Širší rodina

K rodinnému systému patří krom rodičů a sourozenců další osoby, jako sourozenci rodičů, prarodiče, praprarodiče a všichni ti, kteří uvolnili místo druhým, např. první muž nebo první žena rodičů nebo prarodičů. Jakmile se někdo v systému objeví, mívá pozitivní či negativní vliv na vývoj dítěte. Rodiče stojí v systému na prvním místě a děti na druhém.

U adopce platí, že vlastní matka by měla mít v srdci dítěte první místo a náhradní matka druhé. Pokud je rodinný systém narušen, může to mít vliv na vznik závadového chování dítěte (Prekopová 2014)

Prarodiče (babičky a dědečkové), popřípadě jiní příbuzní znali rodiče, když byli ještě dětmi. Představují psychologicky důležité činitelé v životě dítěte. Nastupují na scénu i ve chvíli, kdy se rodina dítěte ocitá v ohrožení nebo přestává fungovat. Na druhé straně

30 ovšem prarodiče jako vychovatelé nebývají vždycky těmi ideálními. Bývají povolnější a více děti rozmazlují. Jsou také úzkostnější a mohou děti více omezovat. V rodinné krizi bývají jednostranní a prosazují zájem svého vlastního dítěte (jednoho rodiče). Prarodiče sledují vývoj dítěte s větším odstupem a nadhledem než jeho vlastní rodiče, jsou osvobozeni od odpovědnosti každodenních povinností. Význam mají v socializačním procesu dítěte ve školním věku, v pubertě i po ní. Hovoříme o spolupráci generací, kdy mladí vědí, co by se mělo dělat a ti staří vědí, co by se mohlo zkazit. V důsledku rozvodů může mít dítě více prarodičů. Pomocná funkce prarodičů se stala v tzv. moderní společnosti, společenskou institucí, která je nepostradatelným pomocníkem rodičů.

(Matějček 2015)

Obecně lze říci, že např. soužití tří generací, tj. překrývání výchovných stylů a různé způsoby hodnocení mohou vytvářet řadu těžkostí, ale i přesto se v praxi osvědčují, protože matka samoživitelka, která se musí sama starat o celou domácnost, bývá omezena tím, že její čas zaměstnává především péče o domácnost na úkor zábavy s dítětem a všech těch činností, které jsou právě pro jeho citový vývoj a pro utváření intimního vztahu mezi ním a matkou popř. otcem nejdůležitější. Je-li však v domácnosti účinná pomoc ze strany prarodičů, je po skončení svého zaměstnání rodič svolný k radostné práci s dítětem.

(Langmeier, Matějček 1974)

V současnosti v souvislosti se změnami, kterými rodina v posledních několika desetiletích prochází, dochází také ke změnám ve vzájemných vztazích mezi generacemi.

„Změny v rodinném životě, rozpad rodinných vazeb a tradičních rolí, zeslabující se mezigenerační solidarita, zvýšená individualizace a další faktory významně ovlivňují také mezigenerační vztahy, a to především vztahy ke starším lidem, tj. k prarodičům.“

(Sobotková 2014, s. 144)

31 2.4 Interakce s lidmi mimo rodinu

Pro vstup do společnosti ostatních lidí si dítě musí osvojit nové sociální dovednosti a rozvinout prosociální vlastnosti. Dítě se musí naučit rozumět druhým a ovládat své vlastní projevy. Důležitý přechod mezi soukromím rodiny a institucí školy představuje mateřská škola, která umožní dítěti získat potřebné zkušenosti pro nástup do první třídy. S nástupem do mateřské školy souvisí nutnost přijmout a respektovat cizí dospělou autoritu, učitelku.

Zde se navíc dítě setkává se skupinou neznámých dětí, nemá tak výsadní postavení jako doma. Pozici si dítě musí vydobýt. Musí se naučit prosadit, ale ne na úkor ostatních.

Cizí děti jsou v tomto ohledu snáze přijatelné než cizí dospělé osoby. (Bechyňová, Konvičková 2008)

Vztahy s vrstevníky jsou jiné než se sourozenci. Ve vrstevnické skupině dítě získává určitou zkušenost, může se zde porovnávat s jinými dětmi na stejné vývojové úrovni.

