V Německu, Itálii a Rusku, kde vládl totalitní režim, byl v této době rozvoj pohybové zdatnosti obyvatel jedním z důležitých cílů vládní politiky. Na druhou stranu v mnoha demokratických státech Evropy nedostávali jednotliví politici kvůli častým změnám vládnoucích politických stran dostatek příležitostí k prosazení zásadních změn, které by podporovaly rozvoj zdraví a pohybové zdatnosti obyvatel. V Severní Americe také nebyl kladen výrazný důraz na prosazování politických rozhodnutí, jež by podpořila rozvoj zdraví a pohybové zdatnosti populace. Významný průlom tohoto trendu nastal ve Spojených státech amerických, kde prezident Dwight Eisenhower založil organizaci President’s Council on Fitness.
Německo
V průběhu tohoto historického období nejprve vznikla v Německu po první světové válce Výmarská republika, která trvala po dobu 14 let a která byla později nahrazena totalitním nacistickým režimem. Za účelem rozvoje pohybové zdatnosti mládeže byla v nacistickém Německu založena polovojenská mládežnická organizace Hitlerjugend. Hlavním cílem této organizace bylo připravit chlapce na budoucí službu v armádě a vychovat z nich občany, kteří by bezmezně podporovali nacistické Německo a všechny myšlenky spojené s tímto totalitním režimem. V roce 1936 se členství v této organizaci stalo povinné a roku 1939 byla zavedena povinná docházka na všechna shromáždění této organizace, jež byla rozdělena na několik oblastí podle věkových kategorií a pohlaví členů. Pro chlapce ve věku 10 až 14 let byl určen oddíl Deutsches Jungfolk a pro starší chlapce oddíl Hitler Jugend. Dívky ve věku od 10 do 14 let byly členkami oddílu Jungmadelbund a starší dívky oddílu Bund Deutscher Mädel. Hlavní důraz byl v těchto organizacích kladen na soutěživost, náročný výcvik, týmovou práci, sporty a propagaci nacistického režimu. Chlapci strávili mnoho času
vojenským tréninkem, kam patřilo pochodování, čtení map, trénink s bajonetem, házení granátu, vykopávání zákopů nebo střílení z pistole. Program pohybových aktivit v této organizaci měl pozitivnější vliv na dívky, které se mohly účastnit aktivit jako campingu nebo sportů dříve nepřístupných pro ženskou populaci. V oddílech byly nastaveny přísné fyzické standardy a probíhaly lékařské prohlídky a fyzické testy, mezi které patřily pro chlapce běh na 60 metrů, který museli členové zaběhnout pod 12 sekund, a dokončení 36hodinové pěší túry.
Nicméně, mnoho chlapců nebylo schopno tyto podmínky splnit. Požadavky při fyzických testech pro dívky zahrnovaly zaběhnout 60 metrů za 14 sekund, hodit míč 12 metrů daleko, dokončit 2hodinový pochod a uplavat 100 metrů. Za nacistického režimu byl rozvoj zdraví a pohybové zdatnosti zčásti realizován pomocí programu Kraft durch Freude, který byl propagován nacistickou stranou. V rámci tohoto programu byly provozovány vojenské nácviky pro zlepšení pohybové zdatnosti a také rytmické tance. V poválečném Německu nebyl rozvoj zdraví a pohybové zdatnosti populace hlavní prioritou ve Spolkové republice Německa, ani v Německé demokratické republice, protože byly tyto země značně zničené druhou světovou válkou. V následujících letech došlo ve Spolkové republice Německa k zavedení tzv. „zlatého plánu pro zdraví, hru a rekreaci”, který se zaměřoval na zajišťování přístupu k provozování pohybových aktivit pro všechny obyvatele, zatímco Německá demokratická republika kladla hlavní důraz na výchovu elitních sportovců a opomíjela potřeby průměrných občanů pro provozování pohybových aktivit (Koch, 2000).
Itálie
V Itálii se dostala Mussoliniho fašistická vláda k moci roku 1922 a trvala do roku 1943. V roce 1946 bylo zrušeno Italské království a během padesátých let 19. století zaznamenala tato země rapidní ekonomický růst a modernizaci. Podobně jako za totalitního režimu v Německu byl i za Mussoliniho fašistické vlády kladen velký důraz na rozvoj pohybové zdatnosti mládeže a na výchovu mládeže, která by podporovala fašistický režim.
