranit. Za objektivní je tedy považováno to, co je podložené účetními doklady a ověřitelné nezávislým znalcem.

Nestranný přístup k účtování zajišťuje poctivé a věrné zobrazení skutečnosti.[12]

Bilanční kontinuita

Bilanční kontinuitou se rozumí, že konečné stavy jednoho období se stanou počátečními stavy nového období. To neplatí pro nákladové a výnosové účty, jejichž konečné stavy tvoří hospodářský výsledek, který se do nového období převádí jako hospodářský výsledek

neuvědomuje. Její porušení by tak výrazným způsobem narušilo vykazování společnosti, že její dodržování se považuje za automatické. Velkou zásluhu na tomto zautomatizování má také účtování v účetních softwarech, které se o správně převádění konečných stavů do dalšího roku starají samy. Stačí jen program správně nastavit. [12]

Přednost obsahu před formou

ÚJ je povinna pečlivě prozkoumat každou skutečnost, která je předmětem účetnictví.

Posoudit zda popis situace na dokladu odpovídá skutečnosti a hodnota je stanovena v obvyklých cenách. Jinými slovy účetní záznamy by měly brát v potaz podstatu účetního případu lhostejno jakým právním předpisem či smluvním vztahem je vyjádřen. Dodržování této zásady je klíčové při jednáním se správcem daně i přes to, že důkazní břemeno leží na správci daně. [13]

Zásada významnosti

Touto zásadou je míněno, že účetnictví by mělo obsahovat pouze a právě takové informace, které jsou významné pro uživatele účetních výkazů. Zde ovšem nastává problém v určení, co je pro jakého uživatele významné. V některých případech může být ÚJ vodítkem hodnota, o které se účtuje. Názorným příkladem může být účtování v oblasti dlouhodobého majetku. Z pohledu správce daně je nevýznamný majetek, který svou hodnotou nedosahuje zákonné hranice, a proto ho stačí zaúčtovat do nákladů a dále už se nemusí nikde evidovat, ale například pro majitele, nebo potenciálního investora bude jistě zajímavý i majetek nižší hodnoty, proto se tyto informace často evidují na různých podrozvahových účtech. Významná informace je také taková, která svým získáváním a uchováním nezpůsobí více nákladů než potenciálního užitku.[7]