Každý jedinec zde získá určitou pozici (postavení outsidera, baviče, hvězdy), která má různou sociální hodnotu. Potřeba kontaktu s vrstevníky může být chápána jako signál dosažení dalšího stupně osobnostní zralosti. Vztahy a postoje k vrstevníkům jsou ovlivněny zkušenostmi získanými v rodině. Bezpečná vazby mezi rodičem a dítětem je základem chování a nepříjemných vlastností vede negativní zkušenost. K prohlubování negativní zkušenosti vede generalizované odmítání dítěte, čímž se jeho nepříznivé zkušenosti opakují a prohlubují. Na druhé straně ovšem nesmíme zapomínat na to, že nepříjemné projevy dítěte mohou mít vrozený základ a mohou vyplývat z nevýhodného temperamentu.

Prosociální chování se rozvíjí nápodobou, resp. identifikací, vysvětlováním a podmiňováním (trestem a odměnou). Pokud chybí v rodině vhodný model, nemůžeme očekávat, že by si dítě mohlo žádoucí dovednosti osvojit. Dítě pak ani často neví, jaké chování je vhodné. Výsledkem je pak např. to, že nadávky a agresivní chování jsou pro dítě běžným způsobem komunikace, protože v rodině jiný styl nepoznalo. (Vágnerová 2014)

32 Vrstevnická skupina je pro rizikovou mládež z dysfunkčních rodin významnější než pro mladé lidi, kteří vyrůstají ve funkčních rodinách, poskytujících podporu a vymezující přiměřené meze dovoleného chování. „Pro děti vyrůstají bez rodičovského zájmu, jasných a srozumitelných pravidel nebo pod vlivem despotického trestání rodičů, může parta znamenat střed světa. Děti frustrované nízkou podporou rodiny potřebují kladné přijetí, které jim poskytuje vrstevnická skupina.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 83-84)

Specifickou formou sociální deprivace je izolace od vrstevnické skupiny. Izolace může negativně ovlivnit další rozvoj dětské osobnosti. Jedinec pak mívá obtíže v navazování kontaktů s ostatními lidmi, mohl by nesprávně interpretovat chování ostatních a následně reagovat nepřiměřeným způsobem. (Vágnerová 2014)

Nástup do školy je významným sociálním mezníkem. Škola ovlivní další rozvoj dětské osobnosti a školní úspěšnost může být rozhodující i pro další životní směřování.

Postoj ke škole ovlivňuje i rodina. Rozdílnost v hodnotách a normách rodiny a školy zvyšuje riziko školní neúspěšnosti. Dítěti chybí motivace učit se něčemu, co jeho rodina nepovažuje za důležité. Pro dítě je důležité, jak rodiče vnímají školní úspěšnost, protože jejich postoj bezvýhradně přejímá a dle toho přistupuje ke školní práci. Škola se může pro dítě stát zbytečnou povinností, kterou akceptuje pouze formálně. Dítě si z rodiny přináší určité znalosti a základní sociální dovednosti, které představují určitý předpoklad pro zvládnutí role školáka. Jejich nedostatek působí jako sociokulturní handicap, což je ve vztahu ke škole rizikový faktor. Školní připravenost představuje i znalost běžných norem chování a schopnost je respektovat. Rozpor mezi normami a zvyklostmi, které platí v rodině a ve škole jsou pro dítě obrovskou zátěží. Dítě vlastně nikdy neví, jak by se mělo chovat. Nezvládnutí potřebných norem je překážkou v adaptaci na školu. Důležitá je i úroveň jazykových kompetencí a schopnost jejich využívání v komunikaci. Chybí-li dětem v rodině kvalitní jazykový model, nemohou si osvojit dostatečnou slovní zásobu.

Děti neumějí vyprávět, protože se s tím doma nesetkaly. Nikdo to od nich nevyžadoval.

Dítě, které nemá dostatečně zvládnuté jazykové kompetence, nemusí rozumět výkladu a může sdělení učitele chápat jinak. Takové dítě je pak dezorientované. (Vágnerová 2014)

33

3. Rozpad rodiny

Rozpad rodiny představuje specifickou psychosociální zátěž. Jedná se o citelný zásah do světa dítěte, který přestává být bezpečný a není trvalý. Rozpad rodiny může ovlivnit jeho postoj k jiným lidem i k sobě samému. Každé dítě reaguje na rozchod rodičů na úrovni svého uvažování a aktuální emoční zralosti, kdy např. předškolní dítě nedokáže pochopit příčinu a následky rozchodu rodičů, protože na to pohlížejí egocentricky, bez ohledu na postoje rodičů, kterým ještě nerozumějí. Někdy se mohou považovat i za viníky. Dítě může věřit tomu, že rodič, obvykle otec, odešel, protože se špatně chovaly, nebo už ho nemá rád apod. Dítě se stává úzkostnější, obává se toho, aby jej neopustil i druhý rodič. (Vágnerová 2014)

Negativním dopadem rozvodu je i skutečnost, že pod vlivem zátěže rozpadu partnerského vztahu, ztrácejí rodiče schopnost uspokojivě zvládat rodičovskou roli.