Součástí tohoto programu byly organizace Avanguardia pro mládež ve věku 15 až 18 let, Balilla, která byla určena pro chlapce ve věku 8 až 14 let, Piccole Italiane určena pro dívky ve věku také 8 až 14 let a organizace Figli della Lupa, jejíchž aktivit se účastnily děti ve věku od 6 do 8 let. Hlavní důraz byl kladen na týmové sporty a venkovní pohybové aktivity, které by připravily zejména chlapce pro službu v armádě. Ze začátku bylo členství v těchto
organizacích nepovinné a mládež o členství neprojevovala nijak velký zájem, avšak v roce 1939 bylo v těchto organizacích zavedeno členství povinné. Při rozvoji pohybové zdatnosti dospělých občanů se země zaměřovala zejména na vrcholové sportovce, kteří byli součástí propagandy fašistické strany. Příležitosti k provozování pohybových aktivit byly dospělým občanům nabízeny pomocí organizace Opera Nazionale Dopolavoro, jež organizovala pohybové aktivity po pracovní době většiny zaměstnanců. Avšak postupem času se tato organizace transformovala v prostředek fašistické propagandy (Shephard, 2015).
Rusko
Po sérii revolucí byl ruský car sesazen z trůnu v roce 1917 a nahradila ho provizorní vláda. V roce 1922 byl založen Svaz sovětských socialistických republik poté, co bolševická frakce zvítězila v občanské válce. Svaz sovětských socialistických republik přetrval do roku 1991 a byl v něm propagován rozvoj pohybové zdatnosti zejména dvěma politicky motivovanými organizacemi. První nesla název Komsomol neboli Komunistický svaz mládeže a byla určena pro mládež ve věku od 14 do 28 let. Další organizací byli takzvaní
„mladí pionýři”, jejichž aktivit se účastnily děti ve věku 10 až 15 let. Tyto organizace dávaly mládeži příležitost k provozování pohybových aktivit, na druhou stranu byla však součástí programu těchto organizací také politická propaganda (Kössl, Krátký, Marek, 1986).
Francie
Mezi politiky s největším zájmem o propagaci sportu a pohybových aktivit ve Francii patřili Henry Paté a Léo Lagrange. Henry Paté (1878–1942) propagoval tělesnou výchovu a vojenský trénink. Byl předsedou národní komise pro tělesnou výchovu, sport a sociální hygienu a v této funkci se zasloužil o zavedení povinné tělesné výchovy ve francouzských státních školách. Paté byl také velkým zastáncem rozvoje sportu pro občany se sluchovým postižením. Léo Lagrange (1900–1940) působil v letech 1936 až 1938 jako ministr pro sport a organizaci volného času. Pracoval tak pod ministrem pro veřejné zdraví – sport byl tedy chápán jako záležitost ovlivňující zdraví populace. Lagrange silně vyjadřoval svůj odpor proti militaristickému pojetí mládežnických organizací. Poté, co vláda prosadila dvoutýdenní placenou pracovní dovolenou pro francouzské pracovníky, se Lagrange zasloužil o zavedení
levných vlakových jízdenek, aby dělníci mohli cestovat a strávit svůj volný čas například lyžováním (Shephard, 2015).
Velká Británie
Mezi politiky, kteří se zasloužili o rozvoj pohybové zdatnosti obyvatel Británie, patří Arthur Neville Chamberlain (1869–1940), který byl premiérem od roku 1937 do roku 1940. V této době byl vládou v roce 1937 schválen zákon zvaný Physical Training and Recreation Bill, jenž podporoval pohybovou rekreaci populace jak finančně, tak i legislativně. Ve stejném roce byla vládou také založena organizace National Fitness Council, která měla za úkol podporovat rozvoj pohybové zdatnosti obyvatelstva. Jedním z důvodů tohoto opatření byly obavy z hrozícího vojenského konfliktu s totalitními režimy. Dalším politikem tohoto období, který pomohl rozvoji pohybové zdatnosti populace, byl Winston Churchill (1874–1965), premiér od roku 1940 do roku 1945. I přes těžký průběh druhé světové války byla vládou prosazena určitá opatření podporující rekreační pohybové aktivity, a to zejména zákon National Education Act z roku 1944, jenž ukládal povinnost místním autoritám ve vzdělávacích zařízeních zajistit pro všechny studenty odpovídající sportoviště (Shephard, 2015).
Spojené státy americké
Největší vliv na rozvoj zdraví a pohybové zdatnosti populace Spojených států amerických měli v politické sféře dva američtí prezidenti, Hoover a Eisenhower. Herbert Clark Hoover (1874–1964) se zasloužil o rozvoj zdraví a pohybové zdatnosti populace zejména podporováním dotací pro organizaci American Child Health Organization, která propagovala zdravotní výchovu ve školách a komunitách. Dwight David Eisenhower (1890–
1969) přispěl k rozvoji zdraví a pohybové zdatnosti populace založením organizace zvané President‘s Council on Fitness, jež byla založena za účelem povzbuzení americké populace k provozování pohybových aktivit a sportů z důvodu klesající pohybové zdatnosti americké populace (Ziegler, 2006).
