V tomto období žila také řada učenců, kteří oceňovali příznivé účinky pohybové aktivity na zdraví. Patřili mezi ně například uznávaní renesanční reformátoři Martin Luther a John Calvin. Martin Luther (1483–1556) uznával zejména rekreační a morální přínos pohybových aktivit. Sporty, které doporučoval nejvíce, byly šerm a zápas. Luther tvrdil, že tyto sporty pomáhají zapomenout na starosti každodenního života a zároveň plně rozvíjejí fyzickou kondici celého těla. Dalším argumentem bylo, že provozování pohybových aktivit a cvičení odrazuje lidi od požívání alkoholu a hraní hazardních her. John Calvin (1509–1564) uznával význam pohybových aktivit jako rekreace a prostředku pro rozvoj zdraví a sám se také věnoval dlouhým pěším výletům. Při psaní pravidel pro jeho Ženevskou univerzitu došel Calvin k závěru, že provozování určitého množství pohybových her a sportů je pro děti
nezbytné. Proto navrhl, že studenti by měli mít vyhrazený čas pro aktivní formu rekreace každou středu a že by tyto aktivity měly být kontrolovány instruktorem. Přestože měl tento učenec pozitivní přístup ke sportům, zavrhoval všechny sporty, které byly spojeny se sázením a hazardem (McGrath, 1990).
6.3 Tělesná výchova ve vzdělávacích kurikulech
V tomto období bylo obvykle zařazení tělesné výchovy ve vzdělávacích kurikulech zdůvodněno tím, že budování tělesné síly umožňuje bránit regionální práva. Tělesná výchova měla pomoct zejména chlapcům zvyknout si na těžkou fyzickou námahu a utrpení, se kterým by se pravděpodobně setkali ve válkách. Ovšem našli se tací, kteří obhajovali více mírumilovný přístup k tělesné výchově. Jedním z nich byl také španělský filozof Luis Vives (1492–1550), který prohlašoval, že účelem her není vytvořit z chlapců divoké a agresivní jedince, ale spíše podpořit zdravý vývin těla. Podle názoru tohoto filozofa by měly všechny vzdělávací procesy probíhat ve formě hry (Mechikoff, 2006).
Dalším známým propagátorem tělesné výchovy ve školách byl anglický rodák Richard Mulcaster (1531–1611). Mulcaster působil dlouhá léta jako ředitel jedné z londýnských škol.
Napsal dvě literární díla o vzdělávání, ve kterých tvrdil, že v tělesné výchově by měl být kladen důraz na aktivity, které rozvíjejí přirozený talent dítěte, schopnosti, které nebyly dány dítěti od přírody, a také obnovují správné tělesné funkce, jež utrpěly kvůli nemocem nebo byly zanedbány. Mulcaster také věřil, že vysoká fyzická zdatnost pomáhá zlepšovat intelektuální učení. Detailně shrnul pohybová cvičení, která považoval za nejlepší pro rozvoj dětí. Mezi tato cvičení patřily například plavání, běhání, chůze, bojová umění, zápas a šerm, střelba, tanec, jízda na koni nebo míčové hry. Tento propagátor tělesné výchovy byl také pokrokový tím, že se zajímal o vzdělávání dětí z chudších rodin a schvaloval vzdělávání dívek, přestože preferoval vzdělávání dívek spíše doma než ve školách (Mechikoff, 2006).
6.4 Provozování sportů a pohybových aktivit ve společnosti
Během historického období renesance došlo ke změnám ve struktuře provozování sportu a pohybových aktivit obecnou populací. K tomuto faktu přispěla ve velké míře migrace obyvatel z vesnických a zemědělských oblastí do velkých měst. Dalšími faktory byly například ritualizace některých sportů, vliv puritánství a vývoj sedavých zaměstnání.