Frustrované matky bývají podrážděné. Tyto matky pak častěji napomínají své děti, jsou vůči nim méně tolerantní a důsledné, chybí jim i potřebná citová vřelost. Omezuje se kontakt s otcem, který probíhá za jiných podmínek. Rozvod rodičů tak nutně vede ke ztrátě pocitu bezpečí. Děti si tak zákonitě začnou vymáhat pozornost rodičů a vyžadují od nich opakované důkazy jich lásky. Děti pod tíhou těchto událostí mohou reagovat agresivně. „Ztráta rodiče je pro dítě traumatem, s nímž nepočítaly. V rodině chybí nejčastěji otec, vlivem rozvodu nebo proto, že s matkou dítěte nikdy nezačal žít. Chlapcovi pak chybí vzor, se kterým by se mohl identifikovat a děvčeti chybí model mužského chování.

Přítomnost nevlastního otce může být pro dítě přínosem i komplikací.“ (Matoušek, Matoušková 2011, s. 45)

Pro optimální rozvoj dětské osobnosti je důležitá přítomnost obou rodičů. Pokud jeden rodič odejde, chybí potřebný model pro pochopen jedné genderové role a zároveň prostředník k přesnějšímu vymezení opačné varianty. Rodinu zpravidla opouští otec.

Nebývá tak k dispozici mužský vzor, což negativně ovlivňuje především chlapce. Chlapce se potřebují identifikovat s člověkem stejného pohlaví. Jinak se ztotožňují s rodičem, který jim zbyl, tj. osobou opačného pohlaví. Náhradním mužským vzorem může být jiný mužský člen širší rodiny (dědeček, strýc apod.). Nejvíce jsou ohroženi chlapci-jedináčci,

34 kteří vyrůstají pouze s rozvedenou matkou a působí na ně ještě pouze babička či jiná příbuzná ženského pohlaví. Omezenou zkušenost mají také všechny děti, které žijí s rodičem stejného pohlaví. Chybí jim totiž poznatky o chování dospělých osob opačného pohlaví. Navíc tyto děti neznají ani typické projevy interakce mezi mužem a ženou.

(Vágnerová 2014)

Rozpad rodiny se může projevit i ve vztahu ke škole. Reakcí na trauma z rozchodu rodičů může být ztráta motivace ke školní práci. Je známé, že dlouhodobý stres spojený s rozpadem rodiny bývá příčinou zhoršení školního prospěchu. Dívky a chlapci mohou také reagovat na rozpad rodiny rozdílně. Chlapci se obvykle chovají agresivně, hostilně a sociálně nepřijatelně, kdy tím maskují svůj hněv, způsobený rozvodem rodičů. Dívky naopak nebývají tak nápadné, uzavírají se do sebe, své problémy spíše prožívají, než projevují navenek, mohou sklouzávat do autoagresivního chování a často z toho viní sebe.

(Vágnerová 2014)

V rozpadlých rodinách se mohou měnit i vztahy mezi sourozenci. Sourozenci se mohou semknout a vzájemně si poskytovat emoční podporu, která jim může chybět.

Na druhou stranu mezi nimi může narůstat rivalita a konflikty. Jedná se o následek narušeného emočního klima a pocitů ohrožení, protože děti se v rodině přestaly cítit bezpečně. Zvýšená dráždivost a napětí se pak projevuje i ve vztazích k vrstevníkům, kdy tyto děti mohou mít problémy i mimo rodinu. (Vágnerová 2004)

3.1 Neúplná rodina

Velké množství dětí s poruchami chování pochází z neúplných rodin. O valnou většinu z nich se stará pouze matka. Osamělý rodič může používat nevyhovující výchovné strategie. Typické jsou nedůslednost, lhostejnost, odmítání a zanedbávání dítěte nebo na straně druhé tvrdá disciplín, kdy týrání nebo tělesné tresty jsou v anamnézách dětí velmi časté. V rodinách může docházet k přímému působení kriminálního a sociálně-patologického modelu. Rodina neplní své funkce a neposkytuje potřebné podněty.