Kanada
Jedním z politiků, kteří se zasloužili o rozvoj pohybové zdatnosti populace v Kanadě, byl Robert Bedford Bennet (1870–1947), kanadský premiér v letech 1930 až 1935. V době, kdy byl Bennet premiérem, prosadila kanadská vláda zákon zvaný National Physical Fitness Act, který zahrnoval vytvoření organizace National Fitness Council, navýšil množství hodin tělesné výchovy ve školách. Program také zajišťoval vzdělávání učitelů tělesné výchovy a vytvoření organizace, jež byla zodpovědná za pořádání národních sportovních soutěží (Shephard, 2015).
9.2 Tělesná výchova ve vzdělávacích kurikulech
V tomto historickém období se osnovy podle kterých se vyučovala tělesná výchovy značně lišily v různých zemích. Značná pozornost byla věnována výuce tělesné výchovy v zemích ve kterých byly u moci totalitní režimy jako například v Německu a Itálii. V této podkapitole bude také zmíněny charakteristiky výuky tělesné výchovy v Rusku a Francii.
Německo
V tomto historickém období byla největší pozornost věnována tělesné výchově v Německu. Během nacistického režimu bylo množství hodin tělesné výchovy ve státních školách navýšeno ze dvou hodin týdně na dvě hodiny denně. Výkony žáků v hodinách tělesné výchovy hrály důležitou roli v celkovém prospěchu žáků a byly zapisovány do žákovských záznamů o studiu. Známky z tělesné výchovy byly žákům udělovány podle předvedených výkonů v testech pohybové zdatnosti. Standardní program tělesné výchovy zahrnoval atletiku, plavání, gymnastiku, box a různé formy pohybových her. V určitých případech byli dokonce žáci, kteří selhali v testech pohybové zdatnosti, vyloučeni ze školy. Po druhé světové válce byly jak v Německé demokratické republice, tak ve Spolkové republice Německa pohybové aktivity mládeže zajišťovány zejména pomocí mládežnických organizací. Zatímco ve Spolkové republice Německa byl větší důraz kladen na výkonnostní sport, v Německé demokratické republice byl důraz kladen na rekreační sport a pohybové aktivity a na vliv sportu a pohybových aktivit na zdraví (Ungerer 1998).
Itálie
V Itálii byla v roce 1909 zavedena povinná tělesná výchova ve všech školách, avšak vybavení a prostory potřebné pro výuku tělesné výchovy byly v mnoha případech nedostatečné. Za Mussoliniho fašistického režimu byla určena zodpovědnost za výuku tělesné výchovy organizaci zvané Opera. Díky tomuto kroku byla postavena nová hřiště a bylo poskytnuto nové vybavení potřebné k výuce tělesné výchovy. Nicméně v případě, že žáci chtěli využívat tato zařízení mimo školní výuku, byli nuceni vstoupit do této organizace. Ve výuce tělesné výchovy starších žáků v Itálii byl zdůrazňován vojenský trénink. Součástí hodin tělesné výchovy byly týmové sporty, šerm, box, střelba, překážkové běhy a 20kilometrové pochody (Shephard, 2015).
Rusko
Před bolševickou revolucí byly v tělesné výchově na většině ruských škol využívány prvky z německých gymnastických systémů, švédské kalisteniky a britských sportů. V prvním desetiletí bylo hlavním cílem tělesné výchovy pomoci překonat následky, které občanská válka zanechala na nově se vytvářejícím státním celku. V roce 1918 byla v Rusku zavedena povinná vojenská služba a zodpovědnost za výuku tělesné výchovy byla přidělena ruské armádě. Tělesná výchova představovala prostředek pro rozvoj obecného zdraví, zaručení vojenské připravenosti a zajištění správného fyzického vývoje populace (Shephard, 2015).
Francie
V časovém úseku po první světové válce byl nejvýznamnější postavou francouzské tělesné výchovy Philippe Tissié (1852–1935). Tissié propagoval v tělesné výchově použití švédského gymnastického systému a viděl tuto výchovu jako důležitou součást celkového intelektuálního rozvoje. Tissié doporučoval volnou hru dětí ve věku od 4 do 7 let, pohybové intenzivní týmové hry pro děti ve věku od 7 do 12 let a sportovní účast pro jedince ve věku od 13 do 18 let. Tissié zavrhoval jednostrannou specializaci, ke které docházelo v závodním sportu. V letech 1935–1940 byl ve Francii zaveden program, jenž obsahoval 5 hodin tělesné výchovy týdně. Ta měla být vyučována na čerstvém vzduchu v případech, kdy to bylo možné.
Během vichistického režimu, který fungoval ve Francii v letech 1940–1944, byla tělesná výchova pozitivně podporována. Myšlenky tohoto režimu byly takové, že zvýšené množství
provozování pohybových aktivit obecnou populací pomůže k obnově Francie. Úkolem tělesné výchovy bylo vychovat fyzicky a psychicky silné jedince a podpořit národní patriotismus (Tissié, 1922).