Aristokratická vrstva obyvatel stále věnovala velké množství volného času pohybovým aktivitám a sportům jako v předešlém historickém období. V mnoha sportech tohoto období došlo k posunu od použití hrubé síly k použití obratnosti a šikovnosti; také byl kladen větší důraz na celkovou vizuální podobu daného sportu. Sociální vrstva obyvatel byla poměrně důležitým faktorem v provozování mnoha pohybových aktivit, protože určovala, jaký sport byl vhodný pro danou část populace. Provozování některých pohybových aktivit bylo vymezeno jen pro jedince adekvátního společenského postavení, zatímco jiné aktivity byly považovány za nevhodné pro jedince urozeného původu. Mezi oblíbené sporty provozované zejména šlechtickou vrstvou obyvatelstva patřil lov, plavání, běh, tenis, raná forma badmintonu nebo například tanec. Obyvatelé střední a dělnické vrstvy strávili velké množství času chůzí, která byla jednou z hlavních pohybových aktivit. Obyvatelé nižších společenských vrstev také trávili svůj volný čas různými formy fotbalu, a to zejména v Anglii, a také venkovním tancem kolem májky při různých slavnostech (Shephard, 2015).
Shrnutí
V tomto historickém období docházelo k obnovení zájmu o lidské tělo a také o pohybové aktivity. Sporty a pohybové aktivity se staly oblíbenou zálibou aristokratických rodin. Přestože se mnoho lékařů a učenců tohoto období nezajímalo o vliv provozování pohybových aktivit na zdraví člověka, našli se i takoví jedinci, kteří propagovali pravidelné provozování pohybových aktivit a zařazení tělesné výchovy do školních osnov.
7 Období osvícenství
V tomto období docházelo ke změnám postojů a názorů na zdraví a pohybovou zdatnost kvůli vlivu filozofie založené na rozumovém poznání a vlivu náboženství. Oba tyto vlivy byly formovány rychlým růstem měst, industrializací a ranou formou mechanizace. Za počátek této éry je obecně považováno období přibližně od roku 1650 do konce 18. století. V tomto období působilo velké množství známých myslitelů jako například Francis Bacon (1562–1626), René Descartes (1596–1650), John Milton (1608–1674), Voltaire (1694–1778), Isaac Newton (1643–1727), David Hume (1711–1776) nebo Jean Jacques Rousseau (1712–
1778). Tito myslitelé usilovali o nahrazení zažitých tradic, pověr a teologických příkazů logickým uvažováním. Tento nový přístup překonal teologickou nadvládu, která určovala pravdu, a umožnil nové objevy v oblastech zdraví a pohybové zdatnosti. Nové vědomosti v oblasti fyziologie člověka umožnily lepší porozumění krevního oběhu, respiraci a svalovým kontrakcím, což umožnilo výzkum vlivu pohybové aktivity na tělo člověka. Během osvícenství si začalo čím dál více vlivných jedinců jak v akademickém, tak církevním prostředí uvědomovat hodnotu vlivu pohybových aktivit na duševní rozvoj člověka a na optimalizaci zdraví. Většina lékařské společnosti byla spíše skeptická, přesto se našlo několik významných doktorů, kteří obhajovali význam aktivního životního stylu.
7.1 Názory lékařů na vztah zdraví a pohybové aktivity
Během období osvícenství se také objevilo určité množství zastánců rozvoje a optimalizace zdraví pomocí pohybových aktivit mezi lékaři. Patřili mezi ně například Sydenham, Fuller, Cheyne, Heberden, Ramazzini, Hoffmann a Burette.