Dochází k slabšímu výchovnému působení zbylého rodiče, ke zhoršení finanční situace rodiny. Matky si většinou až po rozvodu uvědomí snížení životního standardu a někdy na to

35 nejsou připravené. Musí intenzivně pracovat, aby zaopatřily děti a sebe a nezbývá jim dost energie na důslednost při výchově. Často si nachází nové partnery, aby situaci zvládly a zvláště pokud pokusy nevychází, vznikají v rodině konflikty. Adolescent pak hledá pocit sounáležitosti mimo rodinu. (Vágnerová 2004)

„Rodiče se často rozchází v nenávisti. Často postrádají základní vzájemnou úctu.

Dítě nemůže rodiče vnímat, jako jednotu. Nezbývá mu pak než přiklonit se na stranu jednoho z rodičů, kdy pak obviňuje toho druhého a staví se mezi ně. Takovému dítěti předčasně končí dětství.“ (Prekopová 2014, s. 100-101)

Děti z rozvedených manželství zažívají traumata, frustrace, konflikty a jsou neurotizovány domácím napětí. Jejich problémy jsou zjevné, výhodné ovšem je, že jejich postižení je zpravidla zasáhlo až v pozdějším životě. Zpočátku jim pocit bezpečí a jistoty nechyběl. Rozvedení rodiče zpravidla před dětmi nezmiňují, že se měli kdysi rádi a že se na dítě těšili, toto následně chybí dítěti pro budování jeho pozitivní identity. Dítěti z minulosti zmizelo to pozitivní a blahodárné, co vede k budování zdravé osobnosti. (Matějček 2015)

Přímým důsledkem je fakt, že děti z neúplných rodin vykazují delikventní chování častěji. Ztráta blízké osoby, antisociální chování rodičů (domácí násilí, zneužívání návykových látek) mohou být zdrojem napětí v rodině, kdy zejména nevhodné projevy chování rodičů, mohou být v procesu učení negativním vzorem pro dítě. Rozpad rodiny popř. příchod nevlastního rodiče může narušit pouto mezi rodičem a dítětem. (Bínová 2012)

36

4. Problémy vyvolané nevhodným působením rodiny

Péče o dítě a jeho výchova je vždy velmi jedinečným setkáním dítěte a rodiče.

Do rodičovského systému si přinášíme svůj dosavadní životní příběh a naše individuální očekávání. V rámci rodiny dítě dostává i určitou sociální roli (šikovná holčička, hodný chlapec apod.) Tím, že se dítě s touto rolí identifikuje, má možnost prožívat uznání, ocenění, získá pocit, že někam patří. Ve vývoji dítěte hraje zásadní roli i pocit otevřené budoucnosti. Dítě musí mít něco, na co se může těšit. Ve zdravé rodině se však nenaplňují pouze potřeby dětí, ale i jejich rodičů, proto rodinu můžeme charakterizovat jako místo vzájemného uspokojování potřeb. (Pöthe 1999)

Dítě vyžaduje citové přijetí a musí se orientovat v pravidlech. Nedostatečně podnětné prostředí, neposkytuje dítěti pocit jistoty a bezpečí. Není možné jednoznačně odpovědět na otázku, kde se skrývá příčina problémového chování dítěte.

Jako nejpravděpodobnější se jeví fakt, že se jedná o kombinaci genetických faktorů a prostředí. Pro dítě je rozhodující psychologické rodičovství, založené na psychickém, citovém přijetí dítěte. Nestačí jen biologické rodičovství založené pouze na potvrzení z porodnice a zároveň není nezbytnou podmínkou. Vlastní rodiče mohou dítě opustit, protože ho nepřijali. Volíme pak jinou alternativu v podobě náhradního rodičovství (rodiče adoptivní, pěstouni popř. osoby pečující v rámci širší rodiny). Rozhodující je, že dítěti dovedli poskytnout pocit bezpečí a jistoty. (Matějček 2015)

