Řím vznikl v osmém století před naším letopočtem jako společnost, ve které byl každý muž považován za občana a všichni příslušníci mužské populace si byli rovni. Ovšem během dvanácti století byla malá monarchie přetvořena v aristokratickou republiku, na jejímž vrcholu v 1. a 2. století př. n. l. tvořila Římská říše 20 % světové populace. Jak římská republika bohatla, docházelo k větším rozdílům mezi obyvateli a k dělení obyvatel do více sociálních vrstev. Nejnižší sociální vrstvu tvořili otroci, kteří hráli velice důležitou roli pro ekonomiku. Kvůli politickým problémům byl ve 4. století n. l. tento stát rozdělen na dvě části.
Východní část říše s hlavním městem Konstantinopolí přetrvala až do 15. století n. l., zatímco západní část říše zanikla v 5. století n. l. potom, co germánský vůdce Odoacer nechal popravit císaře Římské říše Oresta v roce 476 n. l. (Burian, 1997)
Hlavní důvodem pro provozování pohybové aktivity v Římské říši byla příprava schopných a pohybově zdatných vojáků. Zejména v začátcích Římské říše měl vojenský výcvik velice přísné nároky na pohybovou zdatnost. Oproti tomu Galén a jeho žák Oribasius prosazovali umírněný trénink v určitém množství s ohledem na rozvoj zdraví. V pozdějších fázích Římské říše vedl hédonistický styl života k fyzickému i morálnímu oslabení populace.
Pohybová zdatnost obyvatel Římské říše byla na nejvyšší úrovni během časového období dobývání okolního světa. Všichni občané Římské říše ve věku od 17 let do 60 let mohli být povoláni do armády. Tréninkový plán pro římské vojsko byl navržen k naplnění praktických účelů a rozvíjení pohybové zdatnosti rekrutů v co nejkratším možném čase. Jako hlavní způsoby tréninku byly využity silový trénink, trénink skoků do výšky a do dálky a také určité formy tance. Myšlenkou bylo použít jednoduché cvičení, které by unavilo tělo co nejrychleji a ušetřil se tak čas. Mezi další součásti vojenského výcviku patřily běh, pochodování a hod diskem i oštěpem (Shephard 2015).
Jedním z nejznámějších lékařů Římské říše byl Clausius Galenus, známý spíše jako Galén. Galén byl osobním lékařem několika římských císařů a jeho největší přínos pro rozvoj lékařství jeho doby byl v oblasti fyziologie a anatomie člověka. Avšak názory tohoto lékaře a filozofa byly přínosem i v oblasti rozvoje a optimalizace zdraví, zdravé stravy a pohybové zdatnosti. Galén prosazoval přínos zeleniny pro lidské zdraví a rovněž poukazoval na zdravotní přínosy polévky z ječmene. Zároveň ale varoval, že jedinci, kteří provozují pravidelné fyzické cvičení, by se měli vyhnout samotnému požívaní pouze zeleniny a polévky
z ječmene, protože by jejich tělo trpělo a upadlo by do nezdravého stavu. Těm, kteří denně boxují a zápasí, doporučoval požívat dostatečné množství vepřového masa. Galén tvrdil, že nepřiměřené množství cvičení a tréninku způsobuje nezdravý stav těla sportovce. Zejména kritizoval atlety, kteří byly vysoce specializováni na určitý typ pohybové aktivity, a atlety s přemírou podílu svalové hmoty, jež jim znemožňovala vykonávat určitý typ pohybu. Gálen prosazoval přiměřený a pravidelný trénink. Tento myslitel dával přednost míčovým hrám (v Římské říši se provozovaly míčové hry s malým míčem podobné moderní házené) před nebezpečnými sporty, jako je zápas nebo pankrátion. Galén doporučoval hraní míčových her jako léčbu některých lehkých onemocnění. V jeho dílech byly také zaznamenány některé prospěšné účinky pravidelných pohybových aktivit na lidský organismus, například zeštíhlování těla a zesilování svalů. Byl pravděpodobně prvním lékařem zabývajícím se myšlenkou, že v mozku jsou určitá centra ovlivňující fyzickou aktivitu, a zdůrazňoval, že přirozená povaha dětí je nutí k pohybovým aktivitám ve formě her. Vypozoroval, že i když byly děti zavřeny v místnosti, jejich vnitřní impulsy pro zajištění jejich bezpečí a zdraví je nutily pobíhat po místnosti. Nicméně Galénovy názory ohledně pohybové aktivity dětí byly poměrně ochranářské. Galén zdůrazňoval, že by děti neměly začínat s tréninkem jízdy na koni, dokud nedosáhnou věku 7 let. Dalším známým lékařem byl Galénův žák Oribasius. Ten souhlasil s Galénovými názory na rozvoj osobní pohybové zdatnosti. Věřil, že intenzita pohybové aktivity by měla být dostatečná, aby zanechala jednotlivce dočasně vyčerpaným.