Jako první bude zmíněn skotský lékař George Cheyne (1671–1743). Cheyne se pokoušel navázat vztah se svými pacienty pomocí duchaplných konverzací, které se obvykle uskutečňovaly v místních hostincích a restauracích. Tento přístup měl ovšem svoji stinnou stránku a zanechal tohoto lékaře obézním. Cheyne se postupně dostal až na váhu kolem 200 kg. Z tohoto důvodu se rozhodl vyřadit ze své stravy bílkoviny živočišného původu. Jeho strava se skládala z mléka a zeleniny a částečně se mu podařilo obnovit své zdraví. Cheyne se díky této zkušenosti stal velkým zastáncem vegetariánství. Tento lékař propagoval pravidelné
denní cvičení, doporučoval pohybové aktivity jako jízdu na koni, chůzi, šerm, tanec, kulečník, tenis nebo kriket. Cheyne kladl důraz zejména na pohybové aktivity prováděné venku na čerstvém vzduchu – podle něj by se měly pohybové aktivity provádět uvnitř pouze za počasí, které nedovoluje provádět aktivity venkovní. Mezi pravidla, která Cheyne považoval za nezbytná pro udržení dobrého zdraví a dožití se vysokého věku, patřila pravidelná chůze, již považoval za nejpřirozenější a nejúčinnější formu cvičení. Pro posílení paží doporučoval hraní tenisu a pro zesílení nohou doporučoval fotbal. Cheyne také doporučoval pohybové aktivity dětí, přičemž tvrdil, že pohybové aktivity rozvíjejí zdraví dětí a posilují jejich svaly.
Tento lékař také navrhoval určité podmínky pro optimální cvičení. Patřilo mezi ně cvičení na prázdný žaludek, přerušení pohybové aktivity předtím, než se jedinec dostane do stavu naprostého vyčerpání, a také navrácení se do teplé místnosti po skončení cvičení (Shephard, 2015).
Dalším zastáncem využití pohybových aktivit pro rozvoj zdraví byl William Heberden (1710–1801). Tento anglický lékař propagoval přínosy terapeutického cvičení. Heberden pečlivě popsal anginu pectoris a vztah této nemoci jak k pohybovým aktivitám, tak ke stravě.
Vyložil potenciální přínos rozsáhlého programu zahrnujícího pravidelné energické terapeutické cvičení pro pacienty, kteří trpěli tímto srdečním onemocněním. Tento program zahrnoval řezání dřeva pilou třicet minut každý den po dobu šesti měsíců (Shephard, 2015).
Bernardo Ramazzini (1633–1744) byl italský lékař, jenž se zaměřoval na studium zdraví a pohybové zdatnosti lidí v určitých pracovních profesích. Ramazzini zaznamenal, že zdravotní problémy, které se vyskytovaly u lidí vykonávajících sedavé zaměstnání (například ševci nebo krejčí), se nevyskytovaly u poslů zpráv, kteří museli při plnění této profese často běhat. Tento lékař podporoval pracovní přestávky na cvičení. Navrhoval, že lidé pracující v sedavých zaměstnáních by si měli udělat přestávky, ve kterých by se prošli nebo procvičili své tělo. Ramazzini poznamenal, že mlynáři mají tendenci trpět kýlou, protože přenáší nadměrné náklady. Naléhal, aby se zaměstnanci, kteří pracují v sedavých zaměstnáních, věnovali cvičení a pohybovým aktivitám ve svých volných dnech. Ramazzini předložil návrh nových ochranných opatření na pracovištích, například koupele, změny pracovních oděvů, přijetí správného držení těla u zaměstnanců, pohybová cvičení nebo ochranné příslušenství zakrývající ústa dělníků při práci v prašném prostředí (Bouchard, Blair, Haskell, 2012).
Dalším zastáncem přínosu pohybové aktivity pro zdraví byl profesor medicíny Pierre Jean Burette (1665–1747). Burette přednášel na téma sportů klasického Řecka. Napsal poměrně velké množství odborných článků, ve kterých popisoval pozitivní účinky na zdraví v určitých sportech. Mezi tyto sporty patřily běh, míčové hry, zápas, box, tanec nebo hod diskem. Burrete předpokládal, že rozvoj zdraví byl závislý na pohybu, a proto považoval za důležité, aby se tělo při cvičení pohybovalo co nejvíce. Tanec byl podle něj nejoptimálnější formou cvičení. Na druhou stanu Burette zmiňoval negativní důsledky, které měly na zdraví člověka některé sporty. Jako příklad uváděl atlety, kteří se věnovali hodu diskem, a kvůli tréninku této disciplíny u nich docházelo k nárůstu svalové hmoty, což omezovalo flexibilitu atletů a znemožňovalo jim otáčet hlavu doprava a doleva (Bouchard, Blair, Haskell, 2012).
