Během 19. století obhajovala skupina odborníků zabývajících se zdravím provozování pohybových aktivit za účelem rozvoje a optimalizace zdraví, léčení určitých nemocí a maximalizace intelektuálního rozvoje. Mezi tyto odborníky patřili například Warren, Caldwell, Osler, Delpech a Piaget.
Dr. John Collins Warren (1778–1856) byl vlivný americký lékař viktoriánského období. Warren byl výrazným propagátorem pravidelného provozování pohybových aktivit, mezi něž patřily gymnastika a kalistenika. Warren začal také navrhovat cvičení vhodné pro dívky a prosazoval cvičení i ve vysokém věku, v němž se dá pomocí gymnastiky navýšit svalová síla a zlepšit celkové zdraví. Warren zdůrazňoval důležitost tělesné výchovy ve školních kurikulech (Shephard, 2015).
Dalším propagátorem pohybových aktivit byl americký lékař Charles Caldwell (1772–
1853). Tento lékař byl výrazným zastáncem umírněného cvičení, které by se mělo provádět
ve vhodném oblečení. Caldwell zdůrazňoval důležitost tělesné výchovy. Za základ považoval cvičení na čerstvém vzduchu a snížení množství požívaného jídla. Caldwell tvrdil, že pokud budou lidé toto pravidlo dodržovat, získají mnohem zdravější tělo a vitálnější a produktivnější mysl. Caldwell prosazoval zejména chůzi a jízdu na koni. Jedním z doporučení tohoto lékaře bylo také nošení správného oděvu pro pohybové aktivity. Takový oděv by neměl stlačovat žádnou část těla, jinak by mohlo dojít ke kožním zraněním (Shephard, 2015).
Mezi odborníky v oblasti zdraví patřil ve viktoriánském období také proslulý kanadský lékař William Osler (1814–1919). Osler argumentoval, že jeho pacienti potřebují takzvaný „čtyřúhelník zdraví”, jenž se skládá z odpočinku, jídla, čerstvého vzduchu a cvičení.
Tento lékař také zdůrazňoval pedagogickou a preventivní hodnotu přiměřených pohybových aktivit. Jednou z obvyklých rad tohoto lékaře pro pacienty bylo více cvičení, méně jídla a méně tabáku a alkoholu. O účinnosti těchto opatření může vypovídat fakt, že sám Osler se dožil věku 105 let (Golden, 2004).
Jacques Mathieu Delpech (1777–1832) byl francouzský ortopedický chirurg, který zaujal potenciálem terapeutického cvičení zejména pro děti s ortopedickými deformacemi.
Delpech věřil, že udržení svalové hmoty závisí na udržování vhodného svalového napětí.
Došel k závěru, že se dá svalovým deformacím předejít a že svalové deformace mohou být vyléčeny pomocí vhodně stupňovaného tréninkového programu navrženého za účelem navrácení pacientovy svalové rovnováhy (Shephard, 2015).
Jean Piaget (1896–1980) byl švýcarský filozof a vývojový psycholog. V oblasti zdraví a pohybové zdatnosti je Piaget nejvíce známý pro svůj senzomotorický model intelektuálního vývoje. Piaget předpokládal, že mozek dětí přizpůsobil své struktury při tom, když se adaptovaly na okolní fyzické prostředí pomocí vhodného cvičebního programu. Piaget věřil, že období hry slouží k posílení procesu učení (Piaget 1953).
Strach z toho, že by se u vytrvalostních atletů vyvinulo takzvané „atletické srdce”, zůstal silným faktorem odrazujícím lékaře od předepisování vysilujícího cvičení svým pacientům. Dr. William Collier (1856–1935) může být uveden jako jeden z lékařů, kteří tento názor zastávali. V roce 1901 vyšetřil Collier univerzitního studenta, jenž se věnoval vytrvalostnímu běhu. Tento student zaostával za svými nejlepšími výkony. Při vyšetření Collier zaznamenal parasternální systolický šelest po tom, co student absolvoval velmi lehkou fyzickou aktivitu. Collier také vyjádřil svůj pohled na hluboké dýchání objevující se u atletů
na konci závodu. Věřil, že toto hluboké dýchání může navodit takzvaný „fyziologický emfyzém”, který se může lehce vyvinout v emfyzém patologický (Shephard, 2015).