Slabá a nejistá výchova dítě poškozuje. Dítě s křehčí nervovou soustavou inklinuje ke smutku a pesimismu, může se v důsledku nevhodné výchovy uzavírat do sebe a trpět úzkostí nebo depresí. Na straně druhé živější dítě bude reagovat spíše neposlušností a problémy ve vrstevnických vztazích až agresí. Dochází k tomu proto, že dítě se snaží převzít moc, která ovšem náleží rodiči, ale ten není schopen ji uplatňovat. V této roli dítě není šťastné, nestačí na ni vývojově, i když to bohužel často vypadá tak, že si převahu nad rodiči užívá. Nevšímavost rodičů není pro dítě svobodou. Starší děti tento postoj rodičů vnímají jako nezájem. (Nováková 2014)

37 U typického delikventa vztah k otci buď neexistoval, nebo byl velmi slabý či špatný. I když otec žil doma a syna pouze občas pochválil a bylo ve vztahu mnoho nepřátelství, odmítání a trestů, vychoval tak otec zlostného chlapce náchylného k impulsivnímu a agresivnímu chování. Stejně tak z domovů v nichž otec chyběl, přichází neúměrně mnoho delikventů. Souvislost mezi antisociálním chováním a nedostatečnou otcovskou péčí, ale neznamená, že všechny nevydařené vztahy mezi otcem a synem nutně povedou k delikvenci nebo naopak, a že pozitivní vztah k otci zaručuje, že dítě se antisociálnímu chován vyhne. Ve hře jsou totiž další faktory, včetně ekonomické situace a kvality vztahu k matce. Je ovšem jisté, že vřelý, angažovaný a pečující otec je obranným mechanismem před vznikem závadového chování u dětí. (Langmeier, Matějček 1974)

Nebezpečí též skýtá tzv. posunutí rolí, kdy dítě neprožije (relativně) bezstarostné dětství. Děti nejsou schopné pravidelně uspokojovat citové potřeby svých rodičů. Rodiče se pak cítí zklamáni a děti zažívají pocit méněcennosti a pocit viny. To vede k většímu napětí a ke konfliktu mezi rodičem a dítětem. U dětí může dojít ke snížení sebeúcty, protože se cítí neschopné splnit rodičovská očekávání. V budoucnu mohou tyto děti generalizovat své zkušenosti z rodinného života na ostatní lidi ve světě. Jako dospělí mohou skončit s hluboce vštípeným přesvědčením o své neschopnosti vyhovět potřebám opačného pohlaví. Nejčastěji se tak děje u dětí opačného pohlaví, protože dítě se stává jakousi psychologickou náhradní postavou za partnera. U těchto dětí pak v důsledku posunu rolí vzniká mnoho potíží. (Wasrshak 1996)

38 4.1. Potíže na straně rodičů

„Rodina může člověku pomoci, ale taky ho může úplně zlikvidovat. Nejhorší je, že si nikdo nemůže vybrat, kam se narodí.“ (Vágnerová 2004, s. 589)

Charakterová či emocionální odchylka může bránit rodiči, vytvořit si kladný vztah k vlastnímu dítěti. Může se také jednat o jedince s duševní poruchou (neurotické nebo psychopatické duševní onemocnění). Dále sem patří alkoholici, narkomani, násilnické či kriminální osoby, které mohou mít negativní zkušenosti z vlastního dětství. Rodiče mohou být anomálními osobnostmi, což jim znemožňuje uspokojivě plnit rodičovskou roli.

Rizikové jsou rodiny asociálních jedinců, kteří trpí poruchou osobnosti, osob závislých a osob emočně chladných bez zájmu o potomky. Děti pak mohou být citově, ale i komplexně deprivované. Často bývají zanedbávané a týrané. Negativní dopad je o to větší, když i dítě je disponováno k disharmonickému vývoji osobnosti. (Vágnerová 2014)

Časté požívání alkoholu a kouření v době těhotenství např. zvyšuje riziko vzniku ADHD. Nelze však jednoznačně určit viníka. Vliv mají krom jiného genetické dispozice.