7.2 Názory filozofů na vztah zdraví a pohybové aktivity
Jedním z myslitelů, kteří podporovali význam pohybových aktivit, byl anglický učenec Francis Bacon (1561–1621). Bacon je rovněž známý svou silnou podporou vědecké revoluce. V jedné z jeho esejí Bacon zmiňoval důležitost spánku, stravy a pohybové aktivity.
Bacon zejména doporučoval sporty jako bowling, střelbu, chůzi nebo jezdectví (Shephard, 2015).
Dalším zastáncem aktivního životního stylu byl anglický básník John Milton (1608–
1674). Milton byl zastáncem rozvoje pohybové zdatnosti, ačkoliv na tento rozvoj pohlížel z puritánského úhlu pohledu. Milton navrhoval, že cvičení je vhodné, pokud zainteresovaná osoba může touto pohybovou aktivitou posloužit bohu nebo lidskému společenství. Milton byl bezpochyby do jisté míry ovlivněn jeho dětskými zážitky při studiu na St. Paul‘s school v Londýně, jejíž kurikulum sestavil propagátor tělesné výchovy z období renesance Richard Mulcaster. Milton doporučoval, aby chlapci strávili tři až čtyři hodiny denně výukou tělesné výchovy, zejména doporučoval výcvikové programy podobné vojenskému výcviku (Shephard, 2015).
Dalším myslitelem je nizozemský filozof Baruch de Spinoza (1632–1677). Spinoza byl vychován v židovské komunitě v Amsterdamu, ale později byl kvůli jeho odlišným názorům z této komunity vyloučen a následně musel opustit i Amsterdam. Spinoza silně oponoval názoru o dualismu těla a mysli. Považoval je za jeden celek, vysvětloval to tím, že když je tělo ve stavu aktivity, mysl je v tomto stavu také a naopak. Spinoza nepatřil mezi
filozofy, kteří pomlouvali seberealizaci skrze pohybovou aktivitu. Ve svém díle vyjádřil životní přístup založen na umírněném a příjemném jídle a pití, příjemném prostředí zelených lesů, muzice, sportu a cvičení (Nadler, 1999).
Mezi významné postavy osvícenství patřil anglický filozof a lékař John Locke (1632–
1704). Locke mnohokrát vyjadřoval svoji obavu kvůli špatné fyzické kondici britských aristokratů a připomínal důležitost dobrého zdraví a pohybových aktivit. Locke byl vychován jako puritán, což se projevovalo v jeho pohledu na pohybové aktivity a cvičení. Podle tohoto myslitele by mělo být cvičení přínosné pro zdraví jedince nebo by mělo jedince učit užitečné praktické činnosti. Pro udržování a optimalizaci dobrého zdraví stanovil Locke několik pravidel. Patřil mezi ně pobyt na čerstvém vzduchu, pravidelné cvičení, dostatek spánku, prostá strava a také vyhýbání se pití vína a silných alkoholických nápojů. Mezi sporty, které Locke doporučoval, patřilo plavání nebo jízda na koni. Podle tohoto filozofa mělo plavání schopnost zachránit mnoho lidských životů, pokud bylo učeno ve správném věku. Jízdu na koni považoval Locke za vůbec nejlepší cvičení pro zlepšení a optimalizaci zdraví. Mezi sporty, které nedoporučoval, patřil šerm, který byl podle něj vhodný pro udržování dobré fyzické kondice, ale zároveň nebezpečný pro život jedince, protože lidé, kteří trénovali šerm, se často dostávali do fyzických konfliktů. Locke byl také velkým zastáncem pohybové rekreace. V tomto období bylo na pohybovou rekreaci obvykle pohlíženo jako na rekonvalescenci po nemoci, avšak Locke na ni hleděl ve smyslu odpočinku, relaxace a osvěžení unaveného těla a mysli změnou provozované činnosti oproti běžnému pracovnímu vytížení (Shephard, 2015).