Jedním z propagátorů rozvoje a optimalizace zdraví pomocí pohybových aktivit z řad obyčejných lidí byl Vincent Priessnitz (1779–1851). Priessnitz začal jako prostý rakouský farmář, ale postupně získal velké bohatství jako podnikatel díky poptávce po alternativní medicíně ve viktoriánském období. Priessnitz používal pro navrácení dobrého zdraví svých klientů kombinaci změny životosprávy, pravidelného spánku, čerstvého vzduchu, studených sprch, masáží, štípání dříví a dalších forem energických pohybových aktivit (Metcalfe, 1898).
8.2 Názory filozofů na vztah zdraví a pohybové aktivity
Jedním z filozofů, kteří podporovali provozování pohybových aktivit pro rozvoj a optimalizaci zdraví, byl německý filozof Martin Heidegger (1889–1976). Na rozdíl od dalších filozofů Heidegger věřil v propojování intelektuálních a fyzických aktivit. Tento filozof dělal například kliky nebo běhal, zatímco se věnoval filozofickému přemýšlení. Podle jeho názoru by cvičení mělo zahrnovat širokou škálu různých fyzických aktivit. Říká, že by se cvičení nemělo skládat čistě z gymnastiky, ale také z vytrvalostního tréninku, který by mohl obsahovat takové prvky jako stavění silnic, zemědělské práce nebo třeba zahradnictví (Shephard, 2015).
Dalším filozofem, který propagoval rozvoj zdraví pomocí pohybových aktivit, byl významný americký literární autor, filozof a zastánce takzvaného „prostého žití”, Henry David Thoreau (1817–1862). Jednou ze zásad, kterou se Thoreau řídil, bylo, že ranní procházka je požehnáním pro zbytek celého dne. Thoreau byl velkým zastáncem pohybových aktivit a pobytu na čerstvém vzduchu. Dokonce strávil 2 roky života v chatce, kterou si postavil na odlehlém místě poblíž rybníku zvaného Walden. Tento filozof se aktivně věnoval pohybovým aktivitám jako plavání, dlouhým procházkám po lesích nebo šplhání po stromech.
Thoreau oceňoval pohybové aktivity nejen kvůli pozitivnímu efektu na zdraví člověka, ale také kvůli pozitivní stimulaci rozvoje intelektu člověka (Thoreau, 1971).
Charles Dickens (1812–1870) byl významným anglickým literárním autorem viktoriánského období a rovněž velkým zastáncem pohybových aktivit. Dickens propagoval zejména chůzi, sám nachodil pravidelně okolo 30 kilometrů každý den. Dickens byl také
pořadatel a udavač tempa chodeckého závodu z Mill Dam Road, Boston do Newton Center, který se pořádal v roce 1868 (Shephard, 2015).
Naproti tomu jedním z odpůrců provozování pohybových aktivit za účelem rozvoje a optimalizace zdraví z řad filozofů byl irský literární autor Oscar Wilde (1854–1900). Wilde vyjadřoval odpor k jakékoliv formě cvičení. Například v jednom z jeho děl popisoval, že proto, aby získal své mladí zpět, by udělal cokoliv kromě cvičení (Shephard, 2015).
8.3 Názory církve na vztah zdraví a pohybové aktivity
Dříve bylo dobré zdraví chápáno jako dar od Boha, jenž obdarovával dobrým zdravým věrnou část populace. Ti, kteří zažívali zdravotní problémy, podle společnosti pravděpodobně nějak hřešili. Nicméně v období osvícenství (viz předchozí kapitola) docházelo k odpoutání se od těchto náboženských dogmat a ve viktoriánském období se tento trend urychlil. Liberální teologové prosazovali potřebu po osobní i společenské intervenci za účelem zlepšení zdraví veřejnosti.