Také souhlasil s tím, že na cvičení by mělo být pozorně dohlíženo a po cvičení by mělo následovat vhodné zklidnění v podobě koupelí a masáží (Shephard, 2015).
Shrnutí
V tomto historickém období byl hlavním důvodem pro vykonávání pohybových aktivit rozvoj vojenské připravenosti. Avšak určité množství řeckých a římských filozofů a lékařů začalo v této době poukazovat na pozitivní účinky provozování pohybových aktivit na zdraví.
Obyvatelé vyšších sociálních vrstev provozovali pohybové aktivity za účelem zlepšení vojenské připravenosti a pro zábavu, zatímco obyvatelé nižších společenských vrstev vykonávali pohybové aktivity jako součást práce.
5 Období středověku
Tato kapitola bude popisovat rozvoj v oblasti udržování a optimalizace zdraví, pohybové zdatnosti a pohybových aktivit a názory, které se zabývají vztahem mezi zdravím a pohybovou aktivitou v časovém období od zániku římské civilizace v roce 476 n. l. přes raný a pozdní středověk až do období kolem roku 1500, kdy období renesance začínalo mít vliv na myšlenky a postoje obyvatel.
Po zániku Římské říše byla římská kultura rychle nahrazena původní kulturou a stylem života předešlé historické éry. V první polovině období středověku bylo pro většinu populace nezbytné pro přežití lovit zvěř, sbírat plody důležité jako doplněk jejich stravy a starat se o dobytek a další zdomácnělá zvířata . Úkoly esenciální pro přežití v této době poskytovaly lidem dostatečné množství pohybové aktivity. Jak období středověku pokračovalo, šlechta si zachovávala aktivní životní styl, ve kterém figurovaly aktivity, které nebyly nezbytné pro přežití a byly provozovány pro radost nebo pro zlepšení jejich pohybové zdatnosti důležité při vojenských taženích. Střední třída obyvatelstva měla méně podnětů k rozvíjení pohybové zdatnosti. Přístup středověkých lékařů k pohybovým aktivitám a cvičení pro rozvoj pohybové zdatnosti byl všeobecně pozitivní, na druhou stranu přístup církve byl méně optimistický.
Členové šlechty a jejich rodiny museli vynaložit velké množství energie k ochraně hradů, opatství a malých městských států. Středověcí rytíři kladli důraz na rozvíjení pohybové zdatnosti právě z těchto důvodů. Během bitev museli být rytíři v dobré fyzické kondici kvůli brnění, které využívali. Mezi válečnými taženími se rytíři udržovali ve formě pomocí rytířských klání (proti sobě se střetli dva rytíři na koních a pokoušeli se zasáhnout soupeře kopím a tak získat body) a lovem.
Překvapivě docházelo v tomto historickém období někdy k nedostatečné pohybové zdatnosti mezi adolescenty ve farmářských komunitách. V díle, které detailně popisuje historii Německa v jedenáctém století, si jeho autor Lambert z Hersfeldu (1024–1088) stěžuje, že mladí zemědělští pracovníci v Německu nemají dostatečnou pohybovou zdatnost pro vojenskou službu (Moolenijzer 1973).
Většina lékařů tohoto období doporučovala poměrně zdravým pacientům přiměřené cvičení. Například Arnald z Villanovy (1235–1311) doporučoval svým pacientům s palpitací
přiměřené cvičení před jídlem. Určitý podíl viny za podprůměrnou úroveň pohybové zdatnosti obyvatel tohoto období lze pravděpodobně připsat názorům středověké církve a její víře v odříkavý způsob života (Shephard, 2015).