Mnohem pravděpodobnější je výskyt dítěte s ADHD v rodině, kde se již tato porucha u někoho z příbuzných projevila. Jedná se o projevy, za které dítě nemůže, které není schopno samo ovlivnit. Tyto projevy se však dají korigovat vhodnými výchovnými a režimovými opatřeními, tj. srozumitelná pravidla, pravidelný denní režim, omezení některých aktivit, psychoterapie a farmakoterapie. (Štípek 2011)

„Rizikoví rodiče vytváří rizikové situace. Rizikovou situací může být např. nechtěné těhotenství, úmrtí člena rodiny nebo jeho dlouhodobé vyřazení z "normální" funkce v rodině, i přesto, že je fyzicky přítomen, kdy tento stav může být způsoben onemocněním, invaliditou, alkoholismem apod.“ (Matějček 2015, s. 30-31)

Rovněž rostoucí zaměstnanost žen může mít dopad na kvalitu péče o dítě. Řešením je zlepšení podmínek pro pracující matky, tím se myslí zejména úprava a zkrácení pracovní doby, omezení směn, různé varianty délky rodičovské dovolené apod. Dítě může mít úplnou rodinu, která bohužel funguje pouze formálně. Chybí zde citová akceptace

39 a orientace v pravidlech. Rodiče nemají čas na dítě, dítě zahrnují drahými hračkami a plní jeho často i nerozumná přání. Rodiče tak vytváří nezdrženlivý styl života a dojem, že vše se dá získat, nic není zakázáno a dítě toho dosáhne bez většího úsilí. Časté pak bývá tolerování zlozvyků, drobných lží a malých podvodů. (Pešatová 2007)

Syndrom CAN

Syndrom CAN vzniká v důsledku, týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte. Tímto způsobem dítě poškozují nejčastěji rodiče. Zkušenost s tímto jednáním se projeví změnou vztahu k sobě samému i k ostatním lidem. Týrané děti se často mění samy v agresory.

Často se stává, že pokud rodiče byli sami v dětství týráni, dopouštějí se jej následně i na svých dětech. Prvních pět let života má velký vliv na to, zda se člověk stane rodičem, který bude týrat vlastní potomky. Právě v tomto období se totiž formují sociální vztahy.

Pokud dojde k jejich narušení, následky mohou přetrvávat až do dospělosti. Chování rodičů k dětem závisí na konkrétních kulturních a sociálních podmínkách. (Vágnerová 2004)

Rodiče, kteří zanedbávají dítě, tak činí často proto, že je jim přednější vlastní profesní kariéra nebo jiný zájem před potřebami a zájmy dětí. Jsou to osoby, pro něž je charakteristická nezdrženlivost, dráždivost, výbušnost a neodpovědnost. Často jde o příslušníky dysfunkčních rodin, kde jsou běžné konflikty mezi partnery. Může se také jednat o osoby, které nemají pro rodičovskou roli dostatečné kompetence, nejsou schopni nebo aktuálně se nemohou o dítě přijatelným způsobem starat. Jsou to například mentálně postižení, somaticky či psychicky nemocní, jedinci s poruchou osobnosti, zdevastovaní abúzem alkoholu nebo drog. Může se také jednat o mladé nezralé rodiče, jedince žijící v hmotné bídě apod. Výchovu dítěte nezvládají lidé se zvýšenou potřebou moci nad dítětem. Moci, která slouží jako kompenzace pocitů méněcennosti a nejistoty. Velmi častou příčinou negativního chování k dětem je vztah rodičů k sobě navzájem, rodiče dítě využívají jako nástroj k řešení partnerských problémů. Vztah i chování rodičů k dítěti také

Rodiče, kteří zanedbávají dítě, tak činí často proto, že je jim přednější vlastní profesní kariéra nebo jiný zájem před potřebami a zájmy dětí. Jsou to osoby, pro něž je charakteristická nezdrženlivost, dráždivost, výbušnost a neodpovědnost. Často jde o příslušníky dysfunkčních rodin, kde jsou běžné konflikty mezi partnery. Může se také jednat o osoby, které nemají pro rodičovskou roli dostatečné kompetence, nejsou schopni nebo aktuálně se nemohou o dítě přijatelným způsobem starat. Jsou to například mentálně postižení, somaticky či psychicky nemocní, jedinci s poruchou osobnosti, zdevastovaní abúzem alkoholu nebo drog. Může se také jednat o mladé nezralé rodiče, jedince žijící v hmotné bídě apod. Výchovu dítěte nezvládají lidé se zvýšenou potřebou moci nad dítětem. Moci, která slouží jako kompenzace pocitů méněcennosti a nejistoty. Velmi častou příčinou negativního chování k dětem je vztah rodičů k sobě navzájem, rodiče dítě využívají jako nástroj k řešení partnerských problémů. Vztah i chování rodičů k dítěti také